čtvrtek 1. března 2018

Mika Waltari: Vlak osamělého muže


Finského spisovatele Miku Waltariho (1908 - 1979) proslavil na celém světě román ze starověkého Egypta Egypťan Sinuhet. Přesto Waltari v Egyptě nikdy nebyl - ani před napsáním románu, ani po jeho vydání. O to víc cestoval do ostatních zemí, v nichž se jeho romány odehrávají.
V knize Vlak osamělého muže z roku 1929 mladý Mika Waltari popisuje své první velké putování Evropou. Z Helsinek cestoval přes Berlín, Prahu (která v něm kupodivu zanechala dojem velmi nelichotivý), Vídeň, Budapešť, Bělehrad a Sofii do Istanbulu, odkud se pak vracel přes Dubrovník, Řím a Paříž zpátky domů. Je to poutavý popis Evropy, která byla deset let po konci první světové války ještě plná nadějí a iluzí, a také dojímavý deník mladého muže, jeho citového a tvůrčího hledání. Waltari se na podobnou cestu vydal znovu o dvacet let později, napsal o ní knihu Cesta do Istanbulu (česky vyšla v nakladatelství Hejkal roku 2003). V Istanbulu se odehrává několik jeho velkolepých historických románů: Temný anděl, Pád Cařihradu, Krvavá lázeň a především Šťastná hvězda, která je jedním z nejpůsobivějších moderních zobrazení zhoubné totality. Vlak osamělého muže vychází česky poprvé, a čeština je jediným cizím jazykem, do něhož byla kniha přeložena.
Překlad Markéta Hejkalová. Vydává nakladatelství Hejkal, v tradiční úpravě Waltariho knih (ISBN 978-80-86026-94-7).

Ukázka z knihy:

Ocitám se před vchodem, nad nímž je červenými elektrickými písmeny napsáno DANSANT SOUTERRAIN. To je tedy ten jediný sofijský kabaret, o němž mluvil vrátný. Házím mincí, panna nebo orel. Panna – scházím po schodech dolů.
Rozlehlý podzemní sál, jazzový orchestr ve smokinzích, vrchní v bílém fraku. Návštěvníků tu je jen pár. Nějaký otrávený Angličan, který kouří dýmku, jat nepřekonatelným splínem, dva obtloustlí chlapíci, zřejmě velkoobchodníci, manželský pár, který si vyrazil za zábavou a nevynechá jediný tanec, jako by to byla jejich povinnost, dva židovští mladíci s lesklými tvářemi a pestrými hedvábnými kapesníky v kapsičkách saka. Kromě toho tanečnice importované z Hamburku nebo z Berlína, namalované, mluví spolu odporným německým nářečím.
Objednávám si půl láhve bulharského vína. Číšník pohlédne s neskrývaným opovržením na mé boty a otevře láhev. Do sklenice mi s vínem spadne i pár drobků korku. Z toho důvodu mu oznámím, že i černá bulharská prasata se chovají vytříbeněji a zdvořileji než on a že i ten nejposlednější hospodský by se za jeho chování styděl. Omluví se a snaží se korek ukazováčkem vytáhnout. Je upřímně překvapen, když požaduji novou sklenici.
Scéna pobaví německá děvčata. Jedna z nich ke mně klouzavými kroky přijde a sedne si k vedlejšímu stolu. Má zlatě obarvené vlasy a zlatý špičák, co nejprovokativnější kombinace. Vydrží má dětská hlavinka půl láhve vína, ptá se mě. Abych se jí zbavil, vyřizuji jí pozdravy od jejích sester z rohu Friedrichstrasse a Leipzigerstrasse a nadhodím, že tak tlustá stehna by jí záviděl i slon. Když to nestačí, oznámím jí, že má křivou páteř a že její žebra mi živě připomínají starou, vysloužilou kobylu.
A mám klid. Vrací se ke svému stolu a za chvíli na mě všechny Němky vypláznou jazyk.
