Jade Changová: Wangovi vs. svět

Sen o Americe v čínském balení. Román o přistěhovalcích, kteří netouží po přijetí ani se nesnaží zapadnout. Chtějí jen vydělat balík peněz.

Charles Wang je drzý, geniální a roztomilý pitomec, který přijel do Ameriky, aby tam udělal kariéru.

Jenže na konci léta 2008 přijde kvůli nesmyslnému rozhazování o všechno. Teď chce jediné: zajistit

rodině domov, vrátit se do Číny — své domoviny, kterou nikdy neviděl — a pokusit se získat zpět

půdu svých předků.

Bláznivou jízdu rodiny Wangových napříč Amerikou sledujeme očima jejích pěti členů: hlavy rodiny

Charlese, jeho nejstarší dcery Sainy (umělkyně skrývající se v ústraní po skandálním přijetí poslední

výstavy), syna Andrewa (panice a ctižádostivého komika), dcery Grace (svéhlavé puberťačky

s nutkavými sebevražednými sklony) a jejich chamtivé nevlastní matky Barbry. Po všech peripetiích, které rodinu cestou potkají, se Charles musí rozhodnout mezi starým a novým

světem, mezi rodinou a naplněním svého snu o Číně.

„Wangovi vs. svět jsou příběhem o asijsko-americké identitě, stejně jako velkým rodinným

dobrodružstvím, které autorka dokázala vtěsnat do jednoho road tripu. Výsledkem je bláznivá

a vtipná kniha, v níž se střídají pohledy členů posádky ojetého kombíku podle toho, kde Wangovi

zrovna cestou zastaví,“ napsal o románu kritik The New York Times Book Review.

Jade Changová (1976) pracovala jako redaktorka a editorka v BBC, na serveru Goodreads a v časopisech Metropolis, Glamour a The Los Angeles Times Magazine. V současné době žije v Los Angeles. Wangovi vs. Svět (2016) je její první román, zařazený do výběrů New York Times

Editor’s Choice a Amazon’s Best Books of 2016.

Knihu vydává nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

„Takže… jsme teď chudý.“

Graceina spolubydlící na ni nevěřícně zírala.

„Je to tak, Rachel. Už nemáme žádný peníze. Nic. Musím ne­chat školy. Táta s macechou pro mě jedou a musíme jet autem celou tu štreku až do ségřina domu v nějakým ujetým prťavým 28

městě v New Yorku. Autem! Ani nevím, jestli nám zbyly něja­ký věci. Když někdo zkrachuje, neseberou mu úplně všechno?“

„Ty jsi zkrachovala? To jako úplně?“

„No, táta říkal, že zkrachoval, takže bych řekla, že já asi taky.“

„Hele, jsi v pohodě?“

„Vypadám snad na to?“

„Asi jo… myslím jako — nikdo přece neumřel, ne?“

„Kromě mýho domu. Já se v tom domě prakticky narodila a ani jsem si to tam moc dlouho neužila — musela jsem žít ta­dy. A teď už ho nikdy ani neuvidím.“

Rachel o domě Graceiny rodiny už slyšela, i když ji tam spolužačka ani jednou nepozvala. Byly v něm tajné chodby a moderní umění a Johnny Delahari si tam jednou dal výstřední mix éčka a háčka (ve škole tomu všichni říkali kanadskej speciál, ale ni­kdo nebyl takový šílenec, aby to doopravdy zkusil) a na dlouhé hodiny omdlel v šatně Graceiny nevlastní matky s její hedváb­nou košilkou omotanou kolem obličeje.

„Smrdělo to jako dámská kunda,“ svěřil se Rachel.

„Ale vždyť jsi říkal, že to byla košilka,“ upozornila ho. „To je spíš takový tílko.“

„Tak dobře, smrdělo to jako dámský kozy,“ odpověděl s úškleb­kem a pak se jí pokusil vyhrnout košili.

Teď ji mrzelo, že mu to nedovolila, protože když bude Grace pryč, tak už nejspíš do jejího pokoje nikdy nepřijde.

Grace přisunula pojízdnou kancelářskou židli ke skříni a po­stavila se na ni. Vytáhla z horní police kufr. Seskočila ze židle a odstrčila ji dozadu směrem k Rachel. Ta ji zastavila fialovou balerínkou.

„Třeba teď budeš mít pokoj jenom pro sebe,“ poznamenala Grace.

„To by spolubydlící musela spáchat sebevraždu, aby člověku dovolili mít pokoj pro sebe.“

„Myslíš, že se to počítá, i když se to stane až potom, co pře­stoupí na jinou školu?“

„Neplácej nesmysly, Grace. Ty se přece nezabiješ.“

„Člověk nikdy neví,“ podotkla Grace a sundala z ramínek všechny své džíny. Třeba spáchají sebevraždu všichni společ­ně. Třeba táta s nimi se všemi sjede autem z útesu. Bože můj, možná by tady měla všechno nechat. Ať už budou chudí nebo mrtví, tak k čemu jí bude, že má navlas stejnou vestičku z krá­ličí kožešiny, v jaké je vyfocená Kate Mossová v posledním čísle Elle? Na druhou stranu, být chudý by mohlo být celkem šik — stará trička s dírami a kámoši, co musejí makat jako barmani, a k jídlu jenom samé hranolky. Ale v tom případě by bylo taky celkem šik mít svoje hadry. Byla by jako nějaká šlechtična z ro­du Romanovců nebo něco takového, sesazená a skrývající se před všemi světy, na kterých záleží.

Otec říkal: „Jenom důležité věci.“ Co to mělo znamenat? Grace se zahleděla na hromadu džínoviny na podlaze a potom ji odkop­la směrem k Rachel.

„Tumáš,“ řekla. „Vem si je. Stejně už jich mám po krk.“

„Vážně?“

Grace neodpověděla, jen ještě jednou kopla do hromady a otočila se ke korkové nástěnce nad svým psacím stolem, po­kryté vrstvou výstřižků. Sundala ji, položila na postel a vytaho­vala připínáčky, až jich měla plnou hrst. Vzpomínala přitom na loňský návštěvní víkend, jak šla do pokoje a uviděla Rachel ležet na posteli s hlavou v matčině klíně. Dveře byly pootevře­né a Grace tam na okamžik zůstala stát a pozorovala, jak Ra­chelina matka odhrnuje dceři vlasy z obličeje a láskyplně se na ni usmívá. Do téhle chvíle Grace své spolubydlící nikdy ani na vteřinu nic nezáviděla.

„To si opravdu bereš z tý nástěnky všechno? Všechny ty obráz­ky a fotky?“ divila se Rachel.

„Jasně.“

„Není to tak trochu… tak trochu morbidní?“

„Co je na tom morbidního?“

„No, jsou to fotky samejch mrtvejch lidí.“

„Lidi umíraj. Tak to chodí.“

„Jo, lidi umíraj, ale to ještě neznamená, že si je musíš vylepo­vat po stěnách v našem pokoji.“

„Teď jsou to přece jenom tvoje stěny, viď.“

„Já jenom říkám, že vím, proč je tam dáváš, a že je to děsivý. Vykašli se na to, nemusíš předstírat, že to tak není.“ Rachel brala všechno moc vážně. To se člověku stává, když je zmagořenej šprt.

„A co kdyby ses na to vykašlala ty, Rachel? Rachelko? Jé, po­čkat, já zapomněla. Ty se šetříš pro někoho, jako je Andrew Lloyd Weber nebo někdo takovej. Jseš moc dobrá na to, abys prostě jenom měla s-e-x.“

„O tom to přece není! Proč u tebe vždycky musí jít jenom o sex?“

„Já myslela, že u mě vždycky jde jenom o smrt.“

Chvíli na sebe civěly. Potom se ozvala Rachel: „Promiň… Mrzí mě to. Nepotřebuješ něco? Můžu ti nějak pomoct? Nepo­třebuješ třeba půjčit peníze nebo tak? Nebo bychom… ehm… mohly čmajznout v kantýně nějaký jídlo. Že by sis ho jako vzala s sebou?“

Grace zírala na svou spolubydlící, která klečela na podlaze a lačně osahávala jedny její džíny. Mohla by v tu ránu nakop­nout Rachel do ksichtu a bylo by to jednou provždy vyřízené. Uspokojivé křupnutí v tom otravném kudrnatém ksichtě. Zamí­řila by pěkně na beďary, kterých měla Rachel vždycky plné čelo, a pukla by jí hlava, takže by musela zmlknout a Grace by se ani nedostala do potíží. Nebo by možná musela do vězení, ale co by na tom záleželo?

Otočila se zpátky k nástěnce.

„Isabella Blowová,“ řekla Grace a odšpendila fotku roztřese­ného profilu hubené ženy s bláznivým výstředním kloboukem na tmavém drdolu.

„Elliott Smith.“ Sundala další potrhanou fotku. Zpěvákův frankensteinovský obličej hleděl přímo do objektivu. Nevyre­tušované ďolíčky po neštovicích, pěst přitisknutou na srdce.

„Theresa Duncanová a Jeremy Blake.“ Dva snímky z automa­tu vedle sebe, žena s uhrančivýma očima a muž s kouzelnými smutnými ústy. Oba se zvednutou bradu, hledící na svět svrchu jako nějací rebelové, kteří právě vyloupili banku.

