Jarmila Bednaříková: Stěhování národů a sever Evropy

Význam pojmu „Vikingové“ bývá někdy vykládán jako „obyvatelé fjordů“. Nicméně nemálo pramenů užívá tohoto pojmu ve smyslu „bojovníci, nájezdníci, námořní lupiči“.  Jací ve skutečnosti byli oni „divocí kořistníci a barbaři“, o nichž mnozí historikové té doby tvrdili, že žijí jako zvířata? Publikace zkušené české historičky Jarmily Bednaříkové podává plastický obraz života a myšlení dětí polárních nocí.

Kniha, navazující na dva úspěšné předchozí autorčiny svazky věnované stěhování národů, tentokrát představuje germánské obyvatele raně středověké Skandinávie jako účastníky jedné z největších migrací v historii. „Dnes už s Vikingy nemáme spojen jen obraz plenění a jiných válečných hrůz, spíše v nich vidíme populaci, která nesmírně vynikala ve výstavbě a ovládání lodí, v mořeplavbě a objevování nových pevnin či ostrovů, schopnou rychlé a úspěšné spolupráce s jinými etniky; zdatné obchodníky, jejichž rukama pro-cházelo zboží od Grónska po východní oblasti bagdádského chalífátu; spo-lečnost, která měla bohatou ústní tradici, z níž čerpala pozdější historická i umělecká díla, výtvarné umění, které nám dodnes pomáhá poznávat běžný denní život Vikingů, milovala poezii a rozvinula osobitý básnický jazyk, “ píše Jarmila Bednaříková. Ve své publikaci nás mimo jiné seznamuje se složením vikinské společnosti včetně postavení ženy v rodině, právem vikinského období, vojenstvím a vikinskými loděmi, způsoby obživy a vztahy seveřanů s ostatními národy. 

Jarmila Bednaříková přednáší dějiny starověku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a současně je pracovnicí Střediska pro interdisciplinární výzkum starých jazyků a starších fází jazyků moderních při Ústavu klasických studií téže fakulty. Je autorkou množství odborných statí o germánských kmenech a Hunech, germánských barbarských státech, pozdně antické společnosti a hospodářství, církvi a úloze světců, právu či ekologických problémech starověku. Její studie a stati byly publikovány v odborných časopisech

a sbornících u nás i v zahraničí. Je rovněž autorkou Učebnice dějin pravěku a starověku pro ZŠ a primy gymnázií (Brno 2006) a historického románu z pozdní antiky Podzimní čas mocné říše (Brno 2004).

Její nová kniha vychází v nakladatelství Vyšehrad, v němž už vydala knihy Stěhování národů (2003), Stěhování národů a Východ Evropy (2006, se Zd. Měřínským a A. Homolou), Frankové a Evropa (2009) a Attila. Hunové, Řím a Evropa (2012). 

Ukázka z knihy:

Předtím, než přikročíme k popisu jednotlivých institucí a událostí vikin­ského období, bude vhodné se podívat, co vlastně bylo o domově Vikingů či Normanů, Skandinávii, známo v časech, kdy sem přicházel římský import a byly navazovány první styky s římským impériem, v období, kdy se rodila vikinská společnost i v době, kdy se již o ni musely anebo měly blíže zají­mat evropské země, které s ní mírově anebo v rámci vojenských konfliktů přicházely do styku.

Pobaltí a Skandinávie se v dílech antických spisovatelů objevují už kolem přelomu n. l. a poté již hojněji od 1. století po Kr. Nejprve jde o zmínky velmi stručné. Císař Octavianus Augustus (27 př. Kr. až 14 po Kr.) se ve svém životopise Res gestae divi Augusti chlubí, že jeho loďstvo doplulo až ke hra­nicím Kimbrů. Hranice dnešního Dánska představovaly tedy pro Římany kolem přelomu letopočtu ještě hodně vzdálenou končinu.

K nejstarším autorům, kteří popisují nejenom některé zdejší kraje, ale i život v nich, patří Tacitus. Jedním z důvodů raného zájmu o tato území byl obchod s jantarem, jemuž podle tohoto antického autora Germáni říkali glaesum. Tacitus se o „barbarskou“ realitu zajímal ovšem zejména proto, že si už ve své době uvědomoval nebezpečí, které „barbaři“, konkrétně Germáni, pro římskou říši představují.

