Geir Tangen: Srdcerváč

Novinář Viljar Ravn Gudmundsson je opět chtě nechtě zatažen do dramatického případu. Jednoho rána mu zavolá jeho sedmnáctiletý syn – je vyděšený a potřebuje pomoc. Na soukromém mejdanu předešlou noc se dal dohromady s dívkou svých snů. Vzbudil se vedle ní a chvíli nemohl být šťastnější... jenže dívka je mrtvá. Komisařka Lotte Skeisvollová, která se ještě vzpamatovává z předešlých traumat, se snaží prokázat chlapcovu nevinu. Kriminální román, který mezi řádky rozvíjí téma hledání identity, užívání drog a toho, jak těžké je dospívání v současném Norsku.

Geir Tangen se narodil v norském Oystese. Od roku 2012 provozuje největší norský blog o detektivkách, kde pravidelně recenzuje nejnovější tituly z tohoto žánru. Vystudoval politologii a informační technologie, dříve pracoval jako novinář a redaktor na volné noze pro několik norských nakladatelství. V současnosti žije v Haugesundu na jihozápadě Norska se svou ženou a třemi dětmi a živí se jako učitel na střední škole. V roce 2016 debutoval románem Maestro (česky 2017, ukázka na https://ctenarknih.blogspot.cz/2017/04/geir-tangen-maestro.html).

Po vydání Srdcerváče, který na Maestra navazuje) autor prozradil, že „ze série o Viljarovi a Lotte bude trilogie. Tři knihy, jejichž děj se odehrává v průběhu jednoho roku. Když píšu tohle závěrečné slovo, ještě netuším, jak dostanu Viljara z invalidního vozíku znovu na nohy, ale třetí díl má pracovní název Tango mrtvého muže. Světlo světa by měl spatřit v průběhu roku 2018.“

Vydává nakladatelství Plus.

Ukázka z knihy:

ULICE SMEDASUNDET 98, HAUGESUND

Neděle ráno, 1. března 2015

Výhled z okna kanceláře psycholožky Vigdis Nygaardové byl okázalý. Tohoto prvního jarního dne zahlédl novinář Viljar Ravn Gudmundsson plachetnici, jak klouže mlhou v úžině mezi ostrovy Risøy a Hasseløy. Na břehu úžiny Smedasundu, která odděluje od pevniny oba dva obydlené ostrovy, se dala číst his­torie Haugesundu. První v řadě zde stály staré budovy, kde se hned po vylovení zpracovávaly sledi. Poznamenal je zub času a mohutné zimní bouře. Dál za nimi se tyčila gigantická modrá tovární hala firmy Aibel a slunila se v ranním světle. Dělníci v ní pracovali v ropném průmyslu v Severním moři. Poté, co skončil sledí zázrak, pokračovali v budování blahobytu. Dál, na druhé straně úžiny, ležel ostrov Hasseløy s moderními luxusními byty s panoramatickým výhledem na moře.

Psycholožka v neděli žádné klienty nepřijímala. Viljar byl vý­jimka. Ani si nepamatoval, kdy mu Vigdis naposledy jeho návště­vy fakturovala. Nikdy se nezeptal, ale podezříval ji, že ho pova­žuje za svého chráněnce. Člověka, kterého musela ochraňovat a opatrovat před nebezpečným světem venku.

Viljar vždycky začínal rozhovory tímto způsobem. Zády k ní s pohledem přilepenými na lodi ve Smedasundu. Měl pocit, že je jednodušší a snazší mluvit ke světu tam venku než k ní. Cho­pil se jednoho z parazitů, kteří se přiživovali z jeho chronicky špatného svědomí, a vytáhl ho na světlo.

„Mohl jsem ho zastavit.“

Viljar mluvil k oknu, ale cítil, že Vigdis pochopila, o čem mlu­ví. Slyšel, jak v černé kožené židli změnila polohu.

