Vendula Borůvková: 1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo

Dokumentární román pro mládež vypráví o tom, že vznik Československé republiky provázely kromě všeobecného nadšení také oběti a ztráty. Nakladatelství Host knihu vydává ke stoletému výročí vzniku Československa. Mladým čtenářům (a nejen jim) představuje dějinné události ne jako nasvícené jeviště s prezidentem Masarykem v hlavní roli a ovacemi vestoje, ale jako svět pouličních lamp od Mostu přes Košice až Užhorod, které někdy osvětlují, někdy ve svém stínu schovávají všední starosti a radosti lidí, jimž republika neohlášeně vpadla do života.

 „Jako nakladatelství chceme přispět k tomu, aby pro děti 28. říjen nebyl jen den volna a jméno Masaryk synonymem náměstí, ale aby si prostřednictvím příběhu svého vrstevníka tuto historickou etapu prožili ve vší její barvitosti,“ popisuje vznik knihy literární redaktor Zdeněk Staszek. Příběh Jendy, jehož rodiny se založení Československa výrazně dotkne, provede čtenáře prvními měsíci československého státu v jejich nejednoznačnosti: kromě hlavních politických událostí se kniha věnuje především jejich dopadům na každodenní život, multietnickému charakteru nové republiky nebo kulturním proměnám celé společnosti. Vypravěčem je Jenda, který každou skutečnost a zkušenost uchopuje z bezprostřední, nereflektivní perspektivy.

„Koncept publikace je vlastně velmi jednoduchý: primárně chceme čtenářům zpřístupnit dějiny prostřednictvím prožitku z příběhu, prožitku sdíleného s hrdinou románu. Pro starší čtenáře a všechny ostatní, kteří chtějí vědět víc, jsme pak k příběhu přidali řadu krátkých poznámek, jež dávají události v příběhu do historických souvislostí. Díky nim se příběh stává plastičtějším,“ doplňuje Eva Sedláčková, vedoucí redaktorka literatury pro děti a mládež nakladatelství Host.   

Knihu napsala šéfredaktorka časopisu 100+1 historie, autorka cestopisné knihy pro děti Annie a berlepsové Vendula Borůvková. „Vznikalo to jako puzzle, náhodně jsem zalovila do krabice se starou zaprášenou veteší a vytáhla kousek, který do vznikající kompozice neuvěřitelně pasoval. Třeba pro psaní pražské kapitoly stačilo zavzpomínat na sametovou revoluci, v roce 1989 mi bylo dvanáct. A myslím, že přes ten tehdejší dětský pocit zmatení a ukřivděnosti – vždyť ve škole to říkali jinak – se mi dařilo dostat k postavám mé knihy zase o něco blíž,“ podotýká k tvorbě románu jeho autorka.

Nezaměnitelný ráz a atmosféru vetkl publikaci svými kresbami mladý ilustrátor a autor komiksů Vojtěch Šeda, který má zkušenosti s historickými projekty pro děti a v poslední době kreslil například komiksové knihy Jak se stal Havel prezidentem (2015), Spolkla mě knihovna (2017) a Hrdinové: Největší příběhy české kopané (2017).

Ukázka z knihy:

kapitola 2

1. listopadu 1918

pátek

Další vlna politiky k nám vtrhla v pátek. Seděli jsme právě u večeře. Tatínek neodložil noviny ani u jídla.

„Provincie Deutschböhmen!“ Prudce zavřel německé noviny, které si normálně nekupoval, a bouchl hrnkem do stolu, až kafe vyšplíchlo. „Naši Němci se chtějí připojit k Německu, v nejhorším aspoň k Rakousku?! I se vším územím? S celými Sudetami? A rakouský parlament ve Vídni že jim to odsouhlasil? To je neuvěřitelná drzost!“

Moje starší sestra Anča obrátila oči v sloup a po­drážděně zasyčela. Kapičky od kafe jí udělaly fleky na halence a zpěvníku, kterým si listovala. Mají se sborem secvičit nějaké národní písně, nejlíp přes noc.

Maminka si povzdychla. Světová i domácí politika, všichni ti Wilsonové, Masarykové, Kramáři a Lodgmanové se nám v posledních dnech nastěhovali do kuchyně a nehodlali se hnout.

„Z toho bude další válka, Eliško, to ti povídám! A my jsme tentokrát uprostřed dění!“

Nechápal jsem, co tím tatínek myslí, ale zaujalo mne, že se okamžitě začal oblíkat. To slibovalo jediné: ne­budu se s ním muset po večeři biflovat latinu. No hurá!

„V sokolském výboru určitě vědí víc. Dobrou noc, děti, a nezlobte!“ Políbil maminku a odešel.

Takhle to v dalších dnech vypadalo skoro pořád.

Hned v pondělí uspořádal táta ve škole mimořádnou přednášku o české historii. Všichni jsme seděli namačkaní v největší třídě a poslouchali výklady o dějinách našeho národa, o právu na samostatnost a profesoru Masarykovi. Táta se u toho hrozně dojímal, pár dětí dokonce rozplakal. A potom začal zpívat:

„Hej, Slované, ještě naše slovanská řeč žije,

pokud naše věrné srdce pro náš národ bije.

Žije, žije duch slovanský, bude žít na věky.

Hrom a peklo, marné vaše proti nám jsou vzteky.“

Ničemu jsem nerozuměl a bylo mi strašlivě trapně!

* * *

Že bude nová válka věděl za chvilku každý. Přestaly dokonce jezdit i vlaky na Prahu a vůbec do „sousedního státu“, jak se teď mezi Němci z provincie Deutsch­böhmen říkalo.

A úplně nejhůř to postihlo nás fotbalisty. Hans má sice oba rodiče Němce, ale chodí stejně jako já na gymnázium do primy a bydlí v naší čtvrti, takže je to náš Hans, náš nejlepší střelec. Jenže od včerejška s náma nehraje. Nesmí, zakázali mu to. Že by ho prý fotr přetáhl páskem. Protože teď jsou všichni sudetští Němci ve válce s novým Československem. Jeho táta i se strejdou už vstoupili k volkswehru, německé domobraně. Takže Hans teď bude kopat za Střimičáky. A my půjdeme leda tak do Prčic. Naštěstí končí sezóna, a třeba si to Hansův táta do jara ještě rozmyslí.

Během listopadu jsme se několikrát porvali se skopčáckýma klukama. Vždycky to začne stejně: oni na nás pokřikují, ať odtáhneme do Prahy, my na ně, ať stáhnou ocas jako ten jejich císař. Potom přijde bitka. Venca má zlomenou nohu, Jirka přeražený nos, my ostatní už modřiny a škrábance ani nepočítáme. Já se neperu za Masaryka a tátovy ušlechtilé řeči. Peru se za Hanse, o kterého jsem kvůli Deutschböhmen přišel.

