Když se rozpadá rodina, všude je cítit pach marnosti…
Přesně v takovém rozpoložení se nachází Olga, hlavní hrdinka románu světoznámé italské
autorky Eleny Ferrante, který v českém překladu, stejně jako její předchozí
knihy, vydává nakladatelství Prostor, v překladu Jakuba Volného.
O tom, zda je pod pseudonymem Elena Ferrante skryta žena
či muž, se nadále spekuluje. Ovšem to, že je hlavní hrdinkou Dnů opuštění žena,
už nikoho ze čtenářů nepřekvapí – stejně tomu bylo v tetralogii Geniální
přítelkyně i v debutové Tíživé lásce.
Olga je spisovatelkou, žije v Turíně, ale narodila se v
Neapoli. A hlavně je ženou, jejíž život je právě na vodě – i proto, že byl
dosud obklopen mužskou pevninou. To poznává především nyní, když ji opustil
manžel.
Elena Ferrante v románu nabízí svá tradiční témata.
Hlavní hrdinka spisovatelka? To už přece známe z Geniální přítelkyně… Napětí
mezi rodnou Neapolí, jež stejně tak přitahuje i odpuzuje, a Římem či bohatým
severem, kam odchází ti úspěšní? Tato životní rozštěpenost se nachází ve všech
dosavadních knihách italské autorky…
Přesto Dny opuštění přinášejí zase poněkud jiný tón
vyprávění a úhel pohledu na ženský svět. Je to Elena Ferrante, ale není to
pouhé opakování – spíše variace. Olga je zkrátka další geniální přítelkyní pro
„dny opuštění“ všech čtenářů, kteří chtějí skrze romány italské autorky
poznávat, kdo je vlastně žena v dnešním světě. A je to stejně zajímavé a
potřebné pro ženy i pro muže.
Postaví se Olga na vlastní nohy, nebo bude dále
našlapovat do stop, které před ní na životní cestě udělaly mužské boty?
Román vévodil žebříčku italských bestsellerů téměř rok,
byl přeložen do více než dvanácti jazyků a v roce 2005 se dočkal zfilmování.
Všechno chce svůj čas… A když dva dělají totéž, není to
totéž… Dny opuštění vyšly poprvé v českém překladu již před osmi lety, avšak v
edici jiného nakladatelství, která navíc trpěla značnou nadprodukcí a nepatrnou
propagací. A taky zkrátka ještě nebyl ten pravý čas pro objevení Eleny Ferrante
v českém prostředí.
Správná chvíle přišla až po vydání tetralogie Geniální
přítelkyně. Mohlo by se zdát, že Češi jsou náchylní lapat po všem, co letí v
zahraničí, hlavně na západ od našich hranic. Ale stejně tak jsou Češi náchylní
všechno, co je jim podstrkováno, zpochybňovat, neboť si nechtějí nechat od
nikoho nic nakukat. Mají přece svůj rozum.
Každopádně Geniální přítelkyně není žádný knižní podfuk,
je to úžasné dílo, které uhrane svou důvěryhodností a zároveň vypravěčskou
prostotou – žádné okázalé triky postmoderní literatury. Tady jde nejdřív o
život, potom až o literaturu. A jelikož Elena Ferrante píše o životě, je to i
vynikající literatura.
Ostatně potvrzením faktu, že si italská autorka na
současné literární trendy nepotrpí, je i to, že zůstává skryta za svým
pseudonymem, a tak ji neuvidíme na žádném knižním veletrhu, na žádném křtu nové
knihy, na žádném veřejném čtení… Není mnoho literátů, kteří si v současném
světě neustále kulminujícího sebezhlížení na sociálních sítích troufnou nebýt
vidět a komunikují pouze prostřednictvím knih – vedle Eleny Ferrante je to
Milan Kundera či Thomas Pynchon.
Ukázka z knihy:
Když jsem o pět hodin později otevřela oči, bylo sedm
ráno, sobota 4. srpna. Chvíli trvalo, než jsem se probrala. Čekal mě nejtěžší
den od chvíle, kdy mě Mario opustil, ale já to ještě nevěděla.
Natáhla jsem ruku k Mariovi. Byla jsem si jistá, že spí
vedle mě jako obvykle, ale nic jsem nenahmatala. Dokonce ani jeho polštář, který
jsem sama vyhodila. Připadalo mi, jako by se postel rozšířila a smrskla
zároveň. Třeba jsem já vyrostla nebo naopak zhubla, říkala jsem si.
Cítila jsem se otupěle, jako kdybych měla nějaké problémy
s oběhovým systémem. Měla jsem nateklé prsty. Povšimla jsem si, že jsem si
večer nesundala z prstů prsteny a neodložila je na noční stolek, jak jsem měla
ve zvyku. V kůži prsteníčku jsem cítila otlačeninu, která, jak se mi zdálo,
způsobovala malátnost celého těla. Opatrnými pohyby jsem se pokusila prsteny sundat.
Dokonce jsem si naslinila prst, ale ani to nepomáhalo. Na jazyku mi však
zůstala kovová pachuť zlata.