Víno má zřetelnou chuť hlíny, pro mě je exotické a natrpklé. Nechávám myšlenky proudit. Propadám se do melancholie saxofonu a klamavého pocitu štěstí, jaký víno vždycky přináší. V mysli mi začíná vznikat nějaká sentimentální a naivní básnička. Sleduji jakoby zvnějšku, jak verše vznikají a zase zanikají, až náhle zjistím, že zírám na bar a barmanku, dívku, která za prázdným pultem líně kouří cigaretu. Ne, dívka je špatné slovo, je to žena, mladá, nádherná žena. Tmavé, krátké zvlněné vlasy, oválný obličej, matová pleť, tmavé, vážné oči. Je o několik tříd výš než ty protivné německé holky. Mohla by být kněžnou, ale s humornou vážností se vžívá do role barmanky. Zachytí můj pohled, lhostejně a znuděně ho opětuje a skloní hlavu k francouzským novinám.
Tajně si ji prohlížím. Celá atmosféra se změnila – vstoupilo do mě tajemství. Vyzařuje z ní tajemství, podivuhodně opojné dobrodružství. Z ní, z jejich šatů, stříbřitých a modrých, z jejích bílých, hebkých paží, z jejích očí, tmavých a tichých, jako jsou ty Buddhovy.
Tiše o ní sním. Víno má trpkou chuť hlíny a slunce, zvuk saxofonu klouže mezi stíny. Je přesně ten typ, o jakém každý muž někdy snil. Její chlad je oheň a smrt, její nedosažitelnost může způsobit konec světa.
Malá, půvabná květinářka mi přináší růže. Tmavé, velké skleníkové růže. Víno je plné klamavého štěstí iluze, venku je noc v karavanseráji...
Nesu jí růže. Vezme si je, chladně, zdvořile, bez jediného náznaku úsměvu, rozestaví je do vázy na barovém pultě a zapálí si další cigaretu. Němka na mě vyplazuje jazyk. Číšník se mi dívá na boty a zívá.
Jsem podrážděný, zahanbený, hoří mi tváře. Aťsi je kněžna, i ve mně koluje krev králů. Moje říše je stejně nedosažitelná jako ta její – v poušti, pokrytá slaným pískem. Mám tisíckrát větší nárok na její pozornost než židovský úředník s lesknoucím se obličejem, z jehož náprsní kapsy visí křiklavě strakatý kapesník.
A pak náhle zpozoruji, že se na mě dívá a nemůže potlačit náznak úsměvu na krásných rtech. Moje rozpaky ji baví. Zvítězil jsem.
Šplhám na vysokou židli za barovým pultem a radím, aby polila růže šampaňským, protože tím zkrásní a rychleji zvadnou. Mluví francouzštinou z dívčí školy, trochu upjatě a až příliš spisovně. Navrhuje, že by bylo lepší zchladit je whisky. A hned si nalije maličkou sklenku whisky se sodou, jakou jsem viděl pít už v Berlíně – malá, tenká sklenička a v ní náprstek whisky zředěný vodou.
V očích a koutcích rtů se objeví záchvěv, prozrazující, že má smysl pro humor. Šaty svědčí o vkusu a fantazii. Její chování vyjadřuje energii a jakousi smyslnou lenošnost, a její ruce prozrazují, že patří k nepraktickým snílkům.
Ptám se jí, co dělá v karavanseráji. Ptá se mě na totéž. No ano, co jsem vlastně zač? Princ bez království, bez minulosti a bez budoucnosti. Mladý muž, který hledá iluze. A ona? Ona je odvržená tanečnice z harému, utekla do provincie a umírá nudou.
Je dosti inteligentní – je schopná zapojit se do pohádkové hry možná ještě lépe než já sám. Chvílemi skáču rovnýma nohama do skutečnosti. Je maďarská tanečnice. Byla v Konstantinopoli, stejně jako stovky dalších, co hledají štěstí v zahradních kabaretech. Tady má dočasnou práci, protože stálá barmanka má letní dovolenou. V Sofii je už půl roku. Chtěla by se dostat do Budapešti nebo do Paříže. Ať si je pravda jak chce relativní – rozhodně nepatří na stejnou úroveň s tanečnicemi importovanými z Německa. Přiznává na rovinu, že dostává procenta z nápojů, které se u baru vypijí, a proto se usmívá na bohaté pány.
Žádám ji, abych si její výpověď mohl ověřit s pomocí chiromantie. To v ní probudí zvědavost – má velkou fantazii. Ptá se, jestli věřím rukám. Zůstávám tajemný. Tváře mohou lhát, ruce nikdy. Čáry rukou se mění, když člověk žije, a zmizí, když zemře. Vznikají díky konečkům mozkových nervů. Grafologie už mezi vědy patří, ale chiromantie ne. A vědecky vzdělaného člověka v dnešní době ze všeho nejvíc zajímá tajemno – zákony, které existují, ale ještě nejsou známé. A pokud nic jiného, je chiromantie zábavná společenská hra.
