Geir Tangen: Srdcerváč

Novinář Viljar Ravn Gudmundsson je opět chtě nechtě zatažen do dramatického případu. Jednoho rána mu zavolá jeho sedmnáctiletý syn – je vyděšený a potřebuje pomoc. Na soukromém mejdanu předešlou noc se dal dohromady s dívkou svých snů. Vzbudil se vedle ní a chvíli nemohl být šťastnější... jenže dívka je mrtvá. Komisařka Lotte Skeisvollová, která se ještě vzpamatovává z předešlých traumat, se snaží prokázat chlapcovu nevinu. Kriminální román, který mezi řádky rozvíjí téma hledání identity, užívání drog a toho, jak těžké je dospívání v současném Norsku.

Geir Tangen se narodil v norském Oystese. Od roku 2012 provozuje největší norský blog o detektivkách, kde pravidelně recenzuje nejnovější tituly z tohoto žánru. Vystudoval politologii a informační technologie, dříve pracoval jako novinář a redaktor na volné noze pro několik norských nakladatelství. V současnosti žije v Haugesundu na jihozápadě Norska se svou ženou a třemi dětmi a živí se jako učitel na střední škole. V roce 2016 debutoval románem Maestro (česky 2017, ukázka na https://ctenarknih.blogspot.cz/2017/04/geir-tangen-maestro.html).

Po vydání Srdcerváče, který na Maestra navazuje) autor prozradil, že „ze série o Viljarovi a Lotte bude trilogie. Tři knihy, jejichž děj se odehrává v průběhu jednoho roku. Když píšu tohle závěrečné slovo, ještě netuším, jak dostanu Viljara z invalidního vozíku znovu na nohy, ale třetí díl má pracovní název Tango mrtvého muže. Světlo světa by měl spatřit v průběhu roku 2018.“

Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

ULICE SMEDASUNDET 98, HAUGESUND

Neděle ráno, 1. března 2015

Výhled z okna kanceláře psycholožky Vigdis Nygaardové byl okázalý. Tohoto prvního jarního dne zahlédl novinář Viljar Ravn Gudmundsson plachetnici, jak klouže mlhou v úžině mezi ostrovy Risøy a Hasseløy. Na břehu úžiny Smedasundu, která odděluje od pevniny oba dva obydlené ostrovy, se dala číst his­torie Haugesundu. První v řadě zde stály staré budovy, kde se hned po vylovení zpracovávaly sledi. Poznamenal je zub času a mohutné zimní bouře. Dál za nimi se tyčila gigantická modrá tovární hala firmy Aibel a slunila se v ranním světle. Dělníci v ní pracovali v ropném průmyslu v Severním moři. Poté, co skončil sledí zázrak, pokračovali v budování blahobytu. Dál, na druhé straně úžiny, ležel ostrov Hasseløy s moderními luxusními byty s panoramatickým výhledem na moře.

Psycholožka v neděli žádné klienty nepřijímala. Viljar byl vý­jimka. Ani si nepamatoval, kdy mu Vigdis naposledy jeho návště­vy fakturovala. Nikdy se nezeptal, ale podezříval ji, že ho pova­žuje za svého chráněnce. Člověka, kterého musela ochraňovat a opatrovat před nebezpečným světem venku.

Viljar vždycky začínal rozhovory tímto způsobem. Zády k ní s pohledem přilepenými na lodi ve Smedasundu. Měl pocit, že je jednodušší a snazší mluvit ke světu tam venku než k ní. Cho­pil se jednoho z parazitů, kteří se přiživovali z jeho chronicky špatného svědomí, a vytáhl ho na světlo.

„Mohl jsem ho zastavit.“

Viljar mluvil k oknu, ale cítil, že Vigdis pochopila, o čem mlu­ví. Slyšel, jak v černé kožené židli změnila polohu.

„Myslíte…“

Vigdis zmlkla uprostřed věty. Domluvili se, že ho nebudou

nazývat jménem. Maestro, který před pár měsíci změnil poklidné městečko Haugesund v krvavou divadelní scénu. Obětoval sedm lidí, aby vyzdvihl své ego a stal se nesmrtelným. Viljar cítil jisté uspokojení nad tím, že se ten ďábel nestihl dožít úspěchu kni­hy, který následoval po sériových vraždách, že ho nádor mozku dostal dřív. „Maestro je mrtvý“ stálo na Štědrý den v nadpisu ve stojanech s denním tiskem. Lepší vánoční dárek si Viljar přát nemohl.

„Ano, Mohl jsem ho zastavit.“

Vigdis si odkašlala, což dělávala pouze v případě, když byla indisponovaná. Slyšel, že vstala a šla k němu. Vzápětí ucítil na rameni teplou ruku.

„To, co se stalo vaší kolegyni Rangveig… Nemohl jste udělat nic, abyste ji zachránil. A sestra Lotte Skeisvollové… Vždyť jste tam ani nebyl, když se to stalo.“

Otočil tvář k Vigdis. V obličeji se jí objevil prchavý posmut­nělý úsměv. Položil svoji ruku na její dlaň a stiskl.

„Ne. Já vím, že jsem mu nemohl zabránit v tom, aby je za­bil… Ale mohl jsem zastavit tu zatracenou knihu. Víte, požádal mě, jestli by se mnou mohl mluvit. Chtěl se vypovídat. Kdybych se s ním setkal ve vězení, mohl jsem ho nějak přimět k tomu, aby pochopil, jak je šílené zveřejnit to, co se stalo, jako levnou zábavu.“

Viljar se znovu podíval do úžiny Smedasund. Plachetnice, kterou očima sledoval, mu zmizela z dohledu u budovy Pobřežní správy. Venku byl šedý a mlhavý den, okraj přístavního můstku bičoval déšť. Pokud by haugesundské počasí někdy získalo lid­skou podobu, byl by to bezpochyby alkoholik. Možná kvartální alkoholik, který občas vydrží na suchu, ovšem bez sebemenší naděje, že to bude mít delšího trvání. Vigdis si povzdechla. Ná­mitky slyšela už dříve.

„Myslím, že se mýlíte. To byl přece jeho motiv. Pokud by se vydání knihy zastavilo, celý jeho projekt by padl. Nedosáhl by vůbec ničeho.“

V tom Viljar viděl určitou logiku. Samozřejmě se nedostane nikam, ale může to přinejmenším zkusit.

„Možná máte pravdu. Já na tom navíc nejsem nejhůř. Já mám vás, vy mě tady slepujete dohromady, když se zhroutím. Lotte je na tom mnohem hůř…“

„Řekla jsem, že za mnou může přijít, když bude chtít. Vždyť víte. Pokud si bude potřebovat s někým popovídat, samozřejmě.“

Viljar cítil, jak ho brní prsty. To bylo bolavé místo. Lotte ne­byla v pořádku. Dělal, co mohl, ale ona se pokaždé uzavřela do sebe, když jenom naznačil, že by měla vyhledat pomoc.