© Vendula Borůvková, 2018

Illustrations © Vojtěch Šeda, 2018

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-610-5

Pavel Kmoch - Operace Anthropoid: Epilog

Kniha shrnuje aktuální znalosti o operaci Anthropoid, atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, jeho přípravě i tom, co následovalo při vyšetřování a honu na vykonavatele atentátu. Staví do rozporu „obecné povědomí“, založené na filmech a populární literatuře, a informace vyplývající z dobových pramenů. Autor se zabývá nejen samotným provedením atentátu, ale i jeho politickými souvislostmi v kontextu doby, otázkou, jakou měl Heydrichův vůz skutečně poznávací značku, nebo faktografickým rozborem posledního boje parašutistů v kostele v Resslově ulici. Kniha přináší životopisy a medailonky mnoha důležitých aktérů těchto událostí jak ze strany okupantů, tak i odboje. Text je doprovázen bohatou fotodokumentací.

Vydává Academia v Edici 1938–1953

Ukázka z knihy:

Výsadek

Anthropoid byl nakonec vysazen společně s výsadky Silver A a Silver B. Pro Silver A to byl již čtvrtý pokus o nasazení do akce. 24. října byla při prvním pokusu taková povětrnostní situace, že letoun ani neodstartoval. Druhý pokus o vysazení se odehrál v noci ze 7. na 8. listopadu. Vlivem sněhové bouře nad protektorátem byla orientace nemožná a letoun se i s výsadkem vrátil do Británie. Třetí pokus, 30. listopadu, dopadl podobně. Vzhledem k činnosti německého flaku, podrážděného silnou aktivitou britského letectva nad kontinentem, se posádce letounu po několika navigačních chybách nepodařilo nalézt cílovou plochu a stroj se i s výsadkem musel vrátit.

Čtvrtý pokus pro Silver A a první pro Silver B a Anthropoid byl konečně úspěšný. Bombardovací letoun Halifax Mk II/1a, sériové číslo L 9613 s trupovýmoznačením NF-V ze stavu 138. perutě speciálních operací, odstartoval opět z letiště Tangmere ve 22.00 večer 28. prosince 1941. Pod kabinou nesl motto Tentando superabimus (odvahou zvítězíme). Na jeho palubě bylo kromě dispečera, štábního kapitána Jaroslava Šustra, a osmi členů britské posádky pod velením pilota F/lt. Ronalda C. Hockeye¹²⁶ i sedm mužů výsadků Anthropoid, Silver A a Silver B. Původně měl letoun vysadit jen výsadek Silver A, ale v zájmu využití letu si Angličané vyžádali ještě další dvě připravené skupiny.

Muži z výsadků Silver A a Anthropoid byli podle záznamu v nejlepší kondici, z Anthropoidu byl Šustrem jako „znatelně lepší“ hodnocen Gabčík. Členové Silver B se zdáli být silně deprimovaní, rotný Zemek utrousil pár temných poznámek: „Tak oni to myslí doopravdy… To je štěstí, že jdu, jinak bych to všechno rozházel…“ Seskok nicméně i tento výsadek provedl nakonec bez zaváhání.

Letoun byl v 00.42 nad Darmstadtem napaden nočním stíhačem, ale podařilo se mu uniknout. V 1.32 přeletěl Bayreuth a ve 2.12 se dostal do palby flaku. Nejednalo se však, jak se domnívala posádka, o palbu ochrany plzeňské Škodovky, ale o protivzdušnou obranu předměstí Prahy. Při střelbě bylo protiletadlovými kanony vypáleno 98 nábojů.¹²⁷ Vzápětí stroj přeletěl hlavní město a pokračoval na východ. Nad územím protektorátu vál severozápadní vítr, bylo mlhavo a z nízkých mraků se místy sypal sníh.

Letoun klesl na hladinu 270 metrů (900 stop), zpomalil na rychlost necelých 200 km/h (120 m/h) a 29. prosince 1941 ve 2.24 (3.24 protektorátního letního času, který tehdy platil nepřetržitě od 1. dubna 1940 do 4. října 1942) vyskočili první dva pasažéři, výsadek Anthropoid. Místo na bývalé polní letiště Borek, dva kilometry od Cerhovic,¹²⁸ byli shozeni u Nehvizd východně od Prahy. Ve 2.37 vyskočil výsadek Silver A, ve 2.56 pak Silver B a letoun se otočil zpět na západ. Cestou do Británie se ještě třikrát potýkal s protiletadlovou palbou a na letišti v Tangmere přistál po deseti hodinách a čtrnácti minutách letu ráno v 8.19.¹²⁹ Heydrichovi zbývalo bez dvou dnů pět měsíců do nečekaného setkání.

Poznámky v textu:

126 Hockey válku přežil a v roce 1991 se ve věku 80 let účastnil odhalení pamětní desky v kostele v Resslově ulici. JINDRA, Martin: Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945, s. 88, pozn. 318.

127 ŠUSTEK, V.: c. d., svazek 1., s. 10. Přelety nepřátelského letounu v noci z 28. na 29. 12. 1942. Dokument č. I/2.

128 Ročenka 2012, c. d., s. 86. Request for transport of agents. VUA-VHA Praha, Sbírka 37, sign. 37-308-2, originál, strojopis, rukopis, 1 s.

129 Tamtéž, s. 96–98. Úřední záznam provedeny škpt. gšt. J. Šustrem o průběhu letu a vysazeni skupin Silver A, Silver B a Anthropoid. VUA-VHA Praha, Sbírka 37, sign. 37-308-2, originál, strojopis, 3 s. Též: ŠUSTEK, V.: c. d., svazek 1., s. 778, pozn. 72.

© Pavel Kmoch, 2018

Cover photo © Pavel Kmoch, 2018

ISBN 978-80-200-2869-3   

Robert van Gulik: 3x soudce Ti

Nizozemský orientalista a diplomat Robert van Gulik se s postavou soudce Ti setkal poprvé jako překladatel. V roce 1949 přeložil do angličtiny čínskou detektivku z 18. století Slavné případy soudce Ti. Dodejme, že van Gulik (1910–1967) se čínsky naučil v Indonésii, kde vyrůstal. Od roku 1935 působil jako diplomat v Japonsku, v Číně, v Indii a v Libanonu.

