Ana Tramelová právě dopadla až na dno své kariéry. Před
lety pracovala jako obhájkyně pro nejlepší firmy ve městě — teď nemá koho
obhajovat a své city otupuje léky a popíjením ginu. Jednoho rána ji z kocoviny probudí
nečekaný telefonát — volá její bratr Alejandro, se kterým nemluvila už pět let.
Byl obviněn z vraždy ředitele kasina a kromě své sestry nemůže nikomu věřit.
Ana mu chce pomoct, ačkoli všechno, včetně záznamu z bezpečnostní kamery,
ukazuje na jeho vinu. Krátce po zadržení Alejandro v cele spáchá sebevraždu.
Ana je pře-svědčená, že ho k tomu nátlakem dohnalo kasino, které zneužilo jeho
závislosti na hraní.
Ana postupně zjišťuje, že její úkol bude těžší, než
předpokládala. Bratr jí za¬mlčel, že kasinu dluží stovky tisíc eur, oženil se a
má dvouletého syna. Vedení kasina chce nyní peníze vymáhat na Alejandrově
rodině, a tak se Ana pustí ne¬jen do její obhajoby, ale dokonce kasino
zažaluje. Musí však čelit velkým spo¬lečnostem a nejsilnější právnické kanceláři
v zemi. Požádá proto o pomoc svou dávnou kamarádku Conchu, která si za
spolupráci vynutí slib — že Ana přestane pít.
Šance na výhru se zdají mizivé. V tomto případu nepůjde
jen o peníze, ale také o krk....
Roberto Santiago (nar. 1968) pochází z Madridu. Je
autorem scénářů k filmům a seriálům, píše divadelní hry a režíruje. V
posledních letech se proslavil dětských detektivek sérií Fotbaláci (první díl
vyšel připravujeme na podzim 2018), která se ve Španělsku stala bestsellerem a
byla přeložena do mnoha jazyků. Roberto Santiago vyučuje na Cinema School v
Madridu. Ana je jeho prvním románem pro dospělé. I ta vychází v českém překladu
v nakladatelství Host.
Rozhovor s autorem čtěte na https://www.facebook.com/notes/nové-knihy/roberto-santiago-na-čtyři-roky-jsem-se-z-pozorovatele-stal-i-hráčem/2183731584973170/
Ukázka z kniha:
Zbytek odpoledne jsem strávila v zasedací místnosti,
kterou jsem se rozhodla proměnit v hlavní stan případu.
Ukázalo se, že mí tři pomocníci jsou výkonnější, než jsem
myslela. Nejmladší z nich, Gerardo, ten v těch nápadných kravatách, kterého
jsem sotva znala a kterého jsem povolala, protože pokaždé, když jsem na něj
narazila v kanceláři, mě s velkým úsměvem pozdravil a zeptal se, jestli si dám
kávu, byl bez přehánění ostřílený hráč pokeru (nebo to aspoň tvrdil) a nejenže
dokonale znal všechny taje hry, ale znal dokonce i mého bratra. Osobně.
„Alejandro Tramel,“ vydechl, jako by mluvil o někom, koho
obdivuje, „byl druhý na World Poker Tour v Barceloně v roce 2015 a třetí na
European Series v Cannes roku 2016.“
To pro mě byla velká neznámá. Jak se zdálo, byly to
významné pokerové turnaje a můj bratr v nich dosáhl výsledků, jaké se mohly
podařit jen málokomu.
„Alejandro Tramel není pravidelný účastník turnajů, hraje
hlavně cash,“ pokračoval Gerardo. Když viděl, jak se tváříme, odhodlal se podat
nám úplnější vysvětlení. „Existují dvě varianty pokeru: turnaje a cash. Na
turnajích, stejně jako na šachových nebo tenisových turnajích, se hraje do té
doby, dokud nezbude jediný hráč; zaplatí se startovné a už se nemusejí sázet
další peníze. Z velkých turnajů, jako je World Poker Tour, si hráč může odnést
ohromné částky, dvě stě nebo tři sta tisíc eur nebo i víc.“
Všimla jsem si, že ve tvářích Sofie a Franciska, mých
dalších dvou právníků‑asistentů, se zračí úžas a závist.
„Když se ale hraje cash, neexistuje časový ani finanční
limit,“ pokračoval Gerardo. „Všechno se odvíjí od pravidel, na nichž se
dohodnou samotní hráči, a pokud se na nich nedohodnou, pak od pravidel, která
určí kasino. Aby bylo jasno, hry cash jsou například ty, které celý život
vídáme ve filmech. Můžou se při nich vyhrát závratné částky, ale samozřejmě se
můžou i prohrát. Tak se taky hrají ilegální hry.“
„Jakákoli hra, která se hraje mimo kasino, což jsou
jediná místa, která mají pokerovou licenci,“ odpověděl rychle. „Pokud je mi
známo, Alejandro se pár takových účastnil. Slavné hry u Argentince. Hry u
Učiněného pokladu. Já jsem se tam párkrát objevil, hraje se o velké částky, a
jen aby tě pustili dál, musíš předem zaplatit spoustu peněz, které já se svým
skromným platem pochopitelně nemám. Jestli chceš, můžu zavolat na pár míst, promluvit
si s některými lidmi a zjistit, jak často a s jakými částkami se Alejandro
Tramel těch her účastnil. Hra je ve skutečnosti malý a mnohostěnný svět.“
„A jak vidím, ty jsi v tom malém světě jako ryba ve
vodě,“ usmála jsem se.