Zadívala jsem se na neznámou část stropu. Civěla jsem
však na prázdnou bílou stěnu. Velká vestavěná skříň, kterou jsem po probuzení
viděla každé ráno, záhadně zmizela. Nohy mi trčely do prázdna, nad hlavou jsem
nenahmatala dřevěné čelo postele. Všechny smysly jsem měla otupělé, připadala
jsem si, jako by mě ve spánku někdo zabalil do látky, každý prst zvlášť omotal
plstí, do uší mi nacpal vatu a to všechno spojil s přikrývkou i okolním světem.
S vypětím sil jsem se opatrně zvedla na loktech, abych
prudkým pohybem nepotrhala postel i s celou místností, abych nepotrhala sebe
jako etiketu, kterou někdo příliš rychle stáhl z lahve. Patrně jsem se v noci přesunula,
dospěla jsem s námahou
k názoru. Musela jsem opustit svou stranu postele a celou
noc se převalovala na propoceném prostěradle. Tohle se mi ještě nikdy nestalo.
Spávala jsem schoulená na své straně postele, aniž bych změnila polohu. Jiné
vysvětlení jsem ale nenašla. Po pravici jsem viděla polštáře, po levici zase
vestavěnou skříň. Zcela vyčerpaná jsem opět padla na prostěradlo.
V tu chvíli se však ozvalo zaklepání na dveře. Vzápětí se
v nich objevila Ilaria v pomačkaném
pyžamu a s unaveným výrazem.
„Gianni se mi pozvracel do postele,“ oznámila mi.
Úkosem jsem se na ni podívala, aniž bych zvedla hlavu z
prostěradla. Náhle jsem si ji představila starou. Měla pozměněné rysy a co
nevidět měla zemřít, možná už zemřela, přesto se mi v něčem podobala. Byla
přízrakem dítěte, jakým jsem byla i já. Tohle jsem totiž byla já. Hlavou se mi
v rychlém sledu hnaly vybledlé výjevy a celé věty, jen vyslovené příliš
chvatně. Šepot. Uvědomila jsem si, že se mi motají mluvnické časy. Nejspíš
důsledek špatného probuzení. Čas je jen povzdech, napadlo mě. Dneska je řada na
mně, zanedlouho přijde na moji dceru. Totéž se stalo mojí mámě i všem mým
předkyním. Možná se to právě dělo, jim i mně současně. Nebo se to teprve stane.
Rozhodla jsem se vstát, ale nemohla jsem. Jako bych
neuposlechla příkaz nadřízeného. „Vstávej,“ řekla jsem si znovu razantněji.
Zůstalo však jen u záměru, který se mi coby sotva slyšitelné slovo třepotal
kdesi mezi ušima. Byla jsem dítě, pak dívka, hledala jsem muže, teď jsem o něj
přišla, až do smrti budu nešťastná, dnes v noci jsem ze zoufalství kouřila péro
Carranovi, jen abych odčinila urážku své frndy a poníženou hrdost.
„Už jdu,“ hlesla jsem, aniž bych se pohnula.
„Proč jsi spala nakřivo?“
„Nevím.“
„Gianni si položil pusu na můj polštář,“ žalovala Ilaria.
„No a co?“
„Zašpinil mi postel i polštář, musíš mu vynadat.“
Vstala jsem jen silou vůle, zvedala jsem váhu, na kterou
jsem neměla dostatek sil. Pořád jsem nedokázala pochopit, že to já tolik vážím.
Připadalo mi, jako bych byla
z olova, a neměla jsem nejmenší chuť tahat se s takovou
vahou až do večera. Zívla jsem, otočila hlavou doleva, pak doprava. Znovu jsem
si pokusila sundat z ruky prsteny, ale ani tentokrát se mi to nepovedlo.
„Jestli ho nepotrestáš, tak tě štípnu,“ zahrozila mi
Ilaria.
Do dětského pokoje jsem se záměrně přesouvala jen
pomalými pohyby. Přede mnou šla Ilaria, která naopak doslova žhnula
netrpělivostí. Otto zaštěkal a zakňučel. Pak jsem ho slyšela hlasitě čenichat
za dveřmi oddělujícími ložnice od obývacího pokoje. Gianni ležel na Ilariině
posteli ve stejném oblečení, v jakém jsem ho viděla předešlého večera. Byl ale
celý zpocený, bledý, oči měl zavřené, i když evidentně nespal. Lehký přehoz měl
pozvracený, na zemi jsem také zahlédla velkou zažloutlou skvrnu.
Nic jsem mu neřekla, nepovažovala jsem to za nutné.
Zamířila jsem do koupelny, odplivla si do umyvadla a vypláchla si ústa. Pak
jsem se natáhla pro hadr. Snažila jsem se pohybovat co možná nejpomaleji,
přesto mi to gesto připadalo příliš prudké. Proti mé vůli se můj pohled svezl
na stranu a pokřivil se tak, až jsem se lekla, že může uvést do pohybu zeď,
zrcadlo, nábytek, zkrátka všechno kolem mě.