Postava soudce založená na reálné osobnosti soudce a vládního úředníka Ti Žen-ťie, který žil na konci 7. století v období dynastie Tchang, van Gulika však natolik zaujala, že si vyzkoušel zasadit ji do vlastních příběhů. Držel se přitom tradice klasického detektivního příběhu ze staré Číny – třeba tím, že hrdina v jedné knize řeší souběžně tři případy. V letech 1950 až 1968 vydal van Gulik pětadvacet knih o soudci Ti – románů i povídkových souborů. Nizozemský spisovatel se díky jim jedním z nejproslulejších autorů historických detektivek na světě.

Českému čtenáři čínské detektivky Roberta van Gulika poprvé představil roku 1971 Odeon, kdy v překladu Miloslava Žiliny. Další překlady pořídila někdejší rozhlasová reportérka a publicistka Věra Šťovíčková-Heroldová. Do roku 1989 je ovšem vydávala pod jmény svých přátel, protože sama oficiálně publikovat nemohla.

Po jejích překladech nyní sáhlo i nakladatelství Garamond, které v jednom svazku vydává hned tři případy soudce Ti.

V knize najdeme romány:

Soudce Ti a vražedný zvon - Soudce Ti je nově jmenován náčelníkem v Pu-jangu, kde usvědčí falešného  opata a mnichy v chrámu Bezmezného milosrdenství, jejichž „zásluhou“  přicházely na svět nelegitimní děti. Při vyšetřování případu Liang versus Lin objeví soudce Ti pod obrovským zvonem několik let starou  kostru a jen zázrakem se mu podaří zachránit holý život.

Strašidelný klášter - Soudce Ti je přinucen kvůli bouři přenocovat se svým pomocníkem Tao

Kanem v taoistickém klášteře v horách Chan-jüanu, kde musí vyřešit tři záhadné případy: případ balzamovaného opata, případ zbožné panny a  případ nevraživého mnicha.

Červený pavilon - Soudce Ti přebírá od náčelníka Lo ze sousedního okresu zdánlivě jasný  případ sebevraždy akademika Li Liena a hned musí řešit smrt kurtizány Podzimní luny a údajnou sebevraždu Tao Kunga, která se stala před  třiceti lety. Všechny tyto případy mají společné to, že se staly v Červeném pavilonu a mají vypadat jako sebevraždy…

Ukázka z románu Červený pavilon:

Soudce Ti se bezděčně otřásl a uložil měďáky zpět do rukávu. Přechod od dokonalé krásy kurtizány k odpornému zjevu této ubohé lidské trosky byl příliš náhlý.

„Nesu dobré zprávy, pane!“ ozval se bodrý hlas za jeho zády. Soudce se otočil a potěšené se usmál. Ma Žung vzrušeně pokračoval.

„Náčelník Lo je tady na ostrově! Ve třetí ulici odtud jsem uviděl oddíl strážníků, sešikovaných podél velkých nosítek, která vypadala jako úřední. Tak jsem se jich zeptal, které významné osobnosti patří, a oni mi řekli, že náčelníkovi! Pobýval tu několik dnů a teď se vrací do města. Tak honem letím informovat Vaši Ctihodnost.“

„To je skvělé! Pozdravím se s ním tady a to nám ušetří cestu do Ťin-chua. Dostaneme se domů o den dřív, Ma Žungu! Pospěšme si, abychom ho zastihli, než odjede.“

Oba muži spěšně vyšli z Červeného pavilonu a zamířili k přední bráně.

Přeplněné ulice lemovaly po obou stranách křiklavě osvětlené restaurace a herny. Cestou Ma Žung dychtivě obhlížel balkony. Tu a tam postávalo u zábradlí pár bohatě oděných mladých žen, které se bavily mezi sebou nebo se lenivě ovívaly barevnými hedvábnými vějíři. Bylo horko a vlhko, vedro bylo úmorné.

Další ulice byla méně rušná, brzy se dostali mezi temné domy, kde nad bránou svítil vždy jen jeden lampion. Tam bylo diskrétně napsáno drobnými znaky ‚Pole blaženosti‘, ‚Útočiště vonné elegance‘ nebo jiná taková jména, naznačující, že jsou to domy schůzek.

Soudce Ti spěšně zahnul za roh. Před přepychovým hostincem zvedal právě tucet svalnatých nosičů na ramena žerdě palankýnu a oddíl strážníků jim přihlížel.

Ma Žung řekl honem jejich veliteli: „Tohle je soudce Ti z Pu-jangu. Ohlas Jeho Excelenci svému pánovi.“

Velitel přikázal nosičům, aby nosítka opět položili. Odhrnul záclonku a cosi

do okénka zašeptal.

Ve dvířkách palankýnu se objevila korpulentní postava náčelníka Loa. Jeho kulaťoučké tělo halil elegantní šat z modrého hedvábí, na hlavě mu seděla parádnicky na stranu černá sametová čapka. Hned vystoupil, uklonil se před soudcem Ti a zvolal:

„Jaká šťastná náhoda vás přivádí sem na Rajský ostrov, starší bratře? Vy jste přesně ten člověk, kterého potřebuji! Jaká radost opět se s vámi setkat!“

„Potěšení je na mé straně! Vracím se z hlavního města do Pu-jangu. Měl jsem v úmyslu jet zítra přes Ťin-chua, abych vám složil poklonu a poděkoval vám

za loňské laskavé pohostinství.“

„To nestojí za řeč!“ zvolal Lo. Kulaťoučká tvář se špičatým knírem a chumáčovitou krátkou bradkou se složila do širokého úsměvu. „Bylo poctou pro můj okres, že ty dvě mladé ženy, které jsem vám opatřil, pomohly odhalit darebácké mnichy. Nebesa, Ti, o tom případu buddhistického chrámu se mluvilo po celé provincii!“

„Až příliš!“ podotkl soudce Ti s ironickým úsměvem. „Buddhistická klika přiměla Metropolitní soud, aby mě předvolal do hlavního města k revizi celého případu. Kladli mi mnoho otázek, nakonec však prohlásili, že jsou spokojeni. Ale pojďme dovnitř, budu vám všechno vyprávět u šálku čaje.“

Lo rychle přistoupil až těsně k němu. Položil baculatou ruku na jeho rámě a řekl tiše a důvěrně:

