Českému publiku se dostává do rukou poprvé v ucelené verzi
český překlad první části unikátních vzpomínek lékaře Jana Theobalda Helda
(1770–1851), které vznikly na sklonku jeho života. Zahrnují léta jeho mládí
(1773–1799) a čtenářky a čtenáři se tak mohou ponořit do vzpomínek na
osvícenské období, pro něž v českém prostředí v podstatě jiný takto
rozsáhlý a výpravný text osobního charakteru nemáme. Heldův „duch“ přesto není
v české kultuře zcela neznámý – z německého rukopisného originálu čerpal již
Alois Jirásek při psaní svého F. L. Věka, který vznikal od konce osmdesátých
let 19. století a nesporně tak formoval obraz osvícenské a raně obrozenecké doby
pro celou řadu generací. Na prahu sedmdesátých let 20. století jeho výpovědní
hodnotu jen posílil dnes již legendární televizní seriál režiséra Františka
Filipa a scenáristy Otty Zelenky, který se stal svébytným uměleckým dílem s
řadou apokryfních prvků. Roli doktora Helda, vynikajícího houslisty i
společníka, zde přesvědčivě, ač idealisticky ztvárnil Jaroslav Satoranský.
Samotný český překlad této první části Heldových Pamětí původně
vycházel v polovině třicátých let 20. století na pokračování na stránkách
Lidových novin. Překladatel – muzikolog a právník Jindřich Květ (1890 - 1948
Praha) – potomek Heldovy sestry Františky Anny – v té době vydal i část
Heldových dopisů a jeho stručný životopis. Úmysl vydat knižně také tyto Heldovy vzpomínky
mu však překazila válečná léta. Květův text byl tedy vysázen a připraven ke
knižnímu vydání s ilustracemi Cyrila Boudy až po válce v Topičově nakladatelství,
které vydalo právě i zmíněnou korespondenci. Ale politické změny roku 1948
přinesly i reorganizaci nakladatelství a v létě téhož roku Jindřich Květ zemřel;
kniha nakonec zůstala nevydána.
Nyní se Květova překladu ujala historička Daniela Tinková,
která připravila jeho knižní vydání v edici Paměť nakladatelství Academia.
Jan Theobald Held byl nejenom výraznou postavou počátků
novodobé medicíny u nás, jedním z předních reprezentantů pražské univerzity a
zároveň také hudebním skladatelem i výkonným hudebníkem, ale především mužem s
neobyčejně zajímavým, téměř „stendhalovským“, jak píše v úvodu Daniela
Tinková, životním příběhem. A pro dobu, kdy nadaní lidé byli přesvědčeni, že
svými schopnostmi, talentem a pracovitostí mohou dosáhnout stejné prestiže jako
lidé se šlechtickým predikátem, byl Heldův životní příběh charakteristický.
Chlapec, který vzešel z poměrně chudých venkovských poměrů, se vlastním přičiněním
vypracoval na předního pražského lékaře, ba dokonce i na rektora
Karlo-Ferdinandovy univerzity, a navíc, obdařen mužným šarmem a hudebním
nadáním, se dokázal suverénně pohybovat v prostředí šlechtických salonů,
okouzlovat krásné dámy a získávat přátelství osobností z uměleckého světa.
Zároveň ale nikdy neztratil ze zřetele svět lidské bídy a nemoci a jako
dlouholetý ředitel nemocnice milosrdných bratří vynakládal mnoho sil na
zmírňování lidského utrpení a pomoc potřebným.
Ukázka z knihy:
Doktorský klobouk mne pořádně tlačil. Mé dosavadní
stipendium ve výši sto dvaceti zlatých konvenční mince přestalo a lekce jsem už
také dávat nemohl, neboť se to neslučovalo s doktorskou hodností; mé nepatrné
peněžní úspory se nicméně pomalu vyčerpávaly. Zkušenosti, že proslavení lékaři
jsou často velmi nešetrní vůči svým substitutům,877 mne zrazovaly, abych šel
touto cestou, ač právě po ní došli mnozí k nejskvělejšímu štěstí. Na druhé
straně však mou touhu po samostatnosti zastrašovalo vědomí vlastní slabosti,
když jsem přemítal o obtížném umění vědecké práce.
