Mezi záhony lze kromě plevele a cestiček najít také
inspiraci, štěstí a občas i spisovatele.
Penelope Livelyová je nejen oceňovanou spisovatelkou, ale
také náruživou zahradnicí. V knize Život v zahradě se obě její vášně propojují:
vzpomíná na život strávený v zahradách, ať už během svého dětství v Káhiře, na
babiččině zahrádce v Somersetu, nebo ve svých vlastních zahradách v Oxfordshiru
a Londýně. A zároveň si vybavuje všechny záhony, na které narazila při svých
toulkách po světové literatuře.
Život v zahradě je okouzlující kniha, z níž téměř cítíte
vůni starého papíru a mokré hlíny. Na stránkách se střídají příběhy spisovatelů
a umělců, kteří si stejně jako Penelope Livelyová nedokázali představit život
bez záhonů, květin a bujných keřů, s autorčinými vlastními vzpomínkami, úvahami
a postřehy o literatuře, zahradničení a dalších životních radostech. Českého
čtenáře může zaujmout, že mezi autorčiny nejoblíbenější knihy s touto tematikou
patří Zahradníkův rok Karla Čapka.
Penelope Livelyová (nar. 1933) je autorkou mnoha románů
pro dospělé i děti. Získala řadu ocenění, mimo jiné obdržela Carnegieho medaili
za dětskou literaturu a dvakrát byla nominována na Bookerovu cenu: v roce 1977
za román The Road to Lichfield (Cesta do Lichfieldu) a v roce 1984 za román
According to Mark (Podle Marka). Cenu nakonec dostala v roce 1987 za román
Měsíční tygr, který se probojoval i mezi finalisty prestižního ocenění Golden
Man Booker za nejlepší román osmdesátých let. I ve svých šestaosmdesáti letech
stále vydává nové knihy — jejím nejnovějším počinem je narativní non-fiction
Život v zahradě (2017). Tu nyní v překladu Petry Johany Poncarové vydává
nakladatelství Host.
Ukázka z knihy:
William Robinson, původem Ir, přišel do Anglie coby
mladík a našel si práci v Londýně v botanických zahradách
v Regent’s Parku. Za několik let již o zahradách psal
a v roce 1871 si založil vlastní časopis, Zahradu,
který společně s jeho hlavními dvěma publikacemi, The
Wild Garden (Divoká zahrada, 1870) a již zmíněnou knihou Anglická květinová zahrada, sloužil jako prostředek
k šíření jeho břitkých názorů a průlomových myšlenek: Robinson
prosazoval zcela novou podobu zahradničení. Anglická
květinová zahrada je ostrá polemika plná úderných prohlášení
a přesvědčivě obhajuje Robinsonovu zahradnickou teorii. Krom toho
v ní najdeme spoustu rázných praktických rad a encyklopedických
informací. Když máte v ruce Robinsona, nic dalšího už nepotřebujete.
Předně se snažil vzdorovat viktoriánské mánii ohledně kobercových záhonů
a sezonní výsadby. Přezdíval těmto metodám „cukrářské zahradničení“
a vysmíval se typické zahradě své doby, kde „se používaly pouze šarlatové
pelargonie, žluté střevíčníky, modré lobelky nebo fialové sporýše […]
a toto neustálé opakování šarlatové, žluté a modré znechucovalo
dokonce i ty, kdo mají v zahradnických ohledech jen omezený vkus,
a ti, kdo byli obdařeni vytříbeným vnímáním, se ve snaze najít úlevu
začali shánět po záhonu s petrželí.“ Je to sžíravý komentář
a povšimněte si povzneseného odkazu k těm, kdo mají
v zahradnických ohledech jen omezený vkus. Citliví čtenáři Robinsona nyní
propadají panice a obávají se, že i oni patří mezi zatracence.
Narychlo tedy začnou vytrhávat záhonové rostliny a pustí se do zakládání
divoké zahrady, již Robinson prosazuje — nebo spíše dají zahradníkům
pokyn, aby se pustili do práce, protože je poměrně zjevné, že Robinson cílí na
zámožnější zahradníky a předpokládá nejen značnou rozlohu půdy, ale také
podpůrnou infrastrukturu. Jeho rady jsou na hony vzdálené rovnostářskému tónu
dnešních autorů píšících o zahradách a televizních moderátorů.
