Zia Haider Rahman: Ve světle toho, co víme

Čtyřicetiletý investiční bankéř, jehož kariéra i manželství jsou v troskách, má jednoho zářijového rána roku 2008 nečekanou návštěvu. Na prahu jeho domu v západním Londýně se objeví snědý muž zanedbaného vzhledu s batohem na zádech, v němž vypravěč poznává svého přítele, někdejší zázračné dítě matematiky, který před lety záhadně zmizel. Přítel má na srdci znepokojivé vyznání. Rahman nás bere na ohromující cestu přes Kábul, Londýn, New York, Islámábád, Oxford, Princeton a bangladéšský Silet, na které se zabývá tématy, jako je láska, sounáležitost, vykořeněnost, finančnictví, věda, náboženství a válka.

„Souhrn překvapivých zjištění, paradoxů a hádanek…“ Tak román charakterizovala americká spisovatelka Joyce Carol Oatesová. A recenzent londýnského týdeníku The Economist přidává: „Ohromující prvotina představuje intelektuální hostinu… Avšak v jejím jádru stojí jednoduchá otázka: Jak souvisí vědění s moudrostí, štěstím a pravdou?“

Zia Haider Rahman (nar. 1971) pochází z Bangladéše, v dětství s rodiči emigroval do Velké Británie. Studoval na univerzitách v Oxfordu, Cambridgi a Mnichově a na Yaleově univerzitě ve Spojených státech. Pracoval jako investiční bankéř a právník v oblasti mezinárodních lidských práv. Za svou první knihu Ve světle toho, co víme (2014) získal v roce 2015 nejstarší britskou literární cenu James Tait Black Memorial Prize.

Česky, v překladu Gisely Kubrichtové, vydává Host.

Ukázka z knihy:

Když můj zpustlý přítel stál na prahu našeho domu, vyslovil Gödelovo jméno zřetelně a správně a já jsem si okamžitě vzpomněl na to jasné nedělní odpoledne v New Yorku, kdy jsem mu naznačil, že jsem ho už v matematice dohnal. Měl jsem za to, že Zafar už matematiku tak skvěle neovládá, protože poté, co složil bakalářské zkoušky na prvotřídní Oxfordské univerzitě, k překvapení všech studium matematiky úplně opustil a začal studovat práva na Harvardu. Já jsem oproti tomu po završení třetího ročníku a jednom roce volna pokračoval ve studiu ekonomie a aplikované matematiky.

Toho rána před lety, kdy jsme kráčeli alejí stromů v Greenwich Village, odpověděl na můj názor větou, jež mi tehdy připadala záhadná: Matematika je plná krásy. Cítil jsem nutkání se ho zeptat, co považuje z matematiky za nejkrásnější, a možná tohle právě chtěl — abych se ho takhle zeptal —, to nedokážu říct. Gödelův teorém neúplnosti, odpověděl bez zaváhání. Ačkoliv jsem si výrok teorému pamatoval celkem dobře, vůbec jsem nechápal, proč ho považuje za tak mimořádně krásný. V každém daném systému existují tvrzení, která jsou pravdivá, ale jejich pravdivost nelze dokázat. Tak praví teorém. Jak prosté. Ve svých důsledcích je to samozřejmě šokující věta a o něco později, čili v týdnech, které následovaly po Zafarově náhlém objevení se na našem prahu, mnoho let od onoho červencového dne v New Yorku, mi jednoduše vysvětlil, proč je pro něj Gödelův teorém neúplnosti tak důležitý a proč — smím-li vyslovit svůj vlastní názor — je svět v době dogmat tak pošetilý, že

ho ignoruje.