„To nemohu, starší bratře. Jedna velice naléhavá záležitost si žádá, abych se okamžitě vrátil do města. Poslyšte, Ti, musíte mi pomoci! Strávil jsem tu dva dny, vyšetřoval jsem jednu sebevraždu. Velice jednoduchý případ, ale náhoda tomu chtěla, že ten chlapík přednedávnem vyšel z palácových zkoušek jako první a byl jmenován členem Císařské akademie. Zdržel se tu na zpáteční cestě domů, zapletl se s jednou ženou – a dál už je to stará historie. Ten člověk se jmenuje Li a je synem doktora Lia, proslulého cenzora. Nedostal jsem se k sepsání všech úředních papírů. Udělejte to pro mne, Ti, zdržte se tu jeden den a doveďte tu záležitost do konce místo mne, prosím vás. Je to čistě rutinní případ! Já teď musím opravdu odjet.“

Soudce Ti neměl nejmenší chuť zastoupit svého kolegu v působišti zcela mu neznámém, ale nemohl dost dobře odmítnout. Řekl:

„Samozřejmě, že udělám všechno, abych vám pomohl, Lo.“

„Skvělé! Tak já se tedy rozloučím.“

„Počkejte!“ zadržel ho soudce. „Já tu nemám žádnou pravomoc, musíte mě jmenovat přísedícím ťin-chuajského soudu.“

„Tak já vás tímto jmenuji!“ prohlásil Lo velkoryse a obrátil se ke svému palankýnu.

„Budete mi to muset dát písemně,“ řekl soudce se shovívavým úsměvem. „Tak to ukládá zákon!“

„Nebesa, další zdržení!“ zvolal náčelník Lo nedůtklivě. Rychle se rozhlédl

na obě strany ulice a pak táhl soudce Ti za sebou do vstupní haly hostince. Postavil se k pultu a popadl list papíru a psací štětec. Náhle se zarazil a rozmrzele mumlal:

„Posvátná Nebesa, jak zní ta úřední formulace?“

Soudce Ti vzal od něho štětec a načrtl pověřovací dokument. Pak vzal další list papíru a celý text opsal.

„Tady přiložíme naše pečeti a otiskneme každý svůj palec,“ řekl, „a bude to v pořádku. Originál si vezměte pro našeho nadřízeného prefekta a doručte mu jej, jak nejdříve to bude možné. Já si ponechám opis.“

„Vy se v těch věcech ohromně vyznáte!“ řekl náčelník Lo vděčně. „Určitě spáváte s úřední spisovou příručkou pod polštářem!“

Když Lo přikládal svou pečeť, soudce Ti se ho zeptal:

„Kdo je pověřen správou ostrova?“

„Ach,“ řekl Lo lehce, „jeden chlapík, jmenuje se Peng Taj nebo tak nějak, to je správce střediska. Báječný chlap, ví o všem, co se tu šustne. Víte, ty herny mu patří, a nevěstince taky. Řekne vám všechno, co budete potřebovat. Až to doděláte, pošlete mi zprávu, jak se vám to bude hodit!“

Když ho opět táhl ven, dodal: „Vřelé díky, Ti, moc si toho cením.“

Už nasedal do nosítek, když si všiml, že jeden strážník zapaluje velký lampion, na němž bylo červenými znaky napsáno: ‚Náčelník Ťin-chua‘.

„Zhasni to, ty hlupáku!“ vyštěkl na něho Lo a na adresu soudce dodal: „Chápejte, nerad bych se oháněl vahou svého úřadu. Vládni blahovolně – jak říká náš mistr Konfucius. Tak na shledanou!“

Zmizel v palankýnu a nosiči zvedli silné žerdě na mozolnatá ramena. Náhle se v okénku odhrnula záclonka a Lo vystrčil svou kulatou hlavu.

„Zrovna jsem si vzpomněl na správné jméno toho správce, Ti. Jmenuje se Feng Taj. Šikovný chlapík, seznámíte se s ním u večeře.“

„U jaké večeře?“ podivil se soudce Ti.

„Ach, já vám to neřekl? Dnes večer pořádá honorace Rajského ostrova

na mou počest večeři v Jeřábí besídce, budete mě tam samozřejmě muset zastoupit. Nemůžeme je zklamat. Ale bude se vám to líbit, Ti, skvěle tam vaří, a nejlepší je ta jejich pečená kachna. Omluvíte mě, viďte? Odvolán v naléhavé státní záležitosti, neodkladné povinnosti a tak dále. Vy umíte tyhle věci formulovat lip než já. A nezapomeňte si vzít k té kachně trochu sladké omáčky!“

Záclonka se opět zatáhla a průvod zmizel ve tmě. Strážníci, kteří šli před ním, netloukli na gongy ani nevolali, aby lidé uvolnili cestu, jak bývá zvykem.

„Proč takový rozruch?“ ptal se užasle Ma Žung.

„Zřejmě došlo za jeho nepřítomnosti v Ťin-chua náhle k nějaké nepříjemnosti,“ mínil soudce. Zvolna svinul své pověření a uložil je do rukávu. Ma Žung se najednou zazubil a řekl spokojeně:

„V každém případě teď v tomto veselém koutě pár dnů pobudeme.“

„Jen jeden den,“ řekl soudce pevně. „Získal jsem jeden den tím, že jsem se setkal s náčelníkem Loem tady, a tento den obětuji jeho záležitosti – ale víc ne. Pojďme zpátky do hostince, musím si na tu zatracenou večeři navléci úřední roucho!“

Robert van Gulik kolem roku 1935

Romain Gary: Světlo ženy

Náhoda svede na pařížské ulici dohromady dvě hluboce zarmoucené bytosti – muže a ženu. Jejich setkání je setkáním lidí, kteří se navzájem sbližují díky bolestnému zážitku nenahraditelné ztráty. Ona i on jen spolu hledají způsob, jak překonat osamělost, jak se zachránit, a vzepřít se tak surovému osudu, které je připravil o jejich drahé... Šetrně kolem sebe našlapují v přesmutném tanci, a krok za krokem mezi nimi vzniká jemné pouto plné něhy... Ale jak říká, Michel hned zkraje příběhu: „Když se sejdou dvě beznaděje, může z toho sice vzniknout naděje, ale to je jen důkaz toho, že naděje je schopná všeho…“

Romain Gary, slavný francouzský prozaik, jenž jako jediný v historii za svá díla získal hned dvě Gouncourtovy ceny (druhou pod pseudonymem Emil Ajar), napsal tento román pouhé tři roky před svou dobrovolnou smrtí. Přes smutek, jenž jím prostupuje, vyznívá především jako vášnivá oslava lásky, oné zvláštní „třetí dimenze“, kterou pro ženu a muže představuje život v páru. Příběh Michela a Lydie se dočkal i filmového zpracování, v němž – v režii Costy-Gavrase - hlavní role ztvárnili Yves Montand a Romy Schneiderová.

Vychází v překladu Tomáše Havla.