„Myslíte…“

Vigdis zmlkla uprostřed věty. Domluvili se, že ho nebudou

nazývat jménem. Maestro, který před pár měsíci změnil poklidné městečko Haugesund v krvavou divadelní scénu. Obětoval sedm lidí, aby vyzdvihl své ego a stal se nesmrtelným. Viljar cítil jisté uspokojení nad tím, že se ten ďábel nestihl dožít úspěchu kni­hy, který následoval po sériových vraždách, že ho nádor mozku dostal dřív. „Maestro je mrtvý“ stálo na Štědrý den v nadpisu ve stojanech s denním tiskem. Lepší vánoční dárek si Viljar přát nemohl.

„Ano, Mohl jsem ho zastavit.“

Vigdis si odkašlala, což dělávala pouze v případě, když byla indisponovaná. Slyšel, že vstala a šla k němu. Vzápětí ucítil na rameni teplou ruku.

„To, co se stalo vaší kolegyni Rangveig… Nemohl jste udělat nic, abyste ji zachránil. A sestra Lotte Skeisvollové… Vždyť jste tam ani nebyl, když se to stalo.“

Otočil tvář k Vigdis. V obličeji se jí objevil prchavý posmut­nělý úsměv. Položil svoji ruku na její dlaň a stiskl.

„Ne. Já vím, že jsem mu nemohl zabránit v tom, aby je za­bil… Ale mohl jsem zastavit tu zatracenou knihu. Víte, požádal mě, jestli by se mnou mohl mluvit. Chtěl se vypovídat. Kdybych se s ním setkal ve vězení, mohl jsem ho nějak přimět k tomu, aby pochopil, jak je šílené zveřejnit to, co se stalo, jako levnou zábavu.“

Viljar se znovu podíval do úžiny Smedasund. Plachetnice, kterou očima sledoval, mu zmizela z dohledu u budovy Pobřežní správy. Venku byl šedý a mlhavý den, okraj přístavního můstku bičoval déšť. Pokud by haugesundské počasí někdy získalo lid­skou podobu, byl by to bezpochyby alkoholik. Možná kvartální alkoholik, který občas vydrží na suchu, ovšem bez sebemenší naděje, že to bude mít delšího trvání. Vigdis si povzdechla. Ná­mitky slyšela už dříve.

„Myslím, že se mýlíte. To byl přece jeho motiv. Pokud by se vydání knihy zastavilo, celý jeho projekt by padl. Nedosáhl by vůbec ničeho.“

V tom Viljar viděl určitou logiku. Samozřejmě se nedostane nikam, ale může to přinejmenším zkusit.

„Možná máte pravdu. Já na tom navíc nejsem nejhůř. Já mám vás, vy mě tady slepujete dohromady, když se zhroutím. Lotte je na tom mnohem hůř…“

„Řekla jsem, že za mnou může přijít, když bude chtít. Vždyť víte. Pokud si bude potřebovat s někým popovídat, samozřejmě.“

Viljar cítil, jak ho brní prsty. To bylo bolavé místo. Lotte ne­byla v pořádku. Dělal, co mohl, ale ona se pokaždé uzavřela do sebe, když jenom naznačil, že by měla vyhledat pomoc.

„Ona má mě.“

Znovu se otočil. Tentokrát vykročil směrem k černé kožené židli, která stála uprostřed místnosti. To bylo pro Vigdis zname­ní, že je připravený se otevřít. Že teď je řada na ní. Vigdis na chvilku zaváhala, ale nakonec se posadila na židli proti němu. Mezi nimi stál opotřebovaný stůl z borovicového dřeva z počát­ku sedmdesátých let.

Vigdis si sundala své hippie brýle a položila je na stůl. Bezpo­chyby byly cool, když byla mladá a radikální, neholila si podpaží a nosila malý rudý batůžek ve stylu Mao Ce-tunga s ubaleným jointem ve vnitřní kapse. V roce 2015 s tím vším ovšem vypa­dala jako živoucí přežitek, který trochu moc tlačil na to, aby si uchoval image. Od doby, kdy byla skutečně radikální, ji dělilo už čtyřicet let a stejně tolik vydělaných milionů.

