Dominik Dán: Smrť na druhom brehu

Nejúspěšnější slovenský autor detektivek nadělil čtenářům pod stromeček novou knihu. V pořadí dvacátou třetí. V novém případu pátrají Krauz a Chosé po vrahovi muže, jehož mrtvé tělo nikomu nechybí. Je to oběť vyřizování si účtů v podsvětí?

Knihu vydalo bratislavské nakladatelství Slovart, které ji doprovodilo následující anotací: „Začiatky deväťdesiatych rokov boli hektickým obdobím nielen na oddelení vrážd, ale v celej spoločnosti. Čo sa dialo v Našom Meste automaticky registrovali aj detektívi, a nielen registrovali, aj riešili, vyšetrovali a vypočúvali. Zo zelenáča Richarda Krauza je samostatne pracujúci detektív a s parťákom Jozefom Fischerom zvaným Chosé riešia jeden prípad za druhým. Tento sa stal na jar 1994 ‒ na brehu rieky Morava na úrovni 4. kilometrovníka našli dvaja výrastkovia polozahrabanú, polorozpadnutú mŕtvolu muža. Nič zvláštne, pokojne mohla skončiť v krematóriu a na štátne trovy jej mohli podkúriť - to by ale nesmela mať uprostred čela pravidelný kruhový otvor s priemerom 9 mm. Stačil jeden pohľad a dvojici detektívov bolo hneď jasné, že ho nespôsobil vrták, ale olovo odliate do tvaru guľky. No z akej pištole bola vystrelená a čia ruka ju v tom momente držala, sa dozvedia až po dlhom vyšetrovaní, Chlapci z mord partie sa riadne zapotia, lebo nič nevedia ani o vrahovi, ani o obeti. Mŕtvy chlap nikomu nechýba. Nevedia ani to, že kruhový otvor uprostred čela sa onedlho stane symbolom vybavovania si účtov v podsvetí, ktoré sa práve začína formovať.“

Ukázka z knihy:

1

MAREC 1994

Detektív z oddelenia vrážd Richard Krauz sa zošúveril do gulôcky, schúlený pod pršipláštom sedel meravo ako socha, rezignovane prijímal kvapku za kvapkou. Padali mu na hlavu, na plecia, na ruky... Bolo ich vela, padali všade a išlo mu to na nervy.

Za iných okolností mal vodu rád – hmlu, dážd, jazerá, potoky, rieky, bazény, vodu ako súcast prírody zbožnoval.

V pohári ani nie.

Sedel meravo a pozorne sledoval priestor pred sebou.

Kde padne dalšia? Co ešte navlhne? Kam sa má uhnút?

Ani plavák na hladine sa nepohol, ani steblo trávy sa pod váhou kvapiek neohlo, ani gumené rybárske cižmy ho neomínali, ani zmoknutý pes neskucal pri stane. Ani záber.

Keby sedel na brehu jazera, keby pes naozaj skucal pri stane, keby mali nahodené a kamarát Jožo by ho volal do stanu na poldeci, bolo by to s tým kvapkaním v poriadku – voda k rybacke predsa patrí. Lenže Krauz sedel v kancelárii císlo stoštyridsatjeden, široko-daleko žiadna udica, o kaproch ani nehovoriac.

Niekde nad nimi na hornom poschodí prasklo vodovodné potrubie a kým sa driemajúci, vecne ufrflaní údržbári rozhýbali, voda presiakla cez strop a kvapkalo mu na hlavu, na spisy, na stoly, na koberec, na všetko – aj do umývadla, kde to prekážalo najmenej.

„Kurva aj s údržbármi,“ šomral si. „Keby som sa ešte raz narodil, budem údržbárom.“ Na chvílu sa zamyslel, potom sám sebe prikývol. „Urcite údržbár alebo hroch, to je jedno. Voda im nevadí a leniví sú, až to bolí.“

Ani šomranie mu nepomohlo, ani nebolo komu a pred kým nadávat, lebo kancelária bola prázdna. Iba si frfotal sám pre seba. Prestal nadávat a cíp služobnej pláštenky prehodil cez roh stola, tam zatial nekvapkalo, no už zacalo, a rozhodol sa, že zachráni stolové strúhadlo na ceruzky, dva popolníky a Burgerove zabudnuté cigarety – sotva polovicu škatulky.

„Do prde...“

Nedokoncil. Neopatrne odkryl opacný roh stola, kde mal poznámky k poslednému prípadu.

„Ja sa na to...“

Zaregistroval pohromu a strhol pršiplášt naspät. Odkryl sa opacný roh stola. Služobná pláštenka bola jednoducho krátka. Nestíhal. Ani prikrývat, ani nadávat.

Krauz sa zošúveril do gulôcky, lepšie si pretiahol služobnú pláštenku cez hlavu a prestal bojovat. Rezignoval, vykašlal sa na spisy, kryl si iba hlavu. S vodou sa bojovat nedá, je to živel.

Rozleteli sa dvere.

„Cau!“ zahulákal Chosé. „Tak jak, vodník Clupko!?“

„Ahoj. To nie je tvoj parazól!“

„Nie je, ale poslúži, né?“ Chosé vítazoslávne zamával najnovším úlovkom.

„Zožen ešte jeden aj pre mna!“

„Si na hlavicku? Vieš, co ma stál? Musel som rapavú Vieru pozvat na veceru!“

„Pozvi ju aj na ranajky a vyškemri jeden aj pre mna! Nevidíš, ako tu trpím?“

Chosé podal Krauzovi obrovský cierny dáždnik a razantne pokrútil hlavou.

„Tu máš tento, radšej ho obetujem, ale ranajky s nou nie!“

Krauz poznal rapavú Vieru z výstrojného skladu, chápal kolegu.

„Daj ho sem!“

Vytrhol mu dáždnik a rozprestrel ho nad stolom. Kvapky dopadajúce na hlavu ignoroval, uteráky majú a hlava sa dá vysušit raz-dva, no na stole ležali hotové poklady a tie bolo treba chránit v prvom rade.

„Co stojíš, tela! Pohni sa! Poprikrýval som, co sa dalo, no už to tecie všade! Otvor skrinu a zacni ládovat spisy, ja podržím dáždnik!“ velil Krauz.

Chosé otvoril plechovú skrinu a, ignorujúc kvapky dopadajúce zo všetkých strán, schovával jednu kôpku šanónov za druhou.

„Švihaj!“ pomáhal mu parták, kryjúc ho mohutným ciernym dáždnikom.

„Co štekáš, šak robím, co môžem!“

Ked v útrobách Chosého skrine zmizla polovica spisov zo stolov, Krauz si konecne všimol rozmer monštra, co držal v ruke.

„Rapavá Viera toto používa na zoskoky namiesto padáka?“ zamával dáždnikom.

„Jej foter má pohrebnú službu, hento parazoidné monštrum používajú ako reklamu,“ Chosé kývol hlavou k ciernemu cirkusovému stanu v Krauzových rukách.

Krauz sklonil dáždnik, aby dovidel navrch.

„Nie je tam nic. Žiadne logo firmy ani reklama.“

„Stací rozmer a farba, né?“

„Tiež pravda, reklama sama osebe,“ naklonil dáždnik, aby lepšie kryl kolegu.

Chosé schoval posledný fascikel do skrine.

„Vybavené! Uf! Ešteže som prišiel vcas.“

„Neprišiel si vcas, moknem tu už hodinu a z hlavy mi zatieklo po chrbte až na rit!“

„Sa neposer!“

„Keby aj, mám aspon automatický bidet.“

„Co?“

„Nevieš, co je bidet? Ritná sprcha.“

„Až doteraz som si myslel, že je to priestor medzi kozami.“

„To je dekolt.“

„A revolver americkej výroby z cias divokého západu?“

„Je iba kolt.“

„Ešteže ta mám, inak zomriem sprostý.“

„Zomrieš sprostý aj bezo mna.“

„Dakujem za úprimnost.“

Krauz prikývol, chvalabohu, túto cast debaty majú úspešne za sebou. Kývol kolegovi, posunul sa na stolicke a prichýlil Chosého pod velký cierny dáždnik.

„Dakujem,“ zasycal Chosé lakonicky. „Aj za ten kolt.“

„Máš za co,“ odvrkol Krauz takisto.