V edici Pestrá řada soudobé prózy vydává nakladatelství Plus (EAN 9788025910061).

Ukázka z knihy:

Na letišti jsem si listoval v pasu. Toho roku jsem byl v Africe, Austrálii, obou Amerikách, měl jsem ještě platná víza. Poslouchal jsem hlasy neviditelných žen v amplionu a váhal mezi letem v devatenáct čtyřicet pět do Kamerunu, třiadvacet padesát do Ekvádoru, dvaadvacet deset do Brazílie a hotelem na Montmartru, kde bych se mohl zavřít a čekat na konec. Vybral jsem si Yaoundé a tropický prales v devatenáct čtyřicet pět, přebukoval letenku a šel jsem si zase sednout. Kolem prošla letuška a zvláštně se na mě podívala. Možná mě poznala. „Představte si, zrovna jsem viděla kapitána Folaina… Vypadal vyděšeně, byl neoholený… Co se mu stalo?“

„… Nechci být jako hračka rozbitá na kousky, Micheli. To je ponižující. V určité chvíli člověk narazí na otázku důstojnosti. Běž, jeď daleko, jak jsi mi to slíbil. Tam. Hlavu nech tady, doma. Neutápěj se v neštěstí, nemysli jenom na mě, nechci ti hlodat v hlavě… Musím tě opustit. Budu ti jinou ženou. Běž za ní, najdi ji a dej jí to, co já ti nechávám, ať to přetrvá. Bez ženskosti ty hodiny a roky vytržení, tu surovost, které se tak lichotivě a pompézně říká ‚osud‘, nedokážeš přežít. Se vší svou láskou doufám, že ji potkáš a že přijde na pomoc tomu, co z našeho vztahu nemůže, nesmí zemřít. Nezapomeneš tím na mě, ‚nezradíš mou památku‘, jak říkají nábožně ti, kteří svou zbožnost vyhrazují smrti a beznaději. Vůbec ne! Bude to naopak oslava, záruka přetrvání na truc tomu všemu, co nás pošlapalo. Doložení nesmrtelnosti. Musí ti pomoct zhanobit neštěstí – ‚nauctívali‘ jsme se ho po celá tisíciletí až dost. Příliš ochotně a pokorně skláníme hlavu před tím, co s námi zachází tak lhostejně a barbarsky. Pro mě je to otázka ženské hrdosti. Skoro až přežití. Vzpoura, způsob, jak bojovat za čest, odmítnutí nechat se potupit. Běž za tou neznámou sestrou, řekni jí, jak moc ji potřebuju. Odejdu, ale přitom chci zůstat ženou…“

Ohlásili let do Yaoundé, šel jsem si vyměnit dolary a ocitl se na dálnici ve směru zpět do Paříže. Když jsem taxikáři sděloval adresu, automaticky jsem dodal: „… třetí patro vlevo.“

Kývl hlavou na souhlas.

„Jednou to určitě přijde,“ řekl. „Francouz už by dneska nejraději nevylezl z auta. Zatím to ale ještě není dořešený. Snad mají výtah.“

Mrknul do zrcátka, aby se ujistil, že se směju. Smál jsem se. Když jsem přijel do ulice Saint-Louis-en-l’Ile, byla už tma. Vyšel jsem nahoru a zvonil. Zalitoval jsem, že jsem poslal taxikáře pryč, býval jsem mohl zajet i za senorem Galbou, také čekal. Už jsem se chystal sejít dolů, když vtom se dveře otevřely. Měla zarudlé oči. Když mě uviděla, uštěpačně sebou cukla, jako by jí ještě záleželo na dekoru.

„O co tady vlastně jde? O instinkt lovce? Tak to jste na špatné adrese, tady to není – pokud vůbec někde… Tady nic nenajdete. Ani záchranný kruh…“

Vešel jsem a vzal ji do náruče. Cítil jsem její nehty v týle. Vzlykala. Věděl jsem, že nejde ani o mě, ani o ni. Šlo o nouzi. Byl to jen okamžik vzájemné pomoci. Oba jsme potřebovali zapomenout, odpočinout si na cestě, než svá zavazadla plná nicoty poponeseme zase o kus dál. Ještě jsme potřebovali překonat poušť, kde každý odpadlý kus oblečení rozděluje, oddaluje, týrá, kde pohledy uhýbají před nahotou, a nejen tělesnou, a kde ticho hromadí své kameny. Dvě bytosti na útěku, vzájemně se podpírající svým osaměním, a život čeká, až to přejde. Zoufalá něha, která je jen potřebou něhy. Tu a tam jsme v přítmí hledali pohledem oči toho druhého, abychom se ubránili nevolnosti. Fotka holčičky na nočním stolku. Fotka rozesmáté holčičky na krbu. Neumělý portrét, bezpochyby malovaný popaměti. Co jsme měli společného, se nacházelo u ostatních, ale spojovalo nás to ve chvilce vzdoru, v kratičkém boji s neštěstím. Nebylo to mezi námi dvěma, ale mezi námi a neštěstím. Nenechat se rozjet pod koly, o to šlo. Cítil jsem na tváři její slzy. Nikdy jsem nedokázal plakat, ona mi to ulehčila. Jakmile pocítila lítost nebo výčitky, pád, rozpaky, pocit viny, vstala, oblékla si župan a schoulila se v křesle s koleny pod bradou. Ještě nikdy jsem se v očích nějaké ženy neviděl jako takový vetřelec.

„Prosím,“ řekla.

„Dobře.“

Začal jsem si sbírat šaty, které se povalovaly na koberci.

„Vůbec nevím, proč jsem to udělala…“

„Malá smrt ve formě sebevraždy,“ napověděl jsem.

Pokusila se o úsměv.

„To bude ono. Nesmíte se na mě zlobit. Jsou chvíle…“

„Kdy je toho na člověka moc… všeho, ale hlavně ničeho. Mohli jsme to spolu vydržet ještě chvilku.“

„Nemám vůbec chuť být šťastná.“

„A kdo tu mluví o štěstí, Lydie? Já mluvím jen o vzájemné pomoci.“

„Dobře jste viděl, že… nejsem k ničemu.“

„Není divu, když to člověk dělá tak, jako by skákal ze sedmého patra…“

„Nesuďte mě moc přísně…“

„Ale prosím vás!“

Strčil jsem kravatu do kapsy. Vázat si potom kravatu, to vždycky působí hulvátsky.

