Amos Oz: Mezi svými

Obraz fiktivního kibucu padesátých let je pro izraelského spisovatele návratem do míst, kde se zrodilo jeho psaní. Žijí tu kromě jiných i osamělí lidé, kteří se s kolektivistickým duchem prostředí těžko vyrovnávají. V příběhu otce, který se rozhodne postavit milenci své dcery, svému příteli a vrstevníkovi, se skutečné sny střetávají s idealismem. Stejně jako v osudu starého zahradníka, jenž na svých bedrech nese celou tíži tohoto světa, nebo v líčení ženy, která své sokyni píše mučivě zvrácené dopisy.

Autorovo literární mistrovství je empatické a zároveň kritické k dějinám i společnosti. Právě tyto spisovatelské kvality z něj dlouhodobě činily jednoho z nejžhavějších kandidátů na Nobelovu cenu.

Amos Oz (1939-2018) byl autorem řady románů, povídkových sbírek a esejistických prací. V českém překladu je dosud znám svými romány Černá skříňka, Fima, Panter ve sklepě, Můj Michael a Jidáš, dvojicí novel Až do smrti a autobiografickou prózou Příběh o lásce a tmě. Jako esejista byl představen soubory textů Mír, láska a kompromis a Jak vyléčit fanatika.

Většinu českých překladů vydalo nakladatelství Paseka, v níž nyní vyšla i kniha Mezi svými. Tu z hebrejského originálu přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher.

Ukázka z knihy:

 U nás v kibucu Jikhat žil jeden starý mládenec jménem Cvi Provizor, byl pomenší, asi pětapadesátiletý, měl tik a liboval si v šíření špatných zpráv: o zemětřeseních, o leteckých neštěstích, o budovách, které se zřítily, o požárech a záplavách. Ráno si pokaždé přivstal, aby si stihl přečíst noviny dřív než ostatní a poslechnout si v rádiu všechny zpravodajské relace a mohl vás pak ve dveřích jídelny ohromovat informacemi o dvou stech padesáti hornících uvězněných v zavaleném uhelném dole v Číně bez naděje na záchranu nebo o trajektu, který se převrátil a potopil se šesti sty cestujícími na palubě během bouře v Karibském moři. Sypal z rukávu úmrtní oznámení. Vždycky jako první věděl, která slavná osobnost právě zemřela, a zpravil o tom celý kibuc. Jednou ráno mě zastavil na cestičce před zdravotním střediskem:

„Znáš spisovatele Wislavského?“

„Ano. Znám. Proč?“

„Umřel.“

„To je mi líto.“

„I spisovatelé umírají.“

Jindy mě zastihl, když jsem měl službu v jídelně:

„Viděl jsem ve smutečních oznámeních, že ti zemřel dědeček.“

„Ano.“

„A před třemi lety ti taky zemřel dědeček.“

„Ano.“

„Tak to už ti žádný nezbyl.“

Cvi Provizor pracoval jako zahradník. Každý den vstával v pět ráno, přemisťoval zavlažovače, kypřil květinové záhony, sázel, stříhal, zaléval, sekal trávu hlučnou sekačkou, rozprašoval postřik proti mšicím a přihnojoval přírodním i průmyslovým hnojivem. Ostatní členové kibucu se mu vyhýbali a v jídelně si k němu nikdo nechtěl přisednout. Za letních večerů sedával sám na zelené lavičce pod travnatým svahem vedoucím k jídelně a pozoroval pobíhající děti. Večerní vánek mu nadouval košili a vysoušel pot. Nad vrcholky vysokých cypřišů se vyhoupl rudý letní měsíc. Na sousední lavičce seděla o samotě Luna Blanková a Cvi Provizor si ji hned vyhlédl za oběť:

„Už jsi to slyšela? Ve Španělsku shořel sirotčinec, osmdesát sirotků se tam udusilo kouřem,“ vykládal smutně.

A Luna, ovdovělá, asi pětačtyřicetiletá učitelka si kapesníčkem setřela pot z čela a řekla:

„To je hrozné.“

A Cvi hned dodal:

„Přežili to jenom tři, ale i ti jsou v kritickém stavu.“

Cviho Provizora jsme si za jeho obětavou práci všichni vážili. Za celých dvaadvacet let, co tu žil, se v jeho pracovním výkazu neobjevil jediný zameškaný den. Kibuc díky němu jen kvetl. Každý kousek volné půdy osázel sezónními květinami. Zakládal skalky s nejrůznějšími druhy kaktusů. V kdejakém zákoutí vybudoval dřevěné pergoly s vinnou révou. Prostranství před jídelnou zdobilo umělé jezírko se zlatými rybičkami a vodními rostlinami. Cvi Provizor měl vytříbený smysl pro krásu a všichni to oceňovali. Ale za zády mu říkali Anděl smrti a šuškali si o něm, že nemá a nikdy neměl zájem o ženy, a vlastně ani o muže. Mladý muž jménem Roni Scheindlin ho uměl neuvěřitelně výstižně napodobovat

a my se přitom mohli smíchy potrhat. Odpoledne, když všichni členové kibucu trávili čas v rodinném kruhu na verandě nebo na trávníku před domkem, pili kávu a hráli si s dětmi, chodil Cvi Provizor do klubovny číst noviny ve společnosti pěti, šesti jemu podobných – bezdětných osamělých starých mládenců nebo rozvedených či ovdovělých pánů, kteří s gustem hltali zprávy a diskutovali o nich. Ruvke Roth, malý plešatý chlapík s ohromnýma netopýříma ušima ze svého kouta zabručel, že odvetné vojenské operace jen roztáčejí spirálu násilí, protože pomsta plodí zase jen pomstu a odveta odvetu. A ostatní se na něj okamžitě sesypali a nadávali mu, jak můžeš něco takového říct, máme snad mlčet, čím víc budeme ustupovat a držet se zpátky, tím víc si budou Arabové dovolovat.

„Válce se nakonec stejně nevyhneme. A bude to hrozná válka,“ zamrkal Cvi Provizor.

A koktavý Imanuel Glusman se rozhorlil:

„V v-válka. V v-výborně. Po po porazíme je a z z-zaženem je až z z-za Jordán.“

„Ben Gurion je skvělý šachista. Ten vidí pět tahů dopředu. Ale k čemu to je, když všechno nakonec stejně řeší silou,“ uvažoval nahlas Ruvke Roth. A Cvi Provizor si truchlivě zaprorokoval:

„ Jestli prohrajeme, přijdou Arabové a vyhladí nás. A jestli vyhrajeme, přijdou Rusové a začnou nás bombardovat.“

„D D-Dost! Přátelé, ticho, nechte mě v v klidu si p p-přečíst noviny,“ požádal je Imanuel Glusman.

A Cvi po několika minutách ticha prohlásil:

„Už jste to slyšeli? Píšou tu, že norský král má rakovinu jater. Náš předseda oblastní rady má taky rakovinu.“

Vtipálek Roni Scheindlin se pokaždé, když Cviho potkal u ševcovské dílny nebo před skladem oblečení, posměšně ptal:

„A vida, náš Anděl smrti, tak co, kolikpak se dneska zřítilo letadel?“

BETWEEN FRIENDS

Copyright © 2012, Amos Oz

All rights reserved

Translation © 2019, Lenka Bukovská, Mariana Fisher

Cover Design © Jindřich Janíček

ISBN 978-80-7432-991-3

Richard Vašek: „Račte to podepsat libovolnou šifrou.“

Kniha se zabývá literární a žurnalistickou činností prezidenta T. G. Masaryka, jíž se pokoušel ovlivňovat veřejné mínění a vstupoval do nejrůznějších aktuálních sporů. Předmětem zájmu je zvláště anonymní publicistika, tedy články, které psal pod šiframi nebo je publikoval nepodepsané. Masaryk navazoval na svou dřívější činnost válečnou a předválečnou, po válce byl však více limitován politickými ohledy a vymezením pravomocí hlavy státu. Tento stav se pokoušel vyřešit (či obcházet) mimo jiné uveřejňováním anonymních článků, v nichž se mohl vyjadřovat svobodněji než v podepsaných textech nebo oficiálních projevech. Práce si klade za cíl analyzovat tuto Masarykovu aktivitu včetně popisu mechanismů, kterými prezident realizoval své zásahy do veřejného dění.

