Reihold Messner: Wild

V roce 1914 vyráží anglický dobrodruh Frank Wild společně s významným polárním badatelem Ernestem Shackletonem a šestadvaceti dalšími muži na „poslední výpravu na Zemi“ s cílem přejít Antarktidu. Loď Endurance se však o ledovec rozdrtí dříve, než expedice vůbec dorazí k výchozímu bodu. Po celých pět měsíců muži driftují na ledové kře směrem na sever. Jenže kra se jim začíná pomalu rozpouštět pod nohama. Posádka se nakonec zachrání na ostrůvku, na kterém by je však nikdo nehledal – toto místo neznají ani velrybáři. A navíc v Evropě zuří první světová válka.

Zatímco se Shackleton vydává s hrstkou mužů na malém člunu pro pomoc, na ostrově v neustálé tmě a příšerné zimě zůstává pod vedením Franka Wilda dvaadvacet trosečníků. Po celou antarktickou zimu v tom nejhorším vězení na světě udrží Wild ve svých mužích víru v záchranu – a to díky síle své osobnosti.

Reinhold Messner je italský horolezec, cestovatel a spisovatel. Je prvním horolezcem, který zdolal všech 14 osmitisícovek, jako první zlezl Mount Everest bez použití kyslíkového přístroje a jako první provedl na Mount Everest kompletní sólový výstup bez lan. Je autorem mnoha desítek knih, z nichž bylo přibližně 30 přeloženo do češtiny.

Knihu v překladu Evy Osinové vydává brněnské nakladatelství Jota.

Ukázka z knihy:

Point Wild

Kam, ptám se sám sebe, kam se poděla naše víra? Naše víra ve vůdčí osobnosti, ve správnost zpráv a ano, chcete-li, tak také naše víra v Boha, která drží člověka nad vodou i v okamžicích, kdy se zdá, že je vše ztraceno?

„We are lost, we all will die, if Wild doesn’t keep our spirit high,“ čtu si vzkaz vyrytý do převislé stěny v jeskyni. Zanechal ho tady v roce 1916 fotograf expedice Frank Hurley, když se veškerá naděje v to, že by se mohl i s ostatními vrátit do civilizace, rovnala nule stejně jako čitelnost dalších řádků?

Stojím na Point Wildu na Sloním ostrově, na místě, kde před sto lety ležely dva čluny dnem vzhůru a kde čekalo 22 trosečníků pod vedením Franka Wilda na záchranu. Čtyři měsíce. Teď je prostor nasáklý mlhou, klouže to, pod nohama mám vyhlazené kameny. Můj dech zaniká ve vlnobití, v uších mi duní vítr, mám pocit, jako bych slyšel mumlání mužů. Celý se roztřesu. Uklidni se, říkám si, jako bych se chtěl utěšit, jen klid, všichni se přece zachránili. Příběh o tom, jak se velký dobrodruh Ernest Shackleton stal jediným zachráncem celé expedice, se mohl uchytit, protože jeho plavba pro pomoc do Jižní Georgie zněla dobrodružněji než pasivní vyčkávání zbytku posádky na Sloním ostrově. Já ale moc dobře vím, že čekat je mnohem horší než něco dělat. Cokoli. Protože když něco děláte, všechny vaše strachy se smrskávají, zatímco při čekání narůstají. A Frank Wild dokázal své muže udržet při životě jen proto, že mu věřili.

Stav ztracenosti na konci světa se kvůli moderním komunikačním prostředkům vytrácí z našeho povědomí čím dál víc – stejně jako identita vůdčích osobností, která je živena důvěrou a vírou lidí jim svěřených. Jaký je to asi pocit, zachovávat i ve stavu naprostého zoufalství svůj postoj, udržovat si důvěru svých lidí a dodávat jim naději na pokraji smrti? Nikdo to nepocítil na vlastní kůži intenzivněji než Frank Wild. Účastnil se pěti expedic do Antarktidy, strávil deset let na ledu. „Byly to ty nejšťastnější chvíle mého života,“ nechal se později slyšet. V zimě 1916 dokázal na Sloním ostrově skutečný zázrak. Všichni se cítili lépe, protože tam byl pro ně.

