Amor Towles: Gentleman v Moskvě

„Vytáhněte paty z Metropolu a budete na místě zastřelen,“ zní doživotní rozsudek bolševického tribunálu nad hrabětem Alexandrem Iljičem Rostovem za autorství „nebezpečné“ básně. Tak začíná strhující příběh klenoucí se od vzniku Sovětského svazu přes Velkou vlasteneckou válku až po nástup Chruščova k moci.

„Nenapravitelný aristokrat“ Rostov, uhlazený vzdělanec s důvtipem na rozdávání, jenž v životě neodpracoval jediný den, je nucen opustit své apartmá moskevského hotelu Metropol a žít v podkrovním kamrlíku pro personál, zatímco venku se odehrávají nejbouřlivější události ruské historie. Avšak hrabě je rozeným optimistou; v souladu s filozofií svého kmotra velkovévody – pokud se člověk nevypořádá s okolnostmi, okolnosti se vypořádají s ním – nezahořkne a postaví se osudu čelem. Jeho prostřednictvím sledujeme nejen specifický život v luxusním hotelu, ležícím nedaleko Kremlu, ale také vliv historických zvratů na jeho obyvatele. Výsledkem je úžasné dobrodružství dalece přesahující zdi Metropolu.

V románu najdeme řadu literárních odkazů – od Bible přes Montaignovy eseje až po ruskou, anglickou či americkou klasiku –, ostatně stejně jako v předchozích Pravidlech zdvořilosti. To znamená, že Amor Towles se nebojí využívat jak pohnuté historie 20. století, která zacloumala s nejedním lidským osudem, tak odkazů na velká literární díla. V Gentlemanovi v Moskvě jako bychom cítili ozvuky všech těch exulantských příběhů z povídek a románů Ivana Bunina či Vladimira Nabokova, i když Towlesův hrabě Rostov je obrácenou stranou této mince – protože on ze Sovětského svazu neodešel a nebloudí po Evropě. A vedle toho můžeme v románu amerického autora zachytit i letmý ozvuk špionážních příběhů z doby „studené války“.

Amor Towles (1964 v Bostonu) se proslavil svým pozdním debutem Pravidla zdvořilosti (Rules of Civility, 2011, česky ve Vyšehradu 2017). Jeho přitažlivé fitzgeraldovské retro z New Yorku konce 30. let se stalo literární a komerční senzací. Román obsadil přední místa žebříčků bestsellerů The New York Times a The Los Angeles Times. Byl přeložen  do více než patnácti jazyků, francouzský překlad získal prestižní Prix Fitzgerald za rok 2012.

Towlesova následující kniha Gentleman v Moskvě (A Gentleman in Moscow, 2016) vévodila po deset měsíců žebříčku bestsellerů The New York Times. Deníky The Chicago Tribune a The Washington Post ji označily za jednu z nejlepších knih roku 2016, v Británii a v Irsku ji The Times, The Sunday Times, Daily Express a The Irish Times vyhodnotily jako nejlepší knihu roku 2017. Dosud byla přeložena do více než dvaceti jazyků a prodalo se jí přes milion výtisků. Česky ji vydává opět Vyšehrad – překlad Martiny Šmídové vychází v rámci Velkého knižního čtvrtku.

Ukázka z knihy:

V diskrétní části severovýchodního křídla druhého patra hotelu Metropol se nacházel Bojarský – nejlepší restaurace v Moskvě a možná i v celém Rusku. Podnik s klenutými stropy a tmavě červenými zdmi připomínajícími bojarský příbytek se pyšnil nejelegantnějším vybavením ve městě, nejkultivovanější obsluhou a především tím nejrafinovanějším šéfkuchařem pod sluncem.

Večeře u Bojarského byly tak vyhlášené, že jste se bez ohledu na den v týdnu museli prodrat davem, jen abyste upoutali pozornost Andreje vládnoucího nad velkou černou rezervační knihou, do níž byla zanášena jména vybraných šťastlivců. A když vás maître d’ kývnutím hlavy vyzval, abyste vstoupili dovnitř, dalo se čekat, že vás cestou ke stolu pětkrát zastaví ve čtyřech různých jazycích a nakonec se vám u příjemně diskrétního místa v rohu restaurace dostane od číšníka v bílém smokingu bezchybné obsluhy.