V edici České moderní dějiny vydávají nakladatelství Academia a Masarykův ústav a archiv AV ČR.

Ukázka z kapitoly „Stopuju novou literaturu, protože studuju dobu…“

V řadě svých projevů i psaných textů prezident několikrát rozvedl svůj vztah k literatuře. Za všechny můžeme připomenout například stať o Goethovi pro Goethův sborník z roku 1932 nebo výbor jeho studií o Dostojevském, který vyšel v témže roce.⁴ Ostatně jeho zvyk publikovat odborné i literární recenze měl své počátky již v 19. století. Mnoho takových posudků uveřejnil jak pod svým jménem, tak i pod různými šiframi či bez podpisu v předválečném Athenaeu, Času, Naší době

a v dalších periodikách, i cizojazyčných, například v berlínském listě Zeitschrift für Socialwissenschaft. Také své občasné komentáře do ruského časopisu Věstnik Jevropy o předválečné rakousko-uherské politice uveřejňoval Masaryk z pochopitelných důvodů raději anonymně, bez podpisu.⁵

Pokud však máme primárně sledovat Masarykovu publicistickou aktivitu v letech jeho prezidentství, a zejména tu anonymní, redukuje se nám jeho poměrně široký literární zájem v zásadě na referáty, které publikoval ve dvacátých letech v časopise Přítomnost. Výběr autorů a jejich děl vypovídá mnohé o tom, co TGM v tehdejší době zaujalo, i které otázky v krásné literatuře sledoval. Mezi prvními připomněl existenci prezidentových anonymních literárních recenzí Josef Karola již na konci šedesátých let; tématu Masarykova poměru k literatuře bylo dále věnováno několik odborných studií. Ty se však poválečného období většinou dotkly jen letmo.⁶

Podstatná část těchto literárních posudků se týkala anglické a americké literatury, přesněji řečeno beletrie a společenského románu. Způsob, jakým bylo o jednotlivých titulech referováno, napovídá, co chtěl Masaryk vlastně českému (československému) čtenáři sdělit, respektive jak k těmto dílům přistupoval a co v nich vyhledával. Vlastní umělecké ztvárnění sledoval spíše okrajově, hlavní pro něj byla etická a společenskotvorná úloha národní literatury. Ostatně zasvěcený (i když v mnohém nesouhlasný) posudek Masarykových rozborů poezie a krásné literatury podal literární kritik F. X. Šalda již ve svých poznámkách k Masarykově Světové revoluci, na kterou reagovala i řada dalších významných literárních kritiků a historiků.⁷ Jedno z ústředních témat pro Masaryka představovalo postavení ženy v moderní společnosti, její přístup k životu a hlavně pak soužití muže a ženy, manželství, výchova dětí včetně širšího problému rodinného života, sexuality, mravnosti, opravdovosti lidského vztahu, jeho rozpadu apod.

Sledování těchto problémových okruhů ovšem bylo v Masarykově pojetí často redukováno na jakési zhutnělé převyprávění obsahu posuzovaných děl, doplňované postřehy o psychologii postav, prokreslení charakterů, věrohodnosti jejich jednání a chování, vlivu různých literárních vzorů na autora apod. Tento jednostranný a poněkud jednotvárný styl podání tak způsobuje, že recenze nabývají pro dnešního čtenáře poněkud starosvětský a někdy snad až nechtěně úsměvný charakter, když vlastně přetlumočený obsah románu (většinou ještě s dosti nevěrohodnou či krkolomnou zápletkou) splývá s dalšími, téměř mravoučně zabarvenými úvahami. (...)

První prezidentovy literární recenze byly publikovány v Přítomnosti v červenci 1927 a byly věnovány anglické a americké literatuře. Anglický společenský a ženský román měl navíc dlouhou tradici již od 19. století, kterou Masaryk znal a později jistě i pod vlivem své americké manželky Charlotty dále sledoval. Zájem o angloamerickou literaturu byl tedy u Masaryka větší nežli o literatury jiné, například o francouzskou či německou.

Masaryk ve svých prvních referátech referoval o románech Roberta Keabla, zvláště o jeho nejnovějším díle Osviť naši temnotu (Lighten Our Darkness), popisujícím úlohu náboženství v životě moderní společnosti a otázku víry konfrontovanou s problémy běžného života. Hlavním hrdinou je katolický kněz, misionář, který ztratí víru v Boha. Po návratu do Anglie se zamiluje do rozvedené ženy a snaží se začít nový život, záhy však umírá. Jako další příklady si TGM vybral romány anglického spisovatele Warwicka Deepinga Sorrell a syn a Soudný den, stejně tak díla hned několika dalších angloamerických a francouzských autorů vydaných v nedávné době (Ethel Knight Kellyová, D. H. Lawrence, Grace Rhysová, Percival Christopher Wren, E. Barringtonová, Theodor Dreiser, François Mauriac). Na nich se snažil ukázat rozdílný přístup k problematice rodiny, zabezpečení dětí, otázkám skutečné samostatnosti žen, svazujících společenských konvencí neumožňujících prožít upřímný milostný vztah apod.⁸

Tento svůj stěžejní zájem o reflexi problému lásky a manželství ve společenském románu podrobně sledoval v obsáhlé recenzi na díla anglického básníka a romanopisce Gilberta Frankaua. Stručným vylíčením obsahu dějových zápletek jednotlivých románů se pokusil postihnout přístup autora k otázkám vztahu muže a ženy a manželského soužití.

Podobně Masaryk referoval i v dalších recenzích. Zajímal se zvláště o dynamickou americkou společnost, která již tehdy, ve dvacátých letech, začala exportem svého životního stylu (móda, oblékání, hudba, rozvoj filmu, rozhlasu, automobilismu, organizace práce atd.) stále více inspirovat a ovlivňovat život na starém kontinentě. V Československu byl tento ohlas také poměrně značný, dokumentovaný mimo jiné vydáváním význačných anglicky píšících autorů v Anglo-americké knihovně nakladatelství Aventinum pod redakcí profesora Otakara Vočadla. V popředí Masarykova zájmu byly opět otázky náboženství a zvláště pak postavení žen, a to jak ve velkoměstském prostředí, tak i v tradičně konzervativnějším prostředí amerického venkova. K tomu ovšem přistupovaly i otázky související s fenoménem přistěhovalectví a multikulturní společnosti. Lidé ze všech koutů světa začínali v Americe nový život a museli se rychle přizpůsobit tamějším poměrům. Těchto problémů se TGM dotýkal například prostřednictvím analýzy románů amerických spisovatelů Gene Stratton Porterové, Harolda Bella Wrighta nebo Theodora Dreisera. U Porterové jej zaujal kontrast mezi životem zemědělských pionýrů na západě a velkoměstským rytmem amerického východu, líčený na osudech a střetech konzervativní matky a její dcery chtějící se vymanit z neměnného životního cyklu. Podobný sociální a kulturní antagonismus sledoval v románech Wrightových.⁹ Dreiserově Americké tragédii věnoval jen stručnou zmínku.

