I malebná města skrývají temnou tvář a nebezpečná tajemství
z minulosti. Francouzské městečko Giverny je domovem zahrad, kde maloval své
obrazy Claude Monet. Koloběh města, přes den plného turistů, navždy změní nejen
tři vraždy, ale i záhadně zmizelý obraz černých leknínů. Kdo zabil školáka,
starého malíře a úspěšného očního lékaře? Kam zmizely obrazy z Monetova domu,
zejména Černé lekníny, o nichž se povídá, že je slavný malíř namaloval těsně
před smrtí? Policistům znesnadňuje vyšetřování mnoho matoucích stop,
zamlčovaných faktů, ale také láska a ničivá vášeň. Uprostřed dění, v němž se
prolíná přítomnost s minulostí, jsou tři ženy: velice talentovaná jedenáctiletá
dívka, nebezpečně svůdná učitelka a stará vdova, která všechno pozoruje z věže
svého mlýna. Pouze ony znají pravdu. Co všechno skrývají?
Nový román oblíbeného francouzského autora, držitele šestnácti
literárních cen, který se českým čtenářům představil už romány Vážka a Maminka
neříká pravdu. Vydávání Bussiho knih se u nás ujalo nakladatelství Motto.
Ukázka z knihy:
Inspektor Sylvio
Bénavides vyšel na most. Zase nabral dech.
Několik Giverňanů se
rozestoupilo a nechalo ho projít. Sérénac ho požádal, aby doběhl až do Giverny
s fotografi í oběti, a získal tak první informace; tedy o totožnosti
zavražděného.
Inspektor Sérénac
nebyl na stanici ve Vernonu dlouho, ale rychle pochopil, že Sylvio Bénavides
dělá dobře následující věci: horlivě poslouchá rozkazy; skvěle organizuje;
pečlivě archivuje. Vlastně je dokonalý zástupce. Bénavides možná trpí lehkým
nedostatkem vlastní iniciativy… Sérénac tušil, že u jeho zástupce jde spíše o
příliš velkou nesmělost než o nedostatek schopností. Oddaný chlápek! No,
oddaný… Oddaný svému povolání policisty. Protože upřímně řečeno měl být Bénavides
spíše jeho nadřízeným. Inspektor Laurenç Sérénac teprve nedávno vyšel z
policejní školy v Toulouse… A ačkoli ho před čtyřmi měsíci nečekaně povýšili na
velitele komisařství ve Vernonu dokonce bez hodnosti komisaře, můžou brát na
severním toku Seiny vážně policajta, jemuž ještě není třicet, který mluví s
darebáky z podsvětí i se svými kolegy s jižním přízvukem a na místě zločinu
předvádí nemístný cynismus?
Není to tak jisté,
myslí si Sérénac. Místní lidé jsou tak vystresovaní… A nejenom u policie.
Všude! Ještě horší je to tady ve Vernonu, tom velkém pařížském předměstí
převlečeném za Normandii. Znal mapu svého působiště: hranice s Ile -de -France
prochází Giverny, několik stovek metrů odsud, na druhém břehu hlavního toku
řeky. Ale zde už žijí Normanďané, ne Pařížané! A trvají na tom. Jakýsi druh
snobismu. Jeden chlápek mu zcela vážně řekl, že hranice Epte, toho směšného potůčku
mezi Francií a královstvím anglo -normandským, viděla v dějinách mnohem víc
mrtvých než Máza nebo Rýn…
Blbouni!
„Inspektore…“
„Říkej mi Laurenç,
krucinál… Už jsem ti to povídal…“
Sylvio Bénavides
váhal. Inspektor Sérénac to na něj vyjel před strážníky Louvelem a Maurym, asi
patnácti čumily a mrtvolou koupající se v krvi. Jako by teď byla chvíle na
diskusi o tykání.
„Ehm. Ano. Jo, šéfe…
Myslím, že bychom mohli pomalu pokročit… Nebylo obtížné identifikovat oběť.
Všichni ji tu znají. Podle všeho je to místní vlivná osoba. Jérôme Morval. Známý
oční chirurg, ordinaci má na avenue Prudhon v Paříži v šestnáctém obvodu.
Bydlí v jednom z nejkrásnějších domů tady v městečku, v ulici Clauda Moneta
71.“
„Bydlel…,“ upřesnil
Sérénac.
Sylvio inkasoval
ránu. Nasadil výraz chlápka, kterého právě poslali na ruskou frontu. Úředníka z
reality show, jejž přeložili na sever… Fízla posazeného do Normandie… Ten výraz
vyvolá na Sérénakově tváři úsměv. To on by měl právo takhle se tvářit, ne jeho
zástupce.
„O. K., Sylvio,“ řekl
Sérénac. „Dobrá práce. Není třeba se teď stresovat. Jeho životopis si doladíme
později…“
Sérénac sundal
oranžovou pásku.
„Ludo, jak jsi na tom
se stopami? Může se tam bez holinek?“
Ludovic Maury
přisvědčil. Policista odešel s různými vzorky sádrových odlitků a Sérénac
zabořil nohy do bláta na břehu potoka. Jednou rukou se zachytil o větev
nejbližšího jasanu a druhou ukázal na nehybné tělo.
„Pojď sem, Sylvio.
Koukni. Nepřipadá ti tenhle způsob vraždy poněkud nezvyklý?“
Bénavides se
přiblížil. Louvel a Maury se k němu také obrátili, jako by asistovali u
přijímací zkoušky svého nadřízeného.