Grace znovu pohlédla na Rachel. „Všichni jsou úžasný.“

Rachel groteskním krokem přešla k nástěnce. Zrovna se soukala do Graceiných džín a ze všech sil se snažila dopnout knoflík. „Obálka knížky Pod skleněným zvonem. Kurt Cobain a Courtney Love na obálce časáku Sassy. A tohle? Dvojice teenagerů v Hudson Street, New York, 1963,“ předčítala, poté co strhla z připínáčku fotografii Diane Arbusové. „Mrtví, mrtví, mrtví. A jak? No jasně, přece sebevražda, sebevražda, sebevražda.“

Grace pokrčila rameny. „Prosím tě, Rachel, jseš otravná.“

Natáhla se a vylovila z hromady vybledlé džíny ve stylu sedm­desátých let, s vysokým pasem a vyšívanou džínovou šerpou pro­strčenou očky na pásek. „Tyhle ti nedám.“

Oblékla si je, vzala si k nim staré tričko s ustřiženými rukávy a obula se do vysokých šněrovacích bot na níznízkém podpatku. A ještě tu vestičku. Vestičku z králičí kožešiny.

Grace byla vychována v povědomí o tom, že záleží, jak věci vypa­dají. Když si dáte xanax do lahvičky od prášků na bolení hlavy, nikdo se nebude pozastavovat nad tím, když si vezmete čtyři tabletky, a nikdo vás nebude odsuzovat, jestliže krátce nato po pouhých dvou redbulech s vodkou usnete svému klukovi na ra­meni. Ne že by takhle někdy chtěla spáchat sebevraždu.

Prášky jsou řešením pro zbabělce. To vlastně ve skutečnosti nemusíte udělat vůbec nic, a tím pádem to není ani trochu pře­svědčivé. Stačí jeden telefonát nočního dozoru a už jste na půli cesty do nemocnice, kde vám ze žaludku tu tubu prášků, co jste spolykali, zase vypumpují.

Lepší je se podřezat. Nepřeříznout žílu napříč, ale podélně, otočit paži dlaní nahoru a jet po modrofialové čáře ocelovým no­žem. Kdyby si Grace podřezávala žíly, použila by nůž s dlouhou tenkou čepelí, čerstvě nabroušený, a obtáhla by na svém levém zápěstí jemné písmeno V — ale to by šlo udělat jedině doma, protože ve škole neměli vany. Vykrvácet ve společné ložnici by bylo přece jen trochu moc depresivní. Raději by to provedla ve vaně s mléčnou emulzí. S třepotajícím plamenem svíčky na kraji a hromádkou knih vedle ní. Krev by na hladině vytvořila tem­né květy, voda by postupně zrůžověla a ona by svěsila ruku přes okraj, aby vypadala jako ten obraz, o kterém se zrovna učili — Zavražděný Marat.

Oběšení je hnus. Než vás někdo najde, obličej máte opuchlý a celý fialový a oči vám vylézají z důlků. Když se chcete za­střelit, musíte to aspoň trochu umět, a kdybyste skočili pod vlak, tak byste způsobili trauma strojvůdci, no a harakiri za­se zavání středověkem. Plavat daleko na otevřené moře zní docela pěkně, pokud by vám mozek dovolil, abyste to vzdali a nervali se s oceánem o kyslík. Ještě lepší by bylo zmrznout, mohli byste jen zavřít oči a oddat se spánku, a cítili byste jen teplo. A vaše tělo by navíc zůstalo perfektně zachované, i když by ho nikdo nikdy nenašel, protože byste museli být někde v Arktidě nebo bůhvíkde, aby tam byla tak strašná zima, že by vás to zabilo.

Grace vykládala o těchhle různých metodách Rachel, hned když se s ní seznámila. Tehdy jí Rachel ještě připadala v pohodě, jako že by to mohla být holka, která chodí pozdě spát a dostává se kvůli tomu do průšvihů, jenže Grace celkem rychle přišla na to, že první dojmy jsou vždycky mylné.

„Když zmrzneš, tak sice možná vypadáš skvěle, ale stejně skončíš v žebrákově střevě,“ podotkla Rachel a zahleděla se na Grace svýma kulatýma očima. Připomínala užaslého králíka. Užaslého králíka, který strašně moc chce dokázat, že je rychlej­ší a chytřejší než tygr, který se ho chystá sežrat, něco jako hol­čičí verze bílého králíka z Alenky v říši divů. Možná i se stejnou vestičkou. Rachel se totiž dokázala příšerně nahastrošit.

„V jakým střevě?“

„To je Shakespeare. ‚Člověk může chytat ryby na červa, který si pochutnal na králi, a pochutnat si na rybě, která si pochut­nala na tom červu.‘“

„Ty červi budou taky zmrzlý,“ utřela ji Grace. A potom si uvě­domila, že zapomněla na jed. Možná že nejlepší ze všeho by by­lo předávkovat se heroinem nebo něčím takovým. Tak by aspoň před smrtí vyzkoušela, jaké to je.

                                                          

Copyright © 2016 by Jade Chang Inc.

Translation © Gisela Kubrichtová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-168-1

Bohuslav Balbín: Rozmanitosti z historie království českého

Jak se díval barokní učenec na přírodu, jak se liší Čechy na počátku baroka od těch dnešních a obstojí tehdejší přírodovědné poznatky ve světle moderní vědy? Odpovědi na tyto otázky může čtenář hledat v první knize Rozmanitostí z historie Království českého, která vůbec poprvé vychází jak s původním latinským textem, tak i s úplným českým překladem a odborným komentářem. Český barokní autor a jezuita Bohuslav Balbín (1621−1688), veřejnosti známý spíše jako dějepisec a obhájce českého jazyka, v tomto spisu poutavě líčí polohu Čech, jejich povrch, vodní toky, léčivé prameny, nerostné bohatství, nejrůznější kuriozity, ale také rostliny a živočichy. Dílo je cenné také tím, že jeho autor nečerpal pouze z dostupné literatury, nýbrž i z dobového vyprávění a často i z vlastních pozorování.

Přeložil Jiří A. Čepelák a edičně připravil Stanislav Komárek. V edici Europa vydává nakladatelství Academia. Ke knize je přiloženo CD s latinským originálem knihy.

Ukázka z knihy:

Lze napříč Čechami projet během tří dnů? Mohou zeměpisci a dějepisci správně

odhadnout velikost země podle jejího obvodu?

Poté, co jsme pojednali o podobě Čech, nemohu jinak než na tomto místě jakoby mimochodem poukázat na omyl těch, kteří o nich psali. První mezi nimi je Aeneas Silvius (Silv. C. 1. hist. Boh.), kterého následovali další. Aby dokázali, že Čechy nejsou velké, vyvozovali to především ze svého tvrzení, že lze jimi z jedné strany na druhou projet během tří dnů. Za prvé – kdo se kdy chlubil tím, že projel nebo by byl s to projet napříč Čechami během tří dnů? Veďme přímku od města Chebu, které stojí u vjezdu do Čech, přes Prahu a Hradec Králové až k Mezilesí (u B. Mittelwalda, dnes Międzylesie,

pozn. red.), což je první městečko na hranicích s Kladským hrabstvím, které bych také mohl přiřadit

k Čechám, ale pro lepší důvěryhodnost to neudělám. Z Chebu do Prahy napočítá devatenáct, z Prahy do Hradce Králové třináct a odtamtud do Mezilesí téměř šest a půl dlouhých mil, což od západu na východ dohromady činí třicet osm dlouhých mil. Přímka ze severu na jih od Lipové (Hanspach) na nejsevernějším českém panství hraběte Jáchyma Slavaty přes Prahu anebo za Prahou až do Freistadtu, což je první město na cestě do Rakouska za (Českými) Budějovicemi a Kaplicí, je dlouhá třicet čtyři nebo i více mil. Kdo zdravé mysli by prosím mohl doufat, že při běžném způsobu cestování urazí tolik mil za tři dny? Noční a spěšné jízdy kurýrů nechávám stranou. K tomu je třeba připočíst, že kvůli neustálému překonávání údolí a hor, jiným obtížím na cestách i své délce se zdejší míle považují za nejdelší v Němcích. Na zdolání jedné české míle jsou tak většinou zapotřebí dvě, často i tři hodiny. V tom se odvolávám na znalce našich cest. Kdo mi nevěří, ať jede z Klatov do Březnice nebo z Prahy alespoň na Zbraslav.

Ještě více chyb obsahuje druhé Silviovo tvrzení o průměru. Neberou-li se totiž v potaz nejzazší kouty obrazce, který krajina tvoří, ukazuje se tento způsob měření jako neužitečný. Mohou totiž existovat obrazce, které sice zaujímají velmi širokou plochu, ale pokud by se jejich středem vedla přímka, byla by velmi krátká. Jsou naopak i jiné obrazce, které zabírají malou plochu, avšak přímka vedená jejich středem by byla velmi dlouhá. Každý to může pochopit již při prvním pohledu do Eukleida.

