V montrealské Bukové ulici, v bistru U Madlenky pracuje
půvabná dívka Tania. Víří mezi stoly jako tanečnice a hosté ji mají rádi. Jen
ten, do nějž je potají zamilovaná, jako by ji snad ani neviděl. Plachý pošťák
Bilodo, pohroužený sám do sebe, krouží u baru kaligrafické tahy a skládá
japonská haiku... Až jedné bouřlivé noci zasáhne jejich životy událost, jež
všechno změní. Jejich osudy se nerozlučně propletou a oba vstoupí do světa, kde
nic není takové, jak se zdálo. Pošťákova snoubenka vrací ke čtenářům postavy z
románu Podivuhodný život osamělého pošťáka (česky 2017) a dovoluje jim podruhé
vstoupit do světa lyrické prózy, v jejíchž vírech je tak příjemné a snadné se
ztratit.
Knihu quebeckého autora vydává v překladu Anny
Melicharové nakladatelství Plus.
Ukázka z knihy:
Nastal už duben a Tania právě sklidila nádobí z místa,
které Bilodo opustil, aby si odskočil na záchod, když tu našla na pultu složený
list papíru, na němž bylo napsané její jméno. „Konečně,“ vydechla, neboť se
domnívala, že jde o slíbené haiku. Na tu báseň čekala celé týdny a potom
měsíce, s postupně slábnoucí nadějí, až nakonec došla k závěru, že Bilodo na
vše zapomněl. Tania rozložila lístek celá žhavá, aby si konečně přečetla, co
Bilodo dával dohromady celou zimu:
Některé růže
sedm let krásu tají
už dávno tomu
co zatoužil jsem prvně
vyznat vám svoji lásku
Tania měla pocit, že jí andělský chór zahřímal přímo d
uší své Gloria. Celá rozechvělá radostí hraničící s extází se šla postavit před
toalety, z nichž se za okamžik vynořil zaskočený Bilodo. Tania mu poděkovala za
to nádherné překvapení a s rozpálenými tvářemi se mu svěřila, že k němu cítí
totéž. Bilodo se ohromeně zadíval na báseň, kterou tiskla k bušícímu srdci.
„Musím už jít,“ zadrmolil.
Tania si uvědomovala, kolik odvahy muselo podobné vyznání
lásky stát tak plachého člověka, jako je on, a prozatím po něm tedy nic víc
nechtěla, pouze ho obdařila tím nejzářivějším úsměvem, jakého byla schopna,
když ve viditelně pohnutém rozpoložení odcházel z restaurace.
Odpoledne strávila ve stavu beztíže. Četla stále dokola
tu podivuhodnou báseň, obsahující pět veršů místo tří, jež právě pozvedla její
život na zcela jinou úroveň.
Díky svým nedávným výzkumům poznala, že se jedná o jeden
ze starobylých útvarů japonské poezie: šlo o tanku, vznešenou předchůdkyni
haiku. Tanka se skládá ze dvou částí; první, tercet o sedmnácti slabikách,
tvoří vlastně haiku, k němuž se potom připojí dvojverší tvořené dvakrát sedmi
slabikami, jež přichází jako odpověď na první část a zároveň jí dodává nový
rozměr. Na rozdíl od haiku, které se obrací přímo na smysly a věnuje se popisu
přírody, se tanka zabývá vznešenými tématy, jako je smrt nebo láska. Tania
pochopila, proč Bilodovi trvalo tak dlouho, než báseň napsal: pro vyznání svých
citů se nechtěl spokojit s pouhým haiku, a tak si dal tu práci a seznámil se s
tímto pro něj novým útvarem, užívaným pro vyjadřování hlubokých emocí.
Tania se vznášela na růžovém obláčku a celý večer
zasvětila tvorbě tanky, jíž by odpověděla na tu Bilodovu, a vyslovila tak s
vyváženým poměrem vášně a cudnosti, že je připravena se mu oddat:
Mé srdce čeká
na vaše ještě déle
a nezoufá si
Ovoce dlouhým zráním
získává sladkou příchuť
© La fiancée du facteur, 2016 – XYZ
© 2018, Albatros Media, a. s., for the present edition,
through Allied Authors Agency, Belgium
Translation © Anna Melicharová, 2018
Cover design © Tereza Králová, 2018
 |
| Denis Thériault. FOTO: Pedro Ruiz |
Chtěla bych už jednou něco vyhrát.
OdpovědětVymazat