„Proč je člověk vždycky tak pozdě stejně starý jako jeho
rodiče?“ Tuto otázku najdeme v závorce v drobném příběhu Ranní lázeň, kde
většina toho podstatného zůstává pod hladinou, v přeneseném slova smyslu i
doslovně. A už jen tato věta musí každého odvážného čtenáře zaujmout – a musí
při ní zbystřit, neboť přesně takové otázky jsou znakem psaní, které stojí za
čtení.
Vedle toho v Cestou životem Aleny Wagnerové najdeme i
rozmarně působící prózu Dopravní přestupky Karla Baumanna (Malé rekviem),
týkající se jednoho vzdáleného příbuzného Franze Kafky a jeho věčných patálií s
dopravními předpisy. Ovšem zároveň z ní čím dál víc cítíme předzvěst čehosi
hrozného… Poslední cesta Karla Baumanna totiž nebyla v automobilu, nýbrž ve
vlaku jedoucím z Terezína do Osvětimi.
V povídce A kohout třikrát zazpíval je zas jednou z
hlavních postav velitel terezínské Malé pevnosti Jöckel, jenž se marně snaží
zachránit jemu tak sympatickou vězenkyni, která se stala hospodyní v jeho domě.
Na to, aby změnil rozsudek smrti této komunistky, je však příliš malý pán:
„Podepsán Karl Hermann Frank. Jak se pak v táboře rozneslo, napřed tomu nikdo
nechtěl věřit, Jöckela ta zpráva zdrtila. Ale nebylo zbytí, rozkaz splnit
musel. Sám toho ale nebyl schopen a vymyslel si, že budou předstírat její
propuštění a rozsudek přitom na ní vykonají tak, aby si toho nebyla vědoma.
Provedením pověřil svého zástupce Schmidta. Ten jí propuštění druhý den ráno
přišel oznámit, a když pak se svými věcmi šla po schodech dolů k východu z
domu, on za ní, zastřelil ji na posledním schodě ranou do týla.“ Tohle tedy
nebyla Sophiina, nýbrž Jöckelova volba.
Cyklus povídek Cestou životem vznikal v průběhu autorčiny
dosavadní literární a životní pouti s cílem zbavit zapomenuté lidské osudy
pomíjejícnosti. V jistém smyslu jde také o autobiografický román v příbězích,
ačkoli autorka sama zůstává v pozadí. Způsob jejího vyprávění nepostrádá
esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. Wagnerová klade
důraz na vypjaté osobní situace, těžiště často leží v historických a
společenských okolnostech. Existenciální rozměr autorčiny umělecké i lidské
zkušenosti podtrhává vstupní a závěrečný text cyklu.
Alena Wagnerová (1936), spisovatelka, orální historička a
editorka, se narodila v Brně a od roku 1969 žije v Německu. Publikuje od
šedesátých let, zejména sociologické studie, eseje a prózu. Píše česky i
německy. Je autorkou biografií Sidonie Nádherné (2010), jejího bratra Johannese
(2014) pohybujícího se v okruhu Franze Kafky a české novinářky Mileny Jesenské
(1996). Kniha V ohnisku nepokoje (2003) obohacuje kafkovskou literaturu o
pohled na spisovatelovu rodinu. Próza Dvojitá kaple (1991) je autorčiným
osobním vyznáním a popisuje její cestu sebepoznání. V textu Co by dělal Čech v
Alsasku? (2011) sleduje alsaskou stopu Jiřího Weila. Žena za socialismu (2017)
je překladem sociologické monografie vydané původně v Německu. Dlouhodobě a
systematicky se zabývá česko-německými vztahy. Připomeňme rozhovory s Němci a
Čechy ze Sudet – Odsunuté vzpomínky (1993) a Neodsunuté vzpomínky (2001) nebo
publikaci o německých odpůrcích nacismu v Československu A zapomenuti vejdeme
do dějin (2010).