„Ešteže ho mám za pásom. Smith Wesson tridsatosem špeciál, trojpalcová hlaven.“

„Tak sa nabudúce nerob sprostý!“

Chosému sa nechcelo odpovedat, boli sami, nemal sa kto pripojit, fóriky si šetril na neskôr. Chvílu iba sedeli na polzadku na jednej stolicke pod jedným dáždnikom. Ani sa velmi nepretlácali. Obcas sa pomrvili.

Kvapky cupkajúce zo stropu utíchali.

Chosé sa nahol a vykukol.

„Už asi uzavreli potrubie. Lepší sa to.“ Skontroloval strop a zazubil sa na kolegu.

„Konecne.“

„Písal si dalej?“ Chosé sa prestal starat o dážd a prehodil výhybku na služobné problémy.

„Písal.“

„Ukáž.“

Chosé vstal, šikovne sa uhol drôtenému špicu na konci dáždnika, aby ho nepichol do oka, a strhol pláštenku z písacieho stroja.

Krauz najprv vystrcil ruku spod ciernej opachy, otocil dlan hore, potom dolu a až ked na nu nepadla ani kvapka, uveril.

„Fakt, asi už uzavreli hlavný ventil. Konecne.“

Dáždnik pre istotu nezložil, iba sa na stolicke s kolieskami presunul k písaciemu stroju. Chosé už sedel na jeho mieste a cítal. Otácal valcom, posúval papier hore-dolu, cítal, šomral si, mimovolne prikyvoval.

„Vypadni! Posun sa!“ snažil sa ho vystrnadit Krauz.

„Pockaj, cítam.“

„Ešte to nie je hotové.“

„Nechaj ma to docítat aj polosurové.“

Krauz pockal. Chosé docítal, vstal. Vymenili si stolicky.

„Zatial v poriadku, kompl. Má to hlavu aj pätu. Túto cast nocnej služby s dôverou prenechám tebe, tvojmu básnickému crevu sa moje slepé nevyrovná. Len to napíš tak, aby nás zase nevlácili dva mesiace po inšpekcii.“

„A co asi robím?“ Krauz ukázal oboma rukami na písací stroj. „Tvoju rit zachranujem, nie moju!“

„Našu, kámo, našu, ideme v tom spolu.“

„Spolu...“ pripustil neochotne Krauz.

„Napíš tam, že ten nôž mal cepel dlhú dvadsat centimetrov,“ radil Chosé.

Krauz vzdychol.

„Nemôžem! Taký ani v kuchyni nemali. Dám tam pätnást s ciernou rúckou, taký sme mu vtlacili do dlane.“

„Aha,“ spomínal Chosé. „Jasné, daj pätnást, už si spomínam.“

Krauz si pritiahol stolicku k písaciemu stroju, ešte raz s obavami pozrel na strop, no situácia s kvapkami bola o poznanie lepšia, a pustil sa do druhej casti hlásenia z nocnej služby. Od neho záviselo, ci ich budú dva mesiace vlácit po inšpekcii, alebo ich rovno prepustia do civilu, alebo ich nechajú slúžit dalej, prípadne dostanú ešte aj odmenu za vzorne vykonaný služobný zákrok.

Susan Elia MacNeal: Naděje Jeho Veličenstva

Špionážní série americké autorky o Maggie Hopeové pokračuje třetím příběhem.

Rodilá Britka vychovaná v Americe získala místo sekretářky u Winstona Churchilla a následně se díky svým geniálním matematickým schopnostem prosadila i u tajné služby. Poté, co byla pověřena ochranou královské rodiny na hradě Windsor, je jí tentokrát přidělen obzvláště náročný úkol – musí v přestrojení proniknout do nejvyšších společenských kruhů nacistického Berlína a získat cenné informace. Tajemství, která v Německu odhalí, jsou však temnější, než čekala – a některá se týkají i její vlastní minulosti…

Knihu vydává nakladatelství Motto.

Ukázka z knihy:

Maggie Hopeová hmatala kolem sebe v černočerné tmě a snažila se najít cestu. Byla ještě celá udýchaná, jak těsně před tím vyšplhala po okapu. Rozbila okno v prvním patře, vyhnula se několika nastraženým drátům a tiše se přikrčila k podlaze v potemnělé chodbě. Pak se ale zhluboka nadechla a vstala, nervy napnuté k prasknutí.

V tu chvíli jí pod nohou zaskřípala parketa. To snad ne, zaúpěla Maggie v duchu. Na okamžik se zastavila a zatajila dech. Srdce jí stále bušilo jako zvon. Ve starodávném panském domě ponořeném do neproniknutelné tmy vládlo naprosté ticho, jen občas narušené zapraskáním starého dřeva.

Nic.

Čistý vzduch.

Maggie cítila, jak jí pokožka v podpaždí vlhne a po horkém čele jí stékají krůpěje potu. Opatrně pokračovala chodbou až ke knihovně a po celou cestu měla nastražené uši, jestli neuslyší nějaký varovný zvuk. Dveře byly zamčené. No samozřejmě, pomyslela si. Během několika vteřin však zámek překonala jednou ze svých vlásenek.

Jakmile se ujistila, že uvnitř nikdo není, stiskla spínač kapesní svítilny a zamířila ke stolu, pod nímž se měl ukrývat sejf. Skutečně tam byl, přesně jak řekl její školitel.

Výborně, pomyslela si a posadila se na koberec před ocelové dveře trezoru. A teď si promluvíme. Takhle si představovala vykrádání sejfu; přátelsky s ním prohodí pár slov. Naučil ji to glasgowský kasař Johnny Ramensky, který se dostal na svobodu výměnou za pomoc při výcviku agentů. Pomalu točila číselníkem a poslouchala. Jakmile zaslechla cvaknutí mechanismu – ve skutečnosti ho spíš cítila přes konečky prstů – poznala, že první číslo je správné. A teď druhé.

Soustředila se na odemykání trezoru do takové míry, že vůbec neslyšela, jak se otevírají dveře vedoucí do přístěnku.

Z příšeří se vynořil vysoký štíhlý muž v uniformě SS. „Tóchle fam nikdy neprrrojde,“ zašišlal jako Paul Lukas ve filmu Přiznání nacistického špeha.

Maggie se mu vůbec neobtěžovala odpovědět. Veškerou energii věnovala poslednímu číslu, tichému kliknutí zámku a otevírajícím se těžkým ocelovým dveřím trezoru.

Jediným pohybem vytáhla zevnitř všechny dokumenty, zasunula si je do podpaždí, vyskočila ze země a otočila svítilnu proti vetřelci, který okamžitě přimhouřil oči.

Hned nato se proti němu rozběhla, zprudka ho kopla do rozkroku, a zatímco se v předklonu svíjel bolestí, udeřila ho loktem do hlavy. Když se spokojeně ujistila, že ztratil vědomí, rozběhla se s dokumenty ke dveřím.

Muž však vědomí neztratil. Bleskurychle natáhl ruku a chytil prchající vetřelkyni za kotník. Maggie se svezla na podlahu a spolu s ní dopadly na zem i dokumenty z trezoru. Zprudka odkopla mužovu ruku a znovu zamířila ke dveřím.

Muž v uniformě vstal a rozběhl se za ní. Levou rukou ji chytil za paži a pravačkou jí pevně sevřel hrdlo. Maggie zalapala po dechu a pokusila se protivníka setřást, ale bezvýsledně.

Zprudka ji přitiskl ke zdi – „Stop! Stop!“ ozvalo se náhle.

A pak znovu. Hlas zesílený megafonem. „PROBOHA, STOP!“

Paže, které mladou ženu až dosud pevně tiskly, se uvolnily a propustily ji ze sevření.

„Co to má proboha…?“ zamumlala podrážděně.

V sále se rozsvítila světla – holé žárovky zasazené přímo do speciálně upraveného stropu. Oba aktéři se ve skutečnosti nenacházeli v berlínském domě vysoce postaveného nacisty, nýbrž ve šlechtickém sídle Beaulieu v anglickém hrabství Hampshire. Právě zde totiž sídlila „závěrečná přípravka“ výcvikové školy SOE – Special Operations Executive – což bylo oddělení britské zpravodajské služby pro zvláštní operace, které podléhalo přímo Winstonu Churchillovi. Někteří rekruti vtipkovali, že zkratka SOE ve skutečnosti znamená Stately ’omes of England neboli „Vznešená anglická sídla“, protože se téměř veškerý výcvik zvláštních agentů odehrával v majestátních šlechtických usedlostech.

