Kolektiv: Školství a vzdělanost

 

V posledních desetiletích se vzdělání často redukuje na pouhý nástroj tržní ekonomiky, tak tomu ale nebylo vždy. Kniha dvanácti českých historiků a historiček, mezi nimiž je například Miroslav Novotný, Milena Lenderová nebo Ivana Čornejová, přibližuje cestu školství v českých zemích od středověkých počátků, kdy bylo dostupné jen úzké elitě, až k masovému vzdělávání 21. století.

„Kniha zachycuje i historii, kterou si stále dobře pamatujeme, reformy a zákony posledních let a obtíže s nimi spojené,“ říká redaktor knihy Viktor Bezdíček. „Připomíná se působení polistopadových vlád a ministrů školství, Petra Vopěnky, Ivana Pilipa, Petry Buzkové, Eduarda Zemana. Text se věnuje ocenění učitelů či sporu o víceletá gymnázia,“ říká Bezdíček.

Česká historiografie dlouho postrádala tak široce koncipovanou knihu na diskutované téma školství. Základní osu tvoří dějiny školství a vzdělanosti v Čechách a na Moravě (na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině v příslušných obdobích) dovedené do roku 2004. „Kromě toho publikace zpracovává i bezprostředně související témata, jako jsou školní každodennost, školní architektura, mládežnické a studentské spolky. Věnujeme se i souvislostem vzdělanosti, rozkvětu knižní kultury včetně knihoven a čtenářských spolků, vydávání novin a časopisů či nástupu nových médií,“ přibližuje Bezdíček. Součástí jsou dosud málo zmapované oblasti bádání jako vzdělávání dívek a duchovních či lidová výchova.

Od 15. století podnikali urození mladíci takzvané kavalírské cesty, většinou za vzděláním v rytířských akademiích. Šlechtický stav si uvědomoval potřebu praktičtěji zaměřeného civilního i vojenského studia a tyto potřeby vedly v 18. století ke vzniku prvních inženýrských škol. Zásadní změny přineslo osvícenství s představou povinné školní docházky, kdy je třeba řešit institucionální zázemí a roli dominantního vzdělavatele přejímá od církve stát. Je to doba prvních velkých reforem a zlatá doba pedagogiky.

Každodennost učitelů a žáků na přelomu 18. a 19. století připomíná, že učitelský stav, jeho prestiž a hmotné zabezpečení se vyvíjelo jen pozvolna. Od počátku si učitelé museli přivydělávat i jinou, mimoškolní činností, která musela být v 19. století omezena zákonem. Nepředstavitelně z dnešního pohledu působí specifika školní každodennosti za první republiky – například byla zakázána návštěva hostinců, kaváren a kin v prvních šesti ročnících střední školy.

Svazek připomíná také pokusné školy 20. let, třeba v Baťově Zlíně byly inspirovány zejména americkými progresivními pedagogickými proudy. Byly výběrové, stavěly na samostatnosti žáka, skvěle technicky vybavené. Důraz se kladl nejen na výuku, ale i na budování sounáležitosti se školní obcí a na mravní rozvoj. Internáty zajišťovaly, že se stíraly sociální rozdíly a budovala se pospolitost. Ve Zlíně taky vznikaly první školní výukové filmy.

Autorský tým historiků a historiček z akademických a pedagogických pracovišť v Praze, Českých Budějovicích, Liberci a Pardubicích pracoval pod vedením Miroslava Novotného ve složení Ivana Čornejová, Tomáš Kasper, Dana Kasperová, Pavlína Kourová, Petr Kratochvíl, Milena Lenderová, Jiří Pokorný, Michal Svatoš, Petr Svobodný, Jan Šimek a Růžena Váňová.

Vydává Paseka v ediční řadě Velké dějiny zemí Koruny české (ISBN: 978-80-7432-985-2)

 

Ukázka z knihy:

Žáci a studenti nežili jen výukou, opakováním a učením se na zkoušky či účastí na bohoslužbách. Vždy jim zbývalo dost času na různé mimoškolní zábavy, z nichž některé byly i drsnějšího rázu. Mezi nejstarší studentská povyražení náležely depozice (beánie), které byly dokonce oficiálními školními slavnostmi už na středověkých obecných učeních, kde jim většinou předsedal sám rektor. Oblibě se beánie těšily i na pražské utrakvistické univerzitě po roce 1526, ale v předbělohorském období se odehrávaly i v jezuitském Klementinu. Název depozice je odvozen od latinského slova depositio, což znamená odložení. Odkládaly se tu totiž rohy (despositio cornuum), a to nejen symbolicky. Nový adept akademické obce jimi byl ozdoben a ostatními přitom tupen a znevažován, šlehán metlami. Když mu bylo umožněno tuto nežádoucí ozdobu odložit, zbavil se zvířecích mravů, a mohl být uveden mezi lidskou společnost, jíž se zde rozuměla obec vzdělanců. Až poté následovala řádná imatrikulace. Původ tohoto obřadu spadajícího do okruhu karnevalové kultury je nejčastěji spatřován na středověké pařížské Sorbonně. Největšího rozšíření doznal v německy mluvících oblastech Říše, u nás je doložen jen před rokem 1618, poté se už nevyskytuje. V německých zemích tradice depozicí přerostla v 17.–18. století v tzv. pennalismus, což nebylo nic jiného než hrubé šikanování nováčků.

Studentské zábavy nebyly vázány jen na akademickou půdu, která se až do postátnění univerzit pokládala za posvátnou, tedy i nenarušitelnou vnějšími pořádkovými silami. Města, v nichž měla svá sídla vysoká učení, měla ze studentů ekonomický prospěch, mládenci bydleli v pronajímaných bytech (starý kolejní systém se hlavně po roce 1618 rozpadl) a utráceli, pokud měli co. Peníze rozhodně nevydávali jen za obživu, ale bývali častými návštěvníky hostinců a nevěstinců. Posilněni dobrým mokem pak dělali v nočních ulicích hluk i jinou neplechu. Častými prohřešky byly souboje na kordy, které patřily v té době ke slavnostnímu studentskému oděvu, někdy přišly ke slovu i zbraně palné, jejichž vlastnění výnosy univerzitních správních orgánů pravidelně zakazovaly. Studenti hřešili i smilstvem a nedodržováním manželského slibu.

Buddy Levy: Labyrint z ledu. Triumf i tragédie polární výpravy A. W. Greelyho

 

 

Příběh americké polární expedice vedené poručíkem A. W. Greelym patří k nejdramatičtějším v historii dobývání severního pólu. V roce 1881 vyplula skupina pětadvaceti mužů na tuleňářském parníku Proteus do jedné z posledních oblastí, které dosud nebyly vyznačeny na mapách, na samý konec světa. Jejím posláním bylo zřídit nejseverněji položenou vědeckou stanici v Arktidě, která by zkoumala vše od drsného počasí až po zamrzlá moře, severní polární záři a magnetické pole. Dále měla pátrat po posádce ze ztracené lodi USS Jeannette. Hlavním cílem však bylo dosáhnout severního pólu nebo se alespoň dostat co nejdál na sever – tento rekord byl pro polárníky svatým grálem a už tři sta let ho drželi Britové.

Greely a jeho muži úspěšně vybudovali výzkumnou stanici Fort Conger v odlehlém zálivu severovýchodní části Kanady a dobyli vytoužené nejsevernější místo, kam dosud lidská noha nevkročila. Expedice přitom prošla obrovskými útrapami. V nehostinném ledovém labyrintu musela čelit napadení vlky, větrům o síle hurikánu, extrémnímu mrazu a stavům blížícím se šílenství v důsledku mnoha měsíců strávených v absolutní tmě. V létě 1882 Greely očekával příjezd lodi s posilou nových mužů a se zásobami. Ta však nepřiplula a stejně tomu bylo i následující rok. Žádné z lodí se nepodařilo překonat ledové bariéry. Greely vydal rozkaz k opuštění výzkumné stanice a přesunu ke skrýši potravin na mysu Sabine.

Ti, kdo zůstali v následujících měsících naživu, prošli peklem. Levy sugestivně líčí zvuk praskajícího ledu, mráz polární noci a napětí. Vnímáme strach trosečníků uvězněných na ledové kře, kterou kvílející vichr unáší neznámo kam. Slyšíme skřípění a dunění ledových mas v okolním moři. Jsme svědky mučivého hladovění a zoufalé snahy najít potravu.

Levy vypráví skutečný příběh statečnosti, ctižádosti a odhodlání přežít. Cituje z dobových deníků, dopisů a telegramů. Publikaci doprovázejí mapy a autentické snímky seržanta George Rice, fotografa expedice.

Labyrint z ledu vydává v překladu Martiny Lustigové nakladatelství Prostor (ISBN 978-80-7260-459-3).

 

 

Ukázka z knihy:

 

Prolog

1. září 1883

Velitel expedice, poručík Adolphus W. Greely, stál na okraji kry a naslouchal nepřetržitému skřípění a dunění, jež vydávaly ledové masy v okolním moři. Byl to zvuk tak tajemný a hrozivý, že mu arktičtí badatelé dali jméno, „Ďáblova symfonie.“ Greely a čtyřiadvacet mužů byli uvězněni na malé kře, kterou kvílející vichr unášel stále dál od břehu. Vzdalovali se od cíle cesty. Ani vítr ale nedokázal přehlušit ten zvláštní děsivý zvuk moře, kde o sebe narážely ledy, vzájemně se drtily a lámaly a nedaly jim ani na okamžik zapomenout, jak zoufale jsou zranitelní v těchto rozlehlých nehostinných pustinách. Byli pouhými smítky na bílém ostrůvku zmítaném vodní masou, vydáni napospas větru a mořským proudům. Dvě z lodí uvázly v ledu a třetí, Lady Greely, parní loď o váze čtyři a půl tuny, se jim v rychlosti podařilo uchytit pomocí kotev k plující kře.

