Navzdory svému významu nebyly dosud nikdy Schwarzenberský
a Salmovský palác na Hradčanském náměstí v Praze předmětem samostatné
monografie. V tomto směru je nová publikace Národní galerie průkopnická,
protože se podařilo získat autorky a autory z různých oborů k tomu, aby se
propojila témata z archeologie, archivnictví, dějin architektury a umění i
muzeologie, doprovázená přímo pro tento účel pořízenými fotografiemi.
Monumentální Schwarzenberský palác zaujímá v panoramatu
Prahy výraznou polohu. Spolu se sousedním Salmovským palácem vytváří
urbanistický celek vynikající kvality jako markantní dominanta příjezdové rampy
k Hradu. Jeho renesanční architektura evokuje severoitalské reminiscence,
zatímco strohost trojkřídlého Salmovského paláce zase připomíná architekturu
Říma, Paříže či Vídně. Oba paláce dokumentují staletí českých a evropských
dějin: Lobkowiczové, Rožmberkové, Švamberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové a
Salmové. Od roku 2002 slouží Národní galerii v Praze pro výstavní účely. Jejími
novými dlouhodobými koncepcemi sbírek, expozic a příslušných budov byla od roku
2014 nově definována funkce i obsah paláců na Hradčanech.
Rozhodující osobností pro vznik a podobu dnešního
Schwarzenberského paláce byl Jan IV. Popel z Lobkowicz, jeden z
nejvýznamnějších českých šlechticů poloviny 16. století. Konkrétní datum
výstavby není známo, ale vročení 1567 na jednom originálním sgrafitu je důkazem
dokončení stavebních prací. Jak silné bylo jeho architektonické působení kolem
roku 1570, dokládá okamžité převzetí jeho stavebních forem několika
nejvýznamnějšími soudobými stavbami v Čechách. Palác v průběhu 16. a 17.
století několikrát změnil majitele. Roku 1719 přešel dědictvím na rod
Schwarzenbergů, kteří roku 1811 koupili sousední Salmovský palác, jež dal
krátce předtím postavit pražský arcibiskup Wilhelm Florentin ze Salm-Salmu jako
obytný dům pro sloužící a hosty. Jen vzácně využívaný Schwarzenberský palác byl
v sedmdesátých letech 19. století restaurován podle plánů architekta Josefa
Schulze, který se postaral o rozsáhlou renovaci sgrafitové výzdoby.
Oba paláce pak zůstaly v rodinném držení Schwarzenbergů
až do konfiskace německými okupanty v roce 1940, respektive do roku 1947, kdy
se majitelem stal československý stát. Zatímco Schwarzenberský palác sloužil do
roku 2001 jako Vojenské historické muzeum, v Salmovském paláci byly umístěny
byty a až do roku 1983 velvyslanectví Švýcarské konfederace.
Kniha vychází v české a německé verzi (272 stran, 241
obrazových příloh).
Ukázka ze stati Mariuse Winzelera Lobkovický palác –
renesanční rezidence
Sošně monumentální, zdobený drobnými ornamentálními
sgrafity, bohatě členěný štíty, štítky a balustrami, lodžiemi a velkými okny,
od Hradčanského náměstí připomínající spíše venkovský zámek než městskou
rezidenci – dnešní Schwarzenberský palác patří k nejneobvyklejším a
nejnádhernějším pražským budovám. Tento zdaleka viditelný stavební komplex,
tyčící se na hraně terénního zlomu od Malé Strany po Hradčanské náměstí, od
něhož je chráněný zdmi a branami, zaujímá urbanisticky význačnou polohu jako
markantní dominanta příjezdové rampy k Pražskému hradu, které je podřízena
trojkřídlá stavba Salmovského paláce. Oba objekty s protějším Arcibiskupským
palácem vytvářejí prostranství před čestným nádvořím Hradu.
Jedinečná stavba reprezentuje lesk českých dějin:
Lobkovicové – Rožmberkové – Švamberkové – Eggenberkové – Schwarzenbergové a
Salmové. V historii vlastníků před zestátněním se odráží celá plejáda
význačných osobností politického a kulturního života střední Evropy. Renesanční
architektura Schwarzenberského paláce probouzí severoitalské reminiscence,
zatímco přísnost menšího vedlejšího paláce připomíná Řím, Paříž nebo Vídeň.
Fotografie z knihy: Lada Krupková Křesadlová & Jiří
Krupka, 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat