Norský thriller, který se noří do nejhlubších zákoutí
lidské duše, aby pronikl do srdce jedné ze světových velmocí.
Policejní vyšetřovatel Fredrik Beier se probouzí z
bezvědomí v nemocnici v Oslu a vůbec netuší, co se mu přihodilo. Lékařka mu
sděluje, že se předávkoval léky proti bolesti a důkladně je zapil alkoholem.
Pokus o sebevraždu. Ale Fredrik si na nic nevzpomíná.
Jeho kolegové mezitím pátrají po pohřešované staré vdově,
v jejímž domě bylo nalezeno tělo muže, prohlášeného za mrtvého již před více
než dvaceti lety. A v kanále ve východním Oslu zároveň potkani hodují na těle
dalšího člověka. Oběti spojuje tragická minulost z doby krátce po rozpadu
Sovětského svazu, kdy se jako vojáci zúčastnili neúspěšné tajné operace. K
životu se znovu probouzí zapomenutá zbraň a dostává se do rukou mstitele, který
nemá důvod žít.
Ingar Johnsrud (1974) je norský novinář. Se svou ženou a
třemi dětmi žije v Oslu. Díky smyslu pro detail a schopnosti vystavět bohatý a
zajímavý příběh se autorovi dostalo nečekané pozornosti. Pochvalné kritiky
vystřelily Johnsruda mezi vycházející hvězdy skandinávské krimi scény.
O jeho druhém románu severská kritika psala:
„Johnsrud prokazuje literární talent nejvyšší úrovně —
jazyk jeho knihy je chytrý, výstižný a pestrý.“ (Verdens Gang)
„Johnsrud si hraje s žánry a stereotypy a úspěšně k nim
přidává něco nového a svěžího. Kniha je dobře napsaná, je v ní několik
vynikajících vrcholů, obratné přechody mezi jednotlivými časovými obdobími — a
vše drží pohromadě ještě precizněji než v první knize.“ (Adresseavisen)
„Ingar Johnsrud píše skvěle. Nejenže má dobře rozjetý
motor a šlape na plyn, ale zároveň umí nádherně odpozorovat detaily a nálady.
Čtenáři autorovy prvotiny nebudou zklamaní.“ (Dagbladet)
Českým čtenářům se Ingar Johnsrud i jeho vyšetrovatel
Fredrik Beier představili loni knihou Vídeňské bratrstvo. Tu – i nový román
Kalypso – vydalo nakladatelství Host.
Ukázka z knihy:
I když pršelo, na polích na poloostrově Bygdøy ještě
pořád ležela trocha sněhu. Kafa Ikbálová z auta sledovala, jak bílá barva
mizí a zůstává jenom břečka. A i ta se do večera rozpustí.
Vyšetřovatelka si dávala načas. Politovala gardistu,
který se před branou královského statku klepal zimou, a zadívala se na
fasády domů ve skanzenu. Jaká divná směsice domů, budov, chalup
a postavených městských čtvrtí, které někdo vytrhl ze základů
a přenesl sem. Jednou tam šli se školou a teď si znovu vybavila, co
ji tenkrát napadlo — jak tady kdysi bývalo bílo. Sníh, lidé, dokonce
i jídlo, které jedli — brambory s omáčkou, mouka a ryby.
Kdy se tady objevila první občerstvení s kebabem? Mešity a na rohu
obrázek toho Turka?
Cesta z centra trvala jenom chvilku, kabina vozu se
ještě ani nevyhřála a za oknem se už objevila krajina zaplněná domky
a vedlejšími silničkami. Tady bydlí ti největší boháči z celého
Norska, pomyslela si, a svůj blahobyt dávají okázale najevo svými příbytky.
Vilky jak vystřižené z tyrolského venkova tady stály hned vedle těch
funkcionalistických. Taková jihonorská idylka na steroidech, patologická studie
zděděných peněz, rozfofrovaných milionů získaných z těžby ropy, cyniků
a šťastlivců. Vždy dokonalí lidé
s podvyživenými psy a naddimenzovanými auťáky.
Na východní straně poloostrova, kde se terén zvedal do
mírného hřbetu, parkoval mezi vilami policejní vůz a Kafa zastavila vedle
něj. Seděla v autě a poslouchala déšť, který rozezníval hliníkovou
karoserii auta.
Vzpomínala na první vraždu, kterou po nástupu na oddělení
násilných trestných činů a sexuálních deliktů řešila. Tenkrát jí velel
Fredrik Beier, ten čahoun. Myslelo mu to dobře, ale čím dál častěji propadal
jakési trudnomyslnosti. Zpočátku ho měla ráda. Dost ráda. Ale cosi mezi ně
vstoupilo. Teď ho vídala jenom zřídka.
Kafa si rukou přejela po krku a klíční kosti. Otok
už splaskl, ale ještě pořád to bolelo. Do prdele. Teď na to nechce myslet. Teď
ne, protože tenhle případ je speciální — tahle vražda patří jenom jí.
První vražda, jejíž vyšetřování povede ona. Dlouhé tmavé vlasy si stáhla do
culíku a vzala si pláštěnku. U brány čekali dva policisté
v uniformách.
