Josef Kainar: Básně

Nový svazek České knižnice představuje básnickou tvorbu Josefa Kainara (1917 až 1971) čtyřmi vrcholnými knihami z let čtyřicátých a posléze šedesátých. Nové mýty (1946) patří k nejvlastnějším literárním projevům Skupiny 42 a dobová kritika shledala v autorovi jednoho z nejtalentovanějších příslušníků mladé generace. Ke skupinové poetice však měl Kainar blízko už předchozí sbírkou Osudy (vydanou až 1947), zvláště pro její konkrétnost, deziluzivnost a epičnost. Sklon ke zkratkovitě načrtnutým příběhům celoživotně projevoval také v písňovém podání a v našem výboru tuto básnickou a hudební dvojdomost zpřítomňují sbírky Lazar a píseň (1960) a Moje blues (1966). Bilanční či zpovědní charakter obou pozdních knih je výsledkem napětí mezi civilní a mohutnou, čili prostořekou a žalnou poetikou..

Kainarovský svazek edičně připravil, komentářem doprovodil a pro druhé vydání zrevidoval Petr Šrámek, který v doslovu píše: „Při komponování tohoto svazku pro edici Česká knižnice jsme zvolili hledisko estetické, které akceptuje i současná literární historie ve svém pohledu na dosud časově nepříliš vzdálenou literaturu druhé poloviny dvacátého století, a pořídili jsme výbor autorových knižně vydaných titulů. V souladu se zásadami edice tedy reeditujeme sbírky, které sehrály výraznou roli v kontextu autorovy tvorby a souběžně mají historicky vývojovou hodnotu literární. Při výběru jsme naopak nesledovali hledisko chronologicky, žánrově ani jinak proporční. Představit Kainara ve všech polohách a valérech jeho poetiky a nabídnout syntetický pohled na takto všestranného autora — básní, písní, dramat či textů publicistických, a to i pro děti — zůstává úkolem budoucího kritického vydání (sebraných spisů), kompletní bibliografie a relevantní monografie.“

Obálka (s použitím olejomalby Bohumíra Matala Stříhali dohola malého chlapečka, 1946, Moravská galerie v Brně), vazba a grafická úprava je dílem Borise Myslivečka.

Vydává Host společně s Nadačním fondem České knižnice a Ústavem pro českou literaturu.

Ukázka z knihy:

Jaký to s ním bylo

Malinkej člověk padá zas a zas.

Ta země matička,

jak ta s ním nakládá!

Von padá na nosík,

von padá na záda,

von padá o stýblo,

von padá o kaluže.

Kterýmžto padáním

se proměňuje v muže.

Vyroste z košilky

a škobrtne jen zřídka.

To dyž ho ošidí ta lasička, ta Lidka,

nějakej přechodník

anebo panák líhu.

Už zvládnul zemskou tíhu,

mládenec!

S rukama v kapsách

po světě se klátí,

a propasti jsou pro něj čirej hec,

že naučil se vůbec nepadati.

No ale právě dyž to nejlíp umí,

dyž nohy nehlídá

a v hlavince mu zněj

vznešený myšlenky

jak ňáký hvězdný splavy,

najde se kamínek,

najde se beznaděj,

zašeptá horečka,

či suchý stýblo trávy,

von padne, a už nevstane.

Trošku se zaprášilo.

A velkej bude světa soud,

esli směl takhle upadnout

a jaký to s ním bylo.

Hodinky v kapse

Hodinky v kapse mít

je dobrá věc

Někdy v noci jak bychom šli dva

Já a pak nějaký cizinec

Jenž přišel ze země malých bílých dívek

S podpatky jemně tikajícími

jak hodinky v kapse

Řasy mají jako číselníčky

A též říkávají Ty dopij tu kávu

Musíme domů Tarra Dugdda Buss

To je ten jazyk dívčích lamentací

Je už čas Ty můj drahoušku

Hodinky v kapse mít

je dobrá věc

Můj dědeček byl hlídač na trati

Bydlel v zeleném domku

Kolem jezdívaly krásné lokomotivy

Každá z nich se nějak jmenovala

Lucifer Stella nebo Agáta

A dědeček stáh vždy modrožluté závory

pro panstvo z Vídně

Hodinky to je dobrá věc

Jen někdy když mívám ty své černé chvilky

A ležím na pohovce A kabát mám přes židli

A slyším tikot a nikdo nepřichází

To já si myslím

Až budu někdy ležet navždy

Ani ne u cesty anebo na pohovce s květy

A vůbec ne s pytlem přes hlavu nebo s něčím v ústech

Až budu prostě ležet navždy

Co s vámi pak

mé hodinky v kapse?

(1946)

© Josef Kainar — dědicové c/o DILIA, 2007

Editor © Petr Šrámek, 2018

Commentary © Petr Šrámek, 2018

Cover art © Bohumír Matal — dědicové, 2018

© Nadační fond Česká knižnice, 2018

© Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 2018

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-88183-13-6 (Nadační fond Česká knižnice)

ISBN 978-80-88069-55-3 (Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.)

ISBN 978-80-7577-616-7 (Host — vydavatelství, s. r. o.)

Františka Jirousová a Jana M. Bauerová: Mága

Ústředním tématem knihy je básník Ivan Martin Jirous. Mága je neobvyklou kombinací deníkových zápisků Jirousovy dcery Františky a její kamarádky Jany Bauerové.

Záznamy zachycují období let 1997–2011 a zaznamenávají události z Prostředního Vydří, ale i z Prahy a Staré Říše. V řadě případů je každá událost líčena z pohledu obou autorek. Jirousovi pak říkají Mága, podle jeho přezdívky Magor. Deníky zachycují některé momenty Jirousova života, které se jinému médiu uchovat nepodařilo. Záznamy ukazují Jirouse z 90. let v jiném světle, než jak ho tehdy veřejnost často vnímala – jako opilce a provokatéra.

Deníky ale popisují psychologicky náročné až drsné události provázející přípravu každoročního rockového festivalu ve Vydří. Ukazují soužití s Magorem na Smíchově, kam Jana občas přijížděla, a kde byla Františka nakonec svědkem posledních měsíců otcova života, než je v srpnu 2011 rozdělilo stěhování. Jirous pak zemřel v listopadu téhož roku.

Františka Jirousová (1980), knižní redaktorka, žije střídavě v Praze a Prostředním Vydří. Vystudovala Policejní akademii a filosofii na FF UK. Publikuje odborné články o Pierru Teilhardovi de Chardin, vydala romány Velmi vzdálený oheň (2001) a Vyhnanci (2010).

Jana Bauerová (1980), archivářka v Libri prohibiti, mnoho let bydlela ve Staré Říši, od roku 2013 žije v Praze. Od dětství píše romány a básně. Vydala poemu Severní Kříž (Kalich, 2008).

Vydalo nakladatelství Kalich.

Foto nahoře: Jirous, Jana a Františka. REPRO: Kalich

Ukázka z knihy:

2. 2. 2011, Praha, Františka

(…) Jo, a Mága asi umírá. Tak uvidíme, jak to dopadne :) Odmítá jít k doktorovi, ač je evidentní, že s ním něco závažnýho je. Motá se mu hlava, padá a ztrácí vědomí a v ksichtě je žlutozelenej! Myslím, že mu už totálně odcházejí játra. On ovšem k doktorovi nepůjde. Volají mi kvůli tomu lidi, abych ho tam prý odvedla, že se tam bojí jít! Ach jo! A jak to asi tak jako mám dělat, chytrolíni? On mi sám dnes řekl, že je mu dobře, přičemž je naprosto jasný, že mu dobře není, a když jsem mu řekla o tom doktorovi, tak hned vystřelil z pokoje a řval něco o čurácích atd. Klasika. Nu, odjel někam na pár dnů, do Broumova, patrně ho přivezou v rakvi.

Ale stejně myslím, že se nejspíš chce uchlastat, aby ho ta smrt zastihla náhle. Nevím, vůbec do něj v tomhle nevidím. Možná se fakt bojí k tomu doktorovi jít, ale cožpak ho tam mám vléci? To bych těžko mohla. Kdo kdy Mágu někam dovlekl (kromě komoušů)? Ono by bylo lepší, kdyby ho to kleplo najednou. To je jednou jisté. Ale já to nechávám na Bohu. Jen ať se děje jeho vůle, to je nejlepší. Jde jen o to, aby se skutečně děla, páč lidé se Jeho vůli mohou evidentně velmi příčit.

5. 2. 2011, Praha, Františka

Koupila jsem si jízdenku měsíční a dojela domů. Mága tam byl. Je docela zdráv, jen má pořád takovou nezdravou barvu, ale už je to o trochu lepší. Napustila jsem kotel. Mága mi připravil na stole svůj článek z Divadelních novin „Na Oáze s Magorem“, to je takový sloupek, kam on pravidelně píše, a tentokrát psal o knihách svých dcer a na úplném konci dal úryvek z Vyhnanců, to o kříži: „Kříži, protínáš světlo s tmou a tmu se světlem v jediném bodě sjednocuješ…“ atd. To mne potěšilo velmi, že to tam dal.

28. 2. 2011, Praha, Františka

Mága byl u toho doktora v pátek a já jsem s ním od té doby nemluvila, ač jsem přijela dnes v pondělí a v pátek jsem zůstávala v Praze kvůli geniálnímu filosofickému večírku (…). Teď tam leží v pokoji u sebe, má všude rozložený léky. Možná, že ho to zabíjí víc, než kdyby k tomu doktorovi nešel. A taky umřela zcela nenadále Věra Jirousová, tak já musím nějak zítra zjistit, jak na tom Mága je, zda ho to nějak nezasáhlo. Spíš myslím, že ho zasáhnou ty hardy prášků. Stále více se přikláním k názoru, že jestli je nějak vážně nemocnej, jakože asi jo, tak by ho lidi měli nechat normálně se uchlastat a umřít. Vůbec nějak nechápu, co by na tom mělo být špatného. Myslím, že toho vykonal už hodně.

A jestli se chce uchlastat, jakože on nechlastá, on prostě žije s alkoholem, tak je to jeho věc a Pánova věc a ten do toho vidí patrně líp než ti lidi, kteří z Mágy vyrábí přežívající stvůru jak se to stalo právě tehdy, když bral všechny ty léky a přežíval jak chodící mrtvola.

10. 3. 2011, Praha, Františka

Mága je v pořádku, nebaví mě to ale psát. Přechodil žloutenku, tak měl nedostatek krvinek a omdléval. Teď se všemožně léčí a bere to velmi vážně a je při dobré mysli. Takže celá ta hektická akce měla paradoxně velmi dobrý výsledek. Musím to ještě napsat Schwarzenbergovi, který o to jevil zájem, a já jsem mu ani nějak moc nenapsala.

22. 4. 2011, Stará Říše, Jana

(…) Ken už přijel, Mága je prý zase v poho a odjel ke Skalákovi. Mága není člověk. Je to mutace robota a samotné podstaty alkoholu. (…)

23. 4. 2011, Stará Říše, Jana

(…) Mágu prej od Skaláka odvezli na jipku pro další chrlení krve, prej toho vyblil snad tři litry. Vypadá to, že má nějakej hematom na játrech či co. (…)

9. 6. 2011, Praha, Františka

(…) Ostatně je to teď tady na Smíchově zajímavý, nevím, jestli jsem to psala, ale od rána nám tady řve vrtačka, což mi nevadí vůbec, klidně u toho spím, občas se otřásá celý dům sbíječkou, to mi taky vůbec nevadí, taky u toho spím. A ze sklepa už několik měsíců dennodenně vyvážejí strašný, neuvěřitelný hromady písku! To je fakt nezměrný! Bylo by toho asi už tak 50 vleků! To si nelze představit ani. A všude sedí na schodech řemeslníci, a když člověk „ráno“ kolem 12 vychází z domu, tak tam všude jsou a pracují. Bydlíme tady už velmi dlouho jen dvě partaje, my s Mágou a Ida. Všichni nájemníci jsou už asi rok dávno vyházeni. A já se teď, přesně teď, musím ostatně jít podívat do sklepa, jak tam zase pokročili. Oni totiž vyhrabávají sklepy do několika metrů, obnažili veškeré rozvody vody apod., ale už jsem tam dlouho nebyla, tak tam kouknu. – Tak to jen zavezli štěrkem. Takovým velikým štěrkem. Vykopali veškerý sklepy asi tak do hloubky dvou metrů, vyvezli hlínu a zavezli štěrkem. Nu, přátelé, jaký to má smysl? To se jim nelíbí podloží Matky Země? No asi ne. Jejich problém. Naštěstí vidím, že tam je ještě pěkná tuna práce, takže než se dohrábnou k nám do prvního patra, snad nějaký půlrok to bude trvat.

Magor, Jana a Františka / REPRO: Kalich

Petr Stančík: Nulorožec

Inspektor Libor Lavabo řeší zdánlivě snadný případ dvanácti upálených nosorožic. Do pátrání se však postupně zaplétá tajný deník J. W. Goetha, boj spikleneckých společností Neptunia versus Plutonia o vládu nad světem i šílená nadpraporčice Marhanová. Poselství skryté v sérii obrazů černého jezera od Jana Preislera přivede Lavaba až do nitra vyhaslé sopky Komorní hůrka. A právě tam se skrývá nečekané rozluštění celé záhady.

Název Nulorožec se vztahuje nejen na rohy uřezávané nosorožcům pytláky, ale i na „vynulovanou“ podstatu doby, v níž už není místo pro svobodnou imaginaci. Ovládat masy ohlupované konzumem a masovými médii je totiž mnohem snadnější, než řídit společnost „jedinečných jednorožců“.

Petr Stančík (1968) vstoupil do literatury pod pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic, od roku 2007 publikuje pod svým občanským jménem... Pro dospělé vydal mimo jiné příběh o prvním českém superhrdinovi Pérák nebo gastronomicko-pornograficko-filozofický thriller Mlýn na mumie (Magnesia Litera 2015 za prózu, Nejlepší audiokniha roku 2015), pro děti zase juvenilní horor Mrkev ho vcucla pod zem a sérii pohádek s jezevcem Chrujdou. Napsal také historickou monografii Kaple Božího Těla a Krve a Bratrstvo obruče s kladivem o zničeném Šalomounové chrámu ve středu Nového Města pražského. Je rovněž autorem několika vynálezů, například raketového pluhu nebo kyvadla, poháněného tangenciálně vrtulí. Zabývá se též perifyzikou a experimentální eschatologií.

Vydává nakladatelství Druhé město.

Ukázka z knihy:

Vzácný sešit jsem otevřel pod lampou na psacím stole. Listy jemného velínového papíru, z obou stran hustě popsané vybledlým fialovým inkoustem, knihař svázal do měkkých desek potažených černou kožešinou. Nejspíše kočičí. Goethův rukopis sice vypadal pečlivě a pravidelně, to ale nic neměnilo na tom, že mi německý Kurrentschrift spíše než písmo připomíná elektrokardiogram hodně nemocného srdce.

Přešel jsem k sekretáři a zamyslel se nad svou sbírkou alkoholů. Jaký šnaps se nejlépe hodí k německé klasice? Váhal jsem mezi pálenkou Dirndlbrand z plodů dřínu a likérem Blutwurz z krvavě rudé šťávy byliny mochny nátržníku. Nakonec však v soutěži zvítězila nazlátlá Vieille Kirschwasser z pohoří Schwarzwald, dvojnásobně destilovaná z malých a voňavých divokých třešní, fermentovaných spolu s pecičkami. Právě pecičky totiž třešňovici dodávají pikantně nahořklou dochuť.

Ukápnul jsem si do skleničky trochu té dobroty a pustil se do luštění mistrova rukopisu.

Frankfurt nad Mohanem, neděle 28. srpna 1774

Předsevzal jsem si, že vedle svého řádného deníku, který se po mém skonu stane bezedným zdrojem poučení a inspirace pro budoucí generace, začnu si psát tento tajný deník, jenž před svou smrtí spálím. Příčiny onoho rozhodnutí vzápětí vyjdou najevo.

Dnešního dne, přesně na své 25. narozeniny, jsem dopsal milostný román „Utrpení mladého Werthera“. Rukopis jsem poslal svému nakladateli do Lipska a teď už zbývá jen čekat. Jsem si naprosto jist, že Werther mě učiní světoznámým spisovatelem.

Rozhodl jsem se, že si u říšského komorního soudu ve Wetzlaru, kde otrocky dřu jako praktikant, vezmu volno a pojedu svoji budoucí proslulost oslavit někam, kde je to krásné. Třeba do lázní Karlovy Vary, tam se prý schází společenská smetánka z celé Evropy.

Karlovy Vary, úterý 30. srpna 1774

Pověsti vskutku nelhaly. Karlovy Vary jsou půvabná vesnička v údolí říčky Teplá, zaříznutém mezi ňadra příkrých skal, zachumlaná do mysliveckého kabátu šumných hvozdů.

Ihned po příjezdu poštovním dostavníkem jsem se ubytoval v laciném pokojíku nad hostincem U Kamenné růže, který mi doporučil sám Friedrich Schiller. Má finanční situace — nebo mám raději použít slovo katastrofa? — mi bohužel nic lepšího nedovoluje. Převlékl jsem se z cestovního obleku a vyšel na kolonádu.

U zřídla zvaného Mlýnský pramen jsem byl poznán a polichocen. Přistoupil ke mně totiž starší manželský pár, on se představil jako svobodný pán tajný rada August von Dolce a ona jako jeho choť Hortensie. Zatímco pan tajný rada je zjevně pitomec, Hortensie je vášnivou ctitelkou mé literární tvorby a požádala mě o rozhovor, k čemuž se prý osmělila jen proto, že viděla na divadle mou tragoedii Götz von Berlichingen se železnou rukou. Byl jsem připraven podobně nezasloužené důvěrnosti se vší zdvořilostí odmítnout, avšak cosi nepopsatelného mě na paní Hortensii mocně přitahovalo, takže jsem přijal jejich pozvání do nedaleké kavárny Elefant.

Seděli jsme tu u stolku až do večera a vyprázdnili nejeden džbánek výtečného mělnického vína. Pan tajný rada brzy začal dřímat, kdežto já s Hortensií jsme duchaplně konverzovali. Podivoval jsem se nad tím, že ač jejich panství leží v Čechách, nese tak rozkošné vlašské jméno. Hortensie mi však objasnila, že slovo „dolce“ sice vlašsky znamená sladký, česky však označuje jakési jamky v zemi.

Paní Hortensie pak vyjádřila obavu, že můj Götz von Berlichingen se železnou rukou u Němců dosáhne proslulosti nikoli pro své dramatické kvality, nýbrž pro jadrný výraz ve třetím dějství. Oním „jadrným výrazem“ mínila samozřejmě Götzovu repliku „er kann mich im Arsche lecken!“ Načež se mě zeptala, zda to Götz vůči poručíkovi, který jej přišel zatknout, mínil jako nadávku, nebo vyznání lásky.

Hortensiina otázka mě poněkud vyvedla z míry. Nikdy mě nenapadlo, že by se dala prdel doopravdy lízat, a navíc ještě z lásky. Potom Hortensie s tajemným úsměvem zašeptala slovo Anilingus a pan tajný rada von Dolce zapravil útratu.

Doprovodil jsem Hortensii s chotěm do jejich luxusní rezidence v domu U Tří mouřenínů a rozloučili jsme se. Když Hortensie odcházela, ještě se na mě obrátila a zúžila rty do náznaku polibku.

Ani nevím, jak jsem se vrátil do svého nuzného pokojíku U Kamenné růže, kde jsem se pak většinu noci opájel něžnými city k Hortensii. Ač je téměř dvakrát starší než já, nedokázal jsem spustit svůj vnitřní zrak z její vznosné šíje, vosího pasu, antického nosu a hlubokých hnědých očí ve tvaru mandlí.

Teprve k ránu se mi na okamžik pootevřela blažená brána Limbu.

Karlovy Vary, středa 31. srpna 1774

Ihned po probuzení, napůl ještě v snách, napsal jsem pro Hortensii následující báseň:

Praláska

Když se objímáme ve snu, jsi to ty?

Nebo podvádím tě s věrným obrazem?

Vždyť i v bdění postrádáme jistoty,

že nám bytí pravý zdroj byl prozrazen.

Jsme jen pestré pohyblivé obrázky

promítané lucernou, v níž plane tou

nekonečnou září svíce pralásky,

propalující se celou planetou.

Bohyně Příroda zříc sen,

v němž jsem sám do sebe zřícen,

propadá zvolna mé touze.

Skříňka, v ní nejhlubší tajemství.

Odemkne se, až se hájem stmí

a při vyvrcholení pouze.

Sotva na papíru zaschnul inkoust, vyrazil jsem na kolonádu hnán nadějí, že u horkých pramenů Hortensii von Dolce potkám znovu. Ani ona, ani její manžel se tu však k mému zklamání neobjevili. Zato se mi postavil do cesty neznámý muž, celý zahalený do černé peleríny a s černým trikornem vtisknutým do čela, aby mu nebylo vidět do tváře. Podal mi ruku a tajným stiskem se prokázal jako svobodný zednář. Beze slova mi předal zapečetěný dopis a zmizel v davu.

Vrátil jsem se ke Kamenné růži a zlomil pečeť. V listu psaném Hiramovou šifrou mě zvali na návštěvu bratři z lóže „Zu der wie Topf siedenden Tiefen See“ v nedalekém městě Chebu. Prý se scházejí každý pátek v tajné komnatě nad hostincem U Orajícího jednorožce na náměstí ve Špalíčku.

Zavřel jsem deník a promnul si unavené oči. V životě jsem neslyšel o tom, že by v Chebu bývala byla nějaká zednářská lóže. Proč právě v Chebu?

V tu chvíli mě přemohla únava a já na místě usnul s hlavou opřenou o stůl.

Probudil mě ženský hlas, který mi přímo do ucha říkal:

„Protože Chebsko sice patřilo do svazku zemí Koruny české, avšak jakožto zástava Svaté říše římské nebylo součástí Českého království, ani nespadalo pod pražské arcibiskupství.“

S leknutím jsem se narovnal v křesle. Přímo přede mnou na stole stál telefonní aparát se svěšeným sluchátkem, z něhož stále někdo mluvil. V kůži na čele mě svrběl obtisknutý otočný číselník telefonu.

„Haló, o čem to mluvíte?“ řekl jsem zmateně do sluchátka.

„Ptal jste se přece, proč založili zednářskou lóži právě v Chebu,“ odpověděl hlas.

Konečně mi to došlo. V noci jsem si zřejmě přitáhl telefon pod hlavu místo polštářku. Při převracení jsem hlavou shodil sluchátko z vidlice a nosem vytočil číslo.

„Promiňte, kdo jste?“

„Tady je Isis,“ odvětila s náznakem úsměvu v hlase.

„Isis? Ta staroegyptská bohyně?“ vyklouzlo mi dřív, než jsem si uvědomil, že říkám pyramidální hloupost.

„Nikoliv Isis, nýbrž ISIS, psáno velkými písmeny. Je to zkratka: Informační služba informačních služeb. Víme všechno, co ostatní nevědí.“ Mluvila dobře posazeným, maličko chraplavým altem, jaký vám naladí jedině dlouholeté kouření silných cigaret bez filtru.

„Myslel jsem, že veškeré informační služby po telefonu už dávno odešly do věčných lovišť,“ ozval se ve mně jako obvykle pan Skeptik.

„Máte pravdu, všechny ostatní zrušili. Nás ale zrušit zapomněli. Vlastně jaképak nás. Všichni moji kolegové už dávno odešli do důchodů nebo do krematorií. Zůstala jsem tu sama. Abych to všechno stihla, musela jsem se přestěhovat do práce a bydlím tady, takže mi můžete telefonovat kdykoliv, čtyřiadvacet hodin denně. Nikdo jiný mi stejně nevolá. Jste první asi po sedmi letech.“

„A jaké máte číslo?“

„To přece musíte vědět, když mi voláte. Ne, počkejte, už rozumím. Vytočil jste mě náhodou. Možná dokonce ze spaní. To dává smysl. Číslo ISIS je tři nuly a jedna.“

„Takže děkuji za rozhovor a někdy vám zase zavolám.“

„Budu se těšit,“ řekla a zavěsila.

Petr Pithart: Prsty do ran I.

První díl souboru kratších textů Petra Pitharta přibližuje třicetileté období od šedesátých až po osmdesátá léta 20. století.

Po ukázkách z mladických básnických pokusů (některé byly otištěny v měsíčníku Plamen) shrnuje autorovu polemickou publicistiku v Literárních listech a Listech let 1968 a 1969, samizdatové texty a záznamy debat v disentu, stati z exilových periodik i „zprávu o stavu společnosti“ z října 1989, která předpověděla to, co si z minulosti poneseme po 17. listopadu dál.

„Ve své publicistice – od prvních textů v týdeníku Literární noviny – nemám za pětapadesát let ani jeden, který bych snad chtěl schovat nebo zničit. Čímž jsem se od začátku lišil od (starších) reformních komunistů, mezi něž jsem v druhé půlce šedesátých let rychle zapadl, v Literárkách i v akademickém týmu pro reformu politického systému, vedeném Zdeňkem Mlynářem. Jak zprvu opožděný, byl jsem pak těmito jistěže inspirujícími společenstvími maximálně urychlován. Vybavilo mě to prostředí ale také imunitou proti přepjatostem všeho druhu, proti patosu, sentimentalismu, sebeospravedlňující prezentaci či proti radikalismu, coby omluvě za minulá bloudění. Dá se to myslím vyčíst z mých tehdejších textů,“ píše autor v předmluvě.

Vydává Academia v řadě Spisy Petra Pitharta.

Ukázka z knihy:

Možnost č. 5

Listy, č. 5/1969

Stoupám na špičky a nevidím. Mnu si oči, a pořád nevidím. Nastavuji uši, a neslyším…

Na naše federalizované hřišťátko, utopené v areálu stadií, stadionů a tréninkových prostorů světových supervelmocí, na hřišťátko, kde je nám dáno zápolit o uskutečnění velikých i docela malých ideálů, snáší se mlha. Chvílemi není vidět jedna, druhá či obě branky, lajny, přeorané po loňských manévrech, vidíme nebo spíše tušíme každý někde jinde, a navíc je po nocích kdosi stále posouvá, rohové praporky chybějí buď docela, nebo jsou zase nesmyslně vetknuty ve středu hřiště… Pravidla se mění během hry, místní rozhlas chraptí, a tak změny v pojetí ofsajdu uhadujeme až po neuznaných brankách. Nebo na lavici hanby. Rozhodčí jsou stále na konzultacích u správce subareálu a paní, která pere a vůbec vyměňuje dresy, je nejzaměstnanější osobou sportoviště. Mně samotnému se pak chvílemi zdá, že jsem vytlačován až na sám kraj ochozů, chvílemi se cítím zase centrforwardem, řítícím se s míčem k prázdné brance…

Na hřiště našeho politického života se snáší mlha, tma – lhostejno co: především vidíme stále nezřetelněji. Docela možná i kouř zahulených redakcí, hospod a kuchyní, kde řešíme problémy suverenity a inflace, Číny a Kamily Moučkové. Pravidla hry, nedvojsmyslné vymezení práv a povinností občanů na jedné a státní moci na druhé straně už – nebo snad ještě? – nefungují. Je dovoleno všechno, co není zakázáno, nebo je dovoleno jen to, co je doporučeno, přikázáno? Vyhráváme? Prohráváme?

Nevím, tuším jen, že tu je kdesi jádro věci. Především totiž hloupneme. A je teď lhostejné čí vinou, kdo za to může. Zhloupneme nakonec přece jen my sami.

Hloupneme, když se v nejistotách dneška a zítřka, v obtížně přehlédnutelném terénu politických zápasů orientujeme podle černobílých schémat, třebas nám byla poprvé vnucena primitivní, útočnou demagogií. Hloupneme, když proti nim stavíme schémata jiná, jednou „radikální“, podruhé „realistická“. Hloupneme, když se počínáme řídit již jen jakýmsi pudem sebezáchovy, který velí v každé chvíli vykřikovat ANO! NE! PRO! PROTI! Čím méně víme, chápeme a rozumíme, tím hlasitěji chce se vykřikovat, na stránkách novin nebo jen do polštáře neklidných nocí. Do pivní pěny. Do samoty. A taky do strachu, pravdaže.

