Stanislaw Lem: Příběhy pilota Pirxe

I po padesáti šesti letech, které uplynuly od doby, kdy Stanisław Lem napsal první povídku s Pirxem, je pro nás jeho hrdina vzorem, jak se chovat k automatům a robotům, jež právě začínají pronikat do našich životů. Pirxovy příběhy tak paradoxně teprve po půl století od vzniku nabývají toho pravého významu a jejich hrdina je pro nás čím dál tím směrodatnějším rádcem. Ve vesmírném pilotu Pirxovi stvořil světoznámý spisovatel Stanisław Lem, autor kultovních románů jako Solaris, Marťan nebo Nepřemožitelný, jednu ze svých nejzajímavějších postav: snílka toužícího po kosmických objevech, který si díky svému nekonvenčnímu myšlení dokáže poradit v konfrontacích se stroji i lidmi. V devíti povídkách se tak Pirx musí vypořádat například s vesmírnou lodí, jejíž havárie by způsobila katastrofu nesmírných rozměrů, nebo s robotem, který se změnil v nelítostného zabijáka. Vždy jej přitom charakterizuje bytostně lidský náhled na svět, pochopení a víra v člověka i ve stroje. Příběhy pilota Pirxe zahajují řadu nově vydávaných Lemových děl v nakladatelství Plus. Překlady jsou převzaty z prvního českého vydání této povídkové sbírky (Odeon, 1978). Doslov Kdo je tedy Pirx? pro nové vydání napsal František Novotný.

Ukázka z povídky Pirxovo vyprávění:

