Nejmodernější hvězdolet Nepřemožitelný, vedený strohým a
odměřeným veteránem kosmických letů Horpachem a jeho zástupcem Rohanem,
přistává na Regis III, lidstvu dosud neznámé planetě, kde má za úkol vypátrat
ztracenou sesterskou loď Kondor. Průzkum planety ale nabere nečekaný směr, poté
co je posádka napadena záhadným organismem v podobě černého mraku, s nímž si
nedokážou poradit ani nejmodernější lidské stroje. Následkem útoků navíc
astronauti přicházejí o rozum, a tak se celá mise ocitá v ohrožení. Když navíc
několik ochromených členů posádky zůstane uvězněných v labyrintu skal na
povrchu planety, musí se Rohan vydat na záchrannou misi, která ho bude velmi
pravděpodobně stát život…
Stejně jako v Planetě Eden i v Nepřemožitelném pracuje
Stanisław Lem s příběhem jako s podobenstvím a hledá odpověď na filozofické a
etické otázky. Má lidstvo právo osidlovat cizí planety? A jaký je morální
rozměr tohoto procesu? Pokud existuje lidská evoluce, existuje něco jako
evoluce strojů, kdy se stroje po miliony let vyvíjejí, až přežije ten
nejsilnější a nejpřizpůsobivější?
První vydání Nepřemožitelného bylo publikováno v roce 1964,
v několikaletém období Lemovy nejaktivnější spisovatelské činnosti. Česky vyšel
román poprvé roku 1976 v edici Kapka nakladatelství Mladá fronta.
Nové české vydání, které využívá překlad Pavla Pavel
Weigela, je doplněn doslovem Františka Novotného a esejem Všechen ten šrot od
polského znalce Lemova díla Jerzyho Jarzębského. Tem mj. píše: „Nápadným znakem
Lemova psaní je metaliterárnost: vesmírné příběhy nejsou ani tak vážně
upředenou prognózou budoucího vývoje lidstva jako spíše jistým druhem hry se
vzorci psaní i vzorci literárních světů (v rámci fantastiky již zavedených),
které tento žánr neúnavně produkuje. Lépe řečeno: hra s literaturou je
nepostradatelným pozadím díla, na němž se promítají Lemovy vlastní reflexe lidskosti
a jejího dalšího osudu. Přičemž tato reflexe nemusí být nutně středem
vesmírného dobrodružství. Někdy je nutné ji najít na okraji toho, co se
naivnímu čtenáři zdá jako těžko uchopitelné jádro příběhu.“
Ukázka z knihy:
Něco bouchlo, spadla kniha, kterou začal číst ještě na Bázi.
Založil tehdy stránku bílým listem, ale nepřečetl ani řádek, neměl kdy.
Poposedl na lůžku. Myslel na stratégy, kteří vymýšleli plány na zničení mraku,
a ústa mu zkřivil pohrdavý úsměv. To všechno dohromady nemá smysl, uvažoval.
Chtějí zničit… a my vlastně také, všichni to chceme zničit, ale nikoho tím
nezachráníme. Regis je liduprázdná, člověk na ní nemá co pohledávat. Proč tedy
ta tvrdohlavost? Vždyť je to stejné, jako kdyby je zabila bouře nebo
zemětřesení. Žádný vědomý záměr, žádný nepřátelský úmysl se nám nepostavil do
cesty. Neživý proces samoorganizace… stojí za to mrhat silami i energií na to,
abychom ho zničili jen proto, že jsme ho zpočátku považovali za číhajícího vraha,
který nejprve ze zálohy napadl Kondora a potom nás? Kolik takových zvláštních,
lidskému chápání cizích jevů v sobě skrývá vesmír? Máme všude přijít s
ničivou silou na palubách, abychom zahubili všechno, co se vymyká našemu
chápání? Jak ji to nazvali – nekrosféra, tedy i nekroevoluce, evoluce neživé hmoty,
snad by k tomu měli co říci Lyřané, Regis III patřila do jejich sféry, snad ji
chtěli kolonizovat, když jejich astrofyzikové předpověděli přeměnu jejich
slunce v novu… snad to byla jejich poslední naděje. Kdybychom byli v takové
situaci, samozřejmě bychom bojovali, ničili bychom ten černý krystalický hnus,
ale takhle? Jsme parsek od Báze, která je vzdálená od Země tolik světelných
let… Ve jménu čeho tu teď stojíme, ztrácíme lidi, proč stratégové po nocích
hledají nejlepší způsob anihilace, vždyť o pomstě nemůže být ani řeč…
Kdyby před ním stál Horpach, to všechno by mu v této chvíli pověděl.
