Román z roku 1932 je prvotinou francouzského spisovatele
Louise Ferdinanda Célina. Okamžitě byl překládán ve světě. Český překlad
Jaroslava Zaorálka (spolu s ním Richarda Weinera a Jindřicha Hořejšího) z roku
1933 byl vůbec první vydaný převod románu do cizího jazyka a stal se inspirací
a literární senzací české literatury.
Když Jaroslav Zaorálek v roce 1933 Célinův román překládal,
byl jím uhranut jako knihou neznámého spisovatele, která ho nadchla, a takto k
překladu přistupoval: inspirován předlohou ji rozvíjel a umocňoval její
bezprostřední expresivnost. A s tím vším, díky té inspiraci a své obraznosti,
vytvořil (včetně názvu Cesta do hlubin noci) jedinečnou českou knihu, která je
a zůstane historickou kometou naší literární paměti.
Nový český překlad vznikal s odstupem 86 let od prvního
vydání knihy a se znalostí toho, jak se Célinovo dílo dále vyvíjelo a co je pro
ně příznačné. S tímto vědomím souvislostí převádí Anna Kareninová do češtiny
tuto nejlidštější ze Célinových knih jako první úchvatný román, který v sobě už
ale ty další zahrnuje. V tomto smyslu najdeme v novém překladu Cesty postupy
pro příští Célinovo dílo typické a jedinečné. Jedním z nich je kázeň. A ta
dovedla překladatelku i k jinému českému názvu: Cesta na konec noci. Ten
odpovídá francouzskému originálu tak, jak na něm Louis Ferdinand Céline v
korespondenci trval: po takové cestě doslova „na konec noci“ sám v knize jde.
Tehdejší převratnost Célinovy prózy tkvěla v hudbě
jazyka, který vytvořil, v kompozici motivů a melodií vybraného vyjadřování,
řeči městské periferie (nikoli venkova) a samozřejmě mluvy rozhněvaného
intelektuála. Od Cesty na konec noci budou mít další Célinovy romány stále
rozvolněnější stavbu a knihu od knihy budou čím dál víc připomínat sled
nedořečených vět, emoci jednotlivých podobenství a epizod životaběhu, a ne
„řádně“ vedený příběh. O to mistrnější bude jejich styl, ta jeho hudba, „ma musique“,
jak říkal, v níž používá možností jazyka jako moderní hudební skladatel
možností nástrojů. Cesta na konec noci stojí na začátku: je to onen převratný a
„nesmírný demoliční podnik“ (podle Richarda Weinera), který otevřel nové cesty
pro dílo svého autora i pro světové písemnictví.
Z francouzského originálu Voyage au bout de la
nuit (Gallimard, Paříž 1981) přeložila a doprovodný komentář sestavila Anna
Kareninová.
Vydává nakladatelství Atlantis v edici Dílo L. F.
Célina (ISBN: 978-80-7108-371-9)
Ukázka z knihy:
Zemřelí se vznášejí
nad Paříží
Na náměstíčku jsme vešli do kavárny, která se nám zvenčí
zdála nejmíň drahá. Tania mi pro útěchu a z vděčnosti dovolovala, abych ji
líbal, kde chci. I pití jí chutnalo. Na lavičkách kolem nás už spali podroušený
flamendři. Hodiny na kostelíku odbíjely a potom zas odbíjely a zas donekonečna.
Došli jsme na konec světa, to bylo čím dál zřetelnější. Dál už se jít nemohlo,
protože po tomhle už byli jenom mrtví.
Začínali hned vedle ty mrtví na náměstí du Tertre. Z
místa, kde jsme byli, se dali dobře pozorovat. Vznášeli se přímo nad
Dufayelovým obchoďákem, tedy na východě.
Ale člověk musí přece jenom vědět, jak je pozná, totiž
zevnitř a s očima skoro zavřenýma, protože velké trsy světelných reklam hodně
překážejí, i přes mraky, abyste ty mrtvý uviděli. S mrtvýma jsem hned pochopil,
že mezi sebe vzali Bertíka, dokonce jsme si s Bertíkem maličko pokynuli a pak
taky, nedaleko od něj, s tou úplně bledou holčinou, s tou potratovou holkou z
Rancy, tentokrát už nadobro vykrvácenou.
Bylo tam porůznu ještě plno mých jiných bývalých pacientů
a taky pacientek, na který jsem už nikdy nemyslel, a ještě další, černoch v
bílým obláčku, docela sám, ten, kterýho zmrskali trochu moc, hned jsem ho
poznal, tam v Topu, a taky tatík Grappa, ten starej poručík z pralesa! Na ty
jsem ještě čas od času myslel, na poručíka, na zmučenýho černocha a taky na
toho svýho Španěla, na toho faráře, tu noc přišel farář s nebožtíkama k
modlitbám v nebi a jeho zlatej kříž mu při přeletech z nebe do nebe velice
překážel. Zachycoval se tím křížem o mraky, o ty nejšpinavější a nejžlutější, a
postupně jsem poznával ještě mnoho dalších nebožtíků, a pořád další… Tolik jich
bylo, až se člověk styděl, že neměl kdy se na ně podívat, dokud žili vedle vás,
celý roky…
Času nemá člověk nikdy dost, to je pravda, jenom aby
myslel na sebe.