Nakazím ji svým nadšením – maličko roztává. Ale já nejsem starý kouzelník z karavanseráje. Jsem jen učeň, který mohl nahlédnout za zavřené dveře a užívá své vědění k tomu, aby se jeho vášni dostalo naplnění.
Prohlížím si její ruku. Je sympatická, bystrá, smutná a se smyslem pro humor. Dívám se – a nic neříkám. Jsou ruce, o nichž je třeba lhát, nechce-li člověk nikoho urazit. Tahle ruka si ale zaslouží, aby se o ní řekla pravda. Nemám žádnou zvláštní metodu. Znám jen ty hlavní čáry. To, co říkám, mi napovídá instinkt. Držím prst na její tepně a cizí život tak vplouvá do mého.
A ona je zvědavá. Hra ji vtáhla. Musím ji varovat. Budu říkat jen to, co doopravdy cítím, může jí to být nepříjemné. Žádám také odměnu – chci hvězdy z jejích očí. Zlaté hvězdy.
Smlouvá. Pro kouzelníkova učně je odměna příliš velká. Pouštím její ruku, začínám mluvit o něčem jiném. Souhlasí, i když tvrdí, že jsem vypočítavý kupec. Bože můj, jak je krásná, když mě sleduje s předstíranou lhostejností, zvědavě. A zlaté hvězdy jejích očí jsou moje...
Dobře. Je nepraktická, trochu unylá. Čára srdce se zatáčí a spojuje s čárou osudu. Čára srdce je na její ruce nejvýraznější a nejmocnější. A je na ní krev. Čára slunce je zpřetrhaná a protíná čáru srdce, snaží se přes ni dostat, ale pak vymizí. Čára myšlenek míří až příliš do měsíčního pole, do hájemství fantazie, křehkosti, snů, které se nemohou uskutečnit, neboť čára osudu je příliš nejasná. Čára života se spojuje s čarou myšlenek. Je příliš závislá na mínění ostatních, přizpůsobivá, podléhá dojmům. A čára života – mohutná, erotická přitažlivá síla, mnoho, mnoho mužů. Ale jeden ční nad všemi, jeden je vítěz – a ten už zmizel.
V její ruce je tolik krásy a lásky – ale tak málo štěstí a naděje v naplnění. A hra se mění ve skutečnost. Zachvěju se. Sám jsem si vsugeroval, že to, co říkám, je pravda. Vidím znamení, které jsem dosud viděl dvakrát, znamení blízké smrti. Má ruku sebevraha. Čára štěstí nedokáže překonat čáru života.
Má nepravidelný tep, v očích má skoro strach. Pouštím její ruku, lituji toho, co jsem právě řekl, měl jsem mlčet, směju se. K čertu, proč se můj rozum vždycky nechá strhnout fantazií. Chlácholím ji – je to jenom hra. Přiznává, že si odměnu zasloužím.
Chce tančit. Říkám, že jsem už rok a půl netancoval. Ale vítězí, je příliš krásná. Přemýšlím, jak snadné je porušit předsevzetí, které jsem přijal ve chvílích nejhlubšího zklamání. Zvláštní, minulost mě už vůbec nebolí. Místo žalu cítím už jenom jakýsi unavený stesk.
Je lehká, má útlá, krásná záda. Je v mém náručí jako stříbrný a modrý stín. Měnivý, nestálý, vášnivý. A píseň saxofonu vábí do stínů a do šera.
Nejvíc ji zajímá ten muž, vítěz. Když se znovu usadíme za barem, vyptává se na něj. Ale já už o něm mluvit nechci. Místo toho se vyptávám, jaké se jí nejčastěji zdají sny, protože je jedna z těch lidí, kteří spí nepokojně a zdá se jim spousta snů.
Chtěla by ve snu někoho zabít, ale nikdy to neudělá. Šplhá po horském srázu, aby unikla tmavému údolí, plnému strachu, a vždycky spadne do černé, dravé řeky. Ano, je jedna ze vzbouřenců, příliš slabých, než aby mohli zvítězit. Je příliš marnotratná povaha, příliš pasivní, bez silné vůle. Spoutaná osudem.
