Obraz fiktivního kibucu padesátých let je pro izraelského
spisovatele návratem do míst, kde se zrodilo jeho psaní. Žijí tu kromě jiných i
osamělí lidé, kteří se s kolektivistickým duchem prostředí těžko vyrovnávají. V
příběhu otce, který se rozhodne postavit milenci své dcery, svému příteli a
vrstevníkovi, se skutečné sny střetávají s idealismem. Stejně jako v osudu
starého zahradníka, jenž na svých bedrech nese celou tíži tohoto světa, nebo v
líčení ženy, která své sokyni píše mučivě zvrácené dopisy.
Autorovo literární mistrovství je empatické a zároveň
kritické k dějinám i společnosti. Právě tyto spisovatelské kvality z něj
dlouhodobě činily jednoho z nejžhavějších kandidátů na Nobelovu cenu.
Amos Oz (1939-2018) byl autorem řady románů, povídkových
sbírek a esejistických prací. V českém překladu je dosud znám svými romány
Černá skříňka, Fima, Panter ve sklepě, Můj Michael a Jidáš, dvojicí novel Až do
smrti a autobiografickou prózou Příběh o lásce a tmě. Jako esejista byl
představen soubory textů Mír, láska a kompromis a Jak vyléčit fanatika.
Většinu českých překladů vydalo nakladatelství Paseka, v
níž nyní vyšla i kniha Mezi svými. Tu z hebrejského originálu přeložily Lenka
Bukovská a Mariana Fisher.
Ukázka z knihy:
U nás v kibucu
Jikhat žil jeden starý mládenec jménem Cvi Provizor, byl pomenší, asi
pětapadesátiletý, měl tik a liboval si v šíření špatných zpráv: o
zemětřeseních, o leteckých neštěstích, o budovách, které se zřítily, o požárech
a záplavách. Ráno si pokaždé přivstal, aby si stihl přečíst noviny dřív než
ostatní a poslechnout si v rádiu všechny zpravodajské relace a mohl vás pak ve
dveřích jídelny ohromovat informacemi o dvou stech padesáti hornících
uvězněných v zavaleném uhelném dole v Číně bez naděje na záchranu nebo o
trajektu, který se převrátil a potopil se šesti sty cestujícími na palubě během
bouře v Karibském moři. Sypal z rukávu úmrtní oznámení. Vždycky jako první
věděl, která slavná osobnost právě zemřela, a zpravil o tom celý kibuc. Jednou
ráno mě zastavil na cestičce před zdravotním střediskem:
„Znáš spisovatele Wislavského?“
„Ano. Znám. Proč?“
„Umřel.“
„To je mi líto.“
„I spisovatelé umírají.“
Jindy mě zastihl, když jsem měl službu v jídelně:
„Viděl jsem ve smutečních oznámeních, že ti zemřel
dědeček.“
„Ano.“
„A před třemi lety ti taky zemřel dědeček.“
„Ano.“
„Tak to už ti žádný nezbyl.“
Cvi Provizor pracoval jako zahradník. Každý den vstával v
pět ráno, přemisťoval zavlažovače, kypřil květinové záhony, sázel, stříhal, zaléval,
sekal trávu hlučnou sekačkou, rozprašoval postřik proti mšicím a přihnojoval
přírodním i průmyslovým hnojivem. Ostatní členové kibucu se mu vyhýbali a v
jídelně si k němu nikdo nechtěl přisednout. Za letních večerů sedával sám na
zelené lavičce pod travnatým svahem vedoucím k jídelně a pozoroval pobíhající
děti. Večerní vánek mu nadouval košili a vysoušel pot. Nad vrcholky vysokých
cypřišů se vyhoupl rudý letní měsíc. Na sousední lavičce seděla o samotě Luna
Blanková a Cvi Provizor si ji hned vyhlédl za oběť:
„Už jsi to slyšela? Ve Španělsku shořel sirotčinec,
osmdesát sirotků se tam udusilo kouřem,“ vykládal smutně.
A Luna, ovdovělá, asi pětačtyřicetiletá učitelka si
kapesníčkem setřela pot z čela a řekla:
„To je hrozné.“
A Cvi hned dodal:
„Přežili to jenom tři, ale i ti jsou v kritickém stavu.“
Cviho Provizora jsme si za jeho obětavou práci všichni
vážili. Za celých dvaadvacet let, co tu žil, se v jeho pracovním výkazu
neobjevil jediný zameškaný den. Kibuc díky němu jen kvetl. Každý kousek volné
půdy osázel sezónními květinami. Zakládal skalky s nejrůznějšími druhy kaktusů.
V kdejakém zákoutí vybudoval dřevěné pergoly s vinnou révou. Prostranství před
jídelnou zdobilo umělé jezírko se zlatými rybičkami a vodními rostlinami. Cvi
Provizor měl vytříbený smysl pro krásu a všichni to oceňovali. Ale za zády mu
říkali Anděl smrti a šuškali si o něm, že nemá a nikdy neměl zájem o ženy, a
vlastně ani o muže. Mladý muž jménem Roni Scheindlin ho uměl neuvěřitelně
výstižně napodobovat
a my se přitom mohli smíchy potrhat. Odpoledne, když
všichni členové kibucu trávili čas v rodinném kruhu na verandě nebo na trávníku
před domkem, pili kávu a hráli si s dětmi, chodil Cvi Provizor do klubovny číst
noviny ve společnosti pěti, šesti jemu podobných – bezdětných osamělých starých
mládenců nebo rozvedených či ovdovělých pánů, kteří s gustem hltali zprávy a
diskutovali o nich. Ruvke Roth, malý plešatý chlapík s ohromnýma netopýříma
ušima ze svého kouta zabručel, že odvetné vojenské operace jen roztáčejí
spirálu násilí, protože pomsta plodí zase jen pomstu a odveta odvetu. A ostatní
se na něj okamžitě sesypali a nadávali mu, jak můžeš něco takového říct, máme
snad mlčet, čím víc budeme ustupovat a držet se zpátky, tím víc si budou
Arabové dovolovat.
„Válce se nakonec stejně nevyhneme. A bude to hrozná
válka,“ zamrkal Cvi Provizor.
A koktavý Imanuel Glusman se rozhorlil:
„V v-válka. V v-výborně. Po po porazíme je a z z-zaženem
je až z z-za Jordán.“
„Ben Gurion je skvělý šachista. Ten vidí pět tahů
dopředu. Ale k čemu to je, když všechno nakonec stejně řeší silou,“ uvažoval
nahlas Ruvke Roth. A Cvi Provizor si truchlivě zaprorokoval:
„ Jestli prohrajeme, přijdou Arabové a vyhladí nás. A
jestli vyhrajeme, přijdou Rusové a začnou nás bombardovat.“
„D D-Dost! Přátelé, ticho, nechte mě v v klidu si p
p-přečíst noviny,“ požádal je Imanuel Glusman.
A Cvi po několika minutách ticha prohlásil:
„Už jste to slyšeli? Píšou tu, že norský král má rakovinu
jater. Náš předseda oblastní rady má taky rakovinu.“
Vtipálek Roni Scheindlin se pokaždé, když Cviho potkal u
ševcovské dílny nebo před skladem oblečení, posměšně ptal:
„A vida, náš Anděl smrti, tak co, kolikpak se dneska
zřítilo letadel?“
BETWEEN FRIENDS
Copyright © 2012, Amos Oz
All rights reserved
Translation © 2019, Lenka Bukovská, Mariana Fisher
Cover Design © Jindřich Janíček
ISBN 978-80-7432-991-3
Žádné komentáře:
Okomentovat