„Ona má mě.“

Znovu se otočil. Tentokrát vykročil směrem k černé kožené židli, která stála uprostřed místnosti. To bylo pro Vigdis zname­ní, že je připravený se otevřít. Že teď je řada na ní. Vigdis na chvilku zaváhala, ale nakonec se posadila na židli proti němu. Mezi nimi stál opotřebovaný stůl z borovicového dřeva z počát­ku sedmdesátých let.

Vigdis si sundala své hippie brýle a položila je na stůl. Bezpo­chyby byly cool, když byla mladá a radikální, neholila si podpaží a nosila malý rudý batůžek ve stylu Mao Ce-tunga s ubaleným jointem ve vnitřní kapse. V roce 2015 s tím vším ovšem vypa­dala jako živoucí přežitek, který trochu moc tlačil na to, aby si uchoval image. Od doby, kdy byla skutečně radikální, ji dělilo už čtyřicet let a stejně tolik vydělaných milionů.

„Vídáte se často? S Lotte, myslím.“

Viljar se ošil. Slíbil Lote, že neřekne nic o tom, co mezi nimi bylo. Ona byla policistka. Musela být silná. V jejím světě tako­vá věc znamenala trhlinu na fasádě, profesní sebevraždu. Lotte skutečně potřebovala někoho jiného než jeho, s kým by si moh­la promluvit o tom, co se stalo s její sestrou. On dovedl poslou­chat, ale nedokázal jí dát správnou odpověď. To, co potřebovala slyšet.

„Viljare…?“

Viljar se přiměl k tomu, aby na to už nemyslel, a odpověděl upřímně, aniž by přitom Lotte nějak ublížil.

„Ano. Vídáme se často. Velmi často. Ona mluví, já poslou­chám. Je to fajn, ale nemyslím si, že je to pro ni cesta správným směrem. Už je zpátky v práci a jede naplno. Podle mě je na to

příliš brzy. Je pořád jenom stín té vyšetřovatelky, kterou bývala dřív.“

Vigdis vypadala zamyšleně. Chystala se položit Viljarovi no­vou otázku, když se mu v kapse rozezvonil telefon. Zastrčil si blonďaté vlasy v délce po ramena za uši a vytáhl mobil. Byl to jeho syn Alexander.

Viljar cítil hřejivé teplo v hrudi, zároveň však i neklid, jakési bodání v zátylku. Tak to bylo s Alexem vždycky. Radost a oba­vy, úleva a úzkost.

„Ahoj Alexi!“

Viljar nasadil povzbudivou masku. Tu bezstarostnou radost, že se mu syn ozval, musel maličko předstírat.

„Do prdele, tati! Musíš sem přijet. Můžeš sem dojet a vyzved­nout mě?“

Neklid, který byl původně jen nepříjemný pocit, vágní před­tucha, zasáhl srdce jako tupý úder. Vstal ze židle a znovu došel k oknu.

„Stalo se něco, Alexi?“

Syn zprudka dýchal. Nedokázal najít ta správná slova. Když ze sebe nakonec dostal to, co mu znemožňovalo promluvit, zněl jeho hlas malátně.

„Ser na to, tati. Nemůžeš sem prostě přijet? Potřebuju pomoc.“

Viljar vyloupl kousek uschlé barvy z parapetu. Typický Alexander. O co jde, nepoví, jenom čeká, že mu všichni budou k dispozici, jak si řekne. Sedmnáctiletý chlapec byl produktem současného světa, kde se každý zajímal jen sám o sebe.

„Ne, dokud mi neřekneš, o co jde. Neodejdu ze schůzky, jestli nejde o nic vážného. Vyzvednu tě potom, jo?“

„To je nějaká schůzka důležitější než tvůj syn, co? Já jsem v krizi. Jsem v Haugaleite. U Veroniky.“

Viljar předstíral, že neslyšel obvinění, jaký je špatný otec.

„Přijedu za chvíli, Alexi. Ale musíš mi říct, co se stalo“

Na druhém konci nastalo ticho. Vteřiny plynuly. Viljar se už chystal zeptat znovu, když uslyšel, jak chlapec na druhém kon­ci šeptá.

„Tati, já se probudil v posteli s Emilií. A teď je mrtvá.“

Na malý okamžik existovala pouze tato slova. Svět se zastavil a zadržel dech.

„Leží tady a je mrtvá. Taková ztuhlá.“

Poslední věta Viljarovi zněla v uších, když se hnal ze dveří dolů po kamenných schodech. Za běhu vylovil klíče od auta. Běžel, co mu síly stačily, na druhý konec vnitřního přístavního můstku, kde parkoval.

Copyright © Geir Tangen 2017

Published by agreement with Ahlander Agency

All rights reserved

Translation © Daniela Kroluppelová, 2018

Cover design © Tomáš Cikán, 2018

ISBN 978-80-259-0811-2

Pavel Kolář – Renata Červenková: Labyrint pohybu

„Hýbeme se buď málo, nebo špatně a pohyb se vytrácí nejen ze života, ale i z medicíny,“ tvrdí profesor Pavel Kolář, renomovaný fyzioterapeut, který už třicet let působí na poli rehabilitační medicíny, potažmo i té sportovní. V důmyslném soustrojí lidského těla a mysli se snaží najít skutečné příčiny, které ho porouchaly, a správnou léčbou navrátit pacientům ztracené zdraví.

V knižním rozhovoru s novinářkou Renatou Červenkovou vysvětluje základní principy lidského pohybu a jeho vývoje a také roli, jakou v něm sehrává náš mozek, a třeba i špatné geny, stres, přetěžování, neuspokojivé vztahy, absence spirituality, touha „užívat si“... Odhaluje překvapivé souvislosti, neboť v našem organismu se nic neděje náhodně, jak se nám, laikům, často zdá. Proč nás bolí rameno, když máme nádor plic? Proč sušinka uveze na kolečku víc než kulturista? Proč magnetická rezonance nic neobjeví, i když nás záda pekelně bolí? Proč je někdo pohybově šikovnější než ti druzí? Proč si tsunami fotíme, místo abychom před ní utíkali?

Prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D. (* 1963) vystudoval obor Tělesná výchova a rehabilitace na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Po promoci v roce 1987 nastoupil na Kliniku rehabilitace Fakulty dětského lékařství v Motole, přejmenovanou později na Kliniku rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. LF UK, kterou od roku 1999 jako přednosta vede. Založil zde bakalářské a magisterské studium oboru fyzioterapie, od roku 2008 působí ve funkci proděkana. V roce 2012 byl jmenován profesorem Univerzity Karlovy. Zabývá se především pohybovou patologií dětí. Je autorem diagnostického a terapeutického konceptu Dynamická neuromuskulární stabilizace (DNS), vycházejícího z vývojové kineziologie, který uplatňuje i ve svých dvou Centrech pohybové medicíny. Přednáší o něm také na univerzitách a v kurzech doma i po celém světě.  Kromě toho se věnuje sportovní medicíně: má zásluhu na diagnostice i léčbě řady špičkových sportovců a týmů. Spolupracuje s několika nadacemi a charitativními organizacemi. Od roku 1998 je stálým členem prezidentských lékařských konzilií.  

Renata Červenková (* 1950) pracovala jako novinářka v týdeníku Mladý svět, deníku Mladá fronta Dnes, v časopisech Marianne a Reader’s Digest. Jako publicistka se věnuje zejména oblasti medicíny.  

Knihu vydává nakladatelství Vyšehrad v edici rozhovorů.

Ukázka z knihy:

Rehabilitace přichází na řadu tehdy, když v našem těle něco pohybově nefunguje tak, jak má, když se něco odchýlí od ideálu, a je jedno, jestli je nám teprve pár měsíců nebo osmdesát let. Jak se ale náš pohyb vyvíjí v ideálním případě? Co všechno se v nás musí stát, abychom mohli udělat první – a správný – krok do života? A v čem se vlastně lišíme od ostatních savců, pane profesore?

My, lidé, se oproti zvířatům rodíme se značně nezralým mozkem. Takové hříbě, slůně nebo štěně začne už chvilku po narození běhat a jeho motorické funkce jsou tak zralé záhy. U člověka ovšem probíhá vývoj několik let. Trvá nám přes rok, než vůbec začneme chodit, a na to, abychom mohli psát, dobře mluvit a používat jemnou motoriku, musíme čekat zhruba dalších pět let. Náš mozek musí zkrátka uzrát.

Obalují se nervové dráhy, vytvářejí se nové spoje mezi nervovými buňkami, začínají přibývat další a další chemické látky, které mezi nimi přenášejí vzruchy.

Všechny tyto mozkové procesy i některé další se odrážejí v takzvaných posturálních funkcích, tedy v držení těla a v jeho pohybu v gravitačním prostoru. Lze to vyjádřit i opačně: vývoj držení těla a pohybových funkcí je určitým zrcadlem vývoje mozku. Dítě tak v přesně stanoveném stupni vývoje, tedy při určité zralosti mozku, začne zvedat hlavičku, sahat po hračce, stavět se na všechny čtyři, sedět, vstávat… Není to tak, že by se jednoho rána probudilo a řeklo si: dneska je mi pět měsíců, to už musím po hračce sáhnout samo. K onomu konkrétnímu pohybu ho přivede mozek až ve chvíli, kdy se do příslušného stadia dovyvine.

Pro nás je důležité, že z těchto motorických projevů můžeme velmi přesně odečítat, zda se mozek vyvíjí správně nebo chybně. Tento způsob vyšetření nám o něm v úvodu života prozradí mnohem víc než magnetická rezonance, elektrofyziologická vyšetření či další moderní metody. Naše oko a hmat, které při screeningu analyzují motorický projev dítěte, čímž vlastně posuzují vývoj mozku, prostě zatím nahradit nelze.

Je tohle ten důvod, proč rodiče nemají mrňata nutit k tomu, aby se už posadila nebo chodila?

Určitě. Pokud dítě posazujete nebo stavíte dřív, než je toho schopné samo, má to důsledky na vývoj kostry – negativně to ovlivňuje vývoj křivky páteře, kyčelních kloubů      a tak dále. K tomuto pohybu totiž dítě ještě nemá dostatečně vyvinutou posturu neboli ještě není schopné držet tělo v oné poloze správně. Je to zkrátka nezralá funkce na nezralé anatomii. Proto jsem odpůrcem používání všelijakých chodítek a hopsadel v době, kdy dítě ještě samo nechodí: tím mu vlastně vytváříme falešnou funkci. Nejdůležitější je spontánní vývoj, a tak je lepší, když dítě udělá ten či onen pokrok později, ale v kvalitním pohybovém vzorci.

Jinak než zvířata se nejspíš pohybujeme i proto, že máme jinou kostru, ne?

V tom je další obrovský rozdíl. Zvířecí mládě je sice také malé, ale dál už jenom roste, kdežto člověk kromě růstu ještě tvaruje svůj skelet. Žádná z našich kostí nemá po narození ani co do velikosti, ani co do tvaru konečnou podobu. Vyvíjí se také jejich geometrie – zaúhlení, zakřivení. Vezměme si třeba kost stehenní: během jejího několikaletého vývoje se utváří úhel mezi krčkem a dlouhou částí, formuje se její torze, výběžky. Podobně se zakřivuje páteř a tvaruje nožní klenba, hrudník… Podstatné při tom je, že tvarování nezávisí pouze na samotné kosti. Významný vliv má motorická funkce, především ta posturální, která se rozvíjí právě během vývoje našeho mozku. Jeho vývoj je tedy přes posturální funkce propojen s vývojem naší anatomie. Představuje to onen zcela zásadní princip: funkce se podílí na tvorbě orgánu neboli mozek a svaly tvarují naše kosti.

Jestliže funkce orgán formuje, může ho i deformovat?

Jistě, popíšu vám to třeba na příkladu pohybu jazyka. Každý kojenec jím zhruba do čtyř měsíců pohybuje pouze dopředu a dozadu. Až poté se přidá pohyb do stran, což se časově potkává s vývojem úchopu horní končetiny – kam dítě sahá, tam otáčí i oči a jazyk. U dítěte s poškozeným mozkem ovšem tato funkce zaostává: předozadní pohyby jazyka přetrvávají a ty do stran jsou omezené. Následkem toho se chybně tvaruje měkké patro a vzniká takzvané gotické patro, vyklenuté natolik, že to ztěžuje zpracovávání potravy v ústech, ale i vývoj řeči, komunikace, učení. Tím, že je porušen formativní, tvořivý vliv funkce, se u dětí s chybným pohybovým vývojem často objevují deformity kostí a kloubů, například špatně tvarované až vykloubené kyčle, poruchy v kloubech nohy, kolen a další charakteristické změny v tvaru kostí. V určité fázi vývoje je dokonce nutné tyto deformity operovat. Většinou se operačně ovlivňují právě svaly, to aby se změnilo působení sil na vývoj kostí a kloubů. V tomto směru má také velký význam rehabilitace a protetika – s jejich pomocí ovlivňujeme strukturu kostí a kloubů právě přes ovlivnění funkce.

Lze vůbec přírodě v raném vývoji dítěte nějak pomoct?

Ano, nejlépe tím, že dítěti poskytneme prostor a dostatečné emocionální podněty. Celý jeho posturální a lokomoční vývoj, tedy přemístění z jedné polohy do druhé, se totiž odvíjí od zrakové orientace a je vždy spojen s emocí. Motivační snahou dítěte je přiblížit se k objektu zájmu. Pokud k němu přijde maminka, snaží se zachytit ji očima a pokaždé při tom automaticky změní držení těla neboli posturu: opře se o předloktí a zvedne hlavičku. Tím se spouští programová matrice vertikalizačních a základních pohybových vzorců. Dítě se prostě chce za tím, co ho zajímá, dostat, proto je třeba, aby takových podnětů mělo dostatek – a hlavně v tom by měla spočívat naše pomoc. Potom se většinou bude vertikalizovat spontánně a správně. A pokud ne, potřebuje rehabilitaci.

