Edward Osborne Wilson: Smysl lidské existence

Edward Osborne Wilson je jedním z nejuznávanějších biologů dneška, pro svou průkopnickou práci bývá často nazýván "otec sociobiologie" nebo "otec biodiverzity" a mezi biology je znám jako největší znalec života společenství mravenců. Ve své dosud nejfilozofičtější knize Smysl lidské existence se však obrací k lidským otázkám jako "Odkud pocházíme?", "Proč existujeme na této planetě?" nebo "Kam a proč kráčíme?". Kdysi se mu vyčítalo, že o lidském druhu píše poněkud mechanisticky a příliš se spoléhá na genetickou předurčenost. Možná proto se ve své nové knize zahloubal nad jedinečností lidského života a nad tím, že přestože nás i pavouky utvářel stejný evoluční proces, básníkův sonet se přeci jen fundamentálně liší od pavučiny. Ať už píše o tajemství lidského druhu, svobodné vůli, náboženství, kolapsu biodiverzity, či dokonce věrohodném portrétu mimozemské civilizace, vždy věří, že lidstvo má ve vesmíru skutečně výjimečné místo.

V edici Aliter vydávají nakladatelství Dokořán a Argo.

Ukázka z knihy:

Smysl smyslu

Má lidstvo ve vesmíru nějaké výjimečné místo? Jaký je smysl našeho osobního života? Jsem přesvědčen, že o vesmíru i o sobě samých toho víme již tolik, že tyto otázky můžeme položit v zodpověditelné a testovatelné podobě. Dnes již dokážeme prohlédnout kouřovou clonu a naplnit tak Pavlovo proroctví: „Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ Své místo a smysl své existence jsme však dosud, oproti Pavlovu očekávání, nenahlédli, a to ani částečně. Popovídejme si tedy o něm a zkusme k němu dojít cestou rozumu.

Rád bych byl na této pouti vaším průvodcem. Nejprve se vydáme k původu našeho druhu a jeho místa na světě; touto problematikou se podrobněji zabývám v knize The Social Conquest of Earth (Vzestup společenských druhů). A poté se prostřednictvím vybraných témat z přírodních i humanitních věd pokusíme zodpovědět obtížnou otázku „Kudy kráčíme?“ a pak tu vůbec nejobtížnější: „Proč?“

Věřím, že přišel čas navrhnout možnost sjednocení obou těchto směrů. Měly by humanitní vědy zájem kolonizovat ty přírodní? Třeba s malou pomocí? Co kdybychom nahradili vědeckou fantastiku, tedy paralelní svět jako produkt jediné mysli, novými a nesrovnatelně rozmanitějšími světy založenými na skutečných znalostech mnoha myslí? Vydali by se básníci a vizuální umělci hledat neprozkoumané dimenze, hloubky a významy do reálného světa, za hranice běžných snů? Chtěli by se dopátrat pravdy o tom, co Nietzsche nazval v knize Lidské, příliš lidské „duhové halo na okrajích vědění a představivosti“? Právě tam se totiž smysl existence nachází.

V běžném kontextu značí slovo „smysl“ záměr, záměr značí plán a plán značí plánovače. Ve skutečnosti však žádný předem zpracovaný plán neexistuje, pouze vzájemně se překrývající sítě příčin a následků. Historie se řídí výhradně obecnými zákony vesmíru. Každá událost je nahodilá, zároveň však ovlivňuje pravděpodobnost všech následných. Bavíme-li se například o organické evoluci, pak jedna adaptace, jako výsledek přirozeného výběru, zvyšuje pravděpodobnost vzniku některých dalších adaptací. Právě takto na pojetí „smyslu“, tedy vysvětlení existence lidstva a ostatních forem života, nahlíží věda.