Neméně závažně se mýlí i ti, kteří na obvodu země svědomitě naměřili několik tisíc mil a domnívají se, že pouze na základě čar vedených po okraji jasně ukázali, jak je každá země rozlehlá, tenká nebo úzká. Tento omyl, který sdílejí především dějepisci, a to i velmi vážení, lze snadno odmítnout na poli geometrie. Jako první mi to ukázal Jean Bodin (Bodin. in Methodo histor. lib. 1. C. 4.), jinak sice poněkud nedůvěryhodný a svérázný autor, zato však velmi dobrý a zkušený průvodce matematikou: „Pozornost si zaslouží,“ praví, „že všichni nejen dějepisci, ale také zeměpisci (kromě Ptolemaia a Polybia) odvozují velikost ostrovů a území z jejich obvodu a považují je za stejné nebo větší podle toho, zda mají shodný nebo větší obvod. Nemůže být nic nesmyslnějšího! Přesto se to většině z nich a často i mně zdálo nutné, dokud jsem na základě geometrie nedokázal, že má jeden ostrov často trojnásobný obvod než druhý, ale jeho velikost je přesto dvojnásobně menší.“ Bodin sice neuvedl žádný příklad ani důkaz, ale cítím, že má naprostou pravdu. Těm, kteří se tomu bránili, jsem to docela často mechanicky a názorně ukázal. Představme si provázek nebo opasek jakékoliv délky, například čtyř loktů. Ten provázek stočíme dokola tak, aby vznikl kruh. Uprostřed tak vznikne určitý rovný prostor, jehož kružnice bude měřit čtyři lokty. Z téhož obrazce vytvoříme jiný, trojhranný obrazec a z těch čtyř loktů dvě paralelní a navzájem blízko ležící úsečky. Obvod bude měřit čtyři lokty, neboť každá z úseček bude nepochybně obsahovat dva lokty. Avšak plocha nebo volný prostor ponechaný uprostřed bude tak malý a úzký, že ho předcházející kruhovitý obrazec překoná svou velikostí desetinásobně i více, ač budou okraje obou obrazců zcela stejně dlouhé. Očividně se tak mýlí ti, kdo se nás nedávno s odkazem na obvod pokoušeli přesvědčit, že jakási země sousedící s Čechami, která má sice na délku protáhlý tvar, ale na šířku je krátká, má rozlohu větší než Čechy. Ti bystří muži nezaznamenali, že mají Čechy kruhovitý tvar, což je obrazec, který ze všech obsáhne největší plochu a že čím více se vzdalujeme od kruhovitého tvaru, tím menší je také plocha uvnitř.

Někdo asi namítne, jakým způsobem by se tedy měla vyměřit rozloha Čech. Odpovídám, že se všichni

zeměpisci shodují, že jsou Čechy kulaté jako pupek, jak o nich píše Cluverius, a mají tedy kruhový tvar. Všichni také vědí, že Čechy mají průměr třicet pět nebo i více mil. Jejich proporce tedy budou stejné jako vzájemný vztah průměru a obvodu kruhu, který, jak dokázal Archimédés,

činí sedm ku dvaadvaceti (Archimed. Libello de dimensione Circuli. Propos. 3.). Jejich obvod tak bude nejméně třikrát delší než průměr, a proto budou celé Čechy na svém obvodu měřit sto deset nebo i více mil.

Editor © Stanislav Komárek, 2017

Translation © Jiří A. Čepelák, 2017

Comments © Stanislav Komárek, Václav Cílek, Jiří A. Čepelák, 2017

ISBN 978-80-200-2637-8

Jiří Trávníček: Česká čtenářská republika

Kniha o současné české čtenářské kultuře vychází z anonymních čtenářských životopisů, které se nahrávaly v letech 2009—2015. Tyto výpovědi (celkem jich je 138) slouží jako základ pro trojí pohled na naše čtenářství. Úhel generační portrétuje čtyři generace (rozhlasovou, televizní, počítačovou a internetovou), konkrétně to, čím musely projít a jaké jsou jejich dominanty. Druhá perspektiva (fenomény) se zabývá tematickými průsečíky, tedy tím, co z jednotlivých čtenářských životopisů vyplynulo — například Babička, detektivka, film a kniha, odpadlictví, povinná četba, Švejk, tipaři, zákazy a další. Třetí úhel (životopisy) přináší devět životních čtenářských příběhů, které jsou něčím typické a zároveň něčím podnětné, to vše s malou interpretační nápovědou.

V koedici vydávají nakladatelství Host a Ústav pro českou literaturu AV ČR.

Ukázka z knihy:

DOMÁCÍ KNIHOVNA

Statistické výzkumy (z let 2007, 2010 a 2013) ukázaly, že domácí knihovny jsou chloubou české čtenářské kultury — jak co do jejich rozšířenosti, tak co do velikosti. To vše ještě více vynikne při srovnání s jinými zeměmi.¹¹⁴ Pouze dvě procenta obyvatel starších patnácti let nemají v místě svého bydliště žádnou knihu, a pokud jde o průměrný počet svazků, máme jich doma dvě stě padesát, tedy asi šest metrových poliček. Každý čtyřicátý z nás má doma více než tisíc svazků. Velikost našich domácích knihoven roste se vzděláním, věkem a eko­nomickým standardem. Ideální důvod podívat se trochu za tato čísla; rozkrýt důvody a motivace.

MEZIGENERAČNÍ POUTO

Narážíme často na něco jako zakladatelský patos, konkrétně že narátorovi rodiče jsou první generací, která si vlastní knihovnu začala budovat: „Rodiče měli doma knihovnu, ale tu si vybudovali sami, neměli knížky ze svých pů­vodních rodin. Tatínek měl jen základní školu, ale měl přirozenou inteligenci a pídil se po knihách, a maminka, když chtěla být tou učitelkou, taky ji škola bavila, ale na knihy v dětství neměli, asi jen co jim kdo půjčil.“¹¹⁵ Nezřídka je vzpomínán moment, že knížky doma byly, protože je kupovali rodiče, re­spektive že rodiče je zdědili od svých rodičů: „Otec pocházel ze třech dětí, byl vyučený strojní zámečník, dělal různé profese; po mém dědovi byl knihomol; zdědil po něm knihovnu (asi sedm set knih).“ ¹¹⁶ Rodičovská knihovna se stává místem intelektuálních výprav, často i za účelem jakéhosi vstupu na cizí území:

Když jsem se naučil číst, tak jsem hodně prošmejdil rodičovskou knihovnu. […] Když jsem byl asi v sedmé třídě, tak jsem objevil Máchův Máj. Byla to asi první kniha, která mě strašně okouzlila. Vyděsila a přitáhla. Našel jsem ho v rodičovské knihovně. Já jsem si hodně četl o infekčních chorobách, protože tatínek byl lékař, tak něco přece jen doma bylo. Taky jsem vyštrachal toho Máchu. Já si to pamatuju jako extázi. Nepamatuju se, že bych při čtení básní měl takovej ohromnej pocit jako tehdy.¹¹⁷

Občas je domácí knihovna probuzena do čtenářského života až později. Zpo­čátku se jaksi bere na vědomí, že v ní jsou nějaké knížky, později se tento zájem začíná zaměřovat: „My jsme měli doma knížek dost a bylo tam leccos po tátovi a po strejdovi, takže pro Foglara, pro jakoukoliv literaturu stačilo sáhnout do knihovny, takže já jsem knihovnu jako instituci začal potřebovat až na druhým stupni, když jsem dostal a přečetl Holubí poštu od Arthura Ransoma.“ ¹¹⁸

Přítomnost domácí knihovny tak skýtá nejenom bezpečí či čtenářské po­hodlí (knihy se nemusejí shánět jinde), ale často staví i úkol do budoucna, do časů, kdy se narátoři osamostatní: „Jednou bych chtěla mít vlastní knihovnu s tou opravdovou základní světovou literaturou. Snažím se ji už teď hňácat. To je takový můj sen.“ ¹¹⁹ Někdy může jít i o něco jako l’art pour l’art či — vyjádřeno méně pozitivně — fetiš: „Programově si buduju knihovnu — sysluju. V životě už to nepřečtu, ale buduju to dál.“ ¹²⁰

PEVNOST

V českém prostředí jsou domácí knihovny i pevnostmi, díky nimž je možno přežít zlé časy, což v našem případě je například protektorát a čtyřicetiletí so­cialismu. Daly se v nich nalézt tituly z první republiky, dále knihy, jež byly na po­čátku padesátých let a poté na počátku let sedmdesátých vyřazovány z knihoven veřejných. Takto se mnozí mohli později, v létech normalizace, dostat k fondu šedesátých let.