Greely se radil s meteorologem, který odečítal naměřené hodnoty v poletujícím sněhu. Bylo -12 °C. Ještě nikdy žádná polární výprava nezaznamenala v tomto ročním období nižší teploty. Greely sledoval pusté okolí mezi Ellesmerovým ostrovem a Grónskem: směrem na západ, na straně Ellesmerova ostrova, kde se nachází Kaneův průliv, byly rozeklané skalní útesy a za nimi se tyčilo pohoří Viktorie a Alberta se zasněženými vrcholky. Na východ se táhly zamžené fjordy a oparem zahalené štíty, jež se zvedaly z grónského pobřeží. Všechno pokrývala tlustá krusta námrazy – přístroje, lodě i muže. Podařilo se jim dostat se na padesát kilometrů od mysu Sabine. Právě zde měly, podle Greelyho předem vydaných přímých písemných vojenských rozkazů, zásobovací lodě vyložit potraviny pro jeho expediční jednotku. Posledních několik dní je však proud pomalu unášel směrem od pevniny zpět k severu, vzdalovali se od pobřeží a od zásob, do nichž Greely vkládal naděje na záchranu posádky. Po třech týdnech téměř nepřetržité činnosti byli muži vyčerpaní, ruce měli rozedřené a zakrvácené uvnitř palčáků z tulení kůže, jak se usilovně opírali do vesel a každý den, někdy i každou hodinu, vytahovali lodě na ledové hory a zase zpět. Ramena měli bolavá a plná puchýřů od vlečných lan. Třásli se zimou, už skoro podchlazení, a snažili se usnout venku přímo na ledu nebo schoulení na dně nekryté loďky. Greely si vzal stranou seržanta Davida Brainarda, jemuž důvěřoval, a pečlivě překontrolovali tenčící se zásoby. Když spočítali různé druhy masa včetně sušeného pemikanu, slaniny a hovězího, plus suchary, měli příděly asi na padesát dní, možná o týden více, pokud se lovcům podaří zastřelit tuleně, mrože nebo medvěda.

Expedice měla za sebou obrovské útrapy. Během více než tři sta kilometrové cesty na sever museli čelit snad všem možným nesnázím, jež společně je přestáli: napadení vlky, větrům o síle hurikánu, teplotám téměř 40 °C pod nulou a stavům blížícího se šílenství v důsledku mnoha měsíců strávených v absolutní tmě. Greely postupoval podle rozkazů a před třemi týdny nařídil svým mužům vzdát se pohodlí polární stanice Fort Conger, kterou si zbudovali nad zátokou na vzdálenějším konci severovýchodního pobřeží Ellesmerova ostrova. Opustili sporák, ohniště, izolované zdi, pevnou střechu nad hlavou, a také zásoby jídla na jeden rok, a vydali se na lodích do moří plných ledové tříště. Zamířili na jih k mysu Sabine. Vést lodi skrz rozvířenou zmrzlou drť, vyhýbat se ledovým horám v mlze, ve sněhu či mrznoucím dešti a umírajícím podzimním světle bylo riskantní. Ačkoliv by to Greely nikdy nepřipustil, špatný zrak mu navigaci téměř znemožňoval. Provést skupinu záludnými vodami vyžadovalo lepší oči.

Nakonec, když je led obklíčil ze všech stran, učinil Greely rozhodnutí vydat lodě i muže na milost mořským krám. Doufal, že je proudy a větry zanesou na jih k mysu Sabine. Pokud to nevyjde, nechají tu všechno, co nezbytně nepotřebují, a pokusí se přejít na břeh po ledovém mostě. Půjdou po krách tak dlouho, dokud nedorazí na pevninu. Někteří muži byli proti tomu a reptali, že jeho rozhodnutí je šílené a rovná se sebevraždě. Jeden z nich se zmínil, že má strach z „další Franklinovy tragédie.“ Lékař expedice si vztekle poznamenal do deníku: „Je příšerné plavit se takhle, ve sněhu, v mlze a ve tmě. Připadám si jak ve zlém snu z povídky Edgara Allana Poea.“ V mnoha ohledech to tak bylo.

Brzy odpoledne 1. září 1883 přinesli grónští lovci z Greelyho výpravy dva tuleně. Zatímco jeden z kuchařů zápasil v prudkém arktickém větru s lihovým vařičem a snažil se ho zapálit, domorodí Gróňané svůj úlovek stáhli a očistili. Rozdělili syrová srdce, plíce a střeva vyhladovělým členům expedice a ti se do nich lačně zakusovali. Několik slabších mužů přešlapovalo opodál, pak přiklekli k tělům zabitých tuleňů a dychtivě pili teplou krev, která dosud prýštila z ran po kulkách.

Právě ve chvíli, kdy muži okusovali vnitřnosti tuleně a otírali si z brady krev, přihnal se seržant Brainard z okraje kry a křičel, ať se všichni připraví na náraz. Od severu se na ně řítila gigantická ledová hora. Muži vzhlédli a spatřili nad sebou bílou masu. Následoval náraz, kdy se všechno otřáslo v prudkém střetu. Obrovský tlak hmoty, která do nich narazila, nadělal v jejich malé kře hluboké trhliny, povrch popraskal a pokryl se brázdami. Všichni divoce pobíhali, přeskakovali přes propasti, spěchali zachránit jídlo, lodě a přístroje, zatímco led se bortil a lámal se jim pod nohama.

Po srážce se trosky ker rozlétly všude po okolí jako roztříštěné sklo, některé kusy dosahovaly velikosti velrybářských člunů. Poručík Greely v němém úžasu sledoval, jak se pětitunová Lady Greely, svíraná nepředstavitelným tlakem, zvedla z vody a vystoupala po stěně ledové hory vzhůru, kde zůstala viset. Všichni zírali s ústy dokořán a očekávali, že tlak loď rozštípne na třísky. Ale zůstala pohromadě. Tlak ledu ji držel celé hodiny ve vzduchu, až se nakonec vítr a proudy změnily, sevření povolilo a loď klesla zpátky do moře.

Poručík Greely nařídil mužům přenést všechny zbylé věci z Lady Greely na jejich poničenou kru a uvázat je. Pokud ji budou muset opustit, udělají to. Kru, na které pluli, rozerval náraz ve dví. Muži se krčili v poryvech vichru, třásli se zimou a zděšením, ledové hory hrozivě kvílely a duněly. Jejich ostrůvek sebou házel a točil se dokola unášený dál na moře. Zcela vydáni napospas větru a mořským proudům neměli žádnou možnost předvídat ani ovlivnit, kdy nebo zda vůbec se ještě někdy dostanou na pevninu. 

P. E. Caquet: Zvon zrady

Když se Neville Chamberlain vracel 30. září 1938 z Německa poté, co se dohodli s Hitlerem na postoupení pohraničních území Československa, pronesl k britskému lidu řeč: „Drazí přátelé, věřím, že to je mír pro naši dobu.“ Winston Churchill na to však reagoval slovy: „Zvolili jste hanbu a budete mít válku.“

Události, které vešly do dějin jako „mnichovská dohoda“, se staly předzvěstí budoucího celosvětového konfliktu. To si ostatně uvědomovali jak českoslovenští, tak i někteří britští a francouzští politikové tehdejší doby. Přesto však v roce 1938 získali navrch představitelé politiky appeasementu, jejichž politický rozhled nejlépe vystihuje známá Chamberlainova věta: „Jak hrozné, fantastické, neuvěřitelné je, že bychom měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli sporům ve vzdálené zemi mezi lidmi, o kterých nic nevíme.“

Zvon zrady přináší pohled na tehdejší události očima současného britského historika. Autor čerpá z mnoha dosud nevyužitých zdrojů, včetně dobového československého tisku, vzpomínek pamětníků, soukromých deníků, vojenských plánů, vládních záznamů i reportáží médií. A dochází k možná překvapivým závěrům, například o tom, že německá vojenská síla v roce 1938 nebyla větší než síla československé a francouzské armády.

V překladu Petra Kovaříka vydává nakladatelství Jota.

 

Ukázka z knihy 

1.

V ZORNÉM POLI HROZNÝŠE

V sobotu 12. března 1938 volal československý vyslanec v Londýně Jan Masaryk lordu Halifaxovi, který byl právě jmenován ministrem zahraničí. Situace byla naléhavá: během jejich setkání pochodovali němečtí vojáci přes rakouské území směrem na Vídeň. Hitler konečně spustil anšlus, dlouho plánovanou anexi menšího alpského souseda Německa, a v noci překročil rakouskou hranici. Evropské vlády ještě nestihly zareagovat a nebylo jasné, jaké následky může obsazení mít. O tom, že se to týkalo Československa, ať už jako účastníka hypotetického zásahu, nebo jen jako zainteresovaného pozorovatele toho, co se za jeho jižní hranici dělo, nebo jako cíle další německé rozpínavosti, nebylo pochyb. Masaryk se obával, že je to jen první krok. Jeho nadějí bylo přesvědčit svého partnera, aby se Hitlerovi rozhodně postavil, a odvrátil tak jakékoliv pokusy o agresi proti jeho vlastní zemi.