Zkrátka ze všech těch prevítů byli najednou andělé, aniž
jsem to zpozoroval! Celý mraky andělů, a prapodivných a nijak slušných jich teď
všude byly. Vandrovali nad městem! Hledal jsem mezi nimi Molly, když to tak
vyšlo, svou hodnou, svou jedinou přítelkyni, ale nepřišla s nimi… Jistě měla
nějaký to svoje nebíčko jenom sama pro sebe, hned u Pánaboha, za to, jaká byla
vždycky hodná… Měl jsem radost, že ji nenacházím mezi těma syčákama protože
syčáci tyhle mrtví teda byli, samý darebáci, nic než chátra a banda přízraků,
sehnaná tý noci nad město… Hlavně z nedalekýho hřbitova přilítávali a pořád
přilítávali další a žádná vybraná společnost. Přitom to je malý hřbitůvek,
dokonce i komunardi tam byli, celý zakrvavený otvírali pusu dokořán, jako by
chtěli ještě řvát, a už nemohli… Čekali, tyhle komunardi, spolu s ostatníma na
La Pérouse, na toho z Ostrovů, který dneska v noci jejich shromáždění velel…
Ten La Pérouse se ne a ne ustrojit, dřevěnou nohu měl pořád nakřivo… vždycky mu
dalo práci, než si nohu připevnil, a pak taky že mu napřed museli najít jeho
velký lodní kukátko.
Nechtěl už vylétat do oblak bez kukátka na krku, byl to
vynález, ten pověstný dobrodružný dalekohled, opravdu legrační věc, kterou
vidíte lidi a věci z dálky, užším koncem z dálky čím dál větší, a právě proto a
přestože se k nim postupně blížíte, čím dál žádoucnější. Kozáci zakopaný u
Mlýna se ne a ne vydrápat z hrobů. Namáhali se až hrůza, ale zkoušeli to už
mockrát… Pořád do těch hrobů padali nazpátek, od roku 1820 byli ještě opilí.
Náhlý déšť je ale přece jenom nakonec osvěžil a pomohl
jim taky vyletět pěkně nad město. Hned se v tom reji rozptýlili a od mraku k
mraku zpestřovali noc svou nezkrotnou hřmotností… Hlavně Opera je lákala, jak
se zdálo, ohromnou výhní světelných reklam uprostřed, vyráželi z ní, tyhle
duchové, odskakovali na druhý konec nebe a tak se hemžili a bylo jich tolik, že
se vám dělaly mžitky před očima. La Pérouse, konečně náležitě opatřený, chtěl,
ať ho posledním úderem čtvrté vytáhnou do sedla, podepřeli ho a vyštafírovali
přesně akorát. Když už tam je, když konečně rozkročmo sedí, přece jenom ještě
gestikuluje a vrtí se. Úder čtvrté hodiny jím zachvívá, zrovna když si zapíná
knoflíky. Za La Pérousem se řítí celý nebe. Hrozný úprk, kroužící příšery se
slítaj ze všech stran, všichni duchové všech epopejí… Pronásledujou se,
dorážejí na sebe a útočí staletí proti staletím. Sever zůstává dlouho obtěžkaný
jejich hroznou vřavou. Obzor se modravě uvolňuje a den konečně vylézá velikou
dírou, kterou protrhli do noci, když prchali.
Najít je ještě potom je najednou pořádně těžký. Je třeba
umět vyjít z Času.
Když se to člověku podaří, najde je zas někde u Anglie,
ale v těch místech je mlha pořád tak hustá a tak hutná, že jako by tam od Země
až k nejvyššímu vrcholu nebe a napořád stoupaly jedny před druhými opravdový
závoje. Přesto když jste zvyklí a dáváte pozor, může se vám podařit je zas
uvidět, ale nikdy ne na moc dlouho, protože vítr přihání od moře pořád nový
poryvy a páry.
Ta velká žena tam, ta co střeží Ostrov, je poslední. Její
hlava je ještě mnohem výš než nejvyšší mlhy. Už jenom ona je na Ostrově trochu
živá. Její rusé vlasy nade vším ještě trochu pozlacujou mračna, to jediný zbývá
ze slunce.
Zkouší si prý vařit čaj.
Jistě to zkouší, jelikož je tam navěky. Jaktěživo ten čaj
nepřivede do varu, protože mlha je už příliš hustá a příliš pronikavá. Jako čajníku
používá lodi, nejkrásnější, největší lodi, poslední, kterou se jí podařilo v
Southamptonu najít, ohřívá si v ní čaj, vlnu za vlnou… Míchá… Rozmíchává to
všecko ohromným veslem… To ji zaměstnává.
Na nic jinýho se nedívá, jak se sklání provždy vážná.
Rej duchů prolétl úplně nad ní, ale ona se ani nepohnula,
je zvyklá, že se všecky příšery z pevniny přilétají ztrácet někam sem… Je
konec.
A ona prsty rozhrabuje oheň pod popelem mezi dvěma
mrtvými lesy, to jí stačí.
Zkouší ho rozdmýchat, všecko je teď její, ale čaj se jí
už nikdy vařit nebude.
Pro ty plameny už není život.
Na světě už není život pro nikoho, leda ještě trochu pro
ni a všemu je skoro konec…
© Éditions
Gallimard, Paris, 1952
Translation © Anna
Kareninová, 2018
ISBN
978-80-7108-371-9
K novému
překladu se Anna Kareninová vyslovuje v Bubínku revolveru na jaře 2018:
Žádné komentáře:
Okomentovat