Richard Vašek: „Račte to podepsat libovolnou šifrou.“

Kniha se zabývá literární a žurnalistickou činností prezidenta T. G. Masaryka, jíž se pokoušel ovlivňovat veřejné mínění a vstupoval do nejrůznějších aktuálních sporů. Předmětem zájmu je zvláště anonymní publicistika, tedy články, které psal pod šiframi nebo je publikoval nepodepsané. Masaryk navazoval na svou dřívější činnost válečnou a předválečnou, po válce byl však více limitován politickými ohledy a vymezením pravomocí hlavy státu. Tento stav se pokoušel vyřešit (či obcházet) mimo jiné uveřejňováním anonymních článků, v nichž se mohl vyjadřovat svobodněji než v podepsaných textech nebo oficiálních projevech. Práce si klade za cíl analyzovat tuto Masarykovu aktivitu včetně popisu mechanismů, kterými prezident realizoval své zásahy do veřejného dění.

V edici České moderní dějiny vydávají nakladatelství Academia a Masarykův ústav a archiv AV ČR.

Ukázka z kapitoly „Stopuju novou literaturu, protože studuju dobu…“

V řadě svých projevů i psaných textů prezident několikrát rozvedl svůj vztah k literatuře. Za všechny můžeme připomenout například stať o Goethovi pro Goethův sborník z roku 1932 nebo výbor jeho studií o Dostojevském, který vyšel v témže roce.⁴ Ostatně jeho zvyk publikovat odborné i literární recenze měl své počátky již v 19. století. Mnoho takových posudků uveřejnil jak pod svým jménem, tak i pod různými šiframi či bez podpisu v předválečném Athenaeu, Času, Naší době

a v dalších periodikách, i cizojazyčných, například v berlínském listě Zeitschrift für Socialwissenschaft. Také své občasné komentáře do ruského časopisu Věstnik Jevropy o předválečné rakousko-uherské politice uveřejňoval Masaryk z pochopitelných důvodů raději anonymně, bez podpisu.⁵

Pokud však máme primárně sledovat Masarykovu publicistickou aktivitu v letech jeho prezidentství, a zejména tu anonymní, redukuje se nám jeho poměrně široký literární zájem v zásadě na referáty, které publikoval ve dvacátých letech v časopise Přítomnost. Výběr autorů a jejich děl vypovídá mnohé o tom, co TGM v tehdejší době zaujalo, i které otázky v krásné literatuře sledoval. Mezi prvními připomněl existenci prezidentových anonymních literárních recenzí Josef Karola již na konci šedesátých let; tématu Masarykova poměru k literatuře bylo dále věnováno několik odborných studií. Ty se však poválečného období většinou dotkly jen letmo.⁶

Podstatná část těchto literárních posudků se týkala anglické a americké literatury, přesněji řečeno beletrie a společenského románu. Způsob, jakým bylo o jednotlivých titulech referováno, napovídá, co chtěl Masaryk vlastně českému (československému) čtenáři sdělit, respektive jak k těmto dílům přistupoval a co v nich vyhledával. Vlastní umělecké ztvárnění sledoval spíše okrajově, hlavní pro něj byla etická a společenskotvorná úloha národní literatury. Ostatně zasvěcený (i když v mnohém nesouhlasný) posudek Masarykových rozborů poezie a krásné literatury podal literární kritik F. X. Šalda již ve svých poznámkách k Masarykově Světové revoluci, na kterou reagovala i řada dalších významných literárních kritiků a historiků.⁷ Jedno z ústředních témat pro Masaryka představovalo postavení ženy v moderní společnosti, její přístup k životu a hlavně pak soužití muže a ženy, manželství, výchova dětí včetně širšího problému rodinného života, sexuality, mravnosti, opravdovosti lidského vztahu, jeho rozpadu apod.

