Jü Chua: Bratři

Román je satirickým obrazem současné Číny, konkrétně čtyřiceti let od Kulturní revoluce, přes Teng Siao-pchingův ekonomický zázrak až po první roky 21. století. Bratři Plešoun Li a Sung Kang se společně protloukají těžkým dětstvím během Velké kulturní proletářské revoluce, kdy za dramatických okolností přicházejí o otce i matku. V dospělosti jejich životy zásadně ovlivní hospodářské reformy, prudké ekonomické a sociální změny v zemi a nástup tvrdého kapitalismu. Jü Chua čerpá ze života bezprostředně kolem sebe a popisuje jej s humorem a nadsázkou, jednoduchými jazykovými prostředky, typickými pro obyčejné lidi provinčního městečka Liou, kde se román od začátku až do konce odehrává.

Jü Chua (余华 nar. 1960) začal psát na počátku osmdesátých let v reakci na čerstvě prožitou Kulturní revoluci (1966–1976). Kritika jej okamžitě zařadila do nové vlny avantgardních autorů, podobně jako halucinačního realistu Mo Jena, surrealistku Cchan Süe, vypravěče temných zákoutí lidské duše Su Tchunga nebo intelektuála Ke Feje. Stejně jako oni se i Jü Chua ve svých raných povídkách (česky v A2 9/2012 nebo v revue Souvislosti 1/2013) vypořádává s dramatickými událostmi posledního desetiletí experimentálními technikami, např. volným prolínáním časů, míst, postav, a zájmem o témata za hranicí běžné reality.

V devadesátých letech nastala v jeho psaní změna. V románech Žít! (活着, 1993, česky 2014) a Dva liangy rýžového vína (许三观卖血记, 1995, česky 2007) se Jü Chua nadále věnuje tématu obyčejného lidského života na pozadí dramatických událostí druhé poloviny dvacátého století, přistupuje k nim však novým, přímočarým způsobem. Jeho hrdinové jsou realisticky vykreslené postavy, které mají mezi sebou psychologicky propracované vztahy. Příběhy se odehrávají na venkově, víceméně v kruhu rodinném, autor klade důraz na obdivuhodnou schopnost jedince přežít všechno navzdory tlaku vnějšího světa.

Následovalo dlouhé období, kdy se Jü Chua literárně odmlčel. Cestoval, přednášel, psal eseje, několik měsíců žil a přednášel v USA. Pak přišlo nové období, nová témata, nový styl psaní. Vyšel dosud zdaleka nejrozsáhlejší, dvoudílný román Bratři (兄弟, 2005, 2006). Jak sám Jü Chua říká: „Mění se moje země, proto se neustále mění i moje psaní.“ To můžeme vztáhnout jak celkově na jeho literární dílo, tak i na téměř šestisetstránkové Bratry.

Román do češtiny přeložila Petra Martincová, která knihu také doprovodila doslovem. V něm mj. píše: „Těžko říct, co si vlastně o Bratrech myslet. Samozřejmě, čtenář si je může především bez zbytečného hloubání užít. Ale kdo se zajímá o Čínu a rád se o ni prostřednictvím četby beletrie dozvídá, hloubání se nevyhne. Takže jak vlastně Bratry chápat? Vychází z reality tak jako jeho předchozí romány? Nebo nám Jü Chua předkládá absurdní román, jak jsou o tom přesvědčeni mnozí literární kritikové? A nepřehání to už trochu? Kam na ty za vlasy přitažené historky chodí? A jsou vůbec za vlasy přitažené?

Kam Bratry vůbec žánrově zařadit? Román je na první pohled především bláznivou karnevalovou všehochutí, míchanicí, v níž se závratnou rychlostí střídají pasáže komické s tragickými, realistické s absurdními, vulgární dialogy s hemmingwayovsky prostými a sentimentálně romantickými hovory mezi milenci, naturalisticky líčené násilí s dojemně láskyplnými výlevy bratrské lásky nebo synovské oddanosti. Děj přitom letí kolem nás jak splašený kůň.“

Vydává nakladatelství Verzone v edici Xin.