Ta bezútěšnost! Černé, kluzké skály pod nohama, vyhlazené slanou vodou, která se přes ně přelévá už miliony let, mlha nad olejově temným mořem, neutuchající pleskot vln, minimální výhled. Nafukovací člun, který mě tady s Caroline vysadil, se pohupuje vedle ledové kry velké asi jako pokoj, kterou sem před několika hodinami nejspíš přinesl příliv: hotové umělecké dílo vytvarované mořskou vodou. Je konec února. Naši loď Brémy, která je na americké zvláštní misi do Jižního oceánu, nesmí nikdo kvůli silnému vlnobití opustit. Pouze Caroline Alexanderové, která napsala knihu „The Endurance – Shackleton’s Legendary Antarktic Expedition“, knihu o „nejvelkolepějším dobrodružství v dějinách lidstva“, a mně umožnili připlout na nafukovacím člunu na Point Wild. Chceme navštívit místo, kde před stovkou let doufalo 22 mužů v záchranu.

„Jak,“ ptám se Caroline, „jak mohli Shackletonovi muži tohle peklo přežít?“

„Vydrželi, protože Wild v nich dokázal udržovat víru.

Až do poslední chvíle.“

„Použil nějakou lest?“

„Ano. Celou dobu dělal zástupce velitele, protože oni přece skutečného šéfa měli – byl to Shackleton. Jenže ten byl kdovíkde.“

„Ale vždyť si nemohli být jisti, že je Shackleton naživu.“

„‚Chlapi,‘ říkal prý Wild pořád dokola, ‚šéf nás odsud dostane.‘“

„Ano. A tak ti dva zachránili svou posádku.“

Klademe si v duchu otázku, jak Wild dokázal, že mužstvo nepřestávalo věřit v záchranu. V té nejhorší roční době, na nejubožejším místě na světě, když už byl jediný cíl expedice – přejít napříč Antarktidou – dávno odpískaný a loď potopená. Shackleton pryč, někde na cestě pro pomoc 1500 kilometrů odsud. „Nejhorší výprava na Zemi“, jak Shackleton později nazval svou výpravu na lodi Endurance, se stala noční můrou. Pro ty, kteří zůstali na ostrůvku, znamenala čtyři měsíce hladu, beznaděje, chladu

a temnoty. Už jen samotná představa takové situace je téměř nesnesitelná. S Caroline se obejmeme. Jako by bylo soucítění s muži, kteří jsou dávno po smrti, snesitelné jen sdílením.

Shackletonova plavba z Point Wildu do Jižní Georgie na maličkém záchranném člunu James Caird a následný pochod přes zdejší hory do prvního obydleného místa dodnes překypuje patosem o hrstce lidí v nouzi, kteří přežili. Avšak místo, na kterém teď na Sloním ostrově stojím, toto místo jako realita, jako archiv naděje, která Wilda spojovala se Shackletonem, vypráví jiný příběh. My dnes o Shackletonově plavbě, která přinesla posádce záchranu, víme všechno. Wild tehdy nevěděl nic. A to nic naplnil vírou.

Jen se slzami v očích si dokážu představit, jaké to asi bylo. Jak obtížné bylo pro Wilda neklesat na mysli, dělat rozhodnutí, dávat najevo vlastní víru. Osmadvacet mužů si prošlo peklem, než dorazili na Sloní ostrov. Během měsíců na ledu a dnů v záchranných člunech platilo Shackletonovo slovo. Když jich pak 22 zůstává bez velitele, právě Wild jim dodává víru a stará se o jejich bezpečí. Dokud si může být jist svou věcí. Nejpravděpodobnější je, že všichni zemřou. Ale Wild zůstává optimistický, často veselý. Nenechá se znervóznit, v nouzových situacích reaguje rychle. Muži leží celou zimu ve svém starém oblečení pod obrácenými záchrannými čluny: neumytí, začouzení, umaštění od tuku.

