Jakým způsobem lze ztvárnit
zdánlivě nevypověditelnou složitost skutečnosti? Kolik verzí může mít jeden
příběh? V době mezi dusivým soumrakem a jitrem, jež nepřichází, splétá několik
lidí v jednom koutě u řeky své představy a vzpomínky. Rozpomínání se a
předtuchu zločinu zpříjemňují každodenní rituály, v jejichž opakování se skrývá
krutost a děs. Vražedná hrozba zamořuje kraj hrůzou a úzkostí. Příběh se větví
a plyne tam a zase zpět jako proud řeky, času a paměti, mezi mýtem a
skutečností, smyslností a politikou, napětím a reflexí...
Argentinec Juan José Saer
(Serodino, 1937 – Paříž, 2005) platí za jednoho z nejvýznamnějších a
nejpozoruhodnějších španělsky píšících autorů. Jeho rozsáhlé prozaické dílo
čítá šest povídkových souborů a dvanáct románů, mezi nimiž vynikají El limonero
real (Citronovník královský, 1974), El entenado (1983, česky: Pastorek, 2012),
Glosa (1985), La pesquisa (1994, česky: Pátrání, 2014) a posmrtně vydaný La
grande (Velká, 2005). Je rovněž autorem esejů. Jeho básnická tvorba je obsažena
v knize El arte de narrar (Umění vyprávět, 1977). Tituly Juana Josého Saera
jsou překládány do hlavních světových jazyků. V češtině kromě již zmiňovaných
románů vyšla ještě Oblaka (2015), Příležitost (2018) a sbírka povídek Místo
(2016).
U nás se překladů Saerových knih ujal
Jan Machej. Všechny vyšly v nakladatelství Runa.
Ukázka z knihy:
Pohled se odráží, znovu ulpí a
znovu se odráží v modrém prostoru února, neskutečného měsíce, který přichází,
aby jako symbol veškerého času položil na stůl důkaz.
„Kam až jsi jel?“ zeptá se Elisa.
„Ne moc daleko. Podél řeky,“
odvětím.
Elisa zavrtí hlavou a mlčky
přemýšlí.
„A trochu jsem pěšky zabrousil i
na pole,“ dodám. Elisa udělá gesto spočívající v prudkém škubnutí ramen a hlavy
a v zatnutí čelisti, přičemž se nadechne a vyloudí ze sebe protáhlé a vlhké
písknutí, postoj, jímž chce dát najevo svůj odpor a své zděšení. Pole, říká, a
obzvláště pak ve dne a ve slunečním světle, v ní vyvolává hrůzu. Vždy má dojem,
že se v houští něco schovává, něco, co nečeká na nic jiného než na příchod
nějakého pocestného, aby se ukázalo.
„Něco?“ říkám. „Jak něco? Něco,
ale co?“ Něco, ano, řekne Elisa: něco, co se náhle objeví, něco živého nebo
mrtvého, v houští, nebo v dáli, ve slunečním světle, a především něco v
rozkladu, toho je na poli nadbytek, ne? Říká Elisa. Na poli, v houští, spousta
věcí, co?, ne?, dokonce i zmije, kosti, havěť všeho druhu, ne?, a především,
především mršiny, těla v rozkladu, z nichž najednou stoupá jakýsi šelest. Jako
by něco, nevím, říká, něco vystoupalo ze zemských hlubin na povrch.
Můj nedůvěřivý úsměv ji přiměje
pokrčit rameny, a když zmlkne, dá si dlouhý doušek bílého vína. Dívá se do
prázdna, s doširoka otevřenýma očima, horní ret zakrytý spodním, který se
nadouvá a mírně přečnívá, odhaluje svůj temně rudý okraj. Na čelo se jí posadí
komár, vzlétne a znovu si jí sedne na tvář, na níž znehybní. Po uplynutí zlomku
vteřiny se volná Elisina ruka, která spočívá na opěradle lehátka, náhle zvedne
a rozevřenou dlaní udeří do tváře. Příliš pozdě: komár, bůhvíjak a kdy, znovu
vzlétl, o zlomek vteřiny dříve, než ruka dopadla na tvář, a zmizel. Elisina
ruka znovu klesne. Všechny věci jsou již černé, jasně se odrážejí proti tmavě
modrému, jednotvárnému vzduchu, v němž se nic netřpytí ani se nehýbe, vyjma
žlutavé postavy, z níž vychází matná záře jako ze rzi, a mezi jejímiž
ojedinělými, opatrnými pohyby lze vytušit zvlhlé, takřka fialové oči, které
znovu a znovu utkvívají na bodě verandy, kde stojím otočený k Elise. Dám si
doušek vína. Ledová, kyselá, zelenavě žlutá tekutina mizí ze sklenice tou
měrou, jakou prochází mým hrdlem, až je nakonec zcela pryč. Sklenici si na
rtech nahnu o trochu víc a kousek ledu, který zůstal na dně, sklouzne po
studeném skle a mezi mými pootevřenými rty se přesune do úst. Odsunu sklenici
od úst a cucám kousek ledu, jazykem ho přemísťuji z jedné strany úst na druhou,
ťukám s ním do zubů a znovu ho na okamžik vysunu v sevřených zubech mezi
pootevřenými rty. Nakonec ho teď vyplivuji na hliněný dvůr. Odkud se bere, ptám
se Elisy, aniž se na ni dívám, obrácený do dvora, odkud se bere ten strach, že
na poli, zrovna na poli, najdeš ta zapomenutá těla, která se rozkládají pod
širým nebem? Neví. Neví, říká, ale je to tak. A už začíná být obtížné v šeru
zřetelně rozeznat její gesta. Ještě vidím její rysy a zejména její šaty z hrubé
látky, které v modrém vzduchu, který již černá, jakoby světélkují. Naše hlasy
teď zaznívají na pozadí nejasného, přerývaného šelestu, který za soumraku
vychází ze vsi, šelestu, v němž vyniká bzukot komárů, kteří zatvrzele létají
kolem nás, a pronikavý cvrkot cikád, vytrvalejší a hlučnější, ale který je méně
rušivý, zcela jistě díky své jednotvárné vytrvalosti. Neví, říká Elisa. Neví,
ale je to tak. Pokud by se nějaký vrah, argumentuje, chtěl zbavit mrtvoly, kam
by ho asi napadlo ji skrýt? Na pole.
