Wojciech Górecki: Přípitek předkům

Mezi hosty Měsíce autorského čtení, který se v průběhu července koná v Brně, Wroclawi, Ostravě, Košicích a Lvově, se objevují i polský reportér Wojciech Górecki. Největší literární festival u nás je letos zaměřen hlavně na Gruzii, gruzínské autory, gruzínskou literaturu. I do toho tématu polský host dobře zapadá – ve své literární i analytické práci se specializuje na problematiku severního a jižního Kavkazu. Věnoval jí triptych reportážních knih - Planeta Kaukaz (Planeta Kavkaz), Toast za przodków (Přípitek na předky) a Abchazja (Abcházie). Prostřední z nich se ještě během letošního podzimu chystají vydat – v českém překladu Barbory Gregorové a Michaly Benešové – nakladatelství Dokořán a Máj, ve své společné edici věnované polské reportérské škole. Z chystaného překladu je i naše ukázka.

Górecki (jak píše publicista Marcin Meller) ve svých knihách „skvěle propojuje uvážlivost sociologicko-historické analýzy s lehkostí vyprávění, podpořeného pozorovacím talentem a zvídavostí výborného reportéra“. Jeho knihy jsou zároveň dobrodružné a zároveň jsou chvalozpěvem na mizející novinářské řemeslo, které musí vše vidět na vlastní oči.

Wojciech Górecki na Měsíci autorského čtení: 26. 07. středa – 20:30 – Brno, 27. 07. čtvrtek – 19:00 – Wrocław / Proza, ​Przejście Garncarskie 2, 28. 07. pátek – 20:30 – Ostrava, 29. 07. sobota – 18:00 – Košice, 30. 07. neděle – 19:00 – Lvov.

Ukázka z knihy Přípitek předkům (z kapitoly Imámova vnučka, překlad Michala Benešová)

„Pocházíš z rodu sejídů, potomků Proroka,“ sdělil jí otec, když se chtěla spolu se svojí nejlepší kamarádkou zapsat do baletní školy a řekla o tomto nápadu rodičům. Otec nechtěl souhlasit, a když naléhala, vzal ji na dlouhou procházku. Vždy ji bral vážně, i když byla ještě malé děcko; objasňoval, proč se má chovat tak, a ne jinak, trpělivě jí vysvětloval svět kolem. Byl inženýr, ale četl hodně beletrie, předplácel si týdeníky a tolstyje žurnaly, zajímal se o historii. „Sejídka by neměla metat kozelce,“ říkal jí tehdy. „Nepatříme jen sami sobě, jsme součástí určité rodiny, klanu, národa. Naši příbuzní pomáhají nám a my pomáháme jim, v tom tkví naše síla. Nemůžeme si navzájem působit nepříjemnosti. Musíme jít příkladem všem šíitům.“

Moc tomu nerozuměla. Pochopila ale, že má spoustu povinností a jen málo práv. Nesměla drze odpovědět ani se lajdácky obléct, nemohla být ani trochu vrtošivá – znectila by svůj rod (to jí kdysi řekla nejstarší otcova sestra, teta Wálida, které potajmu říkala Válenda). Brzy jí došlo, že nikdo, možná s výjimkou otce, v ní nevidí skutečnou Gulnaru – holčičku, a potom dospívající dívku, která má své vlastní radosti a strasti, zájmy a emoce, svůj život. Pohlíželi na ni jako na vnučku bohabojného Mirmameda, který studoval Korán v an-Nadžafu, posvátném šíitském městě, a žil v Nachičevanské republice, kde působil jako imám v mešitě.

Později se dozvěděla, že se její otec dopustil mezaliance. On i její matka studovali na univerzitách v Baku, on přijel z Nachičevanu, ona z Karabachu, poznali se přes společné známé. Vzali se rychle, jejich manželství nemělo mít dlouhého trvání, rodina otci hrozila, že ho vydědí – už pro něj měli jinou kandidátku, ale on si trval na svém. Matka neměla věno a nosila šaty na ramínkách. V Karabachu se tak ženy oblékaly, o Baku ani nemluvě, ale v této rodině něco takového nepřicházelo v úvahu. Teta Wálida by se nejraději zahalila do čádoru, ale bála se KGB. Dědeček s otcem několik let nemluvil. Otec byl pod neustálou kontrolou. Baletní škola by byla posledním hřebíčkem do rakve.