Uprostřed civilizace jsou lidé posuzováni podle povrchních věcí – také proto, že je zde tolik možností rozptýlení a tak zoufale málo času. V pustině, která předpokládá nepřítomnost lidí a absenci jakékoli formy civilizace, je víra věcí instinktu. A Wild ji dokázal udržet. Až do poslední chvíle.

Bylo to k uzoufání: nejprve nekonečné čekání, pak vnitřní prázdno, nicota. Po zbytek zimy neustálá tma, ve které byl jen krůček k šílenství. Nepředstavitelný pocit izolace: ve světě bez rádia, bez telefonu, každý je odkázán jen na vlastní tělo, společná víra v záchranu je už dávno pryč.

Obrátím se od kluzkého skalního výběžku na Cape Wild a rozhlížím se po černé hladině pod zamračeným nebem. Utěšuje mě vědomí, že se posádka tehdy nevzbouřila, že jejich odpor vůči tulenímu tuku, chladu, stísněnému prostoru pod čluny neskončil masakrem. A znovu si představuji Franka Wilda – jak tady tenhle muž postává, skromně, s úctou, vždycky sám sebou. A tak udržoval při

životě 117 dní 21 mužů, bezmocných a zoufalých, jak jen lidé mohou být. A tak muže jeho charisma, disciplína, suma zkušeností a uznání, kterého se mu od nich dostávalo, den za dnem udržovaly při životě. Když s Caroline nasedáme do nafukovacího člunu, ve kterém se vrátíme na palubu lodi Bremen, ještě pořád se pokouším vcítit do rozpoložení, v jakém se nacházeli Wildovi muži – vložili do něj veškerou naději, aby mu mohli věřit. Jakýmsi groteskním způsobem se ocitli ve vězení, které si sami vybrali, následovali toho malého, plešatého chlápka, který neustále kouřil dýmku, a šli za ním i ve chvíli, kdy už jim podle všeho nezbývala žádná naděje.

Co nutilo skupinu lidí přežít i v těch nejtěžších podmínkách?

„Náš stav jsem nemohl vyfotit,“ píše fotograf Frank Hurley později. „Ale Wild soustředil naše mentální síly do jediné strategie – přežít.“

O několik let později stojím znovu na Point Wildu, tentokrát za příznivého počasí a společně s dcerami Annou a Magdalenou. Ještě pořád si nedokážu racionálně vysvětlit Wildovo umění přežít. A tak se alespoň pokusím převyprávět jeho životní příběh.

Discovery

„Wild,“ představí se nízký muž s řídkým porostem na hlavě a očima barvy námořnické modři vysokému muži, který stojí sám u zábradlí lodi Discovery. Ten se na něj tázavě podívá.

„Frank Wild.“

„Ernest Shackleton,“ pronese vysoký muž s irským přízvukem.

„Jak jste se dostal na tuhle antarktickou expedici?“ chce vědět.

„Jako dobrovolník.“

„A odkud?“

„Z obchodního loďstva. Před rokem jsem se nechal najmout do Britského královského námořnictva.“

„A to jste se hned ucházel o místo v Britské antarktické expedici na lodi Discovery?“

„Ano. A přijali mě. Vybrali si mě mezi třemi tisíci čekateli.“

„Povídá se, že jich byly čtyři tisíce,“ opraví ho Shackleton.

„Nechtěl jsem se o místo ucházet vůbec, ale jeden můj kamarád, takový vysoký, silný, sportovní typ, mě přemluvil, abychom poslali svá jména veliteli výpravy Robertu Falconu Scottovi.“

„A váš kamarád je tady taky?“

„Ne, pane, nepřijali ho.“

Frank Wild, narozen v roce 1873 ve Skeltonu, v hrabství Yorkshire, je druhé ze třinácti dětí hluboce věřící učitelské rodiny. Se svýma modrýma očima a nízkou postavou vypadá zdrženlivě, ačkoli je silný a obratný. Na první dojem ale nepůsobí jako vůdcovský typ. V jedenácti odchází z domu, v šestnácti se stává námořníkem a křižuje oceány na palubách různých plachetnic. Jedenáct let. Když přechází k Britskému královskému námořnictvu, přibližně devětkrát už obeplul zeměkouli. Ačkoli je obdařen trpělivostí, loajalitou a pořádnou porcí vášně, stojí raději ve druhé řadě než vepředu. I v nejtěžších

situacích jedná rozvážně a neochvějně. Je to proto, že mu matka vždycky věřila? Nedělejte si o Franka žádné starosti, říkávala. Však on vždycky najde cestu domů.

