„Je to ta nejlaskavější dáma, jakou jsem kdy poznal, a nejhezčí
královna v celém křesťanském světě. Ujišťuji vás, můj pane, že se král povznesl
z pekla do nebe pro vlídnost této a svárlivost a omrzelost té druhé. Až budete
zase králi psát, povězte mu, jakou vám dělá radost, že se oženil s tak
okouzlující dámou,“ píše roku 1536 sir John Russell lordu Lisleovi.
Řeč je o Janě Symourové, která pouhých jedenáct dnů po
popravě Anny Boleynové oblékla svatební šat, aby se stala třetí ženou Jindřicha
VIII. Poslední dobou přitom zblízka sledovala, jak se králova vášeň k předchozí
manželce rychle mění v ledový chlad a velkolepé dvorské slavnosti, hostiny,
lovy i chodby královských paláců se náhle stávají kulisami děsivé tragédie.
Jana ví, že musí porodit králi syna, jinak jí hrozí smrt.
Nová královna musí vystoupit ze stínu Kateřiny Aragonské
i Anny Boleynové a dát zemi dědice, jen tak totiž může přimět krutého krále,
aby s ní i s celou zemí jednal laskavěji. Sílu jí dává její víra a naděje, že
se jí na tomto zkaženém světě podaří vykonat alespoň něco dobrého.
„Jana Seymourová vstoupila na scénu v době, kdy Anglie
prožívala tři z nejbouřlivějších roků ve svých dějinách. Ocitla se v centru
dramatických událostí, jež provázely náboženskou reformaci, byla svědkyní pádu
Anny Boleynové a v čase, kdy v anglické církvi probíhaly převratné změny,
zůstala věrna staré víře. Kdyby po sobě zanechala nějaké dopisy, v nichž by se
rozepisovala o svých názorech na soudobé dění, věděli bychom hned mnohem víc o
roli, jakou v něm hrála. To však neudělala, a tak pro nás zůstává do jisté míry
záhadou. Historikové se donekonečna přou o to, jestli byla opravdu tak plachá a
ctnostná – poslušný nástroj své ambiciózní rodiny – a zda byla skutečně jen
pokornou manželkou vznětlivého a mocného krále, nebo byla stejně ctižádostivá
jako její příbuzní a aktivně přispěla k pádu královny, jíž sloužila. Vzhledem k
nedostatku dobových svědectví je prakticky nemožné dospět k jakémukoli závěru.
Romanopisec se přesto musí rozhodnout pro jedno či druhé pojetí. Pro mě to
představovalo výzvu, která mě znovu přiměla ponořit se do historických pramenů,
na nichž je tato kniha založena, a hledat v nich stopy, jež by mi pomohly Janin
portrét vykreslit,“ píše v závěrečné poznámce svého životopisného románu
anglická autorka Alison Weirová.
Alison Weirová žije a pracuje v hrabství Surrey nedaleko
Londýna. Je známa především jako historička, která má na svém kontě celou řadu
obsáhlých publikací, mimo jiné knihy Děti Anglie, Šest žen Jindřicha VIII. a
Pád Anne Boleynové. Souběžně s odbornými studiemi píše o tématech, které ji jako
odbornici zajímají, také čtivé romány. Pro milovníky historie také pořádá
zájezdy po místech, kde se psaly anglické dějiny 16. století a o nichž ve svých
knihách nejčastěji píše, a sama je na nich zasvěcenou průvodkyní.
Kniha o Janě Seymourové je třetím dílem životopisné série
Šest tudorovských královen. Vydalo ji (jakož i české překlady jiných knih
Alison Weirové) nakladatelství BB/art. Překlad Eva Křístková.
Ukázka z knihy:
1535
Proč ve mně královy pozornosti budí takový nepokoj, ba
přímo vzrušení? Tázala se sama sebe. Před touto návštěvou ho přece viděla už
tolikrát a mnohokrát s ním mluvila. Tentokrát to ale bylo jiné. Nešlo ani tak o
to, co řekl, ale jak se jí přitom podíval do očí – pohledem, který neklamně
svědčil o jeho zájmu.
Nic to neznamená, říkala si pevně, když následujícího
jitra vyjížděli z nádvoří. Byl to jen prchavý zájem, dílo okamžiku. Pohrával si
s ní, aby viděl, jestli je svolná, a ona dala jasně najevo, že není. Možná ho
to urazilo. Ostatně od té doby s ní nepromluvil a nedal ani najevo, že o její
přítomnosti na přeplněném nádvoří ví. Královna Anna se k ní ale chovala
chladně.
Odjezd z Wulfhallu byl pro ni krutou ranou a ona si
zoufale přála, aby mohla zůstat, ale to bylo tváří v tvář nesouhlasu celé
rodiny nemožné. Dokonce i matku, která by měla chápat, proč chce zůstat doma,
jako by vidina dcery s korunou na hlavě oslnila. Nikdo se ani nezeptal, jestli
o královy pozornosti vůbec stojí. Brali to za samozřejmé a jednoduše usoudili,
že má na to, aby si královu lásku získala. Nebesa, vždyť ani neví, kde začít,
kdyby se jí naskytla příležitost!
