John Tyrrell: Janáček I. Osiřelý kos (1854-1914)

 První svazek dosud nejpodrobnější monografie o Janáčkovi představuje originálního hudebního tvůrce v širokých i překvapivých souvislostech.

Britský muzikolog čtivě mapuje skladatelův život a tvorbu až do jeho šedesátých narozenin, tedy do roku 1914. Detailně se věnuje Janáčkovu soukromému životu, jeho studiu, kariéře učitele, klavíristy a sbormistra a sleduje také jeho kulturní snahy v převážně německém Brně. Zabývá se Janáčkovými skladatelskými počátky a jeho kompozičním vývojem a také podrobnou genezí řady jeho děl. Do textu jsou vřazeny oddíly zaměřené na různá témata, například Janáčkův postoj k panslavismu, Janáček jako hudební etnograf či učitel nebo kapitoly mapující skladatelův vztah k různým osobnostem, jako je Pavel Křížkovský, Antonín Dvořák či Zdeněk Nejedlý. Kniha obsahuje rovněž kapitoly z pera Stephena Locka a Jiřího Zahrádky.

„Tyrrell je rozený vypravěč příběhů a ten, který má k dispozici, je navíc velmi dobrý. Jeho jazyk dokonale balancující mezi elegancí, vědeckostí a hovorovostí přináší potěšení od začátku do konce,“ napsal o knize Alexander Letvin v recenzi pro Classical Piano.

John Tyrrell (1942—2018) vydal množství janáčkovských studií a knih, které zpřístupnily zahraničním badatelům důležité prameny: Leoš Janáček. Káťa Kabanová (1982) nebo Janáček’s Operas. A Documentary Account (1992). Je spoluautorem katalogu Janáčkova díla Janáček’s Works. A Catalogue of the Music and Writings of Leoš Janáček (1997). Do angličtiny přeložil Janáčkovy dopisy Kamile Stösslové a paměti Zdenky Janáčkové. Podílel se na kritické edici oper Její pastorkyňa a Z mrtvého domu. Za vědeckou a popularizační činnost získal čestné doktoráty Masarykovy univerzity a Janáčkovy akademie múzických umění.

Překlad knihy je dílem Tomáše Suchomela, o němž se John Tyller velmi pochvalně vyjadřuje v předmluvě k českému vydání: „Nad prvním svazkem jsem s Tomášem Suchomelem pracoval bezmála tři roky a pečlivost, s níž ke svému úkolu přistupoval, na mne nepřestávala dělat dojem. Není dnes pohříchu mnoho překladatelů, kteří považují za svou povinnost do hloubky originálnímu textu porozumět, než mu dají znovu vzniknout v jiném jazyce. Můj anglický text byl tak nejen převeden (nakolik jsem schopen to posoudit) přesně co do obsahu, tónu i povahy, ale s každou kapitolou jsem byl vždy znovu žádán, abych zodpověděl řadu svědomitých dotazů tu zdvořile zpochybňujících některá uváděná fakta či argumenty, tu přicházejících s návrhy, které jsem z převážné části rád přijímal. Výsledkem je, že toto české vydání svého anglického předchůdce nepochybně převyšuje.“

Vydává Host. Druhý svazek by měl vyjít v červnu 2020.

Ukázka z knihy:

Hudba jako autobiografie I

Janáčkovi trvalo dlouho, než jako skladatel našel sám sebe. Úspěšní skladatelé zkomponují obvykle několik význačných děl, ještě než oslaví třicáté narozeniny, ale Janáčkovy kompozice začínají znít skutečně „janáčkovsky“ teprve ve druhé polovině devadesátých let, kdy už měl dávno po čtyřicítce. Tyto pozdní počátky byly do značné míry určeny vnějšími okolnostmi — z jeho studentských prací, ať už liturgických, z doby pražských studií, anebo orchestrálních, z Lipska, žádná ani náznakem neprozrazuje, že by byla dílem skladatele obdařeného jakkoli osobitým hlasem. To však nebylo jejich účelem: Janáček se zkrátka musel naučit skladatelskému řemeslu a nezbývalo mu než si alespoň na čas obléct „železný plášť“ techniky, o němž píše Zdence v dopisu z 22.—23. listopadu 1879, z dob vídeňských studií.¹ Janáčkovy rané sbory se poslouchají docela dobře, byť většinou nijak nevystupují z rámce Křížkovského dědictví, a jeho první opera Šárka představuje úctyhodný počin, ale znovu jde o operu vědomě složenou v rámci tradice. V letech, která následovala, Janáček podstatnou část své energie věnoval sbírání, redigování a propagování moravské lidové hudby.