„I já jsem pracoval u obchodního loďstva. Od šestnácti,“ vypráví Shackleton. „Bylo to mé povolání, ale nebyl to můj sen.“

Výrazný obličej a postava dělají na Wilda dojem.

„Mám to podobné – devětkrát obeplout svět stačí,“ řekne Wild.

Vysoký muž přikývne.

„Jsem tady důstojník,“ představí se a podá Wildovi ruku.

„Ernest.“

„Frank,“ pronese Wild a prohlíží si Shackletona, který jako by se díval někam za něj. Shackletonovy modré zorničky výrazně kontrastují s bělmem, čelo má hladké, vlasy rozdělené pěšinkou uprostřed, výrazný nos dodává obličeji něco pánovitě rozhodného. Ti dva se k sobě nehodí. Ještě ne. Vznášejí se mezi nimi fragmenty toho, co jim kdo navyprávěl o Antarktidě. Jako icebergy, plující ledové hory v Jižním oceánu.

Na Štědrý den roku 1901 vyplouvá Discovery z Nového Zélandu, 2. ledna 1902 překročí jižní polární kruh a teď si razí cestu pásem pack icu k Jižnímu oceánu. Objevují se čím dál větší ledové hory, lesklé obludy dlouhé deset kilometrů, na kilometr široké, tucty metrů vysoké. Shackleton, otevřený a neustále dobře naladěný, vypadá jako hrdina. Jako by byl zrozen k vítězství. A přitom nepůsobí

namyšleně. To jeho přirozený šarm mu pomáhá při jednání s autoritami dosáhnout svého a získat je na svou stranu. Vyzařuje z něj samozřejmost vůdce, ačkoli s každým zachází jako se sobě rovným. To z něj dělá člověka hodného důvěry. Wild poznává, že díky vyrovnanosti, která z něj vyzařuje, působí rozvážně a silně. Shackleton tak od ostatních nenápadně získává to nejlepší: jejich důvěru.

Jen na Scotta, který s sebou vláčí privilegia povolaného vůdce jako ochranný štít, udělá Shackleton pramalý dojem. Avšak Shackleton, který je vyzbrojen pořádnou porcí sebevědomí, nemusí ukazovat svou převahu, on nevnímá zodpovědnost jako nějakou povinnost, patří k němu stejně jako svědomí.

Na začátku ledna 1902 se na obzoru znovu objeví ledové hory: dlouhé několik kilometrů, vysoké jako dům, různých tvarů. Tato monstra, odlamující se z šelfového ledovce a tvarovaná vodou a větrem, se lesknou v černém oceánu od zelené po stříbrnou.

V zálivu McMurdo se takové icebergy dokážou udržet celá léta. Jsou zde velké otevřené vodní plochy, kde mořský led vzniká, roste a ihned zase mizí. Například u Cape Crozier, na nejvýchodnějším cípu Rossova ostrova, kde hnízdí tučňák císařský – větrné místo, které pravidelně vymetají orkány. V zimě je tam vzduch tak ledový, že mořská hladina v bezvětří okamžitě zamrzne. Oceán je pak pokrytý

tenkou ledovou vrstvou. Jenže další bouře led rozláme, navrství a stlačí ho do ledových bariér a tenhle mocný pack ice pak posouvá několik stovek kilometrů dál na sever. Jako by v přírodních silách vězelo nějaké kouzlo. Loď Discovery si nevede dobře. Na zádi má příliš velké oplachtění a těžko se ovládá zejména v pack icu. Mořský led, který se během zimy vytvořil na Rossově moři, zahnaly

sněhové bouře na sever a teď se vrší v bariérách před Cape Adare. Tyhle vrstvy ledu zmizí, až když v létě stoupne teplota. Teď je potřeba je prorazit.

