Praha roku 2105 v období klimatické katastrofy. Střední
Evropu sužuje dlouholeté sucho, Vltava téměř vyschla, město je zaplaveno
uprchlíky z jihu. Tehdy se v Holešovicích narodí Eli, budoucí prorok a mesiáš.
O třiašedesát let později, v roce 2168 jeho zestárlý bratr Marek vede malou
skupinu Eliho následovníků, převážně Čechů. Sucho a horko mezitím vystřídala
nová doba ledová způsobená lidským zásahem ve stratosféře, střední Evropa je
téměř neobyvatelná, jih chladný a deštivý, nerodí se děti. Dočká se lidstvo
záchrany skrze učení dávno mrtvého, umučeného Eliho a život jeho bratra?
Nejnovější román českého spisovatele Martina Vopěnky
uvěřitelně a s citem pro psychologii postav ukazuje, kolik bolesti, lásky,
nenávisti, pochybností i naděje by mohlo přinést zrození někoho, kdo by v
lidských dějinách hrál stejnou roli jako kdysi Ježíš.
Vydává Mladá fronta.
Ukázka z knihy:
Slovanská kolonie v
severním Řecku,
Nové Vinohrady, podzim
roku 2168
1. Kázání v dešti
Nad horou se objevil olovnatý dešťový mrak a sunul se k
zálivu, přestože poryv větru zadul od moře. Opřel se do Markových ohnutých zad.
Shromáždění seděli k poryvu čelem. Obava ze stupňující se
nepřízně počasí jim musela proběhnout hlavami. Přesto jako by větrný poryv
ještě vybičoval jejich pozornost.
Bylo jich dnes trochu míň. To proto, že Petr kázal v Novém
Karlíně. Na truc ve stejný den.
Marek zaplašil myšlenku na blížící se déšť i na rozkol, jenž
se rýsoval den ode dne jasněji. Ti, kteří přišli, z něj nespouštěli oči. Také
hubená dívka v první řadě. Nikdy dřív ji tu neviděl.
Neměl pocit, že jim má co říct. Ale už si zvykl: nebylo to v
jeho moci. Čekali na jeho slova, a ta nakonec přicházela. Jako teď: „A proto
vím, že Bůh v něm sídlil. Chtěl nám něco sdělit skrze něj.“ Zatímco to říkal,
někde hluboko uvnitř pocítil odpor. Pocházel ze slova „Bůh“. Eli, jeho bratr,
to takhle nikdy nevyslovil. Nikdy jasně neřekl, že by snad měl být člověkem,
kterého si vyvolil Bůh. Jenomže, jak jinak o něm mluvit? Jak to vysvětlit těm,
kteří nikdy neviděli jeho tvář?
Marek ji viděl pořád. Stále ji měl v sobě: bratrovu tvář,
když se před šedesáti pěti lety narodil a maminka ho přinesla v zavinovačce. Už
tehdy Marek věděl, že hledí na nejmilovanější obličej. Byl tak nepatrný,
drobounký. Oči zavřené, víčka pevně stisknutá. A přece už tehdy probouzel úžas.
Na stejnou tvář hleděl i o třicet let později, kdy z ní život vyprchal.
Marek překonal okamžik dojetí a nadechl se k závěru. Po
svazích zelené hory, kdysi porostlé jen středomořským bodláčím, se rychle
blížil déšť. A mnozí z těch, kteří tu seděli uprostřed zpustlého a nyní opět
obydleného přímořského resortu, nechali své příbytky otevřené a zvířata
neuvázaná. Byl čas shromáždění rozpustit: „Jste na dobré cestě – vy všichni. Na
dobré cestě, abyste to sdělení pochopili. Eli říkal: vrátit se zpátky k životu.
Znovu najít život. Život pochází z přírody, říkal. V technice není život. Kdo
má nad hlavou oblohu, má všechno. Kdo pro techniku a spoustu věcí nevidí slunce
a mraky, kdo si nevšiml, že na něj prší, nemá nic. Na koho prší, ten má všechny
dary světa.“
V té chvíli pleskly na rozpadlou dlažbu i na ramena a do
vlasů shromážděných první kapky. Všichni zvedli hlavy a jejich oči se rozšířily
štěstím. Jenom dívka v první řadě se dál upřeně dívala na něj.
Vtom se jim nad hlavou ozval šelestivý zvuk, a nebyl to vítr
ani déšť. „Pták!“ vykřikl někdo pobouřeně. „To je robotický pták s kamerou!“
Shromáždění se zavlnilo zlostí. Velký mladý muž se sehnul
pro kámen a mrštil jím k obloze. Kámen však dron minul a dopadl zpátky mezi
lidi. Jen náhodou nikoho nezasáhl. Vypukla vřava. Všichni se chopili kamenů.
© Martin Vopěnka,
2017
ISBN
978-80-204-4391-5
Žádné komentáře:
Okomentovat