„Co teď?“ zamručela Maggie a začala netrpělivě rázovat sem a tam.

Do sálu vešel vážně se tvářící čtyřicátník s prošedivělými vlasy a s kancelářskými deskami v ruce. „Dobře, slečno Hopeová – nechtěla byste mi povědět, co jste pokazila?“

Maggie se zastavila a založila si ruce v bok. „Podplukovníku Ronalde Thornley,“ začala, a přitom si musela dávat pozor, aby mu neřekla Thorny.* Tuto přezdívku, která vyjadřovala jeho nepříjemnou povahu, mu dali agenti v zácviku.

„Odemkla jsem zámek, pronikla do sejfu, vytáhla z něj dokumenty, odzbrojila nepřítele…“

„Odzbrojila. Nezabila.“ Maggie měla co dělat, aby nezvedla oči v sloup. „Zrovna jsem se k tomu chystala, pane.“

„Spíš to vypadalo, jako byste se chtěla nechat sama zabít, slečno,“ vyštěkl na ni Thornley.

Mezitím k ní zezadu došel vysoký muž v uniformě SS a mnul si zátylek. „Šla jste na to dobře, Maggie, ale řekli mi, že když mě jenom omráčíte a nezabijete, mám se na vás znovu vrhnout.“

Maggie k němu vyslala podmanivý úsměv. „Za to koleno se omlouvám, Phile.“

„To nic.“

Thornleymu to vůbec nepřipadalo směšné. „Když nepřítele nezabijete, dopouštíte se chyby, protože…“

Maggie a Phil si vyměnili výmluvný pohled.

Za Thornleym se ozval vysoce položený nosový hlas. „Protože nejlepší nepřítel je mrtvý nepřítel.“    „Plukovníku Gubbinsi, nevěděli jsme, že jste tady,“ řekl Thornley při pohledu na svého nadřízeného, který vyšel z příšeří.

„Na světě není nic nebezpečnějšího než naštvaný nacista. Na to nezapomínejte. Kromě toho mějte na paměti, že nezabíjíte člověka, ale nacistu. Skopčáka. Fricka.“

Plukovník Colin McVean Gubbins byl velitelem výcviku v Beaulieu. Vypadal ztrhaně, nad propadlýma očima se mu klenulo husté tmavé obočí a pod nosem mu rašil jemný řídký knír. „Výsadek na nepřátelském území přežije pouze šedesát procent agentů, slečno Hopeová. Jste první žena, kterou

vysadíme v Německu – dokonce první žena, kterou během této války vůbec někde vysadíme. Jen sám Bůh ví, jak se vám bude dařit. Vystavujeme vás ohromnému nebezpečí, a tak chceme, abyste byla připravená.“

Z Maggie začal vyprchávat vztek. O ni tu nešlo – v sázce byl úspěch nadcházející mise. „Ano, pane.“

„Máte doručit součástky do vysílačky pro odbojovou skupinu v Berlíně a nainstalovat štěnici v domě vysoce postaveného důstojníka Abwehru. Ať už pro to má ministerský předseda jakýkoliv důvod, prostě chce, abyste tenhle úkol splnila právě vy. A pokud při tom zlikvidujete pár nacistů, prosím. Teď není vhodná doba na sentimentalitu nebo přecitlivělost. Rozumíte?“

Ministerský předseda chce, abych tenhle úkol splnila právě já! Maggie se dmula pýchou, ale snažila se své pocity potlačit, aby si toho Gubbins nevšiml. „Ano, pane.“

„Vzhledem ke své vynikající znalosti němčiny a ke schopnostem, které si tu zdokonalujete, byste to mohla zvládnout,“ pokračoval. „Ale i tak je to nebezpečné. Nesmíte nic – a nikoho – podcenit.“

„Ano, pane.“

Maggie se už dlouho toužila stát špionkou vysazenou za nepřátelskou linií. Snila o tom ještě jako sekretářka ministerského předsedy a potom i v době, kdy vyučovala princeznu Alžbětu matematice. Teď konečně přišla její příležitost.

„Zkusíme to znovu,“ řekl Gubbins. „A tentokrát toho nacistu zabijte. Prostě toho zatraceného Němčoura zlikvidujte.“

Poznámka v textu:

* Pozn. překl. – Thorn, angl. trn, osten

Edward Osborne Wilson: Smysl lidské existence

Edward Osborne Wilson je jedním z nejuznávanějších biologů dneška, pro svou průkopnickou práci bývá často nazýván "otec sociobiologie" nebo "otec biodiverzity" a mezi biology je znám jako největší znalec života společenství mravenců. Ve své dosud nejfilozofičtější knize Smysl lidské existence se však obrací k lidským otázkám jako "Odkud pocházíme?", "Proč existujeme na této planetě?" nebo "Kam a proč kráčíme?". Kdysi se mu vyčítalo, že o lidském druhu píše poněkud mechanisticky a příliš se spoléhá na genetickou předurčenost. Možná proto se ve své nové knize zahloubal nad jedinečností lidského života a nad tím, že přestože nás i pavouky utvářel stejný evoluční proces, básníkův sonet se přeci jen fundamentálně liší od pavučiny. Ať už píše o tajemství lidského druhu, svobodné vůli, náboženství, kolapsu biodiverzity, či dokonce věrohodném portrétu mimozemské civilizace, vždy věří, že lidstvo má ve vesmíru skutečně výjimečné místo.

V edici Aliter vydávají nakladatelství Dokořán a Argo.

Ukázka z knihy:

Smysl smyslu

Má lidstvo ve vesmíru nějaké výjimečné místo? Jaký je smysl našeho osobního života? Jsem přesvědčen, že o vesmíru i o sobě samých toho víme již tolik, že tyto otázky můžeme položit v zodpověditelné a testovatelné podobě. Dnes již dokážeme prohlédnout kouřovou clonu a naplnit tak Pavlovo proroctví: „Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ Své místo a smysl své existence jsme však dosud, oproti Pavlovu očekávání, nenahlédli, a to ani částečně. Popovídejme si tedy o něm a zkusme k němu dojít cestou rozumu.

Rád bych byl na této pouti vaším průvodcem. Nejprve se vydáme k původu našeho druhu a jeho místa na světě; touto problematikou se podrobněji zabývám v knize The Social Conquest of Earth (Vzestup společenských druhů). A poté se prostřednictvím vybraných témat z přírodních i humanitních věd pokusíme zodpovědět obtížnou otázku „Kudy kráčíme?“ a pak tu vůbec nejobtížnější: „Proč?“

Věřím, že přišel čas navrhnout možnost sjednocení obou těchto směrů. Měly by humanitní vědy zájem kolonizovat ty přírodní? Třeba s malou pomocí? Co kdybychom nahradili vědeckou fantastiku, tedy paralelní svět jako produkt jediné mysli, novými a nesrovnatelně rozmanitějšími světy založenými na skutečných znalostech mnoha myslí? Vydali by se básníci a vizuální umělci hledat neprozkoumané dimenze, hloubky a významy do reálného světa, za hranice běžných snů? Chtěli by se dopátrat pravdy o tom, co Nietzsche nazval v knize Lidské, příliš lidské „duhové halo na okrajích vědění a představivosti“? Právě tam se totiž smysl existence nachází.

V běžném kontextu značí slovo „smysl“ záměr, záměr značí plán a plán značí plánovače. Ve skutečnosti však žádný předem zpracovaný plán neexistuje, pouze vzájemně se překrývající sítě příčin a následků. Historie se řídí výhradně obecnými zákony vesmíru. Každá událost je nahodilá, zároveň však ovlivňuje pravděpodobnost všech následných. Bavíme-li se například o organické evoluci, pak jedna adaptace, jako výsledek přirozeného výběru, zvyšuje pravděpodobnost vzniku některých dalších adaptací. Právě takto na pojetí „smyslu“, tedy vysvětlení existence lidstva a ostatních forem života, nahlíží věda.