„Zdá se, že tahle antarktická expedice bude pro nás dva tou správnou změnou,“ svěří se Wild Shackletonovi, když se o několik dní později znovu potkají.

„Ano,“ souhlasí Shackleton, „když jsem pracoval u obchodního loďstva, bylo všechno předem určeno: Obepluješ několikrát zeměkouli a povýší tě – všechno je jen otázka času.“

„Ani mně se tahle rutina nikdy nelíbila.“

Teď je to půl roku, co Shackleton a Wild opustili s Discovery Anglii. Ani jednoho z nich nezajímá, že do Antarktidy míří další čtyři expedice – ze Švédska, Německa, Francie a Skotska.

„Mě nadchl ten Nor,“ pronese Wild po delší odmlce.

„Fridtjof Nansen. V roce 1888 prozkoumal Grónsko a v roce 1895 s lodí Fram Arktidu. Byl severněji než všichni ostatní.“

„Rekord,“ pronese uznale Shackleton.

„Ovšem mezitím ho překonal Ital Cogni,“ opraví ho Wild. „Jedna nula pro italské království.“

„Zdá se, že teď je v módě prozkoumávání Antarktidy,“ přemýšlí Shackleton, zatímco Discovery si razí cestu volným pack icem.

„Ale mě nežene patriotismus, mě láká dobrodružství.“ Wildovi je jakékoli hrdinství podezřelé.

„Ale vždyť král Edvard přišel na palubu a vyslal nás konat hrdinské činy.“

„Má to snad znamenat, že i my plujeme pro čest království?“

„To také. Ale především je potřeba prozkoumat Antarktidu.“

„To, co udělal Nansen na severu, je potřeba udělat na jihu.“

„Nejde mi ale o rychlý úspěch, slávu nebo bohatství,“ namítá Shackleton. „Jde mi o zkratku do dobrodružství.“

„Já jsem s obchodním loďstvem taky skončil,“ utrousí Wild. „Plavím se po moři od dob, co jsem pověsil školu na hřebík a vypadl z domu.“

„A co na to rodiče?“

„Můj táta byl doktor a nebyl proti a máma se sestrami mě nedokázaly zadržet. Mám jen jednoho bratra, jmenuje se Frank stejně jako ty.“

„Já mám víc bratrů než sester a táta je učitel. Ale z domu jsem neutekl, rodina pro mě znamená strašně moc.“

„Pro mě taky, ale spořádaný občanský život není nic pro mě.“

„Copak bychom jinak byli tady?“

Wild tuší, že Shackleton se jen chvástá, že utekl. To, že se poroučel z domova, je legenda, kterou o sobě Shackleton rozšiřuje od dob, kdy se plaví na moři. Ale je pravda, že Shackletonův otec jen velmi neochotně souhlasil s tím, aby syn odešel ze školy.

„Když jsem byl poprvé na moři,“ vzpomíná Shackleton, „stýskalo se mi po domově. Najednou jsem byl od všeho odříznutý, ale věděl jsem, že to tak musí být.“

„A trpěl jsi? Být sám na otevřeném moři, opuštěný, žádná cesta zpět…“

„Moc dobře to znám – být daleko, daleko od sebe samého a svoboda je jen iluze. Ale tady na Antarktidě se cítím jako doma.“

„Ale okázalost Královského námořnictva a Scotta mi leze na nervy, je to proti lidské přirozenosti,“ stěžuje si Wild.