„Kdy se to stalo?“

„Před půl rokem. Ale ne a ne to přestat… Říkám si, jestli to neprodlužuju… záměrně, abych ze vzpomínek udělala důvod proč žít. Bez toho… bych nevěděla, co tu ještě hledám. Byli u toho svědci. Říkají, že manžel najednou ztratil kontrolu nad vozem. Přitom nejel rychle. Nemůžu mu nic vyčítat. Malou posadil dozadu, vždycky to tak dělal… Možná to mezi námi skončilo už předtím a já potřebuju tuhle výmluvu, abych se na něj mohla zlobit…“

Přitiskla obličej ke kolenům, viděl jsem jen bílé vlasy. Potom zdvihla hlavu. V očích už měla zase ztrápený výraz.

„V takových případech je potřeba odjet někam daleko,“ poznamenal jsem.

Konečně jsem na rtech zahlédl náznak veselosti.

„Do Caracasu?“

„Do Caracasu.“

„To je trochu moc daleko, moc narychlo a jak jste říkal předtím v kavárně, potom se člověk bude stejně muset vrátit…“

Šla do kuchyně pro lahev whisky a skleničku.

„One for the road,“ nabídla mi.

„Čin-čin.“

Napil jsem se. Přátelsky mě pozorovala.

„Je to… čerstvé?“

„A co?“

„Jste sirotek, po ženě.“

Podíval jsem se na hodinky.

„Už to bude sto let,“ řekl jsem a odešel.

Román se v roce 1979 dočkal i filmového zpracování, v němž – v režii Costy-Gavrase - hlavní role ztvárnili Yves Montand a Romy Schneiderová.

Steven Levitsky & Daniel Ziblatt: Jak umírá demokracie

Když Donald Trump vyhrál volby, mnozí si položili otázku, o níž si nikdo nemyslel, že si ji budeme klást: Je demokracie v USA v ohrožení? Steven Levitsky a Daniel Ziblatt, profesoři Harvardovy univerzity, se rozpadem demokracií v Evropě a Latinské Americe zabývají již více než dvacet let. Oba si myslí, že odpověď na výše položenou otázku je ano. Demokracie už dnes neumírá s výstřely – během revolucí nebo vojenských pučů –, ale pomalu, neustálým ochabováním „hlídacích psů demokracie“, tedy justice a tisku, a rostoucí erozí základních politických norem. Ještě stále však máme možnost cestu k autoritářskému režimu opustit.

Levitsky a Ziblatt staví na desítkách let výzkumů a široké řadě historických a globálních příkladů sahajících od Evropy třicátých let k dnešnímu Maďarsku, od Turecka a Venezuely až po americký Jih během platnosti zákonů Jima Crowa. Ukazují na nich, jak demokracie umírá – a jak může být ještě zachráněna.

Steven Levitsky (1968) je americký politolog a profesor Harvardovy univerzity. Zaměřuje se na problematiku autoritářských systémů a demokracií, na stranické systémy a politické strany; specializuje se především na Latinskou Ameriku. Je autorem nebo spoluautorem knih Transforming Labor-Based Parties in Latin America (2003), Competitive Authoritarianism (2010), editorsky se podílel na titulech Argentine Democracy (2005) a Informal Institutions and Democracy (2006).

Daniel Ziblatt (1972) je profesorem Harvardovy univerzity a do oblasti jeho zájmu spadá demokratizace i rozpad demokracie s důrazem na Evropu od 19. století do dneška. Je autorem knihy Conservative Parties and the Birth of Democracy (2017), která kromě tří dalších cen vyhrála Cenu Woodrowa Wilsona za nejlepší knihu z oblasti politologie a mezinárodních vztahů. Jeho první knihou byl titul Structuring the State. The Formation of Italy and Germany and the Puzzle of Federalism (2006).

Z anglického originálu How Democracies Die, vydaného nakladatelstvím Crown v New Yorku v roce 2018, přeložil Jaroslav Veis.

Vydává nakladatelství Prostor.

Ukázka z knihy:

Alberto Fujimori neměl v plánu stát se peruánským diktátorem. Dokonce si ani neplánoval, že se stane prezidentem. Rektor málo známé univerzity s japonskými předky se chtěl v roce 1990 ucházet o křeslo v Senátu. Když ho žádná strana nechtěla nominovat, založil si vlastní a nominoval se sám. Protože však neměl na senátní kampaň dost peněz, rozhodl se vyvolat pozornost médií tím, že se bude ucházet i o prezidentský úřad. Rok 1990 byl pro Peru krizový. Hospodářství se hroutilo do hyperinflace a maoistická gerilová organizace známá jako Světlá stezka, jejíž brutální revolta připravila od svého vzniku v roce 1980 o život desítky tisíc lidí, se stahovala k hlavnímu městu Limě. Etablované politické strany Peruánce jen znechucovaly. Mnohé z nich proto oslovila protestní kampaň politické nuly, jejíž slogan zněl „prezident, jako jste vy“.

V průzkumech veřejného mínění vylétl Fujimori nečekaně vysoko. Všechny na politické scéně šokovalo, když skončil jako druhý a kvalifikoval se do rozhodujícího kola voleb spolu s nejpopulárnějším peruánským spisovatelem Mariem Vargasem Llosou. Peruánci Vargase Llosu, čekatele na Nobelovu cenu za literaturu, obdivovali. Postavil se za něj doslova každý, kdo patřil k establishmentu, politici, média, představitelé byznysu. Obyčejní lidé však usoudili, že má až příliš blízko k elitám, které jejich zájmy přehlížejí. Fujimori, jehož populistická rétorika souzněla s jejich rozhořčením, ztělesňoval pro mnohé z nich jedinou možnost změny a zvítězil.

V inauguračním projevu varoval, že Peru čelí „nejhlubší krizi v dějinách republiky“. Řekl, že hospodářství je „na hraně kolapsu“ a peruánskou společnost „rozděluje násilí, korupce, terorismus a obchod s drogami“. Zavazoval se, že „vyvede Peru z tohoto stavu a povede zemi k lepšímu osudu“. Byl přesvědčen, že Peru vyžaduje drastické hospodářské reformy a že je třeba vystupňovat boj proti terorismu. Neměl však příliš jasno v tom, jak to zařídit.

Navíc musel čelit znepokojivým obtížím. Jako politický outsider neměl mezi tradičními peruánskými mocenskými hráči moc přátel. Kongres ovládaly opoziční strany, které svými nominanty obsadily i Nejvyšší soud. Tradiční média, z nichž většina podporovala Vargase Llosu, mu nedůvěřovala. Fujimori vždy nelítostně útočil na politickou elitu země, kterou označoval za zkorumpovanou oligarchii, která zemi jen ruinuje. Teď však zjišťoval, že ti, na které útočil a které v kampani porazil, dál ovládají většinu mocenských pák.

Fujimoriho začátek v úřadu byl krkolomný. Během několika prvních měsíců neprosadil v Kongresu jediný zákon a ani se nezdálo, že soudy mají v úmyslu na sílící teroristické hrozby nějak reagovat. Fujimori nejenže neměl zkušenosti se záludnostmi legislativní politiky, ale neměl k tomu ani dost trpělivosti. Jak to popsal jeden z jeho poradců, Fujimori nemohl „snést představu, že pokaždé, když chce, aby Kongres nějaký zákon schválil, musí do prezidentského paláce pozvat předsedu Senátu“. Fujimori raději vládl Peru sám, jak se někdy chlubil – od svého počítače.

Místo aby s politiky v čele Kongresu vyjednával, začal na ně útočit a označil je  za „nevýkonné podvodníky“. Pustil se i do nespolupracujících soudců, o nichž řekl, že jsou „šakalové“ a „ničemové“. Oleje přilil do ohně i tím, že s pomocí exekutivních dekretů začal Kongres obcházet. Vládní představitelé si začali stěžovat, že ústava Peru je „rigidní“ a „omezující“ a narůstaly obavy, že Fujimoriho odhodlání chránit demokratické instituce je jen slabé. V projevu k zástupcům byznysu se Fujimori ptal: „Jsme skutečně demokracií? … Je pro mě obtížné říct, že ano. Jsme zemí, kde ve skutečnosti vždy vládly mocné menšiny, oligopoly, kliky a různá lobby. …“

Znepokojený peruánský establishment úder vrátil. Když Fujimori obešel soudy a pustil na svobodu tisíce vězňů odsouzených za drobné zločiny, aby vězení uvolnil pro teroristy, obvinila ho Národní soudcovská asociace z „nepřijatelného antidemokratického autoritářství“. Soudy rovněž prohlásily několik Fujimoriho dekretů za protiústavní. Jeho kritici ho běžně označovali za „autoritáře“ a média ho zobrazovala jako japonského císaře. Počátkem roku 1991 se začalo mluvit o impeachmentu. V březnu vyšel zpravodajský magazín Caretas s obálkou, kde byl Fujimori na mušce pušky a text: „Je možné se Fujimoriho zbavit? Způsob se už v ústavě hledá.“

Fujimori zahnaný do kouta ještě přitlačil. V proslovu k podnikatelským špičkám prohlásil: „Nezastavím se, dokud neprolomím všechna zbývající tabu, padnou jedno po druhém. Úsilí ke stržení všech hradeb, které naší zemi brání v pokroku, ztrojnásobíme.“ V listopadu 1991 poslal Kongresu ke schválení objemný balík 126 dekretů. Dekrety byly rozsáhlé a zahrnovaly protiteroristická opatření, která ohrožovala občanská práva. Kongres se postavil na odpor. Nejenže několik nejdůležitějších dekretů odmítl nebo shodil ze stolu; schválil také právní normy omezující Fujimoriho moc. Konflikt se ještě vyhrotil. Fujimori Kongres obvinil, že ho ovládají obchodníci s drogami a Senát na oplátku schválil návrh, podle něhož se prezidentský úřad „uprázdnil“ z důvodů Fujimoriho „mravní nedostatečnosti“. I když návrh v Poslanecké sněmovně o několik hlasů neprošel, vystupňoval se konflikt do stavu, kdy jeden vládní představitel projevil obavu, že „buď Kongres zabije prezidenta, nebo prezident zabije Kongres“.

Nakonec zabíjel prezident. Fujimori vystoupil 5. dubna 1992 v televizi a oznámil, že rozpouští Kongres a ruší ústavu. Za méně než dva roky od doby, kdy byl překvapivě zvolen, se prakticky nevolitelný outsider proměnil v tyrana.

Steven Levitsky & Daniel Ziblatt

Italo Calvino: Nesnadné vzpomínky

V Nesnadných vzpomínkách zobrazuje Italo Calvino proměnu italské společnosti a vztahů mezi generacemi – mezi otci „hospodáři“ a vykořeněnými syny. Povídky z venkovského prostředí Ligurie, ve kterých je tematizován poválečný rozklad tradičních hodnot a společenství, jsou doplněny prózami, v nichž se autor vrátil do let svého dospívání. Vzpomíná na klíčové okamžiky, jež podmínily jeho příští životní volby: na vyhlášení války, brutální anexi francouzského Mentonu a na první zkušenost s válečným chaosem. Přestože mnohdy nese líčení rozchodu se starým světem příznak trpkosti a rozčarování, nepostrádají jeho povídky ani komický ráz a znovu jen potvrzují Calvinovo vypravěčské mistrovství.

Italo Calvino (1923–1985), prozaik, excelentní povídkář, esejista, novinář a nakladatelský redaktor, patří mezi nejvýznamnější italské autory druhé poloviny 20. století. Narodil se v Santiagu de Las Vegas na Kubě, dlouhá léta žil v Turíně, v roce 1967 se s rodinou přestěhoval do Paříže, kde se stal členem skupiny Oulipo. Zprvu se hlásil k neorealismu, později však v jeho díle převážila fantastika a experiment. Mezi Calvinovy nejznámější texty patří například: Neviditelná města (1972), Když jedné zimní noci cestující (1979), trilogie Naši předkové (1970), román Palomar (1983), Americké přednášky (1988) či množství povídek (souborně 1958).

Nesnadné vzpomínky vychází česky poprvé, z italského originálu Le memorie difficili přeložil Jiří Pelán. Novela Avantgardisti v Mentonu vychází v překladu Aleny Hartmanové, která jej pořídila pro svou antologii italské povídkové tvorby Černý chléb (Naše vojsko 1959). Tento překlad, jak v ediční poznámce píše Jiří Pelán, je zařazen „jako hold jedné z našich nejzasloužilejších překladatelek italské literatury“, avšak vzhledem k tomu, že Calvino

provedl později v próze rozsáhlé škrty, byl pro nové vydání revidován.

Vydává nakladatelství Dokořán.

Ukázka z povídky Hospodářovo oko:

„Z hospodářova oka,“ řekl mu otec, ukazuje přitom na své oko, staré oko bez řas mezi vrásčitými víčky, kulaté jako oko ptáka, „z hospodářova oka kůň tloustne.“

„Ano,“ řekl syn a zůstal sedět na kraji stolu z nahrubo ohoblovaných prken ve stínu velkého fíkovníku.

„Takže,“ řekl otec, prst ještě stále pod okem, „jdi na terasy s obilím a podívej se, jak žnou.“

Syn měl ruce zabořené v kapsách, lehký větřík mu nadouval na zádech košili s krátkými rukávy.

