Ben Kane: Orlové ve válce

Bitva v Teutoburském lese, která se odehrála v roce 9 n. l. mezi spojenými germánskými kmeny a třemi římskými legiemi, vedenými guvernérem Germánie Quinctiliem Varem, byla pro Římany zdrcující a z této porážky se nikdy úplně nevzpamatovali. Britský spisovatel Ben Kane si pro svůj román Orlové v bouři vybral právě tuto událost a dokázal ji strhujícím způsobem oživit. Stojí zde proti sobě dva hlavní hrdinové, skutečná historická postava, římský voják vysokého postavení, náčelník germánského kmene Cherusků Arminius a centurion Tullus, postava fiktivní. Právě do Tulla dokázal autor vtělit vlastnosti houževnatého římského vojáka, jednoho z těch, kteří pomohli Římu dobýt tehdejší svět a dlouho ho udržet. Charismatický Arminius, jenž v dětství přišel do Říma jako rukojmí a byl tam vychován, nikdy nezapomněl na svůj původ a vytrvale sledoval záměr zbavit svoji zemi nájezdníků, kteří ji porobili. 

Současný britský autor Ben Kane se specializuje na historickou literaturu a jeho vášní je především historie starověku. Český čtenář se mohl už seznámit s jeho trilogií Zapomenutá legie situované do doby triumvirátu Julia Caesara, Pompeia a Crassa.

V novém románu zaměřil svou pozornost na zničující porážku stárnoucího prvního římského císaře Augusta v bitvě v Teutoburském lese. „Není to příliš známo, ale Řím ovládal pětadvacet let před touto bitvou většinu Germánie až k řece Labi,“ říká Ben Kane, „Tuto nadvládu však ukončila geniální léčka, kterou nastrojil a uskutečnil s tisíci příslušníků kmenů Germán s římským občanstvím Arminius. Během přepadení v Teutoburském lese rozdrtil jedinou odvážnou ranou tři římské legie, což představovalo desetinu stávající armády císařství.“

Kane se ve své knize snaží co nejlépe popsat události, které se odehrály během osudného léta a podzimu, a přitom se držet dochovaných historických poznatků. Při práci na románu využil všech dostupných informací, procestoval místa, kde se bitva odehrála, i ta, jež dodnes svědčí o římské přítomnosti, a osobně si vyzkoušel, jaké to je, urazit pěšky ve zbroji římského vojáka velké vzdálenosti. Všechny tyto poznatky prostupují jeho románem a dodávají mu nezapomenutelnou atmosféru.

„Bylo vzrušující sbírat materiál a potom psát o příčinách tohoto střetnutí, o bitvě samotné i o jejích důsledcích. Dvakrát jsem navštívil místa, kde boj probíhal, i četná německá muzea. Pohled na výstroj, zbraně, mince, a dokonce na kosti legionářů, kteří tam položili život, nejen podnítil mou představivost, ale zasáhl i mou duši,“ popisuje autor vznik románu. Přestože je to fikce, vystupují v ní historické postavy a vychází ze skutečné události. Připomíná, proč legenda o Římu stále přetrvává, a umožňuje čtenáři zažít s Varovými legionáři během Arminiova přepadení hrůzy, které se odehrály jednoho deštivého dne.

Historický román vydává Vyšehrad. Na první díl Kaneovy trilogie naváží svazky Orlové na lovu a Orlové v bouři.

Ukázka z knihy:

Bylo nesnesitelné vedro a obloha téměř bez mráčku. Armi­nius seděl se zkříženýma nohama na zemi před stanem a špičkou dýky maloval do prachu různé obrazce. Maelo si dřepl vedle něj. Nad nimi stál třetí bojovník a čekal. Kolem nich vytvářely stany Arminiových jednotek dlouhé strany ob­délníku s ohradami pro koně na krátké straně. Otevřený konec vedl k jedné z mnoha ulic v rozlehlém provizorním táboře před Veterou, který vznikl, když na Varovu výzvu dorazila vojska rozmístěná kolem řeky Rhenus. I přes velký počet stanů tam panoval klid. Většina mužů zamířila do hostinců a nevěstinců, jakmile k tomu dostali svolení.

„Chci slyšet znovu každičké slovo o tom, co jsi mi právě řekl,“ poručil Arminius.

„Minulý měsíc ukradlo několik mladých Tencterů dobytek Usipetům,“ řekl bojovník. „Usipeti začali uvažovat o odplatě, ale než měli příležitost něco podniknout, Římani v Alisu se o tom nájezdu dověděli. Průzkumná hlídka, která se odtud vracela, narazila náhodou na skupinu mladých Usipetů, kteří hnali do­bytek na novou pastvinu. Jeden z nich – jak to vypadá, mohl by to být nový vrchní tribun Tubero – se domníval, že ti chlapci jsou zloději. Zaútočil na ně a několik jich zabil. Většímu krveprolití zabránil centurion, který zjistil, že mladíci nejsou Tencterové.“

„Omluvili se za to?“

„Pokud vím, tak ne,“ odpověděl bojovník.

„Takhle se chovají k lidem z kmene, který žije s Římem v míru?“ zavrčel Maelo. „Špinaví římský psi.“

„Klid, Maelo,“ napomenul ho Arminius s ledovým výrazem v očích a pohlédl na bojovníka. „Děkuji. Předpokládám, že se půjdeš napít.“

„To jo,“ nesměle se usmál.

„Máš moje svolení. Zajdi do tolika hostinců, kolik stihneš, ať si pořádně užiješ. Postarej se, aby si tu historku vyslechl každý místní, kterého potkáš.“

„Máš mé slovo, Arminie.“

Když odešel, Arminius se znovu zadíval na Maela. „Smrt těch mladíků je politováníhodná, ale pro nás je to něco jako dar z nebes.“

„Jejich smrt přinutí Usipety, aby se k nám přidali,“ pocho­pil Maelo.

„To určitě.“ Arminius se stísněně usmál. Úzkostlivě. „Nemohl jsem si přát lepší způsob, aby se to stalo.“

„Ale…“

Arminius se nahnul k Maelovi. „Víš líp než kdokoli jiný, že je mi těch chlapců líto. Ale jestli jejich smrt pomůže, že se Usi­peti přidají na naši stranu a že tak učiní i ostatní kmeny? Ne­stojí to za to?“

Na chvilku se odmlčel.

„Stojí, sakra,“ řekl Maelo a zavrtěl hlavou.

„Mysli na krev, kterou z Římanů vycedíme, až nastane vhodná chvíle.“

„Až ta vhodná chvíle nastane,“ zopakoval Maelo. „Připadá mi, jako bych čekal celý život na příležitost zasadit Římu opravdu bolestnou ránu. Jako kdyby ty ne,“ řekl smutně.

„Byla to dlouhá doba pro nás pro oba,“ souhlasil Arminius. „Ale čekání brzy skončí.“

Jejich rozhovor ukončil zvuk blížících se kroků. Za okamžik se objevil mladý legionář, který přišel od tábora. Pot mu tekl po tváři, což vypovídalo o tom, jaké vedro je v plné zbroji v letním počasí. Když uviděl Arminia a Maela, zpomalil. „Pane,“ řekl a le­dabyle zasalutoval.

„Zdravím tě,“ odpověděl Arminius a rozzlobilo ho, že dokonce i obyčejný voják mohl tak snadno projevit svůj povýšený postoj.

„Hledám Arminia z kmene Cherusků, pane.“

„Já jsem člověk, kterého hledáš,“ prohlásil Arminius a s ra­dostí zaznamenal, že legionář v rozpacích zrudl. „Co tě sem při­vádí?“

„Varus vás čeká v principiu v devět hodin, pane. Bude vyšetřovat tu událost s domnělými zloději dobytka.“

Maelo si odfrkl, ale legionář si toho zřejmě nevšiml. „Poděkuj Varovi,“ řekl Arminius. „A vyřiď mu, že rád přijdu.“

„Velmi dobře, pane.“ Legionář znovu zasalutoval a odešel.

„Domnělí zloději? Co tedy dělali? Kradli si vlastní dobytek?“ zasyčel Maelo.

„Klid, bratře. Jestli Varus ten důvod neuznal, tím zároveň přiznal, že tribun zavraždil nevinné muže.“

„Což udělal.“

„To víme my dva. Ví to i centurion, který zasáhl. Musí to vědět i Varus, jenže neobviní jednoho ze svých lidí, hlavně ne vrch­ního tribuna, než si vyslechne, co se stalo.“

„Vsadím svůj nejlepší meč, že i když si vyslechne všechny a bude jasné, že zmíněný důstojník ke svému činu neměl žádný důvod, Varus toho bídáka nepotrestá. Aspoň ne tak, jak si za­slouží. Nejlepší by bylo, kdyby mu přitlačili hlavu do bahna proutěným pletivem.“ Maelo hovořil o metodě, kterou se trestali v kmenech zločinci.

„Máš pravdu.“ Arminius vstal a oprášil si zezadu kalhoty. „Ale to neznamená, že si nemůžu Vara vychutnat a přinutit ho zaplatit rodinám mrtvých mužů velké peníze.“ Potichu dodal: „Usipeti budou zuřit nad tou parodií na spravedlnost, kterou jim nabídne za vraždy. Každý jejich bojovník se bude chtít zú­častnit přepadení.“

„U Donara, už se nemůžu toho dne dočkat,“ řekl Maelo.