Ukázka z knihy:

Kapitola 48

Plešounův byznys s tříděným odpadem rostl nebývalou rychlostí. Až soudruhům z okresního úřadu došla trpělivost. Vždyť Plešounovo harampádí se vršilo všude kolem hlavního vchodu. Došlo jim, že milý Plešoun si tu rozbil tábor už před nějakými čtyřmi lety a skoro stejně dlouho už tu vrší tyhle své krámy. Původně to byla jedna hromada přímo u hlavního vchodu, teď tu ale byly hromady celkem čtyři, na každé straně dvě. Dokonce zaměstnával deset brigádníků, kteří měli stejnou pracovní dobu jako zaměstnanci okresního úřadu. Původně sem přijížděly náklaďáky jen proto, aby šrot a další roztříděný sběr odvážely, ale teď už sem některé různý odpad i přivážely. Zkrátka, Plešoun začal podnikat ve velkém. Lidé udiveně kroutili hlavou a vyptávali se, jestli náhodou nechce založit Všečínskou asociaci žebráků a dělat jí šéfa. Ale Plešoun vážně odpovídal, že on je tady přes byznys a funkce ho nezajímají. I tak se město Liou stalo centrem obchodu se sběrnými surovinami pro celou východní Čínu.

„A tohle je teprv začátek! To je teprve první krok Dlouhýho pochodu,“ říkal Plešoun. „Druhej krok bude ovládnout celou Čínu a nakonec celej, celičkej svět. A budete se divit, ale ten den nastane dřív, než se nadějete! Jen si to představte – město Liou centrem celosvětovýho trhu s tříděným odpadem! Panejo, o tom mluvil předseda Mao: Krajina zde je tak krásná.“             

Vedoucí představitelé okresu pocházeli vesměs ze skromných, chudých poměrů a nějaké špíny či smradu z odpadků se jen tak nezalekli. Ale z čeho měli vážně strach, to byli nadřízení, kteří mohli kdykoli přijet na kontrolu. Ti, kdyby viděli tyhle čtyři velké hromady odpadků, ti by jim to určitě vytkli. „Tohle že má být důstojná okresní a stranická instituce?“ rozčilovali by se. „Kdepak, tohle je normální skládka!“ křičeli by. Úředníci okresního úřadu se ničeho nebáli víc než toho, že by nebyli potvrzeni ve funkci nebo povýšeni. Pokud by se jejich nadřízení rozčílili, byla by jejich kariéra zpečetěna.

Takže byla svolána krizová schůze zabývající se Plešounovou skládkou. Situaci je nutno vyřešit dřív než se Liou stane světovým centrem obchodu s tříděným odpadem.

Nejvyšší lídři se shodli, že likvidace skládky před hlavním vchodem do budovy úřadu má prioritní důležitost, protože skládka je skvrnou na obrazu města. Na přetřes přišla dvě řešení. Jedno z nich byla násilná likvidace skládky armádou a policií. Ovšem tento způsob byl zamítnut, protože Plešoun Li začal být v okrese všeobecně uznávanou personou – jakmile začal vydělávat, začal splácet dluhy svým věřitelům, a tím získal přízeň lidu. Dalo se vlastně říct, že měl větší prestiž než sám přednosta okresního úřadu. Funkcionáři věděli, že by nebylo rozumné dráždit lid. Co kdyby zásah proti široce oblíbenému Plešounovi byl záminkou lidu k povstání? Ne, to nebudeme riskovat, shodli se. Druhé řešení spočívalo v tom vyhovět Plešounově žádosti a jmenovat ho znovu vedoucím Blaha pro všechny. Tak by se nejen zbavili té ohavné skládky přímo před úřadem, ale navíc by získali schopného soudruha.

Ředitel odboru pro veřejné záležitosti tedy dostal příkaz, aby s Plešounem promluvil. Takže před čtyřmi lety ho on osobně zbavil funkce, a teď za ním má jít s prosíkem, aby se do stejné funkce zase vrátil? Tchao Čchingovi z toho šla hlava kolem. Navíc dobře věděl, co je Plešoun zač – nabídneš mu prst, a on ti utrhne celou ruku. Rozhodl se, že musí být na toho pacholka od začátku tvrdý, ukázat mu, kdo je tady nadřízený.