Reakce členů rodiny ji natolik zaskočily, že se stěží
dokázala soustředit na otázku, co vlastně cítí ke králi ona sama. Byl
nepopiratelně přitažlivý a v přítomnosti jeho impozantní osobnosti cítila, jak
snadné by bylo podlehnout jeho kouzlu. Fascinovala ji jeho zdvořilá uhlazenost,
jeho blahosklonnost i vrozená schopnost bavit se s obyčejnými lidmi, tak aby se
v jeho společnosti cítili uvolněně.
Zaplést se s ním by však mohlo být nebezpečné. Věděla,
jakých krutostí je schopen. Jednu manželku už zapudil a její nástupkyni byl
opakovaně nevěrný. Viděla utrpení obou. Bylo by tak snadné nechat se zlákat
jeho majestátem a osobním kouzlem – a bylo by to naprosto pošetilé. Navíc byl
ženatý, a tudíž nedosažitelný. Z dlouhodobého hlediska bylo nepravděpodobné, že
by chtěl podstoupit komplikace dalšího rozvodu. Nemohl jí nabídnout nic než
ztrátu dobrého jména. To pro ni bylo rozhodující. Ať si její rodina říká, co
chce, nebude krále v jeho pokusech o sblížení podporovat.
Když dvůr dorazil do Winchesteru, byl už říjen a
venkovská krajina zářila všemi odstíny zelené, žluté a rudé. Král a královna
byli v dobrém rozmaru a každý den si vyjížděli na lov se sokoly. Jana oděná do
šatu z jemného růžového damašku se účastnila slavnostního obřadu vysvěcení tří
nových biskupů, který se konal ve winchesterské katedrále. Královna Anna se
tvářila triumfálně a nebylo divu, neboť všichni tři muži byli stoupenci
reformy, které do jejich funkcí sama prosadila. Jana věděla, že kdyby bylo po
jejím, anglickou církev by řídili samí takoví. Byla to pro ni chmurná vyhlídka.
Po obřadu se ve velké hradní síni konal skvělý banket.
Janu zaujal pohled na desku kulatého stolu krále Artuše, která visela vysoko na
zdi. Byla vymalovaná jasnými barvami a po obvodu na ní byla krásným písmem
vepsána jména všech slavných rytířů. Artuš byl vyobrazen na trůnu úplně nahoře.
„Ten stůl je velkolepý, viďte, slečno Jano?“ ozval se
hlas za jejími zády. Otočila se a uviděla krále, jak se na ni usmívá.
„To je, Milosti,“ souhlasila a v duchu se zaradovala, že
ho v zahradě na Wulfhallu neurazila, ale zároveň se modlila, aby tento rozhovor
byl pouze přátelský.
„Tam nahoře to je můj otec,“ ukázal jí král. „Nechal se
vymalovat jako král Artuš, když se stůl opravoval. Víte, my, Tudorovci, jsme
Artušovými potomky. Můj bratr se narodil tady ve Winchesteru a dostal po něm
jméno. Když jsem byl malý, představoval jsem si, že jsem jedním z rytířů
kulatého stolu.“
„Vaše Milost četla Artušovu smrt od sira Thomase
Malloryho? Jako dítě jsem tu knihu milovala.“
Jindřich se rozzářil. „I pro mě to byla jedna z mých
nejoblíbenějších. Máme v knihovně originál. Jestli chcete, ukážu vám ho.“
„To je od vás moc milé, pane.“ Všimla si, že je lidé
pozorují, a ohlédla se po královně, zda se nedívá. Anna byla naštěstí zabraná
do hovoru se svými biskupy, jak o nich ráda mluvila. Král odvedl Janu ke stolu,
na němž stály džbány s vínem a mísy se sladkostmi. Všimla si, že lehce kulhá.
„Musíte ochutnat tyhle,“ řekl a vzal do ruky mísu s pěkně
ozdobenými lineckými koláčky. „Jsou výtečné.“ Podal jí je a lehce se uklonil.
„Děkuji, Milosti,“ řekla.
„V těch šatech a tak půvabná jste jako dokonalá anglická
růže,“ pronesl tiše.
Na kratičký okamžik se mezi nimi rozhostilo ticho.
„Lichotíte mi, Sire,“ řekla a začervenala se.
„Pro mě jste půvabná – ba přímo krásná,“ ujistil ji a
nenápadně se k ní naklonil.