Dlouze jsem se nadechla. S obrovským úsilím jsem pohled
doslova přilepila k hadru a už ho z něj nespustila. Ovládla jsem paniku, která
se mě pomalu začala zmocňovat. Vrátila jsem se do dětského pokoje, klekla si na
zem a začala čistit podlahu. Nakyslý zápach zvratků ve mně probudil vzpomínky
na kojení, dětské kašičky a nečekaná ublinknutí. Zatímco jsem ze země stírala
stopy po Gianniho nevolnosti, vzpomínala jsem na Chudinku z Neapole a její
ubrečené děti, které tišila bonbony. Vybavila jsem si, že na ně po určité době,
už coby opuštěná matka, začala křičet. Prý ji úplně zničily, vinila je i z
toho, že ji opustil manžel. Nejdříve ženské vytahají břicho, pak prsa, a ještě
si pořád na něco stěžují. Takhle přesně to říkávala. Moje máma po ní tu větu
opakovala tak, abych ji neslyšela. Souhlasila s ní. Nyní mi táž věta zněla v
hlavě hned dvakrát. Jednou jsem ji slyšela jako malá holka, která si hraje pod
stolem, krade flitříky a strká si je do pusy. Podruhé mi rezonovala v uších už
coby dospělé ženě, která klečí vedle postele své dcery a mechanicky vykonává
nechutnou povinnost a vnímá prakticky jen zvuk ulepeného hadru čvachtajícího po
podlaze. Jak se vlastně choval Mario? Byl něžný. Obě moje těhotenství zvládal s
naprostým klidem, bez jediné známky nevole. Dokonce se se mnou chtěl milovat
častěji než jindy, já byla překvapivě také k sexu svolnější. Mechanicky jsem
drhnula podlahu a přitom jsem v duchu počítala. Bez emocí jsem se probírala
čísly. Ilarii byl rok a půl, když se v našem životě objevila Carla, Giannimu
bylo necelých pět. Neměla jsem tedy práci, žádnou práci, dokonce jsem ani
nepsala, už více než pět let. Žila jsem v cizím městě, na které jsem si pořád
nedokázala zvyknout. Neměla jsem tu rodiče, které bych mohla požádat o pomoc, a
i kdybych je tu měla, stejně bych je o pomoc nepožádala. Nepatřím mezi lidi, co
se prosí o pomoc druhých. Chodila jsem na nákupy, vařila jsem, uklízela jsem,
vláčela jsem se s oběma dětmi po ulicích, po bytě… Byla jsem vysílená, zoufalá.
Starala jsem se o nejrůznější lhůty a termíny, o naše finance, běhala jsem do
banky, na poštu. Do speciálního bločku jsem si do puntíku přesně zaznamenávala
příjmy a výdaje, jako bych byla účetní a připravovala každý měsíc daňové
přiznání. Vlastně jsem i trochu psala, mezi čísla jsem vpisovala svoje
momentální pocity. Tak například sousto, které moje děti neustále honily v ústech.
Kaše živé organické hmoty, jež se rozmělňuje a následně opět pojí, ztrácí svou
živoucí podstatu, jen aby zasytila dvě nenažrané pijavice zanechávající za
sebou jen chuť
a zápach svých žaludečních šťáv. Kojení, fuj, jak zvířecí
počínání. A pak nasládlý zápach dětských kašiček. I kdybych se myla od rána do
večera, stejně bych se ho nezbavila. Mario si ke mně občas lehl a vzal si mě.
On byl unavený z práce, mě zase zcela vyčerpala péče o děti. V milování z té
doby nebyly emoce. Přiléhal k mému tělu zapáchajícímu po mléku, sušenkách nebo
krupici s jakýmsi zoufalstvím, které, aniž by to věděl, zcela ladilo s mými
pocity. Vlastně jsem byla objektem incestu, napadlo mě a do nosu mě znovu
udeřil smrad Gianniho zvratků. Byla jsem spíš matkou k znásilnění než milenkou.
Začal si tedy hledat jinou, vhodnější k milování. Utekl pocitu viny, dojímal
se, vzdychal. Carla coby lék na Mariovu neukojenou touhu nastoupila na scénu v
ten nejvhodnější okamžik. Byla o třináct let starší než Ilaria, o deset let
starší než Gianni a o sedm let starší než já, když jsem schovaná pod stolem
poslouchala mámu, jak vypráví o Chudince z Mazziniho náměstí. Mario měl před ní
dát přednost naší společné budoucnosti, on ale prahl po minulosti, po mladé
dívce, kterou kdysi měl a po které znovu nostalgicky toužil. Carla si ale
myslela, že mu nabízí budoucnost. Dokonce ho donutila, aby tomu sám uvěřil.
Všichni jsme tehdy byli jaksi zmatení. I já jsem v době, kdy jsem vychovávala
Mariovy děti, čekala na časy, které se už neměly vrátit. Čekala jsem, až budu
opět mladá, štíhlá, energická žena se zářivou budoucností. Ne, pomyslela jsem
si, když jsem dovytírala podlahu a s námahou se postavila. Budoucnost je od
jistého okamžiku jen nutností žít v minulosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat