Vladimir Nabokov: Lužinova obrana

Lužinova obrana je román o posedlosti a šílenství. Vypráví mrazivý příběh člověka, jehož život se postupně proměňuje v sled šachových kombinací. V novém překladu Pavla Dominika vydává román nakladatelství Paseka, jako šestnáctý svazek souborné edice Nabokovova díla, která vychází od roku 2002.

„Lužinova obrana je po Lolitě druhý Nabokovův román, který se mi kdysi dostal do ruky,“ říká překladatel Pavel Dominik. „Velmi mě zaujal, ale jak úchvatný text to je, jsem pochopil teprve při jeho překládání, když se zdánlivě nesourodé detaily začaly skládat v dokonale strukturovaný harmonický celek.“

Geniální Lužin je věčné dítě, duševně nevyrovnaný samotář, který se k šachům uchýlí, protože mu poskytují pocit bezpečí. Jenže figurky Lužinovi postupně nahrazují realitu až do té míry, že není schopen odlišit svůj život od hry. Během náročného turnaje se nervově zhroutí, nakrátko se octne v léčebně a poté si vezme ženu, která je posedlá nutkavou touhou zabránit mu v návratu k šachovnici…

Autorovi příznivci se podle Dominika mají rozhodně na co těšit. V románu, napsaném v roce 1929, najdeme mnohá z autorových základních témat: nespolehlivost paměti a smyslového vnímání, osudovou a zničující vášeň i snahu proniknout do podstaty ruské identity v období po masovém exodu vyvolaném bolševickou revolucí.

Pavel Dominik není prvním, kdo Lužinovu obranu do češtiny přeložil. „Měli jsme v plánu zařadit román do spisů Vladimira Nabokova v původním, třeba i revidovaném překladu, ukázalo se však, že bude jednodušší pořídit překlad nový,“ vysvětluje. „Mrzí mě, že ten první, vydaný roku 1990, je tak nedotažený, překladatelka byla v šedesátých letech minulého století významnou propagátorkou Nabokovova díla.“

Vladimir Nabokov se narodil 22. dubna 1899 v Petrohradu v prostředí aristokratické a politicky liberální rodiny. Po definitivním převzetí moci bolševiky se roku 1919 spolu s rodinou uchýlil do exilu, kde po studiích na cambridgeské Trinity College také v roce 1926 debutoval jako prozaik románem Mášeňka. V následujících patnácti letech se prosadil jako přední představitel ruské literární emigrace.  Po příchodu do USA v roce 1940 působil v oboru ruské a evropské literatury mj. na massachusettské Wellesley College a od roku 1948 na Cornellově univerzitě. Psal přitom nadále takřka výhradně anglicky. Roku 1960 se vrátil do Evropy a zbytek života strávil ve švýcarském Montreux, kde roku 1977 zemřel.

Ukázka z knihy:

Lužin starší, Lužin píšící knihy, často přemýšlel o tom, co asi bude z jeho syna. Jeho knihami – a kromě zapomenutého románu Opojení byly všechny určeny hošíkům, školákům i studentům a prodávaly se v pevných barevných vazbách – se neustále míhala postava plavovlasého chlapce, ztřeštěného i zasněného, z něhož se později stal houslový virtuos či malíř, aniž přitom přišel o svou mravní krásu. Téměř nepostřehnutelnou osobitost, odlišující jeho syna od všech těch dětí, jimž bylo podle jeho názoru souzeno stát se lidmi ničím nevynikajícími (připustíme-li, že takoví lidé existují), připisoval záhadnému zavlnění talentu, a jelikož si moc dobře uvědomoval, že nebožtík tchán byl skladatel (byť poněkud nudný a ve zralém věku náchylný k pochybnému lesku virtuozity), nejednou – v příjemném snu, podobném litografii – scházel v noci se svíčkou do salónu, kde Wunderkind v bílé noční košilce sahající až na paty hrával na obrovské černé piano.