Když dorazil na úpatí hor odpadků, Plešoun Li měl zrovna plné ruce práce a komandoval své zaměstnance. Tchao Čching si nakonec významně odkašlal, jinak by si ho Plešoun snad vůbec nevšiml. Teď se ale otočil, a když viděl svého bývalého šéfa, přátelsky vykřikl:

„Jé, soudruhu Tchao, vy jste mě přišel navštívit.“

Tchao Čching nasadil důležitý úřední obličej.

„No, já jdu jenom kolem,“ mávl rukou, „a tak jsem se zastavil.“

„I to se počítá,“ řekl Plešoun potěšeně a křikl na své brigádníky. „Tohle je můj bejvalej šéf, kluci, přišel nás navštívit, no tak, pozdravte ho, honem!“

Brigádníci začali zmateně a ledabyle tleskat. Tchao Čching se zamračil a jen mlčky přikývl.

„To jim ani nic neřeknete? Třeba ,Jste pracovití, soudruziʽ?“ šeptl nespokojeně Plešoun Li.

„Ne!“

„No, tak nic, no,“ odpověděl Plešoun a otočil se na brigádníky: „Vraťte se k práci. Já teď půjdu do kanceláře.“

Plešoun Li zdvořile nasměroval Tchao Čchinga do rákosového obydlí. Usadil ho na jedinou židli a sám se posadil na okraj postele. Tchao Čching seděl uprostřed spousty starých krámů a rozhlížel se kolem. Bylo tu všecko, co člověk potřebuje k životu. Přesně jak se říká, že vrabec je maličký, ale má všech pět důležitých orgánů. Pak si všiml, že Plešoun Li má dokonce i elektrický větrák.

„Máš i elektrickej větrák, jo?“

„Už dva roky,“ přikývl Plešoun hrdě, „ale příští léto už ho asi nebudu potřebovat, protože si tu chci nechat nainstalovat klimatizaci.“ 

Ten šmejd mě provokuje, normálně si ze mě dělá prču, pomyslel si Tchao Čching, ale nehnul brvou.

„Klimatizace se ti sem nehodí,“ namítl.

„Co by se nehodila?“

„Je tu děsnej průvan. Utratíš strašně moc peněz za elektriku.“

„To je jedno, já prachy mám,“ řekl bohorovně Plešoun. „Tohle bude přes léto luxusní apartmá.“

Tchao Čching si v duchu pomyslel, že je Plešoun magor. Zvedl se a vyšel ven. Plešoun rychle za ním.

„Copak, soudruhu řediteli Tchao, neposedíte ještě?“ zjišťoval horlivě.

„Ne,“ zavrtěl Tchao Čching hlavou, „ještě mám nějakou schůzku.“

Plešoun spěšně houkl na brigádníky: „Soudruh ředitel Tchao odchází, rozlučte se.“

Znovu se ozvalo jakési lenivé zatleskání a Tchao Čching spěšně kývl na rozloučenou.

„Já se taky loučím, šéfe,“ řekl Plešoun Li.  

Tchao Čching přikývl a dal se na odchod, ale po pár krocích se zastavil, jako by si najednou ještě na něco vzpomněl.

„Pojď sem,“ přivolal Plešouna.

Tchao Čching ho poklepal po rameni: „Měl bys napsat sebekritiku,“ řekl tiše.

„Co to? Jakou sebekritiku?“ divil se Plešoun Li. „Proč bych já měl propánajána psát sebekritiku?“

„No přece kvůli tý záležitosti před čtyřma rokama,“ na to Tchao Čching. „Sepíšeš sebekritiku, uznáš, žes pochybil, a budeš se moct vrátit do funkce vedoucího Blaha pro všechny.“

Plešoun se začal smát.

„Jo takhle. Ale já už o to dávno nemám zájem,“ řekl pobaveně.

Tchao Čching Plešouna znovu v duchu proklel.

„Pořádně si to promysli, je to tvoje velká šance,“ řekl vážným tónem.

„Tak velká šance, jo?“ Plešoun zvedl čtyři prsty a ukázal na čtyři hory odpadu. „Tohlencto jsou moje velký šance,“ rozmáchl se velkoryse. 

„Jak myslíš. Radím ti, aby sis to pořádně promyslel,“ trval na svém Tchao Čching.