Jiné, širší pojetí smyslu, ať už vesmíru či lidské existence, se skrývá v každodenní realitě, která vzchází z nezměrného podhoubí možných světů. S vývojem stále složitějších biologických druhů a procesů se organismy blížily stále více porozumění konceptům jako záměr či smysl. Nejprve přišly na svět smyslové a nervové soustavy raných mnohobuněčných druhů, poté mozek schopný organizace a nakonec jednání, které se řídí záměrem. Pavouk tkající svou síť plánuje lapit mouchu, ať už si je výsledku vědom, nebo ne. Takový je smysl existence pavučiny. Lidský mozek se vyvinul na základě stejných pravidel jako pavučina. Každé naše rozhodnutí má nějaký význam, v primárním, kauzálním smyslu toho slova. Ovšem samotná schopnost se rozhodovat, otázka, jak a proč se u lidí vůbec vyvinula a jaké měla následky, to vše spadá do širšího, vědeckého hledání smyslu lidské existence.

Nejzásadnějším z těchto následků je schopnost představit si možné budoucnosti a poté si z nich plánovitě vybírat. Jak moudře tuto výsostně lidskou schopnost užíváme, závisí na tom, do jaké míry rozumíme sami sobě. Ta vůbec nejzajímavější relevantní otázka zní, proč jsme takoví, jací jsme, jak jsme se takovými stali a co lze vyčíst z mnoha našich navzájem neslučitelných vizí budoucnosti.

Pokroky ve vědě a technologii nás časem postaví před nejzávažnější mravní dilema od chvíle, kdy Bůh zadržel Abrahámovi ruku – nakolik můžeme zasáhnout do lidského genotypu? Hodně, málo, nebo vůbec? Rozhodnout se budeme muset relativně brzy, jelikož lidstvo tento vůbec nejdůležitější, leč nejméně prozkoumaný práh vědecko-technické éry již začíná překračovat. Chystáme se opustit přirozený výběr, proces, ze kterého jsme vzešli, a další směr svého vývoje si určovat sami – měnit své biologické znaky a svou přirozenost podle libosti. Převaha jedněch genů (či přesněji alel neboli variant v kódu téhož genu) nad jinými už nebude výsledkem vnějších sil, z nichž většinu nedokážeme ovlivnit a některým ani nerozumíme. Geny a související znaky si nastavíme, jak komu bude vyhovovat. Co třeba delší život, lepší paměť, ostřejší zrak, méně agresivní chování, sportovnější založení, příjemný tělesný pach? Seznam podobných přání je nekonečný.

V biologii jsou odpovědi na otázky „Jak?“ a „Proč?“ vcelku rutinní záležitostí a mají podobu bezprostřední a primární kauzality organických procesů. Například máme dvě ruce a deset prstů, které používáme mnoha různými způsoby. Primárně se ptáme, proč vlastně máme dvě ruce a deset prstů a proč je používáme tak, a ne jinak. Bezprostřední vysvětlení říká, že anatomie a emoce jsou součástí genetické výbavy a my se díky nim můžeme věnovat určitým činnostem. Primární vysvětlení odpovídá na otázku, proč je naše genetická výbava právě taková, a ne jiná. Chceme-li objasnit podstatu lidství, a tedy i smysl lidské existence, musíme zodpovědět obojí.

V následujícím textu se věnuji druhému, širšímu smyslu existence našeho druhu. Tvrdím, že lidstvo se vyvinulo „samo o sobě“, prostřednictvím kumulativního sledu evolučních událostí. Osud nás nepředurčuje k žádnému určitému cíli a nezodpovídáme se žádné autoritě, nýbrž výhradně sami sobě. Spasit nás může nikoli zbožnost, nýbrž pouze moudrost vyplývající z důkladného pochopení vlastní přirozenosti. Nikdo z nás se nedočká vykoupení nebo druhé šance dané shůry. K dispozici máme pouze jednu planetu a k rozlousknutí pouze jeden smysl existence. Než však uděláme první krok na této pouti, než se vydáme na průzkum podstaty lidství, musíme si vzít k ruce mnohem širší definici historie, než jaká se běžně užívá.

Copyright © 2014 by Edward O. Wilson

Translation © Aleš Drobek, 2016

ISBN 978-80-7363-766-8 (Dokořán)

ISBN 978-80-257-2003-5 (Argo)