Další knihou v edici Rozhraní Nakladatelství AMU (NAMU) je
fotografická autobiografie Félixe Tournachona alias Nadara (1820–1910). Jedná
se o sérií vyprávění, v nichž tento slavný fotograf, romanopisec, karikaturista
a aviatik zachytil svůj neobyčejný život – první aerostatické fotografie
pořízené z balonu nebo prozkoumávání pařížského podzemí, zkazky o osobnostech,
které fotografoval, a o umělcích, s nimiž se setkával. Jeho živý a humorný styl,
připomínající sloh bulvární žurnalistiky, upomíná na dobu, kdy sám Nadar
přispíval do časopisů Charivari a Revue comique.
Kniha Když jsem byl fotografem je jedna z řady memoárových
knih, jejichž psaní se Nadar věnoval od konce 19. Století systematicky ve snaze
vytvořit ucelený literární obraz svého života a doby. Autobiografii Když jsem
byl fotografem uspořádal kolem roku 1900 a začlenil do ní i některé již dříve
publikované texty. Zachytil v ní dobu, kdy se fotografie stala výraznou
součástí a hybnou silou modernizace.
„Nadar nemá malých cílů a s notnou dávkou lokálního
patriotismu, současně do značné míry oprávněně, považuje svůj příběh obyvatele
hlavního města 19. století za určující pro vývoj moderního světa vůbec. Když
byl fotografem, Západ se změnil k nepoznání: »Celý nový svět se probouzí, tápe,
třeští a vzpíná se v ohromném úsilí, i když přesně neví, kam kráčí; svět je
znovu a znovu zpochybňován. Paříž, srdce a mozek všeho, je v pohybu« (s. 190). Kniha
se poněkud překvapivě věnuje fotografii jako takové pomálu, rozhodně méně, než
by vzhledem k Nadarovým zásluhám i zkušenostem mohla. O to naléhavěji však
zdůrazňuje podíl fotografie na této hluboké a rozsáhlé sociální transformaci.
(…) Nadarovy historky popisují krok za krokem tuto mohutnou expanzi zorného
pole: politickou i ekonomickou moc veřejně distribuovaného obrazu, schopnost
fotografie vytvářet identitu, identifikovat a posílit či poničit sociální
status, zviditelnění nepatrných biologických a fyzikálních procesů, vidění na
dálku a přenos obrazu, vojenské a průmyslové využití technických obrazů,
záznamy z ptačí perspektivy i pařížského podzemí,“ píše v průvodní studii ke
knize editor Tomáš Dvořák.
Félix Tournachon alias Nadar se narodil v roce 1920 v Paříži
v rodině nakladatele. Poté, co předčasně opustil studium medicíny,
přispíval do pařížských žurnálů jako spisovatel a karikaturista. V roce 1853
otevřel v Paříži fotografický ateliér, kde fotografoval přední osobnosti své
doby. Z ateliéru se brzy stalo módní místo setkávání. Nadar byl přitom nejen výjimečným
portrétistou, ale i velmi úspěšným podnikatelem a marketérem a velmi dbal na
péči o své společenské postavení. Jméno „Nadar“ bylo součástí jeho budování
vlastní osobnosti a současně obchodní značkou. Fotografii brzy propojil se svou
vášní pro vzduchoplavbu a stal se nejen průkopníkem létání, ale i letecké
fotografie. Byl také prvním, kdo fotografoval v pařížském podzemí za využití
umělého osvětlení. V roce 1874 ve svém ateliéru uspořádal vůbec první výstavu
impresionistického hnutí.
V edici Rozhraní, která se zabývá fotografií jako hraničním
fenoménem, dosud vyšly dvě knihy – vůbec první vydání nového historiografického
díla Geoffreyho Batchena s názvem Obraz a diseminace: Za novou historii pro
fotografii a kolektivní monografie Fotografie, socha, objekt.
Ukázka z knihy:
Podzemní Paříž
Do katakomb a
kanalizací
(První fotografické pokusy při umělém osvětlení)
Čtyřikrát do roka, madam, vždy úderem poledne, můžete narazit
na podivné shromáždění čtyř nebo pěti set osob, které se vzájemně neznají.
Vidíte je, jak se po jednom, po dvou nebo v malých
skupinkách trousí po bývalých vnějších bulvárech a po rue d’Enfer – dnes
Denfert‑Rochereau – k malému chrámu s
dórskými sloupy, kde u bývalých hradeb stávala celnice. Všichni ti chodci obého
pohlaví nesou v ruce jako poznávací znamení malý balíček. Někteří si s jistou
hrdostí ke knoflíku připnuli jako ozdobu malou svítilnu.
Jedni se tváří vážně a soustředěně, z jiných vyzařuje radost,
kterou dávají najevo možná až příliš okázale. Všichni mají ve tváři zvláštní
výraz, tajuplný a sebevědomý, jako lidé, jimž bylo svěřeno nějaké tajné a
přitom nikoliv nevýznamné poslání. Přece jen nemáme každý den krátce po ránu
příležitost tvářit se slavnostně.
Projdou vchodem do chrámu a jeden po druhém mizejí v
podzemí.
Tito vyvolenci kráčejí na prohlídku katakomb. Různé instituce
veřejné správy, k nimž byly vzneseny patřičné uctivě sepsané žádosti o tuto
„laskavost“, na kterou mají všichni právo a neměla by být nikomu odepřena,
nakonec povolily čtyři pravidelné prohlídky za rok, aby takto hromadně odbyly všechny
žadatele bez jakýchkoli dalších ambicí.
Vy ale katakomby neznáte, madam. Dovolte, abych vás jimi
provedl. Račte se do mne zavěsit a následujme ostatní!
*
Na poněkud zanedbaném nádvoří obklopuje již celkem početný
dav studnu a především vchod do podzemní chodby, kam zanedlouho vstoupíme.
Kolem sebe máme různé vzorky zvědavců – nenasytné, lhostejné či přímo
pohrdající, vážné i posměvačné, upovídané i mlčenlivé. Můžete spatřit pohromadě
(což je veliká vzácnost) Pařížana, který zná město jako své boty, několikrát
navštívil Muzeum dělostřelectva a manufaktura Gobelins pro něj neskrývá žádné
tajemství, a rodilého obyvatele Paříže, který se po ní zběžně projde, jen když
mu přijede návštěva z venkova. Dále narazíte na speciálnější návštěvníky, kteří
si předplácejí Père La Chaize illustré
a kdysi si kupovali Volneyho Ruiny
(Les Ruines) nebo Youngovy Noci (Les
Nuits), v heroických dobách, kdy jsme četli všechno, dokonce i Younga a
Volneyho. A konečně tu máme nevyhnutelnou skupinku anglických výletníků.
Dav je nutně poněkud nesourodý, ale seznámení se sousedem probíhá
snadno: pro překonání ostychu a rychlé sblížení není nic lepšího než společně
očekávané nebezpečí. Všichni se už připravují, rozsvěcují svítidla. Tu a tam se
ozve nucený smích a několik vystrašených obličejů, zběhlých v Noëlově a
Chapsalově přehledu literatury, svědčí o tom, že někteří ještě nezapomněli na
nešťastníka zbloudivšího v katakombách, jehož osud byl k dovršení neštěstí
zachycen ve verších abbého Delilla. Jeden chlapík si s sebou vzal svazek svíček,
bochník chleba a velký kus čokolády – vlastně toho není příliš; kdyby se nad
tím zamyslel a měl trochu času, běžel by jistě pro další zásoby. Vsadil bych
se, že smíšek, který se našemu opatrníčkovi směje víc než ostatní, ukrývá po
kapsách klubko nití na paměť Théseova bloudění v labyrintu. Klasická díla jsou
věčná.
Vy přesto nepochybujete, madam, neboť jste statečná jako
muž, že se v těchto pravidelných návštěvách podzemí neskrývá ani stín
nebezpečí. V řadě za sebou vcházejí návštěvníci dovnitř, přičemž jsou spočítáni
u vchodu a poté opět u východu. Bezpečně postupují po trase, která je jim vyhrazena
v chodbách plných kostí pod dohledem hlídačů rozmístěných u každé falešné
odbočky. Bez těchto opatření by těžko šlo uskutečnit podobný výlet do té
ohromné změti postupně vznikající z bývalého římského lomu, z něhož mezi třetím
a osmým stoletím našeho letopočtu vyrostla stará Lutetia a jenž se časem
rozšířil v tisíci meandrech pod oběma břehy Seiny od Vaugirardu po Charenton a
od Passy po Ménilmontant.
*
Do vlastního podzemí se dostáváme po úzkých točitých schodech.
Mohu vám sdělit, že tento vchod je nejpoužívanější a že je jedním z celkem
šedesáti míst, jimiž se do pařížských katakomb lze dostat; pokud vás to zajímá,
má devadesát schodů. Pevně věřím, že tato čísla vám jsou stejně k užitku jako
mně.