Jiné, širší pojetí smyslu, ať už vesmíru či lidské existence, se skrývá v každodenní realitě, která vzchází z nezměrného podhoubí možných světů. S vývojem stále složitějších biologických druhů a procesů se organismy blížily stále více porozumění konceptům jako záměr či smysl. Nejprve přišly na svět smyslové a nervové soustavy raných mnohobuněčných druhů, poté mozek schopný organizace a nakonec jednání, které se řídí záměrem. Pavouk tkající svou síť plánuje lapit mouchu, ať už si je výsledku vědom, nebo ne. Takový je smysl existence pavučiny. Lidský mozek se vyvinul na základě stejných pravidel jako pavučina. Každé naše rozhodnutí má nějaký význam, v primárním, kauzálním smyslu toho slova. Ovšem samotná schopnost se rozhodovat, otázka, jak a proč se u lidí vůbec vyvinula a jaké měla následky, to vše spadá do širšího, vědeckého hledání smyslu lidské existence.

Nejzásadnějším z těchto následků je schopnost představit si možné budoucnosti a poté si z nich plánovitě vybírat. Jak moudře tuto výsostně lidskou schopnost užíváme, závisí na tom, do jaké míry rozumíme sami sobě. Ta vůbec nejzajímavější relevantní otázka zní, proč jsme takoví, jací jsme, jak jsme se takovými stali a co lze vyčíst z mnoha našich navzájem neslučitelných vizí budoucnosti.

Pokroky ve vědě a technologii nás časem postaví před nejzávažnější mravní dilema od chvíle, kdy Bůh zadržel Abrahámovi ruku – nakolik můžeme zasáhnout do lidského genotypu? Hodně, málo, nebo vůbec? Rozhodnout se budeme muset relativně brzy, jelikož lidstvo tento vůbec nejdůležitější, leč nejméně prozkoumaný práh vědecko-technické éry již začíná překračovat. Chystáme se opustit přirozený výběr, proces, ze kterého jsme vzešli, a další směr svého vývoje si určovat sami – měnit své biologické znaky a svou přirozenost podle libosti. Převaha jedněch genů (či přesněji alel neboli variant v kódu téhož genu) nad jinými už nebude výsledkem vnějších sil, z nichž většinu nedokážeme ovlivnit a některým ani nerozumíme. Geny a související znaky si nastavíme, jak komu bude vyhovovat. Co třeba delší život, lepší paměť, ostřejší zrak, méně agresivní chování, sportovnější založení, příjemný tělesný pach? Seznam podobných přání je nekonečný.

V biologii jsou odpovědi na otázky „Jak?“ a „Proč?“ vcelku rutinní záležitostí a mají podobu bezprostřední a primární kauzality organických procesů. Například máme dvě ruce a deset prstů, které používáme mnoha různými způsoby. Primárně se ptáme, proč vlastně máme dvě ruce a deset prstů a proč je používáme tak, a ne jinak. Bezprostřední vysvětlení říká, že anatomie a emoce jsou součástí genetické výbavy a my se díky nim můžeme věnovat určitým činnostem. Primární vysvětlení odpovídá na otázku, proč je naše genetická výbava právě taková, a ne jiná. Chceme-li objasnit podstatu lidství, a tedy i smysl lidské existence, musíme zodpovědět obojí.

V následujícím textu se věnuji druhému, širšímu smyslu existence našeho druhu. Tvrdím, že lidstvo se vyvinulo „samo o sobě“, prostřednictvím kumulativního sledu evolučních událostí. Osud nás nepředurčuje k žádnému určitému cíli a nezodpovídáme se žádné autoritě, nýbrž výhradně sami sobě. Spasit nás může nikoli zbožnost, nýbrž pouze moudrost vyplývající z důkladného pochopení vlastní přirozenosti. Nikdo z nás se nedočká vykoupení nebo druhé šance dané shůry. K dispozici máme pouze jednu planetu a k rozlousknutí pouze jeden smysl existence. Než však uděláme první krok na této pouti, než se vydáme na průzkum podstaty lidství, musíme si vzít k ruce mnohem širší definici historie, než jaká se běžně užívá.

Copyright © 2014 by Edward O. Wilson

Translation © Aleš Drobek, 2016

ISBN 978-80-7363-766-8 (Dokořán)

ISBN 978-80-257-2003-5 (Argo)

Jørn Lier Horst: Honicí psi

Po sedmnácti letech je znovu otevřen případ vraždy mladé dívky s tím, že rozhodující důkaz, který vedl k usvědčení pachatele, byl zfalšován. Vrchní komisař William Wisting je jako šéf někdejšího vyšetřovacího týmu pohnán k zodpovědnosti a suspendován. Po celou svou policejní kariéru honil zločince, teď se však stává štvanou zvěří sám.

Má na krku policejní inspekci i média a všichni mu kladou nepříjemné otázky. Na vlastní pěst se musí pokusit očistit své jméno a zjistit, kdo tehdy falešný důkaz vyrobil. Nechce se mu přitom věřit, že by to byl někdo z jeho týmu. Ale kdo tedy? A jaký k tomu měl důvod? Nabízí se také další otázka: Byl onen odsouzený člověk skutečně nevinný? Když zakrátko zmizí další děvče, mají nejen Wisting, ale i jeho kolegové o čem přemýšlet a hon se na všech stranách rozbíhá naplno.

Jørn Lier Horst patří k nejvýznamnějším norským detektivkářům. Téměř 20 let pracoval jako vyšetřovatel, a ačkoli je od roku 2013 spisovatelem na plný úvazek, stále udržuje kontakt s oborem. Jeho velkou výhodou proto je dokonalá znalost policejní práce, kterou se snaží líčit přesně a bez příkras. Jørn Lier Horst nejenže dokáže skvěle vylíčit technické detaily vyšetřování, především umí dokonale popsat, jak zločin ovlivňuje jak oběti, tak pachatele. Za to také často sklízí pochvalné kritiky. Za román Honicí psi získal Cenu Rivertonova klubu i Skleněný klíč, nejvýznamnější norské a celoseverské ocenění udělované v žánru krimi. Jen v Norsku má Jørn Lier Horst na svém kontě má více než jeden a půl milion prodaných knih a práva k jeho knihám se prodávají do mnoha zemí. Jeho detektivky čte rád i norský ministr spravedlnosti a recenzenti ho často přirovnávají k Jo Nesbøvi.

Honicí psi v českém překladu vydává nakladatelství Kniha Zlín.

Ukázka z knihy:

Line slyšela ve sluchátku otcův dech. Pohybovala nazdařbůh myší po monitoru, na němž měla otevřený článek

připravený k publikování. Vévodila mu otcova tvář.

„Jde o případ Cecílie,“ vysvětlila.

„Případ Cecílie?“ zopakoval Wisting na druhém konci.

V hlase se mu ozvalo zaváhání. To byl jeden z případů, o kterých se vždy zdráhal mluvit. Jeden z nejtěžších

a nejbolestnějších.

„Případ Cecílie Lindeové,“ dodala Line, ačkoli věděla, že ho otec připomenout nepotřebuje. Byl tehdy

mladý a šlo o jeden z nejprobíranějších případů desetiletí.

Zaslechla, jak otec polkl a odložil šálek na stůl.

„A dál?“ zeptal se jen.

Line vzhlédla od monitoru. Od zpravodajského pultu se zvedl šéfredaktor a vydal se ke schodům vedoucím

do horního patra. Byl čas večerní porady, kde se dolaďovaly poslední detaily ranního vydání a kde se přijímalo konečné rozhodnutí o tom, jaké články vyjdou na titulní straně. Připravený materiál o Linině otci zabíral dvě strany a očividně byl určen právě pro titulku. Vraždu Cecílie Lindeové si čtenáři stále dobře pamatovali, článek by měl proto zajistit deníku dobrou prodejnost i nyní, po sedmnácti letech.

„Haglundův advokát zaslal podnět Komisi pro obnovu řízení,“ vysvětlila otci Line, jakmile ji šéfredaktor minul.

Otec na druhém konci mlčel. Šéf zpravodajství shrnul na hromádku svazek papírů a následoval šéfredaktora.

Line znovu přelétla pohledem článek, který měla před sebou. Kladl vlastně víc otázek, než na kolik jich odpovídal, a Line bylo jasné, že jde o záležitost, která vytvoří nejen v jejích novinách seriál na pokračování.

„Do případu se pustil soukromý detektiv,“ pokračovala.

„A co to má společného se mnou?“ chtěl vědět otec, Line mu však na hlase poznala, že dobře ví, oč běží.

Tehdy před sedmnácti lety vedl otec vyšetřování. V té době již byl vyprofilovaným policistou. Známou

tváří, kterou lze pohnat k odpovědnosti a která se dá dobře propírat v médiích.