Vydává nakladatelství Prostor jako 121. svazek edice
Střed.
Ukázka z knihy:
Ranní lázeň
Slunce už čekalo na posledním schodě. (Slunce, takové
jako vždy.)
Pomalu se ponořila.
Ze schodů by se měl drátěnými kartáči, drátěnými kartáči
seškrábat mech; dřív než je celé pohltí. Vybavily se jí staré cementové schůdky
vedoucí k vodě, teď úplně zarostlé travou a vlaštovičníkem. (Vlaštovičník se
svým žlutým mlékem ulpívajícím na prstech.) Za deset let, za deset let vyraší i
z cementu olšové pruty. Ať tam někdo sedával nebo ne. Seškrábat drátěným
kartáčem za rok zas a za rok zas. Údržba zdání.
Vzpomněla si na jámu vykopanou až k hlušině, kam se celé
léto házejí ostříhané hnijící výhony odkvetlých rostlin.
Mají pro tento rok vegetaci už za sebou.
Co na mne hledíš, co na mne tak hledíš, ty pitomý
rybníku! Ano, mám je, mám je, na předloktí vytetované číslo. Navždycky.
Ale to už ji objal veliký studený pocit svobody.
Je léto, pořád je ještě léto. A ona žije.
Jakýsi balvan jako by na chvilku tiše spočinul na dně
zátoky. Slunce, po ránu ještě plné vody, se nesměle opíralo do hladiny; u
protějšího břehu v drobných částečkách vzrušeně zářily lekníny. Kdesi v dálce
přejela motorka prašným polem.
Z vody už není vidět na terasu. Stromy úplně zakryly
výhled… Není nikdo, kdo by se z terasy díval na vodu, tak je to. (Ze schodů by
se měl drátěnými kartáči seškrábat mech.) Není nikdo, kdo by se z terasy díval
na vodu. Na olšovém listu, splývajícím po hladině, se pevně držela skoro
utopená včela a sála a sála, nožky hustě polepeny pylem.
Koupávali se vždycky dřív než ona. Její rodiče. (Kolik
let bylo otci, když spolu hrávali svou tajnou ranní hru?) Stával v bílém letním
obleku nahoře na terase; ona vystupuje z vody kryta olšovým křovím a živým
plotem. Kryta, a přece ne úplně skryta. Je to šest schodů ke koupacímu plášti
pověšenému na klice branky nebo přehozenému přes plot; šest kroků, které je
možné udělat rychle nebo pomalu, schválně pomalu s důrazem na každý schod, a
pak si váhavě oblékat koupací plášť, nebo dokonce ještě napřed otřít složeným
pláštěm jako ručníkem mokré vlasy. Jak postupně nabývala ve hře dokonalosti,
poskytovala někdy štědře ze svého těla, a jindy zas téměř okázale rychle
vyběhla po schodech a vklouzla do pláště, aby hranou bezděčností připomněla
tomu nahoře vzácnost a kradmost těch ranních okamžiků a sama pro sebe zase
obnovila vytrácející se pocit bezprostřednosti a neúmyslnosti ve svém chování.
Stejně tak otec odcházel někdy ještě dřív, než dosáhla břehu.
To byla hygiena hry, kterou hráli několik let společně, s
každým jarem vždy znovu a rafinovaněji. Hra, v níž ona bezelstná byla vědoucí,
a druhá strana, daleko zkušenější, hrála naivní part, který by byl vlastně
příslušel jí. Když pak všichni tři společně seděli u snídaně, byli oni dva,
každý sám pro sebe, již nasyceni a zároveň rozdychtěni svou ranní snídaní v
trávě.
Vzduch se najednou prudce rozezněl starými hlasy a
vůněmi. Nahoře na terase se zakývaly dva stíny a lehce sjely k zemi po zeleném
svícnu túje.
Tohle je to poslední, co zůstalo, levný požitek ranní
koupele. Obrátila se na záda, aby víc vychutnala vodu. Jenom nahota (nahota!)
zachraňuje svobodu a výjimečnost této chvíle.