Divoká zahrada je samozřejmě něco zcela jiného.
Robinsonovy travnaté pěšinky s pásy jarních cibulovin, pruhy lučin, na
nichž rostou vzorové stromy a zplanělá výsadba, jeho velké hranice tvořené
okrajovými záhony s bylinami a křovinami, to vše je dosti náročné na
údržbu. Divoké zahrady však působily opačným dojmem a představovaly
protiklad puntičkářské přesnosti viktoriánského zahradničení, kde bylo vše
strojené a formalizované. Robinsonovi šlo o přirozený vzhled: „Ta
nejlepší zahrada by měla povstat z daného místa a jeho podmínek,
šťastná jako petrklíč na chladném břehu.“ Jeho příklady vychvalují kouzlo neformálních
chalupářských zahrad (zazobaný čtenář-zahradník se měl poučit od těch, kdo
nejsou tak dobře zajištěni, ale mají přirozený styl) a do všech
podrobností popisují, jak se má docílit Robinsonova efektu. Robinson
v podstatě zavedl smíšený nebo trvalkový okrajový záhon, který od té doby
patří k základním prvkům velkých i malých zahrad, onu směs křovin
a hustě vysázených trvalých nebo víceletých bylin, dlouhý vlnící se pás
barev a textur bez rovných linií a vzorů, které nesnášel.
Robinson měl rovněž v oblibě skalky, což je
o poznání méně šťastný zahradní prvek, jak zjistili všichni, kdo se
o nějakou skalku pokoušeli starat. V dnešní době není skalka často
k vidění, až na botanické zahrady, kde mají dovednosti a pracovní
sílu potřebné k tomu, aby se s nimi dokázali vypořádat, ale
v sedmdesátých letech, kdy jsem se pokoušela skalku vytvořit já sama, se
ještě těšily přízni. V praxi to probíhá tak, že poté co si vytvoříte
kopeček z velkých kamenů a hlíny a osázíte ho vzácnými
skalničkami, zjistíte, že vám tam proklouzly všechny myslitelné druhy plevele
a triumfálně zakořenily pod kameny, odkud je nemůžete vytrhnout. Skalničky
chřadnou a ze skalky se stane pleveliště.
Robinson toužil po různorodosti, po konci viktoriánské
sezonní výsadby, a projevoval pochopení pro střídání ročních období
v podobě jarních cibulovin, lesních rostlin a keřů kvetoucích
v zimě. Jeho divoká zahrada předpokládala prolnutí zahrady s širší
krajinou, s loukou a lesem. Moje babička se o to pokusila
a pořídila si trávník, který sbíhal k obezděnému příkopu nad pastvinou
lemovanou mlázím a s travnatými pěšinkami a zplanělými
narciskami. Byla to robinsonovská zahrada, sice pouze v malém měřítku, ale
sám Robinson by to jistě schvaloval. Obezděný příkop, anglicky „ha-ha“, byl
prvek oblíbený v osmnáctém století. Díky tomuto zapuštěnému příkopu pod
opěrnou zdí se docílí toho, že trávník jakoby splývá s krajinou za ním
(tentýž nápad v dnešní době využívá tzv. „nekonečný bazén“). Onen zvláštní
anglický termín údajně naznačuje překvapení návštěvníka, který podvod odhalil —
„Ha! Ha!“.
Vzhledem ke svému odporu ke „stavitelům“ a všemu
strojenému by se Robinson nejspíše zděsil dnešních televizních pořadů, které
změní předměstskou zahradu ve staveniště a stráví více času budováním
pavilonů a umělých jeskyněk a dlážděním cestiček než výběrem rostlin,
a s hrůzou by pozoroval přehlídkové zahrady v Chelsea, kde jsou
stavební materiály důležitější než to, co roste. Vliv Robinsonovy divoké
zahrady však přetrvává v oblibě divoké louky, kterou je po čertech obtížné
založit a udržovat — a v pokusech zahradních návrhářů
vměstnat poslední vzdech divoké zahrady do uzoučkého předměstského pozemku.
Life in the Garden
© Penelope Lively, 2017
Illustrations © Katie Scott
Translation © Petra Johana Poncarová, 2019
Czech edition © Host — vydavatelství,
s. r. o., 2019
isbn
978-80-7577-788-1
Žádné komentáře:
Okomentovat