Victor Pouchet : Proč umírají ptáci

Hořce vtipné čtení v době masivního vymírání druhů

Propracovaný, hutný debut mladého francouzského autora Victora Poucheta (1985) stojí na křižovatce mezi rodinnou historií a populárně naučným pojednáním. Vypravěč, fascinovaný paranormálními jevy, se vydává na normandský venkov, aby v krajině i v knihovnách pátral po tom, proč v určitých historických okamžicích padají z nebe ptáci.

Hrdina a vypravěč románu byl v sedmi letech svědkem sebevraždy papouška a v návaznosti na to tajně zhlédl Hitchcockovy Ptáky. Tehdy začala jeho fascinace. Také proto se na výletní lodi vydává po Seině do centra Normandie, kde k jevu s padajícími ptáky došlo. Tam stráví den v knihovně muzea a poté noc ve svém dětském pokoji, uprostřed předmětů a knih, které ho obklopovaly v dětství. Na cestu si student literatury, jehož disertační práce i osobní život ustrnuly na mrtvém bodě, bere své dlouhodobě pořizované zápisky týkající se zvláštních úkazů.

„Na debutovém románu Victora Poucheta mi byl od začátku blízký sebeironický vypravěč,“ přibližuje překladatelka a spisovatelka Sára Vybíralová, která knihu pro nakladatelství Paseka přeložila. „Přiznaně bojuje s vlastní neukotveností a zároveň je až kompulzivně zvědavý. Vršení poznatků, jimiž se zasypou skutečné, často osobní, problémy, mi připadá typické pro naši generaci.“

Vyprávěním se prolíná množství kulturních a symbolických narážek, čtenáři a čtenářky se tak dozvídají mnohé zvláštnosti z vědy i historie. Silná je například pasáž o tom, jak za Maovy vlády v roce 1958 padalo v Číně z nebe po tři dny 38 vrabců za vteřinu.

Pouchetův román je podle Vybíralové příhodným čtením v době masivního vymírání ptačích druhů. „Autor napsal román o environmentální tísni, ale obešel se bez velkých gest. Je intimní, melancholický a často hořce vtipný. Číst ho je jako procházet se jakýmsi osobním mentálním vetešnictvím: možná je to brouzdání trochu marné, ale okouzlí, dojme a nejspíš najdeme něco, co si odneseme.“

Victor Pouchet (1985) je francouzský spisovatel a básník. Dětství prožil na pařížském předměstí a prázdniny trávil na pobřeží Bretaně a v korsických horách. Pokusil se přeplout z Azorských ostrovů do Francie na malé plachetnici a s přáteli zahájil projekt pěšího pochodu podél francouzských hranic po etapách. Ten by měl být zakončen v roce 2060. Vyučuje literaturu a působí jako literární kritik v časopisu Le Magazine littéraire. Kniha Proč umírají ptáci je jeho románový debut.

Román vydává Paseka.

Ukázka z knihy:

Kdyby tři dny po tomto podivuhodném dešti v Bonsecours nedošlo k dalšímu v Blainville-Crevonu, pár kilometrů severně od Rouenu, a následujícího dne v Bardouville naproti klášteru svatého Martina, opět v okolí Seiny, nevím, jestli bych vůbec vyplul nebo to aspoň neodložil.

Seděl jsem v kavárně na rohu rue des Martyrs a rue Trudaine. Před sebou jsem měl otevřené noviny, ale oči mi od stránek často zalétaly ke kolotoči na náměstí naproti mně, skvějícímu se barvami, jaké neexistují ani v těch nejkřiklavějších animovaných filmech. Sledoval jsem zmatené pohledy dětí, které se na něm bavily (všichni se alespoň tvářili, že tomu věří). Připadalo mi spíš, že ti rotující prckové ve skutečnosti nevědí, proč by z toho obíhání kolem osy měli mít potěšení. Děti usazené v kabině hasičského vozu, v raketoplánu, na zádech volavky či na motorce — kolik jen měly prožít životů? — vypadaly, že při každé otočce hledají i nehledají očima rodiče, a ti buď reagovali, nebo jejich prosbu zmeškali, pohroužení do časopisu, rozhovoru či možná prostě do průměrného scénáře svého vlastního nikterak závratného života. Kolotoč se mi toho dne jevil jako velmi závažná hra, při níž se každý snaží nedívat na matku, aby ji tak pokaždé o to snáz znovu našel; nahání si strach a zároveň si dělají dobře, oba se snaží vzájemně se propásnout.