Občas také prezident referoval o knize, která sice z uměleckého hlediska nebyla patrně na výši, zaujalo jej však především téma. To byl i případ knihy anglické spisovatelky Adelaide Eden Phillpottsové, jejímž hrdinou byl Čech, sochař jménem Josef Tomek. Tento nezvyklý a pro Čechy jistě zajímavý námět připoutal Masarykovu pozornost. Věnoval mu proto v Přítomnosti v rámci přehledu nejnovější anglosaské literatury jednu ze svých recenzí. Samotný děj románu však byl i podle referátu dosti zmatený a fantastický, zdá se, že jeho největší předností bylo právě neobvyklé téma.¹⁰

Jindy byla pohnutkou k recenzi například zahraniční anketa hodnotící nejlepší knihy roku. V té se za rok 1927 na prvním místě umístil román Rosamundy Lehmannové s názvem Dusty Answer. Také o něm Masaryk referoval, a to společně s románem německé spisovatelky Heleny Stöckerové Láska. Ovšem i v tomto případě pojal svůj referát v podstatě jako důkladné převyprávění hlavní dějové linie. Zároveň se však snažil analyzovat zobrazovanou podobu moderní anglické či německé společnosti, zvláště když obě knihy byly tamní kritikou velmi dobře přijaty. Podobný přehled podal též o dílech dalších, tehdy populárních autorů, jako byli Beverley Nichols či Margaret Kennedyová.¹¹

Masaryka však kromě „velkých“ literatur dlouhodobě přitahovala i krásná literatura malých národů, zvláště severská. Hledal v ní paralely i ke kultuře dalších jiných menších národů, mezi nimi samozřejmě i k literatuře československé.

Tento jeho zájem dokládají četné poznámky, rozhovory i recenze. Tento zájem byl ovšem staršího data, Masaryk skandinávské autory znal již od konce 19. Století a psal o nich. Také v románech často řešené sociální otázky, postavení ženy ve společnosti, respektive vztah mezi mužem a ženou mu jistě konvenovaly. Kromě děl známých autorů, jako byli Knut Hamsun, Björnstjerne Björnson či Henrik Ibsen, jej ve dvacátých letech zvláště oslovila norská spisovatelka Sigrid Undsetová, jejíž románová trilogie Kristin, dcera Lavransova, se stala předmětem jeho referátu. Knihu znal Masaryk z německého překladu. Jak bylo jeho zvykem, v románu si všímal především soužití muže a ženy, postavení žen v dávné norské společnosti (děj se odehrával v Norsku 14. století) a nacházel i jisté paralely se společností novodobou.¹²

Severskými zeměmi se Masaryk zabýval i jako sociolog a politik, v případě Dánska jej zajímalo například řešení sociálních a menšinových otázek. Jak třeba řekl svému tajemníkovi Vladimíru Kučerovi v roce 1927 během pobytu ve Francii krátce před návratem ze zájezdu na Blízký východ: „Vy mladí byste rajzovali pořád. Já kdysi taky. Jestli mě tady lazebník [tj. prezidentův lékař MUDr. Adolf Maixner — pozn. R. V.] někam pošle na slunce, ještě bych jel, ale už ne pro potěšení. Kam   bych se ještě rád podíval, než umřu, do Dánska. Byla tam ženina rodina. A pak je to sociálně zajímavá země. Pro nás by bylo poučné jejich industrializované zemědělství. A také mají Němce, jako my. Zajímalo by mě vidět zblízka, jak to s nimi dělají.“¹³

Nepoměrně méně prezident reflektoval novější francouzskou literaturu. Jeden z mála referátů věnoval esejům básníka a spisovatele Pierra Drieu La Rochelle La Suite dans les Idées a Le Jeune Européen z roku 1927. Marné hledání nějakého pevného duchovního bodu a nevíra v budoucnost moderní společnosti dovedly La Rochelleho až k obdivu k „silným“ režimům, k ideologii fašismu a k vzývání kultu síly a pořádku. La Rochellovy studie byly Masarykovi motivem k zamyšlení nad současnou Evropou, nad jejím duchovním zmatením a vykořeněním, i ke kritice dekadence (autora označil za odchovance Nietzscheho a Freuda) a pasivního očekávání konce celé společnosti.¹⁴

Z naznačeného rámce, reflektujícího zvláště beletrii, se poněkud vymyká prezidentův zájem o literaturu popisující autenticky zážitky a vzpomínky vojáků na světovou válku. V jednom ze svých obsáhlejších referátů se totiž věnoval též vydaným válečným deníkům a osobním záznamům. Referoval o několika titulech německé, americké i francouzské provenience. Všímal si hlavně popisu poměrů v zázemí i na frontách, problému uvolněnosti mravů a prostituce, stejně jako dopadu hrůz války na osobnost a psychiku mladých lidí, kteří se po návratu domů těžce pokouší začít nový život v mírových podmínkách.¹⁵ Tento referát byl — na rozdíl od ostatních — výjimečně podepsán šifrou Č. P. Tuto šifru Masaryk sice v Přítomnosti opakovaně používal, avšak své literární posudky podepisoval většinou šifrou B. L.

Masaryk ve svých referátech sledoval především literaturu anglickou a americkou, méně již německou a francouzskou. Svou roli jistě sehrál fakt, že tyto jazyky ovládal, takže v nich mohl sám číst. Ostatně o svých literárních zájmech a oblíbených autorech se několikrát vyjádřil též ve veřejných projevech a rozhovorech.¹⁶

Je však zajímavé, že se ve svých recenzích například vůbec nesnažil zachytit vývoj nové ruské literatury, zvláště pokud si uvědomíme, jak pečlivě se dříve zabýval analýzou ruské společnosti a kultury 19. století. Do vysokého věku také stále upravoval svůj spis Rusko a Evropa, který ještě hodlal přepracovat a rozšířit o třetí díl, věnovaný ruské literatuře a kultuře. Ten však dokončen nebyl a vyšel v úplnosti až téměř šedesát let po autorově smrti.¹⁷ Zdá se, že o moderní ruskou literaturu se již nezajímal. Jinou rovinou ovšem byla obecně podpora ruské kultury v emigraci, kterou prezident poměrně štědře poskytoval.

Určitým vodítkem pro nás může být i jeden ze záznamů prezidentovy archivářky Anny Gašparíkové, která si na konci roku 1932 zapsala: „Hovorili sme o modernej literatúre. Prezident pozná mnoho zo súčasnej anglickej a americkej beletrie a študuje ju jako sociologický materiál. Neviem, kedy to vlastne číta. Najskôr dlho do noci, keď nemôže zaspať. Zaujíma ho i literatúra malých národov, Islanďanov napríklad. O novej ruskej literatúre poznamenal, že ju takmer nepozná, ale per analogiam politiky súdil by, že je nezaujímavá.“¹⁸

Poznámky v textu:

4 T. G. MASARYK, Můj poměr ke Goethovi, in: Goethův sborník, Praha 1932, s. 9—11; T. G. MASARYK, Studie o F. M. Dostojevském, uspořádal J. Horák, Praha 1932.

5 K tomu srov. VRATISLAV DOUBEK, Masarykovy neznámé komentáře k rakouské politice, in: Život plný neklidu. Sborník k devadesátinám historika Jaroslava Opata, edd. V. Doubek, D. Hájková, Praha 2014, s. 52—62.

6 JOSEF KAROLA, Neznámé Masarykovy recenze, Červený květ, 9/1969, s. 48; dále např. JOSEF ZIKA, Masaryk a literatura, in: Masarykův sborník VII, Praha 1992, s. 72—117, nebo JIŘÍ BRABEC, Dvě kapitoly o Masarykově vztahu k literatuře, in: Masarykův sborník XIII, Praha 2006, s. 9—24. Problematiku Masarykových anonymních literárních recenzí zmiňuje ve svých pamětech také Antonín Schenk, prezidentskému období však bohužel nevěnuje větší pozornost — viz NA, f. Antonín Schenk, k. 1, kapitola XIII (Literatura a knihy), zvláště s. 1—2

7 K tomu srov. F. X. ŠALDA, Na okraj „Světové revoluce“, Tvorba 1925—1926, č. 1, 15. 10. 1925, s. 1—8; č. 2, 1. 11. 1925, s. 28—35; č. 3, 15. 11. 1925, s. 48—53; důležitá je zvláště druhá část Šaldovy recenze. K Masarykovu vztahu k literatuře a k jeho vnímání umělecké tvorby přehledně též J. KOVTUN, Republika v nebezpečném světě, kap. 12 (Kniha jako čin), s. 363—374. K charakteristice Masarykovy literární kritiky viz též novou antologii Čtení o T. G. Masarykovi. Literatura — člověk — svět (1910—1938), edd. L. Merhautová, L. Merhaut, Praha 2017.

