V první části knihy se dozvíme, co se děje s klimatem, a
kam až svět může zajít. Svět je propojený a méně bezpečný. Jeho rostoucí
populace se v kombinaci s klimatickou změnou stává největší přírodní i sociální
silou 21. století. Nevyhneme se zvýšené péči o půdu a les i novým přístupům k
hospodaření s vodou a nízkoemisní energetice. V druhé části knihy autoři
ukazují, v čem by mohla spočívat resilience naší vlasti či obecně civilizace.
Zamýšlejí se nad odolnou ekonomikou, ale také ukazují, že síla společnosti a
národa začíná doma v rodině. V době kolabujících systémů a manipulujících médií
je zapotřebí pěstovat osobní houževnatost a kritické myšlení. V neklidném světě
je obtížné být šťastný, a proto je důležité uvědomit si, kde vzniká a jak mizí
pocity rovnováhy a štěstí.
Kolektivní práci českých badatelů vydává Academia (ISBN
978-80-200-2930-0). Editoři: Václav Cílek a Alexander Ač.
Ukázka z části Sedm zákonů vývoje civilizací,
jejímž autorem je Miroslav Bárta:
Je smyslem dějin opakování?
Dlouhé tisíce let, až do počátku 1. tisíciletí př. n. l.,
se člověk, pokud můžeme soudit z dostupných zdrojů, domníval, že smyslem dějin
je jisté opakování a že vše se vrací do výchozího bodu (Hornung, 1966). Teprve
v průběhu 1. tisíciletí př. n. l. se začalo uvažovat o tzv. lineárních
dějinách, vznikly axiální civilizace a zásadním způsobem se změnila celé pojetí
dějin (Jaspers, 1949). Cyklicita byla konečně jedním ze základních rysů pojetí
i staroegyptských dějin a principů vlády staroegyptského faraona. Staroegyptské
sakrální stavby jsou plné vyobrazování dvou základních představ cykličnosti
starých Egypťanů. První se týká pojetí roku – ten Egypťané dělili na tři roční
období podle nejvýznamnějších charakteristik. Šlo o Dobu záplavy – achet,
po kterou trvala nilská záplava, která byla alfou a omegou staroegyptského
hospodářství. Po ní následovala Doba vycházení, peret, představovala
období, ve kterém zemědělci zasadili plodiny a obilí a obdělávali pole. Konečně
třetí z nich, byla Doba sklizně, šemu. Každé z těchto období trvalo
čtyři měsíce po třiceti dnech.
Druhou skupinu dokladů představuje staroegyptská
historiografie, které obvykle s nástupem vlády každého nového panovníka
zaváděla oficiální počítání let vlády na trůnu od jedné. Zároveň podle
náboženského konceptu každá nová vláda začínala nový a stále se obnovující řád
zavedený bohy, kdy panovníka jako syn boha Hora přejímal, podle perspektivy
starých Egypťanů, vládu nad světem. Vnímání cyklicity zachycují texty, až kam
sahají písemné památky, a tedy paměť nejstarších civilizací lidstva. Počínaje
texty z 3. tisíciletí př. n. l., přes Starý zákon a biblického Josefa až po
badatele Clémenta Juglara, Josepha Kitchina, Nikolaie Kondratieva, Petera
Turchina či Andreje Korotajeva. Tyto cykly mohou být velmi krátké, trvající
přibližně čtyřicet měsíců (Kitchinův cyklus), zhruba sedmileté (slavné hubené a
tlusté krávy z Josefova snu ve Starém zákoně) nebo trvající přibližně padesát
let (Kondratiev). Mohou být přirozeně i o něco delší, jak dokazuje dodnes
aktuální koncept Ibn Chaldúna.
Anaximandros a Herakleitos z Efesu
Podle všeho se zdá, že i vývoj civilizací má svá pravidla
a zákonitosti, které se objevují stále znovu, byť jejich konkrétní formy jsou
pokaždé trochu jiné. Dají se shrnout do Sedmi zákonů vývoje civilizací, které
jsou:
1. Každá civilizace je ohraničena v čase a prostoru. Naše
tzv. západní civilizace patrně nebude výjimkou. Archeologie a historie se
dodnes zabývají zkoumáním toho, jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a
zanikají.
2. Každou civilizaci může tvořit více samostatných částí
(typicky států), které vznikají, dosahují vrcholu, upadají, zanikají a na
jejich troskách vznikají nové. K zásadním změnám dochází skokově po období
saturace a akumulace potenciálu k zásadní proměně systému.