To je to poslední, co zůstalo. Pár anglických knížek a
dům, vyčerpávající dům, který je jim volný jako šaty na hubeném těle. Odpírané
prázdniny, věnované na opravu střechy a natírání žlabů, jej neudělají ani
dražším, ani útulnějším. Zůstanou chodby, které by potřebovaly nové koberce, a
vrácené obrazy, které zrcadlí to, co bylo. Sami sebe, sami sebe pořád
dosazujeme do toho domu.
U dřevěného mola patřícího k sousednímu domu se nemotorně
kymácely tři loďky. (Každá partaj má jednu.) Město pomalu ustupovalo ze svých
pozic na hladině, věž farního kostela se už sotva špičkou dotýkala zelených
stromů na ostrově. Pomalu, neodvratně přicházela hodina Grandhotelu.
Sochy světců na mostě, který rozděloval rybník na dvě
nestejné části, přímo ze života věčného žehnaly projíždějícím náklaďákům,
roztřásajícím jejich svatá těla. Dole pod mostem, v bezpečí mimo dosah lidské
ruky, se divoce projížděly a potápěly drobné čírky, které i dospělé pořád
vypadají jako mláďata nějakého většího a moudřejšího ptáka. Malá naděje ji
najednou zašimrala v kříži. Naděje letního dne (je léto, pořád je ještě léto),
kdy kolmé sluneční paprsky dávají pocit, že je možno dosáhnout cíle. Tato
hodina je to jediné, co skutečně mám, vyznávala, tato hodina je můj jediný
opravdový majetek, to jediné, co mi zůstalo.
Všechno bylo najednou blízko, na dosah ruky, a slunce v
mandorle se zastavilo ve znamení slavnosti. (Poslední zbytek dávno ztracené
slavnosti dne.) Plavala dál a dál po hladině, skoro se v ní ztrácela, jenom
její hlava se nepatrně zvedala nad vodní plochu jako plovoucí barevná bóje.
Na sousední molo vyšel člověk v béžové letní bundě,
odvázal loďku a odrazil.
A budu mít pomalu vegetaci za sebou. Jednou provždy to
budu mít za sebou. (Šťastní chrousti, žijí čtyři roky dětství proti čtyřem
týdnům dospělosti.) A byly tu přece kdysi dny prožité tak samozřejmě a
ledabyle, jako by se teprve uplynulými lety měly stávat skutečností. Byly tu,
byly – sedmkrát v týdnu se opakující zážitek dne, kdy sama existence už
znamenala smysl. Hudba hrála, prapory vlály, větrná růžice na menší věži
křesťanského kostela v modru otevírala svět do nekonečna. To všechno, domov,
rodiče, zahrada i léto, to všechno, jak se později ukázalo, bylo jen nastražené
osidlo, do něhož se člověk zaplétá víc a víc. Všechno se nakonec proměnilo v
tíhu. I láska, ano, taky láska. Ze všeho se časem stala jenom přitěžující
okolnost. Dnes už to ví, ta slavnost byla v ní, jenom v ní. Oni měli taky svou
tíhu. Možná že už pro ně bylo všechno jenom tíha – růžový porcelán na terase,
těžké schody, těžká zahrada, olověný dům, olověný ubrus, i to ráno na terase
jim možná bylo těžké. Jenom rybník, doširoka rozlitý jako boží oko, jenom ten
jim byl lehký; teď to ví, jenom rybník jim byl lehký. (Proč je člověk vždycky
tak pozdě stejně starý jako jeho rodiče?) Proč to nemohlo navždycky setrvat ve
stavu očekávání? Laskavé a nepřístupné jako zelený ostrov uprostřed rybníka,
tak žádoucí, přímo stvořený pro to, aby byl dobýván? (Noze, která na něj
vstoupila, připravil však jenom rozčarování svou zemí hustě pokrytou čerstvým
ptačím trusem.) Ze schodiště by se měl… pořád by se něco mělo… Sama sebe
dosazuje do toho domu. Je v něm všechno, co bylo, a zároveň nic z toho. Zůstal
jenom on sám, jako rakev po nebožtíkovi, kterému bylo dopřáno přečíst si
vlastní parte. Svět se uzavírá, před jejíma očima tiše zapadá a odvrací svou
tvář. (Když jsou všechny obzory pevně uzavřeny, teprve začíná skutečný život.)