Halifax: „Já jsem se za poslední dny velmi mnoho naučil, ale nechci se naprosto vzdát vší naděje, že přece jednou s Německem bude řeč.“ Masaryk: „Až ovládne Evropu, pak ano – dřív je možná jen ozbrojená řeč.“

– Myslíte?

– Jsem o tom přesvědčen.

– Jsem v této práci nováček – dřív jsem vše sledoval jen zpovzdálí, a ještě když jsem jel do Berchtesgadenu, neznal jsem komplikovanost situace, jako ji znám dnes. Domnívám se, že Göring ujistil Mastného, že proti ČSR nic nemají a nechystají. Jaký význam přikládáte tomuto prohlášení?

– Je to momentálně pravda – i hroznýš, když se nažere, potřebuje několik týdnů k strávení, a včerejší den je možno nazvat hostinou lukulskou.

– Máte asi bohužel pravdu. Zmínil jste se, že byste potřeboval nějaké gesto nebo morální podporu. Hrozně rád bych Vám pomohl, nevím jen jak.

 

Halifax byl konzervativní aristokrat, vzdělaný v Etonu a Oxfordu, jehož dlouhá politická kariéra se odehrávala na různých ministerských pozicích, ale jehož jediná zahraniční zkušenost byla na pozici místokrále v Indii. Za povýšení vděčil předsedovi vlády Nevillu Chamberlainovi, který si chtěl uchovat přímou kontrolu nad zahraniční politikou. Jeho předchůdce, ministr zahraničí Anthony Eden, odstoupil měsíc předtím za nejasných okolností, čímž tento post uvolnil pro méně zkušeného, a tudíž i ohebnějšího kandidáta.

Masaryk ztělesňoval strasti malého národa typické pro dvacáté století. Byl synem Tomáše Garrigua Masaryka, zakladatele republiky, ale byl dost tvrdohlavý. Před první světovou válkou utekl do Spojených států, kde se protloukal bez peněz. Po návratu byl povolán do rakousko-uherské armády, kde dosáhl hodnosti poručíka a získal medaili za zásluhy. Po válce se Masaryk, s podporou svého otce, prezidenta nového Československa, pustil s čerstvou energií do diplomatické kariéry. Díky svým dobrodružstvím v USA a krátkému sňatku s Američankou se chlubil „fantastickou znalostí všech odstínů angličtiny; jemných nuancí a argotu a vulgárností a slangu, ať v britské, nebo americké angličtině“. Někdy se mu přezdívalo „Playboy západu“ a dokázal být střídavě okouzlující, neklidný i prostořeký. Je to možná právě tento poslední rys, který byl nejvhodnější pro apel na váhavého, ale strohého, vysoce postaveného britského lorda, jenž byl jeho partnerem v jednání.

Heslo na prezidentské standartě „Pravda vítězí“ bylo převzaté od kněze a mučedníka mistra Jana Husa z patnáctého století. Masaryk rád žertoval, že „Pravda vítězí, ale dá to fušku“. Bude fuška získat Halifaxe pro československou věc? V listopadu 1937, ještě jako soukromá osoba, navštívil Berlín a Berchtesgaden. Záminkou byla lovecká výstava v německém hlavním městě. Nacističtí hodnostáři jej hýčkali a budoucí ministr zahraničí pózoval před obřími parohy a nechal se oslovovat přezdívkou „lord Halalifax“, podle loveckého pokřiku. Návštěva Hitlerovy horské rezidence byla poněkud trapnější: Führer, který zvířata miloval, lovecké výstavy i samotný lov nenáviděl, a sarkasticky poznamenal, že si „můžeme ušetřit potíže a navštívit rovnou jatka“. Za zády svému návštěvníkovi říkal „anglický farář“. Halifax ale dokázal alespoň předat soukromou zprávu, kterou přes něj poslali: „Gdaňsk, Rakousko, Československo [...] netoužili jsme udržet status quo za každou cenu jako dnes, ale snažili jsme se s nimi nakládat způsobem, který by nevyvolal potíže. Kdybychom dospěli k rozumnému řešení se svobodným souhlasem a dobrou vůlí těch, kterých se to primárně týkalo, rozhodně jsme neměli v úmyslu takovému řešení bránit.“ Jinými slovy, po dvaceti letech stability byly dveře k revizi hranic otevřené.

Československá republika se zrodila v posledních dnech první světové války, protože habsburská říše, žádající o mír, se rozpadala. Dne 28. října 1918 převzala moc Národní rada a vyhlásila v Praze národní nezávislost. Po celé zemi následovalo revoluční přebírání moci. O dva dny později nastalo totéž na Slovensku, kde svůj svazek s Čechy v Turčianském Svätém Martině vyhlásila Slovenská národná rada.

Během měsíce se tyto sloučené rady staly předběžným parlamentem a sepsaly ústavu. V zahraničí získala podporu spojenců vláda v exilu, řízená filozofem a politikem Tomášem Masarykem a jeho blízkým spolupracovníkem Edvardem Benešem. Do konce roku zvolil nový parlament Masaryka prvním prezidentem republiky.

Hranice nové země byly stanoveny Versailleskou smlouvou, včetně slovenské hranice, o kterou Československo svádělo boj s Maďarskem, a to od 27. dubna do 1. července 1919. V roce 1938 se však republika spoléhala na síť spojenců. Základním pilířem byla smlouva s Francií, která oba signatáře zavazovala, že druhou stranu v případě německého útoku podpoří. V roce 1935 podepsalo Československo také obrannou smlouvu se Sovětským svazem, přičemž jednou z podmínek této smlouvy bylo, že před sovětským zásahem musí splnit své závazky Francie.

Pokud jde o bezprostřední sousedy, mělo Československo špatné vztahy s Polskem i Maďarskem. Poláci, ačkoli byli rovněž spojenci Francie, nebyli vůči ČSR přátelsky naladěni. Cítili, že Edvard Beneš byl při jednání ve Versailles úspěšnější, a vyjednal tak pro Československo území (zejména slezskou enklávu Těšín), které považovali za své. K tomuto „zločinu“ navíc Československo poskytovalo azyl liberálním kritikům polského autoritářského vůdce Józefa Becka. Maďarsko se přitom považovalo za ještě větší oběť mírových dohod z Versailles. Na Slovensku disponovalo velkou národnostní komunitou, přičemž dávalo jednoznačně přednost obnově habsburské říše.

Druhá skupina československých spojenců, označovaná jako Malá dohoda, spojovala Československo, Jugoslávii a Rumunsko. Vznikla v letech 1920–1921 a zavazovala tyto tři státy ke vzájemné pomociv případě maďarské agrese. Hodnota tohoto uspořádání pro Čechoslováky spočívala v tom, že mělo zabránit vzniku jihovýchodní fronty, která by ztěžovala boj proti Německu. V roce 1938 už ale nebyla Malá dohoda tak pevná jako kdysi: nedávná změna panovníka pomohla Jugoslávii, pod vládou prince Pavla (proněmecký regent, který vládl po atentátu na krále Alexandra) a pravicového premiéra Milana Stojadinoviće, napravit vztahy s Němci i Italy. Přesto ale zůstávala poměrně životaschopná jako diplomatický blok, jehož členové se pravidelně scházeli, a Rumunsko a Jugoslávie opakovaně deklarovaly svůj záměr v případě konfliktu zasáhnout na straně Čechoslováků.

Československo bylo jinak spojeno s Británií a Francií prostřednictvím řady ideologických, ekonomických a kulturních vazeb. Republika přijala za své demokratické normy, praktiky a hodnoty v té části Evropy, ze které se již téměř vytratily. Hrála aktivní roli ve Společnosti národů, a přestože Společnost část své bývalé prestiže ztratila, bylo Československo zavázáno ke kolektivním bezpečnostním závazkům, které podporovala francouzská i britská veřejnost. V letech 1935–1936 se Beneš dokonce ujal důležité role předsedy valného shromáždění Společnosti, což byla „debatní“ komise složená ze zástupců členských států.

Britské a francouzské společnosti byly v republice významnými investory. Podle jednoho výpočtu držely „Velká Británie a Francie zdaleka největší podíl přímých zahraničních investic v Československu, více než polovinu z celkového množství“. Britské společnosti se podílely na důlním a hutním průmyslu, textilním průmyslu a bankovnictví. Přímé francouzské investice hrály významnou roli v oblasti strojírenství, výroby oceli a rafinace cukru. Společnost Unilever vyráběla většinu rostlinných olejů v zemi, spolu s dalšími potravinářskými produkty. Firmy jako Prudential a British Overseas Bank byly přímými investory v české Union bance a Société Générale v Pražské úvěrní bance. Britská společnost Imperial Chemical Industries kromě továren na hnojiva vlastnila spolu s francouzskými a dalšími investory největší podíl v československém výrobci výbušnin Explosia. Londýnští Rotschildové vlastnili majoritní podíl v ocelárnách Vítkovice a zajišťovali jim vazby na britskou zbrojařskou společnost Vickers. Ještě důležitější bylo, že francouzská firma Schneider-Creusot měla významné podíly v ostravsko-karvinských dolech a ocelárnách Škoda, což byla největší československá a jedna z největších evropských zbrojovek.

