Dramatik
Josef Topol (1935–2015) v knižním rozhovoru s novinářem Karlem Hvížďalou hovoří
o svém dětství v Poříčí nad Sázavou, studiu v Benešově, práci v Divadle E. F.
Buriana, o Otomaru Krejčovi a Národním divadle, vzniku Divadla za branou a
všech svých divadelních hrách. Všímá si též svého vzácného přátelství s Jiřím
Voskovcem, konce Divadla za branou, práce v dělnických profesích a nesnadného
života na přelomu 70. a 80. let. Kniha přibližuje řadu významných českých herců
i mnoha Topolových přátel (např. básníka Jiřího Kuběny či filosofa Josefa
Šafaříka). Karel Hvížďala rozhovor doplnil mnoha unikátními dokumenty z
Topolova archivu: dopisy jeho prarodičů a rodičů, Topolovými deníky z 50. a 70.
let, jeho dopisy ženě Jiřině ze Spojených států v polovině 60. let a dobovými
recenzemi a rozhovory. Vznikla tak unikátní vzpomínková koláž mimořádné ceny.
Svazek je důležitým svědectvím o českém divadle a kulturním životě v období
šedesáti let. Doprovozen je více než stovkou vzácných fotografií z Topolova
rodinného archivu, z nichž většina je zde publikována poprvé.
Okolnosti
vzniku knihy popisuje Karel Hvížďala v závěrečné poznámce: “Tato kniha vychází
po třinácti letech od doby, kdy jsme ji s Josefem Topolem dokončili. Ač mě pan
Topol celou dobu při práci podporoval a byl s textem spokojený, když jsem mu ho
předal celý k autorizaci, zakázal ho publikovat. Byl světloplachý a bál se asi
hlavně publicity a rozruchu, kterým by na sebe upozornil: chvílemi propadal až
třeskuté panice z bulváru. Kniha se zrodila z rozhovoru pro magazín hn s názvem
Psaní je pro mě údělem i tíživým břemenem, který mi pomohl zorganizovat jeho
syn Jáchym Topol. Ten taky domluvil s nakladatelem Viktorem Stoilovem a
editorem Janem Šulcem opožděné vydání. Touto publikací jsem uzavřel po 33
letech cyklus rozhovorů s názvem Vzpoury ...”
Vydává
Torst.
Uvedení
knihy se koná ve čtvrtek 29. listopadu od 17 hodin v Knihovně Václava Havla,
Ostrovní 13, Praha 1.
Ukázka
z knihy:
Vraťme se
ještě k herectví paní Tomášové... Jak byste ho specifikoval?
Základním
rysem Mařenčiny povahy byla lyričnost. Pamatuji se, jak krásně s Munclingerem
namluvila Ariadna na Naxu. Kromě toho ale dokázala být razantní a vášnivá. O to
víc se mi nad ní dodneška svírá srdce. Byla ošizená o to, aby se přehrála do
zralých rolí: utkvěl na ní punc mladickosti.
Srovnám-li
ji s Olgou Scheinpflugovou, která velkou část svého života hrála převážně
milostnice, a najednou jí Krejča nabídl roli chůvy v Romeovi, tak ta dostala
šanci. Nebyla to úplně sázka na jistotu. Krejča vytušil, že je zrovna v těch
letech, kdy by to mohla sehrát. Najednou v roli chůvy paní Scheinpflugová
zkoušku od zkoušky ožívala, jiskřila nápady, vytáhla nečekané rejstříky ze své
osoby, které u ní nikdo neznal. Někdy až gejzírem nápadů bourala zkoušku.
Všichni i Krejča jsme se chechtali a nemohl ji ani zastavit. Měla v sobě
nezměrné množství energie.
Mně jen nejde
do hlavy, jak mohla s touhle energií žít vedle Karla Čapka, nemocného chlapíka,
který se cítil nejlépe u psacího stolu?
Třeba
naopak tohle potřebovala. Když mi udíleli cenu Karla Čapka, myslel jsem si, že
to bude někde v kanceláři. Přišel jsem na magistrát a tam k mému překvapení
byly kamery, fotografové, spousta lidí. Když mi prezident PEN-klubu Jiří
Stránský předal cenu, pošeptal mi: A teď, prosím, řekni aspoň větu. Zatetelil
jsem se a napadla mě právě Olinka Scheinpflugová. Řekl jsem, že jsem ji poznal,
že jsem ji měl rád, že mě provedla domem, kde na Vinohradech žili s Karlem
Čapkem a že si zahrála v mé hře a v mém překladu Romea a Julie. Tehdy mi oznámila:
Škoda, že jste se s Karlem Čapkem nepoznali. Vy dva byste si rozuměli. To bylo
všechno, na co jsem se zmohl. Ale asi měla pravdu: S Čapkem bych si rád
povídal. Paní Scheinpflugová mi říkala Topolíčku.
Když
jsem dostal na Jánském vršku svou první komůrku v Praze, pomohla mi. Místnost
byla v domě OPBH (Obvodního podniku bytového hospodářství) a zemřel v ní
bělogvardějec. Dlouho tam nikdo nebydlel, byla plná štěnic. E. F. Burian napsal
nějaký cajdák na OPBH, aby mi cimřičku přidělili. Oni mi slíbili, že mi pokojík
přiklepnou, ale kladli si podmínku, že budou mít výroční schůzi na Baráčnické
rychtě v Nerudově ulici a že jim mám za dekret obstarat kulturní vložku. Rovnou
si řekli, že by chtěli herce z Národního divadla. Oslovil jsem tedy Olinku
Scheinpflugovou a Miloše Nedbala. Ona, ačkoliv tohle nikdy předtím ani potom
neudělala, skutečně přišla a recitovala monolog z Macbetha. Vedle zrovna
zkoušeli Českou besedu a zaznělo do toho: Komínku, komínku... Bylo mi jí líto,
když jsem viděl tupé obličeje v obecenstvu, a šel jsem se jí hned omluvit.
Paní Scheunpflugová šeptla: Ale Topolíčku, nic se neděje. Jen kdybych vám
pomohla k bytu. Doufejme, že to vyjde.
Vzpomínala
někdy na Karla Čapka?
To
moc ne. Ona také všechno napsala a psát opravdu uměla. Ve svých vzpomínkách
povídá o kde kom a s takovým pochopením a noblesou, že něco podobného se u nás
těžko najde. V roce 1968 jí dali konečně titul Národní umělkyně, ale ona měsíc
před tím zemřela. Dostala to in memoriam. Komunisté ji snad i kvůli Čapkovi moc
na ruku nešli. Přesto s ní bylo ale opravdu veselo. Tak veselo, že člověk na
chvíli zapomněl na bídu světa.
Pamatuji,
jak o přestávce jedné zkoušky si odjela výtahem na párek do bufetu a jak byla
vnímavá pozorovatelka, něco tam uviděla a hned to zapracovala do role. Přišla s
novým nápadem.
Paní
Olga Scheinpflugová vždy žila jen tím, co zrovna bylo a do minulosti se moc
nedívala. A takhle se zřejmě chovala celý život.
A jaké měla
tato dáma vztahy s jinými herečkami?
Olga
Scheinpflugová s paní Dostalovou na sebe trochu žárlily. Karel Čapek totiž pro
Poldinku snad napsal Matku, což se moc nelíbilo Olze, která si ale na konci
života Matku také zahrála. Myslím v Divadle na Vinohradech. Čapek pro paní
Dostalovou napsal i Věc Makropulos, což se skoro vyplnilo: paní Dostalová hrála
do třiadevadesáti let. Obě dámy pak ke konci života velice špatně viděly. Na
Olgu vždy v klubu čekával její partner dr. Miroslav Halík, vydavatel Čapka,
který ji doprovázel domů. Byl to pravý anglický gentleman.
Paní
Dostalové se zhoršil zrak, když v noci cestou z Divadla za branou spadla do
výkopu a potrhala si sítnici. Pan profesor Dienstbier jí to pak dával dohromady
a ona o tom krásně vyprávěla. Říkala: To nic nebylo, oni mají pájku jako
klempíři, tou ti jezdí po očku a krásně ti ho pospojují. Vůbec to nebolí, o
ničem ani nevíš. Protivné je jenom to, že ti přitom oko trochu slzí. Na adresu
Olgy Poldinka říkala: Ona skoro nevidí, ale je ješitná, nechce nosit brýle!
Uvidíš, že jednou taky někam spadne. A my jsme se opravdu o ni báli. Když se
hrál Romeo a Julie, architekt Svoboda vymyslel různé panely a Olga tam musela
stát na vysunuté vysoké stěně a my jsme každé představení trnuli, aby se
nezřítila. Takhle si jednou Marie Tomášová zlomila žebra. Spadla při zkoušce do
hlediště. Musím se přiznat, že moc převymyšlené, umělé a nebezpečné divadlo
jsem rád neměl. Vadil mi i režisérský diktát...
...ale přesto
jste celý život pracoval s největším diktátorem českého divadla Otomarem
Krejčou...
