Jan Vladislav: Eseje

Z esejistického díla Jana Vladislava dosud vyšlo tiskem jen překvapivě málo: Malé morality, Portréty a autoportréty a Pařížský zápisník I. (1981/1989). Jan Vladislav psal své eseje od padesátých let a v sedmdesátých letech je shrnul do čtyř samizdatových svazků Tajného čtenáře. Od roku 1981, v pařížském exilu, psal své eseje dále, Pařížský zápisník I. z nich přinesl podstatný výbor. Autor ovšem pokračoval v psaní i dále, jak o tom svědčí Zápisník 90–99, jenž je vedle čtvrtého dílu Tajného čtenáře a pěti esejistických Čítanek z let 1981–1989 součástí přítomného svazku. Tématem Vladislavových esejů jsou čeští i světoví autoři, často ti, které osobně poznal. Ve svých textech se zabývá evropskou literaturou mnoha staletí, ale i kulturou Orientu a autory americkými. Předmětem jeho zájmu jsou často i výtvarné umění, hudba, filosofie, neopomíná ani otázky společenské a politické.

Svazek Eseje shrnuje na 1132 stranách všechny dosud tiskem nevydané soubory esejů, které si Jan Vladislav sám uspořádal. Vydává nakladatelství Torst.

Ukázka z knihy:

Demokracie a pravopis

K snídani si občas mažu krajíc smetanovým sýrem KIRI. Podle toho zvláštního jména to sice vypadá na nějaký cizí výrobek, ale ne, je to ryze francouzský sýr a i to slovo je jadrně francouzské, třebaže je zatím v žádném slovníku nenajdete. Co znamená, to vám vysvětlí spíš údaje na obalu, kde stojí, že KIRI je produkt firmy vyrábějící známé trojúhelníčkové sýry v kulatých krabicích s obrázkem, na kterém je namalovaná červená kráva, která se směje, francouzsky La vache qui rit. Tak se taky ty sýry jmenují; vysloveno (jedním dechem a s přízvukem na konci) to zní LAVAŠKIRI. Z poloviny tohoto sousloví udělali sýraři bez rozpaků název nového výrobku a zároveň tak uskutečnili v praxi s úctyhodnou odvahou a důsledností pravopisnou tohoto osobitého ražení, věční zjednodušovatelé zbytečně složitého světa se totiž najdou všude na světě a diskuse o reformě pravopisu, které pročítám v Literárních novinách, nejsou jen výsadou Čechů, jak by se mohli domýšlet. Propukají co chvíli i v samé Francii a není to tak dávno, co se o nich psalo i ve světovém Le Mondu. Zapsal jsem si tenkrát k tomu pár poznámek, ale jsou to nejspíš jen bludy laika, a proto je na požádání odborníků kdykoli okamžitě odvolám. Tak tedy:

Ty nejfalešnější argumenty se často vyvracejí nejnesnadněji; zvláště když se dovolávají pojmů, které se těší obecnému uznání, ale nemají s věcí vlastně nic společného. K oblíbeným argumentům tohoto druhu patří mezi kritiky francouzského pravopisu to, že prý není dostatečně demokratický. Pravopis ustrnul před značnou dobou a ne vždy v příliš demokratickém duchu, píše jeden z těchto kritiků, François Folz. Velkou vadou francouzského pravopisu, který jistě není nejjednodušší, ale patrně ani nejsložitější, je prý také to, že těm, kdo jej ovládají, přináší značná, a zřejmě nespravedlivá privilegia, protože pravopis byl celé toto století důležitým prvkem selekce, uvádí týž milovník rovnosti. A ptá se dramaticky: Je to skutečně dobré kritérium? Není strašlivě drahé?

Největší vadou tohoto – a patrně každého trochu závazného pravopisu – je podle takových kritiků neúměrná ztráta času, který musí žáci vynaložit, aby se naučili správně psát, ač by se místo toho mohli věnovat něčemu užitečnějšímu. A výčet těch užitečnějších předmětů okamžitě ukáže, oč skutečně jde. Nebylo by lepší vést mladé lidi k lepšímu pochopení těch či oněch fyzikálních, biologických, politických jevů? Seznamovat je víc a líp s dějinami? ptá se François Folz a řada podobných kritiků s ním. Nebylo by vhodnější je učit jazykům, té nejúčinnější škole antirasismu a antikulturnosti?

