Jessie Burtonová: Múza

Příběh plný záhad a zvratů tvoří dvě dějové linie: první z Anglie šedesátých let dvacátého století, druhá ze Španělska konce třicátých let. Do Londýna přijíždí Odelle, mladá absolventka univerzity na Trinidadu. Píše básně, ale musí prodávat boty. Má pocit, že štěstí jí konečně začíná přát, když získá místo písařky v galerii a seznámí se s mužem, jemuž matka odkázala pozoruhodný obraz – pravděpodobně mistrovské dílo španělského malíře Isaaca Roblese. Kolem obrazu houstne spleť záhad a klamů, takže Odelle brzy neví, komu může věřit a co je pravda. Klíč k ní se ztrácí někde v bouřlivých časech těsně před občanskou válkou ve Španělsku, kde v chudé vesnici spolu s rodiči tráví léto nadaná Olive, dcera vídeňského obchodníka s obrazy, a odkud pochází Isaac Robles, který se chce slávou vyrovnat Picassovi.

Jessie Burtonová se narodila v roce 1982 a žije v Londýně. Vystudovala Univerzitu v Oxfordu a The Royal Central School of Speech and Drama. Devět let se věnovala profesionálně herectví. Hned její první román Miniaturista (The Miniaturist, česky 2014) se stal světovým bestsellerem. Byl přeložen do šestatřiceti jazyků a prodalo se ho přes šest milionů výtisků. I román Múza (vyšel 2016) se hned po vyjití umístil na první příčce žebříčku bestsellerů. Práva byla doposud prodána do 27 zemí.

Český překlad Jitky Fialové vydává nakladatelství Argo. Kniha je součástí kolekce Velkého knižního čtvrtku, který připadá na 16. března.

Ukázka z knihy:

Na dveřích kanceláře se leskla mosazná destička s jejím jménem. Prošlo mi hlavou, kolikpak asi žen v Londýně v tomto roce léta Páně 1967 má vlastní kancelář. Vykonávají podřadné práce, jsou zdravotními sestrami ve státních nemocnicích, našly si zaměstnání v továrnách, v obchodech nebo dělají písařky stejně jako já; situace se nezměnila už desítky let. Mezi takovým postavením a dveřmi s vyrytou jmenovkou je však diametrální, téměř nepřekonatelný rozdíl. Možná že Marjorie Quicková pochází z rodiny Skeltonových a zastává zde čestné místo.

S výrazem zasmušilého zadostiučinění otevřela dveře. V paprscích slunce, které přicházely z okna vzadu, se jmenovka zablýskla. Quicková mě pozvala dál. Kancelář byla bílá a vzdušná, s vysokými okny obrácenými k náměstí. Na stěnách nevisel jediný obraz, což mi v takové instituci připadalo překvapivé. Tři zdi zakrývaly police na knihy, mezi kterými jsem pokradmu vypozorovala hlavně romány z devatenáctého století a ze začátku dvacátého; kupodivu se tam dostala hned vedle sebe jména jako Hopkins a Pound a několik děl o dějinách Říma. Všechny v pevné vazbě, takže nebylo vidět, jestli mají zohýbaný hřbet.

Quicková hbitě sáhla na velký psací stůl pro krabičku cigaret. Sledovala jsem, jak jednu vytahuje, ale pak chvíli váhala, než ji opatrně vložila mezi rty. Časem jsem si zvykla, že má ve zvyku něco udělat rychle a potom zase zpomalit; jako by se držela zpátky. Někdy se chovala způsobem hodným svého jména – jako paní Rychlá –, ale co je pro ni přirozenější, jestli být bez elánu, anebo spěchat, bylo vždycky těžké říct.

„Dáte si?“ zeptala se.

„Ne, děkuji.“

„Tak budu kouřit sama.“

Zapalovač byl takový ten těžký, stříbrný, který se dá znovu naplnit; spíš ho necháte ležet na stole, než abyste si ho dali do kapsy. Na podobnou věcičku byste mohli narazit v domě někde na venkově, je to jakýsi kříženec mezi ručním granátem a předmětem určeným k prodeji v aukční síni Christie´s.

Skelton má spoustu peněz, pomyslela jsem si, a na Quickové je to vidět. Nevyřčeným, ale zjevným svědectvím toho byl střih její růžové hedvábné blůzy, parádní kalhoty a kuřácké potřeby. Ona sama. Znovu jsem si lámala hlavu, jakou přesně roli tady asi hraje.

„Gin?“ nabídla.

Zaváhala jsem. Nikdy jsem toho moc nevypila a lihovinám jsem rozhodně nepřišla na chuť. Jejich vůně mi příliš připomínala muže v klubech v Portu of Spain – rum kolující v krvi časem vyvolává odporné bolestné výkřiky nebo euforii, které se pak rozléhají od prašných cest do města. Ale Quicková odšroubovala víčko z lahve ginu ze stolku v rohu a nalila dvě sklenice. Kleštěmi hrábla do nádoby s kostkami ledu, dvě upustila do mé sklenice, navrch stříkla trochu toniku, přidala plátek citronu a podala mi ji.

Klesla na židli, jako by si nesedla dvacet dní, dala si pár pořádných doušků, vzala do ruky telefonní sluchátko a vytočila číslo. Škrtla zapalovačem a objevil se vydatný oranžový plamen. Konec cigarety zasyčel a z tabáku stoupaly obláčky modrého kouře.

„Dobrý den, Harrisi? Ano, cokoli dnes máte. Ale dvakrát. A lahev Sancerre. Dvě sklenice. Jak dlouho? Výborně.“ Poslouchala jsem její hlas; úsečný a zastřený. Nezněl tak úplně anglicky, přestože dostatečně svědčil o absolvování drahé školy.

Položila sluchátko a cigaretu odklepla do masivního mramorového popelníku. „Restaurace hned vedle,“ řekla. „Nevydržím tam sedět.“

Posadila jsem se proti ní, se sklenicí v ruce, a vzpomněla jsem si na sendvič, který mi Cynth připravila. Ponechaný v teple v zásuvce mého psacího stolu brzo okorá.

„Takže,“ řekla. „Nové zaměstnání.“

„Ano, paní.“

Quicková postavila sklenici na stůl. „Především, slečno Bastienová. Nikdy mi neříkejte paní, ani slečno. Jsem radši, když se o mně mluví jako o Quickové.“ Usmála se, ale vypadala při tom posmutněle. „To je francouzské jméno?“

„Ano, snad ano.“

„Mluvíte francouzsky?“

„Ne.“

„Teď jste mě opravdu zmátla. Myslela jsem, že na Trinidadu se mluví francouzsky.“

Zaváhala jsem. „Jen hrstka našich předků směla vstoupit do domu a mluvit s Francouzi,“ řekla jsem.

Oči se jí rozšířily – pobavilo ji to, nebo pohoršilo? Nedalo se to poznat. Zatrnulo mi, jestli jsem to s tou lekcí z dějin nepřehnala a nemluvila příliš provokativně; co když se pak ve zkušební době neosvědčím? „No ovšem,“ řekla. „To je zajímavé.“ Znovu si pořádně přihnula. „Teď tady tolik práce není,“ pokračovala, „jen díky panu Reedovi a jeho nekonečné korespondenci jistě máte co dělat. Bojím se, abyste se tu nezačala nudit.“

„Ach, určitě ne.“ Vzpomněla jsem si na Dolcis, kde na mě a Cynth nakládali víc, než je zdrávo, a jak se nám manželé zákaznic dívali na zadek, zatímco si jejich manželky zkoušely boty na vysokém podpatku. „Jsem tady moc ráda.“

„V Dolcisu se toho pravděpodobně stane víc za jeden den než ve Skeltonu za týden. Líbilo se vám tam?“ zeptala se. „Dotýkat se všech těch ženských nohou?“

Otázka byla tak trochu šokující a šla nepříjemně na tělo, což mě při mé nevinnosti ranilo. Ale nehodlala jsem se nechat zastrašit.

„Upřímně řečeno,“ odpověděla jsem, „při třiceti párech denně to bylo úděsné.“

Zvrátila hlavu dozadu a rozesmála se. „Jako v sýrárně!“

Tak nakažlivě, že jsem se zachichotala taky. Směšný nápad; ale aspoň ze mě spadlo napětí. „Některým lidem to nevadí,“ řekla jsem a myslela na Cynth, jak ji shazuji kvůli téhle cizí hře, jejíž pravidla neznám. „Chce to jistou zručnost.“

„Taky bych řekla. Ale tolik cizích prstů.“ Zachvěla se hrůzou.