Dědečka poznala poprvé, když jí bylo devět nebo deset. Na celé léto odjeli do Nachičevanu; bydleli v obrovském domě, kde bylo od rána do noci plno lidí a první dny si Gulnara myslela, že to jsou všechno příbuzní – vzdálení bratranci, neznámé manželky strýců, děti vzdálených příbuzných. Zeptala se na to otce.

„Oni pomáhají,“ odpověděl lakonicky. „Tvůj dědeček je velmi, velmi vážený člověk, živoucí svatý. Lidé sem chodí, aby mu prokázali úctu a získali si jeho přízeň. Ženy uklízejí, perou a vaří, muži se starají o zahradu a opravují, co se rozbije.“

„Služebnictvo?!“ uniklo Gulnaře staromódní slovo, které znala z čítanky. Věděla už, že v dávných dobách nutili zlí pánové lid, aby pro ně pracoval. Ale teď, když člověk létá do vesmíru a všechny děti chodí do školy, už služebnictvo neexistuje, stejně jako neexistují králové a císaři…

„To vůbec neříkej!“ Otec zrudl. „Oni sami chtějí pomáhat. Nikdy, ale opravdu nikdy nesmíš nikomu říct, co jsi tady viděla. Jestli to někomu řekneš, půjdu do vězení a ty do nápravného ústavu!“

Dědečkovi Gulnary táhlo na osmdesátku, ale byl v dobré kondici: vysoký kostnatý stařec s úspornými pohyby, málomluvný, s neodmyslitelnou perziánovou čepicí. Ráno odcházel do mešity a po poledni přijímal hosty. Řada z nich přicházela zdaleka, prosili o radu a požehnání, mnohdy i o almužnu. Někdy se ptali, zda si mají koupit automobil nebo navštívit nemocnici. Rozhodnutí záviselo na jeho odpovědi. O dům se starala teta Wálida, to ona usměrňovala hosty a organizovala „služebnictvo“. Nikdy se nevdala. Dědeček si od ní údajně nechával v obtížných záležitostech radit.

Za ony dva měsíce mluvila Gulnara s dědečkem dvakrát nebo třikrát. Ptal se, jak se jí daří ve škole, a nabádal, aby poslouchala otce. Když se loučili, silně ji objal a řekl, že jí věří.

O tom, co v Nachičevanu viděla, nikomu neřekla. Nevyprávěla ani o tom, že se doma modlí, že tajně navštěvují mešitu a že otec poslouchá zahraniční rozhlasové stanice. Nemluvila ani o spoustě dalších věcí.

Když byla ve druhém ročníku germanistiky, její otec zemřel. Když chodila do třetího ročníku, odešel dědeček. Zatímco onu první smrt – náhlou, naprosto nečekanou – dlouhé měsíce odstonala, druhou přijala jako přirozený běh věcí. Netušila, jak zásadně ovlivní její život.

Hlavou klanu se stala teta Wálida. Samozřejmě se nekonalo žádné setkání, nedošlo na žádné hlasování. Všichni věděli, že byla dědečkovi nejblíž. Kdyby měl dědeček pochybnosti, zanechal by po sobě radu, jak postupovat.

Tetina pozornost se zaměřila na osiřelou Gulnařinu rodinu. V domácnosti zůstaly jen samé ženy – matka a tři dcery. Všechny tři už studovaly a teta se bála, že bez mužského dohledu se zkazí, sejdou na scestí.