Jak směšné a současně šílené je to „podmanění za každou cenu“, to „heroické
jednání člověka“, ta touha po pomstě za smrt druhů, kteří zahynuli, protože
byli posláni na smrt. Byli jsme prostě neopatrní, vkládali jsme příliš mnoho
důvěry do svých zbraní a přístrojů, dopustili jsme se chyb a neseme následky.
My, pouze my jsme vinni.
Tak uvažoval v přítmí se zavřenýma očima, které ho pálily, jako
by měl pod víčky plno písku. V této chvíli si uvědomil, že člověk se ještě
nepovznesl k vlastní velikosti, ještě si nezaslouží ono tak krásně nazvané a
odedávna oslavované galaktocentrické poslání, které nespočívá v tom, že se
hledají podobné bytosti, jež lze pochopit, ale v tom, nemíchat se do cizích,
člověku nepříslušejících záležitostí. Obsazovat pustiny, prosím, proč ne, ale
neútočit na to, co existuje, co si za miliony let vytvořilo svou vlastní, nikomu
a ničemu – s výjimkou záření a materiálních sil – nepodléhající rovnováhu
činné, aktivní existence, která není ani lepší, ani horší než existence
bílkovinných sloučenin nazývaných zvířaty či lidmi.
V tomto stavu, kdy byl pln velkorysého galaktocentrického
pochopení pro všechny existující formy, zastihl Rohana opakovaný, do nervů se
zařezávající vysoký jek poplachových sirén.
Všechny jeho úvahy rázem zmizely, smeteny dotěrným zvukem zaplňujícím
všechny sekce. V následujícím okamžiku vyběhl na chodbu a běžel s ostatními za
těžkého rytmického dusotu unavených nohou uprostřed teplého lidského
oddechování. Ještě než doběhl k výtahu, pocítil úder – ne některým smyslem, ani
svým tělem, ale jakoby trupem lodi, jejíž součástí se nyní stal; úder sice
zdánlivě nesmírně vzdálený a slabý, ale pronikající trupem hvězdoletu od zádi
až ke špičce, úder nesrovnatelné síly, který – i to pocítil – přijalo a
odrazilo něco ještě většího než Nepřemožitelný.
„To je on! To je on!“ vykřikovali běžící lidé. Postupně
mizeli ve výtazích, dveře se se sykotem zavíraly, posádka hlučela po točitých
schůdcích, protože se nemohla dočkat výtahu. Směsicí hlasů, voláním, pískáním
bocmanů, opakovaným zvukem poplachových sirén a dupotem z horní paluby pronikl
druhý nehlučný, ale o to mocnější otřes dalšího zásahu. Světla na chodbě pohasla
a znovu se rozjasnila. Rohana nikdy nenapadlo, že výtah může jet tak pomalu.
Stál a ani si neuvědomoval, že stále ještě tiskne vší silou tlačítko. Vedle něj
čekal už jen jeden člověk, kybernetik Livin. Výtah se zastavil. Rohan z něj
ihned vyběhl a uslyšel nejtenčí svist, jaký si je možné představit. Věděl, že
jeho vyšší rejstříky už nejsou slyšitelné pro lidské ucho. Jakoby současně zasténaly
všechny titanové spoje hvězdoletu. Doběhl ke dveřím řídicí kabiny s jistotou,
že Nepřemožitelný odpověděl na výstřel výstřelem.
© Tomasz Lem 2018
Translation © Pavel Weigel – dědicové c/o DILIA, 2018
Cover design © Milan Malík / www.mimo.net, 2018
ISBN 978-80-259-0971-3
 |
| Stanisław Lem |
Žádné komentáře:
Okomentovat