Vzpomínková próza literární historičky Markéty Brouskové,
žijící v Německu, vydává svědectví o životě českých exulantů v západní Evropě v
době sedmdesátých a osmdesátých let. Nečiní tak způsobem dokumentárním, ale
ryze literárním – zvolený drsný, nepatetický styl, ironie, sarkasmus a postřehy
často až šokující, to vše je autorčiným záměrem, aby podala jiný, osobitě svůj,
nepatetický, nehrdinský, často až blasfemický obraz života českých exulantů v
dané době. Jde o knihu nepříjemnou, sršatou, jdoucí proto srsti všemu a všem.
Vydává Torst.
Ukázka z knihy:
„Tak
tě, hochu, vítám v emigraci. To čumíš! Jak mi vyslepičili kámoši od FBI,
přenechal ti Schale
kvartýr
a odjel na dovolenou. My ve Svobodce víme dycinky všechno.“
Básník
Brousek viditelně pobledl. Ve dveřích se klátil Ivan Diviš a usmíval se od ucha
k uchu. Bez vyzvání se vecpal do předsíně a odstavil pod věšák koženou kabelu
napěchovanou lihovinami. Nežli jsme se stačili vzpamatovat, stál v obývacím
pokoji a zvědavě se rozhlížel: „A kde má ten posranej pacifista pořádný
skleničky? Při nejhorším budu pít z flašky. Nejsem trapnej snob.“
Skleničky
se naštěstí našly a Ivan Diviš pohodlně rozvalený v oblíbeném křesle Samuela Becketta
pokračoval v monologu: „Snad si, vole, nemyslíš, že máš ve Svobodce kamarády.
Ty Literárky ti nezapomenem. Tiskly jste prvotřídní sračky. A kdybys k nám
omylem přijel žebrat vo práci, rozbiju ti hubu. No a jak si lez Seifertovi do .....“
Za
hodinu byl namol a pokusil se o systematickou demolici bytového zařízení.
Třebaže mi hrůzou naskakovala husí kůže, hájila jsem majetek pacifisty Schaleho
vlastním tělem. Jelikož útočník neuspěl, počal vyrážet pronikavé, až skoro
zvířecí skřeky. Z oprávněné obavy, že probudí nevlídné sousedy, klepla jsem ho
do hlavy kovovou paličkou na maso. Zachroptěl a zmodral.
Jakmile
sebou přestal škubat, byl uskladněn ve vaně. Ráno se div nepřetrhl zdvořilostí
a neustále se omlouval za neslušná slova.
Ztropit skandál — jaké sladké
pokušeni!,
přečtu si o pětadvacet let později v Divišově traktátu
Teorie spolehlivosti.
Když
jsem se někdy koncem sedmdesátých let o jeho přepadu zmínila Karlu Krylovi,
rozladěně polkl na sucho. Chyba byla na mé straně, vždyť jsem věděla, jak
alergicky reaguje na hovory o Svobodce. Nejenže tam nerad pracoval, ale dokonce
se za to styděl. Ovšem nakonec ze sebe vysoukal: „Jen ho zmerčím v kantýně,
vyběhnu na ulici a koupím si k obědu buřta. Je to křivák a roznáší smůlu.
Vznáší se nad ním černý mrak.“
©
Markéta Brousková, 2019
©
Torst, 2019
ISBN
978-80-7215-577-4