...na
mě si tak zased. Zažil jsem i E. F. Buriana. Ale vedle Krejči ve stejné době v
Národním působil Emil Radok, kterého jsem měl velmi rád. Jeho inscenace mě
vesměs fascinovaly. Samozřejmě jsem si tiše říkal: To by mě bavilo jednou
udělat něco s ním. Nebo s Janem Grossmanem, který byl Na zábradlí. Nebylo mi
přáno. Na Krejču si ale nemohu stěžovat. Zažil jsem s ním jeho nejlepší
inscenace.
Nejen, že byl
pan Krejča diktátor, ale i texty znásilňoval: viz Racek... Po něm to pak udělal
i Peter Zadek v Hamburku...
Rackem
jsme zavírali Divadlo za branou. Lidé tleskali celou hodinu. Seděl jsem v
hledišti a jako dnes slyším Poldinku, jak volala svým zvučným hlasem: Na shledanou!
Na shledanou!
Máte
pravdu, Krejča se tenkrát do Racka pustil velice experimentálně, celého ho
rozstříhal, přeházel, až se člověk v něm skoro nevyznal. Nedbal, který v tom
hrál, se velice plaše a ostýchavě obrátil na Krejču a zeptal se: Otomare, proč
neděláme Racka, jak ho napsal Čechov? Bylo tohle zapotřebí? Představení
připomínalo spíš Osm a půl od Felliniho než Čechova. Mě to docela bavilo,
nevadilo mně to, ale normální divák z toho byl asi spíš zmatený.
V kontextu
Evropy, kde Čechova znali stálí diváci jako my Babičku, Zadekova inscenace ale
měla úspěch...
Možná
je to tím.
Jak často
jste chodil se dívat na své hry?
Různě
a jenom třeba na kousek. Vidět své vlastní věci mockrát celé, by mě nebavilo.
Na nějaká místa, která jsem měl rád, jsem se zašel podívat, to je pravda. A
některá představení byla velice úspěšná. Romea a Julii hráli velice dlouho a
Peter Brook tuto inscenaci chválil až do nebe. Říkal, že lepšího Romea neviděl
a že to bude po návratu do Anglie všude říkat. Zaujal mě myšlenkou, že oni mají
velkou nevýhodu: Musí hrát Shakespeara ve staré angličtině, která je pro dnešní
lidi už těžko srozumitelná. Všiml si totiž, jak Lorenzo, když sbírá bylinky a filosofuje
o světě a o lidech, což je scéna, která je v Anglii velice těžko srozumitelná,
jdou diváci s textem a cítil, jaké má pro ně napětí. Oni museli škrtat.
Shakespeare
je velice záludný: tam najdete celé pasáže nerýmované a najednou z ničeho nic
se tam dva verše rýmují. To jsem chtěl samozřejmě všechno zachovat, protože v
kadenci a hudebnosti verš sehrává důležitou roli, rým zasvítí. Učiní něco
zvláštního.
Jak
vzpomínáte na obecenstvo, které hry dotváří?
Toho,
které tam sváželo náborové oddělení, mně bylo líto. Shakespeare byl pro ně moc
těžký už proto, že je ve verších. Ti chytřejší tam ani nedorazili a šli rovnou
ke Flekům na pivo. Pak byli v divadle dvě řady prázdné, a to byla také
hloupost, protože ti, co měli zájem, se nedostali do divadla.
Ještě
k Shakespearovi: Pamatuji, jak chystali můj překlad Romea v devadesátých letech
Na Vinohradech a Jiřinu Bohdalovou obsadili do chůvy. Ona to odmítala a divadlo
z toho bylo celé zoufalé. Zavolali mě a požádali, jestli bych si s ní nemohl
promluvit. Šli jsme spolu na kafe a nakonec z ní vylezlo, že v životě nehrála v
žádném Shakespearovi a že v životě nic neříkala ve verších. Proto z toho měla
strach. Pak to dělala se svou příslovečnou bravurou. Zmocnila se toho a bylo
dobře, že chůvu hrála. Dalo jí to šanci se přehrát. I když myslím, že paní
Scheinpflugovou nepřekonala. Olga Scheinpflugová v té roli dokázala vystřídat
mnohem víc poloh: od milující chůvy až po pěknou potvoru, když ji Marie začne
přemlouvat, nutit k pragmatismu, a k tomu, aby si vzala Parise, protože nikdo
nemá tak jiskrné oko jak on. Chůva ji pošle do horoucích pekel.
©
Karel Hvížďala, 2018
ISBN
978-80-7215-565-1
Žádné komentáře:
Okomentovat