„Není o čem přemejšlet,“ odmítl Plešoun Li rázně. „Copak mám opustit tenhle výnosnej byznys kvůli jedný dobročinný fabričce? To je, jako bych odhodil meloun kvůli sezamovýmu semínku. To bych musel bejt fakt úplně blbej.“

Přednosta okresu se velmi hněval, že se Tchao Čchingovi nepodařilo získat Plešouna zpátky do funkce vedoucího Blaha pro všechny. Tchao Čching dostal dodatečně vyhubováno i za to, že vůbec Plešouna před čtyřmi roky propustil.

„Soudruhu, tím jsi vypustil tygra z klece a přivolal tak na náš okres katastrofu!“ 

Tchao Čching poníženě snášel výtky, ale sotva se vrátil do své kanceláře, vylil si zlost na dvou podřízených. Ti netušili, čím se provinili, a byli z toho paf. Když se Tchao Čching vyzuřil, rozhodl se, že Plešounovi ani jeho haraburdí už nebude věnovat pozornost.

Ovšem za měsíc? Nejen, že tu Plešoun pořád byl, ale ještě své království rozšířil – před budovou úřadu začala vyrůstat pátá hora. Přednosta okresu pochopil, že Tchao Čching tenhle problém nevyřeší, a tak za Plešounem poslal jednoho z vlastních lidí, kterému skutečně důvěřoval.

Tchao Čchingovi se Plešoun cítil zavázán za pomoc kdysi v dětství a pak ještě jednou na prahu dospělosti, a proto s ním jednal slušně. Ale tenhle ouřada? Ten byl Plešounovi ukradený. Když se objevil v jeho království, nikdo si ho nevšímal. Plešoun se zaměstnával tříděním odpadů. Úředník se mu snažil milým úsměvem a sladkými řečičkami vlichotit, ale Plešoun se dál hrabal v odpadcích, na úředníka vystrkoval zadek a jen sem tam něco úsečně utrousil. Nakonec si úředník uvědomil, že čas plyne a on nic nevyřídil, a tak se vytasil s posledním trumfem:

„Máš se dostavit k přednostovi.“ 

„Na to já teď nemám čas,“ zavrtěl Plešoun hlavou.

Úředník poklepal Plešouna po rameni a tiše mu řekl, že jeho nadřízení už jeho případ prostudovali a rozhodli se, že může znovu nastoupit do funkce vedoucího Blaha pro všechny.

„Pospěš si, je to jedinečná příležitost.“

Plešounovi to bylo jedno.

„Copak nevidíte, že se jedinečnejma příležitostma prohrabuju právě teď?“ řekl a ani se neotočil.

Úředník zbledl a vzdal to. Když přednosta slyšel, jak mise jeho podřízeného dopadla, byl z toho náramně vytočený. Vztekle mrsknul lejstry, která měl právě v ruce, na zem.

„Co si o sobě ten prevít myslí? Jaký ten může mít hromady jedinečnejch příležitostí? Ty mám jedině já!“

Když ho přešel vztek, rozhodl se, že vzhledem k tomu, že za pár dní má přijet na inspekci náměstek guvernéra provincie, zajde si s Plešounem promluvit osobně. Než delegace přijede, musí být těch pět hor odpadu pryč! Přestože v duchu nadával jak špaček, při setkání s Plešounem byl samý úsměv.

„Tak co, Plešoune, pořád ještě tu třídíš svý jedinečný příležitosti?“

Když Plešoun viděl, že ho přišel navštívit sám okresní přednosta, odložil práci a narovnal se. Přeci jen tohle byl přednosta, to chtělo trochu pokory.

„O čem to mluvíte? Jaký tisíce příležitostí? Ty snad máš jenom ty, ne, soudruhu přednosto?“

Tomu bylo jasné, že by tu mezi horami tříděného odpadu neměl postávat příliš dlouho, že by to nedělalo dobrý dojem. Co by si o něm pomyslel lid? A tak promluvil přímo k věci – řekl, že obdrželi petici, že si lid žádá návrat Plešouna Li do dílny Blaho pro všechny. A oni na okresním úřadě s tím souhlasí. Jediná podmínka je, že musí do dvou dnů zlikvidovat tuhle skládku. Když to Plešoun slyšel, mlčky sklopil hlavu a pokračoval v přehrabování krámů. Soudruh taky mlčel a čekal, jestli mu Plešoun odpoví. V duchu ale zuřil: Co si to ten Plešoun dovoluje k nadřízenému? Plešoun se chvíli zabýval odpadem, pak našel láhev se zbytkem minerálky, odšrouboval víčko a vodu do sebe hodil. Utřel si pusu a otočil se na tajemníka:

„Kdybych se vrátil do Blaha, jakej bych měl plat?“

Přednosta na to, že to neví, že o platech kádrů rozhoduje vláda v Pekingu. Plešoun se tedy zeptal, jaký plat má on sám. „Několik stovek měsíčně,“ odpověděl přednosta neurčitě. Plešoun se zasmál: „Tak to maj víc i tihle moji brigádníci.“

„Nechtěl bys pro mě pracovat, soudruhu?“ pokračoval Plešoun velkomyslně.„Dal bych ti tisícovku na měsíc. A kdyby ses snažil, tak samozřejmě ještě odměny.“

Když se přednosta vrátil do úřadu, vybuchl vzteky. Zavolal si úředníka, co s Plešounem už jednou jednal, a kauzu mu znovu předal. Ať to stojí cokoli, do dvou dnů musí být ta skládka pryč. Muž se sklesle vrátil k hlavnímu vchodu.

„Hele, čoveče, řekni, za jakejch podmínek seš ochotnej to tady zabalit?“

Plešoun v chatrné košili a rozdrbaných kalhotách věděl, že jeho příležitost dozrála. Rozhodil rukama a rezolutně prohlásil, že do Blaha se za žádnou cenu nevrátí. „Ten plat je tam prostě děsně nízkej,“ řekl. „A navíc, jak se říká, dvakrát do stejný řeky nevstoupíš.“

Úředník si nevěděl rady. Ale Plešoun najednou změnil tón. Skromně poznamenal, že jeho třídění odpadu není jen byznys, ale že je to i služba lidu, že to je určitý způsob budování socialismu, a že by tedy ocenil taky podporu ze strany vlády. A že už chtěl ty své hory odpadků dávno někam přestěhovat, protože ani on sám přeci nechce lidu a kádrům dělat ostudu. Jenže nemá kam. Proto ještě pořád otravuje tady před vchodem okresního úřadu. 

Ouřada chápavě přikývl. Plešoun dál kul železo. Řekl, že stavební odbor okresního úřadu má přece nějaké prázdné obchody ve městě, ne? A taky ten sklad na kraji města, co si Plešoun pronajal před pár lety, když chtěl podnikat v textilním průmyslu, je prázdný. Před ním je prostranství tak akorát pro jeho hromady tříděného odpadu. A ty prázdné obchody se mu budou hodit jako sběrny – lidi tam budou moct odevzdat nepotřebné věci. Aspoň budou ty prázdné prostory využity. A zároveň zmizí hory tříděného odpadu od hlavního vstupu úřadu.

„Já myslím, že z toho by profitovaly obě strany, ne?“

Úředník přikývl, že zjistí, co by se s tím dalo dělat. A za hodinu byl zpátky i s vedoucím stavebního odboru, a že prý ano, ano, okres s tím souhlasí. Za symbolický nájem mu budou pronajaty k užívání tři obchody a na tři roky zdarma poskytnut k užívání onen sklad na kraji města. Pod podmínkou, že do dvou dnů vyklidí prostor před budovou.

„Dva dny?“ zavrtěl Plešoun hlavou. „To je zbytečně dlouho. Jak nás učí předseda Mao: Musíme se chopit každé minuty mezi východem a západem slunce. Mně, pánové, mně stačí jeden den.“

Jak řekl, tak udělal. Zaměstnal sto čtyřicet rolníků, k tomu svých deset brigádníků a on sám. Sto padesát mužů se pustilo do práce. Pracovali čtyřiadvacet hodin. Jako zázrakem zmizelo pět hromad odpadu a prostranství kolem hlavního vchodu úřední budovy bylo zase prázdné, do čista zametené. A nejen to! Dokonce tu vysázeli do dvou řad dvacet květináčů s debřičkami japonskými. Když se úředníci druhý den ráno scházeli do práce, nestačili se divit, někteří se dokonce lekli, že si snad spletli budovu. Přednosta a jeho nohsledi se nemohli vynadívat, jak to tu prokouklo!

Foto: Forlaget Klim