„Podle nich prý došlo k manipulaci s jedním důkazem,“ objasnila mu Line.

„S jakým?“

„S důkazem obsahujícím genetický materiál. Domnívají se, že ho policie nastrčila.“

Line úplně živě viděla, jak otec sevřel šálek.

„Jak to zdůvodňují?“ chtěl vědět.

„Advokát nechal provést novou analýzu vzorků a je toho názoru, že cigaretový nedopalek, na němž byla DNA nalezena, někdo nastrčil.“

„To tehdy tvrdili taky.“

„Advokát prohlašuje, že to může dokázat, a dokumentaci prý zaslal Komisi pro obnovu řízení.“

„Nechápu, jak by mohli cokoli dokázat,“ zamumlal otec.

„Mají i nového svědka,“ líčila mu dál Line. „Údajně může Haglundovi poskytnout alibi.“

„A proč se ten svědek neozval už tehdy?“

„Ozval se,“ odpověděla Line a polkla. „Prý tehdy telefonoval a mluvil s tebou, ale nic dalšího se pak už

nestalo.“

Na druhém konci se rozhostilo ticho. „Teď tady probíhá večerní porada,“ pokračovala Line. „Ale potom ti zavolají a budou od tebe chtít vyjádření. Připrav si, co jim řekneš.“

Otec dál mlčel. Line spočinula pohledem na monitoru.

Většinu plochy zaplňoval otcův snímek. Použili fotografii z jisté talkshow, v níž hostoval před necelým rokem. Byly na ní dobře rozpoznatelné studiové kulisy, které nyní fungovaly jako jakési subtilní zdůraznění toho, že je z porušení zákona obviněn známý kriminalista. Na snímku měl otec husté tmavé vlasy poněkud rozcuchané a tvář staženou do přísného úsměvu. Vrásky v obličeji prozrazovaly, že toho má hodně za sebou. Upíral do objektivu temné oči a pohled měl klidný. V onom televizní programu vystupoval jako vážený, zkušený, ale také starostlivý, svědomitý a silně sociálně angažovaný vyšetřovatel. Zítra popisek u fotografie přiměje lidi, aby se na něj podívali jinýma očima. Jeho pohled se bude dát vyložit jako chladný a jeho přísný úsměv možná bude působit falešně. Moc médií se změní v bezmoc.

„Line?“

Line si posunula telefon.

„Ano?“

„To není pravda. Nic z toho, co tvrdí, není pravda.“

„Já vím, tati. Mně to říkat nemusíš, ale v novinách to zítra stejně vyjde.“

Copyright © Gyldendal Norsk Forlag AS, 2012

Translation © Kateřina Krištůfková, 2016

ISBN 978-80-7473-502-8

Renáta Fučíková: William Shakespeare

Tucet her alžbětinského dramatika převyprávěla, ilustrovala a do historických souvislostí zasadila Renáta Fučíková v prvním svazku nové edice nakladatelství Vyšehrad nazvané Největší dramatici. Autorka hry převyprávěla tak, aby oslovily především starší školní děti. Kvůli nim jednotlivé hry doplnila o krátká vyprávění o životě v Shakespearově době: o královnách a králích, o šermířích i chůvách, o válkách, popravách, o výchově, o zábavě, o zámořských výpravách i o nemocech. Barvitý obraz evropské pozdní renesance zprostředkovaný nejen textem, ale také 400 originálními ilustracemi, potěší ale jistě nejen mladé čtenáře, ale i jejich rodiče či prarodiče.

„Shakespearovy hry nás oslovují především tím, že vyprávějí strhující příběhy,“ píše Fučíková v úvodu knihy, „jsou zrcadlem lidských vášní, proher i vítězství. Shakespeare ve svých hrách jen málokdy použil původní zápletku, většinou se opíral o zprostředkovaná vyprávění, o záznamy z kronik, nebo dokonce o cizí díla. Mistrovsky je však pospojoval, doplnil o nové podrobnosti a scény proložil zásadními monology. Myslel i na zábavu: humornými postavami dokázal pobavit obecenstvo i uprostřed tragédie.“

Jádro knihy tvoří převyprávění Shakespearových nejznámějších her, které autorka uspořádala podle data jejich vzniku. Díky tomu z nich můžeme vyčíst vývoj Shakespearova stylu i jisté zvraty v jeho životě. Stejně jako k mládí patří láska, knihu otevírají Shakespearovy rané hry – komedie o hubaté nevěstě Zkrocení zlé ženy a tragédie nešťastných milenců Romeo a Julie. Následuje série komedií, které psal oblíbený autor už na zakázku: Sen čarovné noci, Mnoho povyku pro nic a Jak se vám líbí. Mezi nimi se skví Benátský kupec, hra o půjčování peněz, o dluzích a lichvářích; Shakespeare musel ve zralém věku často řešit svou finanční situaci. Tragédii Hamlet napsal Shakespeare po smrti svého syna; zabývá se pomíjivostí života a konečností smrti. Následuje snad nejrozvernější komedie Večer tříkrálový a po ní už jen samé truchlohry – díla stárnoucího autora: Othello vypráví o žárlivosti, Macbeth o tyranovi, Král Lear o nevděku dětí. Poslední hra v tomto výběru je jakoby z jiného těsta: báchorka z tajemného ostrova nazvaná Bouře. Shakespeare se v ní loučí s divadlem i se svým pozemským bytím.

„Nejen hry, ale i povaha jejich postav nám cosi říkají o autorovi. Zdá se, že Shakespeare obdivoval výrazné ženské postavy. Většina her má totiž silné hrdinky, které se nebojí vzít osud do svých rukou. Rozhodují se rychle, svou situaci často řeší mužským převlekem, pro silné slovo nejdou daleko. Takové jsou Kateřina, Porcie, Beatricie, Rosalinda a Viola. Naopak dívky trpně odevzdané svému osudu, Ofélie a Desdemona, naleznou smrt. Zcela mimo tyto dvě polohy stojí lady Macbeth, ztělesnění manipulativního zla. Mužské postavy pak dávají představu o společenských pozicích, po nichž renesanční muži toužili: králové, vévodové, bohatí kupci, vítězní generálové, mocní čarodějové. A vedle nich defilují postavy zábavné: nemotorní strážní, hovorní ochmelkové, hubatí šašci,“ píše Fučíková.

Autorka při tvorbě knihy pracovala s vynikajícím překladem Jiřího Joska. V převyprávění každé hry nechává zaznít zásadní monolog nebo dialog právě v jeho překladu. 

Ukázka z knihy

Bouře – úvod

Země panenské královny

V Shakespearově době už angličtí mořeplavci nehledali bájné země. Spokojili se s prostšími cíli. Některé světadíly dosud čekaly na svoje objevení, zato mnohá pobřeží začala vydávat svoje bohatství, a to v míře víc než vrchovaté. Do Španělska a Portugalska mířily galeony napěchované jihoamerickým zlatem a stříbrem, moluckým kořením, indickým čajem, severoamerickým tabákem. Jak snadné bylo zkřížit jim odvážně cestu, jak nesnadné bylo doplout bezpečně s ukradeným nákladem domů do Anglie.

Královna Alžběta I. se nehodlala spokojit s rolí velitelky korzárů. Roku 1600 založila Východoindickou obchodní společnost. Náplní činnosti zámořských obchodníků, které sdružila, byl dovoz zboží z Indie. Na anglický trh se dostala měkká bavlna a začala soupeřit s hrubým lnem a drsným vlněným suknem. Obchodníci přiváželi také temně modré barvivo indigo – bez něj si dnes nedovedeme svět módy představit, je to barva džínsů. Výrobci střelného prachu potřebovali ledek. A do anglických kuchyní pronikl čaj, dnes nejtradičnější anglický nealkoholický nápoj. Na evropské trhy se z Asie dostalo i opium. Jeho účinky byly však záhy prozkoumány, a tak se později dováželo jen pro lékařské účely.

Pak tu ale byla nová komodita, která rozhýbala zámořský obchod: tabák. V Shakespearově době se mělo za to, že jeho kouření má léčivé účinky. Není divu, Evropu po staletí sužovala vlnobití opakujících se morových ran a jedním z oblíbených obranných prostředků bylo vykuřování. Angličané tudíž věřili, že preventivním vykouřením svých útrob předcházejí infekci. Horlivým vyznavačem kouření byl Alžbětin oblíbenec, sir Walter Raleigh. S královniným požehnáním se vypravil na druhý břeh Atlantského oceánu a tam založil kolonii. Z vděku ke své královně ji pojmenoval Virginie, protože panna se anglicky řekne „virgin“ a neprovdaná královna Alžběta byla považována za pannu.