Jak jsem s ním tak kráčel tou newyorskou ulicí, pomyslel jsem si, že ta krása, kterou on vnímá, možná spočívá spíš v důkazu teorému než ve výroku samotném. Jenže důkaz Gödelovy znepokojivé poučky jsem si nedokázal vybavit — nejsem si jistý, jestli jsem ho vůbec někdy znal — a soudil jsem, že když Zafar před pár lety matematiku opustil, určitě už ho také zapomněl. Ovšemže jsem se mýlil, protože sotva jsem ho pobídl, začal předkládat argumenty, dychtivě jako děcko doplňoval zdánlivě nesouvisející kousky skládanky do všech jejích rohů. Stačilo ně kolik takových kousků, a už mi v duchu před očima vyvstal útržkovitý obraz důkazu. Zachytil jsem tehdy cosi z krásy, bohužel z krásy teprve vznikající, o níž nedokážu říct, jestli jsem ji doopravdy viděl, nebo jsem jen propadl kamarádově euforii. Jeho vzrušený výklad byl vzápětí přerušen, protože jsme narazili na kolegu a takříkajíc jsme ztratili nit.

V ulicích New Yorku, kam jsem téměř každý měsíc přijížděl na služební cestu, a později v ulicích Londýna jsme podobných procházek podnikali bezpočet. Mnohé se mi zapsaly do paměti, pokud však z ní některé vystupují výrazněji než ostatní, jsou to určitě ještě dvě další.

První se odehrála nedaleko Wall Street, a přestože zřejmě neměla pro Zafarův příběh větší význam, rád na ni navzdory nynějším okolnostem vzpomínám. Větší část procházky mne můj přítel vyučoval — pomáhal mi naučit se zpaměti báseň e. e. cummingse ”kam jsem nikdy necestoval“. Hovořil o jejím rytmu a kadencích a rozebíral postupně její obrazy. V paměti měl bezednou studnici poezie a tahle báseň byla jeho odpovědí na mou prosbu o něco, čím bych mohl okouzlit ženu, která se měla stát mou paní.

Druhá vycházka měla úplně jiný charakter. Byla znepokojivá, neboť odhalila jednu Zafarovu stránku, o níž jsem do té chvíle neměl ani tušení, a to už jsem ho znal skoro deset let. Bylo to v roce 1996, moje žena a já jsme se zrovna usadili v našem novém domově v Jižním Kensingtonu. Zafar se vrátil z New Yorku a bydlel v Londýně. Na konci pracovního dne jsme se s povolenými kravatami sešli na skleničku v jedné hospůdce v Notting Hillu. V tu dobu jsme se už moc často nevídali. Vypil jsem pár piv a Zafar si jako vždy objednal sklenku šampaňského. Jeho volba by mohla působit poněkud snobsky, nebýt toho, že moc nevydržel a obecně ho alkohol příliš nelákal. Navíc, jak mi jednou vysvětlil, měl šampaňské docela rád, jelikož mu bublinkami připomínalo limonádu, ale na rozdíl od ní mu nekazilo žaludek. Na univerzitě — jak se dalo čekat — se jeho záliba stávala terčem posměšků, ale časem snad tenhle zvyk začali všichni brát jako roztomilý vrtoch.

O hodinu později jsme vyrazili ke křižovatce na Portobello Road, kde jsme se měli rozejít. Já jsem chtěl jet domů taxíkem, on se chystal jít za Emily. Později jsem se dozvěděl, že tou dobou už byly potíže s Emily v plném proudu. Žasnu teď nad tím, že mi tenkrát při hovoru v hospodě nic neprozradil.

Šli jsme zvolna ulicí, když vtom zaduněl nějaký hlas: Hej, ty! Zafar a já jsme se ohlédli a spatřili dva chlapy s pečlivě vyholenými hlavami. Oba byli v džínách a vypadali, že často zdvihají činky. Opírali se o zábradlí a hleděli na nás. První muž, zřejmě ten, který promluvil, byl o dost větší než ten druhý. Navzdory ročnímu období byl jenom v bílém tričku. Druhý měl na sobě rozepnutou koženou bundu, která jen nepatrně zakrývala jeho nadváhu. Vysoký chlap v bílém tričku, očividně alfa samec téhle dvojice, se za měřil na mého přítele. Ve tváři se mu objevil posměšný výraz.