Československá armáda měla od počátku blízký vztah s francouzskými důstojnickými sbory. V roce 1919 byla do Prahy vyslána a až do roku 1938 zde působila francouzská vojenská mise pod vedením generála Maurice Pellého, která měla pomáhat při výcviku a organizaci československé armády. Ve třicátých letech 20. století vyvinulo nejvyšší československé velení vlastní vojenskou doktrínu a plány, ale francouzská vojenská mise v Praze zůstala zachována a celková strategie se stále domlouvala a sdílela s Paříží. Mnoho československých vojáků a důstojníků původně přešlo z rakousko-uherské armády, ale velký kontingent přišel i z legií, což byla skupina vojáků, kteří bojovali v první světové válce na straně Spojenců. Pražská Hradní stráž, tvořena legionáři, stále nosila uniformy armád, v nichž legie bojovaly za první světové války, „bledě modrou uniformu francouzské pěchoty (poilu) s tmavě modrým baretem; šedozelenou uniformu Itálie s plstěným kloboukem na stranu; khaki plochou čepici carského Ruska“. Pokud jde o Německo, ve dvacátých a raných třicátých letech se ve skutečnosti jednalo o jednoho z přátelštěji naladěných sousedů Československa. Výmarská republika byla rovněž demokratická země a vůči Československu, které nebylo z německého území vyříznuto umělým zásahem, neměla žádné územní nároky. Od Hitlerova nástupu k moci měl však nacisty kontrolovaný tisk vůči Československu jen nepřátelská slova. Československo bylo sovětským a francouzským spojencem a bylo vojensky nejsilnějším státem ve střední Evropě. Industrializovaná a dobře vyzbrojená republika byla překážkou pro Hitlerovy roztahovačné plány. Malá dohoda stála se svým rozvinutým zemědělstvím a rumunskou ropou v cestě německé expanzi na jihovýchod. V listopadu 1937 svolal Hitler skupinu svých nejvyšších vojenských a zahraničněpolitických podřízených a sdělil jim, že plánuje válku proti Rakousku a Československu. Československo mělo být zničeno (Fall Grün [případ zelená] byl nikdy neuskutečněný německý plán vojenského úderu proti Československu, připravený roku 1937. K jeho realizaci nedošlo, neboť Německo dokázalo svých cílů dosáhnout již na politické úrovni na Mnichovské konferenci).

Podrobnosti měly být doladěny později, ale válečnou trofejí měl být Lebensraum, německý životní prostor, stejně jako potraviny pro „pět nebo šest milionů“, poté, co budou přinejmenším dva miliony Čechů přesídleny na Sibiř nebo do Volyně, bažinaté oblasti v Polsku.

Podle reportéra deníku Daily Express Sydneyho Morrella měli muži v Praze ty nejlepší krejčí v Evropě a ženy nosily hedvábné punčochy. Dal se zde koupit rajčatový džus z Ameriky a anglické snídaně. Za paláci na Hradčanech stály moderní domy s kurty, na kterých hráli mladí muži a ženy, „poskakující bělostné postavy“, tenis. Na Barrandově se nacházela „nejkrásnější otevřená restaurace v Evropě s bazénem, vybudovaná v bývalém kamenolomu“, ale město bylo rovněž proslulé svými hospodami, českými a dalmatskými, maďarskými a srbskými, kde cikánské a jiné kapely vyhrávaly lidové písně. Na Václavském náměstí, pražské odpovědi na Champs Elysées, se stánky prohýbaly pod hromadami novin. Slovenky „v selských šatech, z nichž některé měly sukně sotva pod kolena, seděly na stoličkách, prodávaly vyšívané blůzy a ručně vyráběné panenky nebo sýry z ovčího mléka ve tvaru a velikosti labutího vejce, hnědé od kouře z komínů chalup, kde byly vyuzeny“. Byli zde i prodejci banánů, kteří prodávali banán za korunu.

Zakladatel surrealistického hnutí, francouzský básník André Breton, nazval Prahu magickým hlavním městem Evropy. Na dobových fotografiích vidíme Václavské náměstí plné automobilů, svítících neonových nápisů a skleněných výloh zářících podél květinových štuků a ženských bust na fasádách neorenesančních a secesních budov. Hlavní město Československa vyzařovalo ve třicátých letech stejně eklektické kouzlo jako dnes. Křehké, ale čisté linie Karlova mostu už tehdy okouzlovaly návštěvníky, umělce a turisty, přestože po něm jezdila autobusová linka. Totéž platilo pro rozmanitě fantaskní Staroměstské náměstí, jehož radnice byla v té době ještě neporušená, nebo hebrejské hodiny, jejichž ručičky běží opačným směrem, v Meiselově ulici (Josefov), v oblasti tehdy ještě obývané četnými Židy.

Praha nebyla totéž co Čechy, natožpak Československo, ale Morrellův popis dobře zachycoval typické mísení novot a tradice. Československo v meziválečném období bylo současně středoevropskou Ruritánií a jednou z nejrozvinutějších zemí světa. V českých zemích žilo něco přes 50 procent lidí ve městech, což bylo srovnatelné s Francií a dokonce i s Německem. Praha měla přibližně milion obyvatel a Bratislava kolem 150 000, ovšem Slovensko bylo převážně venkovské. Podkarpatská Rus, malá a hornatá, s řadou jazykových a národních skupin, zůstávala zemědělská a odlehlá.

Byla to doba československého architektonického funkcionalismu s jeho čistými, plochými, bílými fasádami, ostrými úhly a využitím skla, často ve formě dlouhých pásových oken. Hnutí inspirovalo Bauhaus a Le Corbusiera. Přestože tento rozmach ovlivnil řadu dalších měst, mistrovská díla pražského modernismu zahrnovala obchodní dům Olympic od Jaromíra Krejcara, skleněnou budovu, jejíž nejvyšší podlaží připomínala palubu zaoceánské lodi, a Veletržní palác od Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla, což byla první budova opatřená vícepodlažním, přirozeně osvětleným atriem. V celostátním měřítku byla míra vlastnictví automobilů někde mezi vyšší středoevropskou a západní úrovní; v nabídce byly v zemi vyráběné Pragy a Škody a elegantní, vzduchem chlazené sedany Tatra. Více než milion Čechoslováků vlastnil rozhlasové přijímače a lidé měli na výběr z tisíců různých periodik, společně s filmy natáčenými v barrandovských studiích. Pro Hitlera byla tato země víc než jen ekonomickou trofejí či strategickou destinací, nebo dokonce sousedem obtěžujícím svou dynamikou, která byla protichůdná jeho vlastním vzorům – Hitler koneckonců éru architektury Bauhausu ukončil. Československo bylo také ideologickým protivníkem, který poskytoval útočiště jeho politickým odpůrcům a uprchlíkům před čistkami. Kurt Grossmann byl tajemníkem německé ligy pro lidská práva a esejistou a současně veteránem první světové války. Ráno po požáru Reichstagu – incidentu, který Hitler krátce po získání moci využil k likvidaci komunistů a sociálních demokratů – dostal Grossman přátelské varování, aby nechodil do své kanceláře v Berlíně ani aby nezůstával příliš dlouho doma. Grossmann se skryl v kavárně a o hodinu později se na základě náhodného rozhovoru se známým rozhodl uprchnout do Prahy. Počkal si, až mu přinesou kufr a 200 říšských marek, a sedl na polední vlak. Na hranicích ho němečtí strážci téměř zadrželi, ale jeho omezené finanční prostředky vypadaly jako záruka návratu, měl platný pas a pro Československo neexistovala vízová povinnost. Téhož odpoledne se objevil na nástupišti Masarykova nádraží v centru Prahy, ve své nové domovině. Grossmann byl pouze jedním z prvních z těch mnoha lidí, kteří často za děsivých okolností prchali z říše.

Ve třicátých letech minulého století fungovalo Československo jako první útočiště pro zhruba 150 000 lidí, kteří prchali před Hitlerovou hrůzovládou. Přestože většina pokračovala dál – do Francie, Británie, USA, Palestiny a do dalekých zemí, včetně Latinské Ameriky – kolem 10 000 jich zůstalo a Československo bylo po dlouhou dobu druhou největší transitní zemí pro exulanty. Československo mělo liberální uprchlickou politiku, která zahrnovala udělování pasů lidem, kteří je neměli (československé úřady vydávaly tzv. Nansenovské průkazy, nebo provizorní pasy. Normální pasy byly imigrantům vydávány až po získání občanství). Nelegální překročení hranic bylo posuzováno jen jako správní přestupek a trestáno velice mírně, žadatelé o azyl mohli požádat o povolení k pobytu, které bylo téměř vždy uděleno (s výjimkou jednotlivců, již byli považováni za bezpečnostní riziko, přičemž se často jednalo o komunisty). Bylo geograficky blízké Německu, ale bylo také tolerantnější k politické činnosti než jiné jeho sousední státy, třeba jako Švýcarsko nebo Nizozemsko. Z československého bezpečí pokračovali němečtí exulanti v opoziční činnosti vůči Hitlerovu režimu, udržovali hnutí odporu v říši při životě a informovali svět o povaze nacistického režimu. Vzhledem k tomu, že většina opozičních akcí spočívala v pašování pamfletů a zpráv do říše nebo v pomoci obětem režimu při útěku, byla hranice životně důležitá. Němečtí sociální demokraté a jejich organizace, nazvaná SoPaDe (Sozialdemokratische Partei Deutschland), působili mezi lety 1933–1938 z Československa. Jejími vedoucími představiteli byli Hans Vogel, bývalý předseda strany v Německu, další bývalý poslanec a klíčový člen Otto Wels a novinář a poslanec Friedrich Stampfer. SoPaDe měla politické vedení v Praze a odtud provozovala síť sekretariátů v krajích, které pak řídily práci v říši. Během olympijských her v roce 1936 vydali „turistického průvodce“ po říši s mapou koncentračních táborů a věznic. Vydávali rovněž periodika jako SoPaDe Informationen a Der Neue Vorwärts – na vrcholu činnosti vycházelo v Československu téměř šedesát německých exilových publikací ročně.