„Trpělivost, bratře. Už se to blíží,“ uklidňoval ho Arminius a hleděl divoce jako ostříž.

Copyright © 2015 by Ben Kane

First published as Eagles at War by Preface Publishing, an imprint of Cornerstone Publishing. Cornerstone Publishing is a part of the Penguin Random House group of companies

Translation © Jaroslava Hromadová, 2017

ISBN 978-80-7429-735-9

Mons Kallentoft: Zeměbouře

Jednoho květnového rána je v příkopu blízko kanálu Göta nalezena mrtvola mladého muže. Je nahý, ale jeho tělo nenese žádné viditelné stopy násilí. Když na místo přijede inspektorka Malin Forsová se svými kolegy, výjev dokresluje zvláštní ticho. Jako by někdo ztlumil všechny zvuky. Muž je brzy identifikován jako Peder Åkerlund, bývalý švédský demokrat vyloučený ze strany za rasistické komentáře. Pitva ukáže, že byl zavražděn. Téhož večera je nahlášena jako nezvěstná — pravděpodobně unesená — šestnáctiletá Nadja Lundinová a některé okolnosti naznačují, že by oba případy mohly být propojené. Malin Forsová postupně zjišťuje, že vrah s ní hraje zvrácenou hru — mluví k ní skrze vraždy a nedá se umlčet. A Nadja Lundinová může být stále naživu…

Mons Kallentoft (nar. 1968) pracoval v novinách a v reklamě. Debutoval románem Pesetas (Pesety, 2000), za nějž získal prestižní cenu Katapultpriset za nejlepší švédskou prvotinu roku 2000. Proslavil se sérií o kriminální inspektorce Malin Forsové, jež byla přeložena do šestadvaceti jazyků. V češtině byla vydána také kniha Food Junkie — Posedlý jídlem (2013; česky Host 2014) a první dva díly nové krimi série čerpající z řecké mytologie Zack (2014; česky Host 2015 a Leon (2015; česky Host 2016), kterou píše společně s novinářem Markusem Luttemanem.

I tuto novou knihu vydává nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Malin hraje novou hru, aby zvládla běžet rychleji. Aby zapomněla na protest těla a neustále pokračovala vpřed.

Představuje si své kolegy.

Běží podél řeky Stångån, kolem zarostlých vil v Tanneforsu, pod hustými korunami starých bříz, cítí, jak jí buší srdce a podrážky bot se dotýkají cesty. Nejdříve asfaltu, pak písku, v rychlosti pohlédne na hodinky na zápěstí.

6.20.

Stalo se této noci ve městě něco? Budou mít něco na práci? Od března neměli žádné větší vyšetřování, od té doby, co jednoho pozdního večera v Berze málem ubili k smrti homosexuála. Pustili se do něho jeho bratři, otec je povzbuzoval.

Nešlo o jeho sexuální orientaci, ale o to, že ji musí tajit, aby nezneuctil celou rodinu. On se s tím však nechtěl schovávat, protože to v této svobodné duhové zemi nemusí.

Byl to poslední případ Svena Sjömana.

Teď už je v důchodu a Malin si je jistá, že v této chvíli stojí doma ve sklepě u svého soustruhu a vyrábí něco krásného, co může prodat v obchodě s ručními pracemi. Jistě posnídal krajíček křupavého chleba s uleželým nízkotučným sýrem.

Zdálo se, že Sven důchod dlouho odkládá, ale když se pak konečně rozhodl, bylo mu to pomyšlení jen příjemné. Nebyl ani trochu dojatý, když mu na rozloučení koupili jahodový dort a Henkell Trocken.

Do poslední chvíle mluvil o tom, že by to po něm měla převzít, ale odmítla. Nechtěla být šéfkou. Snažil se ji popíchnout tvrzením, že nemá dost odvahy, ale tak to nebylo. Nejlíp jí bylo, když cítila odpovědnost jen za sebe. Alespoň v práci. Ráda pracovala v terénu. Kdyby převzala Svenovu funkci, znamenalo by to pro ni hodně času u psacího stolu.

V hrudníku jí hlasitě buší srdce. Pracuje, místo aby jen toužilo.

Do čela povolali člověka odjinud. Nějakého Görana Möllera. Začal u nich před několika měsíci a Malin k přímému, uměnímilovnému pětapadesátníkovi okamžitě pocítila sympatie. Přestože to Sven Sjöman nebyl. Nezaplnil prázdno po předešlém prozíravém, moudrém šéfovi, který je svou hlubokou zkušeností provedl všemi úskalími.

Göran Möller žije sám. Manželka opustila jeho i děti, když byly ještě malé, a znovu se provdala za nějakého Němce z Berlína.

Několik týdnů poté, co u nich začal pracovat, ji Göran Möller pozval na oběd. Zašli do Stora Hotellet, seděli na prosklené verandě vedoucí k náměstí a on jí vyprávěl, že když mluvil se Svenem, pochopil, že ona, Malin, je hlavou týmu. A že to tak klidně může zůstat. Na většině míst, kde dosud pracoval, udával tón silný a kompetentní policista. A že to zpravidla přinášelo výsledky.

„Ale,“ řekl tehdy, „musí ti být jasné, že šéfem jsem já.“

Malin spolkla pořádnou porci vzteku a napíchla si na vidličku kousek masa. Pohlédla na nového šéfa zelenýma očima a zeptala se:

„A co dalšího ti Sven řekl?“

„O čem?“

„O mých problémech.“

„Myslím, že mluvil zhruba o všem,“ odpověděl jí, „ale řekl, že se ti už daří líp.“

„A co jsi slyšela ty o mně?“ zeptal se pak.

Görana Möllera jeho pověst předcházela. Musel odejít z Landskrony po několika nešikovných vyjádřeních o imigrantech při nepokojích v Malmö na jaře 2010. Řekl, že není v pořádku zapalovat auta, i když se někdo jmenuje Mustafa a zažil traumatizující události v Iráku. Že se prostě musí vzchopit a přizpůsobit. Když ho pak přemístili do Helsingborgu, zastal se policisty, který křičel do policejní vysílačky „zatracení přičmoudlí parchanti“, poté co nějaký darebák hodil molotovův koktejl na jejich rádiový vůz.

Pak už svou pozici ve Skåne neudržel. Nikdo nemůže beztrestně obhajovat kolegy, když se vyjádří rasisticky.

„Na to ti kašlu,“ odpověděla Malin. „Pokud vím, máš k rasismu tak daleko, jak jen je to možné. V určité situaci může člověk něco říct nebo udělat, aniž to tak myslí. To přece my policisté chápeme. Ať už jde o nás, nebo o někoho jiného.“

Göran Möller se usmál.

„Asi jsi to místo měla vzít. Vidíš lidem pod kůži.“

Když sevřel ústa, vypadal mladší než na svých pětapadesát let. Jinak mu maličko visely tváře, tak trochu jako štěněti boxera, a nos měl nepřiměřeně dlouhý a špičatý.

Göran Möller má charakter, napadlo ji. Dobře se poslouchá. Ale přesto jí u toho stolu něco scházelo, aniž by přesně věděla co.

„Pokud jde o mě,“ řekl nakonec Göran, „další šanci už nedostaneš. Tu ti dal Sven.“

Ke svému překvapení Malin necítila zlost. Jeho slova ji jen polekala.

Je to ďábel, říká si teď. Vystrčil růžek.

Musí se zastavit, aby neklopýtla.

Člověk musí mít v životě trvalé hodnoty, říká si Göran Möller a naplno pouští horkou sprchu. Má rád horkou vodu. Probudí ho líp než studená.

Jeho konstantou je umění. Klasická malba.

Je rád, že dostal místo v Linköpingu. Po debaklu v Helsingborgu byl dlouho odstavený na vedlejší koleji a jednu dobu si už myslel, že se až do důchodu stane jen číslem ve statistice zaměstnaných.

Ale nakonec mu pomohl Sven, jeho starý známý.

Horká voda mu teče po zádech. V ústech dosud má chuť ranní kávy a uvažuje: Vím, že jsem dobrý policista. Nejsem rasista. Ale někdy opravdu není snadné poznat, jestli něčí myšlenky a pocity nejsou rasistické, i když jen podvědomě.

Lepší je mlčet.

Naučit se držet hubu.

Göran Möller zastavuje sprchu, kolem těla ovine ručník a postaví se před zrcadlo.

Líbí se mu jeho nový tým na oddělení vyšetřování násilných trestných činů.

Börje, Waldemar, Johan, Elin, Zeke a Malin. Lepší partě vyšetřovatelů dosud nešéfoval.

Sven ho varoval před Malin kvůli jejímu alkoholismu, ale také řekl: „Skvělejší vyšetřovatelku nenajdeš. Dej jí velký manévrovací prostor.“

Göran si její schopnosti všiml okamžitě. Ale i potřeby hranice. Nebude jí dělat tatínka, jímž pro ni zřejmě byl Sven.

Upozornil ho i na Waldemara Ekenberga, který mívá sklony k násilí.

„Ale občas se to může hodit.“

Násilí je tu a tam dobré, říká si Göran a obléká si bílou košili. Ale vždycky vede k horšímu násilí a nikdy se nedá předpovědět, kde skončí.