Přesněji řečeno, takovou úroveň jste mohli očekávat do dvacátého roku, kdy bolševici po uzavření hranic zakázali užívání rublů v prvotřídních restauracích – čímž je znepřístupnili devadesáti devíti procentům obyvatelstva. I dnes večer, když hrabě načal svůj předkrm, sklenice na vodu sem tam cinkly o příbory, páry si trapně šuškaly, a dokonce i ten nejlepší číšník se občas zapomněl a nepřítomně zíral na strop. Ale každá doba má své přednosti, dokonce i období zmatků…

Když Emila Žukovského roku 1912 přesvědčili, aby se stal šéfkuchařem Metropolu, na povel dostal zkušené zaměstnance a kuchyni úctyhodných rozměrů. Navíc měl k dispozici tu nejvěhlasnější spižírnu na východ od Vídně. Police s kořením přetékaly nejoblíbenějšími chutěmi z celého světa, na hácích v chladicí místnosti visela sbírka zvířat a ptáků – kdekdo by došel k unáhlenému závěru, že rok 1912 byl k prověření šéfkuchařových schopností zcela dokonalý. Avšak v době blahobytu dokáže chuťové buňky potěšit kdejaký hňup s vařečkou v ruce. Skutečné zkoušce podrobí kuchařského génia teprve období strádání. A k tomu se nejlépe hodí válka.

V době těsně po revoluci, jež se vyznačovala ekonomickým úpadkem, neúrodou a zastaveným obchodem, se vybrané suroviny staly v Moskvě stejně vzácnými jako motýli na moři. Spižírny Metropolu byly litr za litrem, kilo za kilem a zrnko za zrnkem vypleněny a šéfkuchaři nezbylo než očekávání svých hostů uspokojit pomocí kukuřičné mouky, květáku a zelí – krátce řečeno čímkoliv, co bylo zrovna k sehnání.

Ano, někdo měl Emila Žukovského za bručouna; jiní o něm tvrdili, že je úsečný a nepříjemný. Další říkali, že je to výbušný, nerudný skrček. Avšak nikdo si nedovolil zpochybnit jeho kuchařské umění. Vezměte si například pokrm, jenž hrabě právě dojídal: saltimbocca spředená z nouze. Místo telecí kotlety použil Emil naklepané kuřecí prso. Namísto parmského prosciutta nakrájel tenké plátky ukrajinské šunky. A místo šalvěje, křehké bylinky, která spojí všechny vybrané chutě dohromady? Zvolil bylinu stejně jemnou a výraznou jako šalvěj, ale mnohem trpčí… nebyla to ani bazalka, ani oregano, tím si byl hrabě jistý. Rozhodně na ni však nenarazil poprvé…

„Jak jste dnes večer spokojen, Vaše Excelence?“

„Ach, Andreji. Všechno je vynikající jako obvykle.“

„A vaše saltimbocca?“

„Vskutku rafinované provedení. Nicméně mám otázku: ta rostlinka, co ji dal Emil pod šunku – vím, že to není šalvěj.

Nebude to náhodou kopřiva?“

„Kopřiva? To si nemyslím. Ale zeptám se.“

Maître d’ se uklonil a omluvil se.

Emil Žukovskij je nepochybně génius, pomyslel si hrabě, avšak Bojarský by neměl pověst vynikajícího podniku nebýt člověka, jenž zajišťuje jeho hladký a plynulý provoz. A tím člověkem je Andrej Duras.

Andrej, jenž se narodil v jižní Francii, byl pohledný vysoký muž s prošedivělými skráněmi. Jeho určujícím rysem však nebyl vzhled, vzrůst či vlasy, nýbrž prsty s dokonale upravenými nehty, které byly o centimetr delší než prsty většiny mužů stejné výšky. Kdyby byl Andrej pianistou, snadno by si poradil s duodecimou. Kdyby byl loutkářem, sám by zinscenoval souboj mezi Macbethem a Macduffem za přihlížení tří čarodějnic.

Jenže Andrej nebyl ani pianistou, ani loutkářem – alespoň ne v tradičním slova smyslu. Byl vedoucím restaurace Bojarský, kde hosté neustále žasli nad tím, jak jeho bělostné ruce bezchybně plní jeden úkol za druhým.