„Klukovi, co nosí noviny, se to nějak nezdálo,“
informoval ji jeden z nich — menší chlápek se širokými rameny —
a chlupatou rukou ukázal na schránku. Kafa na ni zamžourala. Na mosazné
cedulce bylo krasopisně vyryto Gerda Thraneová. Pětaosmdesátiletá
vdova, jediná obyvatelka vily, jak se dozvěděla.
„Roznáší tady už léta a všiml si, že paní Thraneová
si už nějakou dobu noviny nevyzvedává. Ve dveřích je takový ten staromódní vhoz
na dopisy — nejdřív tam nakukoval a pak zavolal policii.“
„A vy jste byli uvnitř?“
„Ano, je to celkem síla.“
Policista jí otevřel bránu, ale Kafa místo toho
o několik kroků ustoupila. Ruce si dala v bok. Vilu obloženou červeně
natřeným dřevem chránil před zvědavýma očima neudržovaný dřišťálový plot. Ke
vchodu vedla březová alej. Vila byla vysoká, i když podle oken se dalo
odhadnout, že stěží ukrývá více než dvě patra. Dům nepůsobil nijak okázale,
spíš jenom masivně a udržovaně. Kafa odhadovala, že je z něj vidět na
osobní přístav ležící v zátoce Langviksbukta.
„Nebylo zamčeno,“ vysvětloval Kafě policista, když se
zastavili před vchodem. Uschlé růže se tiskly ke štíhlým oporám vedle dveří.
Někdo je před začátkem zimy zapomněl ostříhat.
Vstupní hala byla rozlehlá, ale obložení stěn
a tkané závěsy jí dodávaly jakousi tísnivou atmosféru. Kafu hned udeřil do
nosu ten zápach. Už se jí z něj nedělalo zle, ale i tak se pokaždé
cítila nepříjemně. Zároveň ovšem pociťovala jisté chvění. Hasiči nemají rádi
požáry, přesto jim činí potěšení je hasit. Ona to měla stejně se zločiny.
Na cestičce vedoucí k domu se jí na kozačky nalepilo
listí, teď se sehnula, aby si natáhla igelitové návleky, a všimla si, že
se jí policista dívá na zadek. Stál tam, jako by měl dojem, že by mu měla za
pomoc, kterou jí prozatím poskytl, nějak poděkovat. Cosi zabručela, podívala se
do tmy za skleněnou výplní dveří a pak je loktem rozevřela.
Zvenku působilo obydlí docela obyčejně, ale hala, do
které vstoupila, se zvedala až pod střechu, nějakých osm nebo deset metrů. Ze
stropu visel honosný lustr. Stěny zdobilo masivní teakové obložení, ale dojem
z exkluzivního dřeva kazily ohnuté hřebíky napůl trčící ze zdí. Musely
jich být celé stovky. Vězely dokonce i ve dveřích. Vybledlé čtverce,
obdélníky a ovály napovídaly, že na každém z nich visel nějaký obraz,
rámeček nebo co to bylo.
Je součástí policejní práce, že člověk vchází do soukromí
jiných lidí, ale když Kafa vstoupila na tmavorudý koberec, který pohlcoval
veškeré světlo i zvuk, měla dojem, že právě narušila klid nějaké svatyně.
Pokoj vypadal jako mauzoleum. Přímo před ní se vypínalo široké mahagonové
schodiště s nízkým oblým zábradlím. Schodiště ústilo na ochozu, který se
táhl po stranách haly. Mrtvola nedopadla až dolů, nohy měla několik schodů nad
podestou.
Byl to muž. Měl silnou nadváhu, pravděpodobně byl
středního věku. Z rysů obličeje toho moc nezbývalo, protože byl mrtvý už
nějakou dobu. Ležel na zádech, na sobě měl špinavé tmavomodré tepláky. Stehna
a kotníky byly vytočené do stran. Volná košile odhalovala holou hruď
a nevýrazný krk. Tlustý zelenočerný prst ještě pořád svíral ouško
keramického hrníčku, který ležel rozbitý vedle.
Když policista za jejími zády zakašlal, lekla se.
„Vypadá to, že mrtvola má vzadu na hlavě hlubokou ránu,
v místě, kde lebka dopadla na schody.“
Kafa se předklonila, aby se podívala. Světlé vlasy pod
nánosem zatvrdlé krve zčernaly. Kůže zmodrala. Muž neměl žádné boty, jenom
černé tenisové ponožky. Z jedné z nich vyčníval zčernalý palec.
„Kdo to je?“ zeptala se Kafa.
Policista vytáhl průhledný sáček s řidičským
průkazem. „Mikael Morenius. Jmenuje se Mikael Morenius. U pohovky
v jídelně jsme našli jeho řidičák.“
Kafa si sáček vzala a natočila ho ke světlu
z lustru. Řidičský průkaz vydaný před deseti lety, na fotografii byl vážný
hubený světlovlasý muž.
„Ten teda přibral.“
„To teda jo.“
„A pak… spadl? Byla to nehoda? Ale co dělá tady?
Doma u nějaké staré vdovy? A kde je ona?“
Policista zavrtěl hlavou.
„Proto jsem to ohlásil kriminálce. Paní Thraneová
zmizela.“
Copyright © Ingar
Johnsrud, 2016
Published by
agreement with Salomonsson Agency
Translation © Eva
Dohnálková, 2017
Czech edition ©
Host — vydavatelství, s. r. o., 2017
ISBN
978-80-7577-101-8
Žádné komentáře:
Okomentovat