Čtivě napsaná autobiografie amerického filmaře, který
spoluutvářel československé dějiny animovaného filmu. Gene Deitch byl v roce 1959 vyslán proti své vůli do
Prahy navázat kontakt s československými animátory. Vymínil si, že v
komunistické zemi nezůstane více než 10 dní, ale osudové setkání s producentkou
studia Bratři v triku Zdenkou Najmanovou protáhlo jeho pobyt v Praze až do
dnešních dnů.
Gene Deitch (1924) se narodil v Chicagu, vyrůstal v
Hollywoodu. Jako animátor studia UPA získal na
přelomu 40.–50. let 20. století dvakrát Zlatou medaili New York Art Directors
Club za nejlepší televizní reklamu, jeho televizní reklamy se jako vůbec první
dostaly do Muzea moderního umění v New Yorku.
V roce 1958 si v New Yorku založil vlastní studio Gene
Deitch Associates, Inc. Nabídka zajímavé práce od společnosti Rembrandt Films
producenta Willliama L. Snydera přivedla Deitche roku 1959 do Prahy, kde se o
rok později usadil natrvalo. V československé koprodukci natočil protiválečný
film Munro, který v roce 1961 získal Oscara za animaci. V období mezi lety
1968–1993 pracoval jako animátor pro produkční společnost Weston Woods.
Ve spolupráci s českými animátory natočil pro společnost MGM
dvanáct dílů seriálu Tom a Jerry a pro King Features některé příběhy Pepka
námořníka. Převedl na plátno slavné obrázkové knihy Maurice Sendaka Tam, kde
žijí divočiny a V noční kuchyni, zfilmoval i díla Isaaca Bashevise Singera,
Tomiho Ungerea a dalších význačných autorů a ilustrátorů dětských knížek. V 60.
letech se spolu s Adolfem Bornem a Jiřím Trnkou podílel na přípravě animované verze
Tolkienova Hobita.
Na bázi původní figurky zvané Foofle vytvořil postavu
Nudnika, která sehrávala hlavní roli v animovaném filmu Zde je Nudnik, jenž byl
spolu s dalším Deitchovým snímkem Jak zabránit přátelství v roce 1964 nominován
na Oscara. Film Obři z roku 1969 byl na dvacet let v Československu zakázán za
svoji kritiku sovětské invaze. V roce 1994 se objevil ve vedlejší roli v českém
filmu Víta Olmera Ještě větší blbec, než jsme doufali. Natočil více než 70
animovaných filmů a 7 televizních animovaných seriálů.
Knihu z anglického originálu For the Love of Prague přeložila
Radka Smejkalová. Vydává nakladatelství Garamond.
Ukázka z knihy:
HOBIT
aneb jak jsme přišli o ta nejlepší práva všech dob.
Jednou z nejneuvěřitelnějších kapitol mé kariéry je fakt, že
jsme s Billem Snyderem byli prvními filmaři na světě, kteří získali filmová
práva na Tolkienova Hobita a opci na Pána prstenů! Věřte tomu nebo ne, je to
pravda. Bill Snyder se ukázal v Praze v roce 1963 s výtiskem knížečky, kterou
si přivezl z Anglie. Nedělala nijak závratný dojem, jako ilustrace v ní byly
zejména zvláštní mapy mysteriózních míst a celá řada run. Jmenovala se Hobit,
aneb cesta tam a zase zpátky. Působila zvláštně a její jazyk byl archaický.
Byla to jednoduše podaná dětská knížka, která poprvé vyšla ve dvacátých letech
a po prvním čtení dělala dojem mišmaše pohádky s prvky nordických mýtů. Nikdy
předtím jsem o Tolkienovi ani o jeho knize neslyšel, ale Snyder tvrdil, že prý
se mluví o tom, že by mělo vyjít její pokračování pro dospělé a že tato první
podoba knihy začíná žít novým životem.
