Spisy Vladimíra Macury, které vydává nakladatelství
Academia, pokračují svazkem, jenž představuje autorovu pozoruhodnou románovou
tetralogii, tematicky zasazenou do 19. století.
Každý z románů je stylizován
jako parafráze jednoho z oblíbených dobových žánrů: novely, živých obrazů,
elegie a grotesky. První dva z nich vznikly již v druhé polovině osmdesátých
let 20. století, kdy navzdory historické látce vyjadřovaly také autorovu
generační zkušenost.
Informátor uvádí čtenáře do
prostřední jazykově a kulturně se vymezující vlastenecké společnosti a zkoumá i
míru její loajality vůči habsburské monarchii. Komandant očima studentského
vůdce J. V. Friče vykresluje paradoxy revolučního roku 1848. Tématem autorova
nejosobitějšího a nejosobnějšího románu Guvernantka je život a umírání básníka
a vědce F. L. Čelakovského a především jeho druhé manželky, spisovatelky A.
Rajské. Roku 1997 za něj Macura získal Státní cenu za literaturu. Vydání části
Medikus v roce 1999 se již nedožil. Pohrál si v ní s fiktivním pokusem obnovit
České království, o něž se měl za prusko-rakouské války pokusit osobní lékař
bývalého císaře Ferdinanda Dobrotivého.
Macurovy historické romány vyrůstají z hluboké znalosti
historických pramenů, nejsou však jen doplňkem autorova odborného náhledu na
českou obrozeneckou společnost, ale svébytnou uměleckou výpovědí. Románové
postavy a jejich činy mají povětšinou své doložitelné historické předobrazy, v
rámci autorovy hry s možným a nemožným však přerůstají v živoucí hrdiny.
Macurovy návraty do historie je navíc možné číst také jako klíčové texty: na
jejich stránkách se mezi českými obrozenci mihnou i autorovi současníci;
vnímavý čtenář si pak uvědomí jejich silnou autobiografickou inspiraci
Ukázka z knihy:
PROLOG
Bývalý císař každého dne dopoledne vyjížděl z Hradu. Vlastně
byl vyvezen. Patřilo to ke každodennímu obřadu, pokud počasí dovolovalo.
Bývalého císaře oblékli a odvedli do bývalého císařského kočáru. Lékař ho
nepouštěl ani na krok. Lékař jako by mu byl přítelem. Nejvěrnějším přítelem.
Bývalý císař seděl ve směru jízdy, lékař naproti. Kočár se rozejel dolů
Ostruhovou ulicí, chrám nechal po pravé straně a vynořil se na náměstí. Z výšky
pohlédl bývalému císaři do tváře kamenným pohledem maršál Radecký, vítěz od
Custozzy. Maršál držel v levé ruce prapor. Prapor byl kamenný a nevlál. Byl to
vítězný prapor. A generál byl vítěz. Už také bývalý. Byl ještě víc bývalý než
císař Ferdinand. Protože byl mrtvý. Kámen předstíral, že je maršál živý, ale
tím naopak stvrzoval, že je po smrti, v pravém slova smyslu bývalý. Jiným se
pomníky nestavějí. Přesto se bývalý maršál díval svému někdejšímu císaři do
tváře s lehkou převahou. Protože zvítězil, zatímco Ferdinand prohrál. Ne, nebyl
poražen. Prohrál.
Ferdinand snesl ten pohled. Bývalému císaři Ferdinandovi to
bylo jedno. Nepoznával svého generála. Nezajímal se o něho. Sochy mu byly
lhostejné. Na sochách mu vadilo, že se nehýbají. A přitom by stačilo málo. Aby
ty kamenné figuríny vojáčků, které nesou maršála na vypouklém štítu, vykročily.
Aby vykřikly. Aby se jim pohnuly nařasené pláště. Aby se ve větru zavlnil
kamenný vítězný praporec. To by pak bylo něco jiného. Vydechl by nadšením.
Zatleskal by ručkama. Už se chvěly. Už zábly. To jak nasákly zimou z těch hradních
zdí.
Co se nepohybovalo, bývalý císař neviděl. Jeho pohled
utkvíval většinou píď, dvě pídě od lékařovy tváře, díval se skrz stěnu kočáru
kamsi dál, do jiného času. Skoro dvacet let zpátky, do minulosti. Jako by
jedině minulost byla plná pohybu. Tu a tam přece jen jakýsi prudký kmit
přivábil jeho pohled k oknu. To když některý z měšťanů, kteří si povšimli
zlaceného vozu, prudčeji strhl klobouk z hlavy a uctivě strnul. Když některá z
dam udělala divočejší pukrle. Ale sotva se za sklem objevily nehybné kamenné
postavičky světců na mostě, opět posunul hlavu a zase němě zíral před sebe.