Znovu se noříme do pohádky. Žádám zlaté hvězdy z jejích očí. V sále začínají zhasínat světla – blíží se zavírací hodina.
Zamyká láhve do skříněk, jako by si najednou uvědomila, že je v práci. Sál je prázdný. Šatnář mi přináší klobouk a pokládá ho na vedlejší stoličku. Ale já nechci, aby dobrodružství skončilo.
Ptá se, jestli bych na ni nechtěl počkat venku, než předá vedoucímu tržbu. Ráda by se mě ještě na něco zeptala. Jsem šťastný, rozpálený a chladný. Pane bože, jak je nádherná. Znovu bych byl schopný těch největších pošetilostí kvůli jedné jediné ženě.
Venku je nazelenalá řada pouličních lamp. Horká, provoněná noc v karavanseráji. Nemám minulost ani budoucnost, rozum ani sebeovládání. Jsem stejný slaboch jako ona, – stejně smyslný, stejně marnotratný. Rozházel jsem své mládí, ať si ho posbírá kdo chce. Seberu všechno, co z něj zbývá, a podám jí to jako vášnivé, hořící srdce.
Čekám dlouho a mám z čekání radost. Stojím u brány tajemství a za ní může čekat ráj, anebo smrt. Netoužím po ní. Miluju ji prostě a naivně jen proto, že je tak překrásná.
Přichází, jdeme nocí karavanseráje. Všechny vůně dne splynuly v jednu a změnily noc ve vůni, která se chvěje a rozechvívá zároveň. Má doma nějakou fotografii a chtěla by vědět, co si o ní myslím – já, čarodějův učeň.
Bílého slona nemáme, ale zastaví nám fiakr. Dva vychrtlí, zlí koně, vozka unavený kořalkou podřimuje na kozlíku. Ale tajemství obalí svým jasným světlem i tenhle mizerný fiakr. Zachvěju se, když se mě dotkne její tělo, toužím po zlatých, smějících se hvězdách z očí mého tajemství.
Tmavé řady domů, nazelenalý svit pouličních lamp. Jedeme kolem nové katedrály Alexandra Něvského. Tyčí se ve světle hvězd jako podivný hřmotný bastard Orientu, Byzance a Ruska.
Bulharské koberce, květiny, bonboniéry, nějaký uschlý věnec. Na stěně fotografie, na všech je ona. Salomé, harémová tanečnice, motýl, gladiátor. Připomíná mi, ať nedělám hluk. Žádám svou odměnu. Brání se. Líbám ji na oči tiše, opatrně, zlaté hvězdy hoří v mém srdci. Vybízí mě, ať si sednu, otevře dózu s cigaretami, jde do druhé místnosti. Slyším, jak otvírá zásuvku. Šustění papírů.
Vrací se, sedá si vedle mě na hromadu polštářů. Stříbrný, modrý a matně bílý sen. Ukazuje mi fotografii nějakého muže. Upjatý výraz, v koutcích očí vějířky vrásek. Muž, který je zvyklý velet a razit cestu. Tvrdý, a přitom dobrý člověk. Pak mi dává do ruky dopis. Překvapeně zjišťuji, že je datovaný v jednom malém švédském městě: Irene Chérie!
Je to dopis od muže, který dokončil práci a vrátil se do vlasti. Který miloval tak, jak muži milují – sobecky, chladně, náročně. Svého životního poslání si cenil víc než krátkého, klamavého opojení smyslů. Je to přísný a čestný dopis, je v něm něha a sebeironie. Nedokážu odsoudit muže, který se zachoval ze společenského hlediska správně. Zarazil se před velkým skokem do neznáma a do hanby. Říkám jí to, tiše přikyvuje. Smutně. Je jedna z těch žen, v jejichž životě je jenom jeden jediný muž – navzdory všemu.
Byl to švédský důlní inženýr. Rok spolu žili, ale jemu pak skončila smlouva a musel se vrátit do vlasti. Odjel tajně...
Irene! Laskám jí tiše ruku. Nic neříkám. Mlčím, protože ji stejně nemůžu utěšit. Je ještě tak mladá, tak krásná, tak plná vášně a touhy po rozkoši.