A tak Snyder impulzivně na Hobita koupil filmová práva s
exkluzivní opcí na další knihy, které se chystaly k vydání s názvem Pán
prstenů, a to všechno za cenu 19 000 dolarů! Snyder mi zadal, abych o Hobitovi
natočil celovečerní film. Jakmile jsem se do toho pustil, bylo mi rychle jasné,
že to bude skvělý příběh. Čím více jsem na něm pracoval, tím více mě pohlcoval.
Ačkoliv první díl pozdější trilogie Pán prstenů vyšel už v roce 1954, my jsme o
ní tehdy nevěděli – tolkienovská horečka měla propuknout teprve až za několik
let. Já jsem předpokládal, že Hobitem to končí, a tak jsem na přání Snydera k
námětu přistoupil volně – nezapomeňme, že se jednalo o první polovinu
šedesátých let, kdy heslem doby bylo všechno „poameričtit“! Zakomponoval jsem do příběhu několik písní,
změnil jména některých postav, volně si pohrával s příběhem, a dokonce jsem
vytvořil i dívčí postavu, princeznu, která se účastnila putování a která měla
nakonec skoncovat se staromládenectvím Bilba Pytlíka! O několik let později
bych za to býval skončil na pranýři. Dnes bych si samozřejmě nemohl dovolit
jakýmkoliv způsobem upravovat Tolkienovy postavy, ale v té době byl tento
příběh z Anglie dvacátých let v Americe naprosto neznámý.
Na scénáři jsem spolu s Billem Bernalem pracoval téměř rok.
Snyder chtěl, abych výtvarné pojetí filmu svěřil Jiřímu Trnkovi. Měla to být
velkolepá, bohatě kreslená produkce! Uvažoval jsem, že využiju zručnosti
Trnkových scénografů a navážu na to, o co se Max Fleischer pokoušel už o
několik let předtím – použít skutečné pozadí a překrýt ho kreslenými
animovanými postavičkami. Nezapomeňte, že o luxusu počítačové animace se nám
tehdy nemohlo ani zdát! Trnka souhlasil, že mi vytvoří předběžný koncept
jednotlivých postav. Zapomněl sice udělat Bilbovi Pytlíkovi chlupaté nohy a ani
jeden z nás neměl ponětí o skutečném významu Gluma, ale výsledkem jeho poměrně
rychlé práce bylo osm nádherných obrázků. Od začátku byly myšleny jen jako
první studie, i když z nich jasně čišela magická vize, o niž jsem usiloval.
V lednu 1966 mě a Zdenku Snyder vyzval, ať přijedeme do
Ameriky prezentovat náš projekt Hobita společnosti 20th Century Fox. Ovšem než
jsme dojeli do New Yorku, bylo po všem – Snyder od 20th Century Fox požadoval
příliš mnoho peněz a oni z toho vycouvali. O mnoho měsíců později jsem v Praze
pracoval na jiných projektech, když se Snyderovi podařilo spojit se Zdenčinou
kanceláří (dovolat se do Prahy bylo v té době jako telefonovat na Uran). Měl
pro mě pošetilý úkol: natočit na jednu 35milimetrovou filmovou cívku
dvanáctiminutovou verzi Hobita a do třiceti dnů ji dopravit do New Yorku! Měl
jsem za to, že vykouřil něco o dost silnějšího než jen pašované kubánské
doutníky.
Mezitím totiž došlo k následujícímu: propukla tolkienovská
horečka a hodnota filmových práv k jeho knihám vyletěla do nebes. Bill měl
najednou příležitost vydělat majlant, aniž by vůbec musel něco financovat nebo
produkovat – stačilo, aby svá práva prodal. K tomu ale musel naplnit podmínku
opční smlouvy na Pána prstenů, která zněla: „vyrobit celobarevnou filmovou
verzi Hobita nejpozději k 30. červnu 1966. Prosím, povšimněte si, že tam nikde
nebylo uvedeno, že se musí jednat o animovaný film, ani jak dlouhý ten film má
být. Snyder proto hodil do koše můj scénář na celovečerní film, na němž jsem
pracoval celý předchozí rok a jehož výrobu jsme odhadovali na další tři roky, a
objednal si kondenzovaný výcuc z Hobita ve formě dvanáctiminutového traileru
(který ovšem měl příběh převyprávět od počátku do konce). Levárna. Po mně
chtěl, abych udělal výtvarné práce, nahrál hlasy a hudbu, natočil to, sestříhal
a dopravil do projekční místnosti v New Yorku do 30. června 1966.