Jsme u jádra věci. V těch periodicky se vracejících kritikách pravopisu jako přepychu nebo výsady dostupné pouze elitě nejde jen o snahu věčných racionalistů racionalizovat cosi, co v podstatě nikdy racionální nebylo a nebude. Jde také a možná především o to zatlačit do pozadí cosi, co je i se svou gramatikou a pravopisem jedním z hlavních a všudypřítomných pramenů kolektivní paměti a co přitom v podstatě uniká ideologické či politické kontrole a manipulaci, a uvolnit tak místo něčemu jinému, snáze kontrolovatelnému, snáze manipulovatelnému, a proto ideologicky užitečnějšímu. Víme to z vlastní zkušenosti a zčásti to zakusili sami Francouzi: i v tak exaktní vědě jako fyzika bylo možno například vykládat po léta žákům, že teorie relativity, atomistika nebo kybernetika jsou buržoazní pavědy. I biologii mohl na desetiletí – i v samé Francii – zaneřádit lysenkismus; a o tom, co se dělo a často dosud děje v historiografii, ani nemluvím.

Leccos se dělo i v jazykovědě; stačí vzpomenout na největšího lingvistu všech dob J. V. Stalina. Ale jazyk sám, u nás konkrétně čeština, jeho gramatika, jeho pravopis přes různé pokusy – a různé nedůsledné úpravy – přežil naštěstí i stalinismus padesátých let bez větší úhony. Jsou přece jen věci, které se nedají nadekretovat.

Nejlepší odpovědí na tyto pokusy zrevolucionizovat, to znamená radikálně zjednodušit pravopis, je ve Francii překvapivý zájem o každoroční pravopisnou soutěž, kterou pořádá televizní novinář Bernard Pivot. Z pouhého nápadu se za pár let stala opravdu celonárodní instituce. Počet účastníků roste rok od roku a dosahuje statisíců. Překvapivé je také složení soutěžících: vedle žáků a studentů sedají při obtížných soutěžních diktátech starší lidé a důchodci, vedle profesionálů, učitelů či profesorů lidé ze zcela neliterárních oborů, případně prostí soukromníci, vedle rozených Francouzů cizinci. Pro všechny je ten komplikovaný, nedemokratický a elitářský francouzský pravopis poutavým potěšením.

A ještě něco: podle těchto oprávců by se času, ušetřeného na výuce tak zbytečné věci jako pravopis, dalo využít také k výuce cizích jazyků. Dejme tomu, i když silně pochybuju, že by povrchní znalost vlastního jazyka usnadnila osvojení cizí řeči. Jenže jakmile lidé začnou s učením jiného jazyka, ocitnou se znovu před týmž problémem, totiž před neracionálním pravopisem ať už angličtiny, ruštiny nebo češtiny, a budou zase zbytečně utrácet čas, který by mohli věnovat něčemu užitečnějšímu, například studiu čínštiny. U té ovšem narazí na něco ještě elitářštějšího a zbytečnějšího, na čínské písmo. Pokud se nemýlím, je staré přes dva tisíce let, a tak by bylo načase nahradit je něčím pokrokovějším.

Jediná cesta z tohoto bludiště je zavést jeden jediný jazyk, pokud možno takový, který by se nemusil psát. Dřevěné jazyky, orwellovské novlangy totalitních režimů udělaly v tomto směru významný krok. V těchto jazycích, navzájem tak podobných, stačí znát pár klíčových slov a člověk ví všechno: co říká ústava, co řekl, říká nebo bude říkat první tajemník, co psal, píše nebo napíše oficiální tisk a hlavně co si má každý řádný občan myslet. Memorování takových slov nahradí veškerou výchovu a výuku, včetně pravopisu, dějin, morálky a politického uvědomění nového člověka, který bude jíst, číst, spát, psát, milovat a myslet (a proč ne rovnou mislet?) v jazyku KIRI. Spokojeny budou i počítače; oč víc zbytečných znaků odpadne, o to budou rychlejší. I to byl jeden z argumentů té francouzské diskuse. A proto ještě jednou: KIRI!

1994

© Jan Vladislav – dědicové, 2018

© Torst, 2018

ISBN 978-80-7215-569-9

Jan Vladislav