Dnes ještě méně než kdy jindy platí jednoduché vylučující se alternativy: Klid k drobné pozitivní práci, či národní sebevražda! Důvěra ve vedení, nebo ultimativní hrozby? Kutuzov, či guevarovština? Kompromisy, nebo frontální útok! Akční program, nebo padesátá léta! Vítězství, či totální prohra…?

Také tak občas vykřikuji, také hloupnu. Také si nechávám vnutit kritéria demagogů. I kdybych ta jejich postavil na hlavu a získal pro svou pravdu celé zástupy, byli to oni, kdo vyhráli. Neboť oni mně vnutili způsob myšlení a jednání! Právě tam, kde dramaticky volají BUĎ, A NEBO!, zalhávají ve skutečnosti třetí, čtvrtou, sedmou možnost. Neboť přímo panický strach mají z toho, že zvolíme – musím to už konečně říci naplno – možnost pátou, ano, tu nenápadnou, chytrou a úspornou možnost vedoucí k odhalení demagoga a sil, kterých je velvyslancem! A pak, třeba oklikou, k cíli…

Jen výjimečně míváme na vybranou mezi dvěma alternativami.

Jen elektronka toliko propouští, či nepropouští. Jen Pavlovovi psi sliní, nebo nesliní.

© Petr Pithart, 2018

Editor © Jan Vít, 2018

ISBN 978-80-200-2850-1

Simon Mawer: Pražské jaro

Autor Skleněného pokoje, románu o osudech brněnské vily Tugendhat, se vrací v nové knize do Československa. Tentokrát během bouřlivých šedesátých let a s napínavým příběhem o sexu, politice a zradě.

V létě roku 1968, v roce pražského jara a studené války, se dva studenti Oxfordu, James Borthwick a Eleanor Pike, rozhodnout projet stopem Evropu. Tím si zkomplikují právě se rodící přátelství, které by mohlo přerůst v něco většího. Jakmile dorazí do jižního Německa, zrodí se v jejich hlavách nápad navštívit Československo – zemi, ze které se Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“ usmívá na svět kolem.

Mezitím, Sam Wareham, první tajemník britské ambasády v Praze, sleduje s cynismem diplomata a vášní mladého muže vývoj v zemi. Ve společnosti české studentky Lenky Koneckove si nachází cestu do světa československé mládeže, která je plná nadějí a nových myšlenek. Za železnou oponou se v této chvíli nic nezdá být nemožným. Avšak obří kola politiky se dál točí v pozadí, sovětský vůdce Leonid Brežněv vyvíjí na Dubčeka nátlak a Rudá armáda se shromažďuje na hranicích.

V překladu Lukáše Nováka vydává nakladatelství Kniha Zlín.

Ukázka z knihy:

Celé to začalo v hospodě. V případě cestovatelských plánů nic neobvyklého: Phileas Fogg zahájil svou cestu kolem světa v londýnském Reformním klubu. James Borthwick ovšem nebyl Phileas Fogg a tahle hospoda ani vzdáleně nepřipomínala elegantní klub. Ostatně ani cesta, na kterou se chystal, neměla vést kolem světa, ačkoliv takovou věc by v té době člověk zvládl za méně než osmdesát hodin a ani jedinkrát by při tom nemusel vytáhnout paty z letadla či letiště. Takže hospoda, studentská knajpa plná halekání, smíchu a politých stolů, kde stěny zdobí fotografie osmiveslic, strop autogramy veslařů a ragbistů a nad barem visí skutečné veslo. Zkrátka

jeden z těch typických „pubů“, kam o prázdninách vstupují dychtiví turisté v bláhové naději, že tam zažijí mytickou a neopakovatelnou atmosféru oxfordského studentského života, ale najdou tam jen neochotnou obsluhu, teplé pivo a studený masový koláč.

„A dává to podle tebe vůbec nějaký smysl?“ zeptal se James, když si na okamžik dodal odvahy. Nakláněl se přes kulatý stolek k poněkud bohémsky vyhlížející dívce, aby se v tom hluku slyšeli. Byl nervózní, jen málokdy se mu poštěstilo dostat se do blízkosti někoho takového jako Eleanor a nerad by ji odradil závanem pivního dechu. Ještě k tomu, proč to nepřiznat, pocházeli každý z opačného konce oxfordského spektra. Ona studovala angličtinu, on přírodní vědy. Ona byla v druháku, on byl na univerzitě úplný zelenáč. Navzdory jejímu neupravenému zevnějšku bylo navíc patrné, že Eleanor stojí ve společenské hierarchii o pár příček výš než James, stačilo, aby promluvila. Jak precizně nasazovala všechna ta té a el, jak pečlivě tvarovala samohlásky! James mluvil s přízvukem odkudsi ze severu, kdežto v jejím rezonovalo hrabství. Jedno které, možná dokonce přímo Oxford, i když oxfordská angličtina s tím svým afektovaným vrkáním už byla pasé. Nejpodstatnějším rozdílem mezi nimi však nebyl přízvuk ani společenská třída, ale prostý fakt, že on byl muž, a tedy jeden z mnoha, zatímco ona byla žena, v univerzitním prostředí úkaz vzácný, asi jako jeptiška v mužském klášteře. Možná je to překvapující, vždyť ženy dnes díky vyšší inteligenci a píli muže na univerzitách přečíslují, ale tehdy to tak bylo: spousta mužů, jen pár žen. Navíc si žili každý tak trochu ve svém světě, a to z prostého administrativního důvodu: univerzitní koleje tehdy ještě nebyly koedukační. Eleanor tedy studovala na koleji, která ležela až za mostem na konci High Street. Kousek od středověké vznešenosti koleje Magdalen se tam krčí mnohem méně vznešené – a mnohem mladší – budovy koleje svaté Hildy. Sem se turisté vůbec neobtěžují. To James bydlel v renesanční nádheře jedné z nejstarších oxfordských kolejí, kde turisté obtěžují neustále.

Vzhledem k tomu, z jak rozdílných světů pocházeli, mohli snadno jeden druhého v oxfordském mikrosvětě bez povšimnutí minout; nebýt jedné z těch šťastných náhod, jež k univerzitnímu životu patří: hráli spolu ve studentském divadelním představení.

„Jasně že to smysl nedává, tedy aspoň ne tak, jak ty to myslíš,“ odvětila Eleanor a James si marně lámal hlavu nad tím, jak to vlastně myslel a také jaký smysl by to mohlo dávat jakkoliv jinak. Místo aby Eleanor jeho pochybnosti rozptýlila, podařilo se jí ho ještě víc zmást, to bylo pro studenty humanitních oborů příznačné. Řeč byla o hře, v níž oba účinkovali, kterou nacvičovali během řady poněkud rozpačitých zkoušek na koleji a teď, krátce před premiérou, na jevišti divadla kdesi na Walton Street. Ona v ní představovala postiženou ženu, on přihlouplého mladíka, který ji v dětském kočárku musel vozit po značně omezeném světě dramatikovy imaginace. Tahle podivná dvojice se snažila najít cestu do města zvaného Tar. Proč tam vůbec chtěli, to nebylo zřejmé. Takový odvar z Becketta, napadlo Jamese, ale podobná slova byla tváří v tvář někomu, kdo studuje angličtinu, nebezpečná, zvláště pokud vaší specializací byly přírodní vědy.

„Asi ne,“ odpověděl tedy pro jistotu dost neurčitě James.

„Dáš si další pivo?“

„Ještě jsem nedopila tohle.“

„Aha.“

Kouřila. James nekouřil, nechutnalo mu to, ale ona kouřila, balila si vlastní cigarety, protože… proč vlastně? Vážně jí chutnaly víc než ty kupované? Nebo se tím snažila přiblížit pracující třídě, kterou pořád tak opěvovala? Jamese napadaly v souvislosti s Eleanor i další otázky. Kouřila i trávu? Dala si někdy marjánku, jointa, špeka nebo jak se tomu správně říkalo? A ještě mnohem víc ho zajímala jiná věc: byla její ústa cítit po cigaretách? Otázka nesmírně znepokojivá, stejně znepokojivá jako ta ústa sama. Plná, s poněkud předsunutým horním rtem. A velmi červená. Taková neanglická. Rád by je políbil, blesklo mu hlavou, zatímco přemýšlel, co dalšího říct. Rád by je políbil, ať už chutnají po cigaretách nebo ne.

„Tak co přesně hledají? Myslím Fando a Lis?“

„Přesně nic.“

„No jasně. Tak co přibližně hledají?“

To ji rozesmálo. Dokázala se smát krásně. Zuby měla navzdory cigaretám velmi bílé zuby a vnitřek úst korálově růžový. S tím kontrastovala její bledá pokožka a koudel plavých vlasů. Nikomu by to nepřiznal, ale stačilo, aby s ní seděl u stolu a díval se, jak se směje, a už cítil tepání rodící se erekce.

„Ty jsi ale vtipálek,“ řekla, čímž afrodiziakální účinky svého smíchu ještě zintenzivnila.

„Podle mě naplnění,“ zauvažoval James.

„Jak to proboha myslíš, naplnění? To je hrozně vágní pojem. Já myslela, že vy přírodovědci jste zvyklí se vyjadřovat exaktně.“

„No…,“ zaváhal. „Asi lásku.“

„Panebože, to už bys je rovnou mohl prohlásit za hipíky.“

„Anebo prostě jen hledají volný hostel.“

Právě tehdy se po dalším krátkém výbuchu smíchu jen tak mimochodem (à propos, jak by možná řekla ona) zeptala:

„Co děláš o letních?“

O letních. James se v duchu otřásl odporem. Tyhle univerzitní zkratky nesnášel. Všechna ta torza typu uni, prof a podobně.

Ale protivila se mu i samotná představa letních

prázdnin, ta nekonečně dlouhá doba, která se bezcílně vleče od konce jarního trimestru Trinity až po podzimní Michaelmas a která pro Jamese byla očistcem i ztrátou času zároveň. Trinity a Michaelmas. Další oxfordské výmysly. Co mají ty názvy symbolizovat? Trinity, test atomové bomby. A Michaelmas, druh astry. „Ani nevím,“ utrousil a zamrzelo ho, že jí nemůže dát nějakou působivější odpověď. „Asi si budu muset najít brigádu, i když nejradši ze všeho bych cestoval. Chystal jsem se vyrazit do Evropy. Stopem. Jenže…“

„Jenže co?“

„Chtěl jsem jet s kámošem, a ten to nakonec odpískal. Takže…“ Zaváhal, nechtěl zabíhat do podrobností. Mohlo by to působit trapně, dva kluci, co objíždějí slavná evropská bojiště. Protože přesně to měli v plánu. Thomas, kamarád ze střední, byl stejně jako on nadšenec do vojenské historie. O tom se před holkou nemluví snadno, působí to infantilně, podobně jako záliba ve vláčcích nebo sbírání známek. Případně stolní hry. Dáma, Cluedo, Monopoly, všechny ty zahanbující připomínky dětství. I když jemu a Thomasovi šlo o něco jiného, chtěli se pokusit rekonstruovat historii, znovu si ji prožít a po učit se z ní. Jenže kdyby se tohle všechno pokoušel Eleanor vysvětlit, nedopadlo by to dobře. Bezpochyby by si ho ironicky měřila tím svým vědoucím pohledem a on by si připadal jako pitomec. Raději o tom tedy pomlčet.

„To je zvláštní,“ poznamenala.

„Co je zvláštní?“

„Já měla stejný nápad. Ale kamarádka se rozhodla, že se místo toho radši vdá. Chtěly jsme jet po stopách Sentimentální cesty. Znáš to?“

„Pamatuju si, že když to jednou hráli v rádiu, rodiče na to v obýváku tancovali.“

Tentokrát se rozesmála tak hlasitě, že hovor veslařů u vedlejšího stolu na okamžik utichl. „Nemyslím tu písničku, ale knihu, ty pako. Od Sterneho.“

Sterne? Znal Základy lidské genetiky od Curta Sterna, ale pochyboval, že by to byl tentýž autor. Ještě tu byl samozřejmě fyzik Otto Stern, který toho určitě napsal spoustu o kvantové mechanice, ale ten to zcela jistě taky nebude. Přesně tohle byl problém přírodních věd – obtížně se pro ně hledalo uplatnění v běžném hovoru. Kdyby člověk začal v hospodě vykládat něco o energetických vazbách, koukali by na něj jako na exota, zatímco bavit se o Shakespearovi připadalo všem úplně normální.

Eleanor naštěstí Jamesovu neznalost považovala za další z jeho vtípků. „To si určitě přečti. Je to neuvěřitelně zábavná věc, i když zdaleka ne tak zásadní jako Tristram Shandy. To jsi doufám četl, nebo ne? To je jedno, každopádně jsme si tu knihu – myslím Sentimentální cestu po Francii a Itálii – chtěly vzít s sebou tak trochu jako průvodce, i když Sterne se dostal nejdál do Lyonu a navazující díl, který po jeho smrti sepsal jeho přítel, není zdaleka tak dobrý jako ten první. Jenže Jenny se zasnoubila, takže s cestováním je šmitec.“

„Škoda.“

„Takže teď řeším, co budu dělat.“ Lokla si piva a vrhla na něj zamyšlený pohled. „Co kdybychom jeli spolu?“

Veslaři u sousedního se dali do zpěvu a dělali takový rámus, že James si nebyl jistý, zda se nepřeslechl.

„Promiň, co jsi říkala?“

Potáhla z cigarety a vyfoukla kouř k začouzenému stropu.

„Říkala jsem, že bychom mohli jet spolu.“

Zpěv odvedle ustal. Aspoň Jamesovi to tak připadalo, jak tam tak seděl s pivem a erekcí. „No klidně.“

„Jen jako kamarádi, samozřejmě.“

„Samozřejmě.“

„Plánovaly jsme, že se budeme tak všelijak protloukat, spát po nádražích, v parcích a tak. Tu a tam nějaký hostel, v krajním případě penzion.“

„Pro dvě holky by to mohlo být dost nebezpečné.“

„To přesně říkali naši. Ale s klukem by to tak nebezpečné nebylo, ne?“

„To ne,“ dal jí zapravdu.

„Tak co ty na to?“

Pokusil se nenuceně napít piva, ale do krku mu vlétly bublinky. Rozkuckal se a vyprskl.

„Teda pokud už nemáš jiné plány, samozřejmě…“

„Ne, nemám.“

„Prostě mě to tak napadlo…“

Zamyšleně si ji prohlížel. Nebyla krásná, tedy aspoň ne podle běžných měřítek. Běžného na ní totiž nebylo vůbec nic. Byla výjimečná. Ta rozcuchaná hříva vlasů, výrazné rysy, tváře poseté světlými pihami, rty v jednu chvíli sevřené hněvem a za okamžik už doširoka rozevřené ve výbuchu smíchu, dychtivě planoucí zelené oči. Navíc ji provázela pověst rebelky, a to nejen v politickém slova smyslu, proslýchalo se leccos i o jejích sexuálních eskapádách. Byla členkou uskupení, které si říkalo Oxfordští revoluční socialističtí studenti, a už se stihla dostat do střetu se zákonem, to když oxfordská policie zasahovala proti okupační stávce Clarendonovy budovy. Strávila noc ve vazbě, byla obviněna z narušování veřejného pořádku a musela zaplatit pokutu dvě libry. Kromě toho jí hrozila takzvaná rustikace z koleje. Další výraz, který James nenáviděl. Proč se tomu nemohlo říkat prostě vyloučení? Tenhle incident jí každopádně zajistil jistý politický věhlas. Pokud šlo o ty sexuální záležitosti, o těch se samozřejmě vědělo mnohem méně. Šuškalo se, že v jejím životě byl jistý muž, ale teď že je sama. Byla do něj prý zamilovaná, takže momentálně si drží muže od těla – přirozená, byť zřejmě dočasná reakce někoho, kdo se zklamal ve vztahu, domníval se James.

„A myslíš to vážně?“

„No jasně.“ Krátce se zasmála.

„Čemu se směješ?“

„Ničemu. Jen mě napadlo… Ale nic… Ne! Hlavně to neříkej!“

Pozdě, vyletělo to z něj úplně automaticky: „Řekni, na co myslíš, a máš u mě penny.“ Taková otřepaná infantilní fráze.

Dopila pivo. Možná že celý ten nápad se společnou cestou po Evropě byl veliký omyl.

„Takže co?“

„Půjdeme, ne?“

„Myslíš to vážně?“ zeptal se znovu, přesvědčený, že nejspíš naletěl na nějaký krutý žert.

„Ano, musím vyrazit. Mám sraz s někým, kdo bude psát recenzi na tu hru. Pro Oxford Mail, představ si to!“

„Já se ptal na to léto.“

„Aha.“

Vystoupali po schodech na sluncem zalitou Širokou. Další z těch oxfordských zkratek. „Široká.“ „Vysoká.“ Jak došlo k tomu, že slovo „ulice“ se dostalo mimo hru? „Tak jo, nebo ne?“

„Možná jo, možná ne. Ne, pokud nepřestaneš používat odporná klišé, jako třeba ‚řekni, na co myslíš, a máš u mě penny‘. Hele, musím běžet. Uvidíme se.“

A byla pryč.

Copyright © Simon Mawer, 2018

Translation © Lukáš Novák, 2018

ISBN 978-80-7473-713-8

Přebal anglického vydání v nakladatelství Little Brown