Sledování těchto problémových okruhů ovšem bylo v Masarykově pojetí často redukováno na jakési zhutnělé převyprávění obsahu posuzovaných děl, doplňované postřehy o psychologii postav, prokreslení charakterů, věrohodnosti jejich jednání a chování, vlivu různých literárních vzorů na autora apod. Tento jednostranný a poněkud jednotvárný styl podání tak způsobuje, že recenze nabývají pro dnešního čtenáře poněkud starosvětský a někdy snad až nechtěně úsměvný charakter, když vlastně přetlumočený obsah románu (většinou ještě s dosti nevěrohodnou či krkolomnou zápletkou) splývá s dalšími, téměř mravoučně zabarvenými úvahami. (...)

První prezidentovy literární recenze byly publikovány v Přítomnosti v červenci 1927 a byly věnovány anglické a americké literatuře. Anglický společenský a ženský román měl navíc dlouhou tradici již od 19. století, kterou Masaryk znal a později jistě i pod vlivem své americké manželky Charlotty dále sledoval. Zájem o angloamerickou literaturu byl tedy u Masaryka větší nežli o literatury jiné, například o francouzskou či německou.

Masaryk ve svých prvních referátech referoval o románech Roberta Keabla, zvláště o jeho nejnovějším díle Osviť naši temnotu (Lighten Our Darkness), popisujícím úlohu náboženství v životě moderní společnosti a otázku víry konfrontovanou s problémy běžného života. Hlavním hrdinou je katolický kněz, misionář, který ztratí víru v Boha. Po návratu do Anglie se zamiluje do rozvedené ženy a snaží se začít nový život, záhy však umírá. Jako další příklady si TGM vybral romány anglického spisovatele Warwicka Deepinga Sorrell a syn a Soudný den, stejně tak díla hned několika dalších angloamerických a francouzských autorů vydaných v nedávné době (Ethel Knight Kellyová, D. H. Lawrence, Grace Rhysová, Percival Christopher Wren, E. Barringtonová, Theodor Dreiser, François Mauriac). Na nich se snažil ukázat rozdílný přístup k problematice rodiny, zabezpečení dětí, otázkám skutečné samostatnosti žen, svazujících společenských konvencí neumožňujících prožít upřímný milostný vztah apod.⁸

Tento svůj stěžejní zájem o reflexi problému lásky a manželství ve společenském románu podrobně sledoval v obsáhlé recenzi na díla anglického básníka a romanopisce Gilberta Frankaua. Stručným vylíčením obsahu dějových zápletek jednotlivých románů se pokusil postihnout přístup autora k otázkám vztahu muže a ženy a manželského soužití.

Podobně Masaryk referoval i v dalších recenzích. Zajímal se zvláště o dynamickou americkou společnost, která již tehdy, ve dvacátých letech, začala exportem svého životního stylu (móda, oblékání, hudba, rozvoj filmu, rozhlasu, automobilismu, organizace práce atd.) stále více inspirovat a ovlivňovat život na starém kontinentě. V Československu byl tento ohlas také poměrně značný, dokumentovaný mimo jiné vydáváním význačných anglicky píšících autorů v Anglo-americké knihovně nakladatelství Aventinum pod redakcí profesora Otakara Vočadla. V popředí Masarykova zájmu byly opět otázky náboženství a zvláště pak postavení žen, a to jak ve velkoměstském prostředí, tak i v tradičně konzervativnějším prostředí amerického venkova. K tomu ovšem přistupovaly i otázky související s fenoménem přistěhovalectví a multikulturní společnosti. Lidé ze všech koutů světa začínali v Americe nový život a museli se rychle přizpůsobit tamějším poměrům. Těchto problémů se TGM dotýkal například prostřednictvím analýzy románů amerických spisovatelů Gene Stratton Porterové, Harolda Bella Wrighta nebo Theodora Dreisera. U Porterové jej zaujal kontrast mezi životem zemědělských pionýrů na západě a velkoměstským rytmem amerického východu, líčený na osudech a střetech konzervativní matky a její dcery chtějící se vymanit z neměnného životního cyklu. Podobný sociální a kulturní antagonismus sledoval v románech Wrightových.⁹ Dreiserově Americké tragédii věnoval jen stručnou zmínku.