Na univerzitě se začali, jakoby náhodou, objevovat Gulnařini vzdálení bratranci. Jeden přišel vyřídit pozdravy od souseda, kterého potkávala každé ráno, když šla na přednášky („Šel jsem zrovna kolem, chtěl jsem ti udělat radost“), druhý si chtěl nutně vypůjčit Dějiny Ázerbájdžánu a napadlo ho, že bude mít všechny tři díly určitě s sebou. Jednou ji před vchodem zastavil neznámý mladík. S úsměvem se zeptal, jestli by s ním nešla na kávu. Po vteřině si uvědomila, že ho viděla v Nachičevanu, byl to syn jedné z dědečkových „služebných“. Rychle se otočila a odešla. Bála se, že ji pozorují. Ještě vteřinu a budou si myslet, že je „lehká“, protože se dává do hovoru s cizím mužem. Nedej bože, aby se s ním opravdu domluvila. Nikdo slušný by si ji pak nevzal a její matce by do konce života připomínali, že ji špatně vychovala. Od té doby se dokonce i během přestávek držela skupiny svých kamarádek.

Ani doma ale neměla klid. Několikrát do měsíce, vždy chvilku po osmé hodině večer, zaťukal u jejich dveří otcův známý z Nachičevanu a přinesl tu dopis, tu sklenici povidel, kterou posílá jakýsi příbuzný, a už na prahu se rozhlížel po bytě a vyptával se na „holčičky“. Poslušně se ukázaly, slušné dívky musí být přece v takovou hodinu doma. Gulnaru napadlo, že si někdo jednu z nich vyhlédl jako budoucí manželku pro svého syna a poprosil tohoto známého, aby zjistil, zda se chovají slušně. Když se však v závěsu za známým neobjevil žádný dohazovač, řekla si, že jde nejspíš o preventivní akci tety Válendy.

Když jí bylo nabídnuto roční stipendium ve Francii, nezaradovala se. Říkala si, že teta s tím nikdy nebude souhlasit, a matka sama nerozhodne. Dřív byl problémem i týdenní jazykový kurz v Zagulbě – měla jet celá jejich skupina, ale nakonec se přihlásilo jen pět chlapců. Dívky rodiče nepustili, takže museli kurz zrušit. Řekla o všem matce, ta se tajemně usmála a řekla:

„Nech to na mně.“

Gulnara se nikdy nedozvěděla, čím matka tetu přesvědčila. Klan měl svá tajemství. O pár měsíců později přistála na letišti Charlese de Gaulla.

Návštěva, jako vždy neohlášená, je překvapila uprostřed chaotického vítání. Gulnara se do Baku vrátila teprve včera a teď se spolu se sestrami smály, prohlížely si fotografie, které pořizovala spolu se svým francouzským známým, a po poličkách rozmísťovaly drobné dárky, které jim přivezla. Matka vařila pozdní oběd a nakukovala jim přes rameno.

Ve dveřích stála teta Wálida.

„Dobře, že ses vrátila, drahoušku, tolik jsi mi chyběla!“ vykoktala ze sebe zadýchaně a objala Gulnaru. Nebyla už nejmladší ani nejhubenější, a Gulnařina rodina bydlela ve čtvrtém patře bez výtahu. „Byla jsem zrovna u doktora. Dozvěděla jsem se, že ses vrátila, a musela jsem tě vidět, sluníčko naše, ty naše chytrá holčičko!“

Teta jezdila do Baku jen zřídka, jednou za několik let, a Gulnaru nejdřív napadlo, že je to zvláštní shoda okolností. Proč si ale tolik všímala jí, zatímco sestry ani matka ji téměř nezajímaly?

„Ukaž se tetě.“ Wálida už seděla v křesle a pozorně si prohlížela neteř stojící před ní. „Zkrásněla jsi v té Paříži, no ano, Francie! Ale hodně jsi zhubla. Ázerbájdžánskou kuchyni nic nenahradí!“ Sáhla do tašky a vytáhla skleničku ořechového džemu, spécialité de la maison nachičevanských hospodyň. „Ochutnej, drahoušku.“

Zůstala u nich na oběd, pak dlouho pily čaj a mluvily o ničem.