Až se konečně samo postaví a zakrátko i rozběhne, přestane už jeho klouby formovat funkce?

Tvořivý vliv funkce na naši anatomii trvá po celou dobu růstu, protože síly působící na kostru se promítají do růstových chrupavek. Jakmile dojde k nadměrnému nebo chybnému zatížení, ovlivní to i kosterní vývoj. Podívejte se třeba na fotbalisty, kteří intenzivně kopou už odmala, jak se jim tvarují nohy do O. U mladých tenistů nebo hokejistů zase často vidím, jak se jim nadměrnou zátěží nevhodně vyvíjejí kyčle, kolena, páteř. Všechny sporty se zkrátka otiskují do naší postury po svém. Když jdete po olympijské vesnici, tak už ze způsobu chůze a tvaru těla sportovců poznáte, kdo jaký sport dělá. Stejné je to ale u každé jiné činnosti, kterou děláme dlouhodobě – také u muzikantů mnohdy z postury poznáte, na jaký hudební nástroj hrají.

Kent Haruf: Cizinci v noci

Křehká novela líčí noční setkání dvou sousedů, Addie a Louise, v coloradském maloměstě Holt. Oba již před lety ovdověli a sžírá je samota. Rozhodnou se nebrat ohledy na řeči místních a začnou se stýkat. Ve svých nočních rozhovorech poodhalují jeden druhému svůj život. U nás zatím neznámý Kent Haruf (1943–2014) však rezignuje na ohrané dramatické líčení výčitek. Své poslední dílo psal coloradský spisovatel s vědomím, že se sám vytištěné knihy nedočká. Byl tak schopen svým postavám vdechnout vzácný smířlivý odstup, s nímž se dokážou povznést nad nepříjemnosti a vychutnat si tak momenty štěstí. Jejich děti, především pak syn Addie, jsou však kategoricky proti a dají milencům ultimátum, které již nelze brát na lehkou váhu.

Vydává Vyšehrad v překladu Aleny Snelling.

Ukázka z knihy:

Jednou v podvečer navštívila Addie Moorová Louise Waterse. Byl květen, těsně před setměním.

Oba bydleli v Cedrové ulici, jen blok od sebe, v nejstarší části města. U obrubníků tu rostly jilmy a břestovce i javor, od chodníků k patrovým domkům se táhly zelené trávníky. Během dne bylo teplo, ale k večeru se ochladilo. Kráčela po chodníku a zabočila k Louisovu domu.

Louis otevřel dveře a ona na to, Můžu dovnitř? Chtěla bych s tebou něco probrat.

Posadili se v obýváku. Nedáš si něco k pití? Třeba čaj?

Ne, děkuju. Možná tu ani nepobudu tak dlouho na to, abych ho vypila. Rozhlédla se kolem sebe. Máš to tu pěkné.

Diane se vždycky postarala, aby to tu bylo pěkné. Já se čas od času taky vynasnažím.

Pořád to vypadá pěkně, řekla. Nebyla jsem tu už léta.

Podívala se z okna na zahradu, kterou už halila noc, a pak do kuchyně, kde visel nad linkou a dřezem pruh světla. Všechno vypadalo čistě a spořádaně. Sledoval ji. Byla to pohledná žena. Vždycky se mu líbila. Mívala tmavé vlasy. Teď byly bílé a zastřižené nakrátko. Pořád se mohla chlubit ženskými křivkami, jenom trochu přibrala v pase a na bocích.

Asi si říkáš, co tady dělám.

Nejspíš jsi mi nepřišla říct, že to tu mám pěkné.

Ne, chtěla jsem ti něco navrhnout.

Aha.

Chtěla bych tě o něco požádat.

Dobrá.

Ne o ruku, řekla.

To jsem si ani nemyslel.

Ale nebyl bys úplně daleko od pravdy. Teď akorát nevím, jestli to zvládnu. Byla jsem si jistá, ale nahlodává mě červí­ček pochybností. Jemně se usmála. To je trochu jako před svatbou, ne?

Co?

Pochybnosti.

V některých případech určitě.

No, nic. Prostě to vyklopím.

Poslouchám, řekl Louis.

Nepřišel bys někdy ke mně domů a pak tam přespal?

Prosím? Jak to myslíš?

Oba žijeme sami. Žijeme sami už příliš dlouho. Léta. Cítím se osaměle. Říkala jsem si, že i ty se tak možná cítíš. Tak mě napadlo, jestli bys ke mně nepřišel. Na noc. Na kus řeči.

Zíral na ni, prohlížel si ji, teď už se zvědavostí, s opa­trností.

Nic neříkáš. Vyrazila jsem ti dech?

Tak nějak.

Nemluvím o sexu.

Nebyl jsem si jistý.

Ne, ne, kvůli sexu ne. O to mi nejde. Chuť na sex jsem neměla už dlouho. Potřebuji někoho, kdo mi pomůže pře­stát noc. Chci ležet v teplé posteli a mít společnost. Leželi bychom spolu vedle sebe a ty bys u mě přespal. Noci bývají nejhorší, nemyslíš?

Bývají.

Musím si pak vzít prášek na spaní a číst až do rána a pak se druhý den cítím jak praštěná palicí a úplně k ničemu.

To znám.

Ale říkám si, že bych zas mohla klidně spát, kdyby vedle mě někdo ležel. Někdo milý. Ta blízkost. Noční roz­hovory, ve tmě.

Čekala.

Co ty na to?

Já nevím. Kdy bys tak chtěla začít?

Kdykoli chceš. Tedy, řekla, pokud chceš. Klidně tento týden.

Promyslím si to.

Dobrá. Ale pokud se rozhodneš přijít, tak mi přes den zavolej, že přijdeš, abych věděla, že tě mám čekat.

Dobrá.

Budu čekat na telefonát.

A co když budu chrápat?

Tak budeš chrápat. Nebo se to odnaučíš.

Smál se. Tak to tu ještě nebylo.

Vstala a odešla, kráčela zpět domů. On stál u dveří a pozoroval ji, tu středně vysokou sedmdesátiletou bělovla­sou ženu, jak kráčí pod větvemi stromů v kalužích světla, které vrhala svítilna na rohu ulice. Co to mělo ksakru zna­menat, procedil mezi zuby. Jen nechval dne před večerem.