Její pastorkyňa je vlastně přechodným dílem: původně vyvstala z Janáčkova nadšení lidovou hudbou moravského Slovácka a novým světem verismu, který mu otevřel Mascagni se svým Sedlákem kavalírem. Sotva však dokončil její první jednání, zkřížilo mu cestu ještě působivější jevištní dílo, totiž Čajkovského Piková dáma; jakmile ji zhlédl (v Brně 16. ledna 1896), Její pastorkyni odložil a trvalo více než pět let, než se k ní zase vrátil. Těchto pět let však nebylo skladatelsky neplodných. Když se Janáček v létě roku 1896 vrátil ze své ruské výpravy, okamžitě se pustil do skládání rozsáhlé kantáty Amarus (III/6) pro sbor, orchestr a několik sólistů, ale později mu stále významnější část volného času zabírala redaktorská práce na sbírce Národní písně moravské v nově nasbírané (XIII/3), kterou spolu s Bartošem vykonával neochabujícím tempem po několik příštích let. Teprve koncem roku 1901 se mu alespoň trochu uvolnily ruce.

Rezignovat na ambiciózní projekt, který se příliš nedaří, to není těžké, zejména když má člověk pocit, že na něj tak docela nestačí. Avšak vrátit se k zásadnímu dílu, které leží pět let ladem, k tomu bývá zapotřebí nějaký zvláštní podnět: jen volný čas a pocit, že nyní snad už jeho dokončení nebude tolik přesahovat možnosti, nestačí. V roce 1901 byl Janáček jistě mnohem sebevědomější a jako skladatel zkušenější a obratnější. Ze dvou děl, která vytvořil v době své pětileté dovolené od opery — totiž z kantáty Amarus a z klávesových miniatur Po zarostlém chodníčku (VIII/17) — získal jedno velmi důležité poučení. Tím, že do svých skladeb vložil vlastní bolest, podařilo se mu konečně zkomponovat hudbu znějící jeho vlastním osobitým hlasem. Amarus a Po zarostlém chodníčku jsou první dvě Janáčkovy skladby se zřetelným autobiografickým základem.

V této kapitole — jakož i v dalších s týmž názvem — se zaměříme na souvislosti mezi Janáčkovými díly a jeho životem. Otázky souvislostí mezi životem umělců a jejich tvorbou představují velmi pochybnou a hojně diskutovanou oblast: nejjednodušší by bylo vyhnout se jí obloukem. V Janáčkově případě to však dost dobře nejde, protože na souvislosti, o něž se v jeho případě jedná, sám často upozorňoval. Jak se pokusíme ukázat, tyto souvislosti nejen ovlivnily jeho dílo, ale vysvětlují i leccos z jeho myšlení.

Janáček už od svých velmi mladých let shledával nesnadným oddělovat od sebe život a umění, což je patrné například i z toho, jak nevídaně se dokázal ponořit do čtení románu Bulwera Lyttona Podivuhodný příběh (viz kap. 15), anebo z jeho rad Olze o tom, jak může vystupování na scéně neblaze ovlivnit její zdravotní stav (viz kap. 39). O vlivu, jejž má jeho osobní život na díla, která tvoří, se ostatně zmiňoval už v roce 1879, například v listu Zdence, v němž jí sděluje, že byla inspirací jeho Zdenči-Leošovy fugy (X/6, č. 14; viz kap. 13). Tato skladba se však stejně jako téměř všechny Janáčkovy lipské fugy ztratila a po následujících zhruba šestnáct let není o žádné podobné souvislosti nikde ani zmínky. Je možné, že její návrat do jisté míry souvisí i s konceptem nápěvků mluvy, o nichž byl Janáček přesvědčen, že otevírají cestu k emocím a k nejhlubšímu citovému rozpoložení mluvčího. Když pak o tomto tématu dál rozvažoval, snad si uvědomil, jak významné by naopak mohly být jeho vlastní city ve snaze prohloubit hudební jazyk, jímž ve svých skladbách promlouvá, učinit ho přímějším a konkrétnějším. A pokud šlo o zvláštní případ Její pastorkyně, přinejmenším nelze vyloučit, že tím, co ho přesvědčilo, aby se k odložené opeře po pětileté pauze vrátil, byl právě objev, že se ho její děj osobně dotýká. Jak se domnívám, Janáček se k Její pastorkyni mohl vrátit až poté, co si uvědomil novou autobiografickou souvislost mezi operou a vlastním životním příběhem, totiž paralelu mezi starostlivostí, s níž sám přistupoval k dceři Olze, a protektorským vztahem Kostelničky k její nevlastní dceři Jenůfě.

Autobiografické souvislosti v případě kantáty Amarus nebo klavírní řady Po zarostlém chodníčku Janáček nijak nezakrýval a komentátory na ně dokonce sám upozorňoval. Antonín Kolář, dlouholetý archivář a jednatel Besedy brněnské, vzpomíná na zkoušku před uvedením Amara v roce 1922,

během níž postával Janáček u dveří a „soustředěně poslouchal. Na konci se rozslzel, a sbor s ním, a pouze řekl ‚odpusťte, vzpomínky z mládí‘“.² Když v době příprav Janáčkova životopisu v roce 1924 vyzval Max Brod brněnského skladatele, aby mu prozradil něco na téma Amarus, Janáček se zmínil o paralelách mezi zhudebněným příběhem a jeho vlastní výchovou v augustiniánském klášteře; vzhledem k této souvislosti se mu kantáta „lehce skládala“ (viz kap. 33). Mnoho let předtím, když pod hlavičkou Slovanských melodií (1900—1901) vyšlo pět skladeb, které byly později včleněny do řady Po zarostlém chodníčku, neprozradil o nich víc, než co přímo plynulo z jejich názvů. Avšak v roce 1908, kdy s Janem Branbergerem jednal o jejich novém vydání společně s dalšími kusy téhož ražení, byl nucen vyslovit se k jejich „básnickému vztahu“ přece jen podrobněji, a výsledkem byla záplava útržkovitých příběhů, z nichž plynulo, že Janáčkovy kompozice jsou inspirovány „dávnými vzpomínkami“. Navíc mnohé skladby, které Janáček zařadil až nyní, souvisely s bolestivými vzpomínkami z Hukvald v době Olžina posledního léta (viz kap. 38).

Nejzajímavější z těchto autobiografických souvislostí však nejsou ty, které Janáček otevřeně přiznával, nýbrž spíše ty ukryté v jediném díle, v němž musí být pracně stopovány, totiž v opeře Její pastorkyňa. Od ledna 1900 probíhal v pozadí Olžin románek s Vorlem (viz kap. 39), jak ovšem Zdenka jednoznačně uvádí ve svých memoárech, bylo to břemeno, které s dcerou sdílela jen ona. Janáček prostě oznámil, jaký má na Vorla názor, vydal pokyny a nadále věc ignoroval. Koncem roku 1901 byli však už Janáčkovi ve svém odporu k Vorlovi jednotní a měli i plán, jak odvrátit hrozbu, již nyní představoval. Janáček, který v pozdějších letech neváhal využívat jako pomůcek při komponování ani zcela triviálních osobních souvislostí, dost možná spatřoval paralelu mezi svou pobloudilou dcerou Olgou, s níž už teď byl, pokud šlo o další postup, zajedno, a postavou Jenůfy poté, co odezní krize ze závěru prvního jednání. Jenůfa i Olga byly „svedeny“ nevhodným nápadníkem (Števou/Vorlem). Kostelnička ve svém dramatickém výstupu z prvního jednání dává Jenůfě na vědomí, že je jí takový svazek proti mysli, a Janáček učinil totéž v případě Olgy, jakmile se doslechl, co se o Vorlovi povídá. V obou případech však mohl vztah

i přesto pokračovat za předpokladu, že budou splněny jisté podmínky: Števa měl na rok nechat pití a Vorel měl dokončit medicínu. Mezi prvními dvěma jednáními Její pastorkyně se však Jenůfa své nevlastní matce svěří se svým těhotenstvím — tak jako se Olga přiznala otci, že vztah s Vorlem neskončil — a duchapřítomná žena vymyslí plán: rozhlásí, že Jenůfa odjela na práci do Vídně, ale schová ji u sebe doma, dokud neporodí. Janáček se nikoli nepodobným způsobem chopil plánu odeslat Olgu do Petrohradu, dokud krize s Vorlem nepomine. Souvislost mezi Janáčkovou operou a vztahem, který měl ke své dceři, navíc zřejmě nebyla pro členy rodiny žádným tajemstvím — jak prohlašuje Zdenka ve svých pamětech, „muž také později říkával, že základní předlohou Jenůfy mu byla jeho nemocná dcera“.³ Stejskalová dost možná prozradila víc, než si sama uvědomovala,

když napsala: „A on, jaký už byl citlivý, vkládal bolest nad Oluškou do své práce, trápení své dcery do trápení Jenůfina. A ta tvrdá láska Kostelničky — to je on, v tom je moc z jeho povahy.“⁴

Janáček se k Její pastorkyni vrátil na pozadí příprav Olžiny cesty do Petrohradu. Když pak z Ruska dorazily zprávy o Olžině nemoci, o tom, jak se z ní zotavila a znovu onemocněla, pro jeho tvůrčí úsilí se zřejmě staly spíše pobídkou než překážkou, pokud je vůbec nějak ovlivnily. Dvě jednání opery měl po pěti letech nečinnosti v podstatě zkomponována za šestnáct měsíců. A zatímco se zprávy z Petrohradu nepřestávaly zhoršovat, zdá se, jako by Janáček ještě zvýšil úsilí přivést svou operu ke konci, aby ji dceři mohl alespoň přehrát u jejího smrtelného lůžka. Své dílo také Olze věnoval — jak jinak než v ruštině — a na Olžině pohřbu položil poslední list rukopisu partitury na její rakev.⁵

Poznámky v textu:

1 LJ ZS-ové, 22.—23. 11. 1879 (BmJA, E 1279).

2 Kolář 1962.

3 PZJ, s. 68.

4 Trkanová 1964, s. 92.

5 Anebo to o sobě přinejmenším tvrdil, v dopisu Otakaru Šourkovi, 3. 3. 1920 (BmJA, D 1128).

Janáček: Years of a Life. Volume I (1854—1914): The Lonely Blackbird

Copyright © John Tyrrell, 2006

Published by agreement with Faber & Faber

Cover pictures © Moravské zemské muzeum

Translation © Tomáš Suchomel, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-433-0