Ne všichni němečtí političtí uprchlíci byli sociální demokraté: německá emigrace byla vcelku různorodá a zahrnovala také komunisty, katolíky, liberály, pacifisty, tradiční pravicové konzervativce, nacionalisty a luteránské náboženské odpůrce nacistů. Kurt Grossmann vypráví příběh o tom, jak narazil v jednom pražském hotelu na jistého Bernharda Weisse. Weiss byl v Berlíně vysoce postaveným policejním náčelníkem a byl politicky liberální, ale byl také Žid a nacisté ho odjakživa

pomlouvali. Při cestě do Hamburku náhodou zaslechl v rozhlase zprávu o svém vlastním vyhazovu z práce. Ačkoliv byl varován, aby se nevracel domů, podařilo se mu obelstít četu hnědokošiláčů a vzít si doma v Berlíně své věci. Poté odjel přes Mnichov vlakem do Prahy. V mnichovském nočním vlaku se však shodou náhod ocitl v jednom kupé s nikým jiným než s Ernstem Röhmem, vrchním velitelem SA! (Röhm ho nepoznal...)

V německých kavárnách v Československu na sebe naráželi a mísili se bývalí političtí odpůrci ze všech stran. V Praze to byla především kavárna Continental, kam kdysi chodíval Kafka a kde se „hltaly noviny, rozhovory, prorokoval se Hitlerův konec, všichni se dychtivě zajímali o novinky a setkávali se s nově příchozími“. V Brně to byly podniky jako Biber, Esplanade nebo Grand Hotel, kde se scházeli i lékaři, průmyslníci a novináři. Bavorský básník a romanopisec Oskar Maria Graf byl Brnem, s jeho chatami a zahradami v okolí dobře situovaného města, naprosto okouzlen: „Ve všem vládl demokratický urbanismus. [...] Značný podíl české inteligence, vysoce vzdělané židovské komunity, velmi liberální imigrační úřady, dvě socialistické strany a různé levicové skupiny – ti všichni s námi stáli proti hrozbě pod symbolem hákového kříže. [...] Ach, sladké Brno z mých dobrých a šťastných let, jak často po tobě toužím jako po kousku své skutečné vlasti.“

Politické spektrum německé exilové společnosti bylo tak široké, že mezi těmi, kdo prorokovali konec Hitlera a pronášeli proti němu plamenné projevy, byl dokonce i bývalý nacistický šéf Otto Strasser. Onen Strasser, který považoval svůj vlastní typ národního socialismu za jediný autentický a řídil z Československa, kde skončil po inkognito pobytu v Rakousku, své hnutí Černá fronta. Udržoval kontakt se svými sympatizanty v Německu, publikoval brožury a později vydával noviny zvané Deutscher Revolution. Tisk jím byl fascinován a během několika dní se seznámil s většinou českých a německých novinářů. Přátelil se také s „mnoha předními československými politickými osobnostmi“, včetně vůdce německých sociálních demokratů Wenzela Jaksche. Právě proto Strassera jeho činnost přivedla na seznam gestapa. V roce 1933 se v Praze objevili v jeho bytě dva muži, kteří tvrdili, že jsou od policie. Perlustrovali jej, pak mu prohledali pokoje a vzali mu revolver. Doktoru Otto Baumannovi, jak si tehdy říkal, se podařilo falešné policisty ošálit. Všiml si, že auto čekající venku mělo špatné značky: černá čísla na bílém pozadí místo československých bílých na černém pozadí. Ve žlábku u chodníku našel kus vaty namočené do chloroformu. Později, v naději, že se svým protivníkům pomstí, vybudoval Strasser na Slapech disidentskou rozhlasovou stanici, která byla vybavena vlastním vysílačem do Německa. Navzdory tomu, že žil pod falešným jménem a zůstal v přátelských vztazích s policí, se mu opět podařilo uniknout jen tak tak. Po několika dnech průzkumu na místo koncem ledna 1935 zaútočili agenti gestapa. Strasser zase unikl, ale jeho rozhlasový technik a operátor, Rudolf Formis, takové štěstí neměl a byl zastřelen.

Ne nadarmo říkal Goebbels německým exulantům „mrtvoly na dovolené“. Asi nejznámější osobou, na kterou byl spáchán atentát, byl filozof a spisovatel Theodor Lessing. Došlo k tomu v Mariánských Lázních v roce 1933, ale byla zde i řada dalších pokusů o únos nebo chycení do nastražené pasti. Česká policie zmařila spiknutí s cílem zavraždit vůdce německých sociálních demokratů Otto Welse. Gestapo vyslalo jistého Hanse Zirkera, aby se vydával za kolegu – sociálního demokrata – a aby zavraždil Grossmanna, dalšího prominentního člena SoPaDe jménem Lorentz a Strassera. Agenti gestapa se někdy vydávali za uprchlíky nebo vyhrožovali příbuzným v Německu. Disidentské organizace reagovaly tím, že posílaly své vlastní lidi zpátky přes hranice nebo pomáhaly československým tajným službám při shromažďování informací. Většina německých uprchlíků se ovšem takových fascinujících nebo nebezpečných zážitků neúčastnila. Nejčastěji to byli mladí, prostí, často nevzdělaní dělníci, jen menšina uprchlíků se etablovala z řad novinářů či stranických aktivistů. Přestože se mohli spoléhat na různé pomocné organizace, české, židovské nebo demokratické německé, jejich život byl občas zahalen v „šedivém kabátu nevyhnutelnosti“. Sociální demokrat Heinz Kühn, mladý uprchlík z Porýní, který se později stal vrcholným západoněmeckým politikem, žil dlouho v bytě ve druhém patře moderního nájemního domu v pražských Záběhlicích, který sdílel se sedmi dalšími mladými uprchlíky. Dostával základní kapesné a obědval v jídelně v centru města, kde se podávala polévka zdarma. Ačkoli možnost pracovat teoreticky neměl, chodil na směny do uhlařské firmy a psal články pro německý tisk. To mu umožnilo drobné radosti, jako byly návštěvy kina Urania, kde byly promítány filmy v němčině a byla zde možnost seznámit se s místními německy mluvícími dívkami.

V umění prožívalo Československo zlatý věk. V roce 1935 navštívil André Breton Prahu, aby zde přednášel plnému sálu o „surrealistické situaci objektu“. Jeho hostiteli byli básník Vítězslav Nezval a umělecký kritik Karel Teige, k nimž se přidal v Paříži žijící malíř Josef Šíma a čeští surrealističtí umělci Jindřich Štyrský a Toyen (Marie Čermínová). Kubismus se v Československu těšil značné popularitě a platilo to i ve třicátých letech, i když vzkvétal surrealismus a původnější poetismus. V literatuře se jednalo o věk Karla Čapka – mezinárodně nejslavnějšího díky vynálezu slova robot ve vědecko-fantastické divadelní hře R.U.R. z roku 1920 – ale také Eduarda Basse, Jozefa Cígera-Hronského a Karla Poláčka. V německojazyčné literatuře byly ve dvacátých a třicátých letech vydávány Maxem Brodem, který byl sám úspěšným spisovatelem, romány Franze Kafky. V hudbě se pak prosazuje Bohuslav Martinů a úctě se těší brněnský skladatel Leoš Janáček. Na populární scéně se v československých divadlech a klubech začal objevovat jazz, jak importovaný, tak domácí provenience. Stejně tak žánr satirické revue. V závěru roku 1937 představil herecký a scenáristický tým Jiřího Voskovce a Jana Wericha premiéru hry Těžká Barbora: parodii představující mytickou diktátorskou zemi nazvanou Yberland, která hledala záminku k expanzi do menšího sousedního Eidamu. Osvobozené divadlo, původně scéna pro avantgardní hry, začalo na podnět Voskovce a Wericha vytvářet revue mísící jazz, gagy a intelektuální humor a ve 30. letech se přesunulo na pole politického divadla. Ačkoliv si autoři dělali legraci z politických institucí a politiky obecně, jasný cíl si našli v nacismu. Jejich písně, které se staly platformou nedůvěry vůči totalitnímu sousedovi, zlidověly, hrály se v rozhlase a zpívaly mezi lidmi.

Hitlerovi pohůnci přesně věděli, co dělají, když v Ústí nad Labem rozřezali plátna na výstavě současného výtvarného umění. Československé moderní umění bylo ve svém vlastním pojetí projevem demokratických hodnot země. Stejně jako pestré a odvážné současné umění Západu během studené války ztělesňovalo bezstarostnou rozmanitost v opozici vůči svobodu potlačujícímu sovětskému klimatu, tak i Československo a jeho kultura ztělesňovaly bezstarostnou svobodu proti říšskému „rasově čistému“ umění a jeho brutálně vynucovaným normám. V březnu 1938 se v pražském Národním divadle konala premiéra opery Julietta Bohuslava Martinů: byl to obrovský úspěch a hra měla spoustu repríz pro nadšené publikum. To, čemu pražská veřejnost večer co večer aplaudovala, ale nebyla pouze hudba Bohuslava Martinů; byly to kosmopolitní a pokrokové asociace této opery; byl to liberální duch, který navzdory tlaku sousedního Německa dával nejlépe, jak mohl, najevo svůj vzdor.