© 2015 by Kent Haruf

This translation was published by arrangement with Alfred A. Knopf, an imprint of The Knopf Doubleday Group, a division of Penguin Random House, LLC

Translation © Alena Snelling, 2018

ISBN 978-80-7429-895-0

Přebal původního vydání u Knopfa

Corrie Jackson: Tváře noci

Svět modelingu je drsné místo pro život. A smrt je jeho součástí…

Sophii Kentové se díky píli a houževnatosti podařilo vypracovat mezi elitu novinářské branže. Avšak v den, kdy zemřel její mladší bratr, se Sophiin soukromý i profesní život rozpadl na kusy. Zatímco se snaží přežít další den, rozhodne se – nyní coby reportérka krimi rubriky London Heraldu – vyzpovídat svědky brutální vraždy malého chlapce. Přitom se seznámí s vyděšenou ruskou modelkou Natalijí, která ví evidentně víc, než je ochotná Sophii prozradit. Když je potom v předvečer londýnského Týdne módy v luxusním hotelu nalezeno Natalijino zohavené tělo, Sophie si bolestně uvědomuje, že mohla děsivému činu zabránit. Sžíraná pocitem viny se po hlavě vrhá do zářivého, ale krutého módního světa, jehož odvrácenou tvář ovládají drogy, ničivá tajemství, prostituce a vydírání. Stopy vedou Sophii k překvapivému zjištění, že klíč k nalezení pachatele leží hluboko v minulosti, ve dvacet let starém případu vraždy jiné dívky. A nevypočitatelný, sadistický vrah zatím vyčkává, aby mohl udeřit znovu…

Corrie Jacksonová pracovala více než patnáct let jako novinářka a během té doby psala pro respektované deníky a magazíny, jako jsou Harper’s Bazaar, The Daily Mail, Grazia nebo Glamour. Zkušenosti ze žurnalistické branže zúročila ve krimi thrilleru Tváře noci (2016), který renomovaný žánrový portál The Crime Warp přirovnal k Volání Kukačky od Roberta Galbraitha (alias J. K. Rowlingové). Hlavní hrdinka knihy, novinářka Sophie Kentová, se o rok později objevila také v románu Dokonalá oběť.

Český překlad Moniky Pavlisové vydává nakladatelství Mystery Press (ISBN: 978-80-7588-031-4), které chystá také autorčin druhý román.

Ukázka z knihy:

Třpytivý mráz nabílil trávu, která mi křupala pod nohama, když jsem obcházela policejní pásku, abych se dostala blíž. Odštípnutý kus sekery se leskl v namodralém zimním světle. Zbytek byl zaseknutý v hlavě toho chlapce. Na dřevěném topůrku byla vyražená značka, ale nemohla jsem to slovo přečíst. Vytáhnu ho později z fotek. Je to detail, který ráda použiju.

Zhluboka jsem se nadechla a zamrkala jsem, když mi arkticky chladný vzduch vnikl do plic. Bylo děsivé ticho. Zrovna jsme s fotografem číhali ve vedlejší ulici před domem, ve kterém bydlel svědek jedné loupeže, když vtom se rozječely sirény. Běželi jsme za modrými světly, takže jsme k činžáku na Milton Way dorazili jen o pár vteřin později než policie. Takový náskok znamenal, že kriminalisté teprve začínali s ohledáváním těla. Tedy ne že by příčina smrti byla nejasná.

„Kristepane.“ Hlas Neda Masona zněl tiše a jakoby z dálky, i když u mě stál tak blízko, že jsem cítila jeho poslední cigaretu.

„To je sekera?“

Nečekal na odpověď. Zběsilé cvakání jeho fotoaparátu mi jasně prozradilo, že se Ned dal dohromady. Bylo zásadní, aby zachytil detaily. Vyhrnutá nohavice odhalující hubené černé lýtko. Okopaná bota ležící vedle něj. Chomáč vlasů uprostřed rozsekané rudé kaše. Zabloudila jsem očima k tmavě modré parce. V hlavě mi naskočila vzpomínka, ale zahnala jsem ji a soustředila se na rozpřažené chlapecké ruce. Konečky prstů se pořád zarývaly do bělavé trávy, po které se snažil odplazit pryč.

Ned se vedle mě pohnul a zašeptal: „Blíží se kavalerie.“

Policista ze zásahové jednotky, kterého jsem nepoznávala, se k nám kolébavou chůzí a s plachtou v podpaží blížil.

„Můžete mi o tom dítěti něco říct?“

Vrhl na mě podezřívavý pohled. „A vy jste?“

Zvedla jsem novinářskou průkazku a napřáhla ruku v rukavici. „Sophie Kentová, London Herald.“

„Dobře, Sophie Kentová, jestli najdete něco, co by připomínalo tvář a umožňovalo identifikaci, řeknu o tom šéfovi.“

Vytáhla jsem poznámkový blok, i když mi jeho výraz dával jasně najevo, že je to ztráta času. „Víte, kdo ho našel? Nebo jak je tu dlouho?“

Policista přehodil přes tělo plachtu a sklonil se, aby ji vyrovnal. Maličko zaváhal na konci, kde byla sekera. Když se znovu narovnal, byl jeho poďobaný obličej o odstín bělejší.

„Pardon, zlato, máme přísné rozkazy nebratříčkovat se s vaší partou. Což je ovšem škoda. Nevadilo by mi bratříčkovat se zrovna s váma.“ Jeho tenké rty se protáhly do úšklebku, který ale ne­ skryl pevně stisknuté čelisti. Jeho poznámku jsem ignorovala. Napětí se tu dalo krájet a byl k tomu dobrý důvod. Tohle bylo něco, čemu můj šéf říkal „kurva důležitá vražda“. Byl to už dvacátý teenager, kterého zabili ode dne, kdy policejní komisař veřejně vyhlásil politiku tvrdého potírání pouliční zločinnosti v Londýně. To bylo před devíti měsíci. Tenhle kluk se stane synonymem jejich neschopnosti. Není divu, že nechtějí mluvit.

Policista oddusal zpátky k řadě policejních aut a jeho boty zanechávaly na zmrzlé zemi pás smaragdových otisků.

Ned vedle mě prohlížel displej fotoaparátu a pak zavrčel: „Mám párkrát tělo, párkrát sekeru. Co ještě potřebujeme?“

Podívala jsem se na klukovu parku, na zlatý kroužek, který zdobil rukáv. Pevně jsem zavřela oči, když mi v mysli probleskla ta samá parka – ale tahle byla oblečená na hubeném bílém chlapci se stříbřitě blond vlasy.

Zhluboka jsem se nadechla a donutila svůj hlas znít klidně. „Sežeň pár záběrů davu. Truchlících. Za chvíli začnou nosit květiny. Pár detailů osobních vzkazů. Cokoli, co bude vyprávět jeho příběh.“ Tenhle kluk se klidně může stát symbolem ochabující moci metropolitní policie, ale ať se propadnu, jestli se stane pouhým číslem ve statistice.