Některé z kmenů uváděných Tacitem figurují i ve vikinském období. Za Gotony (předky Gótů, v jeho době sídlícími u ústí Visly a částečně už i na východ od něho) jsou podle něj (směrem na západ) sídla Rugiů a Lemo­viů, a po nich v jeho líčení následují Suionové, jedni z předků Švédů. Kromě síly mužů a zbraní tohoto etnika byla už v této době, koncem 1. století n. l., známa i síla loďstev Suionů a Tacitus, jeden z výjimečných antických spiso­vatelů, kteří se snaží zjistit pravdivé informace o „barbarech“, věnuje proto jejich lodím velkou pozornost. Píše, že byly odlišné od římských. Příď vybí­hala na obě strany, takže mohly přistávat z obou konců, nepoužívaly tehdy ještě plachet, vesla nebyla upevněna na bocích jako na triérách a různých podobných druzích antických plavidel, byla volná a užívala se k veslování dopředu i dozadu. Už v té době musela být tedy manévrovací schopnost skandinávských flotil značná. Autorovy informace o „neomezených vlád­cích“ a o tom, že muži tady nesmějí volně nosit zbraně, jsou ovšem méně věrohodné. Možná šlo pouze o některé z těchto kmenů, podobné Gotonům, u nichž Tacitus také zaznamenává pevnější královládu. Za Suiony sídlily kmeny Sithonů, kteří se ostatním obyvatelům severu podobaly prý ve všem kromě toho, že jim vládla žena, což Tacitus považuje za velikou hanbu a my za svědectví o určitém vývojovém stadiu rodové společnosti.

Severovýchod Evropy obývali podle Tacita mj. také Finové (Fenni). I o těchto budoucích Skandinávcích už píše, i když ne zrovna s obdivem. Jsou podle něho divocí a neobyčejně chudí. Kromě luků nemají jiné zbraně, a protože jim chybí železo, hroty šípů vyrábějí z kostí. Neznají koně, nemají pevné příbytky, jen chatrče, spletené z větví. Živí se divoce rostoucími byli­nami a lovem. Nestarají se o náboženství. Topoi se tady mísí se skuteč­ností, ale skutečnost převládá.

Pomponius Mela v 1. století po Kr. píše, že severně od řeky Labe se rozkládá veliký mořský záliv, zvaný Codanus, v němž jsou hojné velké i malé ostrovy. Jejich obyvateli se nezabývá, ale zato u něj poprvé najdeme název Scandinavia. Za ostrov byla považována po celé období antiky. Pod stejným názvem jako Mela uvádí Skandinávii v témž století také polyhistor Plinius Starší.

Klaudios Ptolemaios, jeden z nejznámějších antických geografů, ve 2. sto­letí po Kr. píše, že v Severním oceánu (má tady na mysli i Balt) jsou čtyři velké a tři malé ostrovy, které se nazývají „Skandíai“. Je však obtížné určit, co Ptolemaios ve svém díle Geógrafiké Hyfégésis těmito Skandiemi přesněji myslí. Největší a nejvýchodnější z nich totiž, jak tvrdí, leží u ústí Visly. Nedá se říci, zda šlo např. o Oland, Gotland, nebo některý menší ostrov. Takový popis činí potíže i při hledání původního domova Gótů, protože jejich původ ze Skandinávie, o němž píše Jordanes, nemusí znamenat území, jež tímto pojmem označujeme dnes, ale i ostrovy a kraje ve východním Pobaltí a v Povislí, tam, kde sídla Gótů zachytili Strabón a Tacitus.

Z ostrovů, které leží v severním Atlantiku a posléze náležely k prostředí germánského severu, byl antickým autorům už odedávna znám ostrov, který nazývali Thule či Thyle. Psal o něm už ve 4. století př. Kr. Pýtheas z Massalie, jehož dílo Περὶ τοῦ ᾿Ωκεανοῦ se nedochovalo. Cituje z něho však Strabón, geograf posledního století př. Kr., jenž Thule považuje za nej­severnější území Evropy, o němž se ví velmi málo. Podle Pýthea mělo být vzdáleno šest dní plavby na sever od Británie. Už u tohoto mořeplavce se zřejmě objevila povědomost o zdejších polárních nocích a dnech, velmi pak v antice rozšířená. Je možné, že se již v této době jednalo o znalost Islandu, ačkoli na sever od Británie a za 60. rovnoběžkou leží i Shetlandy a Faerské ostrovy. Pýtheem uváděná doba plavby by ovšem vzdálenosti od Británie k Islandu mohla odpovídat docela dobře. Tzv. Pseudoskylakův Periplús udává např. překonání vzdálenosti z Kartága do Gibraltaru (820 námořních mil) za sedm dní při rychlosti necelých pět námořních uzlů za hod. Z Bri­tánie (konkrétně z Blackpoolu) na Island (do přístavu Hofn na východním pobřeží) je dnes udávána vzdálenost kolem 730 mil. Také časově je Pseudo­skylakův údaj Pýtheově zprávě blízký, uvedený popis plaveb vznikl rovněž ve 4. století př. Kr.

Strabón o lidech z Thule píše, že se živí rostlinnou stravou (proso, obilí, konzumují také med). Básník Vergilius užívá jména tohoto ostrova jako symbolu Oceánu, nesmírné Octavianovy moci a jeho božství. Plinius St. o Thule uvádí v podstatě tytéž informace jako Strabón a Tacitus toto území lokalizuje někam do blízkosti Orknejí. Stručně se o ostrovu Thule zmi­ňuje též geograf Dionýsios Periégétes ve 2. století po Kr. a jeho pozdější latinský překlad (Avienus). Nové poznatky se u těchto autorů neobjevují.