V panenské přírodě Severní Ameriky vyrostly tabákové plantáže, neměl na nich však kdo pracovat. Šlechta se věnovala správě nových území, lodníci rozuměli jen lodím, domorodých Indiánů bylo málo. Evropané tehdy obnovili dávný systém otroctví. Z Afriky přiváželi tisíce porobených mužů a žen černé pleti. Transport otroků probíhal za nelidských podmínek, přežili ho jen ti nejsilnější a také jejich další život byl nelidský.

Marek Šindelka: Únava materiálu

Román nositele Ceny Jiřího Ortena a Magnesie Litery za prózu popisuje cestu dvou bratrů z nejmenované země ohrožené válkou do Evropy. Jejich trasy se záhy rozdělí a každý pokračuje na vlastní pěst: bez mapy, bez spojení, bez kontaktu. Sledujeme složitou a bolestnou „cestu na sever“, zároveň s tím však čteme knihu o Evropě viděné zvenčí. O Evropě, připomínající velký fungující stroj. Jediné, co tu proti němu stojí, je zranitelné lidské tělo. Tělo vykořeněného člověka, redukovaného na problém, na statistický údaj, na materiál.
Vydává Odeon.

Kniha bude veřejnosti představena ve středu od 19.00 v prostoru Svět hub (Slovenská 21, Praha 2).

Ukázka z knihy:

Kluk se s úlekem probral. Měl pocit, že usnul. Rychle se zorientoval. Prázdný náklaďák. Tma. Mráz. Kamion sebou trhl a zastavil. Cosi dlouze zasyčelo, vzdychlo, a rachot stroje ustal. Bylo slyšet jen slabé cvakání chladnoucího kovu. Někde daleko se rozštěkal pes. Vrzly dveře. Kluk se přikrčil a čekal. Dva dunivé kroky na schůdcích z kabiny. Skřípnutí sněhu pod něčí vahou. Mohutná plechová rána zabouchnutých dveří. Kašel, jako když se trhá látka. Odchrchlání. Plivnutí do sněhu. Dvojí škrtnutí. Praskot tabáku. Lačné potáhnutí z cigarety. Dlouhý výdech nosem. Cinknutí klíčů. Sníh zakřupal pod botami. Kluk pevně zavřel oči. Snažil se nevnímat zimu. Poslouchal každý krok. Kdosi venku obcházel návěs. Znovu kašel: zarachocení někde hluboko v dutinách těla, pohyb čehosi v průdušnicích. Chrčivý zvuk v mužském ohryzku. Syknutí sliny skrz přivřené rty. Strašné ticho poté, co se slina zapíchla do sněhu. Něčí ruka se dotkla plachty. Kluk strnul hrůzou. Cítil, jak se mu v těle zatínají všechny svaly. Cíp plachty se pohnul. Kdosi dupl na nárazník, vyhoupl se nahoru a nahlédl dovnitř. Klukovi do nosu vnikl tabákový kouř. Snažil se nedýchat. Přímo nad ním zářil oharek cigarety v koutku rtů, ostře prořízlých do neholené chlapské čelisti. Oharek zmizel. Návěs se lehce zhoupl, chlap doskočil do sněhu. Ruka napnula plátno a utáhla řemeny. Uzavřela otvor, kterým se kluk dostal dovnitř. Suchý skřípot sněhu. Vzdalující se kroky. Zakašlání kdesi v dálce. Pak konečně ticho.

Válce motoru vychladly. Kluk hleděl do tmy. Váhal, jestli se může pohnout. Uvědomil si, že má strašný hlad. Nesmí zapomínat na jídlo. Naposledy jedl ráno. Před čtrnácti hodinami. Celý den do sebe nedokázal nic vpravit. Myšlenka na útěk mu stáhla žaludek tak, že se celý trochu nahrbil. Kolem druhé hodiny zvracel. Hrdlo, stehna i paže mu co chvíli zaplavovala úzkost. Z jídla se vůbec stal problém, pozoroval to už delší dobu: jako by se mu cosi usadilo v žaludku. Na pravé straně břicha se ozývala podivná tahavá bolest. To ložisko za nocí tvrdlo, aspoň měl takový dojem. Tam někde se usadil všechen strach. Sbíral se celé měsíce, shromažďoval se od chvíle, kdy vyrazili na cestu.

Když se ujistil, že poblíž auta už skutečně nikdo není, vstal. Dlaní se opřel o plachtu. Nebyla to látka, jak si původně myslel. Sjížděl po ní pátravě rukou. Nepoddajný špinavý plast. Napnutý na kovové kostře, která tvořila horní část kvádru, v němž byl uvězněný. Plachta stažená řemeny pevně doléhala k bočnicím. Nebylo, kudy se dostat ven. Vstal, obcházel stěny, rval ruku mezi plast a kov. Nikde se mu nepovedlo prostrčit prsty ven. Sehnul se k batohu. Prohrabal pár věcí uvnitř. Vytáhl nůž pečlivě zabalený v kusu novin. Byl to obyčejný kuchyňský nůž s plastovou rukojetí. Dlaní propnul plachtu a bodl do ní. Ale čepel sklouzla. Nůž byl tupý. Pozorně jej prohlédl. Ostří dlouhé asi patnáct centimetrů. Dotkl se ho palcem. Špička byla trochu zakulacená. Kluk se sehnul a ohmatal kov bočnice. Zvedl hlavu, pár vteřin poslouchal, a když se přesvědčil, že venku je stále ticho, plivl na ostří a začal nůž o hranu brousit. Kov skřípěl, kluk táhl čepel odshora dolů pozvolným krouživým pohybem. Několikrát postup zopakoval, pak vybrousil druhou stranu ostří. Zkusil ho palcem, znovu přejel obě strany čepele. Nakonec zbrousil špičku. Nešlo to dokonale, ale po deseti minutách ji přece jen o něco srazil. Práce ho zahřála. Zase cítil nohy a ruce.

Propnul plachtu a nůž do ní vrazil. Čepel konečně projela skrz. Bylo to jako krájet gumu. Milimetr po milimetru zvětšoval otvor. Nůž se v řezu zasekával. Svíral rukojeť tak pevně, až ho rozbolely klouby. Bál se, aby mu ruka nesjela na ostří. Znovu se ozval hlad, žaludek se stáhl a tlumeně zakručel. Několikrát naprázdno polkl. Otvor byl konečně dost široký na to, aby se jím protáhl. Zabalil nůž do novin a schoval jej zpátky do batohu.

Vyhlédl ven. Prázdná plocha osvětlená bledým měsíčním světlem. Jakési parkoviště. Stopy velkých terénních pneumatik. Nedaleko zasněžený pojízdný stroj s hydraulickým ramenem, na jehož konci visely mohutné železné kleště. Jejich rozevřené čelisti se vznášely nad zemí, jako by na něco číhaly. O kus dál vyrovnané hromady vytěženého dřeva. Opracované kmeny stažené z kůry.

Hodil batoh do sněhu a začal se soukat ven. Prostrčil otvorem nohy a pozpátku lezl dolů. Šlo to ztěžka. Okraj plachty mu vyhrnul bundu i mikinu a bolestivě ho dřel do holé kůže břicha. Měl pocit, že špičkou nahmatal nárazník, postavil se, ale vtom mu noha sklouzla a on se zřítil dolů. Slyšel jen, jak cvakly zuby, když mu spodní čelist zadrhla o plachtu. Po zádech sebou praštil do sněhu. Znělo to, jako když člověk ve vzduchu třepne prostěradlem. Sníh pád ztlumil. Ale stejně náhle nemohl popadnout dech. Před očima mu jiskřilo. Bylo to černé jiskření. Do tmy šlehaly drobné elektrické žilky. Cítil to v nose a v ústech. Nasládlé rojení někde na patře. Pulz v jazyku a v dásni. Odněkud ten pocit znal, jednou už to přece zažil, blesklo mu hlavou, ale každá myšlenka okamžitě strávila sebe samu. Zanikla v tom černém chvění a zmizela beze stopy.