Občas také prezident referoval o knize, která sice z uměleckého hlediska nebyla patrně na výši, zaujalo jej však především téma. To byl i případ knihy anglické spisovatelky Adelaide Eden Phillpottsové, jejímž hrdinou byl Čech, sochař jménem Josef Tomek. Tento nezvyklý a pro Čechy jistě zajímavý námět připoutal Masarykovu pozornost. Věnoval mu proto v Přítomnosti v rámci přehledu nejnovější anglosaské literatury jednu ze svých recenzí. Samotný děj románu však byl i podle referátu dosti zmatený a fantastický, zdá se, že jeho největší předností bylo právě neobvyklé téma.¹⁰

Jindy byla pohnutkou k recenzi například zahraniční anketa hodnotící nejlepší knihy roku. V té se za rok 1927 na prvním místě umístil román Rosamundy Lehmannové s názvem Dusty Answer. Také o něm Masaryk referoval, a to společně s románem německé spisovatelky Heleny Stöckerové Láska. Ovšem i v tomto případě pojal svůj referát v podstatě jako důkladné převyprávění hlavní dějové linie. Zároveň se však snažil analyzovat zobrazovanou podobu moderní anglické či německé společnosti, zvláště když obě knihy byly tamní kritikou velmi dobře přijaty. Podobný přehled podal též o dílech dalších, tehdy populárních autorů, jako byli Beverley Nichols či Margaret Kennedyová.¹¹

Masaryka však kromě „velkých“ literatur dlouhodobě přitahovala i krásná literatura malých národů, zvláště severská. Hledal v ní paralely i ke kultuře dalších jiných menších národů, mezi nimi samozřejmě i k literatuře československé.

Tento jeho zájem dokládají četné poznámky, rozhovory i recenze. Tento zájem byl ovšem staršího data, Masaryk skandinávské autory znal již od konce 19. Století a psal o nich. Také v románech často řešené sociální otázky, postavení ženy ve společnosti, respektive vztah mezi mužem a ženou mu jistě konvenovaly. Kromě děl známých autorů, jako byli Knut Hamsun, Björnstjerne Björnson či Henrik Ibsen, jej ve dvacátých letech zvláště oslovila norská spisovatelka Sigrid Undsetová, jejíž románová trilogie Kristin, dcera Lavransova, se stala předmětem jeho referátu. Knihu znal Masaryk z německého překladu. Jak bylo jeho zvykem, v románu si všímal především soužití muže a ženy, postavení žen v dávné norské společnosti (děj se odehrával v Norsku 14. století) a nacházel i jisté paralely se společností novodobou.¹²

Severskými zeměmi se Masaryk zabýval i jako sociolog a politik, v případě Dánska jej zajímalo například řešení sociálních a menšinových otázek. Jak třeba řekl svému tajemníkovi Vladimíru Kučerovi v roce 1927 během pobytu ve Francii krátce před návratem ze zájezdu na Blízký východ: „Vy mladí byste rajzovali pořád. Já kdysi taky. Jestli mě tady lazebník [tj. prezidentův lékař MUDr. Adolf Maixner — pozn. R. V.] někam pošle na slunce, ještě bych jel, ale už ne pro potěšení. Kam   bych se ještě rád podíval, než umřu, do Dánska. Byla tam ženina rodina. A pak je to sociálně zajímavá země. Pro nás by bylo poučné jejich industrializované zemědělství. A také mají Němce, jako my. Zajímalo by mě vidět zblízka, jak to s nimi dělají.“¹³

Nepoměrně méně prezident reflektoval novější francouzskou literaturu. Jeden z mála referátů věnoval esejům básníka a spisovatele Pierra Drieu La Rochelle La Suite dans les Idées a Le Jeune Européen z roku 1927. Marné hledání nějakého pevného duchovního bodu a nevíra v budoucnost moderní společnosti dovedly La Rochelleho až k obdivu k „silným“ režimům, k ideologii fašismu a k vzývání kultu síly a pořádku. La Rochellovy studie byly Masarykovi motivem k zamyšlení nad současnou Evropou, nad jejím duchovním zmatením a vykořeněním, i ke kritice dekadence (autora označil za odchovance Nietzscheho a Freuda) a pasivního očekávání konce celé společnosti.¹⁴