8 B. L., Z nové cizí beletrie, Přítomnost, č. 27, 13. 7. 1927, s. 426—428. Přetištěno též v T. G. MASARYK, Cesta demokracie, III, s. 218—224.

9 B. L., Nejčtenější spisovatelé američtí, Přítomnost, č. 49, 15. 12. 1927, s. 782—784; viz též T. G. MASARYK, Cesta demokracie, III, s. 245—249.

10 B. L., Čechy v anglickém románě, Přítomnost, č. 5, 9. 2. 1928, s. 73—74; viz též T. G. MASARYK, Cesta demokracie, III, s. 263—265.

11 B. L., Z cizích literatur, Přítomnost, č. 16 a 17, 26. 4. a 3. 5. 1928; viz též T. G. MASARYK, Cesta demokracie, III, s. 275—279 a s. 292—293.

12 B. L., Z cizích literatur. Sigrid Undset: Kristin Lavransdatter, Přítomnost, č. 18, 10. 5. 1928; viz též T. G. MASARYK, Cesta demokracie, III, s. 294—295.

13 T. G. M. jak jsme ho viděli, Praha 1947, s. 223.  

14 B. L., Z cizích literatur, Přítomnost, č. 23, 14. 6. 1928, s. 361—362; viz též T. G. MASARYK, Cesta demokracie, III, s. 304.

15 Č. P., Vzpomínky na válku, Přítomnost, č. 51, 29. 12. 1927, s. 810—811; viz též T. G. MASARYK, Cesta demokracie, III, s. 250—253.

16 Srov. např. rozmluvu Masaryka s majitelem mnichovského Piperova nakladatelství o literatuře ze září 1930 nebo obsáhlý prezidentův rozhovor s Milenou Novákovou o románu Muž a boj z listopadu 1932 — viz T. G. MASARYK, Cesta demokracie, IV, s. 164—166, resp. 319—322.

17 K tomu srov. VRATISLAV DOUBEK, Filosofie dějin — Rusko a Evropa III, in: Masarykův sborník VIII, Praha 1993, s. 73—82, a T. G. MASARYK, Rusko a Evropa: studie o duchovních proudech v Rusku, díl 1—3, Praha 1995—1996.

18 ANNA GAŠPARÍKOVÁ-HORÁKOVÁ, U Masarykovcov. Spomienky osobnej archivárky T. G. Masaryka, Bratislava 1995, zápis z 6. 12. 1932, s. 181. Podobně se prezident o své metodě studia krásné literatury jako sociologického materiálu vyjádřil vícekrát, viz též záznamy z 13. 5. 1934, s. 227; nebo z 10. 4. 1936, s. 277.

© Richard Vašek, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., 2018

© Nakladatelství Academia, 2018

Cover photo © Archiv Ústavu T. G. Masaryka ve správě Masarykova ústavu a Archivu

AV ČR, v. v. i.

ISBN 978-80-200-2943-0 (Academia)

ISBN 978-80-87782-94-1 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.)

Maarten ’t HartMaarten ’t Hart: Osud tažných ptáků

Román nizozemského spisovatele a biologa připomíná svou podmanivou atmosférou obrazy starých holandských mistrů. Po čtyřiceti letech se dočkal i českého překladu, který je dílem Lukáše Vítka. Vydává nakladatelství Prostor.

Hejna tažných ptáků patří ke koloritu krajiny bahnitých poldrů v západním Nizozemí, kde se odehrává příběh mladého biologa Maartena, pečujícího o umírající matku. Citlivý introvert hledá útočiště v přírodě, četbě knih a vážné hudbě. Proplouvá rákosím kanálů a naslouchá volání táhnoucích kolih, v němž nachází harmonii podobně jako v Schubertově symfonii. Ve vzpomínkách se vrací do dětství, poznamenaného přísnou protestantskou výchovou, a k mučivé a marné lásce k dívce Martě. 

„Po šálku čaje zamířím k našemu člunu a odplouvám pryč po vodě do rákosišť, abych byl nablízku ptákům, jmenovitě kolihám a jejich melodickému volání, nepopsatelně krásným, lehce plynoucím trylkům,“ promlouvá ústy svého hrdiny nizozemský spisovatel. Kniha se v originále jmenuje Hejno kolih a fascinace těmito tažnými ptáky prostupuje celým dílem. Hrdina a vypravěč příběhu Maarten je pozoruje nejen v rákosišti, zjevují se mu také v osudových okamžicích – např. když se zamiluje či když tráví s umírající matkou její poslední dny: „Kolihy jsou tak vzácné, tak ojedinělé, že se mi zachce běžet k oknu, abych si je prohlédl. Ale neudělám to, jenom mě napadne: Zemřela v okamžiku, kdy tudy proletěly kolihy; a ta myšlenka mě utěšuje, jakkoli je zvláštní.“

Láska k přírodě je jedním z mnoha společných rysů autora a jeho hrdiny biologa Maartena. Oba prošli tvrdou kalvinistickou výchovou, jež jim však v dospělosti nezabránila stát se ateisty. Ve strhující tragikomické scéně nechává 't Hart svého hrdinu, zjitřeného matčiným žalostným stavem, vypráskat ze dveří kázající presbytery a odvrhnout víru v Boha: „A při té chůzi vím najednou jistě, ano, s onou neochvějnou jistotou, o níž vždy mluví kalvinisté, že křesťanství je podvod; ano, že celý život je jedna velká ničemná lež a že se teď kdesi daleko ve vesmíru mému zármutku satansky vysmívá bůh, bůh desáté neděle, ten, jehož otcovská ruka matce přidělila chorobu, předehru pekelných bolestí. Takový je bůh, bůh Heidelbergského katechismu, bůh tolik nenávidějící lidi, že pro ně vymyslel rakovinu hrtanu. Dokonce ani lidé se nedokážou vraždit tak zákeřným způsobem, jakým to dovede bůh skrze tuto nemoc.“

Vedle přírody přináší Maartenovi vzpruhu klasická hudba, která byla v ’t Hartově kalvínské rodině považována za světskou marnivost. Maarten si uvědomuje, že příroda a hudba dávají jeho životu smysl: „Proč chci i přesto dál žít? Téměř mě pro to nenapadají žádné jiné důvody než vůně jarních večerů, bezvětří podzimních rán, kosí zpěv na jaře, rákosiště zalité letním sluncem, kolihy, Schubertova hudba.“

Nizozemský spisovatel a biolog Maarten ’t Hart (1944) je autorem 44 knih, včetně 16 románů, řady povídkových sbírek, esejí a monografie o Bachovi. Tři z jeho románů – mezi nimi i Osud tažných ptáků - byly zfilmovány. Vystudoval biologii na univerzitě v Leidenu, kterou také vyučoval, než se stal v osmdesátých letech spisovatelem na plný úvazek. Do češtiny byl dosud přeložen jeho román Hněv celého světa (Karolinum 2001).   