Dalšími silně vyhledávanými položkami byly například knihy Jaroslava Foglara. Ani k nim se nešlo téměř za celou dobu socialismu dostat jinak než prostřednictvím domácích knihoven: „Foglara mám v knihovně celého, četl jsem ho od dětství. Základ té knihovny je od otce, já jsem ji dokupoval, různá vydání stejných knih. Pořád se k tomu vracím, jsou to živé knihy.“ ¹²¹ Tento motiv se projevuje jako určující především ve dvou prostředních generacích (televizní a počítačové). Odvrácenou stranou je fakt, že domácí knihovna se může v jistých situacích proměnit i v důkaz proti jejímu majiteli. Z pevnosti se tak stává časovaná bomba. Básník Zbyněk Hejda vzpomíná na domovní prohlídku, kterou u něj v sedmdesátých letech provedla Státní bezpečnost, přičemž po ní následovalo, že „maminka zpanikařila a začala stěhovat tatín­kovu knihovnu: do několika beden nacpala knihy, o nichž si myslela, že by neměly být doma. Jednou v noci přijel strýc, naložil je a odvezl k dědečkovi na půdu“.¹²²

Jeden narátor mluví o své knihovně jako o „externí inteligenci“,¹²³ čili jako o něčem, co mu umožňuje být nezávislý, a to i na knihovně veřejné, která z jeho pohledu je zdlouhavá (na knihy se často musí čekat až několik měsíců). Nebo i jinde: „Do knihovny nechodím, vystačím si s vlastními zásobami.“ ¹²⁴ Hodnota domácích knihoven vzrůstá v závislosti na vnějších politicko-společenských podmínkách. V poslední době jim na váze do značné míry ubral i internet, re­spektive celá digitalita. Ale i tak lze sledovat v české populaci jistý reflex — něco jako myslet na horší časy, zásobit se, až přijdou, opevnit se.

Domácí knihovna hraje možná větší roli, než jsme ochotni si přiznat. A nejenom v rámci čtenářské kultury. Kromě momentu sociálního (pouto) a momentu kul­turního (pevnost v době obležení) je tu i moment výchovný (vzdělávací instituce). Už sama její přítomnost má jistý vliv; tím, že jsou knížky stále na očích, stávají se čímsi samozřejmým. Patří k naší každodennosti. Bydlet mezi nimi není tedy nic snobského či „intelektuálského“. Dívat se na knížky ještě sice nemusí znamenat, že je čteme, nicméně už jsme v jejich dosahu a vlivu.

Poznámky v textu:

114 V Polsku (2014) nemá ve svých domácnostech žádnou knihu 16 % obyvatel (starších 15 let) — v ČR (2013) nemají doma žádnou knihu 2 %; v Německu (2008) má ve svých domácnostech 59 % populace (starších 14 let) méně než 50 knih — v ČR (2013) je to 29 %.

115 Důchodkyně, dříve účetní, 70 let.

116 Živnostník (volné živnosti), 46 let.

117 Učitel biologie na střední škole, 50 let.

118 Historik, archeolog, 47 let.

119 Studentka (střední odborná škola veterinární), 18 let.

120 Učitel historie na střední škole, 37 let.

121 Důchodce, dříve geometr, 66 let.

122 Zbyněk HEJDA. „Zvykl jsem si na výslechy StB“, připr. Alice Horáčková, Mladá fronta Dnes 13. 3. 2010, příloha „Víkend“, s. 33.

123 Učitel biologie na střední škole, 50 let.

124 Důchodce, dříve farmaceut, 67 let.

© Jiří Trávníček, 2017

© Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-88069-50-8 (Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.)

ISBN 978-80-7491-850-6 (Host)

Chaim Cigan: Outsider

Fantastická próza Outsider uzavírá rozsáhlou tetralogii Chaima Cigana Kde lišky dávají dobrou noc. Za pseudonymem skrytý prozaik a dramatik Karol Sidon se v ní snaží spojit rozkošatělé příběhy mnoha hrdinů, se kterými jsme se setkávali v tomto i paralelním světě v předešlých třech dílech, a napravit to, co původně rozpoutal jeden vynález, umožňující cestování v čase. A jak už to bývá, je mnohem snazší vyrobit z ryby rybí polévku než naopak. Román se silnou politickou linkou domýšlí i scénář vývoje světa v době příchodu Mesiáše. Zasazen do devadesátých let minulého století připomíná řadou reálií a dokonce i jednajících postav náš svět. Okolnosti vyvolané společným „globálním“ nepřítelem Armilem či Milovaným a jeho vize sjednoceného lidstva nakrátko spojí arabský a židovský svět. Vznikají dříve nepředstavitelné aliance, hnané jak zbytnělým egem politických vůdců, tak fixní ideou nápravy světa hlavní postavy Sidneyho Kramera.

Karol Sidon nás ale nenechává na pochybách, že spásu je možné očekávat od lidí, jimž je touha po moci a jakákoli ideologie cizí. K tomu používá autor své nejsilnější literární zbraně – jazyk, fantazii a schopnost vytvořit životné postavy, jimž můžeme věřit a také se jim smát.

Knihu vydává - stejně jako předchozí díly tetralogie (Altschulova metoda, Piano live, Puzzle) nakladatelství Torst. Oficiální uvedení knihy se koná ve pondělí 11. září od 19 hodin v Knihovně Václava Havla (Ostrovní 13, Praha 1).

Ukázka z knihy:

Zmožen zážitky zaparkoval večer vůz před muzeem a vyjel výtahem do třetího patra. Když bylo rozhodnuto, že se Židovské muzeum přestěhuje z nevyhovujících prostor bývalé židovské školy v Jáchymově ulici do dvou budov nalepených k Španělské synagoze, podařilo se mu opuštěné prostory bývalé nemocnice zrekonstruovat a přestěhovat správu muzea do moderního stánku. Za své ředitelské sídlo si vybral místnost pod nízkou kupolí na vršku čelní budovy, patřící k nejlepším ukázkám konstruktivistického slohu v Praze. V létě se sice žhavé slunce opíralo do kovové stříšky nad jeho hlavou, klimatizaci ředitelské pracovny však přesto zamítl, aby se neříkalo, že vynakládá prostředky na vlastní osobu.

Ani nevěděl, jak se ocitl ve dveřích pracovny. Protože se již stmívalo, nevšiml si, že má návštěvu. Ani nemohl očekávat, že by se do jeho pracovny bez jeho vědomí dostal někdo cizí. Vida svítící obrazovku počítače se nejdřív domníval, že jej zapomněl vypnout. Teprve když přistoupil blíž, všiml si, že někdo sedí v jeho křesle, a pak spatřil před okny siluetu stojící ženy. První, co ho okamžitě napadlo, bylo logické vysvětlení, že ho přišli zatknout. Poté však následovalo další překvapení, když v ženě poznal Ludmilu a v monitorem osvětleném mužském obličeji Leonovy žabácké rysy.

Od jejich setkání po Novém roce 1993 v Praze až po její zjevení se na televizní obrazovce ji vymazal z paměti. Pohled do zrcadel nad postelí v jejím rudém budoáru, kde spatřil sám sebe, byl otřesnou záležitostí, otřesnější než skutečnost, že se ocitla v jeho reálném světě. Naštěstí tehdy Alexandra, když v noci nepřišel, odjela s dětmi do Bratislavy, a než se vrátila, Ruben, Leon a Ludmila byli zpátky v Americe.

„Jak jste se sem dostali?“ rozkřikl se na ně.

„Docela snadno,“ usmíval se na něj Leon od počítače. „Řekli jsme ochrance, že jsme tví přátelé a máme tady na tebe počkat.“

„Viděl jsem tě v Plot against Peace,“ oslovil Moše Ludmilu podezíravě, „a jak to přijde, že jsi tady? Vypovídali jste pod drogami?“ nespouštěl z ní oči.

„Mě vyslýchali také,“ poznamenal Leon.

„Tak co děláte v Praze?“

„Snažíme se poskládat si vzpomínky,“ řekl Leon.

„Ruben je tu s vámi také?“ objal se s ním konečně.

Leon si na jeho rameni zhluboka povzdychl a pohnul zamítavě hlavou. „Ty vlastně ani nevíš, že jsme se vzali.“

„Kdo?“ odtáhl se od něj Moše.

„Já s Ludmilou.“

„Vy dva?“

„A dokonce čekáme potomka!“ dodal Leon.

Moše tápal v paměti, stále mu však vycházelo, že když už, měl si ji vzít Ruben. Tázavě pohlédl k postavě za Leonem. Stála před oknem jako vystřižená z papíru. „Vy jste se s Rubenem rozešli?“ zeptal se jí.

„Můj bratr je asi po smrti,“ slyšel povídat Leona.

„Cos to říkal?“ zeptal se. Myslil si, že se přeslechl. „Co to znamená, asi?“ Moše pohlédl na hodinky. Bylo půl deváté. „Vždyť jsem vás tři doprovázel na letiště…“ Pak ho napadlo, že Ruben asi spáchal sebevraždu. Nebylo divu, jestli mu Leon provedl totéž, co mu on provedl s Venuší. Přesto nedokázal vstřebat myšlenku, že by jedno z dvojčat přestalo existovat. „Spáchal sebevraždu?“„To mě nenapadlo,“ zaváhal Leon a ohlédl se po Ludmile, jako by to věděla lépe. „Vyloučit se to nedá.“

„Copak nevíte, jak zemřel?“ vybuchl Moše.

„Prostě nevíme,“ zakrákala Ludmila a pohnula se z místa. „A tebe mám v seznamu také, drahouši,“ sunula se k nim výhrůžně jako oživlý komtur v opeře Don Giovanni. Mošeho ovanul těžký parfém, který ho opět přenesl na červenou postel pod zrcadly v budoáru hotelu Carpathia.