Z naznačeného rámce, reflektujícího zvláště beletrii, se poněkud vymyká prezidentův zájem o literaturu popisující autenticky zážitky a vzpomínky vojáků na světovou válku. V jednom ze svých obsáhlejších referátů se totiž věnoval též vydaným válečným deníkům a osobním záznamům. Referoval o několika titulech německé, americké i francouzské provenience. Všímal si hlavně popisu poměrů v zázemí i na frontách, problému uvolněnosti mravů a prostituce, stejně jako dopadu hrůz války na osobnost a psychiku mladých lidí, kteří se po návratu domů těžce pokouší začít nový život v mírových podmínkách.¹⁵ Tento referát byl — na rozdíl od ostatních — výjimečně podepsán šifrou Č. P. Tuto šifru Masaryk sice v Přítomnosti opakovaně používal, avšak své literární posudky podepisoval většinou šifrou B. L.

Masaryk ve svých referátech sledoval především literaturu anglickou a americkou, méně již německou a francouzskou. Svou roli jistě sehrál fakt, že tyto jazyky ovládal, takže v nich mohl sám číst. Ostatně o svých literárních zájmech a oblíbených autorech se několikrát vyjádřil též ve veřejných projevech a rozhovorech.¹⁶

Je však zajímavé, že se ve svých recenzích například vůbec nesnažil zachytit vývoj nové ruské literatury, zvláště pokud si uvědomíme, jak pečlivě se dříve zabýval analýzou ruské společnosti a kultury 19. století. Do vysokého věku také stále upravoval svůj spis Rusko a Evropa, který ještě hodlal přepracovat a rozšířit o třetí díl, věnovaný ruské literatuře a kultuře. Ten však dokončen nebyl a vyšel v úplnosti až téměř šedesát let po autorově smrti.¹⁷ Zdá se, že o moderní ruskou literaturu se již nezajímal. Jinou rovinou ovšem byla obecně podpora ruské kultury v emigraci, kterou prezident poměrně štědře poskytoval.

Určitým vodítkem pro nás může být i jeden ze záznamů prezidentovy archivářky Anny Gašparíkové, která si na konci roku 1932 zapsala: „Hovorili sme o modernej literatúre. Prezident pozná mnoho zo súčasnej anglickej a americkej beletrie a študuje ju jako sociologický materiál. Neviem, kedy to vlastne číta. Najskôr dlho do noci, keď nemôže zaspať. Zaujíma ho i literatúra malých národov, Islanďanov napríklad. O novej ruskej literatúre poznamenal, že ju takmer nepozná, ale per analogiam politiky súdil by, že je nezaujímavá.“¹⁸

Poznámky v textu:

4 T. G. MASARYK, Můj poměr ke Goethovi, in: Goethův sborník, Praha 1932, s. 9—11; T. G. MASARYK, Studie o F. M. Dostojevském, uspořádal J. Horák, Praha 1932.

5 K tomu srov. VRATISLAV DOUBEK, Masarykovy neznámé komentáře k rakouské politice, in: Život plný neklidu. Sborník k devadesátinám historika Jaroslava Opata, edd. V. Doubek, D. Hájková, Praha 2014, s. 52—62.