Ukázka z knihy:

Pokřikují na mě a z bezových keřů u cestičky si nalámou klacky, jimiž mávají ve vzduchu. Klidně si před nimi vykračuji po loukách toho roku zbělených rožci. Nemám strach, nevědí, kam mám namířeno, a netroufají si za mnou vkročit na pastviny obehnané ostnatým drátem. Mě však pronásledování rozčiluje; den ode dne pokřikují halasněji

a zlověstněji švihají klacky. Jejich nadávky mě nezraňují, volají „generále“, jelikož mě tak učitel Cordia pokaždé oslovuje. Přál bych si, aby to slovo přestal používat a v přítomnosti ostatních zanechal i pochvalných poznámek. „Ty jsi jediný, komu to v téhle třídě myslí. Vy ostatní jste všichni tupá nuzácká špína!“ Takhle a podobně se vyjadřuje. Co řekne ráno, to na mě odpoledne posměvačně pokřikují čtyři kluci, před nimiž kráčím

po cestičce. Já jim však neodpovídám, snažím se jít co nejklidněji. Můj vztek nicméně každým dnem roste, aniž bych to na sobě dal znát. Poté, co kluci jednoho letního dne

za mnou otevřou křivou branku, před níž se doposud zastavovali, vzplanu hněvem. Musím se ohlédnout. Hoši klidně postávají u branky a radí se. Náhle se ke mně rozběhnou, klacky vodorovně namířené jako oštěpy, hlasitě volají „generále“, a jen co se zastavím a otočím se, jsou u mě. Rozděluje nás mezera tří dlaždic. Proč se na mě teď dívají s takovým vzrušením? Proč jim tak planou oči? Největší chlapec, jenž mě i ve třídě neustále trýzní, poručí: „Chyťte ho!“

Hoši vykročí směrem ke mně. Trochu se musím vzepřít nutkání vzít nohy na ramena, ale neuteču. Jsou nyní tak blízko, že bych na ně snadno dosáhl nataženou rukou. Mlčky jim hledím do obličeje do výsměšných očích. Vtom mě největší chlapec udeří klackem, který se mi sveze po levé paži. Místo bolesti pocítím prudký, divoký hněv. Oběma rukama uchopím klacek a trhnu jím tak prudce, až chlapec přepadne na zem.

I zbylí tři hoši se do mě teď pustí, což znásobí můj vztek. Paže se mi chvějí, biji je klackem, který jsem ukořistil, po hlavách, slyším podivný děsivý jekot a až později si uvědomím, že ho sám vydávám. Cítím, jak se mi u úst tvoří pěna. Trojice se rozuteče

a čtvrtý chlapec se pokouší vstát, už jsem však u něho, padnu na něj a oběma rukama mu buším do hlavy. Přitáhnu si ho za mastnou čupřinu, vstanu a vleču ho travou. Snaží se vyhrabat na nohy, jednou rukou si ho však lehounce přidržím, takže mi poprvé dojde, proč mi matka tak často říkala: „Ty jsi tak příšerně silný.“ Chlapec se mě pokouší kopnout, ale nepodaří se mu to. Hlavu mu přimáčknu do čerstvého kravince a vztek mi přitom prohvizduje mezi rty podivnými nesouvislými zvuky. Pořádně tu nenáviděnou kebuli vymáchám v neřádu. Obličej i vlasy chlapci zhnědnou, do úst se mu dostane spousta čerstvých výkalů, pro něž dáví. Cítím, jak sebou tělo pode mnou škube a mezi

hnědí trusu spatřím zvratky. Najednou se uklidním, vztek zmizí, chlapce postavím

na nohy a po trávě opět zamířím k cestičce. Jednou jedinkrát se ohlédnu. Trojice hochů postává na dláždění, čtvrtý je na louce sehnutý k zemi a zvrací. Z obličeje a šatů si travou otírá hnědé lejno. Ubírám se po cestičce a roztřesu se jako osika. Co jsem to jenom udělal? Když jim zmizím z dohledu, sednu si do vysoké trávy. Slzy mi tečou

po tvářích kvůli tomu strašlivému hněvu, záchvatu šílenství, v němž se neovládám.

Jakmile dorazím domů, matka mi vytkne: „Jdeš pozdě.“

„Ano,“ přikývnu úsečně, „pomáhal jsem panu učiteli.“

Po onom dni mě čtyři kluci již nepronásledují.

Maarten 't Hart / foto: Tessa Posthuma de Boer

Ning Kchen: Nebe nad Lhasou

Co se stane, když se v zapadlé tibetské vesnici na úpatí starodávného buddhistického kláštera Däpung nedaleko Lhasy setkají čtyři lidé ze zcela odlišných kultur? V prostředí majestátních hor a nekonečného nebe nad nimi se rozvíjí mnohovrstevnaté vyprávění o hledání duše člověka, o jeho identitě, o střetech civilizací a lidských osudů, a v neposlední řadě i o psaní románu jako takovém.

Jak se v Tibetu strukturuje duše, která žádnou strukturu nemá? Jak na vysokohorských pláních v blízkosti nebes ukotvit neustále plynoucí myšlenky? Má člověk naději na záchranu?

Tibet je zemí výjimečnou nejen svou blízkostí ke slunci a nebesům, ale i všudypřítomnou buddhistickou vírou – bez tibetských lámů by byla zdejší nadmořská výška pouhou fyzikální veličinou.

V této bájné, drsné a krásné krajině se ve čtyřech hlavních postavách setkávají tři rozličné světy: tibetský, čínský a západní. Každá postava románu v Himalájích hledá něco jiného: mladý učitel a filozof z Pekingu doufá ve vysvobození z osudných politických i osobních rozčarování po roce 1989, poloviční Tibeťanka přijíždí poprvé do své druhé domoviny hledat zapomenuté kořeny, buddhistický mnich původem z Francie zde našel smysl svého života a jeho otec, uznávaný filozof, přijíždí se synem diskutovat o velkých otázkách existence. Životní dráhy se protnou v zapadlé vísce u starodávného kláštera Däpung nedaleko Lhasy. Co se vyvine ze setkání duchovního a sekulárního světa, setkání moderní filozofie a vědy a pradávné, přesto stále živé víry? Mohou být všechny bytosti šťastny?

Ning Kchen prožil dětství proháněním se křivolakými uličkami Pekingu, mládí prý především psaním a četbou básní, několik let strávil v Tibetu. Romány začal psát až ve zralém věku, publikoval nejprve na internetu, až s čtenářským úspěchem následovala knižní vydání. Každý jeho obsáhlý román je zcela jiný, říká se ale, že v těch z Pekingu je vždy kus Tibetu a naopak.

V čínském prostředí, přesněji v pekingském literárním světě, byl Ning Kchen dlouho znám jako básník a literární redaktor, do širšího povědomí se však dostal až s rozšířením internetu a jako romanopisec. Jeho romány bývají značného rozsahu, podobně jako je tomu u Nebe nad Lhasou. V roce 2001 vyšel knižně jeho první román Město masek, za který získal Lao Šeho literární cenu, stejně jako za svůj román Nebe nad Lhasou (2010), oceněný v roce 2011 také nejvýznamnější čínskou akademickou Š’ Naj-anovou cenou. Dále je autorem tří dalších románů, dvou povídkových a tří esejistických sbírek, poslední z roku 2017 mapuje Peking v proměnách času.

Román Nebe nad Lhasou je vůbec první román vydaný v překladu v zahraničí, na anglickém překladu tohoto románu však již také déle než rok pracuje americký sinolog Thomas Moran.

V českém překladu Zuzany Li vydává Nebe nad Lhasou nakladatelství Verzone jako nový svazek edice moderní čínské literatury Xin.

Ukázka z knihy:

6

Dva břehy jedné řeky

Oni na duši nejen věří, oni duši i vidí.

Říkali: Duše nosí šaty stejně jako lidé,

to tělo jsou šaty duše. Říkali: A stejně jako člověk

odkládá na noc své šaty, i duše někdy odloží ty své.