Zdálo se mu, že všichni musí vidět, jak výjimečný je jeho syn; zdálo se mu, že cizí lidé to možná chápou lépe než on sám. Škola, kterou synovi vybral, slynula zejména vnímavostí k takzvanému „vnitřnímu“ životu studenta, lidskostí, přemýšlivostí, přátelským porozuměním. Tradovalo se, že v začátcích její existence si učitelé o velké přestávce se studenty hráli – fyzikář, ohlížeje se přes rameno, hnětl ze sněhu kouli, matikář dostal při pálkované v běhu tvrdým míčkem do žeber a sám ředitel všechny povzbuzoval bujarým pokřikováním. Takovým společným hrám sice už odzvonilo, avšak idylický věhlas zůstal. Synovým třídním byl učitel literatury, dobrý známý Lužina spisovatele a mimochodem obstojný lyrický básník, který vydal sbírku parafrází Anakreonta. „Zastavte se někdy,“ řekl toho dne, kdy Lužin starší přivedl syna do školy. „Kdykoli ve čtvrtek okolo poledne.“ Lužin se zastavil. Na schodišti bylo pusto a ticho. Když procházel chodbou ke sborovně, dolehl k němu z druhé třídy tlumený, mnohohlasý výbuch smíchu. V nastalém tichu pak zněly jeho kroky na žlutých parketách chodby obzvlášť zvučně. Ve sborovně u velkého stolu, pokrytého suknem a vyvolávajícího vzpomínky na zkoušení, seděl učitel a psal dopis.

Od té doby, co jeho syn nastoupil do školy, s třídním ještě nemluvil, a když teď za ním po měsíci šel, byl plný napjatého očekávání, určité nervozity a nesmělosti – všech těch pocitů, které kdysi zažil jako mladík ve studentském stejnokroji, když přišel za redaktorem, jemuž krátce předtím poslal svou první povídku. A nyní, stejně jako tehdy, místo slov úžasu, která tak trochu očekával (jako když se probudíte v cizím městě a čekáte, s očima stále zavřenýma, na zářivé ráno), místo všech těch slov, která by tak rád sám napověděl, nebýt naděje, že se jich nakonec dočká, uslyšel chmurné a chladné věty, dokazující, že učitel rozumí jeho synovi ještě méně než on sám. O žádném skrytém talentu nepadlo ani slovo. Učitel naklonil bledý vousatý obličej s dvěma růžovými rýhami po stranách nosu, z něhož opatrně sundal houževnatý cvikr, dlaní si protřel oči a jako první se ujal slova s tím, že chlapec má na víc, že chlapec si zřejmě nerozumí se spolužáky, že chlapec o přestávkách málo běhá… „Hoch nadání nepochybně má,“ řekl učitel a přestal si mnout oči, „ale pozorujeme u něho určitou netečnost.“ V tu chvíli se kdesi dole rozezněl zvonek, přeskákal nahoru a s nesnesitelnou pronikavostí proběhl celou budovou. Následovaly dvě nebo tři sekundy naprostého ticha – a náhle všechno ožilo a zahlučelo, zaklaply desky školních lavic, chodba se zaplnila hovorem a dupotem. „Velká přestávka,“ řekl učitel. „Jestli chcete, sejdeme na dvůr, podíváte se, jak chlapci dovádějí.“

Ti sjížděli po kamenném schodišti, nahoře objali zábradlí a potom klouzali podešvemi sandálů přes ohlazené hrany stupňů. Dole, v tmavé tlačenici věšáků, se přezuli; někteří seděli na širokých okenních parapetech a hekali, jak si ve spěchu zavazovali tkaničky. Náhle uviděl syna – celý shrbený si z plátěného pytlíku štítivě vytahoval vysoké boty. Vrazil do něho nějaký chvátající blonďáček, Lužin uhnul stranou a vtom uviděl otce. Ten se na něho usmál, v jedné ruce perziánovou čapku, v níž hranou dlaně druhé ruky vytlačoval nezbytný žlábek. Lužin přimhouřil oči a otočil se, jako by otce vůbec neviděl. Dřepl si na podlahu zády k němu a věnoval se botám; ti, kdo se už stačili obléct, ho překračovali a on se po každém strku shrbil ještě víc, jako by se ukrýval do tmavého kouta. Když konečně vyšel – v dlouhém šedém plášti a perziánové čepičce (kterou mu jeden a týž raubíř neustále srážel z hlavy) –, otec už postával u brány na opačném konci dvora a netrpělivě ho vyhlížel. Vedle něho stál třídní, který v okamžiku, kdy se mu k nohám náhodou přikutálel šedý gumový míč, s nímž hráli chlapci kopanou, instinktivně pokračoval v kouzelné tradici – naznačil, že chce do míče kopnout, ale jen nemotorně přešlápl z nohy na nohu, divže se mu nevyzula galoše, a velmi dobrosrdečně se rozesmál. Otec ho přidržel za loket a Lužin mladší využil příležitosti a vrátil se do budovy, kde už byl úplný klid a kde blaženě zíval školník, skrytý věšáky. Sklem dveří, mezi litinovými paprsky hvězdicovité mřížky, viděl, jak si otec zničehonic stáhl rukavici, rychle se rozloučil s učitelem a zmizel za branou. Teprve tehdy se znovu vyplížil, ostražitě obešel hráče a vloudil se nalevo do podloubí, kde bylo složeno dříví. Tam si ohrnul límec a usadil se na polena.