Sklonů Waldemara Ekenberga si dosud nevšiml. Přestože tento starý, opotřebovaný vyšetřovatel přestal kouřit a nepoužívá ani nikotinové náplasti, bývá v dobré náladě.

Zdá se, že ostatní v týmu se o to nestarají. Lidé ledacos říkají a dělají. Někdy to myslí dobře, ale dopadne to špatně. Někdy naopak. Jako když jeho a děti opustila manželka. Měli to bez ní lepší a z dětí vyrostli správní lidé.

Göran Möller se nejlíp cítí sám. V práci vídá spoustu špatností a těmi nechce nikoho dalšího zatěžovat.

Bojuj, Malin. Namáhej srdce.

Doběhla ke zdymadlům u Braskenského mostu. Na pět set metrů zvýšila tempo a teď cítí, že ji tělo táhne k lavičkám na malém ostrůvku uprostřed řeky.

Ale nepodlehne. Lupe jí v kolenou a vzpomněla si na Johana Jakobssona.

Před půl rokem začalo jeho dceru bolet tělo. Oteklo jí koleno a v noci někdy křičela bolestí. V Univerzitní nemocnici lékaři konstatovali, že ji napadla agresivní forma dětského revmatismu. Malin vidí, jak Johana bolí, když o dceři promluví. Jak strašně se cítí, protože jeho dcera trpí a on by si přál vzít její bolest na sebe, ale ví, že to nejde.

V bolesti jsme vždycky osamocení.

Šéfovi policie Karimu Akbarovi a státní zástupkyni Vivianne Södergranové se narodil syn. Karim je teď na otcovské dovolené a nedávno se na ně přišel podívat. Kočárek od Louise Vuittona musel stát jmění a nepochybně se hodil ke Karimovu obleku s křídově bílými proužky.

Malin běží zpět k centru.

Znovu zrychlí, cítí, že může, že její tělo dnes zvládne cokoliv.

I když ani ono není nekonečně silné. Sven udělal dobře, že skončil včas.

Její parťák Zeke Martinsson vypadá harmoničtěji, než ho kdy viděla. Zdá se, že je mu s Karin dobře a nelituje svého rozvodu.

Elin Sandová zapadla do týmu dobře, ale onehdy se zmínila, že se rozešla s lékařkou, s níž žila.

„Byly jsme příliš různé.“

Možná vám to už vázlo se sexem? pomyslela si Malin a uvědomila si, že je cynická. Jak můžu takhle uvažovat? pokárala se.

Elin pokračovala:

„Chtěla mít dítě, ale já ne. A sex už nestál za nic.“

Malin se pořádně nadechuje, snaží se potlačit bolest svalů naplněných mléčnou kyselinou a běží dál, vidí svět v tunelu keřů, listí, písku, který se mění v asfalt, obloha nad ní je z poloviny pokrytá mráčky.

Snaží se představit si Börjeho Svärda.

Věnuje mu pět set metrů.

Ale stačí pomyslet jen na jeho psy. Na jeho dva vlčáky a pověsti o jeho milenkách, na jeho nápadné oblečení s dlouhým kabátem značky Marlboro a kloboukem s širokou krempou, strašně sexy podle linköpingských dam.

Pak se jí zatmí před očima.

Už nezvládnu ani jeden krok.

Ale ano, zvládnu.

Malin běží kolem sportovní haly, dál k Hamngatan, kolem McDonaldu, ke kostelu a už vidí vývěsní štít restaurace, okna svého bytu, zapotácí se, ale na nohou se udrží.

Před vchodem do domu se zkroutí. Cítí, že se jí stahuje břicho, a je ráda, že předtím nic nejedla, ale žaludek stejně neudrží a na chodník vyplivuje žluč.

„S tímhle musíš skončit,“ slyší něčí hlas. „Jsi příliš hezká na to, aby ses takhle trápila.“

Malin zvedne hlavu.

Vidí Danielův unavený obličej a přemýšlí, co teď vlastně cítí.

Jordstorm

Copyright © Mons Kallentoft, 2014

First published by Forum Bokförlag, Sweden

Published by arrangement with Nordin Agency AB, Sweden

Translation © Eva Nováčková, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-001-1

Jarmila Bednaříková: Stěhování národů a sever Evropy

Význam pojmu „Vikingové“ bývá někdy vykládán jako „obyvatelé fjordů“. Nicméně nemálo pramenů užívá tohoto pojmu ve smyslu „bojovníci, nájezdníci, námořní lupiči“.  Jací ve skutečnosti byli oni „divocí kořistníci a barbaři“, o nichž mnozí historikové té doby tvrdili, že žijí jako zvířata? Publikace zkušené české historičky Jarmily Bednaříkové podává plastický obraz života a myšlení dětí polárních nocí.

Kniha, navazující na dva úspěšné předchozí autorčiny svazky věnované stěhování národů, tentokrát představuje germánské obyvatele raně středověké Skandinávie jako účastníky jedné z největších migrací v historii. „Dnes už s Vikingy nemáme spojen jen obraz plenění a jiných válečných hrůz, spíše v nich vidíme populaci, která nesmírně vynikala ve výstavbě a ovládání lodí, v mořeplavbě a objevování nových pevnin či ostrovů, schopnou rychlé a úspěšné spolupráce s jinými etniky; zdatné obchodníky, jejichž rukama pro-cházelo zboží od Grónska po východní oblasti bagdádského chalífátu; spo-lečnost, která měla bohatou ústní tradici, z níž čerpala pozdější historická i umělecká díla, výtvarné umění, které nám dodnes pomáhá poznávat běžný denní život Vikingů, milovala poezii a rozvinula osobitý básnický jazyk, “ píše Jarmila Bednaříková. Ve své publikaci nás mimo jiné seznamuje se složením vikinské společnosti včetně postavení ženy v rodině, právem vikinského období, vojenstvím a vikinskými loděmi, způsoby obživy a vztahy seveřanů s ostatními národy. 

Jarmila Bednaříková přednáší dějiny starověku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a současně je pracovnicí Střediska pro interdisciplinární výzkum starých jazyků a starších fází jazyků moderních při Ústavu klasických studií téže fakulty. Je autorkou množství odborných statí o germánských kmenech a Hunech, germánských barbarských státech, pozdně antické společnosti a hospodářství, církvi a úloze světců, právu či ekologických problémech starověku. Její studie a stati byly publikovány v odborných časopisech

a sbornících u nás i v zahraničí. Je rovněž autorkou Učebnice dějin pravěku a starověku pro ZŠ a primy gymnázií (Brno 2006) a historického románu z pozdní antiky Podzimní čas mocné říše (Brno 2004).

Její nová kniha vychází v nakladatelství Vyšehrad, v němž už vydala knihy Stěhování národů (2003), Stěhování národů a Východ Evropy (2006, se Zd. Měřínským a A. Homolou), Frankové a Evropa (2009) a Attila. Hunové, Řím a Evropa (2012). 

Ukázka z knihy:

Předtím, než přikročíme k popisu jednotlivých institucí a událostí vikin­ského období, bude vhodné se podívat, co vlastně bylo o domově Vikingů či Normanů, Skandinávii, známo v časech, kdy sem přicházel římský import a byly navazovány první styky s římským impériem, v období, kdy se rodila vikinská společnost i v době, kdy se již o ni musely anebo měly blíže zají­mat evropské země, které s ní mírově anebo v rámci vojenských konfliktů přicházely do styku.

Pobaltí a Skandinávie se v dílech antických spisovatelů objevují už kolem přelomu n. l. a poté již hojněji od 1. století po Kr. Nejprve jde o zmínky velmi stručné. Císař Octavianus Augustus (27 př. Kr. až 14 po Kr.) se ve svém životopise Res gestae divi Augusti chlubí, že jeho loďstvo doplulo až ke hra­nicím Kimbrů. Hranice dnešního Dánska představovaly tedy pro Římany kolem přelomu letopočtu ještě hodně vzdálenou končinu.

K nejstarším autorům, kteří popisují nejenom některé zdejší kraje, ale i život v nich, patří Tacitus. Jedním z důvodů raného zájmu o tato území byl obchod s jantarem, jemuž podle tohoto antického autora Germáni říkali glaesum. Tacitus se o „barbarskou“ realitu zajímal ovšem zejména proto, že si už ve své době uvědomoval nebezpečí, které „barbaři“, konkrétně Germáni, pro římskou říši představují.

Některé z kmenů uváděných Tacitem figurují i ve vikinském období. Za Gotony (předky Gótů, v jeho době sídlícími u ústí Visly a částečně už i na východ od něho) jsou podle něj (směrem na západ) sídla Rugiů a Lemo­viů, a po nich v jeho líčení následují Suionové, jedni z předků Švédů. Kromě síly mužů a zbraní tohoto etnika byla už v této době, koncem 1. století n. l., známa i síla loďstev Suionů a Tacitus, jeden z výjimečných antických spiso­vatelů, kteří se snaží zjistit pravdivé informace o „barbarech“, věnuje proto jejich lodím velkou pozornost. Píše, že byly odlišné od římských. Příď vybí­hala na obě strany, takže mohly přistávat z obou konců, nepoužívaly tehdy ještě plachet, vesla nebyla upevněna na bocích jako na triérách a různých podobných druzích antických plavidel, byla volná a užívala se k veslování dopředu i dozadu. Už v té době musela být tedy manévrovací schopnost skandinávských flotil značná. Autorovy informace o „neomezených vlád­cích“ a o tom, že muži tady nesmějí volně nosit zbraně, jsou ovšem méně věrohodné. Možná šlo pouze o některé z těchto kmenů, podobné Gotonům, u nichž Tacitus také zaznamenává pevnější královládu. Za Suiony sídlily kmeny Sithonů, kteří se ostatním obyvatelům severu podobaly prý ve všem kromě toho, že jim vládla žena, což Tacitus považuje za velikou hanbu a my za svědectví o určitém vývojovém stadiu rodové společnosti.