Velká Penpa má na tváři nanejvýš zvláštní jizvu, už se s ní tak narodila. Vypadá jako obtisk ucha, které se omylem ocitlo na lícní kosti, odkud se táhne až ke spodnímu očnímu víčku. Vždy když Velká Penpa zakoulí očima, bělmo jí hrozivě blýskne. Kromě toho má Velká Penpa vysokou, štíhlou postavu a protáhlý obličej s živým pohledem, přitom tou svou jizvou dokáže vyloudit více výrazu a pestřejší nuance než očima. Velká Penpa si o sobě nikdy ani nepomyslela, že je jiná než ostatní. Ráda a hodně se směje, taky se pořád pošťuchuje s kluky, schválně na všechny dělá děsivé grimasy. Když už se tak narodila, nač se schovávat, lépe svých zvláštností využít co nejlépe. Zdá se, že strašení druhých považuje za svou radostnou povinnost. Říká se jí „Veselý ďas“. Ta přezdívka mi zpočátku přišla podivná, copak zlý duch může být veselý? Brzy jsem ale pochopil, že tady na střeše světa nejsou duchové pouze strašliví, mohou se radovat nebo být smutní stejně jako lidé, s nimiž se mohou i stýkat. Jednou se stalo, že se Velká Penpa nějaký čas neukázala ve škole. S odstupem času se ke mně doneslo, že jí nečekaně umřela maminka. V těch dnech bylo ve třídě nezvyklé ticho, všichni si jen špitali a tvářili se u toho tajemně. Později mi její spolužačky ozřejmily situaci, mně se tomu ale nechtělo věřit. Řekly mi, že dva dny po smrti vzkázala maminka Velké Penpy rodině, že se sedmého dne za soumraku vrátí domů. Byl jsem přesvědčený, že něco takového není možné, copak může mrtvý navštěvovat příbuzné?

Žákyně ale stály pevně za svým, proč by to nebylo možné? Člověk se po smrti může stát na čas duchem, na vlastní oči matku Velké Penpy viděly. Prý přesně popsala, kudy, kolem kterých domů a v kolik hodin ten den půjde. Podrobné instrukce jsou potřeba k tomu, aby se jí živí vyhnuli, aby do ní náhodou nevrazili, to by se už nikdy nemusela odpoutat a zůstala by toulavým duchem napořád, říkaly mi žákyně. Pravidla všichni dobře znají, přesto je třeba je neustále opakovat, hlavně dětem, podobně jako učitel musí žákům neustále vštěpovat zásady kázně.

Vyprávěly mi všechno do nejmenšího detailu. Ten den prý byly pěšinky v okolí cementárny jako vymetené, všude vládlo ticho. Jen co zapadlo slunce, matka Velké Penpy přišla přesně, jak říkala, a pod rouškou soumraku se hladce dostala domů. Dekji, předsedkyně třídy a moje nejlepší studentka, říkala, že když maminka Velké Penpy došla domů, otevřela skříňku s malovanými lotosy a bílým slonem, vytáhla z ní stříbrný náramek, pečlivě ho očistila a podala ho Velké Penpě. Pak si dala s rodinou večeři, promluvila si s dcerou, kladla jí na srdce, aby se pilně učila a poslouchala pana učitele. [1]

Má žačka tvrdila, že se napila nejen čerstvě připraveného čaje s máslem, ochutnala i trochu sladkého čaje, pak si kolem krku přehodila khatag a pod rouškou tmy se vydala zase stejnou cestou zpátky. Všechno to proběhlo bez nejmenšího zádrhelu, říkala Dekji, všichni seděli tiše, nikdo nikam nechodil, nikdo nahlas nemluvil, nikomu nespadla miska ani hůlky, to se nesmí, žádná halasná večerní zábava, žádné pití alkoholu.

To není možné! To není možné, řekl jsem důrazně. Ale Dekji, která se mi nikdy předtím slůvkem nevzepřela, trvala na svém, že to možné je a že se to přesně takhle stalo. Po každé větě zdůraznila, že to viděla na vlastní oči. Stín Penpiny matky vypadal jako vodní přízrak, byla celá v černém, na hlavě měla zelený šátek, jaký nosívala, a k tomu ještě černé náušnice. Potvrdila to i Dönkar, ta to taky viděla, taky Čhödön to viděla, dokonce i vždycky pravdomluvný a přímý Tänpa Ňima tvrdil, že to viděl. Nemohl jste vědět, co se děje, neřekli jsme vám to, přiznali se mí svěřenci. Proč jste mi to neřekli? Nesměli jsme. A proč ne? Proč ne? Na tu otázku mi nikdo neodpověděl. Až nakonec se Tänpa Ňima osmělil: Vy jste cizí, jste jiný než my. Málem řekl, že jsem Číňan. Copak se mrtví bojí, že potkají cizince? Něco takového jsem slyšel poprvé. Až se něco takového stane příště, musíte mi to říct. I kdybychom vás pozvali, stejně byste ji neviděl, namítla Dekji. Proč ne? Opět mi nikdo neodpověděl, možná odpověď neznali, v jejich očích jsem byl prostě jiný. Můžu se já po smrti vrátit domů? Můžu přijít do třídy a naposledy vám udělit rady do života? Holky překvapeně vydechly, nečekaly, že ze mě vypadne něco takového.

Když se Velká Penpa vrátila zase do školy, vypadala úplně stejně jako dřív, jen na zápěstí měla o náramek víc. Holky vítězoslavně zvedly její ruku nad hlavu, abych zápěstí dobře viděl, Velká Penpa pokývala hlavou na znamení, že spolužačky mluvily pravdu, nic z toho si nevymyslely. Náramek je důkaz. Věřil jsem jim, proč by si taky vymýšlely falešné důkazy, dokonce jako bych tu černou postavu ducha zahlédl v jejích očích. S tou ženou jsem se jednou setkal, když jsem byl u Velké Penpy na návštěvě, teď už ji tam nepotkám, už se zachvívá jen v očích těch prostinkých děvčat. [2]

Co je vlastně skutečné? Kde jsou hranice pravdy? Věříme v existenci stolu, protože ho vidíme a můžeme si na něj sáhnout, v trojrozměrném prostoru je mnoho možností, jak dokázat jeho existenci, možná nekonečné množství, ale dokazovali jsme někdy existenci stolu z duchovního hlediska? Ne, takový na pohled směšný důkaz neprovádíme, náš životní prostor je jasně daný, zato duchovní prostor Tibeťanů je nekonečný. Tibeťané a jejich jazyk nevěří na smrt, život jsou pro ně dva břehy jedné řeky, mezi nimiž plují bárky, lze mezi nimi putovat sem a tam, mezi životem a smrtí není žádná absolutní hranice. Zrak není dán pouze oční sítnicí, je dán i duší, a duše je zase dána jazykem. Oni nejenže na duši věří, oni ji i vidí, duše chodí po světě stejně jako živí lidé. Stejně jako lidé nosí šaty, i duše má šaty, říkali mi moji tibetští žáci, to tělo je kabátem duše. Duše není v těle pořád, stejně jako člověk odkládá na noc své šaty, i duše někdy odloží ty svoje. Pamatuji si, co mi jednou jeden z rodičů říkal o snech – člověk ve snech nabírá jiné formy, formy duše, ve snu se duše z těla na chvíli vzdaluje, říkal mi ten vzdělaný rodič. Když se tělo stane nepoužitelným jako obnošený, roztrhaný kabát, duše se takového těla zbaví. Když nečekaně vážně onemocní a přestane sloužit, duše se na čas potuluje po světě, stane se z ní toulavá duše. V té době se může i vrátit na chvíli domů, aby dokončila, co nestihla, aby se s rodinou rozloučila. Proto se na opuštěných místech, v úžlabinách, u zbořenišť nebo neobydlených domů nesmí hulákat, člověk se tam musí chovat tiše, protože právě na takových místech často odpočívají toulavé duše. Nic je nesmí vyrušit, když se toulavá duše poleká, stane se z ní vodní hladový duch, nikdy se už nedostane na břeh, zůstane napořád ve vodě, a to je pak konec, opravdová smrt.