Mluvíš anglicky? zeptal se Zafara.

Zafar se na něj zahleděl, otočil hlavu k menšímu muži, pak ji znovu obrátil k alfa samci a odpověděl se strojeně dokonalým přízvukem toho nejnadutějšího Angličana: Bohužel. Ani slovo. Hezký den.

Zafar mne zlehka vzal za loket, oba jsme se otočili a šli dál. Po několika krocích jsem se ho polohlasem zeptal: Co to sakra mělo znamenat? Zafar mi řekl, že z místa, kde jsem stál, jsem ne mohl vidět to, co viděl on.

A to bylo co? zajímal jsem se.

Rameno toho chlapa v tričku, odpověděl.

Co? Že měl rukávy vyhrnuté až k rameni?

A na něm vytetovaný hákový kříž a pod ním C18, dodal.

Co znamená hákový kříž, jsem věděl, ale neměl jsem ani potuchy, co je to C18.

C18, vysvětloval Zafar, je zkratka pro Combat 18. Combat znamená boj, jednička odpovídá prvnímu písmenu abecedy a osmička osmému.

No a? divil jsem se.

A. H. jsou iniciály Adolfa Hitlera a Combat 18 je nechvalně známá militantní neonacistická skupina.

Aha, hlesl jsem.

Po třech blocích Zafar ostře zahnul do postranní uličky, která nás odvedla z Portobello Road. Řekl, že to chce vzít oklikou. To mi připadalo divné, protože už tehdy měl trochu zpoždění na večeři s Emily.

V polovině cesty prázdnou uličkou jsem na dlažebních kostkách zaslechl kroky. Když jsem se otočil, spatřil jsem ty dva skinheady, jak jdou za námi. Zafar mi nařídil, abych mlčel, a zastavil se. Došli až k nám.

Jseš vtipnej, co? spustil na Zafara chlap v bílém tričku. Takovej náš chytrolín, co? Ty jeden přičmoudlej Pakouši.

Vy jste rasista? opáčil Zafar.

Nějakej drzej, ne?

Zafar neodpověděl, ale podíval se na mě a řekl: Vidíš, co má ten džentlmen na rameni? Podíval jsem se mu na rameno a totéž udělal on, ten alfa samec. Podíval se na svoje vlastní rameno.

A pak se najednou válel na zemi. Dusil se, kašlal, chytal se za hrdlo, děsivě sípal a lapal po dechu.

Chlap v kožené bundě stál jako zařezaný. Zafar mu řekl, ať poslouchá.

Dal jsem tvému kamarádovi ránu do ohryzku, vysvětlil Zafar.

Můžeš si to se mnou rozdat, nebo můžeš zavolat pomoc a kamaráda zachránit.

Chlap se ani nehnul.

Máš telefon? zeptal se Zafar.

Chlap kývl.

Zafar mě vzal za loket a vraceli jsme se uličkou zpět. Za zády nám znělo příšerné chrčení muže na zemi a zmatené drmolení jeho kumpána do mobilu. Byl jsem v šoku.

Na Portobello Road jsem se Zafara zeptal, jestli si myslí, že půjdou na policii.

U soudu by to bylo slovo dvou mírných Jihoasiatů proti slovu násilnických skinheadů, z nichž jeden má vytetovaný hákový kříž a zkratku Combatu 18. Co by tak asi řekli? Že jsme vyvolali rvačku?

Potom jsme se rozešli. Teprve později, když se mi znovu vybavily výjevy z onoho večera, se dostavily určité otázky. Snažil se Zafar těm dvěma vyhnout, nebo ve skutečnosti tu rvačku vyvolal?

Zahnul do tiché uličky, aby skinheadům zmizel z očí, nebo aby se s nimi utkal?