Ned předstíral, že si mého vnitřního boje nevšímá. Posuzoval scénu mazanýma šedýma očima. „Asi sotva vaše běžná pouliční vražda, co?“

Odkašlala jsem si, párkrát jsem přešlápla, abych se zahřála, a podívala jsem se na zelenou plátěnou aktovku, která byla pohozená vedle těla a jejíž obsah se vysypal. Plastová krabička na oběd ležela hned vedle zohýbaného výtisku Romea a Julie. Obálka učebnice bio­ logie povlávala ve větru. „Byl malý. Šel domů ze školy, chudák.“

Hlas se mi zlomil. Tentokrát se na mě Ned podíval.

„Jste v pohodě?“

Upřela jsem pohled na tmavnoucí oblohu. „Dobrý.“

Ned se zastavil a přehodil si popruh od fotoaparátu kolem krku. „Přijdu za vámi, až skončím.“

Sledovala jsem ho, jak se prodírá davem jako boxer uprostřed dlouhé řady prohraných mačů. Ve čtyřiašedesáti byl Ned výrazně starší než průměrný fotograf kriminální rubriky, ale co mu chybělo v technických detailech, doháněl zkušenostmi. Možná už se chystal do salonku „Čekárny na nebe“, jak tomu říkal, ovšem já jsem ani na jedinou vteřinu nepochybovala o tom, že přinese fotku za milion liber.

V dálce se ve vzduchu ozvalo monotónní hučení zpravodajské helikoptéry. S bušícím srdcem jsem sledovala chaos, který vznikl. Svědkové se shlukovali do skupin, tiskli se jeden k druhému a oči jim tančily v blikajícím světle. Reportéři a zpravodajské týmy pobíhali kolem nich jako rozrušené veverky. Jestli se k nim přidám, dostanu jen to samé co oni. Musím na to jinak.

Rozhlédla jsem se po věžácích kolem. K vraždě došlo za řadou zaparkovaných aut na travnaté pustině před domem. Nejlepší výhled musel být ze třetího patra napravo. Doběhla jsem ke schodišti a brala schody po dvou. Cestou jsem se vyhýbala použitým kondomům a prázdným krabicím z Burger Kingu. Nahoře jsem se zastavila, abych popadla dech. Do nosu mi pronikl kyselý pach moči.

Zaklepala jsem na první dveře.

Objevila se starší dáma. Byla malá asi jako já a kulatá jako soudek. Kolem krku jí visel řetízek se svatým Kryštofem.

„Dobrý den, jsem reportérka z London Heraldu. Můžete mi říct něco o tom, co se tu stalo?“

„Nic jsem neviděla.“ Její hlas byl vysoký a mečivý. Postrčila si silné brýle a na nose jí zůstaly hluboké rudé otisky. „Ale je to jasné, ne? Drogy. Žiju tady přes čtyřicet let. Tahle čtvrť bývala slušná. Víte, kolik mladých tu za poslední dobu zabili?“

Věděla jsem, o čem mluví. O většině z nich jsem psala.

Všimla jsem si, že na konci chodby spěchá vysoká bruneta do svého bytu.

„Počkejte!“

Ohlédla se a její rozrušení bylo natolik ryzí, že mě to na chvilku spletlo. Skrz pramen tmavých vlasů jsem letmo zahlédla její tvář. Měla drobné skřítkovské rysy a plné rty, které si vtáhla do mezery mezi předními zuby. Zírala na podlahu, jako by se snažila přestat plakat, až se jí tím úsilím nakrabatila brada. „Poslyšte, jste v pořádku?“

Dívka si otřela oteklé oči dlaní. Ruka se jí přitom třásla. Na dolním článku prostředníčku měla vytetovaného modrého motýla. Chys­ tala se zavřít dveře, ale já natáhla ruku, abych jí v tom zabránila.

„Prosím, můžu vám pomoct.“

Dívka nepromluvila. Místo toho nechala dveře pootevřené.

Šla jsem za ní do maličkého pokoje, v němž se převaloval cigaretový kouř. Na zdech byl popraskaný žlutý nátěr, který překrýval vlhké skvrny. Připomínalo to akné. V bytě nebylo o moc tepleji než venku. Zachumlala jsem se do kabátu a čekala, až dívka promluví, ale ona se zhroutila na šedý gauč, propletla své hubené dlouhé nohy a připálila si napůl vykouřenou cigaretu. Kouř stoupal vzhůru ke stropu.

„Znala jste oběť?“ Podívala se na mě prázdným pohledem. Všimla jsem si, že na polici leží ruský slovník. „Jste z Ruska?“ Při zmínce o Rusku se jí rozzářily oči. „Jak se jmenujete?“

Zhluboka se nadechla a vyfoukla dlouhý bílý oblak kouře. „Natalija.“

Hlas měla hlubší, než jsem čekala. I když bylo chladno, měla na sobě tričko a krátkou květovanou sukni, která se vlnila, jak škubala bosýma nohama.

„Kolik je vám let?“

Na chvilku přestala. „Osmnáct.“

„Jak dlouho jste v Londýně?“

Natalija típla cigaretu v přeplněném popelníku. „Tři měsíce.“

Nerozváděla to a já na ni netlačila. Všimla jsem si, že pod gaučem leží zastrčené černé desky se zlatě vyraženým nápisem: Models International. Tím se vysvětlovala její kostnatá vizáž a štíhlá figura.

„Bydlí tu s vámi ještě někdo?“

Natalija si zapálila další cigaretu. Ruce se jí pořád třásly. „Eva. Ona na konkurze.“

Blížil se mi termín uzávěrky, a tak jsem se přesunula k oknu. Síťovaná záclona byla na dotek vlhká. Policisté na místě činu stavěli nad chlapcovým tělem bílý stan. Ta modrá parka.

Potřásla jsem hlavou. „Pláčete kvůli tomu? Vy jste něco viděla?“

Natalija se zvedla a došla ke mně. V mdlém denním světle, které oknem pronikalo dovnitř, jsem si ji mohla lépe prohlédnout. Byla bledá jako stěna a na tváři se jí vybarvila ošklivá fialová modřina. Podívala se z okna a ruka jí vyletěla k ústům. Zápěstí měla kolem dokola poseté modřinami. Třásla hlavou tak prudce, až se jí z culíku uvolnily vlasy a spadly jí na ramena. Jemně jsem ji odvedla zpátky na gauč.

„Natalije, co se vám stalo s obličejem?“

Schoulila se na sedačce a sukni stáhla přes mléčně bílá stehna. Ale ani tak nezakryla mateřské znaménko, které bylo kulaté a hnědé jako stará pence.

„To nehoda. Já uklouzla.“ Zoufale se na mě dívala. „Prosím, vy jít pryč.“

„Nikam nepůjdu, dokud vám nepomůžu.“

Natalija se kousla do rtu. „Tady nemůžu mluvit. Jinde.“

„Kde?“

Pokrčila rameny, oči měla plné strachu. Vzala jsem její telefon a namačkala tam své číslo. Telefon zazvonil v kabelce. „Poslouchejte, mám vaše číslo. Pošlu vám zprávu s adresou hospody, která je tady nedaleko. Sejdeme se tam dnes večer?“ Natalija zavrtěla hlavou. „Zítra?“ Nepatrně kývla.