„Vídáte se často? S Lotte, myslím.“

Viljar se ošil. Slíbil Lote, že neřekne nic o tom, co mezi nimi bylo. Ona byla policistka. Musela být silná. V jejím světě tako­vá věc znamenala trhlinu na fasádě, profesní sebevraždu. Lotte skutečně potřebovala někoho jiného než jeho, s kým by si moh­la promluvit o tom, co se stalo s její sestrou. On dovedl poslou­chat, ale nedokázal jí dát správnou odpověď. To, co potřebovala slyšet.

„Viljare…?“

Viljar se přiměl k tomu, aby na to už nemyslel, a odpověděl upřímně, aniž by přitom Lotte nějak ublížil.

„Ano. Vídáme se často. Velmi často. Ona mluví, já poslou­chám. Je to fajn, ale nemyslím si, že je to pro ni cesta správným směrem. Už je zpátky v práci a jede naplno. Podle mě je na to

příliš brzy. Je pořád jenom stín té vyšetřovatelky, kterou bývala dřív.“

Vigdis vypadala zamyšleně. Chystala se položit Viljarovi no­vou otázku, když se mu v kapse rozezvonil telefon. Zastrčil si blonďaté vlasy v délce po ramena za uši a vytáhl mobil. Byl to jeho syn Alexander.

Viljar cítil hřejivé teplo v hrudi, zároveň však i neklid, jakési bodání v zátylku. Tak to bylo s Alexem vždycky. Radost a oba­vy, úleva a úzkost.

„Ahoj Alexi!“

Viljar nasadil povzbudivou masku. Tu bezstarostnou radost, že se mu syn ozval, musel maličko předstírat.

„Do prdele, tati! Musíš sem přijet. Můžeš sem dojet a vyzved­nout mě?“

Neklid, který byl původně jen nepříjemný pocit, vágní před­tucha, zasáhl srdce jako tupý úder. Vstal ze židle a znovu došel k oknu.

„Stalo se něco, Alexi?“

Syn zprudka dýchal. Nedokázal najít ta správná slova. Když ze sebe nakonec dostal to, co mu znemožňovalo promluvit, zněl jeho hlas malátně.

„Ser na to, tati. Nemůžeš sem prostě přijet? Potřebuju pomoc.“

Viljar vyloupl kousek uschlé barvy z parapetu. Typický Alexander. O co jde, nepoví, jenom čeká, že mu všichni budou k dispozici, jak si řekne. Sedmnáctiletý chlapec byl produktem současného světa, kde se každý zajímal jen sám o sebe.

„Ne, dokud mi neřekneš, o co jde. Neodejdu ze schůzky, jestli nejde o nic vážného. Vyzvednu tě potom, jo?“

„To je nějaká schůzka důležitější než tvůj syn, co? Já jsem v krizi. Jsem v Haugaleite. U Veroniky.“

Viljar předstíral, že neslyšel obvinění, jaký je špatný otec.

„Přijedu za chvíli, Alexi. Ale musíš mi říct, co se stalo“

Na druhém konci nastalo ticho. Vteřiny plynuly. Viljar se už chystal zeptat znovu, když uslyšel, jak chlapec na druhém kon­ci šeptá.

„Tati, já se probudil v posteli s Emilií. A teď je mrtvá.“

Na malý okamžik existovala pouze tato slova. Svět se zastavil a zadržel dech.

„Leží tady a je mrtvá. Taková ztuhlá.“

Poslední věta Viljarovi zněla v uších, když se hnal ze dveří dolů po kamenných schodech. Za běhu vylovil klíče od auta. Běžel, co mu síly stačily, na druhý konec vnitřního přístavního můstku, kde parkoval.

Copyright © Geir Tangen 2017

Published by agreement with Ahlander Agency

All rights reserved

Translation © Daniela Kroluppelová, 2018

Cover design © Tomáš Cikán, 2018

ISBN 978-80-259-0811-2