Například dovedl skupinu žen ke stolu a pak jako by odsunul všechny židle naráz. Když jedna dáma vytáhla cigaretu, v jedné ruce okamžitě držel zapalovač, zatímco druhou chránil plamen (jako by snad ve slavném Bojarském někdy táhlo!). A když žena s vinným lístkem v ruce požádala o doporučení, neukázal na bordeaux, ročník 1900 – alespoň ne v teutonském slova smyslu. Místo toho lehce natáhl ukazováček, a to způsobem připomínajícím slavné gesto na stropu Sixtinské kaple, jímž prvotní hybatel přenáší jiskru života. Potom se s úklonou omluvil a odešel do kuchyně.

Neuběhla ani minuta a dveře se znovu rozlétly – tentokrát v nich stál samotný Emil Žukovskij. Šéfkuchař o výšce stopětašedesáti centimetrů a devadesáti kilogramech čisté váhy bleskově přehlédl místnost a pak vyrazil k hraběti s Andrejem v patách. Po cestě přes jídelnu zavadil o židli jednoho z hostů a málem srazil pikolíka odnášejícího tác s nádobím. U Rostovova stolu se prudce zastavil a změřil si ho od hlavy k patě, jako by hodnotil protivníka těsně před výzvou k souboji.

„Bravo, monsieur!“ zvolal pohrdavým tónem. „Bravo!“

Pak se otočil na podpatku a vrátil se do kuchyně. Lehce udýchaný Andrej se na znamení omluvy uklonil a zároveň hraběti pogratuloval.

„Byla to kopřiva, Vaše Excelence. Vaší vytříbené chuti není rovno.“

Hrabě nebyl škodolibý, ale nemohl si odpustit spokojené pousmání.

Andrej věděl, že hrabě je na sladké, a tak ukázal k vozíku se zákusky.

„Mohu vám jako poklonu nabídnout kousek švestkového koláče…?“

„Děkuji, Andreji, to je od vás nanejvýš pozorné. Za běžných okolností bych neváhal ani vteřinu, ale dnes večer jsem vázán jinde.“

Hrabě přijal skutečnost, že pokud se nevypořádáte s okolnostmi, vypořádají se ony s vámi, a následně se rozhodl zvážit, jak takové vypořádávání zaonačit, když vás odsoudili k doživotnímu domácímu vězení.

Edmonda Dantese v pevnosti If od šílenství zachránily myšlenky na pomstu. Nespravedlivě uvězněný muž přežil díky tomu, že systematicky osnoval pád strůjců svého neštěstí. Cervantese zotročeného alžírskými piráty poháněly vpřed dosud nenapsané stránky jeho románů. A když Napoleon na ostrově Elba procházel mezi slepicemi, překračoval blátivé louže a odháněl mouchy, vidiny triumfálního návratu do Paříže posílily jeho vůli přežít.

Jenže hrabě nebyl pomstychtivé povahy, k psaní eposů mu chyběla představivost a rozhodně neměl tak bujné ego, aby snil o znovunastolení říše. Kdepak. Na své okolnosti musí použít zcela jiný model zajatce: Anglikána vyvrženého na souš.

Stejně jako Robinson Crusoe uvězněný na ostrově Zoufalství si i on udrží odhodlání tím, že se uchýlí k řešení praktických problémů. Jakmile se sny o rychlé záchraně rozplynou v nenávratnu, Robinsoni tohoto světa hledají přístřeší a zdroj čerstvé vody, učí se rozdělat oheň, studují topografii svého ostrova, jeho klima, faunu a flóru a přitom ani na okamžik nepřestávají pátrat po stopách v písku či po bílé plachtě na obzoru.

Když hrabě starému Řekovi předával tři vzkazy spěšně sepsané za velkovévodovým stolem, poháněla ho právě praktičnost. Během několika hodin ho navštívili dva poslové: mladík od společnosti Muir & Mirrielees přinesl hraběti jemné povlečení a vhodný polštář, další vzápětí přispěchal z Petrovské pasáže se čtyřmi kousky jeho oblíbeného mýdla.

A třetí adresát? Slečna musela přijít, když byl hrabě na večeři.

Neboť když se do svého příbytku vrátil, na posteli na něj čekala bleděmodrá krabice s jedním kouskem lahodného mille-feuille.

A Gentleman in Moscow

Copyright © 2016 by Cetology, Inc.

All rights reserved

Translation © Martina Šímová, 2018

Cover design and illustration: Melissa Four

ISBN 978‑80‑7429‑973-5

Amor Towles ve svém newyorském bytě (FOTO: Michael Nagle)