Tohle je jejich vysvětlení, jejich narativ, který si tady na střeše světa předávají z pokolení na pokolení. Kromě jazyka nás vlastně nic zásadního neodlišuje, jejich každodenní životy se tomu mému velmi podobají, i oni rádi žertují, pijí, veselí se, užívají si života, plánují co dál, trpí, jsou smutní, doufají – pouze věří, že na konci je nečeká smrt. Čeká je další prostor, další rozměr, o kterém já nic nevím a nevěřím, že existuje. Ale co ten náramek? To není žádná báchorka ani věc víry, to je pevná věc, fyzikální hmota, jak se tedy ten náramek dostal na zápěstí Velké Penpy?

Brzy se vše vrátilo do běžných kolejí, nic se nezměnilo. Náramek na zápěstí Velké Penpy zůstal, nikdy ho neodložila, nikdy ho neztratí, sama ho pak předá další generaci. Já jsem jim zase dál předával své znalosti a vědomosti, často se jim smáli. Nikdo toho druhého zcela nezměnil, prostě jsme si předávali navzájem, byla to taková výměna mezi různými podobami duše.

Ano, duše má mnoho podob.

Poznámky v textu:

[1] Když mi to Wang Mo-ťie vyprávěl, zatvářil se v tu chvíli spíš bezradně než souhlasně, vždyť tady šlo o druhý svět, a ten on nedovedl pochopit, byť se snažil sebevíc.

[2]  Když se člověk ocitne na území některého jazyka a není úplně zabedněný, říkal Wang Mo-ťie, po čase naslouchání ho daný jazyk ovlivní. I on jako by nějakým vnitřním okem viděl ony bájné stíny, které putují po setmělých pěšinách. To, co se stalo s matkou Velké Penpy, se vlastně racionálně vysvětlit nedá, navíc když se o to člověk pokusí, spousta věcí jako zázrakem zmizí. Wang Mo-ťie říkal, že tehdy ještě neznal Tibetskou knihu o životě a smrti, fenomenální dílo Sogjala Rinpočheho, zato znal teorii jazykových topoi, věděl, že přestože běžně jevy definují jazyk, jazyk zase zpětně definuje jevy. Každý jazyk vytváří svůj svět a světy existují v jazyce. Věděl taky, že podle Wittgensteina světy dokonce existují pouze v jazycích, mimo jazyk žádný svět ani žádná filozofie neexistuje. Člověk nebo skupina lidí dlouhodobě užívá a sdílí jazyk, který je jejich světem, jejich domovem, dokonce i oni jsou součástí svého jazyka. Stává se, že se dva rozdílné jazyky nikdy nedohodnou, jestli se něco stalo nebo ne, někdy prostě diskuse mezi nimi není možná, s vědou to nijak nesouvisí. Věda není božská, není absolutní pravdou.

Vladimir Nabokov: Lužinova obrana

Lužinova obrana je román o posedlosti a šílenství. Vypráví mrazivý příběh člověka, jehož život se postupně proměňuje v sled šachových kombinací. V novém překladu Pavla Dominika vydává román nakladatelství Paseka, jako šestnáctý svazek souborné edice Nabokovova díla, která vychází od roku 2002.

„Lužinova obrana je po Lolitě druhý Nabokovův román, který se mi kdysi dostal do ruky,“ říká překladatel Pavel Dominik. „Velmi mě zaujal, ale jak úchvatný text to je, jsem pochopil teprve při jeho překládání, když se zdánlivě nesourodé detaily začaly skládat v dokonale strukturovaný harmonický celek.“

Geniální Lužin je věčné dítě, duševně nevyrovnaný samotář, který se k šachům uchýlí, protože mu poskytují pocit bezpečí. Jenže figurky Lužinovi postupně nahrazují realitu až do té míry, že není schopen odlišit svůj život od hry. Během náročného turnaje se nervově zhroutí, nakrátko se octne v léčebně a poté si vezme ženu, která je posedlá nutkavou touhou zabránit mu v návratu k šachovnici…

Autorovi příznivci se podle Dominika mají rozhodně na co těšit. V románu, napsaném v roce 1929, najdeme mnohá z autorových základních témat: nespolehlivost paměti a smyslového vnímání, osudovou a zničující vášeň i snahu proniknout do podstaty ruské identity v období po masovém exodu vyvolaném bolševickou revolucí.

Pavel Dominik není prvním, kdo Lužinovu obranu do češtiny přeložil. „Měli jsme v plánu zařadit román do spisů Vladimira Nabokova v původním, třeba i revidovaném překladu, ukázalo se však, že bude jednodušší pořídit překlad nový,“ vysvětluje. „Mrzí mě, že ten první, vydaný roku 1990, je tak nedotažený, překladatelka byla v šedesátých letech minulého století významnou propagátorkou Nabokovova díla.“

Vladimir Nabokov se narodil 22. dubna 1899 v Petrohradu v prostředí aristokratické a politicky liberální rodiny. Po definitivním převzetí moci bolševiky se roku 1919 spolu s rodinou uchýlil do exilu, kde po studiích na cambridgeské Trinity College také v roce 1926 debutoval jako prozaik románem Mášeňka. V následujících patnácti letech se prosadil jako přední představitel ruské literární emigrace.  Po příchodu do USA v roce 1940 působil v oboru ruské a evropské literatury mj. na massachusettské Wellesley College a od roku 1948 na Cornellově univerzitě. Psal přitom nadále takřka výhradně anglicky. Roku 1960 se vrátil do Evropy a zbytek života strávil ve švýcarském Montreux, kde roku 1977 zemřel.

Ukázka z knihy:

Lužin starší, Lužin píšící knihy, často přemýšlel o tom, co asi bude z jeho syna. Jeho knihami – a kromě zapomenutého románu Opojení byly všechny určeny hošíkům, školákům i studentům a prodávaly se v pevných barevných vazbách – se neustále míhala postava plavovlasého chlapce, ztřeštěného i zasněného, z něhož se později stal houslový virtuos či malíř, aniž přitom přišel o svou mravní krásu. Téměř nepostřehnutelnou osobitost, odlišující jeho syna od všech těch dětí, jimž bylo podle jeho názoru souzeno stát se lidmi ničím nevynikajícími (připustíme-li, že takoví lidé existují), připisoval záhadnému zavlnění talentu, a jelikož si moc dobře uvědomoval, že nebožtík tchán byl skladatel (byť poněkud nudný a ve zralém věku náchylný k pochybnému lesku virtuozity), nejednou – v příjemném snu, podobném litografii – scházel v noci se svíčkou do salónu, kde Wunderkind v bílé noční košilce sahající až na paty hrával na obrovské černé piano.

Zdálo se mu, že všichni musí vidět, jak výjimečný je jeho syn; zdálo se mu, že cizí lidé to možná chápou lépe než on sám. Škola, kterou synovi vybral, slynula zejména vnímavostí k takzvanému „vnitřnímu“ životu studenta, lidskostí, přemýšlivostí, přátelským porozuměním. Tradovalo se, že v začátcích její existence si učitelé o velké přestávce se studenty hráli – fyzikář, ohlížeje se přes rameno, hnětl ze sněhu kouli, matikář dostal při pálkované v běhu tvrdým míčkem do žeber a sám ředitel všechny povzbuzoval bujarým pokřikováním. Takovým společným hrám sice už odzvonilo, avšak idylický věhlas zůstal. Synovým třídním byl učitel literatury, dobrý známý Lužina spisovatele a mimochodem obstojný lyrický básník, který vydal sbírku parafrází Anakreonta. „Zastavte se někdy,“ řekl toho dne, kdy Lužin starší přivedl syna do školy. „Kdykoli ve čtvrtek okolo poledne.“ Lužin se zastavil. Na schodišti bylo pusto a ticho. Když procházel chodbou ke sborovně, dolehl k němu z druhé třídy tlumený, mnohohlasý výbuch smíchu. V nastalém tichu pak zněly jeho kroky na žlutých parketách chodby obzvlášť zvučně. Ve sborovně u velkého stolu, pokrytého suknem a vyvolávajícího vzpomínky na zkoušení, seděl učitel a psal dopis.