„Pane, je všeobecně známo, že královnina krása zastiňuje
krásu všech jejích dam. Nejsem tak smělá, abych se s ní srovnávala.“
Úsměv se mu vytratil z tváře. „Nemáte zdání, Jano, co se
mužům na ženách líbí. Nejsou to jen hezké rysy a pěkná postava. Má-li žena
čisté srdce, přímo září. Je-li skromná a ctnostná a zároveň laskavá, má to
vepsáno v obličeji. Jestli je ale saň, pořád si na něco stěžuje a chybí jí
laskavost, nikdy nemůže být krásná, i kdyby byla sebesličnější.“
Jeho upřímnost ji ohromila. Nevěděla, jak má odpovědět, a
neuniklo jí, že je její bratr Edward sleduje se špatně skrývaným zájmem.
Zachránilo ji královo syknutí. „Odpusťte, Jano, musím se
posadit. To staré zranění na noze mě děsně bolí. Dejte si ještě trochu vína.“
Uklonil se jí a pomalým krokem zamířil k trůnu stojícímu na vyvýšeném stupínku.
Udělala pukrle směrem k jeho zádům, celá šťastná, že se rozhovor dál
neprotahoval. Nechtěla, aby si lidé mysleli, že jí král věnuje příliš mnoho
pozornosti. Věděla, jak rychle se na dvoře šíří klepy.
Thomas ji však bedlivě pozoroval. „Dobrá práce, sestřičko,“
pronesl tiše, když ji míjel. Zpražila ho pohledem.
Toho večera král pořádal hostinu na počest nových biskupů
a Anniny dámy a někteří z králových pánů se pak sešli v královnině komnatě.
Jana se usadila ke karetní partii s Margery, Thomasem a elegantním mladým mužem
s kaštanově hnědými vlasy a hezkou tváří jménem Francis Weston. Ten se u krále
i královny těšil velké přízni. Před okenním výklenkem seděl jiný mladý muž a
hrál na virginal. Jana ho viděla už několikrát, když ho zavolali z králových
komnat, aby zahrál královně Anně. Byl tmavý jako cikán a vždy vybraně oblečený
– na obyčejného hudebníka až příliš okázale. Janě připadal afektovaný, jako
kdyby se svým chováním snažil opičit po těch, kteří stáli nad ním. Nebylo ovšem
pochyb, že pokud jde o hudbu, je vskutku velmi nadaný.
Zatímco Jana čekala, až Weston vyloží karty na stůl, po
očku sledovala, jak se ten hudebník dívá na královnu: tvářil se, jako by jí byl
zcela uchvácen. Anna to očividně také postřehla, ale nijak ji to netěšilo,
protože ho po chvíli zničehonic propustila.
„Smeaton se drze vyvyšuje,“ poznamenal Weston. „Dělá, že
miluje královnu. Tu samozřejmě milujeme všichni, ale ona se nikdy nesníží k
tomu, aby věnovala pozornost někomu tak bezvýznamnému.“
„Je nesnesitelně pyšný,“ ušklíbl se Thomas. „A nenávidí
Norrise.“
„Proč?“ zeptala se Jana.
„Protože Norris miluje královnu. Vždycky ji miloval,“
odpověděl Weston.
To ovšem nebylo žádným tajemstvím. „Bude se ženit s Madge
Sheltonovou, ale není to sňatek z lásky.“
„Myslíte, že král ví, co Norris ke královně cítí?“
zajímala se Jana. Dobře věděla, jak vřele a s jakými sympatiemi král jedná s
Norrisem, který byl všeobecně oblíbený a vážený.
„O tom dost pochybuji. Ale…,“ ztišil Weston hlas, „miluje
královna Norrise?“
„Ne,“ prohlásila rezolutně Jana. „Ráda si s pány
zaflirtuje, ale to je asi tak všechno. Pokud má někoho vysloveně ráda, je to
její bratr.“ Lord Rochford býval v královniných komnatách častým hostem a právě
teď s ní žertoval. „Jsou si velmi blízcí.“
„Krále ale miluje víc,“ řekl Weston.
„To jistě,“ souhlasila Jana. „Myslím, že jste na řadě.“
Copyright © 2018 Alison Weir
All rights reserved.
Z anglického originálu Six Tudor Queens. Jane Seymour.
The Haunted Queen (First published by Headline Review, Great Britain, 2018)
přeložila © 2018 Eva Křístková.
ISBN 978-80-7595-082-6
 |
| V prvním ze série románů o šesti tudorovských královnách představila historička Alison Weirová Kateřinu Aragonskou. Český překlad Evy Křístkové vydal BB/art roku 2016. |
 |
| Ve druhém ze série románů o šesti tudorovských královnách vylíčila historička Alison Weirová jednu z nejsenzačnějších epizod anglických dějin. Rozkrýla životní osudy odvážné a odhodlané ženy jdoucí neochvějně vstříc tragickému konci. Český překlad Evy Křístkové vydal BB/art v roce 2017. Ukázku si můžete přečíst na https://ctenarknih.blogspot.com/2017/12/alison-weirova-anna-boleynova-kralova.html |
Žádné komentáře:
Okomentovat