„Nejdříve ho nech, ať stráví jednu informaci. Teď na seznam není vhodná chvíle,“ upozornil ji Leon.

„Můj seznam je stejně důležitý jako tvůj,“ odsekla.

„Díval ses odpoledne na televizi? Co si o tom myslíš, proboha?“

„Čekal jsem to,“ rozhlížel se Moše po knihovně, pokrývající stěny pracovny. „Támhle je,“ ukázal pak ke konferenčnímu stolu, kde ležel otevřený Ocar hamidrašim. „Tady to máš černé na bílém!“ zamával Leonovi těžkým svazkem před očima. Pak knihou praštil o stůl a zhroutil se na nejbližší křeslo. „Blábolíš tu celou dobu, že je Ruben mrtvý, a sám ani nevíš, jak se to stalo! Už je toho na mě moc,“ uzavřel najednou a položil si hlavu na konferenční stůl.

Leon k němu přistoupil a přiložil mu ukazovák na obnažený krk.

Uklidněn, že pod ním cítí pravidelný tep, sebral knihu, jíž mu předtím Moše mával před očima, kývl na Ludmilu a posadili se do křesel na opačném konci stolu.

„O čem to mluvil?“ zeptala se Ludmila.

Chvíli listoval knihou plnou pro něj nečitelných hebrejských písmenek a odložil ji. „Jestli je pravda, co víme od Dolores, a setkal se s generálem, nediv se, že má strach. U něj je vždycky nebezpečí, že při větší psychické zátěži unikne do psychózy.“

„Myslíš?“ podívala se Ludmila na druhý konec stolu. „Zatím spinká jako andílek.“

Najednou začal vyzvánět telefon. Nejdříve na stole s komputerem, pak přestal a za okamžik se ozval z vedlejší kanceláře. Mojžíš se probudil a šel ho tam vzít. Když se vrátil, oznámil jim: „To byla moje manželka. Pro dnešek musíme skončit. Doufám, že máte kde spát, poněvadž u nás doma není místo. Až na naše a dětské postele a na stůl se židlemi v kuchyni jsem rozprodal všechen nábytek. Stěhujeme se do Austrálie. To je snad poslední kontinent, kde ještě neznají antisemitismus.“

Pak se zarazil a omluvně pohlédl na Leona: „Musíš mi vyprávět o Rubenovi. Jak se to stalo a tak. Ale až někdy jindy.“ Bylo zvláštní, jak rychle se smířil s tím, že Ruben není. Šeptem alespoň pronesl požehnání, které měl říci hned, když o jeho smrti uslyšel: „Baruch dajan ha-emet.“

„Já bych také někdy řval jako na lesy,“ řekl Leon, dívaje se, jak pohybuje rty.

Sjeli výtahem dolů a Leon s Ludmilou odcházeli ruku v ruce Vězeňskou ulicí. Moše šel opačným směrem. Vybavila se mu dlouhá bílá limuzína s nápisem Casino Carpathia, a jak tudy kolem Španělské synagogy a kostela svatého Ducha chodili s Rubenem tam a zpět celou noc mezi Haštalem a ulicí Elišky Krásnohorské. Až do rána, kdy ta limuzína zahnula do Dlouhé a nechala stát před jeho domem Ludmilu.

Tu Ludmilu, jež patřila k světu, který pokládal doktor Kratochvíl celý za halucinaci. Když už si myslil, že má od ní pokoj, je tady znovu. Bylo mu do pláče nad Rubenem, že ani jeho dvojče neví, jak zemřel, nad Michaelou, jež si sama sebe vymazala z paměti, a také nad Alexandrou, která na něj čeká s dětmi mezi zabalenými kartony v prázdném bytě.

© Chaim Cigan, 2017

© Torst, 2017

ISBN 978-80-7215-551-4

Michel Bussi: Černé lekníny

I malebná města skrývají temnou tvář a nebezpečná tajemství z minulosti. Francouzské městečko Giverny je domovem zahrad, kde maloval své obrazy Claude Monet. Koloběh města, přes den plného turistů, navždy změní nejen tři vraždy, ale i záhadně zmizelý obraz černých leknínů. Kdo zabil školáka, starého malíře a úspěšného očního lékaře? Kam zmizely obrazy z Monetova domu, zejména Černé lekníny, o nichž se povídá, že je slavný malíř namaloval těsně před smrtí? Policistům znesnadňuje vyšetřování mnoho matoucích stop, zamlčovaných faktů, ale také láska a ničivá vášeň. Uprostřed dění, v němž se prolíná přítomnost s minulostí, jsou tři ženy: velice talentovaná jedenáctiletá dívka, nebezpečně svůdná učitelka a stará vdova, která všechno pozoruje z věže svého mlýna. Pouze ony znají pravdu. Co všechno skrývají?

Nový román oblíbeného francouzského autora, držitele šestnácti literárních cen, který se českým čtenářům představil už romány Vážka a Maminka neříká pravdu. Vydávání Bussiho knih se u nás ujalo nakladatelství Motto.

Ukázka z knihy:

Inspektor Sylvio Bénavides vyšel na most. Zase nabral dech.

Několik Giverňanů se rozestoupilo a nechalo ho projít. Sérénac ho požádal, aby doběhl až do Giverny s fotografi í oběti, a získal tak první informace; tedy o totožnosti zavražděného.

Inspektor Sérénac nebyl na stanici ve Vernonu dlouho, ale rychle pochopil, že Sylvio Bénavides dělá dobře následující věci: horlivě poslouchá rozkazy; skvěle organizuje; pečlivě archivuje. Vlastně je dokonalý zástupce. Bénavides možná trpí lehkým nedostatkem vlastní iniciativy… Sérénac tušil, že u jeho zástupce jde spíše o příliš velkou nesmělost než o nedostatek schopností. Oddaný chlápek! No, oddaný… Oddaný svému povolání policisty. Protože upřímně řečeno měl být Bénavides spíše jeho nadřízeným. Inspektor Laurenç Sérénac teprve nedávno vyšel z policejní školy v Toulouse… A ačkoli ho před čtyřmi měsíci nečekaně povýšili na velitele komisařství ve Vernonu dokonce bez hodnosti komisaře, můžou brát na severním toku Seiny vážně policajta, jemuž ještě není třicet, který mluví s darebáky z podsvětí i se svými kolegy s jižním přízvukem a na místě zločinu předvádí nemístný cynismus?

Není to tak jisté, myslí si Sérénac. Místní lidé jsou tak vystresovaní… A nejenom u policie. Všude! Ještě horší je to tady ve Vernonu, tom velkém pařížském předměstí převlečeném za Normandii. Znal mapu svého působiště: hranice s Ile -de -France prochází Giverny, několik stovek metrů odsud, na druhém břehu hlavního toku řeky. Ale zde už žijí Normanďané, ne Pařížané! A trvají na tom. Jakýsi druh snobismu. Jeden chlápek mu zcela vážně řekl, že hranice Epte, toho směšného potůčku mezi Francií a královstvím anglo -normandským, viděla v dějinách mnohem víc mrtvých než Máza nebo Rýn…  

Blbouni!

„Inspektore…“

„Říkej mi Laurenç, krucinál… Už jsem ti to povídal…“

Sylvio Bénavides váhal. Inspektor Sérénac to na něj vyjel před strážníky Louvelem a Maurym, asi patnácti čumily a mrtvolou koupající se v krvi. Jako by teď byla chvíle na diskusi o tykání.

„Ehm. Ano. Jo, šéfe… Myslím, že bychom mohli pomalu pokročit… Nebylo obtížné identifikovat oběť. Všichni ji tu znají. Podle všeho je to místní vlivná osoba. Jérôme Morval. Známý oční chirurg, ordinaci má na avenue Prudhon v Paříži v šestnáctém obvodu. Bydlí v jednom z nejkrásnějších domů tady v městečku, v ulici Clauda Moneta 71.“

„Bydlel…,“ upřesnil Sérénac.

Sylvio inkasoval ránu. Nasadil výraz chlápka, kterého právě poslali na ruskou frontu. Úředníka z reality show, jejž přeložili na sever… Fízla posazeného do Normandie… Ten výraz vyvolá na Sérénakově tváři úsměv. To on by měl právo takhle se tvářit, ne jeho zástupce.

„O. K., Sylvio,“ řekl Sérénac. „Dobrá práce. Není třeba se teď stresovat. Jeho životopis si doladíme později…“

Sérénac sundal oranžovou pásku.

„Ludo, jak jsi na tom se stopami? Může se tam bez holinek?“

Ludovic Maury přisvědčil. Policista odešel s různými vzorky sádrových odlitků a Sérénac zabořil nohy do bláta na břehu potoka. Jednou rukou se zachytil o větev nejbližšího jasanu a druhou ukázal na nehybné tělo.

„Pojď sem, Sylvio. Koukni. Nepřipadá ti tenhle způsob vraždy poněkud nezvyklý?“

Bénavides se přiblížil. Louvel a Maury se k němu také obrátili, jako by asistovali u přijímací zkoušky svého nadřízeného.

