Věk nerovnováhy

V první části knihy se dozvíme, co se děje s klimatem, a kam až svět může zajít. Svět je propojený a méně bezpečný. Jeho rostoucí populace se v kombinaci s klimatickou změnou stává největší přírodní i sociální silou 21. století. Nevyhneme se zvýšené péči o půdu a les i novým přístupům k hospodaření s vodou a nízkoemisní energetice. V druhé části knihy autoři ukazují, v čem by mohla spočívat resilience naší vlasti či obecně civilizace. Zamýšlejí se nad odolnou ekonomikou, ale také ukazují, že síla společnosti a národa začíná doma v rodině. V době kolabujících systémů a manipulujících médií je zapotřebí pěstovat osobní houževnatost a kritické myšlení. V neklidném světě je obtížné být šťastný, a proto je důležité uvědomit si, kde vzniká a jak mizí pocity rovnováhy a štěstí.

Kolektivní práci českých badatelů vydává Academia (ISBN 978-80-200-2930-0). Editoři: Václav Cílek a Alexander Ač.

Ukázka z části Sedm zákonů vývoje civilizací, jejímž autorem je Miroslav Bárta:

Je smyslem dějin opakování?

Dlouhé tisíce let, až do počátku 1. tisíciletí př. n. l., se člověk, pokud můžeme soudit z dostupných zdrojů, domníval, že smyslem dějin je jisté opakování a že vše se vrací do výchozího bodu (Hornung, 1966). Teprve v průběhu 1. tisíciletí př. n. l. se začalo uvažovat o tzv. lineárních dějinách, vznikly axiální civilizace a zásadním způsobem se změnila celé pojetí dějin (Jaspers, 1949). Cyklicita byla konečně jedním ze základních rysů pojetí i staroegyptských dějin a principů vlády staroegyptského faraona. Staroegyptské sakrální stavby jsou plné vyobrazování dvou základních představ cykličnosti starých Egypťanů. První se týká pojetí roku – ten Egypťané dělili na tři roční období podle nejvýznamnějších charakteristik. Šlo o Dobu záplavy – achet, po kterou trvala nilská záplava, která byla alfou a omegou staroegyptského hospodářství. Po ní následovala Doba vycházení, peret, představovala období, ve kterém zemědělci zasadili plodiny a obilí a obdělávali pole. Konečně třetí z nich, byla Doba sklizně, šemu. Každé z těchto období trvalo čtyři měsíce po třiceti dnech.

Druhou skupinu dokladů představuje staroegyptská historiografie, které obvykle s nástupem vlády každého nového panovníka zaváděla oficiální počítání let vlády na trůnu od jedné. Zároveň podle náboženského konceptu každá nová vláda začínala nový a stále se obnovující řád zavedený bohy, kdy panovníka jako syn boha Hora přejímal, podle perspektivy starých Egypťanů, vládu nad světem. Vnímání cyklicity zachycují texty, až kam sahají písemné památky, a tedy paměť nejstarších civilizací lidstva. Počínaje texty z 3. tisíciletí př. n. l., přes Starý zákon a biblického Josefa až po badatele Clémenta Juglara, Josepha Kitchina, Nikolaie Kondratieva, Petera Turchina či Andreje Korotajeva. Tyto cykly mohou být velmi krátké, trvající přibližně čtyřicet měsíců (Kitchinův cyklus), zhruba sedmileté (slavné hubené a tlusté krávy z Josefova snu ve Starém zákoně) nebo trvající přibližně padesát let (Kondratiev). Mohou být přirozeně i o něco delší, jak dokazuje dodnes aktuální koncept Ibn Chaldúna.

Anaximandros a Herakleitos z Efesu

Podle všeho se zdá, že i vývoj civilizací má svá pravidla a zákonitosti, které se objevují stále znovu, byť jejich konkrétní formy jsou pokaždé trochu jiné. Dají se shrnout do Sedmi zákonů vývoje civilizací, které jsou:

1. Každá civilizace je ohraničena v čase a prostoru. Naše tzv. západní civilizace patrně nebude výjimkou. Archeologie a historie se dodnes zabývají zkoumáním toho, jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a zanikají.

