Počátky Islámského státu Gerges sleduje v chaosu
vyvolaném americkou invazí do Iráku v roce 2003, popisuje, jak jej posílily
události kolem tzv. arabského jara a jak pod taktovkou Abú Abú Mus‘aba
az-Zarqáwího dokázal převzít z rukou al-Qá‘idy vůdčí roli džihádistického
hnutí. Věnuje se hlavní postavě takzvaného Islámského státu, Abú Bakru
al-Bagdádímu, jeho strategii a metodám stejně jako základní komponentě úspěchu
IS, vztahu mezi militantními džihádisty a někdejšími důstojníky rozpuštěné
irácké armády a dalších složek režimu Saddáma Husajna. Ve světle dění v Iráku a
Sýrii v posledních měsících vyznívají aktuálně autorova slova o tom, že i pokud
bude IS vojensky poražen, nepřestane existovat. Pouze změní svou strategii a
stáhne se do podzemí, kde bude čekat na další šanci – tak jako al-Qá‘ida Ajmána
Zawáhirího, jež ostatně podle Gergese časem opět získá na džihádistické scéně
dominanci. A další příležitost, ať již pro Islámský stát či pro jiné skupiny,
pravděpodobně přijde, protože radikální islamismus je dvojčetem politického
autoritářství a celkové krize politiky v arabském světě.
„Příběh
Islámského státu je složitý a nelze jej odvodit z jeho propagandy, kterou
někteří vědci ke své vlastní škodě považují za věrohodnou,“ píše autor v úvodu knihy.
Sám se z větší části opírá o původní arabské zdroje a kriticky se vyrovnává s
prohlášeními a publikacemi Islámského státu stejně jako s písemnou produkcí
protagonistů, působících v rámci širšího islamistického a
salafisticko-džihádistického hnutí. V textu do hloubky studuje vnitřní pohyby
globálního džihádistického hnutí a měnící se síť loajalit a aliancí mezi jeho
vůdci a jejich zástupci.
Knihu
v českém překladu vydává nakladatelství Vyšehrad. Doslov Břetislava
Turečka doplňuje, co se stalo od odevzdání rukopisu do vytištění knihy, a kam
fenomén Islámského státu míří dnes. Tureček se s Gergesem setkal vloni na
pražské blízkovýchodní konferenci, kam experta na muslimský terorismus pozvala
Metropolitní univerzita Praha. V doslovu mj. uvádí: „Dnes má Islámský stát
nejen ve skrytu působící aktivisty a přívržence v Evropě, ale i otevřeně
působící bojovníky a ideology v zemích od západoafrického Mali a Nigérie přes
Egypt, až po Malajsii, Indonésii a Filipíny. Například v Afghánistánu se k němu
přidala řada oněch velitelů a bojovníků, které kdysi coby »mudžáhidy« platili
Američané, později se přidali k Tálibánu, následně přitvrdili vyhlášením
loajality al-Qá‘idě a nyní k Islámskému státu. Kábulská vláda a její zahraniční
patroni se dokonce přibližují tichému usmíření s Tálibánem, aby nadnárodním
džihádistům mohli čelit společně. V srpnu 2016 americký nálet zabil v Sýrii
globálního mluvčího Islámského státu Abú Muhammada al-Adnáního, v dubnu 2017
nejprve USA použily desetitunovou, největší existující bombu proti klíčové
základně ISIS přímo v Afghánistánu a zanedlouho byl zabit vůdce tamní větve
ISIS Abdul Hasíb.
Navzdory
těmto akcím se však ISIS, neboli Dá‘iš, mezitím stal nejatrak-tivnější značkou
v odvětví džihádistického válečnictví a ideologie, bojovník ISIS mívá vyšší
žold, než měl u al-Qá‘idy, a snáze pronikne na titulní stránky světového tisku.
