Špionážní série americké
autorky o Maggie Hopeové pokračuje třetím příběhem.
Rodilá Britka
vychovaná v Americe získala místo sekretářky u Winstona Churchilla a následně
se díky svým geniálním matematickým schopnostem prosadila i u tajné služby.
Poté, co byla pověřena ochranou královské rodiny na hradě Windsor, je jí
tentokrát přidělen obzvláště náročný úkol – musí v přestrojení proniknout do
nejvyšších společenských kruhů nacistického Berlína a získat cenné informace.
Tajemství, která v Německu odhalí, jsou však temnější, než čekala – a některá
se týkají i její vlastní minulosti…
Knihu vydává
nakladatelství Motto.
Ukázka z knihy:
Maggie Hopeová
hmatala kolem sebe v černočerné tmě a snažila se najít cestu. Byla ještě celá
udýchaná, jak těsně před tím vyšplhala po okapu. Rozbila okno v prvním patře,
vyhnula se několika nastraženým drátům a tiše se přikrčila k podlaze v
potemnělé chodbě. Pak se ale zhluboka nadechla a vstala, nervy napnuté k
prasknutí.
V tu chvíli jí pod
nohou zaskřípala parketa. To snad ne,
zaúpěla Maggie v duchu. Na okamžik se zastavila a zatajila dech. Srdce jí stále
bušilo jako zvon. Ve starodávném panském domě ponořeném do neproniknutelné tmy
vládlo naprosté ticho, jen občas narušené zapraskáním starého dřeva.
Nic.
Čistý vzduch.
Maggie cítila, jak
jí pokožka v podpaždí vlhne a po horkém čele jí stékají krůpěje potu. Opatrně
pokračovala chodbou až ke knihovně a po celou cestu měla nastražené uši, jestli
neuslyší nějaký varovný zvuk. Dveře byly zamčené. No samozřejmě, pomyslela si. Během
několika vteřin však zámek překonala jednou ze svých vlásenek.
Jakmile se
ujistila, že uvnitř nikdo není, stiskla spínač kapesní svítilny a zamířila ke
stolu, pod nímž se měl ukrývat sejf. Skutečně tam byl, přesně jak řekl její
školitel.
Výborně, pomyslela si a posadila se na koberec před
ocelové dveře trezoru. A teď si promluvíme.
Takhle si představovala vykrádání sejfu; přátelsky s ním prohodí pár slov.
Naučil ji to glasgowský kasař Johnny Ramensky, který se dostal na svobodu
výměnou za pomoc při výcviku agentů. Pomalu točila číselníkem a poslouchala.
Jakmile zaslechla cvaknutí mechanismu – ve skutečnosti ho spíš cítila přes konečky
prstů – poznala, že první číslo je správné. A teď druhé.
Soustředila se na odemykání
trezoru do takové míry, že vůbec neslyšela, jak se otevírají dveře vedoucí do
přístěnku.
Z příšeří se vynořil vysoký
štíhlý muž v uniformě SS. „Tóchle fam nikdy neprrrojde,“ zašišlal jako Paul
Lukas ve filmu Přiznání nacistického špeha.
Maggie se mu vůbec
neobtěžovala odpovědět. Veškerou energii věnovala poslednímu číslu, tichému
kliknutí zámku a otevírajícím se těžkým ocelovým dveřím trezoru.
Jediným pohybem vytáhla
zevnitř všechny dokumenty, zasunula si je do podpaždí, vyskočila ze země a
otočila svítilnu proti vetřelci, který okamžitě přimhouřil oči.
Hned nato se proti němu
rozběhla, zprudka ho kopla do rozkroku, a zatímco se v předklonu svíjel
bolestí, udeřila ho loktem do hlavy. Když se spokojeně ujistila, že ztratil
vědomí, rozběhla se s dokumenty ke dveřím.
Muž však vědomí neztratil.
Bleskurychle natáhl ruku a chytil prchající vetřelkyni za kotník. Maggie se
svezla na podlahu a spolu s ní dopadly na zem i dokumenty z trezoru. Zprudka
odkopla mužovu ruku a znovu zamířila ke dveřím.
Muž v uniformě vstal a rozběhl
se za ní. Levou rukou ji chytil za paži a pravačkou jí pevně sevřel hrdlo.
Maggie zalapala po dechu a pokusila se protivníka setřást, ale bezvýsledně.
Zprudka ji přitiskl ke zdi – „Stop!
Stop!“
ozvalo se náhle.
A pak znovu. Hlas zesílený
megafonem. „PROBOHA, STOP!“
Paže, které mladou ženu až
dosud pevně tiskly, se uvolnily a propustily ji ze sevření.
„Co to má proboha…?“ zamumlala
podrážděně.