2. Každou civilizaci může tvořit více samostatných částí (typicky států), které vznikají, dosahují vrcholu, upadají, zanikají a na jejich troskách vznikají nové. K zásadním změnám dochází skokově po období saturace a akumulace potenciálu k zásadní proměně systému.

3. Každá civilizace má svůj obecně srozumitelný dorozumívací jazyk (lingua franca) a obecně sdílený svět hodnot a symbolů. Každá civilizace vykazuje: velká centra, kde se soustředí populace, monumentální architekturu, písemný systém, hierarchicky uspořádanou společnost, umění a dělbu práce.

4. Pokud systém začne dlouhodobě spotřebovávat více energie, než je schopen vyrobit, nemůže udržet svou složitost ani ji dále rozvíjet. Nakonec dojde v důsledku vnitřní akumulace dluhu k rychlé a zásadní ztrátě složitosti v důsledku nedostatku zdrojů. Tomu se říká zjednodušeně kolaps.

5. Jednotlivé součásti civilizace rostou a upadají skrze vnitřní společenské procesy (proměny administrativy a institucí, role elit a technologií, formy ekonomiky, ideologie a náboženství a další) a proměny přírodního prostředí – to vytváří vnější rámec vývoje civilizací. Všechny procesy se navzájem ovlivňují a mají na ně zásadní vliv i cykly s různě dlouhou periodou.

6. Pro vývoj společností, států i civilizací v čase platí Herakleitův princip – ty faktory a procesy, které je přivedou na vrchol, jsou těmi, které nakonec způsobí jejich kolaps.

7. Civilizace zaniká v okamžiku, kdy zaniká její systém hodnot, symbolický svět a dorozumívací jazyk. Kolaps však neznamená zánik ani vyhubení jejích nositelů – lidí, z kořenů zaniklé civilizace obvykle vyrůstá nová.

Z hlediska filozofie cyklů je jedním z nejvýznamnějších faktorů tzv. Herakleitův princip. O co jde? Herakleitův princip odkazuje k jednoduchému faktu, že každá civilizace se svými specifickými projevy – zjednodušeně kulturou – je limitována nejen v prostoru, ale i v čase. To je totiž jedna z mála vlastností každé civilizace stojící mimo pochybnost. Na základě komparativního studia civilizací je totiž stále zřejmější, že právě ty faktory, které stojí u vzestupu daného společenského systému, jsou obvykle těmi samými, které nakonec přivodí jeho krizi, zjednodušeně nazývanou kolaps čili významnou ztrátu složitosti, kdy již systém není schopen zajistit dostatek energie na udržení své stávající komplexity, a naopak mnohem více energie spotřebuje, než vyrobí.

Na rozdíl od přírodních věd, kde pojem kolaps znamená skutečně vyhynutí a zkázu, ve vývoji společností jde obvykle „jen“ o velký propad jeho složitosti. Po takovémto propadu složitosti systému po určité době obvykle následuje etapa regenerace a nového vzestupu. Z toho také vyplývá další pozorování, totiž že pokud chceme porozumět tomu, proč je nějaký systém ve skutečné nebo zdánlivé krizi, je velkým omylem zabývat se pouze danou konečnou fází krize. Mnohem prospěšnější je zaměřit se na etapu, během které tento systém vznikal. Právě tam – pokud identifikujeme faktory, které u tohoto vzniku a vzestupu stály, – obvykle nalezneme klíč nezbytný k porozumění etapě vlastní krize (Bárta, 2011).