 

The Bell of Treason

Copyright © P. E. Caquet, 2018

Translation © Petr Kovařík, 2019

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2020

ISBN 978-80-7565-445-8

 

Elena Ferrante: Prolhaný život dospělých

„Dva roky předtím, než otec odešel z domova, řekl mojí matce, že jsem velmi ošklivá.“ Tak zahajuje své vyprávění Giovanna, hrdinka nového románu záhadné literární hvězdy italské provenience. Před čtenářem se rozehrává další magický příběh bolestného dospívání a hledání kořenů a vlastní identity, tentokrát v Neapoli 90. let minulého století.

Giovanna, procházející během dospívání zásadní duševní proměnou, vzpomíná, jak zničující vliv na ni měla otcova příkrá slova, jež zaslechla ve dvanácti letech. Slova o to horší, že její údajná ošklivost měla co dělat s tím, že se začíná podobat otcově sestře Vittorii, o níž matka nemluvila nikdy a otec pouze se znechucením. Giovanna si klade otázky, jimiž se dříve neměla důvod zabývat. Postupně zjišťuje, že její intelektuálně založení a kultivovaní rodiče, jejichž soužití působí navenek idylicky, mají co skrývat. Když se ptá, proč se nikdy nesetkala s rodinou svého otce, místo upřímných odpovědí se setkává s vykrucováním, lží a přetvářkou. Klíčovou v jejím odcizení se stává právě teta Vittoria, přímočará a složitá osobnost žijící ve špinavé dělnické čtvrti, na tom nejspodnějším dnu Neapole. Giovanna se zmítá mezi dvojí tváří města – bohatou, s vybranými způsoby a maskou kultivovanosti, a chudou, divokou a vulgární.

Italské vydání Prolhaného života dospělých vzbudilo senzaci a během necelého roku se ho prodalo čtvrt milionu výtisků. Román byl přeložen do 35 jazyků, v produkci Netflixu a společnosti Fandango vzniká jeho seriálová adaptace.

Českého překladu se ujala mladá italianistka Sarah Baroni. Literaturu studovala u Alice Flemrové, jež dosud přeložila sedm svazků podepsaných pseudonymem Elena Ferrante. „Na románu Prolhaný život dospělých mě zaujala především otevřenost a přesvědčivost, s níž autorka zprostředkovává křehké a mnohdy bolestné dospívání hrdinky, která je nucena čelit pokrytectví a neupřímnosti světa dospělých. K silným stránkám knihy patří také plasticky vykreslený obraz dvou kontrastních tváří Neapole, v jejíchž kulisách se příběh odehrává,“ prohlašuje Baroni, která sama zná město důvěrně ze studijního pobytu.

Prolhaný život dospělých v češtině vydává nakladatelství Prostor.

Ukázka z knihy:

2

Ani to by se nedalo označit za opravdovou lež, protože jsem se opětovného setkání s Vittorií bála. Ale zatímco jsem tu větu vyslovovala, už jsem věděla, v jaký den, jakou hodinu a na jakém místě ji znovu uvidím. Vlastně jsem se od ní vůbec neodloučila, měla jsem v mysli každé její slovo, gesto i výraz tváře a nepřipadalo mi, že už je to setkání za mnou, nýbrž že stále ještě probíhá. Otec bez ustání mluvil a přesvědčoval mě o tom, jak moc mě má rád, ale já místo něj viděla a slyšela jeho sestru, vlastně ji vidím a slyším doteď. Vidím ji, jak přede mnou stojí celá v blankytném, vidím, jak mi v tom svém ostrém dialektu říká: zavři dveře, načež se ke mně obrací zády,jako by si ani nepřipouštěla, že bych ji třeba nemusela následovat. Z Vittoriina hlasu, ale možná i z celého jejího těla sálala neskrývaná nedůtklivost, která bleskově projela celým mým tělem, ožehla mě podobně jako plameny šlehající z plynového hořáku, když se pod ním škrtne sirkou. Zavřela jsem za sebou dveře a cupitala za ní jako pes na vodítku.

Stačilo pár kroků a ocitly jsme se v místnosti bez oken, v níž to páchlo kouřem a jediné světlo tam proudilo skrze dokořán otevřené dveře. Těmi prošla a já hned za ní, stanuly jsme v malé kuchyni, kde mě ihned upoutal až extrémní pořádek a neurčitý odér nedopalků a zatuchliny.

„Chceš pomerančovou šťávu?“

„Nechci obtěžovat.“

„Chceš ji, nebo ne?“

„Ano, děkuju.“

Ukázala mi na jednu z židlí, ale pak si to rozmyslela a řekla, že je rozbitá, a posunkem mi naznačila, ať se posadím na jinou. Potom k mému překvapení nevyndala z lednice – lednice bílo-nažloutlé barvy – limonádu v plechovce nebo lahvi, jak jsem očekávala, ale vzala z košíku několik pomerančů, rozkrojila je a začala je vymačkávat do sklenice, přičemž nepoužívala žádný odšťavňovač,prostě je drtila rukama a občas si vypomohla vidličkou.Mezitím na mě promluvila, aniž by se ohlédla:

„Nemáš na ruce náramek.“

Znervózněla jsem:

„Jaký náramek?“

„Ten, co jsem ti darovala, když ses narodila.“

Nevzpomínala jsem si, že bych kdy měla nějaký náramek.

Vycítila jsem však, že ta věc je pro ni důležitá a to, že ho nenosím, ji mohlo urazit. Řekla jsem:

„Možná mi ho maminka dávala jako miminku, tak do jednoho nebo dvou let, ale pak jsem vyrostla, takže mi už byl malý.“

Otočila se na mě a já zvedla zápěstí, abych jí dokázala, že už je příliš silné na to, aby se na něj vešel náramek pro novorozence, a teta se k mému velkému údivu dala do smíchu. Měla velkou pusu s velkými zuby, a když se smála, byly jí vidět dásně. Pověděla mi:

„Seš chytrá.“

„Řekla jsem jen pravdu.“

„Ty se mě bojíš?“

„Trošku.“

„Je dobře, že se bojíš. Strach je potřeba i ve chvílích, kdy k němu není důvod, protože člověka drží ve střehu.“

Položila přede mě sklenici, po níž stékaly kapky šťávy, na její oranžové hladině plavaly kousky dužiny a bílá zrníčka. Zadívala jsem se na tetiny úhledně sčesané vlasy a vzpomněla jsem si, že podobný účes jsem viděla ve starých filmech v televizi nebo na matčiných fotografiích z dob dospívání, nosila ho jedna její kamarádka. Vittoria měla hodně husté obočí, připomínalo dva lékořicové pendreky, dvě černočerné úsečky pod mohutným čelem lemující hluboké dolíky, v nichž se skrývaly její oči.

Napij se, řekla. Ihned jsem uchopila skleničku, abych ji nerozzlobila, ale do pití se mi vůbec nechtělo, protože jsem měla pořád před očima, jak cedí šťávu skrze dlaň, navíc mi vadila ta dužina a zrníčka, matka mi je totiž ze šťávy vždycky vyndávala. Napij se, zopakovala, udělá ti to dobře. Pomalu jsem si usrkla a ona se mezitím usadila na židli, o níž před chvílí tvrdila, že je vetchá. Pochválila mě, ale mluvila pořád tím svým neomaleným tónem: jo, seš chytrá, hned sis dokázala vymyslet pro svý rodiče omluvu, to se ti povedlo. Ale pak mi vysvětlila, že se pletu, protože mi nedarovala náramek pro miminko, nýbrž náramek, který bych mohla nosit jako velká a na kterém prý velmi lpěla. Protože – zdůraznila – nejsem jako tvůj otec, kterýmu děsně záleží na penězích a věcech; já na věci seru, záleží mi na lidech, a když ses narodila ty, pomyslela jsem si: dám to holce, ať si ho nosí, až vyroste, dokonce jsem to tvejm rodičům jasně napsala na lístek – dejte jí ho, až bude velká – a nechala ho i s tím náramkem v poštovní schránce, nahoru jsem jít nemohla, jen si to představ, tvůj otec s matkou jsou zvířata, určitě by mě vyhnali.