Vyšla jsem z bytu a ztěžka se opřela o starý beton. Silou vůle jsem nutila chodidla, aby se pohybovala. Věděla jsem, co se stane, když se nebudou hýbat.

Než jsem došla ke třetím dveřím, věděla jsem, že obětí je čtrnáctiletý Jason Danby. Snaživý kluk a horlivý fanda fotbalového klubu Millwall, kterého vychovávala teta Mary, jež bydlela ve věžáku naproti. Jeho starší bratr Jermaine byl členem místního nechvalně proslulého gangu známého pod jménem Red-Skilled Boys a často se poflakoval po okolí v bundě, která byla jeho poznávacím znamením: v modré parce. Muž se smutnýma očima a prošedivělými vlasy mi řekl, že slyšel křik, podíval se z okna a uviděl krev, která z chlapcovy lebky vytékala na zem. Myslel si, že je to Jermaine, dokud si nevšiml aktovky. Ten muž si vzal mou vizitku, a když za mnou zavíral dveře, nevěřícně vrtěl hlavou.

Osmnáct metrů pode mnou se ke stanu blížil soudní lékař. Běž dál. Zavřela jsem oči a za víčky si přehrávala celou scénu. Zakrvácená tvář a sněhově bílé ponožky. Zmrzlé prsty, lepkavá sekera. Běž dál. Ruku jsem položila na malé stříbrné T na řetízku, který jsem nosila na krku. Vtiskla jsem si jeho známý tvar mezi prsty. Potom se mi zničehonic v žaludku rozlil děs – byl těžký jako mokré bahno. Pevně jsem zavřela oči a připravila se na srážku. Srdce mi bušilo, dech jsem měla přerývavý a chladná železná pěst svírala mé srdce. Zaryla jsem si nehty do dlaní a čekala, až to přejde. Nevolnost ustoupila bolesti. Zaskučela jsem do větru a tvrdě nakopla zeď.

Klopýtala jsem kupředu a zabušila na další dveře. Levná překližka mi rezonovala pod rukou. Ve dveřích se objevila malá škvíra a z ní vykoukl svalnatý chlap v modré mikině s kapucí. Oči měl plné nedůvěry.

„Jo?“

„Jsem reportérka z London –“

Dveře se mi před nosem zabouchly. Znovu jsem zaklepala.

Ozval se tlumený hlas plný vzteku. „Vypadněte odsud, kurva.“

Běž dál.

Opřela jsem se o dveře. „Řekněte mi, co jste viděl. Přestaňte se schovávat jako kluk. Snažím se pomoct –“

„Sophie!“ Ned mi rukou stiskl rameno. „Co to děláte?“

Vyškubla jsem se mu, stáhla se zpátky a zavrávorala na betonu. „Mám jméno. Jason Danby.“ Oči se mi zalévaly slzami tak rychle, že jsem skoro nic neviděla. „Čtrnáct, Nede. Čtrnáct. Jeho teta bydlí v bloku C. Musím s ní mluvit.“

„Jeho tetu bude chránit spousta lidí. Navíc,“ Ned se odmlčel a povytáhl obočí, „neměla byste se vyptávat členů rodiny. Ne takhle.“

„Co má tohle, k čertu, znamenat?“

Ned si pohrával s popruhem fotoaparátu. „Podívejte, jste zpátky první den a místo činu je –“

„Nede, leží tam kluk se sekerou v hlavě. Mohli bychom toho teď nechat?“

Ned potřásl hlavou a chystal se něco říct, ale já už nečekala. Otočila jsem se na podpatku a utíkala ze schodů dolů. K bloku C. K Mary Danbyové. K příběhu.

Ledový vzduch mi drtil vnitřnosti.

Zůstaň, kurva, v pohybu.

Jiří Slíva: Rádio stále hlásí

Co báseň, to podivné hlášení rozhlasu. Inzerát na pustý ostrov pro trosečníky, klávesnice místo žebříku do kurníku, pokuta na toaletě, mořská panna v bazénu, gigantické slevy řítící se na Prahu a spousta dalších absurdních i úsměvných nápadů ve verších: to je nová autorská knížka známého českého kreslíře Jiřího Slívy. Je určena především dospělým, barevné ilustrace v nezaměnitelném stylu ale potěší všechny bez rozdílu.

Vydávají Knižní klub a Radioservis (ISBN 978-80-242-6077-8 nebo 978-80-87530-92-4)

Ukázky z knihy:

Rádio hlásí přesná data

Rádio hlásí přesná data,

která nutno naplnit

a co všechno zařídit,

když chce osoba být svatá.

Vyplní-li správná slova,

třeba Josef Novák, když chce,

může si psát na vizitce

„Svatý Josef Novák“.

Rádio hlásí – král a vláda

Rádio hlásí :

v jedné zemi

nechtěli už krále,

který by jim rozkazoval,

velel, a tak dále.

Jedné tmavé noci

zbavili ho moci,

hodili mu žezlo

do odpadu,

než to žezlo zrezlo,

zvolili si vládu.

Ta jim bude rozkazovat,

velet, a tak dále,

budou protestovat znovu,

jak za vlády krále.

Rádio hlásí ze ZOO

Rádio hlásí ze ZOO,

že prý jim tam lezou

davy cizích zvířátek,

žádné nechce nazpátek.

Četla, že tam každý pár má

všechno žrádlo zdarma.

Domácí křičí:  Tak to nejde !

Do klecí se sotva vejdem !

Ať ty cizí

ihned  zmizí !

Rádio hlásí : Kdo si myslí,

že je třeba živit sysly,

cizí lamy, cizí slony

/co sežerou miliony/,

ten ať si to nemyslí !

Rádio hlásí – jeden člověk

Rádio hlásí: Jeden člověk

namlouval si, že je bůh,

že ostatní jsou jen vzduch,

a že všechna jeho slova,

všechny jeho myšlenky,

měly by se konzervovat -

Rádio hlásí – olejovky

Rádio hlásí : olejovky

opouštějí konzervy,

dnes jich odešly už stovky,

prý si lezly na nervy.

Budou požadovat nové

Lee Child: Jmenuji se Reacher

Jack Reacher je osamělý vlk, bludný rytíř, milovník žen, zastánce slabých a hrozba pro všechny zloduchy. Putuje bez zavazadla, bez cíle, a kdekoli se zastaví, narazí na potíže. Což je smůla pro ty, kteří je působí.

Jeho otec byl voják, a proto Reacher i jeho starší bratr Joe vyrůstali na řadě amerických základen po celém světě. Ano, Reacher – ačkoli jej pokřtili Jack, nikdo z rodiny ani nikdo z ostatních lidí mu tak neříkal. Vždycky byl zkrátka Reacher.