Takhle proseděl kolem dvou set padesáti velkých přestávek, až do roku, kdy ho odvezli do ciziny. Občas se jeho třídní nečekaně vynořil zpoza rohu. „Proč tady vždycky sedíš jako hromádka neštěstí, Lužine? Měl by ses trochu proběhnout s ostatními chlapci.“ Lužin vždycky z hranice dříví vstal, vyšel z podloubí na čtvercový školní dvůr a po několika krocích se snažil najít bod stejně vzdálený od oněch tří spolužáků, kteří si v tuhle dobu počínali obzvlášť zuřivě, uhýbal před zvučně načutnutým míčem, a jakmile se ujistil, že učitel je daleko, vrátil se do výklenku. Vybral si to místo hned první den, ten černý den, kdy kolem sebe ucítil takovou nenávist a výsměšnou zvědavost, že se mu oči samy od sebe nalévaly horoucím zákalem a všechno, na co se díval – z proklaté nutnosti se na něco dívat –, prodělávalo složité optické proměny. Modře čtverečkovanou stránku obestřela mlha; bílé číslice na černé tabuli se střídavě zužovaly a rozšiřovaly; učitelův hlas jako by se plynule vzdaloval, byl stále dutější a nesrozumitelnější a jeho soused v lavici, zákeřný netvor s tvářemi porostlými chmýřím, mu spokojeně šeptal: „Teď bude bulet.“ On se ale nerozbrečel ani jednou, dokonce ani na záchodě, když se mu společným úsilím pokoušeli vrazit hlavu do nízké mušle se ztuhlými žlutými bublinkami. „Pánové,“ řekl učitel na jedné z prvních hodin, „váš nový spolužák je syn spisovatele. Pokud jste ho ještě nečetli, doporučuji.“ A velkými písmeny napsal na tabuli křídou, na kterou tlačil tak, až se mu pod prsty křupavě drolila: ANTOŠOVA DOBRODRUŽSTVÍ, NAKL. SILVESTROV. Ještě dva tři měsíce poté říkali Lužinovi Antošo. Netvor jednou tu knížku s tajemným výrazem přinesl do školy a při vyučování ji potají ukazoval ostatním, vrhaje významné pohledy na Lužina – a po hodině z ní začal odprostředka předčítat a přitom schválně komolil slova. Petriščev, který mu koukal přes rameno, chtěl zadržet nedočtenou stránku a ta se roztrhla. Krebs zadrmolil: „Můj táta říká, že je to hodně průměrný spisovatel.“ Gromov vykřikl: „Ať nám něco přečte Antoša!“ – „Bude lepší, když každý dostane svůj kousek,“ prohlásil s gustem třídní komik, který se po bouřlivé bitce zmocnil knížky v elegantní červenozlaté vazbě. Stránky se rozsypaly po celé třídě. Na jedné byla ilustrace – gymnazista s rozzářenýma očima se dělí o svačinu s opelichaným psem. Nazítří našel Lužin ten obrázek pečlivě připíchnutý napínáčky ke spodní straně odklápěcí desky lavice.

THE DEFENCE

Copyright © 1964, Vladimir Nabokov

All rights reserved

Translation © Pavel Dominik, 2019

Epilogue © Jakub Lev Houdek, 2019

ISBN 978-80-7432-962-3

Vladimir Nabokov