Fantastické knížky? Ale ano, mám je rád, ale jenom ty špatné. Vlastně nejenom špatné, hlavně nepravdivé. Na palubě mám vždycky něco takového po ruce, abych si mohl ve volném čase přečíst byť jenom pár stránek od prostředka a potom knížku odložit. S dobrými je to úplně jinak – ty čtu jenom na Zemi. Proč? Abych řekl pravdu, ani nevím. Nepřemýšlel jsem o tom. Dobré knížky jsou vždycky pravdivé, i kdyby se v nich psalo o věcech, které se nikdy nestaly a ani nestanou. Jsou pravdivé v jiném smyslu – když se v nich mluví třeba o kosmonautice, tedy tak, že poznáme něco z toho ticha, které je úplně jiné než pozemské, z toho klidu, tak dokonale nehybného… Ať vyprávějí o čemkoli, vyprávějí neustále totéž: že člověk tam nikdy nebude doma. Na Zemi je všechno nahodilé, ledajaké, strom, stěna, zahrada, jedno je možné nahradit druhým, za obzorem je jiný obzor, za horou údolí – ale tam je to úplně jiné. Na Zemi lidi nikdy nenapadlo, jak je to strašné, že se hvězdy nehýbají; i kdybys letěl rok na plný tah, nezpozoruješ změnu. Létáme, jezdíme po Zemi a myslíme si, že víme, co je to prostor. To se nedá vyjádřit. Pamatuji si, jak jsem se jednou vracel z patroly. Kdesi pod Arbitrem jsem poslouchal vzdálenou rozmluvu, kdosi se s kýmsi hádal o prvenství v přistání, a náhodou jsem spatřil jinou vracející se raketu. Návštěvník si myslel, že je sám. Házel svým soudečkem, jako by dostal epileptický záchvat. Každý z vás to zná, jak to je – po několika dnech přepadá člověka šílená chuť něco udělat, nezáleží na tom co, pustit to na plný tah, někam se vydat, roztočit se v obrovském zrychlení, až by si jazyk překousl… Dřív jsem si myslel, že to je jaksi nevhodné – člověk by si neměl tolik povolovat. V podstatě je to ale jenom zoufalství, jenom touha vypláznout jazyk – na kosmos. Protože ten se nedá nahradit jiným jako třeba strom, a snad právě proto je tak těžké si s ním poradit. Dobré knížky hovoří zrovna o tom. A protože umírající nemají rádi četbu o agonii, tak i my všichni, protože se hvězd trochu bojíme, nechceme o nich uprostřed kosmu slyšet pravdu. Jistě – tehdy je dobré všechno, co odvrací pozornost, ale mně jsou rozhodně milejší jiné hvězdné historky, ty čítankové, protože se v nich všecko i s celým kosmem děje tak poctivě… Je to poctivost pro dospělé, jsou tam tedy katastrofy, vraždy a jiné ukrutnosti, ale přece jen poctivé, nevinné, protože od počátku do konce vylhané; pokoušejí se strašit, ale člověk se jenom usmívá. To, co vám povím, je podobná historka. Skutečně se mi to stalo, ale na tom nezáleží. Bylo to v Roce klidného Slunce. Jako obvykle se v té době dělal velký všesluneční úklid, zametání a vymetání hromad starého železa, které kroužilo   v parametrech oběžné dráhy Merkuru; za šest let stavby velké stanice v jeho periheliu byla do prostoru odhozena hromada starých vraků, protože stavbu tehdy provozovali systémem Le Mansovým, a místo aby trupy raket dávali do šrotu, používali je jako stavební prvky. Le Mans byl lepším ekonomem nežli inženýrem; stanice z vraků byla opravdu třikrát levnější než běžná, montovaná až v prostoru, ale nadělala takovou spoustu starostí, že po Merkuru už nikdo takhle nechtěl „šetřit“. Le Mans tehdy ovšem připadl na další myšlenku – přivézt tu márnici na Zemi, protože proč má kdesi obíhat až do posledního soudu, když může být roztavena v martinské peci? Ale aby se to vůbec vyplatilo, musel jako remorkéry použít kosmické lodě, které nebyly o moc lepší než ty mrtvoly. Tehdy jsem byl hlídkovým pilotem, který už měl odlétaný operační turnus, to znamená, že jsem jím byl už jenom na papíře a každého prvního, kdy jsem bral plat. Ale tak se mi chtělo létat, že bych souhlasil i s vysokou pecí, jen kdyby měla nějaký tah; nic divného, že jsem se hlásil v Le Mansově brazilské kanceláři, sotva jsem přečetl jeho inzerát. Nechtěl bych tvrdit, že posádky formované Le Mansem, či vlastně jeho agenty, byly jakýmsi druhem cizinecké legie anebo sebrankou lotrů, protože takoví už vůbec ani nelétají. Ale lidé teď zřídkakdy letí do kosmu, aby tam hledali dobrodružství; ta tam nejsou, aspoň všeobecně vzato ne; kolikrát se do toho pustí kvůli neštěstí, které je potkalo, anebo podobně, náhodou; je to nejhorší materiál, protože služba vyžaduje větší námahu než na moři, a pro ty, kterým je všecko jedno, na palubě není místo. Nehraju si s psychologií, chci jenom objasnit, proč jsem už po první cestě ztratil půlku posádky. Musel jsem propustit techniky, protože