„V Skeltonu máme spoustu krásných portrétů, ale ve skutečnosti nejsme nic než vyčouhlé a neohrabané paže – a střeva, ve kterých to bublá. A teplá játra.“ Zostra se na mě podívala a znovu si lokla. „Měla jsem o hodně víc času než vy, abych k tomu závěru došla, slečno Bastienová. Prsty na nohou, ohbí paží. Užívejte si, dokud vypadají co k čemu.“

„Budu se snažit,“ řekla jsem, znovu vyvedená z míry. Byla nervózní; jako by kvůli mně něco předstírala, a já netušila proč.

Zaklepání na dveře. Quicková řekla dál a přijel náš oběd, před sebou ho na vozíku tlačil velmi malý starší vrátný bez jedné paže. Košíček s houskami, dva platýsi, čerstvý salát, lahev vína v chladicím boxu a ještě něco schovaného pod nerezovýn poklopem. Vrátný na mě vrhl letmý pohled, vyděšený jako králík. Jeho uslzené oči se vrátily ke Quickové.

„To bude všechno, Harrisi. Děkuji vám,“ řekla.

„Neviděli jsme vás celý týden, slečno,“ odpověděl.

„Hm – každoroční dovolená.“

„Na nějakém hezkém místě?“

„Ne.“ Quicková na chvilku upadla do rozpaků. „Jen doma.“

Vrátný obrátil pozornost ke mně. „Je trochu jiná než ta poslední,“ řekl s hlavou na stranu. „Ví pan Reede, že tady máte černou hubu?“

„To bude všechno, Harrisi,“ pravila Quicková ostře. Rozladěně se na ni podíval, vozík nechal na místě a couval ze dveří, ale ze mě nespouštěl oči.

„Harris,“ řekla Quicková, když odešel, jako by jeho jméno bylo dostatečným vysvětlením. „O ruku přišel v bitvě o Passchendaele. Odmítá jít do penze a nikdo nemá to srdce ho k tomu donutit.“ Vrátného slova dál visela ve vzduchu. Quicková vstala a podala mi z vozíku talíř.

„Položte si ho na desku stolu.“ Svůj talíř si odnesla na druhou stranu. Měla útlá záda a lopatky jí zpod blůzy zlehka vystupovaly jako pár ploutví. Lahev vína už byla otevřená. Quicková nám každé nalila sklenku.

„Je velmi dobré. Ne jako to, co podáváme při veřejných akcích.“

Víno ve sklenicích horlivě, téměř neslušně nahlas zabublalo, jako by mi za bílého dne nalévala elixír. „Na zdraví,“ řekla Quicková stručně a zvedla sklenku. „Doufám, že máte ráda platýsa.“

„Ano,“ odpověděla jsem. Nikdy jsem ho ještě nejedla.

„Tak co tomu vaši rodiče řekli, když se dověděli, že tady pracujete?“

„Moji rodiče?“

„Byli na vás hrdí?“

Zahýbala jsem prsty v těsném prostoru bot. „Můj otec je mrtvý.“

„Ach.“

„Matka stále žije v Portu of Spain. Jsem jedináček. A dopis ode mě možná ještě ani nedostala.“

Myslela jsem na ni – na její víru v Anglii, v zemi, kterou nikdy neuvidí; a vzpomněla jsem si i na otce, který vstoupil do Britského královského letectva a jehož letadlo padalo nad Německem k zemi jako ohnivá koule. Bylo mi patnáct, když předseda vlády Tobaga prohlásil, že budoucnost dětí těchto ostrovů se skrývá v jejich školních brašnách. Moje matka zoufale toužila, aby se můj život nepodobal tomu jejímu a mého táty, a proto mě popoháněla, abych se měla lépe, ale co pak, když naši – už nezávislou – zemi prodali zahraničním společnostem, které zisky odtamtud odváděly a investovaly do svých domovských zemí? Co jsme my mladí měli dělat, když jsme se dostali až na dno školní brašny, a tam jsme nenašli nic – jen šev, který nevydržel tíhu našich knih? Museli jsme odejít.