„Už půjdu,“ řekla nakonec. „Domluvila jsem se s Farhádem, určitě už čeká dole. Aha, skoro bych zapomněla.“ Otočila se ke Gulnaře a chytila ji za ruku. „Viděla jsem dnes Ajdina. Moc milý chlapec. Mám tě pozdravovat.“

„Ajdin?“ podivila se Gulnara.

„No Ajdin, Ajdin. Syn strýce Jalčina. Copak ho neznáš? Vždyť tvůj dědeček a jeho pradědeček byli bratři!“

„Aha, Ajdin,“ Gulnaře konečně došlo, o koho jde. „Je to ještě dítě.“

„Roky utíkají,“ pronesla významně teta. „Skončil druhý ročník práv. Ještě dva, tři roky a budeme ho muset oženit…“

Gulnaře došlo, o co tetě jde. Chce nás dát dohromady, proto přijela.

Dalo se to čekat. Na ázerbájdžánské poměry byla skoro starou pannou, ačkoli ještě nepociťovala tikající hodiny a chtěla dál studovat. Její francouzští vrstevníci se bavili, nikdo z nich nepřemýšlel o založení rodiny. Trochu jim záviděla.

Teta byla známá svojí touhou domlouvat manželství. Jako zkušený pěstitel vybírala dvojice – téhle bude dobře s tamtím, té s tím druhým, tomu vybereme ještě nějakou jinou. Pak organizovala veselku, respektive veselky, protože v Ázerbájdžánu se obvykle konají dvě – muži a ženy se baví zvlášť, alespoň v dobrých, zbožných rodinách. Po dědečkově smrti využila svého postavení hlavy klanu a vrhla se do toho po hlavě. Její slovo se stávalo rozkazem, dovedla uskutečnit každý nápad, i když se k sobě mladí vůbec neměli.

Věřila, že je to pro jejich dobro.

Gulnaru neodrazovalo to, že by se měla vdát za bratrance. Věděla, že v Evropě je to zakázané, ale v Ázerbájdžánu k tomu docházelo poměrně často a mělo to své plusy: víš, s kým žiješ, znáš jeho rodiče, peníze zůstanou v rodině. Stávalo se, že měli novomanželé společného dědečka, ačkoli někteří mulové tvrdili, že je to příliš blízké příbuzenství, a nechtěli v takových případech podepsat kiabin, svatební dohodu. Společný pradědeček už ale pochybnosti nebudil. Bratranec nebratranec, podstatné je, co je to za člověka. Gulnara chtěla, aby byl chytrý a hodný a aby se jí alespoň trochu líbil.

„A co s tím Ajdinem, teto?“ zeptala se.

„No nic. Mohli byste se občas sejít, promluvit si. On je tak milý.“

„Samozřejmě, teto, sejdu se s ním a popovídáme si, ale mám malou prosbu.“ Gulnara se lísavě usmála. Najednou ji napadla naprosto bláznivá věc a zkusila hrát vabank. Buď, anebo.

„Copak, drahoušku?“ Teta byla jako mílius.

„Chtěla bych si ještě udělat doktorát, už jsem ho začala psát, v Paříži jsou skvělé podmínky, bude hotový raz dva, uvidíte. S doktorátem určitě získám práci na univerzitě, je to věc prestiže. Zvládnu to za dva roky, maximálně dva a půl. Budu sem jezdit.“

Matka a sestry byly zaskočené stejně jako teta. Gulnara jim o tom neřekla. Z Paříže odjížděla s pocitem, že už se tam nevrátí, a doktorandské studium, na které se přihlásila na naléhání dvou profesorů, jí ještě před vteřinou připadalo naprosto nereálné. Upřímně řečeno, přemýšlela, jak se z něj vykroutit.

Teta chvíli mlčela, přemýšlela nad odpovědí, a nakonec mávla rukou.

„No co, jeď, jestli chceš. Jen abys to nepřehnala. Pamatuj, studium není všechno, důležitá je i moudrost, srdce a víra v Boha.“

Nikdo to neřekl otevřeně, ale bylo jasné, že Gulnara a její teta uzavřely dohodu: doktorát výměnou za manželství s Ajdinem.