Osmělila jsem se:

„Možná to ukradli zloději, neměla jsi ten náramek nechávat ve schránce.“

Zavrtěla hlavou a černočerné oči jí zaplanuly:

„Jaký zloději? Nic o tom nevíš, tak radši mlč: pij tu šťávu. Taky ti matka vymačkává pomeranče?“

Pokývala jsem hlavou, ale ona si toho ani nevšimla. Vykládala o tom, jak je pomerančová šťáva zdravá, a své vyprávění doprovázela až extrémně živou mimikou. Vrásky kolem nosu a úst se jí sbíhaly do jednolitého oblouku, kvůli čemuž působila nabručeně (přesně tak: nabručeně), a její tvář s vysokými lícními kostmi, která se mi ještě před chvílí zdála moc protáhlá – jako kus našedlého plátna táhnoucího se od spánků k čelistem –, najednou zrůžověla a působila jemněji. Moje milovaná maminka, řekla, mi v den mýho svátku nosívala do postele horkou čokoládu, uměla ji vyšlehat tak, že byla krémová a nadýchaná, jako by do ní foukala. Dělají ti taky doma horkou čokoládu, když máš svátek? Chvíli jsem měla nutkání říct, že ano, přestože se u nás svátky nikdy neslavily a horkou čokoládu mi taky nikdo do postele nenosil. Ale dostala jsem strach, že by mou lež mohla prokouknout, a tak jsem zavrtěla hlavou. Rozladěně pohodila hlavou:

„Tvůj otec a matka nectí tradice, myslej si, že jsou bůhvíkdo, vařit horkou čokoládu by asi bylo pod jejich úroveň.“

„Otec dělá kávu s mlékem.“

„Tvůj otec je vůl, kdoví, jestli vůbec to kafe s mlíkem umí. Zato tvoje babička uměla skvělý kafe s mlíkem. A přidávala do něj dvě lžíce našlehanýho žloutku. Vyprávěl ti, jak jsme si jako malí dávali kafe, mlíko a zabaione?“

„Ne.“

„Vidíš? Tvůj otec už je takovej. To on musí bejt vždycky ten nejlepší a nepřipouští si, že by mohl být dobrej i někdo jinej než on. A když mu dokážeš opak, tak tě zničí.“

Vrtěla nazlobeně hlavou, z její řeči jsem sice cítila odstup, ale ne chlad. Zničil i mýho Enza, řekla, člověka, kterýho jsem měla nejradši. Tvůj otec zničí všechno, co by ho mohlo převyšovat, dělal to tak vždycky, už od dětství. Myslí si o sobě, jak je inteligentní, ale přitom nikdy inteligentní nebyl: to já jsem inteligentní, on je jen mazanej. Umí v lidech vyvolat dojem, že je nepostradatelnej. Když jsem byla malá, slunce vždycky zašlo, jakmile odešel. Myslela jsem si, že když se nebudu chovat tak, jak to on chce, opustí mě a já umřu. A tak jsem dělala všechno, co po mně chtěl, to on rozhodoval, co je pro mě dobrý a co špatný. Dám ti příklad: už od narození jsem v sobě měla cit pro hudbu, chtěla jsem se stát tanečnicí. Věděla jsem, že to je můj osud, a jenom on mohl přesvědčit rodiče, aby mě v tom podporovali. Ale tanečnice nebyla pro tvýho otce dost dobrý povolání, a tak mi to překazil. Podle něj musíš celý dny ležet v knihách, jinak nejsi hodná života na týhle planetě, nestudovaný lidi jsou pro něj nuly. Říkával mi: jaká tanečnice, Vittò, vždyť ani nevíš, co to je, koukej se jít učit a buď zticha. V tý době už si vydělával soukromejma hodinama, takže mi klidně mohl nějakou taneční školu zaplatit, místo aby si kupoval další a další bichle. Ale neudělal to, líbilo se mu lidi připravovat o smysl života, pokud nešlo o něj a jeho záležitosti. A co se týče mýho Enza – uzavřela to znenadání –, toho nejdřív přiměl k tomu, aby si myslel, že jsou kamarádi, a pak mu sebral duši, vyrval mu ji z těla a roztrhal ji na kousky.

Takhle mi to vyprávěla, sice používala vulgárnější slovník, ale mluvila se mnou tak otevřeně, až mě to znejistělo.

Ve tváři se kabonila a vmžiku zase rozjasňovala, podle toho, jaké emoce s ní zrovna cloumaly: lítost, odpor, zlost, smutek. Vykreslila mi otce v tak temných barvách, jak jsem to ještě od nikoho neslyšela. Když však zmínila onoho Enza, najednou sklopila hlavu a dojetím se jí zlomil hlas, načež vyběhla z kuchyně a okázale si zakrývala

oči rukou.

Seděla jsem jako přikovaná a cítila jsem obrovské vnitřní napětí. Jakmile opustila místnost, využila jsem příležitosti a vyplivla do sklenice pomerančová zrníčka, která jsem do té doby držela v ústech. Uplynula minuta, pak dvě, a já se začínala stydět za to, že jsem se nijak neohradila, když Vittoria mého otce urážela. Musím jí říct,

že není správné takhle pomlouvat člověka, kterého si všichni okolo váží, pomyslela jsem si. Mezitím se ozvala tlumená hudba a po pár vteřinách se rozeřvala naplno. Zaječela na mě: pojď sem, Giannì, co tam sedíš? Bleskově jsem se zvedla a vykročila z kuchyně do tmavé chodby.

Za okamžik už jsem stála na prahu malého pokoje, v němž bylo staré křeslo, v rohu odložená tahací harmonika,

stůl s televizí a stolička, na níž ležel gramofon. Vittoria stála u okna a dívala se ven. Bylo jasné, že odtamtud musí vidět otcovo auto, v němž na mě čekal. A aniž se otočila, poznamenala: jen ať si poslechne tudle desku, aspoň si vzpomene. Všimla jsem si, jak se lehounce pohupuje do rytmu, přešlapovala z nohy na nohu, kolébala boky a rameny. S rozpaky jsem ji zezadu sledovala.

„Poprvý jsem Enza potkala na bále a na tuhle písničku jsme spolu tancovali,“ slyšela jsem ji říkat.

„Jak je to dlouho?“

„Letos 23. května to bude sedmnáct roků.“

„Tak to už je spousta let.“

„Pro mě to je jako minuta.“

„Měla jsi ho ráda?“

Otočila se na mě.

„Otec ti o tom nic nepovídal?“

Když jsem uviděla její strnulou tvář, zarazila jsem se, poprvé za celou dobu mi připadala starší než moji rodiče, přestože jsem věděla, že ve skutečnosti je jí o pár let méně než jim. Odpověděla jsem:

„Vím pouze to, že byl ženatý a měl tři děti.“

„Nic víc? Neříkal ti, že to byl lump?“

Zaváhala jsem.

„Něco takového.“

„A dál?“

„Že to byl kriminálník.“

Vyhrkla:

„Jedinej lump je tvůj otec, to on je kriminálník. Enzo byl policejní důstojník, choval se slušně dokonce i ke kriminálníkům a každou neděli chodil do kostela. Já jsem tenkrát v boha nevěřila, tvůj otec mi namluvil, že neexistuje. Ale jen co jsem potkala Enza, změnila jsem názor. Hodnějšího a správnějšího a citlivějšího chlapa svět neviděl. Kdybys slyšela, jak měl krásnej hlas, jak krásně zpíval, to on mě naučil hrát na harmoniku. Než jsem poznala jeho, zvedal se mi ze všech chlapů žaludek, a když jsem ho ztratila, každýho jsem od sebe odehnala, protože se mi všichni hnusili. Tvoji rodiče ti navykládali jen samý lži.“

Celá nesvá jsem upřela oči na podlahu a neodpověděla jsem. Ona na mě však uhodila:

„Nevěříš mi, co?“

„Já nevím.“

„Nevíš, protože věříš víc lžím než pravdě. Giannì, co z tebe takhle vyroste? Jen se koukni, jak seš směšná, celá v růžovým, růžový botky, růžová bunda, růžová sponka ve vlasech. Vsadím se, že neumíš ani tancovat.“

„S kamarádkami tancujeme pokaždé, když se vidíme.“

„Jak se jmenujou tvoje kamarádky?“

„Angela a Ida.“

„A jsou jako ty?“

„Ano.“

Na znamení nelibosti se ušklíbla a sehnula se ke gramofonu, aby pustila desku od začátku.

„Umíš tancovat na tohle?“

„To je stará písnička.“

Zničehonic mě popadla za pas a přitáhla si mě k sobě. Její mohutné poprsí bylo cítit po borovém jehličí, do nějž se opírá slunce.

„Stoupni si mi na nohy.“

„To tě bude bolet.“

„No tak, dělej.“

Uposlechla jsem ji a v tu ránu jsme spolu elegantními a přesnými pohyby kroužily po místnosti, dokud skladba nedohrála. Pak se teta zastavila, ale nepustila mě, naopak mě sevřela ještě pevněji se slovy:

„Řekni svýmu otci, že jsem s tebou tancovala na tu samou píseň, co hráli, když jsem poprvý tančila s Enzem.

Řekni mu to přesně takhle a doslova.“

„Dobře.“

„To by stačilo.“

Silou mě od sebe odstrčila, a když jsem najednou vypadla z její teplé náruče, potlačila jsem výkřik, jako kdybych ucítila prudkou bolest, ale styděla se projevit slabost. Zdálo se mi překrásné, že po tom tanci s Enzem už žádného jiného nechtěla. A napadlo mě, že si v nitru jistě uchovávala každý nepatrný detail své neopakovatelné lásky a že v ní díky tanci se mnou možná ty vzpomínky zase ožily. Fascinovalo mě to, toužila jsem po tom, abych se co nejdříve také takhle beznadějně zamilovala. Její vzpomínka na Enza musela být tak intenzivní, že jsem zřetelně cítila, jak z jejího kostnatého těla, hrudníku i dechu sálá žár, jenž mě celou prostoupil. Roztržitě jsem špitla:

„Jak Enzo vypadal, máš nějakou jeho fotku?“

Jakmile to slyšela, rozsvítily se jí oči.

„To jsi hodná, že ho chceš vidět. Víš co? Sejdeme se 23. května a půjdeme za ním: je na hřbitově.“

  

Stanislav Komárek: Zápisky z pozdní doby

Další kniha ze spisů českého biologa, esejisty a spisovatele se otevírá sebranými novinovými a časopiseckými články z let 2014–2019. Svazek dále obsahuje rozličné eseje, rozhovory – a tečkou je pak povídka Eskorta aneb Pomsta na Josefu Věromíru Plevovi. A témata textů? Jaké jsou problémy euroamerické civilizace v pozdní době? Co z toho, o čem se hovoří, je „pěna dní“ a co jsou problémy skutečné? Nejsou vlastně už od počátku lidských dějin stejné? Čím se podobáme zvířatům a čím se od nich lišíme? Do jaké míry utváří věda náš obraz světa? Která z našich současných témat jsou skutečně podstatná? Kdy je čas o nich psát a kdy je čas s tím přestat? Není nakonec nejlepší odpovědí na otazníky světa kolem nás mlčení?

Vydává Nakladatelství Academia. 

Ukázka z knihy:

PROTI VŠEM

Západ se postupně dostává do situace, na kterou nebyl celou jednu generaci zvyklý – náhle se cítí obklopen nepřáteli z mnoha stran. Rusko je nepřítelem, Čína vlastně taky, ač se to nahlas neříká, a muslimský svět se najednou jeví také celý nepřátelským – Západ tam má sice své spojence a snaží se nějak diferencovat mezi jednotlivými státy, ale z hlediska médií a lidových projevů už se jeví být mezi přízračným „Islámským státem“ a Tureckem sotva jaký rozdíl. Je jisté, že lidská duše si nějakým způsobem nepřátel žádá, a Oscar Wilde trefně píše, že při jejich výběru je třeba postupovat s největší pečlivostí. Tak to ostatně bylo v lidské společnosti po tisíciletí: přátelé, to byli ti z vlastní tlupy, většinou i nějak pokrevně spříznění (v jižních Čechách se dříve říkalo „přátelé“ příbuzenstvu), a nepřátelé, to byli ti ostatní, s nimiž se v případě setkání hovořilo sekeromlatem.

Různé sociální sítě by byly jistě ještě úspěšnější, kdyby měly krom kategorie „friends“ ještě kategorii „enemies“. Těm prvním by se třeba na - psalo: „Milí přátelé, jedu na Mallorku a těším se, až se s vámi zase setkám.“ Těm druhým pak: „Vy hajzlové, heč, jedu na Mallorku a vy budete sedět na zadku doma!“ Toto prastaré schéma se pak projikuje do myšlení a konání celých říší. Namísto rozmytě neurčitého pocitu vágního bratrství s celým lidstvem pak můžeme usínat se samopalem pod polštářem s vědomím, že máme nejen věrné a nejlépe „odvěké“ přátele, kteří za námi za všech okolností stojí, ale i zavilé nepřátele, kteří podobně jako čert nikdy nespí a nepřetržitě snují nějaké špatnosti a podrazy. V médiích si pak můžeme každý den přečíst, co se jim všechno zase nepovedlo a jak se jejich konec nezadržitelně přibližuje. Jako dětem nám vypravovali, že zatímco my ve svých postýlkách pokojně spinkáme, stateční pohraničníci na naší západní hranici bdí, vyhlížejíce útočícího imperialistu.

Obávám se, že je vhodný okamžik položit si otázku, zda Západ má nějaký mandát Nebes či Dějin šířit svou politickou a ekonomickou strukturu celoplanetárně, a tudíž všechny zásahy, které k tomu dělá, jsou tímto cílem automaticky ospravedlněny, či nikoli. Pokud si odpovíme kladně, bylo by dobře to říci hlasitě a přestat mluvit o sebeurčení národů, kulturním relativismu, multikulturalismu a podobných věcech a „náš džihád“ zahájit se vší opravdovostí. Pak by ovšem bylo nutné postupovat zhruba tak jako kdysi Osmanská říše – obsazený Irák držet stále a postupně jej přeměnit v další, dislokovaný stát Unie. Bylo by nutné také podruhé přepsat koloniální dějiny, už jednou přepracované z příběhů hrdinů na příběhy hanebníků – Hernando Cortéz by se pak jevil vzorovým předchůdcem některých dnešních trendů: zlomil aztéckou hrůzovládu nad většinou Mexika, zakázal modloslužbu a lidské oběti, přinesl pokročilejší technologie a vědu západního typu, samosprávu městských obcí, napojil tamní ekonomiku na světové trhy, Mexiko se stalo navěky nerozbornou součástí Západu (ten byl ovšem tenkrát na východ od něj). Samozřejmě při tom létaly třísky, zhruba velikosti vzrostlých dubů, na druhou stranu Cortéz sám jel v čele vojska a sekal v první linii.

Pokud naopak shledáme, že každý kulturní okruh má svou vlastní dynamiku, nesouměřitelnou s těmi ostatními, bylo by dobře se opevnit ve svých mezích s určitým zázemím, podle zásady „svého nedati, cizího nežádati“, a přestat usilovat o světovou „všenápravu“. Současný stav je neobyčejně schizofrenní a nestabilní: dělejte si vše sami, ale přesně tak jako my, my vás budeme kontrolovat a bodovat (jak bychom se asi otřásli, kdyby někdo přišel zjistit, jak dodržujeme šariatní předpisy či zásady konfucianismu?). Pokud se příliš splašíte a vymknete, přijdeme vás vybombardovat. Kladu si otázku, proč při obecně západní tendenci „páchat dobré“ nedošlo nikdy k útoku na Severní Koreu, režim, který je mimo vši pochybnost opravdu zločinný a kde by vděk obyvatelstva byl asi velký. Zřejmě je tam příliš málo surovinových zdrojů a čínská hranice je proklatě blízko...

2014

 

SLOUPEK NA ROZLOUČENOU

K nadcházejícím šedesátým narozeninám jsem si nadělil trochu neobvyklý dárek: přesně po pětadvaceti letech jsem se rozhodl ukončit svou žurnalistickou činnost. Užil jsem si jí do sytosti a její značnější část se odehrávala právě na stránkách Lidových novin – jim i našim čtenářům bych chtěl ze srdce poděkovat za trpělivost, kterou se mnou měli. Sluší se, aby si člověk dělal za dětství bábovičky, za mlada sledoval řekněme etologii mravenců, v úplné dospělosti se zajímal o záležitosti obce a na stáří myslel na duši a její spásu, ať si pod tím už představuje cokoli.

Pro pokračování v novinářské činnosti – knihy a eseje bych ovšem rád psal dál – se už nehodím ještě ze dvou důvodů: na rozdíl od mnoha mediálních intelektuálů jsem dospěl k závěru, že svět běží v hrubých rysech v podstatě spíše tak, jak má, a opustilo mne dlouhodobé věštění chmurných konců a neustálé rozhořčování se. Zajisté, všechno na světě, co mělo svůj počátek, včetně naší civilizace, bude mít svůj konec, ale ten bude tak zřejmý, že jej neobjevíme až na stránkách denního tisku. Nechce se mi rovněž věštit zářné zítřky – vždycky budou dosti flekaté a hádám, že i v ráji je někde v rohu hromádka. Obávám se, že to nejsme my a naše „titánská snaha“, co drží společnost pohromadě, ale její regenerační a seberegulační schopnosti, které působí stejně jako u organismu převážně na nevědomé rovině, trochu podobně jako gravitace účinkuje neustále na dobré i zlé, hubené i tlusté.

S přibývajícími lety je mi také stále jasnější, že selektivní podporou jedné z polarit se cokoli, společnost zejména, povážlivě vychyluje z rovnováhy. Snad je to letitým zapletením se súfijskými mystiky a básníky typu Džaláluddína Rúmího či Hadžího Bektaše, kteří často ve svých verších zpívávali o sjednocení protikladů, tom, čemu evropští alchymisté říkali coniunctio oppositorum: „Jsem plamen i můra, jsem zloděj i žandarm, jsem světlo i temnota.“ Analogicky bych dnes musel psát cosi ve smyslu, že „jsem imigrant i nacionalista, jsem environmentalista i korporátník“ atp. Laskavý čtenář jistě nahlédne, že takto se žurnalismus dělat nedá. Ba právě naopak, doba si žádá jasných a pádných odpovědí: „Jsi pro Mongoly, nebo proti Mongolům!? Řekni to jasně!“ Odpověď typu, že jak proti kterým, jak v čem a jak kdy, uspokojí málokoho. „Ale vždyť Mongolové přece pasou i v neděli, rouhají se svobodnému trhu a nekupují zubní pastu Perlička!“ (Příklad.) Doba si naopak žádá jasných stejtmentů připomínajících někdejší: „A už, soudruhu, vaše pracovní skupina zaujala stanovisko k poslední rezoluci ústředního výboru?“ Podobně při letním koncertu u rybníka všichni žabáci naráz vykřiknou: „Kvak!“ Všechny společnosti dostatečně „ustáté“ a etablované jsou si čímsi podobné a nemělo by mne to překvapovat. Proto lidé koneckonců stárnou a nakonec umírají, protože už toho pamatují příliš mnoho.

Proto se se svými čtenáři ještě jednou loučím a těším se na další shledání na stránkách knih, které, dá-li Osud, ještě vyjdou.

Vyšlo 14. 7. 2018

© Stanislav Komárek, 2020

ISBN 978-80-200-3029-0