Jako první se myšlenka vývoje jako cyklického procesu objevila s největší pravděpodobností u filozofa Herakleita z Efesu, který žil přibližně v letech 540–480 př. n. l. Z jeho díla psaného k poctě bohyně Artemidy v Efesu se dochovaly pouze zlomky. Ve dvou z nich Herakleitos říká, že: „Cesta nahoru–dolů, jedna a táž“ (zlomek B 60) a „Počátek a konec jsou na obvodu kruhu společné“ (zlomek B 103). Z těchto výroků pravděpodobně vyplývá, že vesmír a veškeré procesy v něm jsou cyklické a že po vyčerpání své trajektorie se vracejí do svého počátku. Pro Herakleita hrála zásadní roli rovněž symbolika cesty, která může stoupat i klesat, ale stále je to táž cesta, kterou není možné ujít, aniž bychom se nevyrovnali s tím, že se nepřetržitě proměňuje. V Herakleitově filozofii byl významný i aspekt času, který mu pomáhal vyrovnat se s tím, že se sice po jistém čase můžeme navrátit zpět do počátečního bodu či výchozího stavu, ale pokaždé je tento stav poněkud odlišný. To ostatně říká sám Herakleitos, když hovoří o tom, že „Nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky“ (zlomek B 91).

Podobnou myšlenku můžeme zřejmě nalézt i u jeho předchůdce Anaximandra. Jde o jeho výrok datovaný do doby kolem roku 560 př. n. l. a známý jako zlomek B1: „Z čeho je věcem vznik, to se jim stává i zánikem, a tak si navzájem platí pokuty podle určení času.“ V každém případě je to přinejmenším 6. století př. n. l. a předsokartovští řečtí filozofové, se kterými můžeme spojovat nejranější doložené úvahy související s fenoménem identických faktorů stojících u zrodu / vzestupu a krizí společnosti (Kratochvíl, 2006).

V méně dávné době se tímto problémem, který označuji jako Herakleitův princip, zabýval zhruba se stejným výsledkem ruskoamerický sociolog a teoretik kultury, zakladatel sociologie na Harvardské univerzitě, Pitirim A. Sorokin (1889–1968). Ten v roce 1941 vydal práci s titulem The Crisis of Our Age – česky vyšla o několik let později pod názvem Krise našeho věku (Sorokin 1948). V ní se Sorokin zabýval cyklickým charakterem vývoje civilizace. Sorokin rozlišoval tzv. senzitivní či smyslovou a ideovou kulturu (v českých překladech se hovoří o ideační kultuře, viz též následující stať). Pokud ve společnosti převládá bohatost, rozmanitost a individualismus, jedná se o kulturu senzitivní. Ta je v našem případě dodnes aktivní a trvá bezmála pět set let. Pokud ve společnosti dominuje náboženství, stagnace a kolektivní duch, jde o ideovou kulturu.

V návaznosti na Herakleitův princip Sorokin píše: „Proto lze vážně pochybovat o přiměřenosti těchto diagnóz, právě tak jako o jimi navrhovaných lécích. Jejich omyl spočívá v tom, že vidí pramen tragédie na nesprávném místě, v podceňování charakteru choroby, a zvláště v nazírání na ni jako na něco náhodného, netkvícího ve vlastní povaze moderní, přezrále senzitivní kultury. Ve skutečnosti kořeny tragédie jsou neskutečně hlubší, jsou v samé podstatě věci, jdou daleko zpátky a jsou vlastní senzitivní kultuře. Stejné síly, které způsobily růst jejích velkolepých výtvorů, způsobily nevyhnutelný růst rakoviny rozkladu a krize. Toto alter ego senzitivní kultury je také bohyní pomsty, siamským dvojčetem jejích růstu a velkoleposti.“ (Sorokin, 1948, str. 243.)

