Martin Puchner: Svět ve slovech aneb O síle příběhů utvářet národy, historii a civilizaci

Nikoliv náhodou si Alexandr Veliký schovával pod polštář Íliadu — někde se pro svá velikášská tažení inspirovat musel. A kdyby nebylo tiskařské infrastruktury zavedené Benjaminem Franklinem, boj o americkou nezávislost by vypadal úplně jinak…

V hodinách češtiny a v knižních recenzích čas od času zaznívají velká slova o síle literatury. Jsou však tvrzení o moci slova něčím víc než jen nudnými a nutnými frázemi? Anglický literární historik Martin Puchner se v jedinečných dějinách literatury snaží dokázat, že ano. Knihy, eposy a manifesty nepovažuje jen za texty vycházející z určitých uměleckých a intelektuálních tradic, nýbrž je vnímá jako aktéry dějin. Jazyk, slova a literatura proto v jeho vyprávění dokážou dobývat území, formovat národy a definovat kulturu stejnou měrou jako slavní vojevůdci, vynálezci a revolucionáři.

Martin Puchner (nar. 1969) je literární kritik, filozof a jeden z předních profesorů anglické literatury na Harvardu a Berkeley. Zaměřuje se na moderní literaturu a snaží se o filozofický dialog a propojení mezi literaturou, filozofií, divadlem a společností. Za knihu Poetry of the Revolution: Marx, Manifestos, and the Avant-Gardes získal cenu Jamese Russela Lowella. Je editorem dvou svazků renomované Nortonovy antologie světové literatury.

Přeložila Petra Johana Poncarová.

Vydává Host.

Ukázka z knihy:

Jak bojovat s literárními piráty

V době, kdy se Don Quijote dočkal úspěchu, se už Cervantes nemusel bát mořských pirátů, místo toho měl plno starostí s těmi literárními. Ačkoliv královská licence povolující vydání přisuzovala po určitou dobu autorství spisovateli nebo tiskaři, pravidla byla nejasná a často se na ně nehledělo. Zakrátko se pirátská vydání Dona Quijota objevila v Lisabonu a ve Valencii a poté na řadě dalších míst. Svět papíru a tisku, který umožnil zraněnému vojákovi, zneuznanému dramatikovi a odsouzenému výběrčímu daní vydat nový příběh, způsobil, že ho jiní mohli velmi snadno okopírovat.

A tak se započal neustálý boj mezi tvůrci literárních děl a těmi, kdo ovládají nástroje k jejich šíření. Tento boj nevyhnutelně vedl k technologickému pokroku: čím dražší stroje se k výrobě literatury používaly, tím obtížnější pro spisovatele bylo si je opatřit a pracovat s nimi. Je pravda, že písaři museli vyjednávat s výrobci papyru a papíru, ale nová výroba papíru v průmyslovém měřítku naprosto sebrala spisovatelům z rukou nástroje jejich řemesla a vložila je do rukou podnikatelů a průmyslníků. Výsledkem bylo, že spisovatelé byli buď závislí na tiskařích a nakladatelích, nebo se pustili do pochybného podniku a začali své knihy vydávat sami. (Před vynálezem tisku všichni spisovatelé de facto vydávali svá díla sami, třebaže mohli k jejich opisování zaměstnat písaře.) Do předmluvy svého románu zahrnul Cervantes manifest moderního autorství a představil se v něm v typické póze spisovatele, jak se loktem opírá o stůl, sklání se nad prázdným listem papíru, jednu ruku opřenou o tvář a pero v druhé, připraven vymyslet nový příběh — ale vynechal všechny nástroje, nad nimiž neměl moc.

Literární piráti, tiskaři a vydavatelé však nebyli jediným problémem, s nímž se Cervantes potýkal. V roce 1614 neznámý spisovatel drze vydal pokračování Dona Quijota. Ačkoliv se skrýval za pseudonymem Alonso Fernández de Avellaneda z Trodesillas, získal královskou licenci, našel tiskaře a své dílo vydal jako druhou část Quijotova příběhu. Tvrdil, že postava dona Quijota a jeho příběh nejsou Cervantesovým výhradním vlastnictvím. Veřejnost se dožadovala pokračování a také by ho měla dostat, nehledě na to, kdo ho napíše. Cervantes se ocitl uprostřed bitvy o moderní autorství, souboje o to, jestli autoři mohou vlastnit příběhy, které vytvořili.

V porovnání se Cervantesovou dřinou vychází jasně najevo odlišnost předchozích dějin autorství. V éře ustavujících textů, svatých písem, charismatických učitelů a sbírek příběhů na autorství a originalitě příliš nezáleželo. Autoři vymýšleli nové příběhy, které by mohly konkurovat těm starým nebo je nahradit, teprve postupně, například když Vergilius sepsal Aeneidu, římskou verzi homérského eposu. Cervantes napsal scénu, v níž se don Quijote chvástá, že kdyby žil ve starověku, zachránil by před zničením Tróju i Kartágo, čímž zpochybňuje jak Homéra, tak Vergilia.

Přijít s novým příběhem, který by zpochybnil starší vyprávění, bylo náročné, protože noví spisovatelé se museli prosadit. Cervantes předstíral, že rukopis Dona Quijota pouze našel a připisoval ho jakémusi Arabovi, tedy zástupci kultury, proti níž celý život bojoval. Okouzlili ho v zajetí arabští vypravěči? To se nikdy nedozvíme. Víme však, že vyprávění o zajetí v Alžíru zahrnul do románu jako jeden z mnoha vložených příběhů (což je možná další důvod, proč si jeho kniha získala mezi piráty z močálů u Mexického zálivu takovou oblibu). Je to neobvykle vystavěný příběh a prozrazuje Cervantesovu detailní znalost prostředí — Cervantes věděl i to, jak může otrok uprchnout z Alžíru, a poskytoval podrobné svědectví o tom, jak ve městě vedle sebe žijí Turci, křesťané a Severoafričané a všichni mluví směsicí několika jazyků. Zkušenosti z Alžíru byly pro Cervantese zjevně klíčové a on měl pocit, že i toto téma tvoří důležitou část života ve Španělsku. Tím pádem bylo třeba je do románu začlenit. (Vložené příběhy v Donu Quijotovi jsou také ozvěnou sbírek jako Tisíc a jedna noc.)

S rozmachem tisku získalo hledání originality a otázka vlastnictví nových zápletek na významu a našlo si cestu i do práva. Bohužel většina kroků podniknutých na ochranu moderních autorů se objevila v době, kdy už je Cervantes nemohl využít, a proti anonymnímu padělateli se mu dostalo jen malé právní pomoci. V té době se totiž teprve začínala rodit samotná idea literárního pirátství.

Cervantes na obranu použil jedinou zbraň, kterou měl po ruce, tutéž, s níž se pustil do rytířských romancí: moc vypravěče. Pracoval horečnatým tempem a do roka napsal pokračování díla. Bylo mnohem lepší než nemastný neslaný výtvor konkurence a falešné pokračování brzy vytlačilo. Rozhodl se, že zlomyslně nechá dona Quijota popřít vše, co mu podvodné pokračování přisoudilo, a tak na každé stránce prokáže, že podvodná verze je chybná.

Cervantes dokonce dona Quijota vyslal, aby onoho falešného Quijota porazil a tak svému rivalovi ukázal, kdo má skutečnou moc.

Věděl, že opravdovým viníkem není opisující autor, nýbrž nová technologie knihtisku, která umožnila značné rozšíření jak jeho příběhu, tak jeho imitace. Došel k jedinému logickému závěru, totiž že musí svého rytíře vyslat rovnou do střetu se světem knihtisku. V druhé části se don Quijote dozví, že o něm byl napsán román, a proto se rozhodne navštívit tiskárnu v Barceloně. Tento zážitek otevře oči jak rytíři, tak čtenáři:

… viděl, jak se na jednom místě tiskne, jinde zas koriguje, zde opět sází a tam že sazbu upravují, zkrátka a dobře, spatřil na vlastní oči ruch a chod velkých tiskáren. I přistoupil don Quijote k jedné přihrádce a hned se tázal, cože mají právě pod rukama; sazeči mu to vysvětlili, on nad tím kroutil v údivu hlavou a šel dále. A když znovu stanul u další přihrádky a zeptal se jiného muže, na čem pracuje, odpověděl mu sazeč takto:

„Hned vám to, pane, povím. Tento náš učený zákazník (a ukázal na krásně urostlého muže velice pěkného vzhledu a nějak vážně se tvářícího) přeložil vlašskou knihu do naší řeči španělské a já ji tady sázím, aby se mohla tisknout.“ […]

„A teď bych se vás ještě, vzácný pane, rád na něco otázal. Tiskne se tato kniha vaším nákladem, nebo jste snad už prodal práva nějakému vydavateli?“

„Tisknu ji na svůj náklad,“ odpověděl překladatel, „a doufám, že vydělám přinejmenším dva tisíce dukátů už na tomto prvním vydání, které bude mít dva tisíce výtisků a rozprodá se po šesti reálech za každou knihu jako na obrátku.“

„Pěkně jste si to, vzácný pane, propočítal!“ odvětil don Quijote. „Neznáte však patrně rozličné kličky a smyčky pánů knihtiskařů a jak jsou spolu navzájem dohodnuti.“ […]

Udělal zas pár kroků; a spatřil, že také korigují nějakou knihu, a když se zeptal na její název, odpověděli mu, že je to Druhý díl Důmyslného rytíře dona Quijota de la Mancha, spis jistého muže, který pochází z Tordesilasu.

„Už jsem o té knize též něco slyšel,“ řekl don Quijote, „ale myslel jsem, na mou duši, že je dávno spálena a v prach a popel obrácena pro svou nejapnost. Nu, každé prase jednou pozná, co je svatomartinské posvícení…“ Po těchto slovech vyšel z tiskárny zřejmě dost pohněván.

Co se tisku týče, nebyl don Quijote žádný hlupák. Třebaže obdivoval složité mechanismy úžasných strojů, okamžitě si uvědomil, že spisovatelé a překladatelé jsou nyní na vlastnících těchto strojů závislí — a ti že by klidně vytiskli napodobeninu, pokud by jim to vyneslo zisk. V novém světě strojů si spisovatelé zjevně vytáhli černého Petra.

Od té doby spisovatelé donu Quijotovi tleskají — tedy já jsem mu rozhodně tleskal, když jsem si zmíněnou pasáž přečetl poprvé. Dělba práce mezi lidi, kteří příběhy vymýšlejí (autoři), vlastníky strojů vyrábějící tištěné knihy (tiskaři a nakladatelé) a prodejce knih (distributoři a knihkupci) autorům rozhodně pomohla a umožnila jim oslovit více čtenářů než kdy předtím. Zároveň to však znamená, že od té doby jsou autoři pány svého díla pouze v omezené míře. Cervantes ústy dona Quijota popisuje výhody a dilemata moderního autorství.

Setkání dona Quijota se stroji, které ho proslavily, ale zároveň z něj udělaly bezmocného diváka, znamenalo konec jeho dobrodružství. Éra románu však teprve začínala. Brzy tiskárny podobné té, kterou don Quijote navštívil, začaly chrlit záplavu fikce, jakou svět ještě neviděl. Cervantes bojoval s konkurenčními spisovateli a s literárními piráty a vytvořil novou literární formu, jež snadno zastínila populární romance. Nezávislí, sebevědomí a nemilosrdní autoři začali nasávat vše, co bylo v dějinách napsáno, a přidávali k tomu vlastní nehorázné výmysly. Cestovatel píše o tom, jak se setkal s obry, trpaslíky a rozumnými koňmi. Znuděná Francouzka v domácnosti naváže tajný milostný poměr a nakonec se zabije. Šílený bílý velrybář loví šílenou bílou velrybu. Předtím pojímaly tato moře příběhů sbírky a představovaly je čtenářům, ale zbrusu nové zápletky je brzy zastínily. Dokonce i myšlenka individuálního autorství se zrodila v antickém světě, ale prosadila se až poté, co se protnula s tiskem a masovou literární produkcí.