Od té doby, co jeho syn nastoupil do školy, s třídním ještě nemluvil, a když teď za ním po měsíci šel, byl plný napjatého očekávání, určité nervozity a nesmělosti – všech těch pocitů, které kdysi zažil jako mladík ve studentském stejnokroji, když přišel za redaktorem, jemuž krátce předtím poslal svou první povídku. A nyní, stejně jako tehdy, místo slov úžasu, která tak trochu očekával (jako když se probudíte v cizím městě a čekáte, s očima stále zavřenýma, na zářivé ráno), místo všech těch slov, která by tak rád sám napověděl, nebýt naděje, že se jich nakonec dočká, uslyšel chmurné a chladné věty, dokazující, že učitel rozumí jeho synovi ještě méně než on sám. O žádném skrytém talentu nepadlo ani slovo. Učitel naklonil bledý vousatý obličej s dvěma růžovými rýhami po stranách nosu, z něhož opatrně sundal houževnatý cvikr, dlaní si protřel oči a jako první se ujal slova s tím, že chlapec má na víc, že chlapec si zřejmě nerozumí se spolužáky, že chlapec o přestávkách málo běhá… „Hoch nadání nepochybně má,“ řekl učitel a přestal si mnout oči, „ale pozorujeme u něho určitou netečnost.“ V tu chvíli se kdesi dole rozezněl zvonek, přeskákal nahoru a s nesnesitelnou pronikavostí proběhl celou budovou. Následovaly dvě nebo tři sekundy naprostého ticha – a náhle všechno ožilo a zahlučelo, zaklaply desky školních lavic, chodba se zaplnila hovorem a dupotem. „Velká přestávka,“ řekl učitel. „Jestli chcete, sejdeme na dvůr, podíváte se, jak chlapci dovádějí.“

Ti sjížděli po kamenném schodišti, nahoře objali zábradlí a potom klouzali podešvemi sandálů přes ohlazené hrany stupňů. Dole, v tmavé tlačenici věšáků, se přezuli; někteří seděli na širokých okenních parapetech a hekali, jak si ve spěchu zavazovali tkaničky. Náhle uviděl syna – celý shrbený si z plátěného pytlíku štítivě vytahoval vysoké boty. Vrazil do něho nějaký chvátající blonďáček, Lužin uhnul stranou a vtom uviděl otce. Ten se na něho usmál, v jedné ruce perziánovou čapku, v níž hranou dlaně druhé ruky vytlačoval nezbytný žlábek. Lužin přimhouřil oči a otočil se, jako by otce vůbec neviděl. Dřepl si na podlahu zády k němu a věnoval se botám; ti, kdo se už stačili obléct, ho překračovali a on se po každém strku shrbil ještě víc, jako by se ukrýval do tmavého kouta. Když konečně vyšel – v dlouhém šedém plášti a perziánové čepičce (kterou mu jeden a týž raubíř neustále srážel z hlavy) –, otec už postával u brány na opačném konci dvora a netrpělivě ho vyhlížel. Vedle něho stál třídní, který v okamžiku, kdy se mu k nohám náhodou přikutálel šedý gumový míč, s nímž hráli chlapci kopanou, instinktivně pokračoval v kouzelné tradici – naznačil, že chce do míče kopnout, ale jen nemotorně přešlápl z nohy na nohu, divže se mu nevyzula galoše, a velmi dobrosrdečně se rozesmál. Otec ho přidržel za loket a Lužin mladší využil příležitosti a vrátil se do budovy, kde už byl úplný klid a kde blaženě zíval školník, skrytý věšáky. Sklem dveří, mezi litinovými paprsky hvězdicovité mřížky, viděl, jak si otec zničehonic stáhl rukavici, rychle se rozloučil s učitelem a zmizel za branou. Teprve tehdy se znovu vyplížil, ostražitě obešel hráče a vloudil se nalevo do podloubí, kde bylo složeno dříví. Tam si ohrnul límec a usadil se na polena.

Takhle proseděl kolem dvou set padesáti velkých přestávek, až do roku, kdy ho odvezli do ciziny. Občas se jeho třídní nečekaně vynořil zpoza rohu. „Proč tady vždycky sedíš jako hromádka neštěstí, Lužine? Měl by ses trochu proběhnout s ostatními chlapci.“ Lužin vždycky z hranice dříví vstal, vyšel z podloubí na čtvercový školní dvůr a po několika krocích se snažil najít bod stejně vzdálený od oněch tří spolužáků, kteří si v tuhle dobu počínali obzvlášť zuřivě, uhýbal před zvučně načutnutým míčem, a jakmile se ujistil, že učitel je daleko, vrátil se do výklenku. Vybral si to místo hned první den, ten černý den, kdy kolem sebe ucítil takovou nenávist a výsměšnou zvědavost, že se mu oči samy od sebe nalévaly horoucím zákalem a všechno, na co se díval – z proklaté nutnosti se na něco dívat –, prodělávalo složité optické proměny. Modře čtverečkovanou stránku obestřela mlha; bílé číslice na černé tabuli se střídavě zužovaly a rozšiřovaly; učitelův hlas jako by se plynule vzdaloval, byl stále dutější a nesrozumitelnější a jeho soused v lavici, zákeřný netvor s tvářemi porostlými chmýřím, mu spokojeně šeptal: „Teď bude bulet.“ On se ale nerozbrečel ani jednou, dokonce ani na záchodě, když se mu společným úsilím pokoušeli vrazit hlavu do nízké mušle se ztuhlými žlutými bublinkami. „Pánové,“ řekl učitel na jedné z prvních hodin, „váš nový spolužák je syn spisovatele. Pokud jste ho ještě nečetli, doporučuji.“ A velkými písmeny napsal na tabuli křídou, na kterou tlačil tak, až se mu pod prsty křupavě drolila: ANTOŠOVA DOBRODRUŽSTVÍ, NAKL. SILVESTROV. Ještě dva tři měsíce poté říkali Lužinovi Antošo. Netvor jednou tu knížku s tajemným výrazem přinesl do školy a při vyučování ji potají ukazoval ostatním, vrhaje významné pohledy na Lužina – a po hodině z ní začal odprostředka předčítat a přitom schválně komolil slova. Petriščev, který mu koukal přes rameno, chtěl zadržet nedočtenou stránku a ta se roztrhla. Krebs zadrmolil: „Můj táta říká, že je to hodně průměrný spisovatel.“ Gromov vykřikl: „Ať nám něco přečte Antoša!“ – „Bude lepší, když každý dostane svůj kousek,“ prohlásil s gustem třídní komik, který se po bouřlivé bitce zmocnil knížky v elegantní červenozlaté vazbě. Stránky se rozsypaly po celé třídě. Na jedné byla ilustrace – gymnazista s rozzářenýma očima se dělí o svačinu s opelichaným psem. Nazítří našel Lužin ten obrázek pečlivě připíchnutý napínáčky ke spodní straně odklápěcí desky lavice.

THE DEFENCE

Copyright © 1964, Vladimir Nabokov

All rights reserved

Translation © Pavel Dominik, 2019

Epilogue © Jakub Lev Houdek, 2019

ISBN 978-80-7432-962-3

Vladimir Nabokov