mi je naučil pít telegrafista, malý mestic, který si vymýšlel nejgeniálnější způsoby, jak propašovat alkohol na palubu. Ten chlap si se mnou hrál zrovna na schovávanou. Do kanystrů ukrýval střívka z umělé hmoty, naplněná alkoholem… Nakonec – ale na tom nezáleží. Připouštím, že by whisky dal i do reaktoru, jen kdyby to bylo možné. Dovedu si představit, jak by takové historky pobouřily pionýry astronautiky. Nechápu, proč věřili, že sám vstup na oběžnou dráhu promění člověka v anděla. Snad jim v hlavě – aniž o tom sami věděli – vířilo to modré rajské nebe, které tak rychle končí už za startu? Ostatně moje výhrady jsou hloupé. Ten Mexikánec se vlastně narodil v Bolívii, přivydělával si, prodával marihuanu a dělal mi to na zlost, protože ho to bavilo. Měl jsem už horší, než byl on. Le Mans byl velký člověk, podrobnosti ho nezajímaly, svým agentům určil pouze finanční limity, a jako by nestačilo, že jsem si nedokázal doplnit posádku, musel jsem se ještě třást o každý kilowatt výkonu; žádné prudké manévrování, údaje uranografů se promítaly do účetních knih, a chraňbože, jestli někde uteklo deset dolarů proměněných v neutrony. Tomu, co já jsem tehdy dělal, mě neučili nikde – podobné věci se děly snad před sto lety na starých lodích, plujících mezi Glasgowem a Indií. Ostatně nestěžoval jsem si a teď na to vzpomínám, až se to stydím říci, s dojetím. Taková Perla noci – jaké to je jméno! Loď se rozpadala po troškách, let – to bylo hledání všech možných spojení a kontaktů. Žádný start a přistání neodpovídaly zákonům, a nejenom zákonům fyziky; Le Mansův agent měl snad v merkurovském kosmodromu známosti, jinak by to každý kontrolní inspektor všecko okamžitě zapečetil, od trysek až po příď.  A tak jsme se vydali do loviště    v periheliu, radarem jsme hledali vraky, pak jsme je stahovali a dělal se z toho „vlak“ – měl jsem tam všecko najednou: hádky s techniky, vyhazování vodky do vzduchoprázdna (ještě dnes tam krouží plno láhví se značkou London Dry Gin) a ďábelskou matematiku, protože navigace – to bylo hledání přibližných řešení problémů mnoha těles. Nejvíc však přece jen bylo té pustiny. V prostoru i v čase. Zavíral jsem se v kajutě a četl jsem. Autora si nepamatuji, byl to nějaký Američan, v titulu bylo cosi o písku hvězd, něco takového. Nevím, jaký byl začátek, protože jsem začal číst asi tak v polovině; hrdina byl v místnosti reaktoru a telefonoval pilotovi, když se rozlehl výkřik: „Meteority v lodní zádi!“ Do té chvíle nebyla žádná gravitace, ale vtom najednou spatřil, jak na něho s rostoucí rychlostí najíždí obrovský pilíř reaktoru se svítícíma žlutýma očima hodin; motory totiž zabraly a loď skočila v době, kdy on, protože visel ve vzduchu, měl ještě předchozí rychlost. Naštěstí se nějak odrazil nohama, ale akcelerace mu z ruky vyrvala sluchátko; okamžik visel na telefonní šňůře; když upadl a natáhl se, sluchátko se kolébalo nad ním a on je s nadlidskou námahou chtěl zachytit, ale to se rozumí, vážil tunu a nemohl pohnout prstem; teprve zuby je nějak chytil a vydal rozkaz, kterým všechny zachránil. Tu scénu jsem si dobře zapamatoval, ale ještě víc se mi líbil popis průniku rojem. Oblak prachu zahalil, dávejte pozor, třetinu nebe, jenom největší hvězdy probleskávaly prachovým mrakem, ale to nic není, protože v určitém okamžiku náš hrdina na obrazovkách viděl, jak se z toho žlutého tajfunu vynořuje bledě svítící pramen s černým středem – nevím, co to mělo být, ale řval jsem smíchy. Jak si to všecko hezky představoval! Ta oblaka, tajfun, to sluchátko – zkrátka viděl jsem, jak se chlap houpe na telefonní šňůře, protože to, že v kajutě čekala velice krásná žena, to se rozumělo samo sebou. Byla tajnou agentkou nějaké kosmické tyranie – nebo jestli válčila s tou tyranií, to už si nepamatuju. V každém případě byla krásná, jak se sluší a patří. Proč o tom hovořím tak obšírně? Protože ta četba byla moje spása. Meteority? Vždyť já jsem týdny hledal vraky o dvaceti třiceti tisíci tunách a polovinu z toho jsem v radaru ani neviděl. To jsi dřív spatřil letící kulku z revolveru. Jednou jsem musel chytit za límec svého mestice, to když jsme neměli tah; určitě je to těžší než se sluchátkem, protože jsme oba poletovali, ale není to tak efektní. Vypadá to, že žvaním. Vím. Ale celé to dobrodružství probíhalo zrovna takhle. Dvouměsíční lov skončil, ve vleku jsem měl sto dvacet nebo sto čtyřicet tisíc tun mrtvého železa a šel jsem v rovině ekliptiky na Zemi.

