Ning Kchen: Nebe nad Lhasou

Co se stane, když se v zapadlé tibetské vesnici na úpatí starodávného buddhistického kláštera Däpung nedaleko Lhasy setkají čtyři lidé ze zcela odlišných kultur? V prostředí majestátních hor a nekonečného nebe nad nimi se rozvíjí mnohovrstevnaté vyprávění o hledání duše člověka, o jeho identitě, o střetech civilizací a lidských osudů, a v neposlední řadě i o psaní románu jako takovém.

Jak se v Tibetu strukturuje duše, která žádnou strukturu nemá? Jak na vysokohorských pláních v blízkosti nebes ukotvit neustále plynoucí myšlenky? Má člověk naději na záchranu?

Tibet je zemí výjimečnou nejen svou blízkostí ke slunci a nebesům, ale i všudypřítomnou buddhistickou vírou – bez tibetských lámů by byla zdejší nadmořská výška pouhou fyzikální veličinou.

V této bájné, drsné a krásné krajině se ve čtyřech hlavních postavách setkávají tři rozličné světy: tibetský, čínský a západní. Každá postava románu v Himalájích hledá něco jiného: mladý učitel a filozof z Pekingu doufá ve vysvobození z osudných politických i osobních rozčarování po roce 1989, poloviční Tibeťanka přijíždí poprvé do své druhé domoviny hledat zapomenuté kořeny, buddhistický mnich původem z Francie zde našel smysl svého života a jeho otec, uznávaný filozof, přijíždí se synem diskutovat o velkých otázkách existence. Životní dráhy se protnou v zapadlé vísce u starodávného kláštera Däpung nedaleko Lhasy. Co se vyvine ze setkání duchovního a sekulárního světa, setkání moderní filozofie a vědy a pradávné, přesto stále živé víry? Mohou být všechny bytosti šťastny?

Ning Kchen prožil dětství proháněním se křivolakými uličkami Pekingu, mládí prý především psaním a četbou básní, několik let strávil v Tibetu. Romány začal psát až ve zralém věku, publikoval nejprve na internetu, až s čtenářským úspěchem následovala knižní vydání. Každý jeho obsáhlý román je zcela jiný, říká se ale, že v těch z Pekingu je vždy kus Tibetu a naopak.

V čínském prostředí, přesněji v pekingském literárním světě, byl Ning Kchen dlouho znám jako básník a literární redaktor, do širšího povědomí se však dostal až s rozšířením internetu a jako romanopisec. Jeho romány bývají značného rozsahu, podobně jako je tomu u Nebe nad Lhasou. V roce 2001 vyšel knižně jeho první román Město masek, za který získal Lao Šeho literární cenu, stejně jako za svůj román Nebe nad Lhasou (2010), oceněný v roce 2011 také nejvýznamnější čínskou akademickou Š’ Naj-anovou cenou. Dále je autorem tří dalších románů, dvou povídkových a tří esejistických sbírek, poslední z roku 2017 mapuje Peking v proměnách času.

Román Nebe nad Lhasou je vůbec první román vydaný v překladu v zahraničí, na anglickém překladu tohoto románu však již také déle než rok pracuje americký sinolog Thomas Moran.

V českém překladu Zuzany Li vydává Nebe nad Lhasou nakladatelství Verzone jako nový svazek edice moderní čínské literatury Xin.

Ukázka z knihy:

6

Dva břehy jedné řeky

Oni na duši nejen věří, oni duši i vidí.

Říkali: Duše nosí šaty stejně jako lidé,

to tělo jsou šaty duše. Říkali: A stejně jako člověk

odkládá na noc své šaty, i duše někdy odloží ty své.

Velká Penpa má na tváři nanejvýš zvláštní jizvu, už se s ní tak narodila. Vypadá jako obtisk ucha, které se omylem ocitlo na lícní kosti, odkud se táhne až ke spodnímu očnímu víčku. Vždy když Velká Penpa zakoulí očima, bělmo jí hrozivě blýskne. Kromě toho má Velká Penpa vysokou, štíhlou postavu a protáhlý obličej s živým pohledem, přitom tou svou jizvou dokáže vyloudit více výrazu a pestřejší nuance než očima. Velká Penpa si o sobě nikdy ani nepomyslela, že je jiná než ostatní. Ráda a hodně se směje, taky se pořád pošťuchuje s kluky, schválně na všechny dělá děsivé grimasy. Když už se tak narodila, nač se schovávat, lépe svých zvláštností využít co nejlépe. Zdá se, že strašení druhých považuje za svou radostnou povinnost. Říká se jí „Veselý ďas“. Ta přezdívka mi zpočátku přišla podivná, copak zlý duch může být veselý? Brzy jsem ale pochopil, že tady na střeše světa nejsou duchové pouze strašliví, mohou se radovat nebo být smutní stejně jako lidé, s nimiž se mohou i stýkat. Jednou se stalo, že se Velká Penpa nějaký čas neukázala ve škole. S odstupem času se ke mně doneslo, že jí nečekaně umřela maminka. V těch dnech bylo ve třídě nezvyklé ticho, všichni si jen špitali a tvářili se u toho tajemně. Později mi její spolužačky ozřejmily situaci, mně se tomu ale nechtělo věřit. Řekly mi, že dva dny po smrti vzkázala maminka Velké Penpy rodině, že se sedmého dne za soumraku vrátí domů. Byl jsem přesvědčený, že něco takového není možné, copak může mrtvý navštěvovat příbuzné?

Žákyně ale stály pevně za svým, proč by to nebylo možné? Člověk se po smrti může stát na čas duchem, na vlastní oči matku Velké Penpy viděly. Prý přesně popsala, kudy, kolem kterých domů a v kolik hodin ten den půjde. Podrobné instrukce jsou potřeba k tomu, aby se jí živí vyhnuli, aby do ní náhodou nevrazili, to by se už nikdy nemusela odpoutat a zůstala by toulavým duchem napořád, říkaly mi žákyně. Pravidla všichni dobře znají, přesto je třeba je neustále opakovat, hlavně dětem, podobně jako učitel musí žákům neustále vštěpovat zásady kázně.

Vyprávěly mi všechno do nejmenšího detailu. Ten den prý byly pěšinky v okolí cementárny jako vymetené, všude vládlo ticho. Jen co zapadlo slunce, matka Velké Penpy přišla přesně, jak říkala, a pod rouškou soumraku se hladce dostala domů. Dekji, předsedkyně třídy a moje nejlepší studentka, říkala, že když maminka Velké Penpy došla domů, otevřela skříňku s malovanými lotosy a bílým slonem, vytáhla z ní stříbrný náramek, pečlivě ho očistila a podala ho Velké Penpě. Pak si dala s rodinou večeři, promluvila si s dcerou, kladla jí na srdce, aby se pilně učila a poslouchala pana učitele. [1]

Má žačka tvrdila, že se napila nejen čerstvě připraveného čaje s máslem, ochutnala i trochu sladkého čaje, pak si kolem krku přehodila khatag a pod rouškou tmy se vydala zase stejnou cestou zpátky. Všechno to proběhlo bez nejmenšího zádrhelu, říkala Dekji, všichni seděli tiše, nikdo nikam nechodil, nikdo nahlas nemluvil, nikomu nespadla miska ani hůlky, to se nesmí, žádná halasná večerní zábava, žádné pití alkoholu.

To není možné! To není možné, řekl jsem důrazně. Ale Dekji, která se mi nikdy předtím slůvkem nevzepřela, trvala na svém, že to možné je a že se to přesně takhle stalo. Po každé větě zdůraznila, že to viděla na vlastní oči. Stín Penpiny matky vypadal jako vodní přízrak, byla celá v černém, na hlavě měla zelený šátek, jaký nosívala, a k tomu ještě černé náušnice. Potvrdila to i Dönkar, ta to taky viděla, taky Čhödön to viděla, dokonce i vždycky pravdomluvný a přímý Tänpa Ňima tvrdil, že to viděl. Nemohl jste vědět, co se děje, neřekli jsme vám to, přiznali se mí svěřenci. Proč jste mi to neřekli? Nesměli jsme. A proč ne? Proč ne? Na tu otázku mi nikdo neodpověděl. Až nakonec se Tänpa Ňima osmělil: Vy jste cizí, jste jiný než my. Málem řekl, že jsem Číňan. Copak se mrtví bojí, že potkají cizince? Něco takového jsem slyšel poprvé. Až se něco takového stane příště, musíte mi to říct. I kdybychom vás pozvali, stejně byste ji neviděl, namítla Dekji. Proč ne? Opět mi nikdo neodpověděl, možná odpověď neznali, v jejich očích jsem byl prostě jiný. Můžu se já po smrti vrátit domů? Můžu přijít do třídy a naposledy vám udělit rady do života? Holky překvapeně vydechly, nečekaly, že ze mě vypadne něco takového.

Když se Velká Penpa vrátila zase do školy, vypadala úplně stejně jako dřív, jen na zápěstí měla o náramek víc. Holky vítězoslavně zvedly její ruku nad hlavu, abych zápěstí dobře viděl, Velká Penpa pokývala hlavou na znamení, že spolužačky mluvily pravdu, nic z toho si nevymyslely. Náramek je důkaz. Věřil jsem jim, proč by si taky vymýšlely falešné důkazy, dokonce jako bych tu černou postavu ducha zahlédl v jejích očích. S tou ženou jsem se jednou setkal, když jsem byl u Velké Penpy na návštěvě, teď už ji tam nepotkám, už se zachvívá jen v očích těch prostinkých děvčat. [2]