Severovýchod Evropy obývali podle Tacita mj. také Finové (Fenni). I o těchto budoucích Skandinávcích už píše, i když ne zrovna s obdivem. Jsou podle něho divocí a neobyčejně chudí. Kromě luků nemají jiné zbraně, a protože jim chybí železo, hroty šípů vyrábějí z kostí. Neznají koně, nemají pevné příbytky, jen chatrče, spletené z větví. Živí se divoce rostoucími byli­nami a lovem. Nestarají se o náboženství. Topoi se tady mísí se skuteč­ností, ale skutečnost převládá.

Pomponius Mela v 1. století po Kr. píše, že severně od řeky Labe se rozkládá veliký mořský záliv, zvaný Codanus, v němž jsou hojné velké i malé ostrovy. Jejich obyvateli se nezabývá, ale zato u něj poprvé najdeme název Scandinavia. Za ostrov byla považována po celé období antiky. Pod stejným názvem jako Mela uvádí Skandinávii v témž století také polyhistor Plinius Starší.

Klaudios Ptolemaios, jeden z nejznámějších antických geografů, ve 2. sto­letí po Kr. píše, že v Severním oceánu (má tady na mysli i Balt) jsou čtyři velké a tři malé ostrovy, které se nazývají „Skandíai“. Je však obtížné určit, co Ptolemaios ve svém díle Geógrafiké Hyfégésis těmito Skandiemi přesněji myslí. Největší a nejvýchodnější z nich totiž, jak tvrdí, leží u ústí Visly. Nedá se říci, zda šlo např. o Oland, Gotland, nebo některý menší ostrov. Takový popis činí potíže i při hledání původního domova Gótů, protože jejich původ ze Skandinávie, o němž píše Jordanes, nemusí znamenat území, jež tímto pojmem označujeme dnes, ale i ostrovy a kraje ve východním Pobaltí a v Povislí, tam, kde sídla Gótů zachytili Strabón a Tacitus.

Z ostrovů, které leží v severním Atlantiku a posléze náležely k prostředí germánského severu, byl antickým autorům už odedávna znám ostrov, který nazývali Thule či Thyle. Psal o něm už ve 4. století př. Kr. Pýtheas z Massalie, jehož dílo Περὶ τοῦ ᾿Ωκεανοῦ se nedochovalo. Cituje z něho však Strabón, geograf posledního století př. Kr., jenž Thule považuje za nej­severnější území Evropy, o němž se ví velmi málo. Podle Pýthea mělo být vzdáleno šest dní plavby na sever od Británie. Už u tohoto mořeplavce se zřejmě objevila povědomost o zdejších polárních nocích a dnech, velmi pak v antice rozšířená. Je možné, že se již v této době jednalo o znalost Islandu, ačkoli na sever od Británie a za 60. rovnoběžkou leží i Shetlandy a Faerské ostrovy. Pýtheem uváděná doba plavby by ovšem vzdálenosti od Británie k Islandu mohla odpovídat docela dobře. Tzv. Pseudoskylakův Periplús udává např. překonání vzdálenosti z Kartága do Gibraltaru (820 námořních mil) za sedm dní při rychlosti necelých pět námořních uzlů za hod. Z Bri­tánie (konkrétně z Blackpoolu) na Island (do přístavu Hofn na východním pobřeží) je dnes udávána vzdálenost kolem 730 mil. Také časově je Pseudo­skylakův údaj Pýtheově zprávě blízký, uvedený popis plaveb vznikl rovněž ve 4. století př. Kr.

Strabón o lidech z Thule píše, že se živí rostlinnou stravou (proso, obilí, konzumují také med). Básník Vergilius užívá jména tohoto ostrova jako symbolu Oceánu, nesmírné Octavianovy moci a jeho božství. Plinius St. o Thule uvádí v podstatě tytéž informace jako Strabón a Tacitus toto území lokalizuje někam do blízkosti Orknejí. Stručně se o ostrovu Thule zmi­ňuje též geograf Dionýsios Periégétes ve 2. století po Kr. a jeho pozdější latinský překlad (Avienus). Nové poznatky se u těchto autorů neobjevují.

Dalším antickým spisovatelem, který se germánským územím na severu, třebas více na severovýchodě než severozápadě, věnoval, byl ve 3. století po Kr. Solinus ve svém díle Collectanea rerum memorabilium. Největší ostrov Germánie se podle něj nazývá „Gangavia“. Mohla by to být Skandi­návie, bližší informace o ní však nepodává.

V Germánii jej zajímají především nerostné suroviny, které byly předmě­tem vzájemného obchodu (a tento obchod zase zdrojem poznání). Z krajin na severozápadě (kromě Británie) blíže popisuje Irsko a Thule. O moři mezi Irskem a Británií píše, že je po většinu roku pro plavbu nepříznivé a měří 110 mil. Kolem Británie je mnoho ostrovů a Thule je nejzazší z nich. Za letního slunovratu tu není žádná noc a za zimního žádný den. Za tímto ostrovem je moře „líné“ a zamrzá.

Ammianus Marcellinus věnoval ve svém historickém díle ze 4. století po Kr. mnoho místa též geografii a popisu různých etnik, vzdálenější seve­rozápad Evropy jej však nezajímal. Jediná zmínka o něm ukazuje, že Thule byla v jeho práci symbolem něčeho pro antický svět hodně odlehlého: quo etiam, si apud Thyle moraretur Ursicinus, acciri eum magnitudo rerum… flagitabat…

Orosius (počátkem 5. stol.) uvádí ze severozápadních evropských ost­rovů Orcadas (Orkadské ostrovy), kterých je celkem 33, z toho podle Oro­sia dvacet pustých a pouze 13 obydlených. Orosiova zeměpisu věnovaná část díla Historiarum adversum paganos si vědomě nečiní nárok na popis celé Evropy, po Orkadách popisuje ještě ostrov Thule, o němž tvrdí, že leží zhruba uprostřed oceánu a je znám jen málokomu. Budoucí území Dán­ska, Norska, Švédska a Finska již nezmiňuje.

Nerostné bohatství nebo různé kuriozity germánských krajů na severu sice antické geografy i historiky přitahovaly, ale mnohem více než severní a severozápadní Evropa se v centru jejich zájmu obvykle nacházela Asie a Afrika, kde se zrodily staré a vyspělé civilizace. U autorů doby vrcholí­cího stěhování národů nás ovšem udivuje, že nevyužili informačních zdrojů, které měli i o vzdáleném germánském severu k dispozici přímo na území říše. Takovou užitečnou zvědavost projevil teprve až raně byzantský řecky píšící historik Prokopios.

O kraje na severozápadě Evropy se Prokopios zajímal v souvislosti se vztahy mezi Byzancí a Heruly. Informace o ostrovu, který nazývá Thule, a jímž ovšem tentokrát zcela jistě není Island, ale severní oblasti Skandiná­vie, pokládané za ostrov, získával nejspíše od herulských vojáků v byzant­ských službách a patří k jedněm z nejcennějších a nejspolehlivějších zpráv o severu Evropy. Nepíše pouze o polárních dnech a nocích, ale i o depresi, která obyvatele v období nocí přepadá, o tom, že většina půdy na tomto „ost­rově“ je pustá a v jeho obyvatelných končinách žije třináct kmenů, z nichž každý má svého krále. O tom, že byl informován dobrými znalci tamějšího prostředí, svědčí i to, že se dověděl odpověď na svou otázku, jak v době půl­ročního dne nebo noci obyvatelé počítají čas. Herulové v jeho době na sever Skandinávie nejen vyjížděli, ale také se z něho vraceli zpět na území Byzance. Sám historik litoval, že se tam nemůže podívat, ale nepovažoval takovou výpravu za nijak nemožnou. Na nejnižší úrovni ze všech kmenů tu tenkrát byli Skrithifinové, o nichž Prokopios tvrdil, že žijí jako zvířata. Nebyli totiž zemědělci, živili se jen lovem, oblékali se do kůží ulovených zvířat, které sešívali zvířecími šlachami. S muži se lovů účastnily také ženy, které své děti prý nekojily, ale živily morkem. Pokrokovější kmeny charakterizuje tím, že uctívají mnoho božstev, a popisuje přitom také, jak obětovali prvotiny z válek. Mezi těmito způsoby je i typicky germánské oběšení na stromě. Prokopiovy zprávy jsou v mnoha směrech pro další hodnocení vikinského světa důležité, ba pozoruhodné. Herulové, pocházející ze Skandinávie, se sem běžně vraceli, byli to jistě vynikající mořeplavci a měli dobré loďstvo.

© doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc. 2017

ISBN 978-80-7429-744-1

Adam Chromý: Rekviem za Pluto

Román o problémech přímo kosmického rozměru a o dráhách, po kterých obíháme.