„Protože oslavují mýty jako historická fakta?“

„Na rozdíl ode mě. Já jsem jen zvědavý.“

„Mě vždycky bavily knihy o historii, tedy určitý druh historie. Nikdy jsem se nezajímal o všechny ty dynastie, bitvy a obléhání, mě lákali podnikavci, národy, které posílaly své námořníky do neznámých moří, dějiny kolonizace a prozkoumávání jiných kontinentů. Od raného mládí jsem se vyznal ve všech problémech, se kterými se potýkaly expedice do střední Afriky, do Tibetu, na severní nebo jižní pól. Hodně jsem četl a dodneška si pamatuji, co jsem přečetl. Dávno předtím, než jsem odjel do Antarktidy, jsem věděl všechno o víceletém pack icu, o driftovém ledu i o šelfovém ledovci. A znal jsem lidi, kteří se přede mnou vydali na cestu k některému z pólů. Na to můžeš vzít jed. Byli to mí hrdinové, moji proroci.“

„Všichni dělali to, co si předsevzali, aniž by se kohokoli ptali nebo museli někomu skládat účty,“ uvažoval Wild. „V pustině vládne anarchie.“

„I já jsem se sem vydal sám, nikdo mi nemusel ukazovat cestu ke svobodě.“

„Tak jsme popřeli vlastní osud.“

„Osud?“ zeptal se Shackleton. „Copak pro nás něco takového existuje?“

„Ano, my sami jsme tvůrci vlastního osudu. Vyrostl jsem ve věřící rodině, a přesto jsem zůstal věřícím,“ namítá Wild.

„I já věřím v Boha. Ale nevěřím Scottovi.“

Oba, Shackleton a Wild, se postavili vlastnímu osudu, nic nedostali a nepodrobili se mu. Jejich životy jsou postaveny na podobných zkušenostech a oba věří ve vlastní budoucnost. Vždyť si ji sami vymýšlejí. A vědí jedno: Až ve chvíli, když neexistuje cesta ven, když není úniku žádným směrem

kromě toho, který si sami určíte, začíná pravé dobrodružství. Přestože jsou Shackleton a Wild protikladné osobnosti, spřátelí se. Jeden je vysokého vzrůstu, má široká ramena a svaly; druhý je nenápadný, s pleškou, plachý. Mají však stejného ducha: Pryč odsud! Národ ať si klidně touží po

hrdinech, ti dva touží po pustině. Zato Robert Falcon Scott slouží Britskému královskému

námořnictvu a velí jejich cestě do Antarktidy. Díky siru Clementsovi Markhamovi, který si celý podnik vymyslel.

Jako otec nápadů, králotvůrce a rozhodčí spatřuje své poslání v rozvíjení tradice britských polárních expedicí. A Discovery byla postavena speciálně pro tento účel. Jako prezident Královské geografické společnosti sehnal Markham prostředky a na vládě si vyvzdoroval příspěvek. Jen proto, že admiralita váhala, je expedice civilní záležitostí, ale v podstatě ji zajišťují lidé od námořnictva. Také Scott a Shackleton – oba důstojníci, oba ctižádostiví – jsou protikladné charaktery: Scott je nejistý, občas

nevrlý, často váhá a je schopný sám sebe strhat až do naprostého vyčerpání; Shackleton je rozhodný, zanícený a ohleduplný k ostatním členům expedice a je to hráč. Již brzy se ti dva projeví jako soupeři. Jenže Shackleton, dříve důstojník obchodního loďstva a nyní důstojník Dobrovolnické zálohy Královského námořnictva, se od začátku musí podřizovat. Scott je jeho velitel.

„Copak není Discovery soukromá expedice?“ namítne Shackleton u večeře.

„Je. A přesto tady platí pravidla Královského námořnictva,“ odpoví Scott přísně.

„Tohle naparování se mi nelíbí,“ ujede Shackletonovi.

Od tohoto okamžiku se jeden na druhého dívá s podezřením. Scott zůstává vedoucím expedice, ovšem Shackleton, který nedělá rozdíly mezi jednáním s posádkou a jednáním s důstojníky, se brzy stane sjednocující postavou.