3. Každá civilizace má svůj obecně srozumitelný
dorozumívací jazyk (lingua franca) a obecně sdílený svět hodnot a
symbolů. Každá civilizace vykazuje: velká centra, kde se soustředí populace,
monumentální architekturu, písemný systém, hierarchicky uspořádanou společnost,
umění a dělbu práce.
4. Pokud systém začne dlouhodobě spotřebovávat více
energie, než je schopen vyrobit, nemůže udržet svou složitost ani ji dále
rozvíjet. Nakonec dojde v důsledku vnitřní akumulace dluhu k rychlé a zásadní
ztrátě složitosti v důsledku nedostatku zdrojů. Tomu se říká zjednodušeně
kolaps.
5. Jednotlivé součásti civilizace rostou a upadají skrze
vnitřní společenské procesy (proměny administrativy a institucí, role elit a
technologií, formy ekonomiky, ideologie a náboženství a další) a proměny
přírodního prostředí – to vytváří vnější rámec vývoje civilizací. Všechny
procesy se navzájem ovlivňují a mají na ně zásadní vliv i cykly s různě dlouhou
periodou.
6. Pro vývoj společností, států i civilizací v čase platí
Herakleitův princip – ty faktory a procesy, které je přivedou na vrchol, jsou
těmi, které nakonec způsobí jejich kolaps.
7. Civilizace zaniká v okamžiku, kdy zaniká její systém
hodnot, symbolický svět a dorozumívací jazyk. Kolaps však neznamená zánik ani
vyhubení jejích nositelů – lidí, z kořenů zaniklé civilizace obvykle vyrůstá
nová.
Z hlediska filozofie cyklů je jedním z nejvýznamnějších
faktorů tzv. Herakleitův princip. O co jde? Herakleitův princip odkazuje k
jednoduchému faktu, že každá civilizace se svými specifickými projevy –
zjednodušeně kulturou – je limitována nejen v prostoru, ale i v čase. To je
totiž jedna z mála vlastností každé civilizace stojící mimo pochybnost. Na
základě komparativního studia civilizací je totiž stále zřejmější, že právě ty
faktory, které stojí u vzestupu daného společenského systému, jsou obvykle těmi
samými, které nakonec přivodí jeho krizi, zjednodušeně nazývanou kolaps čili
významnou ztrátu složitosti, kdy již systém není schopen zajistit dostatek
energie na udržení své stávající komplexity, a naopak mnohem více energie
spotřebuje, než vyrobí.
Na rozdíl od přírodních věd, kde pojem kolaps znamená
skutečně vyhynutí a zkázu, ve vývoji společností jde obvykle „jen“ o velký
propad jeho složitosti. Po takovémto propadu složitosti systému po určité době
obvykle následuje etapa regenerace a nového vzestupu. Z toho také vyplývá další
pozorování, totiž že pokud chceme porozumět tomu, proč je nějaký systém ve
skutečné nebo zdánlivé krizi, je velkým omylem zabývat se pouze danou konečnou
fází krize. Mnohem prospěšnější je zaměřit se na etapu, během které tento
systém vznikal. Právě tam – pokud identifikujeme faktory, které u tohoto vzniku
a vzestupu stály, – obvykle nalezneme klíč nezbytný k porozumění etapě vlastní
krize (Bárta, 2011).
Jako první se myšlenka vývoje jako cyklického procesu
objevila s největší pravděpodobností u filozofa Herakleita z Efesu, který žil
přibližně v letech 540–480 př. n. l. Z jeho díla psaného k poctě bohyně
Artemidy v Efesu se dochovaly pouze zlomky. Ve dvou z nich Herakleitos říká,
že: „Cesta nahoru–dolů, jedna a táž“ (zlomek B 60) a „Počátek a konec
jsou na obvodu kruhu společné“ (zlomek B 103). Z těchto výroků
pravděpodobně vyplývá, že vesmír a veškeré procesy v něm jsou cyklické a že po
vyčerpání své trajektorie se vracejí do svého počátku. Pro Herakleita hrála
zásadní roli rovněž symbolika cesty, která může stoupat i klesat, ale stále je
to táž cesta, kterou není možné ujít, aniž bychom se nevyrovnali s tím, že se
nepřetržitě proměňuje. V Herakleitově filozofii byl významný i aspekt času,
který mu pomáhal vyrovnat se s tím, že se sice po jistém čase můžeme navrátit
zpět do počátečního bodu či výchozího stavu, ale pokaždé je tento stav poněkud
odlišný. To ostatně říká sám Herakleitos, když hovoří o tom, že „Nelze
dvakrát vstoupit do stejné řeky“ (zlomek B 91).