„No… já ne… totiž, je to záliba…“ obhajoval se
neohrabaně.
„Obvolej ty lidi,“ řekla jsem. „A někdy večer musíš
uspořádat hru tady v kanceláři, abys nás ostatní naučil hrát, může se nám to
hodit.“
Gerardo si vyměnil pohled s Franciskem a přikývl.
Z toho pohledu mi bylo jasné, že to nebude poprvé, co se
v Promultas bude hrát. Rozhodla jsem se to nijak nekomentovat. Pokud jde o mě,
bylo mi úplně jedno, co tihle zelenáči dělají ve svém volném čase.
Po několika dalších základních vysvětleních ohledně
pokeru a jeho různých variant jsme přešli k informacím, které jsme měli o
Bernardu Menéndezi Ponsovi, oběti. Mládež udělala domácí úkoly.
Ponsovi bylo čtyřicet devět let, byl ženatý a měl
čtrnáctiletou dceru.
Pocházel z Burgosu a vystudoval podnikání na Universidad
Icade de Navarra. Žák jezuitů. Pracoval v různých společnostech se zaměřením na
volnočasové aktivity a poté se stal generálním ředitelem hotelového komplexu
Stella Maris Ciudad Vacaciones v Castellónu, kde působil čtyři roky. Odtamtud
přešel rovnou na pozici zástupce ředitele kasina v Creonte v Málaze, kde si
podle všeho vybudoval významnou reputaci v herním průmyslu. O dva roky později
se stal ředitelem, v roce 2012 byl zvolen předsedou Španělské asociace herních
kasin a tuto funkci zastával dosud. V roce 2013 dostal nabídku přestěhovat se
do Madridu, aby znovuoživil korunovační klenot: kasino Gran Castilla.
Podle všeho měl pověst puntičkáře a člověka, který
směšuje pracovní a soukromý život a přátelí se jak se zaměstnanci (k datu
vraždy jich bylo sedm set devadesát dva), tak se stálými zákazníky (v posledním
roce kasino navštívilo pět set dvacet osm tisíc osob). Během jeho funkčního
období společnost sáhla k významnému propouštění a také provedla velkou
rekonstrukci svých prostor. Oběma kroky si vysloužila řadu kritiky ze strany
odborů i v některých veřejných médiích, která ji obviňovala z obcházení
pravidel. Ve skutečnosti došlo k několika veřejným střetům s výborem
společnosti.
Další z jeho vlajkových lodí, a také bitevních polí, byl
právě poker. Bývalý tým vedení měl za to, že to je nezbytná, ale protivná hra,
která zabírá příliš prostoru a přináší malé zisky. Za posledních pět let mu
připadlo pouhých sedm procent z celkových příjmů ve srovnání s padesáti dvěma
procenty, která vydělala ruleta, nebo s dvaceti třemi, jež přinesl black jack.
Pons byl ale přesvědčený zastánce pokeru. Z různých důvodů si myslel, že to je
hra budoucnosti, mimo jiné proto, že to je mnohem víc než jen pouhá hazardní
hra, což přitahovalo stále více klientů, zejména mladých. Další důvod byl ten,
že to je jediná hra v kasinu, v níž hráči nesoupeří s bankéřem, ale jedni proti
druhým a kasino inkasuje pouze určité procento ze zisku. Tato skutečnost podle
jeho názoru znamenala, že podvědomí klientů je přivádí k myšlence, že mají více
nadějí na výhru. A mezi hráči mladšími třiceti pěti let to navíc byla hra par
excellence. Pons opakoval komukoli, kdo ho chtěl poslouchat, že to je hra
budoucnosti. Z toho vyplývala jeho podpora velké pokerové herny, jedné z
největších a nejlépe vybavených v Evropě. A z toho vyplývala také jeho snaha
pořádat velké akce (turnaje), které by přilákaly hráče nejen ze Španělska, ale
z celého světa a rovněž televizi, tisk a ostatní média. Z Ponse se nakonec stal
mluvčí pokeru proti staré gardě, která obhajovala podstatu klasických her a
etikety v odívání. Pons byl ve skutečnosti první, kdo porušil požadavek, aby
hráči, kteří chtějí vstoupit do místností kasina Gran Castilla, měli na sobě
sako a uzavřené boty. Všechny tyto údaje byly na internetu a měl k nim přístup
kdokoli, kdo byl trochu zvídavý a věděl, kde hledat. K mému překvapení Sofia
podnikla ještě další krok.