Kolapsy jsou docela časté

Jednou z posledních prací na téma vývoje, cyklů a faktorů působících při vzestupu a následně krizi společnosti je publikace vědců Safa Motesharreiho, Jorgeho Rivase a Eugenie Kalnaye z roku 2014 věnovaná dynamice vývoje společnosti. V ní se autoři pomocí teoretického modelování zamýšlejí především nad otázkou, k čemu vedou proměnlivé hodnoty u těchto charakteristik vybrané populace: porodnost, úmrtnost, úživná kapacita přírodního prostředí, velikost elity a neelit („masy“) a konečně míra přerozdělování / sdílení ekonomického potenciálu. Jejich studie, nazývané také jako model HANDY, začíná konstatováním: „Je běžné popisovat lidskou historii jako neúnavné a nevyhnutelné směřování ke stále vyšším úrovním komplexity, politické organizovanosti a ekonomické specializaci, doprovázeným vývojem komplexnějších a účinnějších technologií vedoucích ke stále rostoucí populaci. Toto vše je zajišťováno získáváním stále většího množství surovin, energie a informací. Přesto toto vše není jediná možnost. Ve skutečnosti případy, kdy byl tento zdánlivě univerzální, dlouhodobý trend tvrdě přerušen prudkým kolapsem – často trvajícím století –, jsou docela běžné. Krátký přehled několika příkladů kolapsů naznačuje, že proces vzestupu a pádu je ve skutečnosti stále znovu se v historii objevující cyklus, který ukazuje, že je důležité nalézt obecné vysvětlení tohoto procesu.“(Motesharrei, Rivas, Kalnay, 2014, str. 90.)

Marcus du Sautoy: Co nemůžeme poznat. Výprava na hranice vědění

Souhrn lidského poznání se rozšiřuje stále rostoucí rychlostí, každý rok přibývá více poznatků, než se dříve nashromáždilo za tisíc let. Proto je na místě otázka, kam až může naše vědění dosáhnout, případně otázka opačná: kam už dosáhnout nemůže. A to je také cílem této knihy - zjistit, zda existují otázky, na které z principu nikdy nemůžeme získat odpověď. Najdeme někdy nejzákladnější stavební materiál hmoty? Budeme někdy schopni odpovědět na otázku, zda je vesmír nekonečný? Budeme někdy znát všechno, nebo má naše poznání meze, které nelze překročit? A pokud takové meze existují, jaké jsou obrysy světa, který dokážeme obsáhnout naším rozumem? A jak se vyrovnat s tím, že některé věci nikdy nezjistíme? Marcus du Sautoy během své výpravy zjistil, že odpovědět na tyto jednoduché otázky je velmi obtížné. Vyzbrojen matematickou erudicí se pustil do hloubkového zkoumání současného stavu řady vědeckých disciplín - od matematické logiky přes kvantovou fyziku a kosmologii až po neurovědu - a své poznatky konzultoval s předními experty v těchto oborech. Spolu s nimi se tedy vydáváme na expedici k nejzazším mezím moderní vědy, abychom zjistili, zda je za nimi něco, co nikdy nepoznáme.

Marcus Peter Francis du Sautoy (* 1965) je britský matematik a popularizátor vědy. Absolvoval Oxfordskou univerzitu, zajímá se zejména o teorii grup a teorii čísel. Kromě odborné práce se intenzivně zabývá popularizací matematiky, vedle pořadů pro BBC pravidelně píše pro The Times a The Guardian, publikoval rovněž řadu populárně naučných knih.

Knihu Co nemůžeme poznat vydávají (v překladu Petra Holčáka) nakladatelství Dokořán a Argo v edici Zip.

Ukázka z knihy:

Co nikdy nepoznáme

Co když ve vědě existují otázky, na něž nebude možné nikdy odpovědět? Přiznat, že by takové otázky mohly vůbec existovat, zní poraženecky, možná dokonce i nebezpečně. Zatímco neznámo je hybnou silou vědeckého bádání, nepoznatelno by bylo pro vědu nesnesitelným trestem. Jako plnoprávný člen vědecké obce doufám, že nakonec na mnohé velké otevřené otázky odpovědět dokážeme.

Měli bychom ale prozkoumat, zda výprava, k níž jsme se zde připojili, nenarazí na hranice, za něž nebudeme moci postoupit. Na otázky, na které nebude nikdy možné odpovědět.