Konečně se nadechl. Z úst mu proti jeho vůli unikl podivný zvuk. Nepatřičně dětský zvuk. Tiché vysoké povzdechnutí. Jako když dítě s vysokou horečkou zanaříká ze sna. Položil si ruku na hruď a ještě jednou si tiše povzdechl, protože ho dech v těle bolel. Pak už se vše uklidnilo. Jen někde v dálce se rozštěkal pes. To ho definitivně probralo. Znovu spatřil hvězdy a byl najednou strašně rád, že může dýchat. Nic to nebylo. Vyrazil si dech. To se stává.

Postavil se. Pes štěkal daleko, neblížil se. Kolem klid. Zdálo se, že nehrozí žádné nebezpečí. Zaplavila ho nová energie. Ještě má tyhle ruce, tyhle nohy. Ještě není tak zle. Vnímal každý sval. Protáhl se. Zastrčil si triko do kalhot. Stáhl přes ně mikinu a bundu. Nahodil si batoh na záda a přikrčený se rozběhl k hromadě dřeva na vzdálenějším konci parkoviště.

Ohlédl se. Štěkot psa se nesl z vesnice. Byla potemnělá. Zahlédl jen dvě lampy a několik namodralých oken domů. Vydal se přesně opačným směrem. V domech jistě bude teplo. Ale kolem domů jsou ploty. A za nimi psi. Už se neohlížel. Běžel po zasněžené polní cestě. Před sebou rozeznával temnou hradbu nízkých stromů. Napravo čtverec pole. Nalevo další a další haldy dřeva, rýsující se ve tmě. Pyramidy kruhů. Pod čepicemi sněhu medově zlatá kola přeťatých letokruhů. Některá označená sytě červenou barvou. Podivné rudé hieroglyfy levitující nad zemí. I v tom mrazu cítil pronikavou vůni pryskyřice. Ten pach měl v sobě něco hřejivého. Nebo to možná byla krev, která se zase rozběhla až do konečků prstů. Ještě to není tak zlé, opakoval si kluk. Musí se hýbat. Půjde až do svítání. Dojde k nějaké silnici. Ke kolejím. Tam už si nějak poradí. Potřebuje město. Tady je příliš nápadný.

Cesta končila u vrat. Les byl obehnaný drátěným plotem. Evropa jsou koridory, dálniční nadjezdy, logistická skladiště – a především ploty. Bratr mu kdysi ukazoval fotografie kamenných měst, ale přišlo mu nemožné, že by někde skutečně stála. Přelezl plot a vběhl do lesa. Ještě nikdy takový les neviděl. Někdo ho snad musel vytvořit v počítačovém programu. Všechny stromy byly tři metry vysoké, rostly v čtvercové síti, mezi jejich kmeny byly naprosto pravidelné rozestupy.

Zpomalil, přepadla ho závrať. Vypadalo to jako optický klam. Jako by běžel na místě, nic kolem se neměnilo, řada stromů se táhla do nekonečna, kolem se míhaly další a další identické kmeny. Silně zatoužil po nějaké chybě. Po jakékoliv nepravidelnosti. Aspoň jeden jediný vyšší stromek. Jeden křivý, nezastřižený, svobodný strom, jakýkoliv jiný druh, jen ať něco poruší tuhle parodii lesa. Když už mu opravdu připadalo, že zabloudil v noční můře, algoritmus lesa se nečekaně změnil. Stromy klesly o dva metry níž. Běžel jakousi jinou kategorií. Změna jedné souřadnice v geometrii stromů přinesla krátkou úlevu.

Zastavil se a oddechoval. Na chvíli zavřel oči. Promnul si tvář. Zaklonil hlavu a podíval se na nebe. Měsíc stál v úplňku. Celý ten strašný les byl potažený rtuťovým leskem. Sníh jiskřil. Všechno kovově stříbřité, valéry metalické záře. Prohlédl si vlastní ruku: byla tu najednou nějak nepatřičná, zatnul a povolil pěst. Nepatřil sem, celou svou bytostí narušoval dokonalou strukturu té nelidské krajiny. Na ruce měl číslo: 107. Rozběhl se a počítal stromy, které míjel. Když napočítal sto sedm, zvolnil. Šel krokem. Všechno má své pravidlo. Pravidlo krajiny, pravidlo lesa, pravidlo silnic a pohybu materiálu z místa na místo, pravidlo trvale udržitelného růstu. Vzpomněl si na bratra: dokud byli spolu, bratr mu ze svého telefonu předčítal hesla z Wikipedie. Učil ho tak anglicky, učil ho rozumět evropskému kontinentu. Později v tom kluk pokračoval sám. Napočítal sto sedm a dal se do běhu. Pravidlo statistiky, společenské stratifikace, nosnosti mostních konstrukcí, denního příjmu kalorií, pravidlo přenosu informací. Bratr mu četl všechno bez výjimky, připravoval ho na nový život.

Copyright © Marek Šindelka, 2016

ISBN 978-80-207-1740-5

Philippe Claudel: Vyšetřování

Nenápadnému a skromnému Vyšetřovateli, který je pověřen úkolem zjistit ve Městě okolnosti série sebevražd mezi zaměstnanci gigantického Podniku, je zřejmé, že věci nepůjdou hladce, hned od chvíle, kdy vystoupí z vlaku. Na nádraží na něj nikdo nečeká, do Podniku je mu odepřen přístup, s absurdními překážkami musí bojovat i při pokusu ubytovat se v místním hotelu. Nic ve Městě neodpovídá běžným zvyklostem: nesnesitelné vedro střídá sníh a jasné nebe hluboká tma, večer jsou ulice liduprázdné, zato ráno se jimi šinou kolony aut a proudí lidské řeky, kterými se nelze prodrat. Nesnáze nekončí ani poté, co je Vyšetřovatel po mnoha peripetiích do Podniku konečně vpuštěn, ba právě naopak…

Temně komický román na téma lidského údělu upomene na obdobně laděné prózy Kafkovy či Beckettovy a je novým dokladem šíře autorského záběru i vypravěčského mistrovství jednoho z předních francouzských prozaiků, který je českým čtenářům znám romány Šedé duše, Vnučka pana Linha či Brodeckova zpráva. Všechny vyšly v Pasece, která vydává i Vyšetřování.

Ukázka z knihy:

I

Když Vyšetřovatel vyšel z nádražní budovy, přivítal ho drobný déšť smísený s vločkami tajícího sněhu. Byl to muž menší postavy, trochu při těle, s prořídlými vlasy. Všechno na něm bylo obyčejné, od šatů po výraz tváře, a kdyby ho někdo měl popsat, třeba v románu, v policejním protokolu nebo ve svědecké výpovědi, nejspíš by jen stěží dokázal přesně zachytit jeho podobu. Byla to bytost, která nezanechávala stopu, sotva sešla z očí, zmizela i z paměti. Ten člověk byl stejně beztvarý jako mlha, sny nebo dech vycházející z úst, a v tom se podobal miliardám jiných lidských bytostí.

Náměstí před nádražím bylo navlas stejné jako nesčetná jiná nádražní náměstí, s řadou neosobních budov namačkaných jedna na druhou. Celou fasádu jedné z nich zakrýval billboard s obrovskou fotografií starce, který si pobaveně a trochu melancholicky měřil každého, kdo se na něho podíval. Slogan doprovázející fotografii se nedal přečíst – ale možná tam ani žádný nebyl? –, protože vršek plakátu se ztrácel v oblacích. Obloha se drolila a padala dolů v podobě mokrého prachu, který tál na ramenou a bez pozvání vnikal do celého těla. Nebyla velká zima, ale vlhkost si jako chobotnice dokázala tenkými chapadly proklestit cestu i do sebenepatrnější skulinky mezi kůží a oblečením.

Čtvrt hodiny stál Vyšetřovatel bez hnutí na místě, s kufrem u nohou, a dešťové kapky se sněhovými vločkami zatím končily svou pouť na jeho hlavě a nepromokavém plášti. Nepohnul se. Ani o píď. A celou tu dlouhou chvíli na nic nemyslel.

Kolem neprojelo jediné auto, neprošel jediný chodec. Zapomněli na něho. Nebylo to poprvé. Nakonec si zvedl límec kabátu, sevřel držadlo kufru a rozhodl se, že než úplně promokne, přejde náměstí a schová se v kavárničce, kde už se svítilo, třebaže hodiny na pouliční lampě pár metrů od něho ještě neukazovaly ani čtyři.