„Nebo do řeky,“ říkám já. „Dvě
pořádné betonové tvárnice, jedna na každé noze, a sbohem.“
Elisa mou poznámku podle všeho
neslyšela. A říká, že ne, že pro ni je vhodným místem pole, houští. A vysvětluje
své důvody s posedlou zevrubností. Člověk z města zahrabe důkaz v poli, v noci,
neboť si myslí, že se jej navždy
zbaví – do hloubi, na dno země,
jež je místem, v němž, jak už dobře víme, dlí minulost. Druhý den však,
pokračuje Elisa a přitom otáčí svou sklenicí v dlaních, bílé šaty, které září,
a sotva rozpoznatelná zpocená tvář v rostoucím šeru, druhý den však přitáhnou
psi z okolí, objeví rozrytou zem a začnou hrabat, až nakonec vytáhnou na boží
světlo důkaz. Ne, vždyť ona to dobře ví: raději se na pole neodvažovat, abych
to nebyla já, komu osud ve jménu všech určí, aby objevil tu strašnou věc. Elisa
zmlkne. Šero je teď úplné a ze vsi sem, ač tlumeně, doléhá šum, který je jako
horečnaté hučení. Z místa, kde sedí, určitě nevidí můj nedůvěřivý úsměv ani mé
vrtění hlavou. Prázdná sklenice se mi ohřívá v ruce. Nalijeme si ještě trochu
vína? Ano. Elisa mi podává svou prázdnou sklenici, kterou sotva rozeznám,
nicméně vytuším její gesto díky zavrzání lehátka a náhle vyslovené slabice, jíž
odpovídá na můj návrh, vyslovené lehce vzrušeným hlasem, jako když někdo
provádí prudký pohyb v okamžiku promluvy.
Mé prsty se otřou o její, když
uchopím teplou sklenici. Vejdu do kuchyně a rozsvítím světlo. Když otevřu dveře
lednice a sehnu se, abych vytáhl láhev, která je uložena v nejspodnější
přihrádce vnitřní strany dvířek, zazní za mými zády Elisin hlas. S láhví v ruce
se napřímím, zavřu dvířka, a zatímco se otáčím, začnu pozorovat Elisu, která
stojí před závěsem z modré látky; bílé křehké šaty, na úrovni břicha plné vodorovných
záhybů, se na modrém pozadí závěsu vyjímají výrazněji než opálená, hladká a
zpocená kůže a černé vlasy. Hele, Gato, řekl její hlas. Zněl podivně, jako by
byl vysloven po dlouhém váhání, nebo jako by předcházel jakési dlouhou dobu
odkládané otázce nebo proslovu plnému rozhodnutí a argumentů, jež uzrály po
dlouhé úvaze. Ale teď, kdy ji se studenou láhví v ruce, stojící u lednice,
pozoruji, a přitom čekám a tážu se jí pohledem, Elisa, nehybná na nehybném
pozadí modrého závěsu, sklopí hlavu a zamumlá: ne, nic. Naliju tedy bílé víno
do sklenic, naplním je do poloviny, a potom vytáhnu led z bílého šálku plného
kostek, který Elisa uložila do mrazáku, a vhodím ho do sklenic. Když se otočím,
se sklenicí v každé ruce, Elisa již v kuchyni není: modrý závěs se zůstal chvět
v černém rámu dveří. Když jej překročím, najdu Elisu, jak stojí na okraji
verandy a dívá se do hloubi dvora, který je zahalen hustým a již černým
příšeřím. Mé oči, navyklé světlu kuchyně, nic – nebo téměř nic – nerozpoznávají
v jednotvárné černotě panující na konci dvora; ale světlo, vycházející z
kuchyně a prosvítající modrým závěsem, lehce ozařuje obrysy předmětů a
především lichoběžníkovitý kus podlahy z červených dlaždic. Právě na tomto
ozářeném kusu stojím, když podávám Elise její sklenici s bílým vínem. Elisa se
otočí, uchopí ji a jde si sednout na jedno z lehátek. Já zaujmu to druhé.
Chvíli mlčky popíjíme bílé víno. Občas je slyšet zacinkání ledu. S temnotou se
komáři znovu usadili, i když někteří ještě bzučí kolem nás. Těžké, rozpačité pohyby,
takřka kovový řinkot jeho ocasu, který se tu a tam chvěje, sem doléhají z bodu
temnoty pod již neviditelnými stromy, kde neúnavně přežvykuje plavák. To, co
nechápu – slyším, jak říkám –, je její strach z pole, když jsem ji přitom už
tolikrát viděl, jak se v naprostém klidu noří, dokonce i v noci, do řeky. Do té
černé vody, z jejíhož samotného dotyku jde strach a v níž je každou chvíli
cítit přítomnost živých tvorů, kteří se otírají o kůži, píchají, a dokonce i
koušou. Ta černá voda, opakuji, do níž se vstupuje poslepu. A přesto, ne, s
vodou není, odpovídá mi, žádný problém. Žádný problém.
Žádné komentáře:
Okomentovat