A právě takový úkol jsem si zde uložil. Chci zjistit, zda existují věci, které z jejich vlastní podstaty nikdy nepoznáme. Je něco, co zůstane navždy za hranicemi poznání? Existují věci, jejichž vyřešení, navzdory bouřlivému tempu vědeckého pokroku, zůstane mimo schopnosti i těch největších vědců? Přetrvají záhady, které odolají všem našim pokusům zvednout závoj zakrývající nám pohled na vesmír?

Snažit se v jakékoli době určovat to, co nemůžeme poznat, je samozřejmě velmi riskantní. Jak můžeme vědět, zda nové pohledy a poznatky nepřesunou domnělé nepoznatelno ze dne na den do sféry poznatelného? Také proto je dobré nahlédnout do historie lidského poznání, která nám ukazuje, jak často jsme se domnívali, že jsme dosáhli nejzazší meze, než jsme našli cestu dál.

Francouzský filozof Auguste Comte například v roce 1835 o hvězdách prohlásil: „Nikdy nebudeme moci, žádnou metodou, prozkoumat jejich chemické složení ani jejich mineralogickou strukturu.“ Jelikož tyto znalosti by se zřejmě daly získat jen návštěvou dané hvězdy, zdálo se to jako zcela rozumné tvrzení. Comte však nepočítal s možností, že hvězda by mohla dorazit na návštěvu k nám, přinejmenším ve formě fotonů světla, které by nám mohly odhalit její chemickou stavbu.

Několik desítek let po Comteově proroctví vědci určili chemické složení naší hvězdy, Slunce, pomocí spektrální analýzy jejího světla. Tehdejší britský astronom Warren de la Rue k tomu poznamenal: „Kdybychom doletěli ke Slunci, přinesli si z něj nějaké kusy a analyzovali je v laboratořích, nemohlo by to být přesnější než údaje získané touto novou metodou spektrální analýzy.“ Vědci pak určili chemické složení dalších hvězd, na které se pravděpodobně také nikdy nedostaneme. Jak věda během 20. století odhalovala další a další záhady vesmíru, začal vznikat pocit, že bychom nakonec mohli sestavit jeho úplný obraz.

Lord Kelvin je mnohými považován za jednoho z největších vědců své doby, nicméně v přesvědčení, že taková chvíle už nastala, na schůzi Britské asociace pro rozvoj vědy v roce 1900 prohlásil: „Ve fyzice už není nic, co by se ještě dalo objevit. Zbývá jen stále přesnější a přesnější měření.“ Totéž si myslel i americký fyzik Albert Abraham Michelson. Také on se domníval, že budoucnost vědy

bude nadále spočívat v pouhém přidávání desetinných míst k tomu, co už se zjistilo. „Všechny významnější základní zákony a fakta fyzikální vědy už byly objeveny… naše budoucí objevy musíme hledat na šestém desetinném místě.“

O pět let později však Einstein předložil naprosto novou koncepcí času a prostoru a krátce nato přišla odhalení kvantové fyziky. Kelvin a Michelson se ohledně možnosti nových objevů ve fyzice nemohli mýlit víc.

Cílem naší knihy je prozkoumat, zda existují problémy, které prokazatelně zůstanou za hranicemi našeho poznání, a to bez ohledu na jakékoli nové objevy. Možná, že žádné takové problémy neexistují. Jako vědec v to doufám. Jedním z rizik plynoucích z potýkání se s nynějšími nezodpověditelnými otázkami je to, že se příliš brzy vzdáme snahy o jejich poznání. Pokud ale takové problémy skutečně existují, jaký mají charakter? Půjde vždy jen o otázku volby z několika možných odpovědí?