Lze předpokládat, že i kdyby radikálové vystupující pod touto vlajkou byli v
následujících měsících poraženi v Sýrii a Iráku, jejich globální působení by
ještě zesílilo. Bylo by možné takový stav považovat za onu porážku Islámského
státu, kvůli níž se svolávají mezinárodní konference a zbrojaři hlásí tržby,
jaké nezažili od konce studené války? Nemilou odpověď naznačila už tato kniha
Fawaze Gergese.“
Fawaz
A. Gerges, profesor blízkovýchodních vztahů na London School of Economics, se
narodil v Bejrútu v roce 1958, pochází z křesťanské rodiny. Aby unikl
konfliktu, který se v Libanonu rozhořel v roce 1975 a trval až do roku 1990,
emigroval do Spojených států. Vystudoval v Londýně a Oxfordu, vyučoval v
Oxfordu, na Harvardu a Columbijské univerzitě. Ve své badatelské práci se zaměřuje
na moderní politické a sociální dějiny islámských zemí, sociální a náboženská
hnutí v islámských zemích (Muslimské bratrstvo), džihádistický terorismus (
al-Qá‘ida, tzv. Islámský stát). Je autorem více než desítky knih o moderních
dějinách Blízkého východu, o arabském jaru, americké politice vzhledem k
muslimskému světu. Je autorem několika oceňovaných prací o džihádistických
skupinách, jejich kořenech a strategii, vzájemných vztazích a nebezpečí, která
představují pro dnešní svět.
Ukázka z knihy:
Válka
mezi islamisty je stejně zuřivá jako válka proti všem ostatním. Stoupenci ISIS
a stoupenci Ústředí al Qá‘idy se navzájem exkomunikují a vynášejí proti sobě
náboženské verdikty, aby demonstrovali, že oni – a ne jejich oponenti – jsou
tím pravým džihádistickým předvojem. Islámský stát nemůže v Sýrii koexistovat s
an-Nusrou nebo jakoukoli jinou islamistickou skupinou, protože by to ohrozilo
jeho monopolní mocenský nárok a právo řídit globální džihádistický projekt.
Jako totalitárně náboženské hnutí se ISIS nakonec sám zničí, ne proto, že se
dopouští ďábelských skutků, ale protože mu chybí politická představivost a jeho
ideologie je v hlubokém rozporu s hodnotami a způsobem života místních obcí.
(Více k tomuto tématu v závěru.) Kromě toho, že mistrovsky ovládá umění udělat
si nepřátele ze všech regionálních a globálních mocností, Islámský stát ruší
politiku jako takovou a hodlá zorganizovat společnost podle zásad z doby
Prorokovy, tj. vnutit přítomnosti model vzdálené minulosti.
Nepřekvapuje
tedy, že ISIS se pouští do kulturní očisty a vypuzuje z islámských zemí všechny
cizí a nevěrecké vlivy včetně tradičních sunnitských praktik, které jsou v
rozporu s fundamentalistickou nadčasovou interpretací islámského učení.
Myšlenka očištění islámských zemí vězí hluboko v představivosti radikálních
náboženských aktivistů, ale Islámský stát je prvním sociálním hnutím, jež se
pokouší učinit z této ideologie nástroj praktické politiky. Když se bojovníci
ISIS valili Sýrií a Irákem, ničili, poškozovali a plenili kulturní památky, jež
považují za modloslužebnictví. Oslavou své kulturní čistky v rámci
spektakulárních propagandistických produkcí předvádějí bojovníci Islámského
státu skutky, nikoli slovy, svůj cíl očistit zemi a vzkřísit chalífát. Zatímco
okolní svět s hrůzou sleduje propagandu ISIS, jeho sociální základna ji horlivě
vstřebává. Jeho profesionálně připravené náborové filmy o kulturní očistě
nejenom posilují jeho strategické poselství triumfu a expanze, ale také
odvracejí pozornost od vojenských porážek.
Sunnitští
ozbrojenci z ISIS jsou přesvědčeni, že za účelem vytvoření autentického
islámského státu musejí být islámské země očištěny od odpadlictví a hereze,
nehledě na lidské nebo civilizační náklady. Bojovníci Islámského státu s
oblibou demonstrují ideologický zápal a fanatický boj za čistotu víry. Při
pokusu očistit sunnitskou společnost od cizích kulturních vlivů se ISIS snažil
rozbít diferencovanou sociální strukturu, sestávající ze sunnitů, šíitů, Kurdů,
jezídů a křesťanů, jež přetrvala z časů staré mezopotámské civilizace na území
dnešního Iráku. Obecně řečeno je zuřivost ISIS namířena proti menšinám,
chápaným jako nevěřící bez lidských práv.