„Nemám rád vynucenou hierarchii,“ svěří se později Shackleton Wildovi. „Vůdcovství si člověk musí zasloužit.“

„Jak jen mohli ze Scotta udělat vedoucího výpravy?“

„To bych taky rád věděl. Vždyť nemá žádné zkušenosti z polárních oblastí.“

„Ale my dva přece taky ne.“

Wild a Shackleton se k sobě chovají otevřeně, spřátelí se a vzájemně se respektují.

Tři muži na palubě Discovery mají zkušenosti s ledem: Louis Bernacchi, fyzik z Austrálie, který se účastnil „expedice k Jižnímu kříži“ na Cape Adare, dále poručík Armitage, zástupce velitele a vědecký vedoucí expedice, a doktor Koettlitz. Ti dva se potkali v Zemi Františka Josefa v Arktidě.

Dál na jihu leží rozlomený šelfový ledovec. Mezi ním zas a znovu pack ice – rozlámaná bílá masa až k horizontu. Wild a Shackleton naslouchají vzdálenému dunění ledových ker, na nebi odraz plovoucích ledových tabulí. Společně zažívají, jak Discovery proniká do archaického světa. Překypují hrdostí a zvědavostí. Po čtyřech dnech doplují na otevřené Rossovo moře, které před šedesáti lety objevil

admirál James Ross.

Discovery je pomalá plachetnice, posádka pestrá a nejednotná skupinka. Tohle není Wildův svět. Jemu vadí nafoukanost, s jakou hovoří důstojníci, a brzy už jsou tyhle manýry patrné také mezi námořníky. A nezáleží na tom, jestli potřebují probrat něco důležitého nebo se baví o běžných

záležitostech – zní to zkrátka nepřirozeně. V pomalu plynoucím čase sní Wild na palubě o tom,

že se probudí a bude tam, kam ho to táhne. V naprostém tichu, s tváří bičovanou větrem a sužovanou sluncem, v místech, kde je starý svět zapomenut. Wildovy sny se ovšem neshodují s cíli a ideály vedoucího expedice. Scott se cítí být zavázán Královské geografické společnosti a Královskému

námořnictvu. Wild ví, že úkolem pěti vědců na palubě, kteří také nepatří ke Královskému námořnictvu, je ospravedlnění cesty. Výprava však může nakonec skončit fiaskem, neboť Scott sleduje zcela jiný cíl – samotný jižní pól.

V záchranném člunu zakotví Scott a Shackleton 9. ledna na Cape Adare při ústí do Rossova moře, kde strávil Borchgrevink v roce 1895 jednu zimu. Zanechají zprávu pro zásobovací lodě a plují podél pobřeží Viktoriiny země dál na jih. Pak zamíří Discovery východním směrem podél Rossova šelfového ledovce. Spatří novou zemi a pojmenují ji podle panovníka jako Zemi krále Edvarda VII. Poloostrov ohraničuje východní konec Rossova šelfového ledovce.

Na zpáteční cestě k Rossově ostrovu vpluje Discovery do úzkého zálivu, kde je podle všeho možné nastoupit do vodíkového balonu, který s sebou vezli speciálně kvůli prozkoumání vnitrozemí Antarktidy. Scott se vznese do vzduchu jako první, po něm Shackleton. Má u sebe fotoaparát

a pořídí první letecké snímky šelfového ledovce. Scottův plán přezimovat na ledu v zálivu McMurdo před Rossovým ostrovem zůstává dlouho utajený. Také to, že Discovery se na zimu nebude vracet na Nový Zéland, se muži dozvědí teprve po vylodění.

Jaké zvláštní místo! Wild stoupá po příkrém svahu na pevninu, aby se mohl rozhlédnout: Tohle je ideální místo pro základní tábor uprostřed velkolepé krajiny. Nad ní se do nebe tyčí vulkány Terror a Erebus – z jednoho stoupá kouř, druhý je vyhaslý. Alespoň to tak vypadá. Všude je klid a Wildovi dojde, že tady stráví zimu. Discovery mezitím zakotví v malém zálivu na konci mysu.

„Příští léto,“ prohlásí Scott, „chceme k jižnímu pólu.“

Copyright © S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt am Main, 2017

Translation © Eva Osinová, 2018

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2018