6 JOSEF KAROLA, Neznámé Masarykovy recenze, Červený květ, 9/1969, s. 48; dále např. JOSEF ZIKA, Masaryk a literatura, in: Masarykův sborník VII, Praha 1992, s. 72—117, nebo JIŘÍ BRABEC, Dvě kapitoly o Masarykově vztahu k literatuře, in: Masarykův sborník XIII, Praha 2006, s. 9—24. Problematiku Masarykových anonymních literárních recenzí zmiňuje ve svých pamětech také Antonín Schenk, prezidentskému období však bohužel nevěnuje větší pozornost — viz NA, f. Antonín Schenk, k. 1, kapitola XIII (Literatura a knihy), zvláště s. 1—2

7 K tomu srov. F. X. ŠALDA, Na okraj „Světové revoluce“, Tvorba 1925—1926, č. 1, 15. 10. 1925, s. 1—8; č. 2, 1. 11. 1925, s. 28—35; č. 3, 15. 11. 1925, s. 48—53; důležitá je zvláště druhá část Šaldovy recenze. K Masarykovu vztahu k literatuře a k jeho vnímání umělecké tvorby přehledně též J. KOVTUN, Republika v nebezpečném světě, kap. 12 (Kniha jako čin), s. 363—374. K charakteristice Masarykovy literární kritiky viz též novou antologii Čtení o T. G. Masarykovi. Literatura — člověk — svět (1910—1938), edd. L. Merhautová, L. Merhaut, Praha 2017.

8 B. L., Z nové cizí beletrie, Přítomnost, č. 27, 13. 7. 1927, s. 426—428. Přetištěno též v T. G. MASARYK, Cesta demokracie, III, s. 218—224.

9 B. L., Nejčtenější spisovatelé američtí, Přítomnost, č. 49, 15. 12. 1927, s. 782—784; viz též T. G. MASARYK, Cesta demokracie, III, s. 245—249.

10 B. L., Čechy v anglickém románě, Přítomnost, č. 5, 9. 2. 1928, s. 73—74; viz též T. G. MASARYK, Cesta demokracie, III, s. 263—265.

11 B. L., Z cizích literatur, Přítomnost, č. 16 a 17, 26. 4. a 3. 5. 1928; viz též T. G. MASARYK, Cesta demokracie, III, s. 275—279 a s. 292—293.

12 B. L., Z cizích literatur. Sigrid Undset: Kristin Lavransdatter, Přítomnost, č. 18, 10. 5. 1928; viz též T. G. MASARYK, Cesta demokracie, III, s. 294—295.

13 T. G. M. jak jsme ho viděli, Praha 1947, s. 223.  

14 B. L., Z cizích literatur, Přítomnost, č. 23, 14. 6. 1928, s. 361—362; viz též T. G. MASARYK, Cesta demokracie, III, s. 304.

15 Č. P., Vzpomínky na válku, Přítomnost, č. 51, 29. 12. 1927, s. 810—811; viz též T. G. MASARYK, Cesta demokracie, III, s. 250—253.

16 Srov. např. rozmluvu Masaryka s majitelem mnichovského Piperova nakladatelství o literatuře ze září 1930 nebo obsáhlý prezidentův rozhovor s Milenou Novákovou o románu Muž a boj z listopadu 1932 — viz T. G. MASARYK, Cesta demokracie, IV, s. 164—166, resp. 319—322.

17 K tomu srov. VRATISLAV DOUBEK, Filosofie dějin — Rusko a Evropa III, in: Masarykův sborník VIII, Praha 1993, s. 73—82, a T. G. MASARYK, Rusko a Evropa: studie o duchovních proudech v Rusku, díl 1—3, Praha 1995—1996.

18 ANNA GAŠPARÍKOVÁ-HORÁKOVÁ, U Masarykovcov. Spomienky osobnej archivárky T. G. Masaryka, Bratislava 1995, zápis z 6. 12. 1932, s. 181. Podobně se prezident o své metodě studia krásné literatury jako sociologického materiálu vyjádřil vícekrát, viz též záznamy z 13. 5. 1934, s. 227; nebo z 10. 4. 1936, s. 277.

© Richard Vašek, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., 2018

© Nakladatelství Academia, 2018

Cover photo © Archiv Ústavu T. G. Masaryka ve správě Masarykova ústavu a Archivu

AV ČR, v. v. i.

ISBN 978-80-200-2943-0 (Academia)

ISBN 978-80-87782-94-1 (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.)