Názorným
příkladem ideologie etnických čistek je mimořádné potrestání nepatrné náboženské
minority jezídů. Její příslušníci, považovaní ISIS za heretiky, čítají méně než
1,5 % irácké populace, odhadované na 34 milionů osob. V létě 2014, po dobytí
Mosulu a přilehlých měst včetně Sindžáru poblíž syrských hranic, kde žily
desítky tisíc jezídů, začal Islámský stát provádět systematickou kulturní
čistku. V jejím průběhu vyhnal statisíce příslušníků menšin z jejich domů,
přičemž uplatnil sexuální násilí jako zbraň cíleným znásilňováním jezídských
dívek a žen. Při divokých útocích ISIS byli pobíjeni muži a chlapci od patnácti
let a dohromady 5270 jezídských žen a dívek bylo uneseno (z nich je v době
vzniku tohoto textu stále 3144 v zajetí), jež byly následně podle
lidskoprávních organizací, OSN a představitelů jezídské komunity přinuceny stát
se sexuálními otrokyněmi.
K
provozování moderního sexuálního obchodu ustavil Islámský stát oddělení
„válečné kořisti“ a zavedl podrobné záznamy o sexuálním otroctví včetně
prodejních smluv, potvrzovaných islámskými soudy, jak prozradila skrýš
dokumentů, zabavená speciálními bojovými jednotkami USA v květnu 2015 při razii
v Sýrii, při níž byl zabit hlavní finanční úředník ISIS Abú Sajjáf.
Systematické znásilňování se stalo zavedeným a stále mocnějším náborovým
nástrojem, jímž ISIS lákal muže z hluboce konzervativních muslimských
společností, kde je náhodný pohlavní styk tabu a milostné schůzky jsou
zakázané. Podle organizací jako Human Rights Watch, Amnesty International a na
základě investigativních zpráv médií zničil ISIS stovkám jezídských žen život.
Donatella Rovera, poradkyně Amnesty International pro krizové situace, mluvila
se 40 jezídskými ženami, jimž se podařilo uniknout ze zajetí. Dle jejího
sdělení mají tyto skutky Islámského státu charakter válečných zločinů. „Hrůzy
sexuálního násilí a sexuální otroctví zničily život stovkám jezídských žen a
dívek“. Zainab Banguraová, vyslankyně OSN k vyšetření tohoto sexuálního násilí,
potvrdila, že leták ISIS, udávající cenu za koupi žen, je reálný a že „dívky
byly prodávány jako barely nafty“. Banguraová uvedla, že ceny za chlapce a
dívky od jednoho do devíti let jsou asi 165 dolarů. Dospívající dívky stojí asi
124 dolarů a ženy nad dvacet let jsou ještě levnější. Jak řekla Bloomberg News,
„mají systém a mají program“. „Mají k dispozici příručku, jak s těmito ženami
zacházet.“ Z hlediska ideologie ISIS jsou jezídi polyteisté nebo dokonce
uctívači ďábla. Nemají nárok, aby se s nimi zacházelo jako s „národem Knihy“,
tj. křesťany a židy, kteří mohou odčinit své hříchy zaplacením daně známé jako
džizja, aby se dostali na svobodu.
Islámský
stát jezídy buď zabíjí, nebo je násilně obrací na svou víru. Jejich ženy
zotročuje, což je trest, který podle tvrzení ISIS posvětili jejich znalci
islámského práva. Zavedení sexuálního obchodu a zotročování žen a dívek z malé
jezídské komunity podporuje nejen mužská moc a (patriarchální) nadvláda, nýbrž
také ideologický zápal. Bagdádí a jeho šúrá (rada či vláda) se chtějí odlišit
od islamistických rivalů pokusem oživit tradice, rituály a praktiky, jež byly
po více než tisíc let muslimské historie zapomenuty. Kráčet ve stopách proroka
Muhammada se podle nich rovná striktní povinnosti a zároveň je to nástroj, jak
doložit náboženskou čistotu a autenticitu. Knížečka Prorokových výroků s názvem
„Z příkazů tvůrce o zajímání vězňů a zotročování“ kupř. nabádá jak k mírnosti,
tak ke krutosti vůči zajatcům ISIS. Podle ní nemají být zotročené ženy
oddělovány od svých dětí, ale bojovníkům je dovoleno mít pohlavní styk s
otrokyněmi. Islámský stát se ve svém časopise Dábiq a ve svých propagandistických
videích veřejně vychloubal zotročením jezídských žen. Sexuální otroctví
ospravedlňoval náboženskými důvody, přičemž na místo přítomnosti kladl
vzdálenou minulost. Pomáhal si rovněž selektivně vybranými verši z Koránu a
sunny (tradice, založené na Prorokových výrocích a skutcích).