„Mluvila jsem s jedním kamarádem, který pracuje jako
zástupce inspektora odboru pro dozor nad hazardními hrami autonomního
společenství Madrid a který dohlíží na plnění místních norem v kasinech a
jiných hernách,“ řekla. „Stručně řečeno, dozvěděla jsem se, že Pons je
oblíbencem a chráněncem starého Čingischána, jak se říká Emilianu Santonjovi,
majiteli kasina v Robredu. Taky mi řekl, že se proslýchalo, že dojde k novému
propouštění, s nímž Pons kategoricky nesouhlasil, a dokonce vyhrožoval, že
pokud k němu dojde, odstoupí z funkce. A konečně mi kamarád, který mě požádal o
zachování anonymity, řekl, že jediná Ponsova slabost, alespoň podle toho, co zaslechl,
jsou Asiatky. Je blázen do holek z Dálného východu a často bývá vidět v
doprovodu Japonek, Číňanek, Korejek nebo Vietnamek, většinou za peníze. Nevím,
jestli to k něčemu bude, ale tak mi to řekl.“
Sofia mě rozhodně překvapila. Ukázalo se, že ta zdvořilá
a poslušná blondýnka, kterou jsem znala jako někoho, kdo zakládá dopravní spisy
a kopíruje, je také iniciativní a dokáže předvídat mé požadavky, jak by to měla
dělat dobrá advokátka.
„Navíc jsem se ho zeptala na bezpečnostní kamery v
kasinu, které můžou být v podobných případech zásadní,“ pokračovala, čímž
upoutala veškerou mou pozornost. „Vzpomínám si, že když jsem tam dvakrát byla,
viděla jsem kamery všude. Kamarád mi potvrdil, že ve všech hernách jsou kamery,
které se zaměřují na stoly. Zdá se, že v podstatě pokrývají celý obvod
místností. Je tam ale několik mrtvých bodů a míst, kde jim zákon o ochraně
soukromí osob zakazuje natáčet, například toalety. To je všechno, co mi o
kamerách řekl. Jestli chceš, můžu se ho zeptat ještě jednou.“
Sofia si všimla, že mě tenhle bod náramně zajímá.
Pomyslela jsem si, že počkám na Emeho, tak jako tak se brzo dozvíme, jestli
byla vražda natočena.
„Dobrá práce, Sofie,“ pochválila jsem ji. „Kdyby měla
tahle firma vítr v plachtách a já přijímala rozhodnutí, hned teď bych z tebe
udělala partnerku a zvedla bych ti plat. Firmě se ale bohužel daří průměrně a
já v otázkách zaměstnanců nerozhoduju. Nicméně informace, kterou nám poskytl
tvůj kamarád nebo tvůj expřítel, nebo ať je to kdo chce, je opravdu cenná,
takže s ním nepřerušuj kontakt. Jsem si jistá, že později se nám bude hodit,
určitým způsobem se může stát naším osobním Hlubokým hrdlem.“
Všichni tři se na mě nechápavě podívali.
„Hluboké hrdlo, však víte, Woodward a Bernstein, aféra
Watergate,“ pokusila jsem se vysvětlit. „To je fuk, zapomeňte na to.“
Není nic ubožejšího než čtyřicátnice, která se snaží
poučit dvacátníky, co se na vás dívají, jako kdybyste právě přijeli ze
čtvrtohor.
„Předpokládám, že už to víte, ale jen tak pro jistotu:
Alejandro Tramel je můj bratr,“ oznámila jsem. „Což není nutně ani dobré, ani
špatné. Budu ho obhajovat jako jeho advokátka, ne jako jeho sestra. Chci, aby
vám tohle bylo hned od začátku jasné. Můj osobní vztah s ním se případu netýká,
ujišťuju vás, že z mojí strany tomu tak bude. A prosím vás, aby tomu tak bylo i
z té vaší.“
Všichni tři přikývli. Co jiného mohli dělat.
Řekla jsem jim pravdu: za těch posledních pět let jsem se
svým bratrem neměla žádný kontakt, takže jsem o jeho životě nevěděla vůbec nic.
Gerardo toho o něm věděl víc než já sama. Budeme muset do
hloubky prozkoumat Aleho život a byla jsem si jistá, že toho najdeme spoustu,
co bude proti nám. Doufala jsem jen ve dvě věci. První z nich byla strašně
důležitá, totiž mít o našem obhajovaném stejně (nebo víc) informací než soudce
a policie. Zadruhé, pokud budeme mít štěstí, možná je v jeho životě něco, co by
nám mohlo pomoct. Podle toho, co jsem věděla, můj bratr nebyl nikdy násilník, a
pokud budeme schopni v tomhle ohledu prokázat čisté konto, uděláme malý velký
krok ke svému cíli.
Ana © Roberto Santiago, 2017
Translation rights arranged by DOS PASSOS Agencia
Literaria and Planeta Editorial
All rights reserved
Translation © Romana Bičíková, 2018
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018
ISBN 978-80-7577-586-3
Žádné komentáře:
Okomentovat