V srpnu roku 2006 se astronomové na kongresu v Praze rozhodli vyřadit ze sluneční soustavy planetu Pluto, a tím změnit učební osnovy i budoucí encyklopedie. Největší událost ve vesmíru od dob Velkého třesku zůstala téměř bez povšimnutí. Informace meziplanetárního významu se netýkala ani Davida s Alicí, jejichž svět se smrsknul na pár společně sdílených metrů čtverečních, kde se jeden druhému marně snažili vyhnout. Zatímco se Pluto proměnilo v bezvýznamnou trpasličí planetu, jejich vztah dospěl do mrtvého bodu.

Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

Velký třesk

Bylo pozdě. Alice netušila, kolik času ve vaně strávila. S jis­totou věděla jen to, že venku už je tma. V koupelně chyběly hodiny, takže ztrácela pojem o tom, co všechno jí uniká. Po­kud by ovšem na umakartové stěně visely, ručičky by spíše než za pět dvanáct ukazovaly, že nepozorovaně začal další den. A ten se s velkou pravděpodobností od toho právě uply­nulého bude lišit jen datem v kalendáři.

Představě nástěnných hodin Alice natolik podlehla, že ka­pající kohoutek jí teď zněl jako tikání. V prostoru zaplněném horkou párou by na ciferník stejně neviděla, ale zvuk by byl dostatečným důkazem pomíjivosti. Pravidelné kroky imagi­nární vteřinové ručičky ji uklidňovaly, ale odpočítávání záhy ztratilo rytmus a začalo polevovat. Rozestupy se pozvolna prodlužovaly, až nastala chvíle, kdy natlakované vodovodní potrubí uvolnilo poslední kapku a následovalo zneklidňující ticho, které Alici vrátilo do reality.

Myšlenka na vylepšení koupelny ji však neopustila ani poté. Když už začala vybírat místo, kam by hodiny umístila, což nedalo v prostoru, který téměř kompletně zaplnila vana s pračkou a umyvadlem, příliš práce, narazila na problém, a vzápětí i na jeho řešení.

S Davidem se vlastně na vybavení domácnosti nikdy ne­shodli. Zatímco ona by upřednostnila klasické hodiny s čí­selným ciferníkem, on trval na digitální verzi, protože neak­ceptoval žádný rušivý zvuk. Jediným kompromisem tak bylo vyjít vstříc oběma stranám a nepořizovat nic. Žádný důvod

ke spokojenosti, žádný důvod k nespokojenosti. Takhle pře­ce fungují nekonfliktní partnerské vztahy. Bez hodin měli alespoň zdánlivý pocit, že spolu nepromarnili svá nejlepší léta.

Dnes už se jí ani nechce věřit tomu, že se do vany vejdou dva lidi. Jak jen se sem s Davidem tenkrát napasovali? Nej­spíš to bylo dost nepohodlné, ale o to láskou omámeným li­dem přece vůbec nešlo. Chtěli poznat absolutní blízkost. Spo­lečná postel pro ně nebyla dostatečným symbolem intimity. Vystačili by si i s jedním ručníkem, kterým by si důkladně vzájemně osušili veškerá zákoutí těl, na nichž tenkrát bylo ještě co objevovat.

Teď si Alice užívá pohodlí koupele a respektuje normu, podle níž byla vana vyrobena. Jedna osoba jako měřítko osa­mělosti, dvě jsou nad rámec poskytnutého užitku. Chvíli, kdy vstane z vody a bude čelit teplotnímu šoku, se snažila co nejvíce oddálit, ale každá nepříjemnost je nevyhnutelná. Není kam spěchat. Musela by tady ležet až do rána, aby si David všiml, že něco není v pořádku. Chyběla by mu více ona, nebo volná koupelna?

„Nemusím to říkat, důležitější snad je, že to cítím,“ reago­val David v době, kdy ještě toužila být ujišťovaná o tom, že ji stále miluje. Před pár lety té banální odpovědi nevěnovala příliš pozornosti, ale už není dne, aby si na ni nevzpomněla. Tehdy to bylo naposledy, kdy se dožadovala slov, která po­stupem času přišla o obsah. Když je potřeba mluvit o lásce nahlas, věci přestanou dávat smysl.

Alice věděla, že na podlaze zůstanou stopy po jejích mokrých chodidlech. A jen tak nezmizí. Budou tady čekat na Davida, dokud se voda neodpaří, což se do jeho příchodu určitě nestane. Nesetře je. Nechá je tady jako nepříjemnou připomínku své existence. Tahle nenápadná revolta jí nahra­zovala opravdové uspokojení.

•

Cestou do bytu, jemuž stále říkal domov, David dumal, zda žena, s níž sdílí jednu postel, bude spát, což by pro něj byla ta přijatelnější varianta. Pro jistotu si začal chystat větu, jíž by ji odbyl: „Zdržel jsem se v práci, potřeboval jsem něco dodělat.“

Ne, to nezní pár minut po půlnoci moc důvěryhodně vzhle­dem k tomu, že končí v šest. Ale mohlo se stát něco zásadní­ho. Něco nad rámec běžného režimu.

„Stavil jsem se za Petrem.“ Ne, takhle se hájil posledně, Alice by si to mohla pamatovat.

Napadne ho, že by jí mohl napsat zprávu. Nacpat do sto šedesáti znaků něco v tom smyslu, že není nutné, aby na něj čekala. Ale omluvná esemeska by mohla způsobit větší podezření než osvědčené mlčení.

Nebude Alici rušit, pravděpodobně už spí. Udělá velkorysé gesto tím, že ji bude ignorovat. Po pravdě totiž netuší, jak ji v esemesce oslovit. Její jméno mu zní příliš cize a jakékoliv zdrobněliny mu připadají infantilní a nepřirozené. Nejlepší bude nedělat nic. Ostatně přesně tak už se David chová ně­kolik měsíců.

Zatímco se utěšoval, že ignorace je tou nejlepší volbou, jelikož nemusí nic předstírat a následně se cítit provinile, došel až na ulici, kde začínalo teritorium, v němž ztrácel svou nezávislost. Jakmile vstoupí do domu s adresou, kterou ve víře ve stabilní budoucnost celkem předčasně označil za své trvalé bydliště, bude opět tím, kdo se chtěl kdysi dělit úplně o všechno.

Ještě než otevřel vchodové dveře, automaticky se zaměřil na okno ve druhém patře. Už dávno ho nekontroloval s oče­káváním, že z něj zachytí světlo a teplo domova. Obraz, který jej kdysi uklidňoval, teď naopak vzbuzoval nepříjemné pocity.

Tma pro něj nepředstavovala důkaz Aliciny nepřítomnosti. Sám ve společném bytě usínal naposledy loni, kdy mu sou­kromí dopřálo její školení, během něhož si naplno uvědomil,

jak málo je tam pro dva lidi místa. Když se v druhém pat­ře nesvítilo, měl naději, že jeho milá už spí. Kdysi nechtěl promrhat jedinou společnou minutu, ale po čtyřech, pěti, šesti společně strávených letech měl pocit, že už si vše pod­statné řekli a jejich život připomíná reprízu seriálu, který divák přetrpí jen proto, aby si připomněl jedinou zajímavou scénu.

S kouřením Alice sekla po dvou měsících vzájemného sbližování. Když nad tím dneska uvažuje, byly to krásné časy. Tehdy by pro něj udělala cokoliv, jen aby na stupnici dokonalosti postoupila o kousíček výš. Se závislostí vlastně nikdy neskoncovala, jen ji nahradila jinou. A od té nepomohou ani triky jako zázračné náplasti nebo inhalátor z teleshoppingu. Osudovou lásku jako z naivního románu nikdy nepoznala, ale setkání s ním bylo nejblíž tomu, co odpovídalo obsahu literatury pro dospívající dívky, jíž se nechala až příliš ovlivnit.

„Toho se drž, nic lepšího už taky nemusí přijít,“ stačila si říct tiše dříve, než to uslyší od své matky. Alice se toužila odevzdat někomu druhému. Patřila Davidovi, ale stejně tak to vlastně mohl být kdokoliv jiný.

Jen cigarety ji ubezpečovaly v tom, že ještě definitivně nepřestala být sama sebou. Celkem nelogický návrat ke zlozvyku s prokazatelně škodlivými účinky jí nabízel opravdovější prožitek než předstíraný orgasmus.

Když ji David nachytal poprvé, bála se, že ztratila jeho důvěru, klesla v jeho očích a stala se nezodpovědnou závislačkou. Styděla se sama před sebou, že jej zklamala, aniž ji vůbec stačil odsoudit.

„Zavírej za sebou dveře na balkon,“ překvapil ji. Myslela si, že to udělal z lásky k ní. Tehdy by ji vůbec nenapadlo, že tím získal první záminku k vzájemnému odcizování, která mu jednou přijde vhod.

Dohořívající cigaretu típla do provizorního popelníku ze zasviněného víčka od zavařeniny, jimiž je zásobují Davidovi rodiče. Ten opravdový si nikdy nepořídila, snad aby sama před sebou obhájila, že jde jen o přechodné období. Co by pak jako budoucí nekuřačka s popelníkem dělala? Naposledy se rozhlédla po noční obloze, na níž rozeznala maximálně Orion. Naklonila se přes zábradlí, jestli nezahlédne vracejícího se Davida, což se k jejímu uspokojení nestalo.