Ukázalo se, že Cervantes našel účinný recept. Nové romány byly založené na osobnosti autora a na originalitě a měly sklon napadat jiné typy literatury. Částečným důvodem bylo zaměření na prózu spíše než na poezii a také podezíravý přístup ke starším jazykům — noví spisovatelé nepsali romány v mrtvých jazycích nebo zastaralým slohem. Romány také umožňovaly čtenářům nahlížet do mysli jiných, se v nich začal objevovat zájem o jemné psychologické nuance a techniky zachycující proud citů a myšlenek tak, jak se vyskytují v každodenním životě. Na rozdíl od eposů nebyly romány tolik svázané konvencemi a mohly se rychleji přizpůsobit měnícím se okolnostem, mohly například vycházet na pokračování v novinách, a staly se preferovaným žánrem doby, která by se dala popsat jako éra mechanické literatury, tedy věku, kdy se šíření literatury stalo záležitostí složitých strojů. Román sám strojům předcházel, ale jakmile se s nimi protnul a stále efektivněji je využíval, stal se převládající literární formou moderní doby.

Autoři byli stejně různorodí jako příběhy, které si vymýšleli. Romány tolik nezatěžovala tradice a také se daly snáze překonat vstupní bariéry, zejména v případě žen. Některé romanopiskyně sice používaly mužský pseudonym, jako například George Eliot, ovšem častěji psaly ženy pod vlastními jmény a zaznamenávaly vše od života na pařížském dvoře až po těžký život guvernantek v Anglii. Spisovatelství dalo ženám šanci získat zaměstnání v době, kdy kariérních možností měly jen málo. Bývalí otroci ve Spojených státech a v dalších částech světa měli cestu ke spisovatelství komplikovanější, protože jim byla systematicky upírána gramotnost. Přesto mnozí uprchlí nebo osvobození otroci sepsali příběh svého útěku a okamžik, kdy se tajně naučili číst a psát, často popisovali jako počátek své svobody — nejslavnějším z nich je Frederick Douglass. Zatímco některá tato vyprávění byla autobiografická, jiná pracovala s fikcí způsobem, který by Cervantes, jenž sám zpracoval svůj útěk z otroctví formou příběhu, jistě ocenil.

S úspěchem románu se historie opakovala. Stejně jako se Cervantes obával populárních romancí, jisté skupiny se začaly obávat románů (jako se to již dříve stalo v Japonsku, kde buddhisté a konfuciáni napadli raný román paní Murasaki). Učitelé a kněží začali před romány varovat a doktoři přistupovali k jejich čtenářům jako k závislým lidem a snažili se jim, zejména ženám, ve čtení smyšlenek zabránit. Ovšem kontrolovat přístup k literatuře bylo stále složitější. Do světa literatury se hrnuli ženy i bývalí otroci, každá skupina a třída a nebylo možné je zastavit.

Podezíravost vůči románům se vytratila teprve nedávno. Dnes si děláme velké starosti, že naše děti dost nečtou a že literatura prohrává v souboji s videohrami, a většinu románů pokládáme za vhodnější alternativu času tráveného před obrazovkou. Stále ovšem existuje pocit, že ne všechna četba si je rovna. Tento problém se přesunul na internet, do nového, neovladatelného prostoru, kde se objevuje nejrozmanitější škála pochybné četby. Nastane čas, kdy se budeme za internetem ohlížet s nostalgií podobně, jako se nyní mnozí ohlížejí za časem románů?

Copyright © 2017 by Martin Puchner

All rights reserved

Translation © Petra Johana Poncarová, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-579-5

Přebal originálního vydání

Martin Puchner