Vzal jsem si také k srdci slova jistého kavalíra: „Ce jeune
homme est un peu trop musicien, pour devenir un bon médecin.“878
O svém bratrovi jsem plné čtyři roky vůbec nic neslyšel. To
proto, poněvadž – jak jsem se dověděl teprve roku 1814 – byl tehdy jako polský
důstojník v ruském zajetí. Proto jsem si vyvolil tu nejtěžší, ale jedinou
správnou cestu, totiž vyškolit se na užitečného praktického lékaře, neboli – jinými
slovy – hrát i s vlastním životem va
banque,879 neboť za
válečných let stále řádily nakažlivé nemoci. Chtěl jsem svůj život raději
skončit se ctí, než abych závisel na milosti jiných; proto jsem si vybral
službu v nemocnici.
Hned druhého dne po své promoci, tedy dne 22. srpna 1797,
jsem hned v časných ranních hodinách spěchal do nemocnice milosrdných bratří,
kde byl fyzikem doktor Daniel O´Hehir.880
Tento mladý muž, jenž stál v čele tohoto špitálu už od svého čtyřiadvacátého
roku, vykonával své povolání s vášní; přijal mne s otevřenou náručí a dovolil mi,
abych ho provázel při jeho denních vizitách. Byl příkladný svou oddaností, nebojácný,
nic si neošklivil – a tím vším mně, uvyklému salonům a dámským budoárům,
sloužil za vzor. Tak jsem se zvolna naučil snášet specifický vzduch nemocnic,
snášet pohled na mnohé nemocné trpící eminentně hnusnou nemocí a vzdorovitě
nedbat nebezpečí nákazy. Také jsem se naučil rozlišovat mnohem větší počet
nejrůznějších forem chorob.
Doktor o´Hehir si mne brzy začal vážit a nabídl mi místo u
svého frugálního881 oběda,
kdykoli jsem chtěl, a tu a tam mne používal jako substituta u několika svých
nemocných. Mou první platící nemocnou byla nějaká porodní babička, která mi
vtiskla do ruky tvrdý tolar za to, že se uzdravila po zápalu jater: Je těžké
popsat, co jsem při tomto způsobu odměny cítil! Dosud jsem byl zvyklý dostávat
své stipendium výměnou za vysvědčení a honoráře za lekce jsem přijímal vždy ve
větších měsíčních sumách. Ještě dnes mne jímá mne hrůza, když pomyslím na to,
že i velmi zasloužilí mužové pokročilého věku a mého stavu dostávají po
skončeném konsiliu svou odměnu jako diškreci na ruku – právě tak jako
kostelníci, ministranti, dráteníci, kominíci nebo učedníci a jim podobní!
Vypadá snad takto autorita a prestiž obětavého lékařského stavu?
Poznámky
v textu:
877 Zástupce,
suplent, v tomto případě u zkušenějšího, staršího lékaře. Někdy tato dočasná a
špatně placená (či zcela nehonorovaná) činnost umožnila převzít po nějakém čase
zastupovaný post. Pozn. ed. D. T.
878 Tento mladý
muž je trochu až příliš hudebníkem na to, aby se stal dobrým lékařem (fr.).
Pozn. ed. D. T.
879 Fr. výraz z
hazardních her (ruleta); riziko s možností velkých (totálních) ztrát; sázka o
všechno. Pozn. ed. D. T.
880 Daniel
O´Hehir (1772–1799), syn Sylvestra O´Hehir (Docteur en Philosophie & Médecine),
fyzikus špitálu milosrdných bratří, obýval k roku 1799 dům č. 86, dnes č. p.
706/I, v Dlouhé ulici na Starém Městě (Schematismus1799, 254). Popis Prahy z
roku 1770 zaznamenává v Dlouhé třídě pod č. 86 (podle nového číslování č. p.
706), fara Panny Marie v Týně, v domě U Kamenného orla otce Sylvestra
O’Hehira, měšťana a doktora lékařství z Rinron v Irsku, i jeho syny Adalberta/Vojtěcha
a Daniela. J. SCHALLER, Beschreibung III, s. 552, k roku 1796 popisuje v Dlouhé
třídě pod č. 86 poplatný dům U Kamenného orla, který je nadán pravovárečným
právem a který v roce 1789 po smrti svého manžela Sylvestra, jenž dům získal koupí,
zdědila Eleonora O´Hehirová. Pozn. J. K.
881 Frugální – bezmasý; střídmý,
ale vydatný. Pozn. ed. J. K.
Editor © Daniela
Tinková, 2017
Preface © Daniela
Tinková, 2017
Translation ©
Jindřich Květ – dědicové, 2017; Daniela Tinková, 2017
ISBN
978-80-200-2653-8
Žádné komentáře:
Okomentovat