Debaty o známých neznámech však nejsou vyhrazeny jen světu vědy. Do filozofie poznání jednou v proslulém vyjádření zabrousil i americký politik Donald Rumsfeld:

Jak víme, existují známá známa; to jsou věci, o kterých víme, že je známe. Vím také, že existují známá neznáma, tedy věci, o nichž víme, že je neznáme. Ale jsou také neznámá neznáma; to jsou věci, o kterých ani nevíme, že je neznáme.

Za tuto svou kryptickou odpověď (na novinářský dotaz po důkazech, že irácká vláda disponuje zbraněmi hromadného ničení) dostal Rumsfeld co proto. Novináři a blogeři měli žně a celý případ vyvrcholil tím, že ministr dostal od organizace za srozumitelné veřejné vyjadřování Plain English Campaign její výroční cenu Foot in Mouth za „matoucí vyjádření veřejně činné osobnosti“. Pokud si ale toto sdělení rozebereme, vidíme, že v něm Rumsfeld velmi výstižně shrnul různé druhy znalostí. Vynechal snad jen jednu zajímavou kategorii: neznámá známa. To, co víme, ale neodvážíme si to přiznat, což je podle filozofa Slavoje Žižka možná ten nejnebezpečnější druh znalostí, zejména když je mají lidé s politickou mocí. Je to doména sebeklamu. Potlačovaných myšlenek. Freudovského nevědomí.

O neznámých neznámech bych mluvil velmi rád, to by ale musela být známá! Autor knihy Černá labuť Nassim Taleb je přesvědčen, že za největší změny ve společnosti mohou právě neznámá neznáma. Pro Kelvina se neznámým neznámem, které si nedokázal představit, stala relativita a kvantová fyzika. V této knize tedy mohu přinejlepším formulovat známá neznáma a ptát se, zda něco z nich zůstane navěky v kategorii neznámého. Existují otázky, které ze své podstaty a bez ohledu na pokrok v poznání nebudou nikdy zodpovězeny?

Nazval jsem tato neznáma „hranicemi“. Ztělesňují obzor, za nějž nemůžeme pohlédnout. Moje putování k hranicím poznání a snaha o formulaci známých neznám bude procházet známými známy, která ukážou, jak daleko jsme dospěli za to, co jsme dříve považovali za meze poznání. Tato výprava rovněž otestuje mou vlastní schopnost poznání – poznat už jen to, co je známo, je pro vědce stále náročnější.

Tato kniha je sice především o tom, co poznat nemůžeme, důležité je ale také rozumět tomu, co už víme a jak jsme se to dozvěděli. Naše cesta k hranicím poznání nás provede územím, které již věda zmapovala, a dovede nás až k samotným mezím dnešních nejzazších průlomů. Během putování si uděláme zastávky, při nichž se zamyslíme nad okamžiky, kdy se vědci domnívali, že narazili na zeď, za kterou už další pokrok není možný, jen aby příští generace našla cestu dál; to nám dodá důležitou perspektivu při zkoumání problémů, které dnes považujeme za nepoznatelné. Doufám, že na konci cesty získáme dostatečný přehled nejen o tom, co poznat nemůžeme, ale i tom, co známe.

Těmi oblastmi vědy, které se nacházejí mimo mou komfortní zónu, mě pomohli provést odborníci na dané obory; ti mě dovedli k hranicím každého z nich a prověřili, zda nepoznatelnost území, která leží za nimi, plyne z našich vlastních omezení, nebo vychází z vlastní podstaty daného problému.

Co se děje, když narazíme na otázku, kterou nedokážeme zodpovědět? Jak se vyrovnáváme s tím, že něco nemůžeme poznat? Odvážíme si přiznat, že některé věci zůstanou navždy mimo náš dosah? Jak se jako lidstvo s něčím takovým vyrovnáváme? Taková situace přinesla během tisíciletí pozoruhodné odpovědi a mimo jiné vedla ke vzniku myšlenky zvané Bůh.

Copyright © Marcus du Sautoy 2016

Translation © Petr Holčák, 2019

ISBN 978-80-7363-904-4 (Dokořán)

ISBN 978-80-257-3010-2 (Argo)