V sále se rozsvítila světla –
holé žárovky zasazené přímo do speciálně upraveného stropu. Oba aktéři se ve
skutečnosti nenacházeli v berlínském domě vysoce postaveného nacisty, nýbrž ve
šlechtickém sídle Beaulieu v anglickém hrabství Hampshire. Právě zde totiž
sídlila „závěrečná přípravka“ výcvikové školy SOE – Special
Operations Executive – což bylo oddělení britské zpravodajské služby pro
zvláštní operace, které podléhalo přímo Winstonu Churchillovi. Někteří rekruti
vtipkovali, že zkratka SOE ve skutečnosti znamená Stately
’omes of England neboli „Vznešená anglická sídla“, protože se téměř veškerý
výcvik zvláštních agentů odehrával v majestátních šlechtických usedlostech.
„Co teď?“ zamručela Maggie a
začala netrpělivě rázovat sem a tam.
Do sálu vešel vážně se tvářící
čtyřicátník s prošedivělými vlasy a s kancelářskými deskami v ruce. „Dobře,
slečno Hopeová – nechtěla byste mi povědět, co jste pokazila?“
Maggie se zastavila a založila
si ruce v bok. „Podplukovníku Ronalde Thornley,“ začala, a přitom si musela
dávat pozor, aby mu neřekla Thorny.* Tuto přezdívku, která
vyjadřovala jeho nepříjemnou povahu, mu dali agenti v zácviku.
„Odemkla jsem zámek, pronikla
do sejfu, vytáhla z něj dokumenty, odzbrojila nepřítele…“
„Odzbrojila. Nezabila.“ Maggie
měla co dělat, aby nezvedla oči v sloup. „Zrovna jsem se k tomu chystala,
pane.“
„Spíš to vypadalo, jako byste
se chtěla nechat sama zabít, slečno,“ vyštěkl na ni Thornley.
Mezitím k ní zezadu došel
vysoký muž v uniformě SS a mnul si zátylek. „Šla jste na to dobře, Maggie, ale
řekli mi, že když mě jenom omráčíte a nezabijete, mám se na vás znovu vrhnout.“
Maggie k němu vyslala
podmanivý úsměv. „Za to koleno se omlouvám, Phile.“
„To nic.“
Thornleymu to vůbec
nepřipadalo směšné. „Když nepřítele nezabijete, dopouštíte se chyby, protože…“
Maggie a Phil si vyměnili
výmluvný pohled.
Za Thornleym se ozval vysoce
položený nosový hlas. „Protože nejlepší nepřítel je mrtvý nepřítel.“ „Plukovníku Gubbinsi, nevěděli jsme, že
jste tady,“ řekl Thornley při pohledu na svého nadřízeného, který vyšel z
příšeří.
„Na světě není nic
nebezpečnějšího než naštvaný nacista. Na to nezapomínejte. Kromě toho mějte na
paměti, že nezabíjíte člověka, ale nacistu. Skopčáka. Fricka.“
Plukovník Colin McVean Gubbins
byl velitelem výcviku v Beaulieu. Vypadal ztrhaně, nad propadlýma očima se mu
klenulo husté tmavé obočí a pod nosem mu rašil jemný řídký knír. „Výsadek na
nepřátelském území přežije pouze šedesát procent agentů, slečno Hopeová. Jste
první žena, kterou
vysadíme v Německu – dokonce
první žena, kterou během této války vůbec někde vysadíme. Jen sám
Bůh ví, jak se vám bude dařit. Vystavujeme vás ohromnému nebezpečí, a tak
chceme, abyste byla připravená.“
Z Maggie začal vyprchávat
vztek. O ni tu nešlo – v sázce byl úspěch nadcházející mise. „Ano, pane.“
„Máte doručit součástky do
vysílačky pro odbojovou skupinu v Berlíně a nainstalovat štěnici v domě vysoce
postaveného důstojníka Abwehru. Ať už pro to má ministerský předseda jakýkoliv
důvod, prostě chce, abyste tenhle úkol splnila právě vy. A pokud při tom
zlikvidujete pár nacistů, prosím. Teď není vhodná doba na sentimentalitu nebo přecitlivělost.
Rozumíte?“
Ministerský
předseda chce, abych tenhle úkol splnila právě já! Maggie se
dmula pýchou, ale snažila se své pocity potlačit, aby si toho Gubbins nevšiml.
„Ano, pane.“
„Vzhledem ke své vynikající
znalosti němčiny a ke schopnostem, které si tu zdokonalujete, byste to mohla zvládnout,“
pokračoval. „Ale i tak je to nebezpečné. Nesmíte nic – a nikoho – podcenit.“
„Ano, pane.“
Maggie se už dlouho toužila
stát špionkou vysazenou za nepřátelskou linií. Snila o tom ještě jako
sekretářka ministerského předsedy a potom i v době, kdy vyučovala princeznu
Alžbětu matematice. Teď konečně přišla její příležitost.
„Zkusíme to znovu,“ řekl
Gubbins. „A tentokrát toho nacistu zabijte. Prostě toho zatraceného Němčoura
zlikvidujte.“
Poznámka
v textu:
*
Pozn. překl. – Thorn, angl. trn, osten
Žádné komentáře:
Okomentovat