Prázdný byt mihotavým světlem oživoval televizor se zvukem ztlumeným za hranici srozumitelnosti. Dialogy na obrazovce zněly podobně jako rozhovor ve vedlejší místnosti. Dávala přednost zpravodajskému kanálu, kde byla nejmenší pravděpodobnost, že uvidí něco záměrně zidealizovaného. Vylhaných příběhů se šťastným koncem už měla dost.

Po návratu z balkonu toho z právě vysílané reportáže nestačila moc pochytit. Záběrům z poloprázdného kongresového centra nevěnovala pozornost a ve chvíli, kdy byla řeč o největší změně ve vesmíru od dob velkého třesku, strčila hlavu pod tekoucí vodu do kuchyňského dřezu, napila se a vyplivla tekutinu s pozůstatky dehtu. Čištění zubů nebylo nutné, líbat se určitě nebude.

Alice zalehla do postele půlené neviditelnou bariérou s uspokojením, že nebude nucena ptát se, kde se David zdržel, jak se to od ní očekává. A hrát si na uraženou už také postrádalo smysl.

V televizi promlouval muž v nemoderním obleku. Smysl jeho projevu jí unikal, protože postrádala předchozí souvislosti. Nejspíš to bylo jedno z mnohých varování před globálním oteplováním, tradiční výplně nočního programu s minimální sledovaností. Obrázky planet Alici připomněly zeměpisný atlas a uvědomila si, že do konce školních prázdnin zbývá jen pár dní. Raději by sledovala jiný program, ale byla příliš unavená na to, aby se pustila do přepínání kanálů. Na ovladači bylo osahané jediné tlačítko. To červené, které se velikostí lišilo od ostatních, aby bylo rozpoznatelné i potmě.

Každý den uzavírala nenápadným rituálem, jímž se vracela do časů, kdy měl David ještě snahu o její přízeň bojovat. Před spaním se podívala na displej mobilního telefonu s nadějí, že objeví blikající obálku. Kdysi by bez přání dobré noci, která byla stále méně a méně nápaditá, vůbec neusnula. A když se jich nedočkala, nepovažovala za ponižující nenápadně se připomenout. Odpověď přišla zpravidla do několika minut a ona mohla usnout s přesvědčením, že není sama.

„Máš se na co těšit, se mnou budeš mít Valentýna 365 dní v roce. Pořád jsem s Tebou, i když mě nevidíš. Líbám Tě úplně všude a těším se, až Tě za 17,5 hodiny zase obejmu.“

V té staré zprávě bylo ukryto všechno, po čem vždycky toužila. Nejvyšším projevem lásky pro ni bylo vidět „Tě“ s velkým T. Představovala si, jak jeho prsty musí v polovině věty přepnout klávesnici, a to jen proto, aby jí dal najevo, že u něj má výsadní postavení. Kolikrát si už zkontrolovala, že to do jednoho vzkazu dokázal protlačit třikrát?

Stejně tak se jí podlamovala kolena z časového údaje, který jí tehdy připadal jako celá věčnost. A příslib nekonečného Valentýna pro ni byl natolik fascinující, až jí vůbec nevadilo, že nebere v potaz přestupný rok.

Alice měla tuhle esemesku pořád uloženou v archivu zpráv. Dokud zůstane v paměti telefonu, nezmizí ani z té její. Kdykoli ji mobil varoval, že jeho kapacita je plná, této vzpomínky se odmítala vzdát.

Fungovala na její psychiku jako prášek na uklidnění. Jakmile se objevily pochybnosti, tato zpráva ji ujistila, že není důvod k obavám. Připomněla si, že bývala šťastná, a ten pocit v ní přetrvával.

Po nastěhování do společného hnízdečka lásky, které teď vypadá spíše jako klec, nebyly esemesky nutné, protože je nahradila slova. Alice se snažila vybavit si první měsíce v tomto bytě. Byli schopni v posteli strávit celý víkend a hnuli se od sebe jen v nezbytně nutných případech, kdy museli na záchod. Vtom ji vyrušil zvuk klíče v zámku dveří, na nichž se mělo jednou objevit společné příjmení. Zvuk, který kdysi rozezvučel její touhy, dnes nenáviděla.

Dřív než David vstoupil do místnosti, stačila vypnout televizi a ukrýt pod polštář mobil se zářícím displejem. Ten pohyb už měla dobře nacvičený a během několika vteřin dokázala vytvořit iluzi tiché noci.

Předstírat spánek pro ni bylo podstatně snazší než si nalhávat spokojenost. Ne, takhle přece nemůže strávit zbytek života.

David v předsíni nerozsvítil. Nechtěl, aby ji světlo upozornilo na jeho návrat. Těch pár nezbytných úkonů zvládne i potmě.

Mokré stopy na podlaze ještě nestačily uschnout a prozradily ji. Věděl, že nemohla upadnout do tak hlubokého spánku, aby jej vůbec neslyšela. Televizní obrazovka se ještě nevzpamatovala z necitlivého umlčení a do temného prostoru zákeřně vysílala pozůstatky pořadu, který nečekal, že bude tak rázně přerušen. Na její hru přistoupil a odebral se do koupelny, kde v naprosté tichosti vykonal základní hygienu. Tato očista stačila k tomu, aby do společné postele mohl vstoupit s čistým svědomím.

Alice v posteli ležela v nepřirozené poloze. Bála se jakkoli pohnout a korigovala svůj dech tak, aby odpovídal spícímu člověku. Přesto neodolala pokušení a jedno oko lehce pootevřela, aby alespoň na chvíli spatřila jeho siluetu a ujistila se, že za sebe neposlal náhradníka. Spací triko mu už předem ochotně připravila na okraj postele, čímž se vyhnula jakémukoliv kontaktu. David ale její vstřícnost neocenil. Natruc se nepřevlékl, aby do postele společně se svým oblečením přinesl i závan vzpoury.

Všiml si tiku za jejím namáhaným víčkem a poslouchal nepřirozeně pravidelné dýchání. Měl chuť její falešný spánek zneužít a nahlas říct něco, k čemu by se z očí do očí neodvážil. Ne, takhle to přece dál nejde.

Není to tak dávno, co Alice usínala nahá, aby na jejího miláčka pod peřinou čekalo překvapení, jemuž nikdy neodolal. Teď by ale nezaregistroval ani měsíc neoholené nohy. Dříve pro ni byla nahota přirozenou součástí vztahu, ale s uvadajícím zájmem se před ním začala cítit nesvá i v kalhotkách a podprsence.

Aniž jakkoli narušila předstírané oddechování, otevřela oči. Vedle Davida nemohla usnout a přirozenější jí přišlo civět do tmy než klamat své tělo. Příliš si lámala hlavu, než aby dokázala utlumit své životní funkce do klidového režimu. Alice se nemohla ubránit vizi, že by vše přece jen mohlo být jako dřív.

K muži, který od ní byl vzdálen jen pár centimetrů, sice cítila odpor, ale kdyby ji ze zvyku během spánku objal, nejspíš by se nebránila. Přestože toužila po tělesné blízkosti, vlastní hrdost ji od Davida držela v bezpečné vzdálenosti. Odmítnutí by pro ni bylo potupné, ale pokud by v něm probudila vášeň, připadala by si jako děvka.

Zatímco Alice přemýšlela o tom, která varianta by měla fatálnější důsledky pro jejich další soužití, zdálky se ozvalo znepokojivé zahřmění. Uklidnilo ji vědomí, že jde o blížící se bouřku nebo ohňostroj. Poslední válka na našem území skončila před více než půl stoletím a terorismus byl jen vzdálenou hrozbou, takže nebyl důvod k panice. Na konci galaxie se možná začal nepozorovaně bortit svět, ale Alici se celý vesmír smrsknul do její ložnice.

Tam se obávala zásadní změny, stejně jako možnosti, že k ní nikdy nedojde. Kdyby se teď David zeptal, zda spí, předstírala by, že k ní jeho otázka nedolehla. Čas, kdy noční hovory představovaly východisko z napjaté atmosféry, už dávno vypršel. Když věci přestanou dávat smysl, zpravidla už je pozdě.

© Adam Chromý, 2017

ISBN 978-80-259-0622-4

Zdeněk Nebřenský: Marx, Engels, Beatles

Kniha je příspěvkem k sociálním a kulturním dějinám poválečné generace ve střední Evropě v padesátých a šedesátých letech 20. století. Na příkladu diskusí o každodenním životě studentů zkoumá poststalinskou emancipaci a diferenciaci polské, české a slovenské společnosti. V návaznosti na výsledky nedávných výzkumů ukazuje, co konkrétně znamenala humanizace marxismu a reformulace ideologického konsensu pro každodenní život mladých lidí. V neposlední řadě si klade otázku, jakým způsobem se po roce 1956 proměňovala komunistická utopie a socialistické ideály. Mezi hlavní pojmy, které jsou analyzovány, patří manželství, zaměstnanost a kluby. Málokterá témata, jako právě otázku socialistické intimity, práce a kultury, provázely tak vyostřené protiklady mezi utopickými představami a jejich každodenním naplňováním.