„Jste v pořádku, slečno Bastienová?“ zeptala se Quicková.

„Přijela jsem sem s přítelkyní, s Cynth,“ řekla jsem, protože jsem nechtěla dál rozebírat Port of Spain, ani mluvit o pamětní desce s tátovým jménem, o prázdném hrobě na hřbitově Lapeyrouse, ani o jeptiškách, které mě učily během mého smutného dospívání. „Cynthia je zasnoubená,“ dodala jsem. „Bude se vdávat.“

„Ach.“ Quicková nabrala nožem kousíček platýsa a já měla zvláštní pocit, že jsem toho prozradila příliš, přestože jsem neřekla vůbec nic. „Kdy?“

„Za dva týdny. Budu družička.“

„A potom co?“

„Co potom?“

„Hm, zůstanete sama, ne? Ona bude bydlet s manželem.“

Quicková vždycky trvala na tom, že faktům o sobě se zásadně vyhne obloukem, zatímco ve vašem případě půjde přímo k jádru věci. O Skeltonu mi neprozradila nic a soustředila se na jediné: dovědět se o mně co nejvíc, a tak brzy neomylně vyhmátla mé nejčernější obavy.

Cynthin blízký odchod z našeho malého bytu opravdu mezi mnou a mou nejlepší přítelkyní visel jako tichá otázka, zlá předtucha. Obě jsme věděly, že mě opustí a bude žít se Samuelem, ale já jsem si nedovedla představit, že bych měla bydlet s někým jiným, proto jsem o tom nemluvila, stejně jako ona. Já se chlubila novou prací, zatímco ona si dělala těžkou hlavu kvůli pozvánkám na svatbu a chystala mi sendviče, které jsem pak nejedla. Plat ze Skeltonu bude stačit na druhý pokoj, který ona uvolní; to tehdy byla moje jediná útěcha.

„Jsem ráda sama,“ řekla jsem a ztěžka jsem polkla. „Bude pěkné mít kolem sebe trochu prostoru.“ Quicková sáhla po další cigaretě, ale pak si to zřejmě rozmyslela. Kdybyste byla sama, pomyslela jsem si, už byste vykouřila o tři víc. Chvíli se mi dívala do obličeje a pak zvedla nerezový poklop. Objevil se citronový pusinkový dort. „Jezte, slečno Bastienová,“ řekla. „Všechno, co tu vidíte.“

Pustila jsem se do svého kousku, ale Quicková se už ničeho nedotkla. Měla jsem pocit, že tohle všechno je jí odjakživa vlastní: kouření, objednávání po telefonu i poznámky ne tak docela k věci. Představovala jsem si, jak se jako dvacetiletá potuluje po Londýně s báječně bezstarostnou partičkou, svůdná kočka i v době náletů. Složila jsem si ji z Mitfordové a Waugha a pěkně zaobalila do Muriel Sparkové, kterou jsem před nedávnem objevila.

Snad to byla namyšlenost pramenící z mého vzdělání, sotva odlišného od toho v anglických soukromých středních školách, s jejich latinou a řečtinou a chlapci hrajícími kriket –, ale prahla jsem po výstředních, sebejistých lidech, kteří můj život povznesou; domnívala jsem se, že si je zasloužím, takové lidi, s nimiž se setkáváte jen v románech. Quicková pro to sotva co musela udělat a já po tom tolik toužila, tak usilovně jsem se snažila. Protože mi moc chyběl můj minulý život, začala jsem si vymýšlet sen o současnosti.

„Vaše žádost mě velmi zaujala,“ řekla. „Píšete velmi dobře. Velmi dobře. Na univerzitě jste zřejmě patřila k nejchytřejším studentům. Chápu to tak, že podle vašeho názoru jste na sekretářku příliš dobrá.“

Projel mnou strach. Znamená to, že mě propouští, že jsem ve zkušební době neuspěla? „Jsem velice vděčná, že tady můžu pracovat,“ řekla jsem. „Je to báječné místo.“

Ušklíbla se nad lichotkami a já si položila otázku, co vlastně chce. Sáhla jsem pro housku a položila jsem si ji do dlaně. Váhou a velikostí odpovídala malému vačnatci, a tak mě instinkt nabádal, abych ho pohladila. Když jsem na sobě ucítila její pohled, místo toho jsem do křupavého pečiva vrazila palec.