Pierra poznala na konci svého prvního stipendijního pobytu, měli přednášky ve stejné budově, ale dřív se museli míjet nebo si jeden druhého v davu studentů nevšimli. Seznámila je společná přítelkyně:

„To je Gulnara, kavkazská carevna, údělná kněžna Baku, Karabachu a Načičevanu.“

„Nachičevanu, když dovolíš.“

„Jistě. A to je Pierre. Pierre, řekni něco o sobě.“

Gulnaře hned padl do oka, byl to vysoký sebejistý blondýn s odzbrojujícím úsměvem a ironickým smyslem pro humor. I ona se mu musela zalíbit, protože ji několikrát doprovodil na kolej, a pak ji odvezl na letiště. V jednu chvíli ji dokonce napadlo, že ona a Pierre… Bylo to však tak absurdní, že tomu nevěnovala pozornost. Když ale opět seděla v letadle do Paříže, pochopila, že se vrací za ním.

Hned po příletu mu zavolala:

„Jsem zpátky.“

Objevil se s náručí plnou květin.

Dali se dohromady.

Nejhorší byly pokaždé první hodiny, než si Gulnara zvykla na změnu prostředí. Kněžna Baku, Karabachu a „Načičevanu“ mizela a na scénu se vracela imámova vnučka. Z domova pak zatelefonovala Ajdinovi, sešli se, procházeli se po bulváru nebo po Trhové ulici (aby je vidělo celé město), lízali zmrzlinu, pili limonádu a fotografovali se se zálivem za zády. Mohli se spolu ukazovat, byli téměř zasnoubení, teta to rozhlásila mezi příbuznými. Aby však nikoho nepohoršovali, a trochu i pro jistotu (však víte, ďábel nikdy nespí), je doprovázela sestra nebo některá z matčiných sestřenic.

Gulnara o Ajdina nestála, ale nemohla mu to říct otevřeně. Za prvé by to určitě nepochopil. Žádného mladého muže z Kavkazu nenapadne, že ho dívka nemusí chtít. Od narození byl přeci oblíbencem maminky, babiček, sester, tet i sousedek, tisíckrát mu opakovali, jak je hezký a úžasný – takže jak by ho mohla nechtít, proč? Za druhé byla Gulnara dobře vychovaná. A zatřetí měla s tetou dohodu. Dohodu, která údajně o ničem dopředu nerozhodovala.

Ajdin se na Gulnaru díval jako na svatý obrázek. Byl docela chytrý, hodný a opravdu milý, ale tak trochu dětský, mdlý, bez výrazu. Neviděla v něm hlavu stáda, jak o sobě v přívalu dobré nálady mluvil její otec. Nejdřív ji rozčiloval, ale pak ji začal bavit – mohla si ho obtočit kolem prstu, v patriarchálním Ázerbájdžánu to tak se svými muži dělá spousta žen. Jednou potkala kamarádku, kterou také provdali za příbuzného. Vyprávěla, že se o ni i o děti stará, a Gulnara to okomentovala slovy:

„Máš dobrého muže.“

„Nedělá to z laskavosti. Mohl by si zkusit chovat se ke mně zle. Je to přece bratranec.“

Po dvou týdnech Gulnaru napadlo, že by tímhle způsobem mohla strávit celý život – procházka po bulváru, zmrzlina, limonáda, televize, každý týden návštěva kosmetického salonu, o víkendu nákupy, léto v Mardakanu, děti, manžel pod pantoflem a nezavazující práce, která neuškodí mužskému egu, ideálně ve školství, občas nějaký rodinný drb. Zachvátila ji panika.

„Budeš se muset vrátit.“

„Já vím.“

„Co uděláme?“

„Nevím.“

Doktorát už měla hotový. Obhajoba proběhla bez problémů. Měsíc pak Gulnara zařizovala různé drobné formality a pokoušela si namluvit, že pořád ještě studuje. Nakonec už neměla nic na práci.