„Podívejte se na tu
ránu, pánové, tady, přes sako. Morvala evidentně někdo zasáhl bodnou zbraní.
Nožem nebo něčím podobným. Přímo do srdce. Zaschlá krev. Nemusíme čekat na
názor soudních lékařů a můžeme sami vytvořit hypotézu, že tohle byla příčina
smrti. Když se ale podíváme zblízka na stopy v blátě, zjistíme, že tělo sem
táhli několik metrů až k vodě.
Proč ta námaha? Proč
přemisťovali mrtvolu? Potom vzal vrah kámen nebo jiný těžký předmět takového
rozměru, a ještě navíc mu rozbil hlavu na temeni a na spánku. Zase se ptám: z jakého
podělaného důvodu?“
Louvel zvedl skoro
nesměle ruku.
„Třeba Morval ještě
nebyl mrtvý?“
„Nó,“ protáhl svým
zpěvavým hlasem Sérénac. „Vzhledem k rozměru té bodné rány v srdci tomu moc
nevěřím… A kdyby Morval ještě žil, proč ho nebodl znovu na stejném místě? Proč
ho přemístil a pak mu ještě rozbil hlavu?“
Sylvio Bénavides nic
neříkal. Ludovic Maury pozoroval místo. Na břehu potůčku ležel kámen velký jako
fotbalový míč a byl pokrytý krví. Odebral z jeho povrchu všechny možné vzorky.
Pokusil se o odpověď: „Protože tu ležel ten kámen. Vzal zbraň, kterou měl po ruce…“
Sérénakovi svítily
oči.
„V tom s tebou
nesouhlasím, Ludo. Podívejte se dobře na místo činu, chlapi. Je to ještě
podivnější. Koukněte se na potok, aspoň na dvacet metrů. Co vidíte?“
Inspektor Bénavides a
dva strážníci sledovali břehy očima, nechápali, kam Sérénac míří.
„Není tady žádný jiný
takový kámen!“ řekl triumfálně Sérénac. „Po celé délce řeky žádný podobný
nenajdete. A když se na ten kámen podíváte trochu blíž, není pochyb, že i ten sem
někdo přinesl. Není na něm žádná přischlá hlína, tráva pod ním není slehlá… Co
tady ten kámen dělá? Nepatří sem! Vrah ho sem taky přinesl, to přímo bije do
očí…“
Strážník Louvel se
pokoušel odtlačit Giverňany na pravý břeh potůčku, na němž leží městečko.
Publikum však zřejmě Sérénaka vůbec nerušilo.
„Pánové,“ pokračoval
inspektor, „když to shrnu, stojíme před takovýmto případem: Jérôma někdo
probodne na cestě a ta rána je určitě smrtelná. Potom ho dotáhne k řece. O šest
metrů dál. Protože je vrah perfekcionista, vyrazí do okolí hledat kámen, který
váží skoro dvacet kilo, vrátí se a rozdrtí Morvalovi mozek… A to ještě není
konec… Podívejte se na polohu těla v potoce: hlava je skoro celá ponořená. Připadá
vám tahle pozice přirozená?“
„Právě jste to řekl,
šéfe,“ odvětil Maury skoro podrážděně. „Vrah udeřil Morvala do hlavy na břehu.
Potom oběť sklouzne do potoka…“
„To je náhodička,“
ironicky poznamenal inspektor Sérénac. „Jedna rána do lebky a Morvalova hlava
je pod vodou… Ne, hoši, vsadím se s vámi, že to tak není. Vezměte šutr a
majzněte Morvala do hlavy. Tady, na břehu. Ani jednou ku tisíci se hlava
mrtvoly neoctne pod vodou, dokonale ponořená do deseticentimetrové hloubky, na
to vemte jed… Pánové, myslím, že řešení je mnohem jednodušší. Máme co dělat s
trojnásobnou vraždou spáchanou na jedné osobě. Za prvé tě bodnu. Zadruhé ti
rozbiju hlavu. Zatřetí tě utopím…“
Na rtech se mu
objevil úšklebek.
„Náš vrah byl velmi
odhodlaný. Posedlý. A musel mít na Jérôma Morvala pořádný vztek.“
Laurenç Sérénac se s
úsměvem obrátil k Sylviu Bénavidesovi. „Pro našeho očaře není zrovna příjemné,
že ho chtěl někdo zabít natřikrát, ale pořád je to lepší, než kdyby vrah jednou
ranou zabil tři osoby, ne?“
Sérénac mrknul na
inspektora Bénavidese, který byl stále rozpačitější.
„Nerad bych šířil
paniku po městečku, ale nic na tomhle zločinu mi nepřipadá náhodné. Nevím proč,
skoro mi to připomíná kompozici, obraz zinscenovaný na místě. Jako by každý
detail byl vybraný. Tohle přesné konkrétní místo v Giverny. Sled událostí. Nůž,
kámen, utopení…“
„Co takhle pomsta?“
zkusil to Bénavides. „Nebo rituál? To máte na mysli?“
„Nevím,“ odvětil
Sérénac. „Uvidíme… V tuto chvíli se mi zdá, že to nedává žádný smysl, ale vrah
v tom určitě smysl viděl…“
Louvel jemně dostrkal
dav přihlížejících na most. Sylvio Bénavides pořád mlčel, byl soustředěný, jako
by třídil proud Sérénakových slov na vážná a provokující.
© Presses de la
Cité, un département de Place des Editeurs, 2011
Translation © Dana
Melanová, 2017
ISBN
978-80-267-0895-7
Žádné komentáře:
Okomentovat