„A co ráda píšete?“

Vzpomněla jsem si na papír v psacím stroji v kanceláři. „Básně, většinou. Jednoho dne bych ráda napsala román. Zatím čekám na dobrý příběh.“

Usmála se. „Nečekejte příliš dlouho.“

Docela se mi ulevilo, že mi radí právě tohle, protože když jsem lidem řekla, že chci psát, obvykle mi vykládali, že právě jejich život je dokonalý námět na román.

„Myslím to vážně,“ řekla Quicková. „Nesmíte marnit čas. Nikdy nevíte, co se na vás kdy sesype.“

„Nebudu,“ řekla jsem, protože mě potěšilo, že na mě naléhá.

Opřela se zády o židli. „Připomínáte mi někoho, koho jsem kdysi znala.“

„Ano?“ Nesmírně mi to polichotilo a čekala jsem, že Quicková bude pokračovat, ale zachmuřila se a zlomila cigaretu, kterou předtím nechala ležet na okraji popelníku.

„Co soudíte o Londýnu?“ zeptala se. „Přijela jste v šedesátém druhém. Líbí se vám tady?“ Jako bych ochrnula. Nahnula se kupředu. „Slečno Bastienová. Teď neskládáte žádnou zkoušku. Doopravdy mě to zajímá. Ať povíte cokoli, neprozradím to živé duši. Čestné slovo. Zůstane to čistě mezi námi, slibuju.“

Ještě nikdy jsem to neřekla nahlas. Možná ze mě mluvil gin, třeba za to mohl její upřímný obličej a fakt, že se nesmála mému snu o dráze spisovatelky. Snad za tím byla sebedůvěra mládí nebo vrátný Harris, ale všechno se to ze mě vysypalo. „Nikdy jsem neviděla tolik sazí,“ vyhrkla jsem.

Zasmála se. „Je tu všude špína.“

„Na Trinidadu nám vykládali, že Londýn je kouzelný.“

„Mně taky.“

„Nejste odsud?“

Pokrčila rameny. „Jsem tady už tak dlouho, že si něco jiného sotva pamatuji.“

„Namluví vám, že Londýn, to je řád a pořádek, blahobyt, všude samý poctivec a spousta životních příležitostí. A vzdálenosti se zkracují.“

„Jak to s tou vzdáleností myslíte, slečno Bastienová?“

„Královna vládne Londýnu a vládne i vašemu ostrovu, takže k Londýnu vlastně patříte i vy.“

„Aha.“

Nepřipadalo mi, že to Quicková doopravdy chápe, proto jsem to rozvedla. „Očekáváte, že vám tady budou rozumět, protože taky četli Dickense, sestry Brontëovy a Shakespeara. Ale ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by dokázal vyjmenovat tři z jeho her. Ve škole nám promítali filmy o životě v Anglii – na nabílené stěně se tam míhaly buřinky a autobusy, zatímco u nás byly venku slyšet jen rosničky. Proč nám takové věci ukazovali?“

Zvedala jsem hlas. „Myslela jsem, že úctu si zaslouží každý –“ Zarazila jsem se ze strachu, že jsem prozradila příliš.

„Pokračujte,“ řekla.

„Myslela jsem, že v Londýně se budeme mít dobře a budeme tu vítány. Že je to renesanční místo. Cesta ke slávě a úspěchu. Životní příležitost. Myslela jsem, že odjet do Londýna bude totéž jako vyjít z našeho domu na ulici, jen že ta ulice bude o něco chladnější a beti, která má v hlavě mozek, tam může bydlet hned vedle královny Alžběty.“

Quicková se usmála. „Hodně jste o tom uvažovala.“

„Někdy se na nic jiného myslet nedá. Je tu zima, mokro, nouze, musíte platit nájem. Ale – opravdu se snažím žít.“

Pud sebezáchovy mě varoval, abych už nedodala ani slovo; stejně jsem nemohla uvěřit, že jsem toho navykládala tolik. Z housky zbyla jen kupa drobečků na mém klíně. Naproti tomu Quicková vypadala absolutně v pohodě. Opírala se zády o křeslo a oči jí zářily. „Odelle, nepanikařte,“ uklidňovala mě. „Všechno dobře dopadne.“