„Podívejte se na tu ránu, pánové, tady, přes sako. Morvala evidentně někdo zasáhl bodnou zbraní. Nožem nebo něčím podobným. Přímo do srdce. Zaschlá krev. Nemusíme čekat na názor soudních lékařů a můžeme sami vytvořit hypotézu, že tohle byla příčina smrti. Když se ale podíváme zblízka na stopy v blátě, zjistíme, že tělo sem táhli několik metrů až k vodě.

Proč ta námaha? Proč přemisťovali mrtvolu? Potom vzal vrah kámen nebo jiný těžký předmět takového rozměru, a ještě navíc mu rozbil hlavu na temeni a na spánku. Zase se ptám: z jakého podělaného důvodu?“

Louvel zvedl skoro nesměle ruku.

„Třeba Morval ještě nebyl mrtvý?“

„Nó,“ protáhl svým zpěvavým hlasem Sérénac. „Vzhledem k rozměru té bodné rány v srdci tomu moc nevěřím… A kdyby Morval ještě žil, proč ho nebodl znovu na stejném místě? Proč ho přemístil a pak mu ještě rozbil hlavu?“

Sylvio Bénavides nic neříkal. Ludovic Maury pozoroval místo. Na břehu potůčku ležel kámen velký jako fotbalový míč a byl pokrytý krví. Odebral z jeho povrchu všechny možné vzorky. Pokusil se o odpověď: „Protože tu ležel ten kámen. Vzal zbraň, kterou měl po ruce…“

Sérénakovi svítily oči.

„V tom s tebou nesouhlasím, Ludo. Podívejte se dobře na místo činu, chlapi. Je to ještě podivnější. Koukněte se na potok, aspoň na dvacet metrů. Co vidíte?“

Inspektor Bénavides a dva strážníci sledovali břehy očima, nechápali, kam Sérénac míří.

„Není tady žádný jiný takový kámen!“ řekl triumfálně Sérénac. „Po celé délce řeky žádný podobný nenajdete. A když se na ten kámen podíváte trochu blíž, není pochyb, že i ten sem někdo přinesl. Není na něm žádná přischlá hlína, tráva pod ním není slehlá… Co tady ten kámen dělá? Nepatří sem! Vrah ho sem taky přinesl, to přímo bije do očí…“

Strážník Louvel se pokoušel odtlačit Giverňany na pravý břeh potůčku, na němž leží městečko. Publikum však zřejmě Sérénaka vůbec nerušilo.

„Pánové,“ pokračoval inspektor, „když to shrnu, stojíme před takovýmto případem: Jérôma někdo probodne na cestě a ta rána je určitě smrtelná. Potom ho dotáhne k řece. O šest metrů dál. Protože je vrah perfekcionista, vyrazí do okolí hledat kámen, který váží skoro dvacet kilo, vrátí se a rozdrtí Morvalovi mozek… A to ještě není konec… Podívejte se na polohu těla v potoce: hlava je skoro celá ponořená. Připadá vám tahle pozice přirozená?“

„Právě jste to řekl, šéfe,“ odvětil Maury skoro podrážděně. „Vrah udeřil Morvala do hlavy na břehu. Potom oběť sklouzne do potoka…“

„To je náhodička,“ ironicky poznamenal inspektor Sérénac. „Jedna rána do lebky a Morvalova hlava je pod vodou… Ne, hoši, vsadím se s vámi, že to tak není. Vezměte šutr a majzněte Morvala do hlavy. Tady, na břehu. Ani jednou ku tisíci se hlava mrtvoly neoctne pod vodou, dokonale ponořená do deseticentimetrové hloubky, na to vemte jed… Pánové, myslím, že řešení je mnohem jednodušší. Máme co dělat s trojnásobnou vraždou spáchanou na jedné osobě. Za prvé tě bodnu. Zadruhé ti rozbiju hlavu. Zatřetí tě utopím…“

Na rtech se mu objevil úšklebek.

„Náš vrah byl velmi odhodlaný. Posedlý. A musel mít na Jérôma Morvala pořádný vztek.“

Laurenç Sérénac se s úsměvem obrátil k Sylviu Bénavidesovi. „Pro našeho očaře není zrovna příjemné, že ho chtěl někdo zabít natřikrát, ale pořád je to lepší, než kdyby vrah jednou ranou zabil tři osoby, ne?“

Sérénac mrknul na inspektora Bénavidese, který byl stále rozpačitější.

„Nerad bych šířil paniku po městečku, ale nic na tomhle zločinu mi nepřipadá náhodné. Nevím proč, skoro mi to připomíná kompozici, obraz zinscenovaný na místě. Jako by každý detail byl vybraný. Tohle přesné konkrétní místo v Giverny. Sled událostí. Nůž, kámen, utopení…“

„Co takhle pomsta?“ zkusil to Bénavides. „Nebo rituál? To máte na mysli?“

„Nevím,“ odvětil Sérénac. „Uvidíme… V tuto chvíli se mi zdá, že to nedává žádný smysl, ale vrah v tom určitě smysl viděl…“

Louvel jemně dostrkal dav přihlížejících na most. Sylvio Bénavides pořád mlčel, byl soustředěný, jako by třídil proud Sérénakových slov na vážná a provokující.

© Presses de la Cité, un département de Place des Editeurs, 2011

Translation © Dana Melanová, 2017

ISBN 978-80-267-0895-7

Peter May: Hadohlavec

Americká patoložka Margaret Campbellová se vrací do Spojených států, kde ji však čeká kamion plný mrtvých Číňanů a konfrontace s vlastní minulostí. Pekingský detektiv Li Jen působící na čínském velvyslanectví ve Washingtonu má zjistit, proč se jeho krajané udusili v uzavřeném chladicím voze v jižním Texasu. Navíc se opět setká se ženou, která utekla z Číny i z jeho života. Společně dostanou za úkol odhalit, kdo stojí za obchodem s ilegálními čínskými imigranty, který vedl k texaské tragédii. Zjistí, že imigranti se stali nedobrovolnými přenašeči smrticího nákladu. Li a Margaret, zápasící s démony společné minulosti, závodí s časem, aby zneškodnili biologickou časovanou bombu, která hrozí, že zničí nejen jejich budoucnost, ale i budoucnost celého lidstva.

Knihy Petera Maye u nás tradičně vydává nakladatelství Host. Z šestidílné série čínských thrillerů již v českém překladu vyšlo Pán ohně (2015), Čtvrtá oběť (2015) a Sál smrti (2016)

Ukázka z knihy:

Její dům stál na O Avenue na vrcholku kopce, co by od kampusu kamenem dohodil. Zdi měl z červených cihel stejně jako budova univerzity a jeho střechu pokrývaly šedé tašky. Byl pouze přízemní a stál uprostřed bujné zelené zahrady, takže ho od silnice dělila řada stromů. V té době jí dávalo smysl si ten dům pronajmout. Měla v plánu usadit se a žít klidný život v akademickém odloučení. Potom se po pouhých třech měsících uvolnilo místo v Harrisově okresu. Pozice vrchního soudního lékaře ve třetím největším okrese ve Spojených státech a v Houstonu, čtvrtém největším městě. Dlouho vše zvažovala. I děkan ji velice podporoval, a dokonce vybízel, aby nabídku přijala. Řekl jí, že může nadále přednášet jednou týdně jako hostující profesorka.

Zazubil se a s úsečným newyorským přízvukem prohlásil, že by byl hrdý, kdyby na jeho univerzitě vyučovala vrchní soudní lékařka z Harrisova okresu. Nikdy se nedozvěděla, jak velký vliv měl děkan na komisi, ale jeden z jejich členů Margaret později prozradil, že místo dostala hned ve chvíli, kdy poslala přihlášku.

Margaret během stoupání po Sedmnácté ulici kontrolovala zpětné zrcátko a sledovala hodinky. Měla dost času na to, aby se osprchovala a převlékla. Musela se potom vrátit do kanceláře v Houstonu. Cesta tam mimo špičku jí běžně trvala dobrých padesát minut. Když však před domem zaparkovala svůj chevrolet za jasně rudý pick-up s nadměrně velkými pneumatikami, rychle se jí zkazila nálada. Majitel domu stál na verandě se zkříženými pažemi na prsou. Před otevřenými předními dveřmi klečel mladík v montérkách a kšiltovce a vedle sebe měl položený kufr s nářadím.

Margaret zabouchla dveře od auta a rychle vyšla po pěšině k domu. „Co si myslíte, že děláte, McKinley?“

Muž v montérkách se polekal a rychle se postavil. McKinley však ustupovat nehodlal. Byl to typický buran z Jihu oplývající spoustou peněz. Na kopci mu patřilo několik domů. „Takhle by dáma mluvit neměla,“ odvětil s rozvleklým jižanským pří zvukem.

Margaret se mu rozzlobeně podívala do očí. Byl chodícím a mluvícím ztělesněním klišé. Kovbojské džíny, boty, kostkovaná košile a ošoupaný stetson stažený k zátylku. „Neodpověděl jste mi na otázku,“ trvala na svém Margaret.

Mladík se na ně zahleděl. „Možná bych měl jít.“ Sklonil se pro vercajk. Zachrastily v něm dláta a šroubováky.