Pozoroval jsem ten výjev a připomínal si, že navzdory tomu, co se nám někteří stále snaží namluvit, není dětství obdobím bezstarostnosti. Na onom kolotoči jsem znovu spatřil chlapečka s neposednými kudrnami, jímž jsem ve svých představách býval, chlapečka, který sní o obdivu, o vlastním místě ve světě, připomínajícím spirálu, chlapečka ztraceného ve vlastních touhách a nevědoucího, jestli mu bude líp ve vrtulníku nebo na Mickeyho zádech. A pak, jak jsem tak listoval stránkami deníku, mě ze snění dočista vytrhl článek: „Další deště mrtvých ptáků podél Seiny v Horní Normandii, v Blainville-Crevonu a Bardouville. Kolem řeky se množí nejasnosti.“

Zbytek dne jsem strávil v posteli, jako bych se pod tíhou té zprávy neudržel ve vzpřímené poloze. Po první reportáži jsem se pustil do svědomitého vystřihování všech článků o události a řadil jsem si je do sešitu. Paris˗Normandie zpracovala téma několikrát, jednou i přes celou stranu, celostátní tisk mu věnoval pár krátkých článků, sdružení pro ochranu životního prostředí zaslala komuniké, místní ornitologické a lovecké spolky vydaly prohlášení, lidé psali příspěvky na internetová fóra. Všechno jsem si opisoval do sešitu. Lepil jsem tam fotografie, obrázky živých či mrtvých špačků vyfocené v Bonsecours i jinde, syntézy vědeckých poznatků o velké rodině zpěvných ptáků a vše, co se týkalo dřívějších událostí srovnatelných s tímto deštěm. Sbírám stopy přicházející apokalypsy, pomyslel jsem si. Na otázku příčin nikdo přesvědčivě neodpověděl, hypotéz bylo příliš mnoho. Nikde také nebyla zmíněna chronologie: kdy ptáci vlastně přesně zemřeli? Na nebi, při dopadu na zem, v prudkém dešti, nebo už dlouho předtím? Znovu jsem se pohroužil do sešitu a nalepil do něj tento nový bod. Sestavil jsem rovnice, které k ničemu nevedly, vynásobil data počty ptáků, vydělil souřadnice šířky a délky perimetrem jejich dopadu. Nic z toho nedávalo žádné výsledky a já byl zcela zabraný do jakési zmatečné činorodosti. Otevřel jsem internet a znovu zkusil vyhledávání s novými hesly: „déšť mrtví ptáci 20. století normandie“; „padající špačci rouen bonsecours“; „seina jed ptáci blainville crevon“; „ornitolog odborník na padající ptáky řeka“; „náhlá smrt ptáků v letu důvod“. Předhazoval jsem algoritmu tyto i další formulace a doufal v jeho všemocnost. Výraz „internetový vyhledávač“ mi evokoval obrovskou, hlučnou turbínu, lesknoucí se olejem a vypouštějící černý kouř v podpalubí parníku, což se vůbec nehodilo ke strohosti stránky obsahující jen barevný nápis „google“ a rozlehlou poušť běloby. Zkoušel jsem ta slova otáčet všemi směry a ptal se sám sebe, proč mě tak zaměstnávají a místo čeho: ptáci déšť smrt mrtví ptáci déšť ptáků. Doufal jsem, že z toho vyjde logická věta. Zničehonic jsem vstával a zase si lehal, bylo mi horko, otevíral jsem okno a zíral na apatické holuby na protějším balkonu, jako by mi mohli poskytnout nějaké informace. Pak jsem se vracel k počítači a v očekávání novinek jsem freneticky aktualizoval webové stránky Paris-Normandie. O ptácích už se nepsalo, byly tu jen ty dva články, které mezitím zapadly, přebily je naléhavější války a podstatnější politická prohlášení.

Rozčiloval jsem se, měl jsem chuť křičet nebo tvrdě usnout. Nakonec jsem našel telefonní číslo Oliviera Villemaina, ornitologa pařížského Přírodovědeckého muzea, jehož jméno se objevilo v několika článcích. Zavolal jsem mu a představil se jako novinář. Řekl mi, že už má rozhovorů po krk, prý nešlo o nic podstatného, byla to, jak dodal, jen „marginální událost“. I tak jsem se ho zeptal, jestli na těch třech po sobě následujících deštích nebylo něco podezřelého.

Odpověděl: „Možná ano, co já vím, zvláštní na tom je, že ke všem došlo tak blízko od sebe, podél Seiny. Jestli za tím něco je, bude to nejspíš souviset s řekou, ale víte, u podobných nehod...“ Nedokončil větu, oznámil, že musí končit, a zavěsil.