Vydává Academia. Kniha je prvním svazkem edice České moderní dějiny. Ta se zaměří na dosud neprobádané aspekty sociálních a kulturních dějin českých zemí od poloviny 19. století do šedesátých let 20. století ve srovnávací středoevropské perspektivě.

Zdeněk Nebřenský (1978) vystudoval historii a antropologii v Praze, Lipsku a Berlíně a absolvoval badatelské pobyty na kolegiu Imre Kertésze v Jeně a na Německém historickém institutu ve Varšavě. Pracuje v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR, kde se zabývá sociálními a kulturními dějinami střední Evropy v 19. a 20. století a dějinami moderní historiografie.

Ukázka z knihy:

V době, kdy byla přijata zpráva o činnosti mládeže v závodních klubech, publikoval časopis Universita Karlova text, který popisoval provoz studentského klubu v Krakově.¹³⁰ Článek stojí za připomenutí z toho důvodu, že výrazové prostředky, které byly s krakovským klubem Pod Jaščurami a přeneseně také s provozem polských studentských klubů spojovány, se v československém tisku referujícím o klubové problematice dlouhé roky opakovaly, a měnily se tak v určitý topoi. Představa o sklepním prostoru, ve kterém byl krakovský klub umístěn, zaznívala v průběhu šedesátých let v požadavcích pražských vysokoškoláků na založení studentského klubu. Slova o skladištích, sklepích a dalších nevyužívaných prostorech, které získaly pro studenty nebývalou hodnotu, protože do nich bylo možné klub umístit, vycházela v obecnější rovině nejen z diskuzí československých orgánů o „úsporné“ výstavbě kulturně-osvětových zařízení, nýbrž navazovala také na texty publikované v této době v polských studentských časopisech reflektujících zakladatelské období studentských klubů na přelomu roku 1956/57.¹³¹ Jestliže byl vznik krakovského klubu zdůvodněn potřebou studentů sdružovat se, tříbit názory, řešit spory a bavit se, byly tak zformulovány významotvorné prostředky, které později zazněly na ustanovující konferenci vysokoškolského obvodního výboru ČSM v listopadu 1963 v příspěvku studentů Karlovy univerzity.¹³² Podobně snaha krakovských vysokoškoláků vytvořit klub podle „svého vkusu“ předznamenala důvody, kterými studenti ČVUT hájili výstavbu malého fakultního klubu.¹³³

Argumentace polským příkladem se stala oblíbenou strategií pražských a bratislavských studentů, pro které se polské studentské kluby staly nedostižným vzorem, který se dařilo následovat v mnohem skromnějších podmínkách. Důraz na finanční pomoc městské rady a Svazu studentstva [ZSP] v Krakově silně kontrastoval s odmítavým postojem činovníků MěNV, ROH a ČSM v Praze. Jak v polském, tak o několik let později v československém případě byly s výstavbou klubu v oficiálním tisku neodmyslitelně spojené studentské brigády, na kterých studenti získávali potřebné finanční a materiální prostředky. Kromě toho byly svépomocné práce, během kterých studenti klub přímo budovali, obdobou akcí Z, propagovaných jako vhodný způsob adaptace nevyužitých prostor ke klubové činnosti. Podobně jako krakovský klub, který byl otevřen každý den, také studenti v Praze usilovali v šedesátých letech o zajištění co nejdelší otevírací doby pro klubový provoz.

Přestože stál v článku otištěném v Universitě Karlově v popředí popis krakovských reálií, obracel se text především k českým čtenářům. Obhajoba studentského klubu byla založena na tvrzení, že většina krakovských studentů netrávila svůj volný

čas v „pivních lokálech“ ani se neshromažďovala na veřejných místech, nýbrž se bavila v klubu. Inspiraci pro pražské studenty představovaly hudební a taneční večery.¹³⁴ Na pražské ustanovující vysokoškolské konferenci si studenti výtvarných oborů stěžovali na nedostatek příležitostí veřejně prezentovat svá díla, zatímco na výzdobě a zařízení interiérů polských klubů se podíleli výhradně mladí umělci ze studentského prostředí.¹³⁵

S jistou mírou nadsázky můžeme polské studentské kluby označit za „demokratizaci“ kulturního a společenského života, kterou na přelomu padesátých a šedesátých let proklamovali českoslovenští straničtí a vládní představitelé. Divadlo nehráli Pod Jaščurami pouze studenti divadelních a filmových fakult jako v československém případě, nýbrž všichni vysokoškoláci, kteří se o divadlo zajímali. Jak již bylo řečeno výše, text z univerzitního časopisu směřoval primárně k českým čtenářům, kteří však neměli možnost si jeho tvrzení ověřit. Představa, že si členové krakovského klubu mohli své literární prvotiny nahrát na magnetofonový pásek, dokázat svůj „smysl pro humor“ v kabaretních výstupech, skládat vlastní hudbu nebo recitovat vlastní texty před klubovým publikem, působila silně na názory pražských vysokoškoláků a narušovala převládající myšlenkové stereotypy. Bez ohledu na míru, v jaké se text vztahoval ke krakovské realitě, vytvářel v oficiálním tisku alternativu k postojům politických představitelů, kteří spojovali studentský klub s „maloburžoazní“ morálkou. Kluby přátel umění, které v této době podporovaly československé orgány jako „nový a účinný nástroj socialistické osvěty při výchově umění a k umění“, mohly těžko v očích pražských studentů konkurovat nezávislému fóru krakovského klubu zahrnujícímu diskuze o malířství, sochařství, architektuře nebo literatuře.¹³⁶ V krakovském klubu se denně scházely stovky studentů z různých vysokých škol, kteří se bavili o problémech svého každodenního života.

V tomto smyslu se mohlo zdát zveřejnění reportáže o studentských klubech v oficiálním časopise, na jehož vydávání se podílely CZV KSČ, ZV ROH a VV ČSM, jako poměrně unikátní. Reportáž byla projevem měnících se postojů některých kulturně-osvětových činovníků k myšlence založit studentský klub. Univerzitní i polooficiální studentské časopisy vydávané na jednotlivých fakultách představovaly důležitý prostředek pro propagaci a podporu studentského klubu mezi akademickou veřejností.¹³⁷ V případě časopisu Universita Karlova se text tematizující klubovou problematiku obracel především k pražským studentům. Kromě polských příkladů, které mohly platit za revizionistické, odkazoval text také na maďarské

a východoněmecké vzory, které byly pro československé činovníky přijatelnější.

Zmínka o modernizovaných prostorech východoněmeckých klubů kontrastovala s osvětovou činností ČSM prováděnou v učebnách a posluchárnách. Nejvyšší funkcionáři ČSM tak vystupovali jako obhájci „zastaralých forem politické práce“ negativně ovlivněných stalinistickou minulostí.

Pražští studenti se měli nechat inspirovat jak svými středoevropskými vrstevníky, tak také postupem studentů na mimopražských vysokých školách. Pozitivní příklad, který ovlivňoval úvahy pražských vysokoškoláků, představoval klub studentů Lékařské fakulty v Plzni. Současně byl také názornou ukázkou poststalinského přístupu ke kulturně-osvětovým zařízením, jak o nich byla řeč v předchozích odstavcích.

Podobně jako klub Pod Jaščurami, který se těšil přízni oficiálních orgánů, vznikl plzeňský studentský klub za podpory předsednictva FV ČSM, mladých asistentů a kulturní referentky ROH v polovině padesátých let a během pěti let se ze

„skladu brambor“ změnil v moderně zařízené prostory. Činnost klubu plánovala na měsíc dopředu klubová komise, na jejíž činnosti se podíleli zástupci ČSM, ROH a kulturní referenti z jednotlivých ročníků.¹³⁸

Početné dopisy, které redakce obdržela po zveřejnění zprávy o středoevropských klubech, dokazovaly, že autorovi textu se podařilo aktivizovat studentské prostředí a klubová problematika v něm nalezla adekvátní ohlas. V publikovaných dopisech na první pohled zaujala převaha čtenářek spojujících se vznikem studentského klubu neformální společenské vztahy, které nemohla vyvážit setkání pořádaná na pokojích jednotlivých vysokoškolských kolejí. Redakce, která nepochybně prováděla výběr dopisů určených k otištění, nechala zaznít názory studentek, které kritizovaly [svazácké] schůze bránící aktivnímu společenskému životu. Studenti považovali za zbytečné, aby výstavbu klubu zaštiťovaly „společenské organizace“, a zdůrazňovali, že by měl být klub vybudován studentskou svépomocí. Podobně jako studentky, brojili studenti proti formálnosti vysokoškolského studia a poukazovali na rozmanitost společenského života ve východoněmeckých klubech mládeže. Neméně překvapivé byly ve srovnání s oficiálním důrazem na kolektivní formy kulturně-osvětové činnosti stížnosti studentek, které upozorňovaly na „depresi, osamocenost a nudu“ a požadovaly vytvoření nekonvenčního prostoru, ve kterém by se mohly sdružovat.¹³⁹

Poznámky v textu:

130 Studentský klub Pod Jaščurami, Universita Karlova 12. 9. 1960, s. 3.

131 Z życia klubu studenckiego, s. 4. ‚Stodoła‘ — bawi, rozśmiesza, s. 4. K úsilí Národních výborů získat na venkově prostory k oddechu a zábavě viz M. FRANC, J. KNAPÍK, Volný čas, s. 202.