Místnost byla podivně pustá a Vrchní, který podřimoval za pultem a roztržitě sledoval výsledky koňských dostihů na televizní obrazovce, na něho vrhl nevlídný pohled. Potom, když si Vyšetřovatel svlékl kabát, posadil se a chvíli čekal, se ho vyšeptalým hlasem zeptal:

„Co si dáte?“

Vyšetřovatel neměl velkou žízeň ani hlad. Jen si potřeboval někam na chvíli sednout, než se vydá tam, kam ho volala povinnost. Sednout si a všechno si promyslet. Připravit si, co řekne. Postupně se vžít do role Vyšetřovatele.

„Grog,“ řekl nakonec.

Ale Vrchní hned odpověděl:

„Lituji, ale to není možné.“

„Vy neumíte udělat grog?“ podivil se Vyšetřovatel.

Vrchní pokrčil rameny.

„To umím, jenže my tu položku nemáme v elektronickém nápojovém lístku a automatická pokladna by ji odmítla vyúčtovat.“

Vyšetřovatel už měl na jazyku jízlivou poznámku, ale spolkl ji a s povzdechem si objednal perlivou vodu.

Déšť venku ustoupil opakovaným náporům sněhu. Ten se teď lehounce snášel k zemi, vířivě, skoro neskutečně jako na nějakém efektním zpomaleném záběru. Vyšetřovatel se zahleděl na vločky, které před ním tvořily pohyblivou zástěnu. Stěží rozeznával průčelí nádražní budovy, a peróny v dálce, koleje a čekající vlaky už nebylo vidět vůbec. Jako by místo, kde se před chvílí zastavil, aby se v tomhle novém světě trochu rozkoukal a našel si v něm opěrné body, najednou zmizelo ze světa.

„A máme tu zimu,“ řekl Vrchní a postavil na stůl čerstvě odzátkovanou láhev vody. Nedíval se přitom na Vyšetřovatele, ale na sněhové vločky. Vlastně tu větu ani neadresoval jemu, jako by mu ta myšlenka vyklouzla z mozku a poletovala mu kolem hlavy jako nějaký ubohý brouček, který si je vědom svého brzkého konce a smířeně přijímá svůj osud, ale přesto chce dokončit představení, dohrát svůj hmyzí part až do konce, i když to nikoho nezajímá a před ničím ho to nezachrání.

Vrchní zůstal stát bez hnutí u stolu a hodnou chvíli si Vyšetřovatele vůbec nevšímal, pohled zmagnetizovaný sněhem, jehož mléčné částečky opisovaly za okny elegantní, leč nelogické trajektorie.

II

A přece by Vyšetřovatel mohl přísahat, že u východu z nádraží zahlédl dva tři taxíky. Taxíky, které tam čekaly se zapnutým motorem a rozsvícenými světly, z výfuku jim stoupal nenápadný šedý kouř a hned se rozplýval ve vzduchu. Nejspíš někam odjely se zákazníky uvelebenými na vyhřátých zadních sedadlech. Vážně smůla.

Sníh neměl v úmyslu vyklidit pole. Padal bez ustání a majestátně si podmaňoval okolní svět. Vyšetřovatel se zeptal Vrchního na cestu. Čekal nevraživou odpověď, ale Vrchní jako by byl rád, že mu může poradit. Vlastně to není složité, Podnik je obrovský, nemůže ho minout. Rozlézá se do všech stran. Ať už se vydá kteroukoli ulicí, nutně narazí na zeď, kterou je obehnán, na zamřížovaná vrata, na některou příjezdovou cestu, skladiště nebo nakládací rampu, co Podniku patří.

„Když se to tak vezme,“ dodal Vrchní, „tady patří Podniku skoro všechno.“ Slovo všechno vyslovil s důrazem. „A pak už jen půjdete podél zdi, dokud nenarazíte na hlavní vchod a Vrátnici.“

A zase se vrátil ke svým dostihům. S lokty opřenými o barový pult a hlavou v dlaních hypnotizoval televizní obrazovku, na níž se míhali zpěnění plnokrevníci, a nechal bez povšimnutí, že mu Vyšetřovatel řekl na shledanou, otevřel dveře a odešel z jeho života.

Jeho role tím v každém případě skončila.

Ještě nebyla úplná tma, ale město už dýchalo noční atmosférou, umocňovanou liduprázdnem, v němž se Vyšetřovatel pohyboval. Kráčel po zasněžených chodnících, aniž potkal živou duši, a jen místy měl pocit, že přece jen prochází obydleným světem: to když jeho drobná silueta vstoupila do smetanově žlutého kuželu světla vrhaného pouliční lampou, na několik metrů v něm setrvala a pak se znovu vnořila do soumračného pásu neproniknutelné temnoty.

Kufr byl čím dál těžší. Kabát by se dal ždímat. Vyšetřovatel šel bezmyšlenkovitě dál. Čím dál víc se třásl zimou. Jeho myšlenky klopýtaly jedna přes druhou, tak jako jeho zmrzlé, rozbolavělé nohy. Najednou si připadal jako galejník, jako psanec, jako poslední člověk, který se zachránil, který přežil poslední chemickou, ekologickou nebo jadernou katastrofu a hledá útočiště. Cítil, jak se jeho vlastní tělo proměňuje v cosi nepřátelského, a kráčel jako ve snu. Ten pochod nebral konce. Zdálo se mu, že bloudí celé hodiny. Ulice byly jedna jako druhá. Sníh zahladil svou abstraktní jednotvárností všechny orientační body. Že by chodil v kruhu?

Náraz byl tupý a krátký. Přesto ho to pořádně omráčilo. Vrazil do nějakého muže – nebo ženy, to přesně nevěděl, zkrátka do nějaké lidské formy, která se nepříliš rychle, leč nezadržitelně sunula tmou přímo proti němu. Omluvy, pár zdvořilostních frází z jeho strany. Z druhé strany nic, jen zamručení a zvuk vzdalujících se kroků. Silueta pohlcená temnotou.

I tohle se mu jen zdálo?

To ne, něco po té nehodě zůstalo: pronikavá bolest v levém rameni a rozbité čelo, které si masíroval a po němž mu stékaly tající vločky. A samozřejmě kufr. Kufr s vnitřnostmi rozházenými po zemi, jako po výbuchu, připomínající všechna ta zavazadla ze záběrů televizních kamer, která se po každém pádu letadla pohupují na mořské hladině jako poslední svědkové životů zmítaných proudy, ztracených, vniveč obrácených, zmařených životů, po nichž zbyly jen svetry nacucané slanou vodou, kalhoty, co se pořád ještě pohybují, i když už v nich nejsou žádné nohy, plyšové hračky udivené tím, že navždy ztratily dětskou paži, která je k sobě vinula.

Vyšetřovatel namáhavě sesbíral svých pět košil, spodní prádlo, pyžamo, toaletní potřeby – přitom rozšlápl tubu zubní pasty, která se teď plazila po zemi jako dlouhý růžovomodrý červ s umělou vůní máty –, tesilové kalhoty, budík, několik párů ponožek, zatím ještě prázdný pytel na špinavé oblečení, elektrický holicí strojek i s neposlušnou šňůrou. Potom kufr zavřel: teď byl ještě těžší, protože kromě všech jeho osobních věcí obsahoval ještě trochu sněhu, deště a melancholie.

Ale musel jít dál, v hluboké tmě, a tohle opuštěné město, obývané nanejvýš stíny těl mohutných jako těla býků, kteří jediným pohozením hlavy vychýlí lidi z jejich dráhy, mu připadalo čím dál nehostinnější.

A jako by té smůly nebylo dost, třikrát prudce kýchl. Bylo to jasné, nazítří se probudí s ucpaným nosem, ochraptělý, s vyschlým hrdlem staženým jako ve svěráku a rozpálenou hlavou uvězněnou v obručích, do kterých někdo bez ustání buší. To bude vážně skvělé ráno. Ach jo, pomyslel si, probudit se v takovém stavu a mít před sebou dlouhý a nepochybně únavný den vyšetřování, to je zkrátka pech!

Probudit se, určitě. V pokoji, samozřejmě. Jenže v jakém?

L’ENQUÊTE

Copyright © Éditions Stock, 2010

Translation © Zora Obstová, 2016

ISBN 978-80-7432-768-1