McKinley zvedl ruku a zarazil ho. „Zůstaň, kde seš, synku.“

Potom se obrátil k Margaret. „Vyměnila jste ten podělanej zámek, paninko.“

Margaret se otočila k řemeslníkovi. „A chcete vědět proč?“

Zdálo se, že by raději snědl svou kšiltovku. Tak či onak mu to však řekla. „Protože když jsem byla pryč, chodil do domu a hrabal se mi ve věcech. Nechal otisky těch svých upocených prstů na podprsenkách a kalhotkách v šuplíku se spodním prádlem.“

McKinley viditelně zrudl. „To není pravda. Nemáte právo říkat takový věci.“

Mladý řemeslník si se zájmem prohlížel špičky chodidel.

„Chcete vidět důkaz?“ zeptala se Margaret McKinleyho. „Dvouhodinový záznam z kamery, kterou jsem schovala ve skříni?“

Blafovala, ale nakonec se jí to vyplatilo. McKinley zbledl. Potom rozčíleně semkl ústa. „Nechala jste vyměnit ten podělanej zámek. A to je očividný a jasný porušení podmínek nájemní smlouvy. Už tady nebydlíte.“

Margaret začal zvonit telefon. Chvíli ho hledala v kabelce.

„Co je?“ vyštěkla do něj.

„Už hodinu se vás snažím zastihnout.“ Volala jí její sekretářka Lucy, zbožná presbyteriánka ve středním věku, která neměla Margaret příliš v lásce.

„Mobil si během výuky vždycky vypínám, Lucy. To přece víte,“ řekla Margaret. „Proč jste nezavolala na univerzitu?“

„Vždyť já tam volala, ale už jsem vás nezastihla.“ Lucy si na druhé straně linky povzdechla. „Doktorko Campbellová, právě nám volali z kanceláře šerifa ve Walkerově okresu. Potřebují vás u nějaké mexické restaurace na dálnici I-45. Podle všeho tam mají kamion a v něm přes devadesát mrtvol.“

„Kristepane,“ řekla Margaret a téměř hmatatelně cítila sekretářčinu výtku — nevezmeš jména božího nadarmo. „Hned tam jedu.“ Zavěsila a protlačila se kolem McKinleyho do domu.

Uvnitř měla pro nouzové případy kufr s veškerým svým profesním náčiním.

„Myslím to vážně,“ zahulákal na ni McKinley. „Chci, abyste se hned odstěhovala.“

„Řekněte to mému právníkovi,“ odsekla Margaret a bouchla mu dveřmi před nosem.

Snakehead © Peter May, 2002

Translation © Filip Drlík, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-140-7

Dita Táborská: Malinka

Román Malinka je především svižně a vtipně vyprávěný příběh, který s nesmlouvavou naléhavostí zobrazuje krizi lidské identity, zamýšlí se nad její podstatou a právem na ni. Rodičovství v mnoha podobách se v něm vymyká definicím. Postavy románu se navzájem potřebují k životu, ale ten je často škodolibě plácá přes prsty…

Narodila se v porodnici, přesto je úředně nalezencem. Když ji totiž Ina s Jaromírem ke svým dvěma biologicky vlastním synům adoptovali, měla téměř ve všech kolonkách rodného listu vepsán údaj Nezjištěno. Ina rozuměla trápením, která Malce její složitý příběh přinášel. Toužila stát při ní, ale mnohdy to zkrátka nevyšlo. Dvaadvacetiletá Malka se dostává do nečekané životní situace, která ji nutí zaplnit prázdná místa jejího života a odpovědět si na otázku, co vlastně dělá mámu mámou. Čtyřicetiletá Alice tohle promýšlet nepotřebuje — zřetelně to vnímá svou intuicí, avšak složité konstelace mateřství, do kterých se dostává, jsou i pro ni nečekanou výzvou. Otcem dítěte, které obě ženy spojí, je Alicin manžel Roman, který po dítěti hluboce touží.

Dita Táborská (nar. 1981) vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Pracovala externě pro Českou televizi a Český rozhlas, působila na politickém a tiskovém oddělení izraelského velvyslanectví a v roce 2009 vstoupila do služeb českého ministerstva zahraničních věcí. V současnosti se věnuje ponejvíce své rodině. Román Malinka je její prvotina.

Vydává Host.

Ukázka z knihy:

Anežka. Je to roztomilé, šišlavé, navoněné. A velkorysé, protože člověk se nemusí nutit do zdrobnělin. Anežtičko! To je jako ponožtičko. Anežka, Anežka, vyvoněná ponožka. Čili nesmysl, ale jméno je přece jenom taková barevná značka, aby se člověk líp našel. Jako když se sáhne — ať už poslepu, nebo s pečlivým rozmyslem — do obrovské hromady razítek a jedním se bouchne na první stránku tlustospisu.

„Anežka.“ V očích trošku plachosti, ale odhodlání k temnému dobrodružství.

„Roman, rád tě poznávám.“ Anežčin Románek. Taky si rád bouchne?

Jí se mozkem rozlévalo pivo namíchané s vědomím, že tohle tedy bude stát za to. Byl to krásnej a zdravým sebevědomím opentlenej nejspíš sochař, jak jí před nedávnem napsal. Má nás na triku rozhodně stovky. Nebo ještě o nulu víc? To má být ona? To zavánělo výzvou. I Roman byl potěšen, i on si ji takhle představoval. Sice trochu šedomyší, ale je to mládě hádě, co vstane jako Fénix pod jeho umnou rukou, která ho vyhrabe z ještě žhavého popela a bude tepat a kout. Hubená docela je, má chytrý, trochu naivní oči. Už má něco za sebou, něco málo, to se počítá.

Bar Moulin Rouge byl příjemně dekadentní, vysoké barové židle zajišťovaly přiblížení kolen, z nichž ta ženská byla ovinutá jen punčochovou slupičkou, černou jako noc kolem. To chtěli oba.

„Tys mi vlastně nenapsala nic kloudnýho o sobě, jen jsem pochopil, že jsi sama. Jak může být taková krásná holka sama?“

Uf, trochu přízemní. Zrychlíme. „Jsem vdova.“

Plác! Vdova se Romanovi rozblemcla na vysokém čele, funivě se vydrápala na lebku, sedla si, klátivýma nohama ho ve zběsilém rytmu začala kopat do temene a spokojeně nasávala cigaretový kouř. Romanovi se lehounce rozšířily zorničky a ruka se skleničkou se jemně, skoro neviditelně pozastavila v pohybu směrem k výrazným ústům. „Vdova? Cože? Kolik ti proboha je?“

Takt?! „Dvacet.“ Mělo by to být snadno zapamatovatelné a důrazné. Marcato. A tempo.

Roman byl konsternovaný a začal mlít něco o osudu, mládí a utrpení.

„Autonehoda. Děti nemáme. Teda, neměli jsme.“ Tady jemné naznačení smutku, jen jako podtržení pravdy.

Rozpačité ticho, polknutí. Teď by měla  následovat  replika: A co ty, ty máš rodinu? Děti? A vzápětí odpověď: Jo. Mám ženu a dvě děti.

Motiv se ale rozehrával fádně, příliš tklivě, takže hrozilo, že se i přes počáteční náboj utopí v cajdákovitosti. Bylo potřeba skočit po klice flašinetu, což překvapivě udělal Roman.

„Co jsi vlastně zač?“

„Slovenka původem.“ Na slovenštinu jdou jako slepice po flusu, ale spíš nižší kategorie, takový trochu jako sociální blbečci, co si v tu chvíli uvědomí, že vůči Slovákům často panují negativní předsudky — ó, chudinka, ale já budu velkorysý, já předsudky nemám, mně se vlastně Sloveny vždycky líbily! Dá se už jednoznačně usoudit, že Roman není Slovák? Dá.

Malka začala mluvit zpatlaninou špatně odposlouchané slovenštiny a češtiny s bezchybným slovenským přízvukem — měla obzvláštní dar na jazyky a nenechávala ho jen tak ležet ladem, jak by se mohlo zdát. S jazykem jí to šlo, všechno, byl ostrý a teplý a šik. Šikovný. Šikulko!

Roman byl trošku připitý, slovenština v jeho uších zabublala a stiskla neuvěřitelný erotický spínač. Chudě malé! Pomilováníhodné! Skutečně pomilováníhodné! V očích se mu zalesklo, chtěl si k té odvážné kočičce aspoň přivonět, je křehká, má nádherný dlouhatánský krk, úchvatné klíční kosti, které vystupují z volného trička, co jí spadá z jednoho ramene. Mladá pleť, krásné ruce, dlouhé prsty. Jeho estétství bylo spokojené a zvědavé.

Malka pochopila, že pokud se chce doopravdy pomilovat, bohužel nebude moct připustit sex již dnes. To bylo nemilé, protože on byl opravdu… no prostě to bude zážitek. Jenže tím by se to celý posralo. Chjo. Roman se omlouvá, jde na toaletu, Malka chvatně platí svůj díl útraty a prchá. Vůbec se jí nechce, mnohem raději by se nechala naložit do taxíku, odvézt někam mezi hroudy hlíny a nechat to bouchnout. Na zemi, se sochařským náčiním dloubajícím do zad. Appassionato. Ale bohužel, musí jít na debilní nočku, jet s debilníma násoskama směrem k domovu a pak jít děsně dlouho pěšky. To má jedinou výhodu, ještě jednu cigaretu. Pokouřeníčko, ach!