Zkušenosti ze stále nových a nových míst, kdy se musel prosadit mezi dětmi ostatních vojáků, ale získat si respekt i u místních kluků, se mu hodily i později. Když jako teenager zažil velký výpadek proudu v New Yorku, když musel vyšetřit vraždu mladé důstojnice na osamělé silnici v Georgii nebo se stal svědkem zdánlivě běžné krádeže kabelky v malém městečku v Maine…

Lee Child (vlastním jménem Jim Grant) se narodil v roce 1954 v anglickém Coventry, ale rodina se záhy přestěhovala do Birminghamu. Získal klasické střední vzdělání a po maturitě studoval práva v Sheffieldu. Pracoval v divadle a pro Granada Television v Manchesteru. Když se stal po reorganizaci přebytečným, začal psát beletrii.

Childův hrdina, bývalý vojenský policista Jack Reacher se poprvé objevil v románu Killing Floor (č. Jatka, 1999), který měl okamžitě úspěch a autor za něj získal řadu ocenění. Reacherovská série zatím čítá dvaadvacet svazků – dva příběhy z ní byly také zfilmovány s Tomem Cruisem v hlavní roli.

Kromě dlouhé řady románů napsal autor o svém hrdinovi také tucet povídek, jež všechny shromáždil do tohoto svazku. Jedenáct z nich vyšlo porůznu v časopisech nebo samostatně jako e-knihy; dvanáctá – zařazená na úvod souboru – dosud nebyla publikována. 

Knihu – v překladu Ivy Harrisové – vydává nakladatelství BB/art.

Ukázka z povídky Noční ptáci:

Jack Reacher vystoupil na Dvacáté třetí ulici z metra a zjistil, že nejbližší východ je uzavřený plastovou policejní páskou. Byla modrobíle pruhovaná, uvázaná od jednoho zábradlí k druhému, pohupovala se ve větru z metra a hlásala: Policie, vstup zakázán. Což neměl Reacher po formální stránce v úmyslu. Chtěl vyjít. I když k tomu, aby vyšel, potřeboval vstoupit na schody. Bylo to lingvisticky spletité.

V téhle souvislosti měl pro policajty pochopení. Nemají různé pásky pro různé situace. Policie, vstup zakázán, pokud chcete vyjít netvoří součást jejich inventáře.

Tak se otočil a prošel po nástupišti k dalšímu východu. Který byl také uzavřený páskou. Policie, vstup zakázán. Modrobílá, povlávající zlehka ve zbytku proudu vzduchu po posledním vlaku. Což bylo divné. Reacher byl připravený věřit, že první schodiště je uzavřené kvůli nějakému nebezpečí, jako třeba odpadlému kusu betonu, nerovnosti na nejdůležitějším schodě nebo jiné překážce ohrožující život a nohy. Ale ne obě schodiště. Ne obě najednou. Jak moc je to pravděpodobné? Takže se možná stalo něco na chodníku. Po celé délce bloku. Třeba se srazila auta. Nebo se vyboural autobus. Nebo někdo vyskočil z okna. Nebo někoho zastřelili z projíždějícího auta. Nebo bomba. Chodník je možná zalitý krví a posypaný kusy těl. Nebo kusy auta. Nebo obojím.

Reacher se pootočil a podíval se přes koleje. Uzavřený byl i východ přímo naproti. A další východ. A další. Uzavřené byly úplně všechny. Modrobílými páskami, Policie, vstup zakázán. Nedalo se dostat ven.

Což byl problém. Linka Broadway Local je pěkná trasa, Dvacátá třetí ulice náležitě hezká stanice a Reacher už spal na mnohem horších místech, ale měl v plánu spoustu věcí a málo času, aby je všechny stihl.

Vrátil se k prvnímu východu, který chtěl použít, a protáhl se pod páskou.

Vystoupal opatrně po schodech, otáčel hlavu, díval se, co má před sebou a hlavně nad sebou, ale nic nezahlédl. Žádnou uvolněnou výztuž, odpadlý beton, žádný poškozený schod, žádnou stružku krve, žádný kus lidského těla na dlaždičkách.

Vůbec nic.

Zastavil se s nosem na úrovni Dvacáté třetí ulici a podíval se doprava a doleva.

Vůbec nic.

Povystoupil o jeden schod, otočil se a pohlédl přes nerovný povrch Broadwaye na Flatiron Building. Na cíl své cesty. Rozhlédl se do stran.

Nezahlédl nic.

Zahlédl méně než nic.

Žádná auta. Žádné taxíky. Žádné autobusy, žádné náklaďáky, žádné spěchající skříňové dodávky s firemními nápisy načmáranými v rychlosti na dveře. Žádné motorky, žádné skútry Vespa v pastelových barvách.

Žádné doručovatele na kolech z restaurace nebo zásilkové služby.

Žádné skateboardisty, žádné in-line bruslaře.

Žádné chodce.

Bylo léto, krátce před jedenáctou večer a pořád teplo. Reacher měl přímo před sebou křižovatku Broadwaye a Páté Avenue. Vepředu byla Chelsea, vzadu Gramercy, nalevo Union Square a napravo se nad vším ostatním tyčila jako nesmiřitelný monolit Empire State Building. Měly být vidět stovky lidí. Nebo tisíce. Nebo desetitisíce. Kluci v keckách a tričkách, dívky v krátkých letních šatech, procházející se volným krokem nebo pospíchající do právě otevírajících klubů, do barů s nejnovější vodkou či na půlnoční představení do kina.

Měl tam být celý dav, měl se smát, povídat si, šoupat nohama, hučet a vykřikovat jako každý správný dav v jedenáct hodin za teplého letního večera, měly houkat klaksony a sirény, měly hučet motory a šeptat pneumatiky.

Vůbec nic tam nebylo.

 Reacher se vrátil dolů po schodech a protáhl se znovu pod páskou. Prošel podzemím na sever k druhému východu, který zkusil, a tentokrát pásku překročil, protože visela níž. Vyšel po schodech, stejně opatrně, ale rychleji, tentokrát přímo na roh ulice. Před sebou měl Madison Square Park obehnaný černým železným plotem a plný stromů. Brána byla ještě otevřená. Nikdo jí nevcházel ani nevycházel. Nikde nikdo. Ani živáčka.

Reacher přistoupil k okraji chodníku a zůstal blízko u zábradlí kolem ústí východu z metra. Jeden dlouhý blok na západě blikala světla. Modročervená.

Napříč přes ulici stálo policejní auto. Silniční zátaras. Vstup zakázán. Reacher se otočil a podíval se na východ. Stejná situace. Modročervená světla daleko na Park Avenue. Vstup zakázán. Dvacátá třetí ulice byla zavřená. A určitě také spousta dalších příčných ulic a patrně i Broadway, Pátá Avenue a Madison někde tak na úrovní Třicáté ulice.

Nikde nikdo.

(…)

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2018 Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2017 Lee Child

All rights reserved.

Z anglického originálu No Middle Name (First published by Bantam Press, London, 2017) přeložila © 2018 Iva Harrisová

ISBN 978-80-7595-004-8