Podobnou myšlenku můžeme zřejmě nalézt i u jeho
předchůdce Anaximandra. Jde o jeho výrok datovaný do doby kolem roku 560 př. n.
l. a známý jako zlomek B1: „Z čeho je věcem vznik, to se jim stává i
zánikem, a tak si navzájem platí pokuty podle určení času.“ V každém
případě je to přinejmenším 6. století př. n. l. a předsokartovští řečtí
filozofové, se kterými můžeme spojovat nejranější doložené úvahy související s
fenoménem identických faktorů stojících u zrodu / vzestupu a krizí společnosti
(Kratochvíl, 2006).
V méně dávné době se tímto problémem, který označuji jako
Herakleitův princip, zabýval zhruba se stejným výsledkem ruskoamerický sociolog
a teoretik kultury, zakladatel sociologie na Harvardské univerzitě, Pitirim A.
Sorokin (1889–1968). Ten v roce 1941 vydal práci s titulem The Crisis of Our
Age – česky vyšla o několik let později pod názvem Krise našeho věku
(Sorokin 1948). V ní se Sorokin zabýval cyklickým charakterem vývoje
civilizace. Sorokin rozlišoval tzv. senzitivní či smyslovou a ideovou kulturu
(v českých překladech se hovoří o ideační kultuře, viz též následující stať).
Pokud ve společnosti převládá bohatost, rozmanitost a individualismus, jedná se
o kulturu senzitivní. Ta je v našem případě dodnes aktivní a trvá bezmála pět
set let. Pokud ve společnosti dominuje náboženství, stagnace a kolektivní duch,
jde o ideovou kulturu.
V návaznosti na Herakleitův princip Sorokin píše: „Proto
lze vážně pochybovat o přiměřenosti těchto diagnóz, právě tak jako o jimi
navrhovaných lécích. Jejich omyl spočívá v tom, že vidí pramen tragédie na
nesprávném místě, v podceňování charakteru choroby, a zvláště v nazírání na ni
jako na něco náhodného, netkvícího ve vlastní povaze moderní, přezrále
senzitivní kultury. Ve skutečnosti kořeny tragédie jsou neskutečně hlubší, jsou
v samé podstatě věci, jdou daleko zpátky a jsou vlastní senzitivní kultuře.
Stejné síly, které způsobily růst jejích velkolepých výtvorů, způsobily
nevyhnutelný růst rakoviny rozkladu a krize. Toto alter ego senzitivní kultury
je také bohyní pomsty, siamským dvojčetem jejích růstu a velkoleposti.“
(Sorokin, 1948, str. 243.)
Kolapsy jsou docela časté
Jednou z posledních prací na téma vývoje, cyklů a faktorů
působících při vzestupu a následně krizi společnosti je publikace vědců Safa
Motesharreiho, Jorgeho Rivase a Eugenie Kalnaye z roku 2014 věnovaná dynamice
vývoje společnosti. V ní se autoři pomocí teoretického modelování zamýšlejí
především nad otázkou, k čemu vedou proměnlivé hodnoty u těchto charakteristik
vybrané populace: porodnost, úmrtnost, úživná kapacita přírodního prostředí,
velikost elity a neelit („masy“) a konečně míra přerozdělování / sdílení
ekonomického potenciálu. Jejich studie, nazývané také jako model HANDY, začíná
konstatováním: „Je běžné popisovat lidskou historii jako neúnavné a
nevyhnutelné směřování ke stále vyšším úrovním komplexity, politické organizovanosti
a ekonomické specializaci, doprovázeným vývojem komplexnějších a účinnějších
technologií vedoucích ke stále rostoucí populaci. Toto vše je zajišťováno
získáváním stále většího množství surovin, energie a informací. Přesto toto vše
není jediná možnost. Ve skutečnosti případy, kdy byl tento zdánlivě
univerzální, dlouhodobý trend tvrdě přerušen prudkým kolapsem – často trvajícím
století –, jsou docela běžné. Krátký přehled několika příkladů kolapsů
naznačuje, že proces vzestupu a pádu je ve skutečnosti stále znovu se v
historii objevující cyklus, který ukazuje, že je důležité nalézt obecné
vysvětlení tohoto procesu.“(Motesharrei, Rivas, Kalnay, 2014, str. 90.)
Žádné komentáře:
Okomentovat