Nezbylo mi než sepsat krátkou synopsi a několik klíčových
dialogů. Netroufl jsem si chtít po Trnkovi, aby do toho šel se mnou poté, co
ztroskotal scénář na celovečerní film, a navíc jeho bohatě prokreslené postavy
by bylo naprosto nemožné za měsíc rozpohybovat, a tak jsem požádal o pomoc
blízkého přítele Adolfa Borna, který se později stal předním knižním
ilustrátorem. Ada byl pro takový úkol mnohem flexibilnější a technicky
zdatnější. Vymysleli jsme jednoduchý obrázkový scénář, Ada přišel s nápadem
použít ploškovou animaci, já jsem vymyslel několik vizuálních efektů pomocí
vícenásobné expozice a prolínání scén. Byl skvělý výtvarník a mazaný satirik. V
jeho satiře byla jakási romantická okázalost, barvitost a lesk rakouského
mocnářství, z něhož mezitím vyvanula bývalá zatuchlost (první, čeho jsem si
všiml při své první návštěvě Adova ateliéru, byla jeho kolekce rakouských
vojenských helem a drobných vojenských dekorací a medailí. Když jsem se ho
ptal, co jej tak fascinuje na zašlé slávě Rakousko-Uherska, pravil bez příkras,
že lituje, že se do té pohádkové doby nenarodil! Měl za to, že rakouská říše
byla „vrcholným obdobím“ této země.) Ada
byl jemný člověk, talentovaný dříč a geniální mistr, v jehož pevném držení se
šikovaly štětce a tužky ve službách magického umění s potutelným nádechem
absurdna.
S autorskými právy jsme si nemuseli dělat starosti, protože
jsem věděl, že tento krátký film nikdy nepůjde do distribuce. Jeho účelem bylo
pouze na oko naplnit podmínky smlouvy. Nechtěl jsem, aby bylo mé jméno spojováno
s tak osekanou verzí původního scénáře, ale i tak – díky Bornovi – to byl v
konečném výsledku krásný filmový počin. Snyder díky tomu mohl prodat filmová
práva a docela dobře na tom vydělal – myslím, že za ně utržil 100 000 dolarů.
Dnes samozřejmě víme, že to byla směšná částka za patrně nejhodnotnější filmová
práva všech dob!
Mně zbyly nádherné pastelové obrázky Jiřího Trnky. O pět let
později jednoho mrazivého prosincového dne roku 1969 mi došlo, že jsem zapomněl
Trnku poprosit, aby mi je podepsal, a tak jsem se vydal k němu domů – bydlel
jen pár kroků od místa, kde jsme na Malé Straně bydleli my. V okamžiku, kdy
jsem přecházel můstek nad Čertovkou vedoucí k jeho domu, jsem si všiml, že před
domem stojí zaparkovaná sanitka a dva záchranáři do ní vedou vyzáblého Trnku,
který byl jen stínem svého bývalého statného vzezření. A tak jsem tam stál,
třásl se chladem a v ruce svíral svých pár nepodepsaných obrázků, zatímco
Trnkovi opatrně pomáhali do sanitky. Už nikdy jsem ho potom neviděl, zemřel den
před Silvestrem roku 1969 v pouhých sedmapadesáti letech. Čtyři z jeho obrázků
jsem si zarámoval a od té doby nám visí nad postelí jako připomínka zmeškané
šance být prvním, kdo přenese J. R. R. Tolkiena na velké plátno. Zvládli bychom
to? Nevím, ale byla by to naprosto jiná a mnohem skromnější produkce než ta,
která se nakonec objevila na plátnech.
 |
| Gene Deitch s Oscarem |
Žádné komentáře:
Okomentovat