Proti předpisům? Ovšemže. Na manévrování jsem neměl palivo. Říkal jsem to už. Bez tahu jsem se musel vléci přes dva měsíce. A pak nastala katastrofa. Ne, kdepak meteority, tohle přece nebyl román. Příušnice. Nejdřív kormidelní technik, potom oba piloti najednou a potom všichni ostatní: opuchla jim tvář, z očí zbyly štěrbinky, vysoká horečka, o hlídkách se nedalo ani mluvit. Ten divoký virus přinesl na palubu Ngey, černoch, který byl na Perle noci kuchařem, stevardem, správcem a ještě čímsi. Byl taky nemocný, a jak! Copak děti v Jižní Americe nemají příušnice? Nevím. Stačí, že jsem měl loď bez posádky. Zůstal mi telegrafista s druhým inženýrem; telegrafista byl opilý už od rána, od snídaně. Vlastně ne opilý – jestli měl takovou natvrdlou hlavu, nebo popíjel po troškách, nevím, stačí, že se celkem pohyboval dost dobře, zvlášť když nebyla gravitace (a ta nebyla skoro celou dobu, nepočítaje malé opravy kursu), ale alkohol měl v očích, v mozku, každé nařízení, každý rozkaz jsem musel důkladně kontrolovat. Toužebně jsem si představoval, jak ho ztluču, až přistaneme; nahoře jsem si to dovolit nemohl, a taky – jak bít opilého? Bez alkoholu to byla typická krysa, šedý, zplihlý, nemytý a měl milý zvyk – proklínal nejstrašlivějšími slovy toho, koho si vyhlédl u stolu v jídelně – a morseovkou. Ano, říkal si Morse, prstem klepal do stolu a kolikrát málem došlo ke rvačce, všichni přece rozuměli a on, přitlačený ke zdi, tvrdil, že to je jeho tik. Nervový. Že to vzniká samo. Nařídil jsem mu držet lokty u těla, a on začal ťukat nohou nebo vidličkou – v jistém smyslu to byl umělec. Jediným úplně zdravým, normálním člověkem byl inženýr. Hm, ale ukázalo se, rozumíte, že sice byl inženýr, ale silničář. Podepsal smlouvu, protože souhlasil s polovičním platem, agentovi to úplně stačilo. A mě nenapadlo, abych ho, když přišel na palubu, vyzkoušel. Agent se ho jenom zeptal, jestli rozumí konstrukcím, strojům; řekl, že ano, rozuměl jim přece, ale těm silničním. Dal jsem mu držet hlídky. Nerozeznával planety od hvězd. Teď už tedy máte jakés takés ponětí, jak Le Mans dělal velké obchody. Vždyť i já jsem mohl být navigátorem ponorek, a kdybych mohl, možná bych to i předstíral. Zamkl bych se v kajutě. Ale nemohl jsem. Agent nebyl blázen. Když už nepočítal s mou loajalitou, počítal aspoň s mým pudem sebezáchovy. Chtěl jsem se vrátit, a protože těch sto tisíc tun ve vzduchoprázdnu nic nevážilo a jejich odpojení by naši rychlost nezvětšilo ani o milimetr za vteřinu, nebyl jsem už natolik zlomyslný, abych to přece jenom udělal. Protože i takové myšlenky se mi rojily hlavou, když jsem ráno od jednoho k druhému roznášel vatu, olejíček, obvazy, líh, aspirin – veškerým mým potěšením byla ta knížka o lásce ve vzduchoprázdnu    a uprostřed meteorických tajfunů. Některé odstavce jsem četl desetkrát. Byly tam všecky možné druhy nejděsivějších událostí, elektronické mozky se bouřily, agenti pirátů měli vysílače vmontované do lebky, krásná žena pocházela z jiné sluneční soustavy, ale o příušnicích jsem tam nenašel ani slovo. Tím líp pro mě – to je jasné. Měl jsem jich po krk. Chvílemi se mi zdálo, že kosmonautiky taky.

(…)

Překlad Oldřich Rafaj

Opowieści o pilocie Pirxie

© Tomasz Lem 2018

Translation © Oldřich Rafaj – heirs, Jaroslav Simonides – heirs, Lenka Stachová, 1973, 2018

Epilogue © František Novotný, 2018

Cover design © Milan Malík, www.mimo.cz, 2018

ISBN 978-80-259-0800-6