Odnáší dopis a fotografii zpátky do vedlejší místnosti. Vrací se s úsměvem, položí mi hlavu do klína.
„Vypravujte mi pohádku...“
Laská mě rukou na krku, saje očima mou duši, oddechuje napůl otevřenými, vlhkými rty. Vyprávím jí pohádku o karavanseráji života, o noci, která skryje všechno zlé a z každého učiní vládce. Zavírají se jí oči, černé řasy přikrývají bledě modravá víčka. Nespí, jenom sní a hlavou se o mě opírá.
Miluju ji. Kvůli veškeré marnosti, kvůli noci a samotě. Miluju v ní zklamání, velký sen, rychlou smrt místo dlouhého, pomalého utrpení.
Vstane, roztáhne těžké záclony před balkonovými dveřmi. Venku je veliké nebe plné zlatě zářícího oparu. Nad nízkými domky a zahradami se začínají modravě rýsovat obrysy hor, křehká, spíš tušená než viděná modř. Někde v dálce zakokrhá kohout a k jeho znělému zpěvu se brzy přidají všichni kohouti ze Sofie. Každou chvíli vyjde slunce.
„Musím odejít?“
Neodpoví. V očích má zlatou mlhu, oválný obličej je jemný a drobný. Bulharské koberce, květiny, namodralý cigaretový dým v ranním šeru. Na sofijských dvorech kokrhají kohouti.
A pak to dopadne tak, jako nakonec vždycky... Nepochybuji, nelituji – propadám se do světa neskutečnosti, v ranním rozbřesku, na prahu vyčerpání.

Mám naspěch – na policii si vyzvednu pas, výjezdní vízum je v pořádku, zaplatím účet, naházím věci do kufru, vypiju šálek černé kávy, kterou roznášejí na zavěšeném tácu jako ochutnávku Turecka, odjedu na nádraží.
Hnědá nádražní hala s cementovou podlahou je plná lidí. Posedávají na rancích nebo se jeden přes druhého tlačí a strkají. Odevzdám zavazadla nosiči, jehož číslo je horkým hřebíkem vypálené na zinkové destičce. Říká, že vlak má hodinu zpoždění. Začínám tušit, že cesta nebude snadná. Je tady příliš mnoho lidí. Všichni chtějí utéct před žárem z města na venkov. Balkán zavalila vlna veder.
Vstup na peron je cestujícím zakázán. Dveře jsou zavřené a hlídkují před nimi vojáci. Ale já jsem cizinec. Nosič na mě mrkne. Obejdu zavazadlový pult, odtáhnu železnou závoru přede dveřmi na nástupiště a ve stínu si najdu příjemné místo k sezení. Nikdo se ani nepokusí mi v tom zabránit.
Slunce praží na nádraží a naolejované koleje. Spal jsem jen dvě hodiny, ale necítím vůbec únavu. Naplňuje mě tichá, šťastná úleva. Ať vlak přijede kdykoliv, mám aspoň čas uspořádat si myšlenky, vystavit si účet.
Ráno, když jsem se s ní loučil polibkem na oči, mě zavalila neodolatelná touha zůstat v Sofii – ještě týden, ještě dva. Nic by mi v tom nebránilo. Jsem svobodný a můžu dělat, co chci. Ale podvědomý pud sebezáchovy mě zachránil, vmetl mi do tváře prastarou velkou pravdu: odejdi, když je to nejkrásnější. Odjíždím a vím, že uplynulá noc se stane jednou z mých nejhezčích vzpomínek. Vím, že už se s ní nikdy nesetkám, ale že na noc v karavanseráji nikdy nezapomenu. Když je to nejkrásnější...
Viděno chladně a pragmaticky – co se vlastně stalo? V nějakém nudném kabaretu jsem našel krásnou ženu a strávil s ní noc za cenu několika růží a dvou whisky se sodou. Starý banální příběh, ani stopa něčeho nového. A přesto se nad celou tou nocí stále vznáší neskutečný, pohádkově křehký třpyt. V mé mysli se s tou nocí nepojí nic ošklivého, nic protivného, tak jak tomu obvykle bývá. Ani sebemenší závan lítosti.
Slunce praží do naolejovaných kolejí. V dálce se ozve hvizd utlumený žárem. Vlak do Konstantinopole...



Žádné komentáře:

Okomentovat