To ne svět, svět je pořád stejný, jenom ona pomalu stydne. Co ji může ještě
čekat? Nějaká desítka let, které k jejímu životu už nic podstatného nepřidají.
Bude mít pomalu vegetaci za sebou. Všechny možnosti jsou vyčerpány, aniž z nich
někdo vlastně čerpal. Na jejím životě už nezáleží. Bylo to tak hebké pomyšlení.
Je úplně jedno, jestli ještě žije, nebo je mrtvá. Stejně už tady neměla být. S
číslem nebo bez čísla. V zimě zakrytým dlouhým rukávem. Na hladině plavala
drobná zrnka sazí. A že tu ještě je, je stejně jenom jakési nedopatření. Pocit,
že na ní už nezáleží, že všechny cesty jsou již uzavřeny, jí přinášel zvláštní
úlevu. Chladne, pomalu chladne. Cítila, jak ji to osvobozuje a zbavuje všech
povinností. Už nic nebude, už se nic nestane. Jestli budu mít jen trochu
štěstí, tak mne už nic, skutečně nic nečeká. Dej, ať mne už opravdu nic nečeká,
zaprosila. (Jednou, jednou jí to docela stačilo.) Zatajila dech a náhle
uslyšela pramen – tiché do sebe pohroužené bublání pramene, který v jejich
zahradě už tolik let vytéká ze zrezavělé trubky, úplně zakryté kapradím. Neslo
se po hladině až k ní jako nějaké poselství. Slyší je skutečně, nebo se jí to
jenom zdá?
„Dobré jitro, paní Irmannová,“ zavolal na ni soused z
loďky, která právě projížděla kolem. (Ano, pramen, ten tekl vždycky, když tady
byli, i potom, když se vrátila, stále stejně bez proměny, jako by byl vymaněn z
moci času.)
„Dobré ráno, pane Svoboda,“ slyšela se, jak odpovídá. (My
všichni jsme pod mocí času.)
„Jestlipak ste se do té vody aspoň teple oblíkla?“
ohlásil se znovu soused.
„Já že bych vám dojel pro svetr.“
„Není potřeba, pane Svoboda.“ (Kdo si to s námi hraje?
Kdo to všechno tak rafinovaně nastražil?)
„Ta voda je letos dobrá tak akorát na revma.“
(Chce se bavit, chce se bavit, polekala se. Ale co by si
počali, kdyby jim jednou za čtrnáct dní nepřišel pokosit trávu?)
„Já mám ráda studenou vodu, pane Svoboda.“
(Kdysi se přece zdálo, že je možné něčeho dosáhnout. Ale
čeho, čeho dosáhla ona? Vrátila se, to bylo všechno.)
„Pomalu po létě, a ještě sme se ani neohřáli.“
(Dosáhla jenom tíhy, která je rok od roku větší.)
„Ani ta naše louže letos řádně nevykvetla. Já se vám
přiznám, já tam letos ještě nebyl. Taková voda, to se vůbec nehodí. Hotová
zbrojnice.“
„Ale nepřehánějte, pane Svoboda.“ (Hlavně že už to snad
má všecko za sebou. Jednou jí to docela stačilo, její účast ve světové hře.)
„No jo, vám to nepřijde, vy ste na to vytrénovaná,“
zasmál se a otevřel ústa bezstarostně plná zlatých zubů. (Proč se ten člověk
musí jmenovat zrovna Svoboda.)