Dalším antickým spisovatelem, který se germánským územím na severu, třebas více na severovýchodě než severozápadě, věnoval, byl ve 3. století po Kr. Solinus ve svém díle Collectanea rerum memorabilium. Největší ostrov Germánie se podle něj nazývá „Gangavia“. Mohla by to být Skandi­návie, bližší informace o ní však nepodává.

V Germánii jej zajímají především nerostné suroviny, které byly předmě­tem vzájemného obchodu (a tento obchod zase zdrojem poznání). Z krajin na severozápadě (kromě Británie) blíže popisuje Irsko a Thule. O moři mezi Irskem a Británií píše, že je po většinu roku pro plavbu nepříznivé a měří 110 mil. Kolem Británie je mnoho ostrovů a Thule je nejzazší z nich. Za letního slunovratu tu není žádná noc a za zimního žádný den. Za tímto ostrovem je moře „líné“ a zamrzá.

Ammianus Marcellinus věnoval ve svém historickém díle ze 4. století po Kr. mnoho místa též geografii a popisu různých etnik, vzdálenější seve­rozápad Evropy jej však nezajímal. Jediná zmínka o něm ukazuje, že Thule byla v jeho práci symbolem něčeho pro antický svět hodně odlehlého: quo etiam, si apud Thyle moraretur Ursicinus, acciri eum magnitudo rerum… flagitabat…

Orosius (počátkem 5. stol.) uvádí ze severozápadních evropských ost­rovů Orcadas (Orkadské ostrovy), kterých je celkem 33, z toho podle Oro­sia dvacet pustých a pouze 13 obydlených. Orosiova zeměpisu věnovaná část díla Historiarum adversum paganos si vědomě nečiní nárok na popis celé Evropy, po Orkadách popisuje ještě ostrov Thule, o němž tvrdí, že leží zhruba uprostřed oceánu a je znám jen málokomu. Budoucí území Dán­ska, Norska, Švédska a Finska již nezmiňuje.

Nerostné bohatství nebo různé kuriozity germánských krajů na severu sice antické geografy i historiky přitahovaly, ale mnohem více než severní a severozápadní Evropa se v centru jejich zájmu obvykle nacházela Asie a Afrika, kde se zrodily staré a vyspělé civilizace. U autorů doby vrcholí­cího stěhování národů nás ovšem udivuje, že nevyužili informačních zdrojů, které měli i o vzdáleném germánském severu k dispozici přímo na území říše. Takovou užitečnou zvědavost projevil teprve až raně byzantský řecky píšící historik Prokopios.

O kraje na severozápadě Evropy se Prokopios zajímal v souvislosti se vztahy mezi Byzancí a Heruly. Informace o ostrovu, který nazývá Thule, a jímž ovšem tentokrát zcela jistě není Island, ale severní oblasti Skandiná­vie, pokládané za ostrov, získával nejspíše od herulských vojáků v byzant­ských službách a patří k jedněm z nejcennějších a nejspolehlivějších zpráv o severu Evropy. Nepíše pouze o polárních dnech a nocích, ale i o depresi, která obyvatele v období nocí přepadá, o tom, že většina půdy na tomto „ost­rově“ je pustá a v jeho obyvatelných končinách žije třináct kmenů, z nichž každý má svého krále. O tom, že byl informován dobrými znalci tamějšího prostředí, svědčí i to, že se dověděl odpověď na svou otázku, jak v době půl­ročního dne nebo noci obyvatelé počítají čas. Herulové v jeho době na sever Skandinávie nejen vyjížděli, ale také se z něho vraceli zpět na území Byzance. Sám historik litoval, že se tam nemůže podívat, ale nepovažoval takovou výpravu za nijak nemožnou. Na nejnižší úrovni ze všech kmenů tu tenkrát byli Skrithifinové, o nichž Prokopios tvrdil, že žijí jako zvířata. Nebyli totiž zemědělci, živili se jen lovem, oblékali se do kůží ulovených zvířat, které sešívali zvířecími šlachami. S muži se lovů účastnily také ženy, které své děti prý nekojily, ale živily morkem. Pokrokovější kmeny charakterizuje tím, že uctívají mnoho božstev, a popisuje přitom také, jak obětovali prvotiny z válek. Mezi těmito způsoby je i typicky germánské oběšení na stromě. Prokopiovy zprávy jsou v mnoha směrech pro další hodnocení vikinského světa důležité, ba pozoruhodné. Herulové, pocházející ze Skandinávie, se sem běžně vraceli, byli to jistě vynikající mořeplavci a měli dobré loďstvo.

© doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc. 2017

ISBN 978-80-7429-744-1