Nicméně těžko by někdo spočítal, kolik tu během deseti století
uložili lidských koster. Pokud zahrneme i nevyužité doly, v nichž se těžil
vápenec a ledek, mělo by jich být kolem šesti až sedmi milionů. Sestupujeme
tedy po nekonečně se kroutícím a kluzkém schodišti. Následujeme ty před námi,
za námi je řada dalších; procházíme úzkou chodbou, stěny se lesknou vlhkostí a
nízká klenba nutí ty nejvyšší z nás sklonit hlavu. Naše monotónní procesí se
táhne po celé délce chodby a kromě nedostatku čerstvého vzduchu činí náš postup
nepříjemným i čadící svíce v našich rukou – neopozdilo se vzadu jedno světélko?
Konečně se prostor kolem nás trochu rozšiřuje. Objevují se
dveře a nad nimi nápis
MEMORIÆ MAJORUM
a po obou stranách
HAS ULTRA METAS
REQUIESCUNT
BEATEM SPEM
EXPECTANTES
Jsme tady. Vstupujeme do kostnice.
*
Mezi hrubě otesanými kamennými sloupy, které mají tuto jižní
část Paříže chránit před sesuvy, k nimž tu často docházelo, jsou v dokonalém
zákrytu ( jako ve vzorně vedeném skladu obchodníka se dřevem) vyrovnány kosti sebrané
zejména po roce 1783 ze zrušených hřbitovů, z bývalých kostelů a z
výkopových prací, které za druhého císařství převrátily velkou část Paříže vzhůru
nohama. Od doby římských císařů přes invazi Normanů až po měšťany i venkovské křupany
ze hřbitova Vaugirard je vše, co v Paříži žilo a zemřelo, uloženo zde,
sprostá chátra i velcí mužové, ostatky svatých i zločinců popravených na
náměstí Grève. V rovnostářské změti jsou zde uloženy k věčnému spánku kostry
merovejských králů vedle obětí masakrů ze září 1792. Šlechta z Valois,
Bourboni, Orleánští, Stuartovci, všichni tu práchnivějí jeden přes druhého,
smíšení s nuzáky z pařížských brlohů i se dvěma tisíci obětí Bartolomějské
noci.
Nicota lidského údělu by však nebyla úplná, kdybych opomněl
zdůraznit, že všechny ty kostry jsou roztroušeny, nedrží pohromadě a nikdo už
je nesestaví zpátky, ani k soudu posledního dne. Ruce zvlášť najatých
pracovních sil srovnaly všechna ta žebra, obratle, hrudní kosti i zápěstní, zánártní
a záprstní kůstky do víceméně rovných hranatých útvarů, jež ve zdejších
kryptách tvoří výplň, jak říkají
místní zaměstnanci. V předních řadách jsou vyskládány vybrané a nejzachovalejší
lebky, jimž se říká fasáda. Umělci z řad
hrobařů doplňují tyto umrlčí kaple zkříženými stehenními kostmi do různých
symetrických variací a snaží se, aby výsledný tvar byl co nejlíbivější, „skoro
příjemný na pohled“, jak říká evidentně okouzlený Dulaure, jehož Paul Passy ve své
mimořádně zajímavé práci nikoliv bezdůvodně považuje za „zaujatého“.
Tak třeba lebky představující „fasádu“, kolem níž zrovna kráčíme,
pocházejí z rue de la Ville‑Levesque, odkud
byla z hromadného hrobu převezena část popravených z roku 1793. Mezi nimi
se nepochybně nachází i vévoda orleánský Philippe‑Égalité. Který
to asi je…
Zrovna tady, jako by šlo o dílo náhody, je jako osudová připomínka
vyryt verš z první knihy Lukášova evangelia:
DEPOSUIT POTENTES DE
SEDE ET EXALTAVIT
HUMILES
Je jisté, že kosti všech jsou promíchány: svaté Jenovéfy i
Mirabeaua, Marata i Nicolase Flamela a jeho ženy, svatého Vincence z Pauly i
kardinála Duboise, Markéty Burgundské i převora Marcela, vypravěče Perraulta,
maršála z Ancre, Voiturea, Cassiniho, Benserada, svatého Mederika, Gauthiera
Garguillea, Malberba, Gassendiho, Philippa de Champagne, Lulliho, Rabelaise,
Philippa de Commynes atd. atd. Frédégonde možná leží smíchaný s mademoiselle de
la Valière a mademoiselle de Scudéri na jedné hromadě s Turlupinem mezi
Pichegruem a abbém Santeuilem.
Žádné komentáře:
Okomentovat