(Vždyť už ani neví, jaké to tam bylo, a přece to tady
pořád je. Jako staré noviny, které už sedmdesát let palcovými titulky oznamují,
že DNES KRÁTCE PO POLEDNI PŘIJEDE NA NEJMODERNĚJŠÍ LODI SVĚTA, PARNÍKU KONZUL,
ŠPANĚLSKÁ KRÁLOVNA ISABELLA NA OFICIÁLNÍ STÁTNÍ NÁVŠTĚVU VELKÉ BRITÁNIE. Tráva
vyroste i na Appellplatzu… Střílet bez výstrahy; zastřelit každou trávu a každé
semeno, nebo poslat do transportu. Vlaštovičník pro výstrahu usmrtit postupným
rozřezáváním na drobné kousky. Co na tom? Člověka je taky možné porazit jen
jednou. Pak už se dá snadno řezat. Žlutá krev se lehce spláchne vodou z
hadice.)
„Co jste říkal, pane Svoboda?“ (Vždycky, když zabíjí
pavouka, musí si vzpomenout sama na sebe.)
„Pan doktor teď dělá taky na osvětě, že?“ řekl a
zavesloval skoro až k ní. „To si polepšil, ne?“
„Nestěžuje si, pane Svoboda.“ (Copak proboha nikdy
neodjede? Bude tady sedět a bavit se až do oběda?)
„To si myslím, pořád lepší než v advokátní poradně. Kdyby
se dneska lidi tolik nerozváděli, neměli by tam ti chudáci do čeho píchnout.“
„To víte, pane Svoboda.“ (Co jiného to bylo než velký
spolek přátel žehu? Život je stejně jenom postupná likvidace všeho živého ve
jménu života.)
„Tak v Grandu prý máte zas nového vedoucího. To už je
třetí v tomto roce.“
„Čtvrtý, pane Svoboda.“
„Tam se to ale střídá. No jo, každý si nakrade a pak
jde.“ (Která tvář světa byla ale ta pravá a žitá po zásluze? Co vlastně bylo
zdání a co skutečnost? Růžový porcelán na terase, nebo dřevěné palandy,
dřeváky, krysy a plynové komory? Co z toho bylo víc lidským světem?)
Na jaře a v létě se v zahradní nádrži topily po desítkách
včely. Bylo jí tenkrát devět let; listem kosatce šetrně vybírala nehybná
tělíčka, která se ve vodě nashromáždila během dopoledne, a opatrně je přes
celou zahradu odnášela na bílý zahradní stůl. Tam o ně pečovala, soustavou
drobných listů jim láskyplně rozhýbávala nožičky, nebo se jenom dívala, jak
osýchají, začínají se pohybovat, lézt, bzučet, roztřásat křidélka a nakonec
odlétají. Ty, které zůstaly nehybné až do večera, pak po západu slunce
rozmetala dřevěným pravítkem po zahradě. Jako záchranná služba běhala často
celé odpoledne mezi stolem a nádrží se sanitním vozem – pevným lupenem
bergenie. Potíž byla v tom, že tempo, v němž se další včely topily v nádrži,
bylo daleko pomalejší než tempo zachraňování, a tak pravidelně přicházela chvíle,
kdy zachránce už neměl co zachraňovat, kdy stále víc včel navrácených životu
opouštělo včelí nemocnici a zahradní stůl se povážlivě vyprazdňoval, až jej
nakonec smutně křižovaly jenom dva nebo tři nejtěžší případy. A nové přírůstky
stále nepřicházely. Tak jednou odpoledne se konečně stalo to, co potlačováno už
několik dní zrálo v podvědomí: když stále nebylo co zachraňovat, srazila do
vody několik včel, které měly sosáčky dychtivě zabořeny ve vodních kapkách na
okraji nádrže. A když ani tam pak žádné nebyly, chodila po zahradě a do prázdné
krabičky od zápalek sbírala včely z květů, házela je do nádrže, nechala chvíli
topit a pak je opatrně vybírala a odnášela na slunce. Brzy cítila, že tento
způsob jí přináší daleko větší uspokojení a dvojnásobnou radost: radost z
topení a radost ze zachraňování.