„Dobře,“ řekl a nehýbal se. Slepice sem tam zobaly nějaký zbytek rozšlápnutého fíku.

Když starý viděl syna poddávajícího se netečnosti jako třtina ve větru, pocítil, jak v něm od vteřiny k vteřině narůstá vztek: tahal pytle ze skladiště, kydal hnůj, zahrnoval příkazy a nadávkami sehnuté muže, hrozil uvázanému psovi ňafajícímu v oblaku much.

Hospodářův syn se však nezvedal ani nevyndával ruce z kapes, seděl nehnutě, pohled upřený na zem a ústa našpulená k hvízdnutí, jako by všechno to mrhání silami neschvaloval.

„Hospodářovo oko,“ řekl starý.

„Jdu,“ odtušil syn a beze spěchu se dal na cestu.

Šel stezičkou ve vinohradu, ruce v kapsách a nezvedaje příliš podrážky. Otec, zeširoka rozkročený pod fíkovníkem, mohutné pěsti sepjaté za zády, se za ním chvíli díval: několikrát za ním málem

něco křikl, ale nakonec zůstal zticha a dal se znovu do kydání hnoje.

Cestou syn zase spatřil barvy údolí a znovu uslyšel bzučení čmeláků v ovocných sadech. Pokaždé když se po měsících vracel do svého kraje, zmalátnělý pobytem ve vzdálených městech, znovuobjevoval vzduch a vznešené ticho své země jako pozapomenutou připomínku dětství, provázenou výčitkou. Pokaždé když sem přišel, jako by čekal na zázrak: vrátím se a tentokrát všechno dostane smysl – zeleň, jejíž pásy splývají po úbočích mého statku, stále stejná gesta lidí při práci, růst každého stébla, každé větve; zuřivá náklonnost k této zemi se zmocní i mne, tak jako se zmocnila mého otce, a já se nakonec od těchto míst nedokážu odtrhnout.

Obilí se nacházelo na terasách kamenitého ostrohu, rostlo namáhavě a vytvářelo uprostřed šedivého suchopáru žlutý čtverec. Dva černé cypřiše, jeden nahoře a druhý dole, dělaly dojem, že tam drží stráž. V obilí byli lidé a blýskaly se tam srpy; žluť zvolna mizela jako vygumovaná a zespodu se znovu vynořovala šeď. Hospodářův syn stoupal zkratkami po holém srázu se stéblem trávy mezi zuby; lidé na obilných terasách už si ho určitě všimli a jistě už se k jeho příchodu

vyjádřili.

„Dobrej,“ řekl U Pé, když se přiblížil.

„Dobrej,“ řekl hospodářův syn.

„Dobrej,“ řekli ostatní.

A hospodářův syn odpověděl: „Dobrej.“

A tak všechno, co si mohli říct, bylo řečeno. Hospodářův syn si s rukama v kapsách sedl na kraj terasy.

„Dobrej,“ ozval se ještě jeden hlas z terasy, která se nacházela o něco výše. Paběrkovala tam Franceschina. Řekl tedy ještě jednou: „Dobrej.“

Lidé mlčky žali. U Pé byl stařec se žlutou kůží, která mu svraskle visela kolem kostí; U Ché byl chlapík v nejlepších letech, podsaditý a celý zarostlý; Nanin byl mladý vyzáblý zrzek: měl na sobě propocené tílko a kus nahého hřbetu se objevoval a mizel pokaždé, když se ohnal srpem. Stará Girumina sbírala klasy v podřepu a vypadala přitom jako velká černá slepice. Franceschina na vyšším pruhu zpívala píseň z rádia. Vždycky když se sklonila, odhalila nohy až nad podkolení.

Hospodářův syn se styděl, že tu hlídá, vzpřímený jako cypřiš a nečinný uprostřed těch, kdo pracují. „Teď,“ pomyslel si, „si řeknu o srp a taky to zkusím.“ Ale mlčel, nehýbal se a hleděl na terén zježený žlutými tvrdými nožkami posekaných klasů. Ostatně by to stejně se srpem neuměl a nakonec by se ztrapnil. Paběrkovat: to by tak ještě svedl, tuhle ženskou práci. Sklonil se, sebral dva klasy a hodil je do černé zástěry staré Giruminy.

„Dejte pozor, ať nešlapete, kde jsem to ještě nevysbírala,“ řekla stařena.

Hospodářův syn si šel znovu sednout na kraj terasy, žvýkaje stéblo slámy.

„Víc než loni, letos?“ zeptal se.

„Míň,“ řekl U Ché, „každej rok je toho míň.“

„To tím mrazem,“ řekl U Pé, „co byl v únoru. Pamatujete si, jak v únoru mrzlo?“

„Ano,“ řekl hospodářův syn. Ale nepamatoval si to.

„A taky,“ řekla stará Girumina, „přišlo v březnu krupobití. Pamatujete si na březen?“

„Bylo krupobití,“ řekl hospodářův syn. Znovu zalhal.

„Podle mě,“ řekl Nanin, „je to tím suchem v dubnu. Pamatujete si na to sucho?“

„Po celý duben,“ řekl hospodářův syn. Nepamatoval si na nic.

Muži se nyní dali do debaty o dešti, mrazech a suchu: hospodářův syn zůstal stranou, o příhodách země neměl ponětí. Hospodářovo oko. Byl jen okem, ale k čemu je dobré oko, pouhé oko, odtržené od toho všeho. Vždyť ani nic nevidí. Není pochyb, kdyby se tu objevil jeho otec, určitě by všechny zahrnul kletbami, zjistil by, že odvedli nepořádnou práci, že pracovali pomalu a úrodu úplně zni čili. Cítil dokonce, jak je toho zapotřebí, toho křiku jeho otce, rozléhajícího se po terasách – jako když vidíme, že někdo střílí, a pocítíme potřebu prasklých bubínků. On by nikdy na lidi nekřičel a oni to věděli, a tak pokračovali ve svém lenivém tempu. Ale přitom určitě před ním dávali přednost jeho otci. Otec, který z nich dřel kůži, otec, který zasíval a sklízel obilí na těchhle kozích skalinách, byl jedním z nich. On ne, on byl cizí a živil se jejich prací. Věděl, že jím pohrdají a možná ho nenávidí.

Copyright © 2002, The Estate of Italo Calvino

All rights reserved

Translation © Jiří Pelán, 2018

Translation © Alena Hartmanová – dědicové c/o DILIA, 1959

Epilogue © Jiří Pelán, 2018

ISBN 978-80-7363-901-3