Toho večera v šestadevadesátém se mi Zafar zjevil v pro mě dosud neznámém světle. Nevěděl jsem však, co s tím. Ta událost se zdála skoro absurdní, ale skutečně se stala. Kdyby mi ji někdo vyprávěl, nevěřil bych mu.1 Při psaní těchto řádků jsem si uvědomil, že jsem Zafarův návrat onoho zářijového rána roku 2008 uvítal nejen proto, že rozdmýchal uhlíky našeho dřívějšího přátelství, které nikdy nepřestaly žhnout, ale také proto, že mě přivedl na jiné myšlenky. Prolomit zevnitř návyky mysli není snadné. V době Zafarova příchodu jsem zrovna často přemítával nad životem. Do jisté míry to přivodil zmatek na finančních trzích a hrozba předvolání před kongresový či parlamentní výbor. Jakožto menšinový společník firmy jsem z toho všeho byl bezradný. Takové pocity jsou v mé branži určitě cizí mnoha mužům a ženám, kterým narostlo obrovské sebevědomí, když jako matadoři zdolávali býčí nebo medvědí trh. Já jsem však v roce 2008 nesnil o ještě větším bohatství, ale spíš o tom, že znovu nabudu pocitu kontroly nad svým osobním životem.

Moje zahloubanost do značné míry rostla spolu s rozšiřující se propastí mezi mnou a mou manželkou — ženou, jež ve mně už nevzbuzovala žádnou vášeň a kterou mi přišlo čím dál těžší respektovat. Když jsem se s ní seznámil, zrovna přišla do finanční sféry z předměstí keňského města Kisumu u Viktoriina

jezera, kde rok pracovala jako učitelka. Mluvila tenkrát bez přestání o těch dětech. Očividně si je zamilovala. Vyprávěla mi o osmiletém Onekovi. Kdykoliv položila třídě otázku, Oneka vystřelil ruku do vzduchu, a když ho kývnutím vyzvala k odpovědi, řekl: Nevím. Pamatovala si děti jménem, posílala jim pohledy a stále říkala, jak moc se tam chce vrátit a pobýt delší dobu. Peníze vydělané ve financích si chtěla naspořit, aby měla větší svobodu a mohla brzy odjet. A jak se rozvíjela naše láska, byla si jistá, že až ten den nadejde, přesvědčí k odjezdu i mě. Ale o patnáct let později už její idealismus zeslábl a ona se s vervou věnovala finančnictví, k němuž nadšeně konvertovala. Když jsme naposledy v hovoru narazili na téma jejího pobytu v Africe a jejích tehdejších snů, zastyděla se. Kdyby se styděla proto, že se k dětem nevrátila, něžně bych ji utěšoval: Cožpak se neříká, že když smrtelníci plánují, bohové se smějí? Pochopil jsem však, že se cítí trapně proto, že vůbec kdy takové ideály měla — pohrdala svou vlastní naivitou.

Chladná, bezcitná statistika nám říká, že polovina manželství dnes končí rozvodem. Mnozí naši známí se právě rozcházeli nebo už se rozvedli. My jsme však dlouho doufali, že jsme chráněni před těmi ohavnými vichry, které rozervaly tolik párů okolo nás. Dokonce jsme se utěšovali vymýšlením skutečných příběhů o těchto zkrachovalých manželstvích — že byla dopředu odsouzena k záhubě. Že tahle rozvedená dvojice neměla dostatečně podobné zájmy a tamtu zas rozvrátila řevnivost, kterou jsme my dva odhalili hned na počátku.

1/ Příští rok jsem se v tisku dočetl o zatčení a odsouzení mnoha členů skupiny Combat 18. Dva z jejích vůdců uprchli do Spojených států, kde překvapivě získali politický azyl.

IN THE LIGHT OF WHAT WE KNOW

Copyright © 2014, Zia Haider Rahman

All rights reserved

Translation © Gisela Kubrichtová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

ISBN 978-80-7491-877-3