Rozhlédla se. Hodina Grandhotelu hrozivě stála nad
rybníkem.
(Přijde pozdě, zase přijde pozdě.)
„A vaše Evička už se vrátila z Německa?“
„Až příští týden, pane Svoboda.“
Najednou si uvědomila, že je jí vlastně hrozně zima.
(Chladne, pomalu chladne.) Cožpak ten chlap nikdy neodjede? Bude muset zůstat
ve vodě až do oběda?
„Jarda Dvořáků tam byl teď s odbíjenou, ale moc se mu tam
nelíbilo.“
Zdálo se jí, že už to nevydrží ani chvilku. Nebo tady
trčí jen proto, že ví… Ponořila se, jak nejhlouběji mohla. (Kolikrát ji tam
mezi osmnáctým a dvacátým rokem usmrtili svlékáním?)
„Paní Irmannová, vždyť vy už musíte být jako rampouch.“
„Taky jsem,“ řekla. Ale stud, tolikrát poražený, se ještě
bránil.
„Tak proč, proboha, z té vody nevylezete? Nastydnete si
to… no vnitřnosti.“
Podívala se na něj.
„Dokud jste tady, tak nemůžu, pane Svoboda.“
Přijal to jako žert.
„Kvůli mně?“
„Ano, kvůli vám, pane Svoboda.“
„To vás tolik poutá moje osoba?“
„Ale ne. Rozumějte, dokud jste tady vy, tak nemohu z
vody.“
„Já vás přece nedržím.“
„Já jsem totiž ve vodě jenom tak.“
Přejel si rukama po celém těle. „Jako bez plavek?“
„Ano, pane Svoboda, bez plavek.“
„Ježišmarjá, milostpaní,“ řekl a odvrátil pohled, „to vy
jenom kvůli mně trčíte v té studené vodě? Proč jste to neřekla hned? Já přece
nejsem žádnej sprosťák! Co vy si teď o mně můžete myslet?“
„Ale nic, pane Svoboda.“ (Kolik bylo otci, když spolu
hrávali svou malou ranní hru?)
„Na mou duši, milostpaní, já jsem neměl ani tušení…
Vydržíte to ještě chvilku?“
Loďka se začala divoce otáčet.
„No jo,“ řekl najednou a složil vesla, „jenomže, když já
pojedu od vás, budu zrovna čelem k vám. Víte co, já se s loďkou otočím, a až bude
možno, tak na mne zavoláte. Nebo počkejte, ono to půjde taky takhle…“
Zády k ní začal obrácenými pohyby vesel pádlovat pryč.
„Tak už můžete, milostpaní, už můžete.“
Odjíždějící loďka ji rytmicky zdravila zdviženými vesly.
Saujude, Saujude Esther Irmann, Häftling Nummer
fünfundsiebzigtausend sechshundertfünfundneunzig…
Rychle doplavala k břehu, tam, kde koupací plášť visel
jako záchranný pás na rozpadlém plotě.
Postskriptum z autorčiny závěrečné poznámky ke
knize:
„Nejstarší povídkou cyklu je Ranní lázeň, otištěná v květnovém
čísle Plamene v roce 1966, dnes pozapomenutého literárního měsíčníku, v němž
jsem jako autorka v šedesátých letech začínala. Stopa jejího vzniku vede
zpět do bezstarostného slunečného dne v Jindřichově Hradci; zážehem světa
v lidském osudu se tu stal shrnutý rukáv letních šatů, pod nímž se na
předloktí mé spolustolovnice objevilo vytetované číslo z Osvětimi.“
© Alena Wagnerová, 2019
© PROSTOR, 2019
ISBN 978-80-7260-426-5
Žádné komentáře:
Okomentovat