Telefon se rozcinkal přesně o páté, a ačkoli by Malka potřebovala ještě několik hodin odpočinku, výhra jí dala křídla, až slétla z postele. Očima přejela natáčecí plán, dnes se točí jen na jednom place, pád do rybníka. Malka vklouzla do funkčního prádla, zateplených kalhot a vaťáku po dědovi, rychle naházela do batohu dvoje desky, termosku, zahřívací pytlíky a zbytek cigaret z večera a pohledem na hodiny zjistila, že si ještě stihne vyčistit zuby. Čepice, šála, pohory a rukavice v dvojkombinaci prstových a přehrnovacích palčáků a vyrazila. Na Povstání jí zase ujel autobus, takže na Kavky musela běžet. Dorazila těsně před šestou, většina kolegů ze štábu už byla nahňácaná v mikrobusu, před ním nervózně postávala Jana se svými deskami a kufrem vysílaček. Malka očima vyhledala Pavla.

„Čau šéfe, jsem tu!“ zahalasila na něj.

„Ty vogo, ty jsi neskutečná, pět padesát devět! Že se na to nevysereš, na ten ranní adrenalin!“ odpověděl s úsměvem a poklepáním na rameno sáčkoval Malku do mikrobusu.

„Tobě taky krásný ráno,“ zamumlala Malka do schodů.

Na place Pavel běžel za skupinkou lidí uprostřed rybníka, Malka rozeznala chlapíky ze stavby, architekta a partu od kaskadérů. Obhlíželi led a zjevně diskutovali o díře, která tam zatím ještě nezela. Malka rychle vyhodnotila, že by tam byla zbytečná, a šla si hodit batoh do kostymérny.

Zázemí bylo v malém rybářském domku a Malku praštila do tváří ještě větší zima, než jaká panovala na zamrzlém rybníku. A už se k ní šinula Libuška, hlavní kostymérka, která jakmile Malku zmerčila, začala nadávat, jak je to zase všechno špatně a jak mají v takovýchle podmínkách za pár minut oblíkat herce. Malka Libušku uklidnila, že to zařídí, protentokrát jí ani neopakovala, že není od produkce, to prostě nemělo smysl, a běžela za Honzou, který měl na starosti lokace. Jo, jasně že se tam dá topit, máme přímotopy, ale nepřijel agregát. A můžu tam zatopit normálně v kamnech? Dřevo je vyskládané venku pod stříškou. Pro mě za mě, ale agregát tu bude za deset minut. Jenže to herci do prvního obrazu taky! Aha. No tak jo.

Malka se vrátila do domečku, sehnala staré noviny, které zmačkala do koule, mezi poleny vyhrabala pár menších, vytáhla svůj kapesní nůž a udělala několik třísek. Rozdělala oheň, a když kamna přestala čoudit, pořádně je naládovala. Libušce se na tváři rozhostil široký uznalý úsměv a hned začala do blízkosti kamen rozestavovat paravány.

Malce zaševelila ve vysílačce produkce, že herci dorazili na plac. Vyšla jim naproti. Do prvního obrazu byli jen dva a zrovna oba z kategorie paralelní vesmír, což bylo příjemné. Malka si herce, se kterými měla dosud co do činění, rozdělila do tří skupin, a sice sluhu vítám, což byli pičusové a nebylo jich málo, dále sluha mě přivádí do rozpaků, těch bylo malinko, a paralelní vesmír, což byli ti, kteří asistenty režie nepovažovali za sluhy, ale za plnohodnotné bytosti žijící v jiné pracovní dimenzi, která se s tou jejich na moment protnula. Těch bylo přiměřeně.

Malka je pozdravila, nabídla jim kávu a vedla je do kostymérny. Herečce vysvětlila, že už je tu její dublérka na pád do rybníka a že je za chvilku představí. Vypadali docela spokojeně a Malka je předala Libušce, která začala profesionálně švitořit a s obdivuhodnou hbitostí okolo nich poletovala. Malka ještě chvilku přešlapovala na místě a odhodlávala se Libušky zeptat, na jak dlouho to tak asi vidí, aby mohla dát echo maskérům, ale tenhle dotaz obvykle spouštěl litanie o záškodnosti všeho a všech, kteří svou lemplárnou způsobí, že ona, kostymérka, nemá čas na práci, no a jak to potom má vypadat? Často se dostala do ráže natolik, že s televizí to jde z kopce, rok od roku je to horší a ona tu letos dělá vola už doopravdy naposled, po tomhle seriálu už ji tady nikdo neuvidí. Libuška si Malčiných rozpaků dobře všimla, a protože měla tuhle holku, která byla sice trochu zvláštní, ale docela pracovitá, ráda, sama od sebe utrousila, že potřebuje patnáct minut na každého. Malka vděčně kývla a šla předat informaci do maskérny.

Pavel do vysílačky zachroustal, že jde s Denisou. Malka ji znala od vidění, ale nikdy s ní přímo nepracovala, a tak je Pavel nejdřív představil.

„Tohle je Milena Hlinecká, asistentka režie, bude ti k dispozici. Všichni jí tady říkáme Malko, trochu divný, ale furt lepší než Mileno. Malko, tohle je kaskadérka Denisa. A jsi ve spojení s čoklama? Kdyby rodili dneska, bylo by to dobrý. Vzala by sis Davida na kameru, můžete to jet bez zvuku, jeli byste jako druhej štáb.“

Chce se mi dnes jet točit porod čoklů? Ne tak docela. „Jasně.“

Pavel se na Malku zase povzbudivě usmál, zesílil vysílačku a lakonicky odpověděl: „Už běžím, už jsem skoro u vás,“ a volným krokem zamířil na plac.

Denisa se otočila k Malce. „Malka, to je trochu jako Milka, ne? Fialová kráva!“

Malku ani nenapadlo vzít si to osobně, humor, kterému kaskoši holdují, je podobný jako jejich práce, prostě rána mezi voči, pic!

„Tak co, jak se těšíš?“ zeptala se Denisy o poznání milejším tónem.

„Pohoda, v zimě se venku koupu běžně. Akorát minulej tejden jsem dělala pád z koně a trochu jsem si hnula se zádama, tak snad si to úplně nedokurvim. Doufám, že to bude rychlý.“

„To sotva. Velkej Pták to všechno kropí stoosmapadesátkrát, obvykle chňapne druhou kameru sám a jede se to na dvě z ruky, ze všech stran i nestran.“

Denisa znalecky kývla a pokrčila rameny na znamení, že to prostě nějak přetrpí. Divná sorta lidí, fakt, sebevrazi s mizivým prahem bolesti, spoustou jizev a zlámanými orlími nosy.

„Tak kde je herka?“ zeptala se Denisa netečně.

„V kostymérně. Pojď, bude potřebovat pomoct s neoprenem.“

Malka odvedla Denisu k herečce a vysílačkou sledovala dění na place. Čas se krátil a herci se ještě neposunuli do maskérny. Nálada začínala klasicky nervóznět a Malka se těšila, až klapnou a ona to bude moct jen bezmyšlenkovitě pozorovat.

Konečně bylo všechno nachystané, Pavel byl v pohodě, jako ostatně skoro pokaždé, a Malka k němu znovu pocítila obdiv. Tohle nemůžou být jenom zkušenosti, to je prostě chemické nastavení, zvláštní buněčná stavba pomocňáků, na kterých celá logistika stojí a kteří se z toho obvykle nesesypou.

Den ubíhal rychle, jako vždy. Slunce příjemně a neúplatně odměřovalo čas krátkého zimního exteriérového dne, který jediný zajišťuje filmařům smluvní pracovní dobu. Hurá! Dnes se naložím do vany a budu si číst, je mi zima. Vtom se Malce rozvibrovala kapsa. Do prdele, roděj čoklové, jasně, neznámé číslo. Malka otráveně opustila plac a šla vyřídit porodní hovor.

„Hlinecká, prosím.“

„Tak Hlinecká. To jsem rád, že vím, jak se jmenuješ. Tady Tomáš. Já jen volám, jestli to dnes večer platí.“

Co to má do prdele znamenat?! Malka se odmlčela a přemýšlela, která z avantýr má její telefonní číslo. Nebyl to povědomý hlas. „Jak to, že máš moje číslo?“

„Vždyť jsi mi ho sama napsala, když jsme se domlouvali na ty lístky.“

Sakra, jasně, to je ten muzikant. Taková blbost, kvůli lístkům na koncert. „Takže v šest na Míráku, jo?“

Malka se otráveně přišourala zpět na plac, na Pavlův tázavý psí pohled odpověděla zavrtěním hlavy a sledovala, jak Velký Pták kropí chuděru Denisu, až promodrávala. Najednou jí přišlo legrační, jak se tolik desítek dospělých lidí společně soustředí na to, aby jeden z nich zhruba dvacetkrát zapadl do stále stejné díry v zamrzlém rybníku. Jako by ho chtěli svorně potopit, ale on, mrška jedna, se neúnavně vyhrabával ven.

© Dita Táborská, 2017

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7577-096-7

Dita Táborská (foto: Agmons Foto)