132 Stenografický záznam ustavující obvodní konference, s. 6/2.

133 Stenografický záznam ustavující obvodní konference, s. 14/3. 134 Studentský klub Pod Jaščurami, s. 3.

135 Stenografický záznam ustavující obvodní konference, s. 11/4.

136 M. FRANC, J. KNAPÍK, Volný čas, s. 123—126, 237.

137 Viz například Sněm pražských vysokoškoláků, Buchar 18. 3. 1965, s. 32.

138 Studentský klub Pod Jaščurami, s. 3.

139 Studentský klub a ohlasy čtenářů, Universita Karlova 8. 11. 1960, s. 2.  

Jens Lapidus: Stockholm delete

Když se zničehonic na odlehlé samotě na ostrově Värmdö spustí alarm, vyráží hlídač zjistit, co se stalo. Nečekají ho tam však lupiči, ale oběť, zavražděná tak brutálně, že tělo nelze identifikovat. Nedaleko místa činu je nalezen těžce zraněný mladý muž. Je zadržen jako hlavní podezřelý a vyžádá si Emelie Janssonovou, aby jej zastupovala – ačkoli ta trestní právo nikdy nedělala. Kdo je ale oním zavražděným na Värmdö? A proč tolik stop směřuje k Matsu Emanuelssonovi, muži, kterého Teddy kdysi unesl? Emelie začíná podivné klubko záhad rozplétat a Teddy je proti své vůli čím dál tím víc konfrontován s vlastní minulostí, zatímco se snaží před stejnými chybami ochránit svého zbloudilého synovce Nikolu. Jenže marně.

Znovu potkáváme Emelie a Teddyho, nedobrovolný pár z knihy Pouze pro VIP (česky Kniha Zlín 2016). Ona: čerstvá advokátka v nablýskané kanceláři. On: propuštěný trestanec, který se snaží žít na správné straně zákona. Spleť, do níž se společně noří, prorůstá svými kořeny do různých světů současného Stockholmu, kde se historie píše právě teď a ohrožuje každého, kdo se zaplete...

Jens Lapidus (1974) se doma ve Švédsku i v zahraničí proslavil trilogií Snabba cash (2006, česky Snadný prachy 2011), Aldrig fucka upp (2008) a Livet deluxe (2011). Všechny tři se zařadily mezi nejprodávanějšími knihy nového tisíciletí, Lapidus jimi po vzoru Jamese Ellroye založil vlastní žánr: Stockholm noir. Popisují totiž město a jeho obyvatele z odvrácené, temné strany, s níž má autor, původní profesí advokát, bohaté zkušenosti. Dal tak severskému kriminálnímu románu zcela nový rozměr, kritici i čtenáři vyzdvihují kromě chytrého napětí především originální práci s jazykem a věrné vykreslení charakterů všemožných kriminálních živlů.

Vydává Kniha Zlín.

Ukázka z knihy:

Seděl v autě už od pěti od rána. Pravidelně si za spod­ním rtem vyměňoval tabák značky General a žvýkal žvýkačky s xylitolem. Čekal na Fredrica McLouda.

Muž, kterého sledoval, se dneska nedržel svého běž­ného rozvrhu. Bylo deset minut po deváté.

Teddy přemýšlel, jak to provést, jak dosáhnout toho, o co v téhle práci šlo – najít na McLouda něco závažné­ho, aniž by se do toho sám musel vložit. Ať už se stane cokoli, on se rozhodl: bude žít jinak. Zpátky za katr už se nevrátí.

Strčil si za ret další psaníčko tabáku. Snus a žvýkač­ka: momentálně nepostradatelná kombinace. Jako by byl žvýkací tabák jinak příliš zemitý. Jako by se ta drs­nost musela něčím vyvážit, zatlačit do pozadí.

Ulice Banérgatan se v tohle obyčejné květnové ráno roz­hodně nejevila jako to nejzajímavější místo na světě. Od pěti hodin do sedmi zela prázdnotou, jako by v pom­pézních bytech téhle čtvrti ani nikdo nebydlel. Už se tu kdysi ocitl, zhruba před rokem, v jiné záležitosti. Po­divný a nepříjemný začátek jeho nového života jakožto čerstvě propuštěného vězně. Ale na druhou stranu mu to připadalo tak vzdálené: Teddy byl už skoro rok a půl svobodným člověkem.

Jako první vycházeli ze dveří pejskaři. Starší pánové v kloboucích a zelených nepromokavých pláštích trpě­livě vyčkávali, až se jejich drobní jezevčíci vyčúrají na nejbližší kandelábr. Mladší dámy v teniskách a odleh­čených péřových vestách se rychle shýbaly a seškrabá­valy psí hovínka z chodníku do sáčků, aby se vzápětí se svými zlatými retrívry vydaly směrem k mostu na ostrov Djurgården. Kolem tři čtvrtě na osm začali vycházet pánové v oblecích a ženy v byznysových kostýmcích, chvatnými kroky dobíhali ke svým luxusním autům, zaparkovaným kousek od vchodu, nebo pokračovali pěšky směrem do centra. O čtvrt hodiny později se po­dél ulice valily hloučky školních dětí, kromě těch, které přímo přede dveřmi vyzvedlo taxi. Na sedmileté školá­ky však nečekala k životnímu prostředí přátelská Volva společnosti Taxi Stockholm ani zelené, certifikované Toyoty Prius firmy Kurir – přijížděly pro ně jiné vozy, jiné společnosti. Teddy jejich názvy neznal, ale slyšel o nich. Auta se předobjednávala a platila přes účet, konkrétní odvozy se rezervovaly přes zvláštní aplikaci.

Rodina bydlela úplně nahoře, v perfektně renovova­né podkrovní rezidenci o více než třech stech metrech čtverečních. Fredricu McLoudovi se v posledních le­tech dařilo. Teď se však možná schylovalo k jeho konci. Záleželo na tom, jak se Teddymu jeho práce podaří.

V půl desáté konečně vyšel on: Fredric McLoud. Ne­měl na sobě oblek ani kravatu, jak by se od ředitele společnosti a miliardáře, jímž v podstatě byl, zřejmě dalo očekávat. Místo toho vyšel v jakýchsi sportovních kalhotách a polokošili s velkým znakem plachetnice.

Teddy to postřehl okamžitě: Fredric se dnes choval jinak. Několik vteřin stál nehnutě a jen se díval kolem, pak přešel na druhý chodník a vydal se z kopce ulicí Riddargatan. Každých přibližně sto metrů se zastavil a rozhlédl.

V témže okamžiku, kdy objekt jeho sledování pro­cházel okolo, vystoupil Teddy z auta. Došel k parkova­címu automatu, vytáhl platební kartu a chvilku si s ní pohrával. V té chvíli ho McLoud za zády minul a po­kračoval ulicí dál.

Zaplaťte mobilním telefonem, EasyPark, stálo na auto­matu. Do hajzlu, až budu příště někoho sledovat, poje­du radši na kole, napadlo Teddyho.

Po několika vteřinách se za mužem pomalu vydal. Jakmile Fredric ubral na tempu, vytáhl Teddy mobil a předstíral, že se zastavil, aby napsal SMS.

Tohle teď představovalo jeho denní chleba. Práci mu nabídl jeden z partnerů advokátní kanceláře Leijon, kterého znal už z dřívějška, Magnus Hassel. Nestal se jejich zaměstnancem, to by podle Hassela bylo příliš troufalé, ale měli něco jako personální agenturu, Leijon Právní služby, a. s., kterou používali pro pozice vyko­návané takzvaně na volné noze. Dohoda neobsahovala žádnou výplatu. Firma platila služební auto a pomohla mu získat krytou Visa kartu, přestože všechny úvěrové kontroly musely jasně prokázat, že se za posledních de­set let jeho přiznané příjmy zdaleka neblížily ani exis­tenčnímu minimu.

Jeho úkoly pro advokátní kancelář sestávaly převáž­ně z hloubkových analýz klientů – personal due dili­gence.

Fredric McLoud spoluzaložil službu Superia, platební bránu na internetu, která v posledních letech zazna­menala raketový start. Podle Magnuse Hassela byla společnost oceněna na víc než „jardu“, jak tomu říkal. „A to mluvím o eurech.“

Klient advokátní kanceláře Leijon měl v úmyslu od­koupit dvacet procent firmy. Jen se jaksi proslýchalo, že mladý Fredric McLoud frčí v koksu. A podle stejných zlých jazyků nešlo jen o pár šňupnutí párkrát v měsíci někde na párty, nikoli, mladík sněžil každý den a ne­byl ani schopný zvládnout dopolední schůzku, pokud předtím na toaletě nesjel dvě lajny.

Teddy ho sledoval už tři týdny, aniž by byl svědkem čehokoli zvláštního. Buď měl McLoud doma obří sklad se zásobami, nebo mu zboží dodávali způsobem, který Teddymu unikal. Možná ale vůbec nejel v tom, o čem se cvrlikalo. Fámy přece jen zůstávaly fámami, často je nějaký dobrák rozšíří vědomě za účelem zničit někomu kariéru.

Dneska ale Teddy zavětřil stopu. Teď už se jen nesmí nic podělat.

Copyright © Jens Lapidus, 2015

Translation © Martin Severýn, 2017

ISBN 978-80-7473-496-0