V
článku „Obroda otroctví před soudným dnem“ z října 2014 ISIS tvrdí, že jezídky
„mohou být zotročeny na rozdíl od ženských odpadlíků [šíitek], jež podle
většiny fuqahá’ [znalců islámského právnictví] nemohou být vzaty do otroctví,
takže jim pouze smí být dáno ultimátum k pokání, nebo budou popraveny.
V
zajetí byly jezídské ženy a děti rozděleny podle šarí‘i [islámského práva] mezi
bojovníky Islámského státu, kteří se podíleli na operaci v Sindžáru; nejprve
byla jedna pětina z nich poslána úřadům ISIS, aby byla rozdělena jako chums
[pětina kořisti, která připadá státu].“
Křesťanům
se nevedlo o mnoho lépe. Po dobytí Mosulu a dalších měst v Iráku a Sýrii
konfrontoval ISIS křesťany obou zemí s nelehkou volbou: konvertovat k islámu,
zaplatit zvláštní daň (džizja), anebo okamžitě opustit zemi, a to zcela bez
majetku. Nedávné důkazy ukazují, že navzdory zaplacení daně byly křesťanské
ženy a dívky obětí systematického znásilňování vojáky Islámského státu. Uvedené
ultimátum vyvolalo další vlnu útěků křesťanů, které začaly poté, co předchůdce
ISIS, al Qá‘ida v Mezopotámii, známá také jako al Qá‘ida v Iráku, donutila 1
milion z 1,5 milionu přežívajících iráckých křesťanů utéci v letech 2003 a 2010
ze země. Existuje reálné nebezpečí, že Bagdádí by mohl dokončit dílo svého
předchůdce Zarqáwího, zabitého v r. 2006 Američany. Během těchto čistek byl
Irák zbaven své starobylé asyrské komunity, skoro dva tisíce let staré.
Totalitární
ideologie ISIS rovněž otevřeně napadá muslimy. Ve snaze odlišit se teologicky
od podobně smýšlejících islámských radikálů včetně Ústředí al Qá‘idy, si
Bagdádí a jeho přívrženci osobují roli hlavních takfírí, kteří bez okolků
libovolně exkomunikují jiné muslimy. Islámský stát považuje šíity za odpadlíky
a schvaluje prolévání jejich krve. Totéž platí pro sunnity, kteří nesouhlasí s
představami Islámského státu (o tom více později). Jestliže lze říci, že
arabští autoritativní vládci typu prezidenta Baššára al Asada či bývalého
iráckého premiéra Núrího al Málikího neučinili dost pro ochranu svých
náboženských menšin proti ISIS, sektářská povaha jejich režimů vytvořila navíc
příhodné podmínky, jež umožnily salafisticko-džihádistickým skupinám jako je
ISIS vybudovat si lidovou základnu mezi sunnity a následně se prosadit. Islámský
stát vytěžil nepochybně maximum z rozkladné a destruktivní politiky ústředních
vlád Iráku a Sýrie a z rozpadu státních institucí všeobecně v arabském
prostoru. Bagdádí a jeho stoupenci se od počátku považovali za jediné obránce
vyloučených a rozhněvaných sunnitských obcí proti šíity ovládaným režimům,
nejprve v Bagdádu a potom v Damašku. Jak bylo objasněno úvodem, ISIS je
revolučním hnutím, majícím nepřátele v sousedním arabsko-muslimském světě;
neútočí systematicky proti vzdálenému západnímu nepříteli, třebaže nedávno
věnovalo určité prostředky na provedení útoků proti Rusku, Evropě, Severní
Americe a Jihovýchodní Asii. Jedná se o ultrasunnitské hnutí, které vyznává
genocidální protišíitskou ideologii, což znamená, že přibližně 120 šíitských
komunit je odsouzeno k smrti. Z Iráku,
kde vznikl, se ISIS rozšířil v roce 2012 do Sýrie s cílem expandovat do dalších
sousedních zemí. Ve svém druhém projevu ke světu v listopadu 2014 Bagdádí
potvrdil, že jeho imperiální ambice se neomezují na Irák a Sýrii, ale zahrnují
také Libyi, Saúdskou Arábii, Egypt, Jemen, Alžírsko, Tunisko, Maroko a další
země.
Žádné komentáře:
Okomentovat