Kolem desáté hodiny večer jsem se rozhodl vyrazit ven. Pocítil jsem potřebu vidět někoho jiného než holuby odnaproti a vlastní nervózní odraz na monitoru. Sešel jsem se s Gillesem na rue Véron, v podniku jménem Grand Hôtel de Clermont, což je všechno, jen ne hotel a už vůbec ne velký, a navštěvují ho nejčastěji pijáci pastisu z dávných dob. Vyprávěl jsem mu o ptácích a o své chorobné touze pochopit, co se to děje. Začal jsem pěkně od začátku. Vylíčil jsem mu události v Bonsecours, v Blainville a v Bardouville, opakované deště, pomateného papouška. Díval se na mě s úsměvem, který mi připadal naprosto nepatřičný. Prohlásil jsem: „Nic na nic nespadne jen tak náhodou. Mám dojem, že se ti ptáci sesypali na mě, na moji vesnici, na mé dětství, nebo možná na něco úplně jiného. Na nás. Na naši posedlost pády. Noviny nám ne a ne dát pokoj s krizí, s tím jejich ‚kolektivním pocitem zmaru‘. Krize je naše druhá kůže. Už si to ani neuvědomujeme. Všichni žijí s krizí, v krizi. Ale když z nebe padají ptáci, nikdo se nedívá.“ Gilles se zasmál a vmetl mi: „No tak tam zajeď, jeď se na ty svoje špačky podívat sám. Mohl by sis je prohlédnout trochu zblízka, místo toho věčného brouzdání po internetu. Otevři oči. Odehrály se všechny ty případy podél Seiny? Tak už to je stopa, i ten tvůj ornitolog ti to řekl. Můžeš pátrat, být užitečný.“ Tázavě jsem se na něj podíval. „No ano, můžeš se tam vydat a prozkoumat to, fakulta tě přece tak úplně nevytěžuje, jestli se nepletu?“

„Nemám řidičák, Gillesi, a ty oblasti jsou daleko od nádraží, ti ptáci nenapadali zrovna na linku metra.“ „A co ti brání zajet domů, nebo teda k tátovi, a propátrat to podél Seiny pěšky nebo stopem?“ V tu chvíli mě to napadlo: nejlepší způsob, jak pozorovat okolí řeky, je přece se po ní plavit! Řeka byla jediné pojítko, které napadlo ornitologa, a toho bylo třeba využít, najít loď, která nás vezme na palubu, nějakou si stopnout nebo sehnat člun. Navrhl jsem Gillesovi, ať se ke mně připojí. Odpověděl mi, tónem, v němž se zračilo cosi jako politování, že ho „ptáci zrovna moc neberou“. Rozohnil jsem se: „Jenže ptáci neberou nikoho, Gillesi. Ani mě ne, o to nejde. Jenže se přihodilo, že několik kilometrů odsud napršeli ptáci, a i když to možná nikoho nebere, stejně to něco znamená.“

Chvíli mlčel a pak se mi vysmál, mně, aspirujícímu prorokovi horlícímu proti dešti, omámenému tím, že je jako jediný na stopě záhady, a vzývajícímu ptáky, aby oslovil dav.

Možná si ze mě Gilles utahoval oprávněně. Navíc musel pracovat, musel se připravit na jeden proces, do příštího týdne měl dokončit práci na několika případech. Byl jsem ve věku, kdy většina mých vrstevníků dávala svému životu jasný směr, budovala kariéry a stabilní partnerské vztahy zřetelných kontur a hezkých barev. Já byl v tomto ohledu stále ve fázi čmáranic barvoslepého dítěte. Od té doby, co jsem se rozešel s Anastazií, jsem se zamilovával týden co týden několikrát denně, na zastávce autobusu, v knihovně. Když jsem byl s přáteli, připadalo mi, že se vznáším ve stavu beztíže, jako kartézský plovák, který roky váhání a příliš dlouhé studium stáhly do kalných vod. Většina lidí v mém okolí jistě také žila v režimu odvádění pozornosti od podstatného, rozhodně však byli úspěšnější ve hře na dospělé. Začal jsem Gillesovi vysvětlovat svou teorii odvádění pozornosti, ale ten se opět dal do smíchu a upozornil mě na mou přehnanou úzkost. Bojoval jsem s ní mnohem déle než s ptáky a jinými záležitostmi, se strachem z nebytí, pocitem, že přešlapuji na místě, ale také nezřetelně formulovanou nadějí, že jednoho dne možná konečně začne dobrodružství. Objednal jsem si další pivo: zdálo se mi, že mi nezbývá nic jiného než si z těch dešťů mrtvých ptáků udělat osobní záležitost.

Copyright © Victor Pouchet, 2017

Translation © Sára Vybíralová, 2018

Cover Design © Kamila Kučerová, 2018

First published by Editions Finitude, France, 2017.

Published by agreement with Lester Literary agency.

ISBN 978-80-7432-936-4

Kniha vychází za pomoci programu na podporu publikační činnosti F. X. Šalda Francouzského institutu v Praze.

Victor Pouchet / FOTO: © Elena Kolobanova / Finitude

Přebal originálního vydání ve francouzském nakladatelství Finitude