Kočár jel zvolna Františkovým nábřežím. Ovšem ani pomník
císaře Františka Ferdinandovu pozornost nepřilákal. Teprve u Řetězového mostu,
na samém kraji Nových alejí, císař ožil. O tři čtyři vteřiny dříve, než kočár
zastavil. Už byl naučený. Už byl tak seřízen. Lékař vystoupil z vozu a pomohl
excísaři sejít. To už se na chodnících shromažďovali lidé. Strkali se, aby lépe
viděli. Oči jim zářily. Třeba se někdo i osmělil a vykřikl: – Sláva. A ohlédl
se nenápadně. Češi milovali svého excísaře. Češi ho milovali, protože ho
sesadila Vídeň. Pár let zpátky, když byla ta rebelie. Milovali svého excísaře,
jako svou exrebelii. Češi vždycky milují svou exrebelii.
Bývalý císař vykročil. Lékař kráčel o čtyři kroky za ním.
Vzadu jel kočár. Na kozlíku kočí a komorník. Krásní ve své livreji, krásnější
než bývalý císař. O mnoho krásnější v té své přítomné livreji. Měšťané zdravili
bývalého císaře. Zdravili a šilhali k jihovýchodu, co na to Vídeň. Vídeň na to
nic. Vídeň měla dost svých starostí. Císař František Josef se právě radil se
státním ministrem Schmerlingem a mnohem víc ho trápily Uhry. Dal přece toho
starého dobrého Nádla Čechům na hraní, tak ať si hrají.
Ferdinand, seschlý jako křížalka (po každé jízdě jako by byl
ještě scvrklejší), si vykračoval trhavými pohyby středem ulice. Odpovídal na
pozdrav křečovitou úklonou, co krok nadzdvihl zlehka svůj excísařský klobouček.
Líbili se mu ti paňácové, jak hezky zdraví. Na jeho tváři se rozprostřel
nepřítomný úsměv. Na jejich tvářích se rozprostřel stejně nepřítomný úsměv.
Češi i jejich císař byli v té chvíli společně v téže minulosti.
Zdravili se navzájem.
– Hoch!
– Sláva!
U Můstku císař Ferdinand opět nasedl do vozu a lékař s ním.
Kočí švihl bičem. Procházka skončila. Bývalý císařský vůz s kováním a erby teď
rachotil k Pulverturmu neboli Prašné bráně neboli k Černé brance. Byl bílý den
a holky nočňátka ještě nebyly v práci. Nemohly pozdravit svého bývalého
vladaře, který je na své obvyklé dopolední projížďce. Líbily by se mu
bezpochyby. Jsou tolik pohyblivé, když na to přijde. Jedna z nich ovšem už
dávno ne. Jedna už ne. Tak jako tak tu nejsou všichni. Z bývalých poddaných
bývalého panovníka. Někoho už kryje hlína, jiný je ve Vídni za ministra, jiný
emigroval, protože má nepokojnou duši. My ostatní jsme zde. My ano, říkal si v
duchu lékař.
Přes oběd a odpoledne měl lékař obvykle volno. Po ten čas
byl císař v péči služebnictva a Marie Anny. Pokud ovšem nedostal záchvat. Až
odpoledne se oba zase scházeli v herně. Lékař tomu sálu tak říkal. Císaře
přiváděl komorník. Už ve dveřích Ferdinand tleskal ručkama.Hlavička kebulička
na titěrném tělíčku se třásla nedočkavostí, oči mu ujížděly do stran. Komorník
usadil excísaře do křesla.
Pak bývalý císař ukázal prstem na některou z figur, které tu
stály kolem stěny. Samozřejmě že to nebyly sochy. Noch einmal: sochy bývalý
císař nemiloval. Císař miloval mechanické loutky. Protože v nich byl život.
Pohyb.
Lékař pak přistoupil k automatu a uvedl ho do pohybu. Člověk
s praporem je zasažen střelou a padá. Kopie zakoupena od pánů Tietse a
Fréchona. Běžící mladík, automat pana Droze. Tančící dívka. Tesknící Pierot.
Atd. A kdyby to všechno snad omrzelo, jsou tu v koutě i francouzské marionety.
S nimi se dá zahrát celá pimprlová komedie. V koutě, diskrétně stranou, čekají
hudebníci, už za dveřmi naladili a teď mohou rovnou spustit. Trochu to
podbarvit melodií...
V hudbě život Čechů.
Žádné komentáře:
Okomentovat