Co je vlastně skutečné? Kde jsou hranice pravdy? Věříme v existenci stolu, protože ho vidíme a můžeme si na něj sáhnout, v trojrozměrném prostoru je mnoho možností, jak dokázat jeho existenci, možná nekonečné množství, ale dokazovali jsme někdy existenci stolu z duchovního hlediska? Ne, takový na pohled směšný důkaz neprovádíme, náš životní prostor je jasně daný, zato duchovní prostor Tibeťanů je nekonečný. Tibeťané a jejich jazyk nevěří na smrt, život jsou pro ně dva břehy jedné řeky, mezi nimiž plují bárky, lze mezi nimi putovat sem a tam, mezi životem a smrtí není žádná absolutní hranice. Zrak není dán pouze oční sítnicí, je dán i duší, a duše je zase dána jazykem. Oni nejenže na duši věří, oni ji i vidí, duše chodí po světě stejně jako živí lidé. Stejně jako lidé nosí šaty, i duše má šaty, říkali mi moji tibetští žáci, to tělo je kabátem duše. Duše není v těle pořád, stejně jako člověk odkládá na noc své šaty, i duše někdy odloží ty svoje. Pamatuji si, co mi jednou jeden z rodičů říkal o snech – člověk ve snech nabírá jiné formy, formy duše, ve snu se duše z těla na chvíli vzdaluje, říkal mi ten vzdělaný rodič. Když se tělo stane nepoužitelným jako obnošený, roztrhaný kabát, duše se takového těla zbaví. Když nečekaně vážně onemocní a přestane sloužit, duše se na čas potuluje po světě, stane se z ní toulavá duše. V té době se může i vrátit na chvíli domů, aby dokončila, co nestihla, aby se s rodinou rozloučila. Proto se na opuštěných místech, v úžlabinách, u zbořenišť nebo neobydlených domů nesmí hulákat, člověk se tam musí chovat tiše, protože právě na takových místech často odpočívají toulavé duše. Nic je nesmí vyrušit, když se toulavá duše poleká, stane se z ní vodní hladový duch, nikdy se už nedostane na břeh, zůstane napořád ve vodě, a to je pak konec, opravdová smrt.

Tohle je jejich vysvětlení, jejich narativ, který si tady na střeše světa předávají z pokolení na pokolení. Kromě jazyka nás vlastně nic zásadního neodlišuje, jejich každodenní životy se tomu mému velmi podobají, i oni rádi žertují, pijí, veselí se, užívají si života, plánují co dál, trpí, jsou smutní, doufají – pouze věří, že na konci je nečeká smrt. Čeká je další prostor, další rozměr, o kterém já nic nevím a nevěřím, že existuje. Ale co ten náramek? To není žádná báchorka ani věc víry, to je pevná věc, fyzikální hmota, jak se tedy ten náramek dostal na zápěstí Velké Penpy?

Brzy se vše vrátilo do běžných kolejí, nic se nezměnilo. Náramek na zápěstí Velké Penpy zůstal, nikdy ho neodložila, nikdy ho neztratí, sama ho pak předá další generaci. Já jsem jim zase dál předával své znalosti a vědomosti, často se jim smáli. Nikdo toho druhého zcela nezměnil, prostě jsme si předávali navzájem, byla to taková výměna mezi různými podobami duše.

Ano, duše má mnoho podob.

Poznámky v textu:

[1] Když mi to Wang Mo-ťie vyprávěl, zatvářil se v tu chvíli spíš bezradně než souhlasně, vždyť tady šlo o druhý svět, a ten on nedovedl pochopit, byť se snažil sebevíc.

[2]  Když se člověk ocitne na území některého jazyka a není úplně zabedněný, říkal Wang Mo-ťie, po čase naslouchání ho daný jazyk ovlivní. I on jako by nějakým vnitřním okem viděl ony bájné stíny, které putují po setmělých pěšinách. To, co se stalo s matkou Velké Penpy, se vlastně racionálně vysvětlit nedá, navíc když se o to člověk pokusí, spousta věcí jako zázrakem zmizí. Wang Mo-ťie říkal, že tehdy ještě neznal Tibetskou knihu o životě a smrti, fenomenální dílo Sogjala Rinpočheho, zato znal teorii jazykových topoi, věděl, že přestože běžně jevy definují jazyk, jazyk zase zpětně definuje jevy. Každý jazyk vytváří svůj svět a světy existují v jazyce. Věděl taky, že podle Wittgensteina světy dokonce existují pouze v jazycích, mimo jazyk žádný svět ani žádná filozofie neexistuje. Člověk nebo skupina lidí dlouhodobě užívá a sdílí jazyk, který je jejich světem, jejich domovem, dokonce i oni jsou součástí svého jazyka. Stává se, že se dva rozdílné jazyky nikdy nedohodnou, jestli se něco stalo nebo ne, někdy prostě diskuse mezi nimi není možná, s vědou to nijak nesouvisí. Věda není božská, není absolutní pravdou.