Už několik hodin se s Pierrem procházeli po Jardin des Tuileries a fyzicky cítili ubíhající čas. Museli se nějak rozhodnout.

„Pojeď se mnou.“

„Cože?!“

„Poletíme do Baku spolu!“

Pierre o všem věděl, ačkoli spoustu věcí nedokázal pochopit. Naučil se je brát tak, jak jsou, neptal se na smysl či logiku. Věřil Gulnaře a chtěl jí pomoct, cítil však, že jí může maximálně fandit.

„Nejsem si jistý, že je to dobrý nápad.“

„Musíme to zkusit.“

Napadlo ji, že ho představí své matce, všechno jí vysvětlí. Promyslela si dokonce, co jí řekne, ale jak se letadlo přibližovalo k Baku, ztrácela odvahu. Po příletové hale se motala jako uštvaný pes. Zlobila se na sebe, že ji mohlo napadnout něco tak hloupého. Klan nebude nikdy souhlasit, sotva přeci tolerovali matku, která byla muslimka a Ázerbájdžánka. Proklejí ji za to, co už udělala, za drzost a neposlušnost, za to, že si začala s cizincem. Budou ji považovat za děvku, couru, kurvu. Stane se z ní stará panna, neustále bude muset poslouchat uštěpačné poznámky, a ani takový hňup jako Ajdin už se na ni nepodívá.

„Jeď do hotelu,“ řekla Pierrovi. „Ozvu se ti.“

Několik dní byla díky dvojnásobné dávce prášků na uklidnění vzornou dcerou a láskyplnou Ajdinovou snoubenkou. Pak se jí konečně podařilo navštívit kamarádku, která měla garsonku ve čtvrti Bailovo, ale žila s rodiči. Bez okolků ji poprosila o klíč. Pak zavolala Pierrovi a nadiktovala mu adresu. V Bailovu ji nikdo neznal, nehrozilo, že je někdo odhalí. Dojela tam maršrutkou a Pierrovi řekla, aby si zavolal taxík.

„Omlouvám se, že jsem tě do toho zatáhla,“ začala. „Bylo to dětinské a zbytečné. Nemůžeme být spolu. Nemůžu to své rodině udělat.“

„Nemiluješ mě.“

„Samozřejmě, že miluju.“

„Tak proč se jim podřizuješ? Odjedeme odsud a vezmeme se.“

„Nic nechápeš. Tohle není Francie. Nemůžu přijít o rodinu.“

„Oni tě zničí. Vdáš se za toho kluka, protože ti to nařídila tetička? To je pokrytectví. Otcové od rodin mají poměr s jinými ženami, mají s nimi dokonce i děti, a všechno je v pořádku, sama jsi to říkala. Hlavně nevypadnout z role.“

„Oni pro mě chtějí to nejlepší, starají se o mě, chrání mě, nikdy mě nenechají v nouzi. Vždycky se na ně můžu spolehnout. A to, co si myslím, je moje soukromá věc, můj kousek svobody.“

Sama tak úplně nevěřila tomu, co říká. Její klan byl konzervativní i na ázerbájdžánské poměry. Byla to zkostnatělá a ustrnulá struktura, stát ve státě. Všichni ti hodní lidé, které milovala a kterých si vážila, byli zapojeni do monstrózního divadla, kde má každý svoji pevně danou roli. Čím déle pobývala zpátky v Ázerbájdžánu, tím jí to přišlo samozřejmější. Nepotkávala tu tolik nešťastných, osamělých a zmrzačených lidí jako ve Francii – i za svobodu se totiž platí. Teď to chtěla co nejrychleji ukončit s Pierrem.

Rozloučili se chladně, jako by tři společně strávené roky nic neznamenaly.

(Reprodukovaný přebal je obálkou originálního vydání Góreckého knihy v nakladatelství Czarny. Fotografii autora s Kavkazem v pozadí pořídil Wojciech Konończuk.)